Sen co se mi zdál...

9. června 2011 v 10:47 | Vítr |  Diary


Stála uprostřed záplavy kvetoucích, růžových keřů. V záplavě pestrých barev a odstínů zelené, se vlnila její zelenkavá, jako pavučinky nadýchaná, vílí sukně a vrstvy lehounké látky šustily kolem jejích štíhlých kotníků. Přecházela od jednoho růžového keře k druhému a oči jí zářily nadšením. Zkoumala z blízka úžasné barvy růžových, okvětních lístků. Naklánějíce se nad těmi křehkými květy, jásala kdykoliv objevila svým něžným nosíkem novou vůni. Chvílemi ji přemohla radost a krása té barevné a vonící zahrady a v náhlém popudu se roztočila, rozpřahujíce své štíhlé paže a smějíce se na celé kolo. Hltal jsem očima každičký, její pohyb a doslova se opájel její blízkostí a bezprostředností. Vznášela se po mém boku na pěšinách a cestách starého parku a vrásčité kmeny prastarých, mohutných stromů jako by rámovaly svými tmavými tóny, ten obraz mládí a nadšení, zářící něžnými pastelovými barvami. Objektivem svého foťáku jsem hladově lovil, střípky toho nádherného obrazu a snažil jsem se do těch fotek vtisknout to, co jsem v těch chvílích cítil. Mé srdce tonulo v záplavě vroucího citu a s rozechvělými prsty jsem neustále mačkal spoušť bojíce se, že to nádherné divoké stvoření zmizí v jednom z těch prastarých stromů jako lesní najáda a já nebudu mít dost důkazů o tom, že to nebyl jen bláhový sen. V jednu chvíli se naše oči setkali a ona se ke mě přivinula. Její paže mne objaly a na vteřinu jsem cítil zběsilý tlukot jejího rozjásaného srdce. Položila mi hlavu na rameno a cosi špitla. Doslova opilý žárem jejího těla a vůní jejích hebkých vlasů, jsem zvedl dlaně a pokusil se ji obejmout též. Prudce se mi vytrhla a odskotačila dál po pěšině....Proč? Co se stalo? Udělal sem něco špatně? Otázky jež se mi tlačily na jazyk jsem nakonec polkl. Měl sem neodolatelnou touhu rozeběhnout se za ní a též ji obejmout a uloupit jí alespoň jediný z jejích něžných, vílích polibků, které mi tak strašlivě schází. Nakonec jsem potlačil tu nesmyslou žádostivost po hebkosti jejích rtů a tváře se, že jsem nic necíti, vykročil sem opět za ní. Byla jako neskutečný sen o vílím tanci na zelené trávě. Byla závanem svěžesti a mládí, jenž mi vléval do vyschlého srdce kapky živé vody. Neustále jsem si připomínal to spontální obětí a i to jak mi vzápětí utekla, jako plachá laňka. Na ten prchavý okamžik se mi otevřela a naplnila mou duši štěstím. A ačkoli jsem si dával pozor, aby žádný z mých pocitů nepronikl za hradby jež jsem kolem svého srdce zbudoval, měl jsem pocit, že se malounko vznáším, nad dlážděním těch starých, parkových cest....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veverka Veverka | Web | 18. června 2011 v 21:27 | Reagovat

Pohádky existují. I když jen v našich snech. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama