Poslední cesta XI

27. června 2011 v 22:03 | Vítr |  Cesta draka


Hlínou kolem potoků prorážely první jarní rostlinky a slunce nabíralo na síle. Dokonce i vysoko v horách se oteplovalo stále více a více. Na kupecké cestě už skoro dva týdny bušila opět kopyta koní jízdních kurýrů. Dokonce již vyrazila z každého konce hor první obchodní karavana. V první podhorské vesnici, na straně Severnich království, kde stála jedna z přepřahacích stanic, seděli v jídelně místního hostince dvě ženy. Přitahovali velice pozornost ostatních hostů. Jedna byla vystrojena jako kurýr královské pošty a druhá ve svém černém, koženém kabátci zpod kterého koukala kroužková košile a rukojeť meče, vypadala jako voják. Další neobvyklost pro místní byla to, že obě přijely společně a též chtěly společný pokoj. Přijely před čtyřmi dny a ptaly se po jakémsi starém mnichovi, který tudy možná začátkem zimy měl projíždět. Byly očividně zklamané, když zjistily, že tu nikoho takového nikdo neviděl. Teď čekaly na první cestovatele a obchodníky, co se oběvovali touto dobou, na příjezdu z jižní větve obchodní stezky. Nebyla moc používaná a proto se tu z toho směru oběvovali lidé jen velmi zřídka. Obě ženy vyjížděli denně do hor a očividně někoho hledaly. Čtvrtého dne jejich pobytu v této ospalé vísce, se na ně konečně usmálo štěstí. Od jihu přijel vůz jakého si sedláka. Ten chlapík nakoupil nějaké drobnosti v obchodě společnosti a prodal zde zimní kožešiny zvířat co ulovil a pak si dal na cestu zpět v hostinci pár slínek vína. Zapovídal se s místními, když tu vešli do hostince obě ženy, vracející se ze své obvyklé projížďky po horách. Poručily si víno a něco k jídlu a sedly si k malému stolku v rohu místnosti. Sedlák si je chvilku udiveně prohlížel a pak se místních zeptal, co že jsou jako zač. Chvilku zamyšleně poslouchal a pak se kolíbavou chůzí přesunul ke stolu, kde obě ženy jedly. "Promiňte dámy, že vás ruším od jídla." Pozdravil a rozpačitě přešlápl pod přísnými pohledy, co na něj vrhly. "Víte, já támhle zaslechl, že jako hledáte nějakýho mnicha." Přestaly jíst a podívaly se na sedláka pozorněji. "Hledáme, povídej co víš." Popohnala černovláska připitého sedláka. "Víte já jsem tady jen za obchodem a žiji v takové malé díře kus tady na jih a tam je taky hopoda. Né takhle velká jako má tady Společnost, ale docela slušně tam vaří..." Černovláska jej zlostně přerušila. "Co je nám do tvé vesnice i s nějakou knajpou??" Sedlák se však nenechal vyrušovat a navázal zase na svou rozvláčněnou řeč. "....a také víno je tam dobré, vlastně možná i o něco levnější. A začátkem zimy. A že letos přišla brzy, že ano. Tak po tom prvním velkém sněhu k nám přijela nějaká šlechtická rodinka bez paničky. To se chlapi domluvili, že jako musejí schovat ženské a dcery a že dokud neodjedou, tak nesmí ven. Jako aby jim je ty mladíci nevodloudily. Jo to jsem neřekl. Jeli tam s nima takoví dva kluci, sotva odrostlí. A taky vojáci. Těch se chlapi báli nejvíc. Jo a co sem to... jo už vím, neměli sebou žádnou ženskou, zato měli mnicha." Ukončil svou řeč a významě se na obě ženy podíval. Jedinou odpovědí mu bylo pokrčení ramen. Povzdechl si. "No řikám, měli sebou mnicha." Černovláska s princeznou přemýšlely nad tím, co sedlák řekl. Nakonec princezna prohodila. "Je to dost na jihu. Myslíš, že se mohl takhle zatoulat? Musel by vyrazit z údolí přímo přez hřebeny k jihu. Dřív by to jistě zvládl, vlastně by musel jít tou samou cestou, kudy se k nám do údolí před třiceti lety dostal. Musel by narazit na jižní cestu a tam se k té rodině přidat. Princezna se otočila opět na přešlapujícího sedláka. "Jak ten mnich vypadal? Co o něm říkali." Sedlák se zamyslel. "Paní, já ho vlastně neviděl. Jen vím, co říkal náš hostinský. A ten říkal, že s nimi přijel. Byl v hostinci dva dny a pak někam odešel. Říkalo se, že na noc a že sám. Jen s holí. Dokonce ho ani nejeli hledat. Jakmile se dalo jet po cestě sem, tak se celá společnost sebrala a odjela. A prý platili velmi dobře." Dodal sedlák významě. Princzna sáhla do váčku u pasu a vytáhla malou stříbrnou minci. "Víc jsi neslyšel? Nějaké jméno či vyprávění?" Sedlák se zuřivě zamyslel, ale nakonec zklamaně pokrčil rameny. "Ne paní, kdo by se zajímal o starého mnicha. Každé léto musíme takové žebráky odhánět od našich domů holemi a psi." Princezna zbledla, mlčky podala sedlákovi minci a ten se s úklonami odporoučel ke svému stolu. "Co teď? Myslíš si, že je to stopa?" Zeptala se své černovlasé společnice princezna. Ta přikývla. "Myslím, že to bylo takto. Rytíř přešel hory na jih od údolí a sešel k jižní cestě. Tam narazil na tu šlechtickou rodinu a přidal se na čas k nim. Měli by jsme je najít a zjistit, co se stalo a kam a proč od nich odešel." Princezna se na černovlásku podívala a v očích měla slzy. "Měli ho za žebráka! Za něco obtížného a vyhnali jej do hor zemřít." Nakonec se rozplakala. Černovláska vyskočila a objala princeznu. Pomohla jí vstát a odvedla ji do jejich pokoje. Uložila plačící princeznu na postel a přisedla si k ní. "Tak už dost. Věděli jsme, že jedeme nejspíš hledat jeho hrob. Bylo to jasné od první chvíle. Odešel do hor zemřít. Chtěl být opět svobodný a o svém konci rozhodnout sám. Je dost pravděpodobné, že se prostě vrátil do hor zemřít. Najdeme tu rodinu a zjistíme co půjde. Třeba nám to pomůže najít místo kde se rozhodl zemřt. A na druhou stranu, Máma pořád nenašla jediný důkaz o tom, že přešel na druhou stranu, takže je možné, že žije, jen našel lepší způsob, jak za sebou zamést stopy." Někde uvnitř věděla černovláska, že to co říká není pravda. Tušila, že je rytíř mrtev, jen se to pořád bála připustit. I princezna si takové myšlenky zakazovala, ale bylo to stále obtížnější. Dodnes si myslela, že by mohl rytíř zimu ztrávit někde v teple, v nějakém hostinci, či jiném klášteře, ale ten sedlák jí vzal poslední naději. Pár dní možná, ale celou zimu v horách přežít nemohl. Znovu se rozplakala. Myšlenka na to, že se již nikdy neuvidí, že ji již nikdy nepolíbí, neobejme, byla zničující. Nedokázala přijmout to, že již neuslyší z jeho úst ta sladká slůvka, když jí šeptal svá vyznání, když ji líbal po celém těle a hořel divokou vášní. Nedokázala si představit, že už nikdy, nikdy nebude moci položit hlavu na jeho rameno a s důvěrou mu svěřovat své nejtajnější myšlenky a pak třeba v klidu a bezpečí usnout. Plakala zoufale a s každou její slzou ztrácela chuť k dalšímu životu. Černovláska sledovala pozorně každé hnutí princezniny mysli, jež se jí zračilo v její tváři. Viděla princeznin vnitřní boj s myšlenkou na rytířovu smrt. Viděla i to jak se k čemu si odhodlala a proud slz na princeznině tváři. Černovláska byla zoufalá. Nevěděla jak princezně pomoci a cítila, že se princezna vzdává. Nakonec jí vzala do náruče a pevně obejmula. "Princezno neopouštěj mne, nedokáži si představit, že bych měla ztratit ještě tebe." Princezna mezi vzliky odpověděla. "Stejně ti brzy odejdu. Jaký v tom bude rozdíl? Jsi z rodu Dlouhověkých a já jen člověk. Nakonec tu zůstaneš sama." Černovlasá elfinka se mírně odtáhla a pohlédla princezně do očí. Pak jí políbila na její slzami zalité oči a pravila. "Ne, to se nestane. Až se přiblíží tvůj konec, tak půjdu s tebou. Nechci tu zůstat bez tebe. Vezmu tě do stínové země a tam zůstaneme na vždy spolu." To princeznu zaujalo. "A to jde? Myslím jako zůstat tam navždy? Je to tam dost jednotvárné a nejsem si jistá, že by tam bylo něco jiného, nežli tráva a mlhy. A zůstat tam navždy sami dvě..." Bylo vidět jak usilovně přemýšlí. Černovláska jí ukidňovala. "Také si nejsem jistá jak to funguje, ale prý spousta dlouhověkých odešla do stínové země nastálo. Myslím, že to co vidíme my, když se tam přenesou naše duše, je jen jakýsi předpokoj stínové země. Někdo dokonce tvrdí, že je to jen křižovatka do jiných světů. Ale myslím, že je to vcelku jedno, důležité je, že zůstaneme spolu. Vlastně jsem vždy myslela na to, že by mohl rytíř jít s námi. Je mi strašně líto, že to nevyšlo. Ale chtěla bych mít jistotu, že již nežije, nežli se vydáme na naší cestu do stínového světa." Princezna si otřela oči. "Dobře tedy, zítra vyrazíme do té vesnice, kde viděli rytíře naposledy. Poptáme se, co kdo viděl a pokusíme se zjistit směr jakým odešel a vyhledat v horách nějaké stopy. Myslím ohniště a tak. Něco po něm muselo zůstat." Princezna se najednou zvedla. "Víš co? Jdeme spát. Ráno si přivstanem ať jsme co nejdříve na cestě." Začla se svlékat a černovláska se váhavě přidala. "Jsem tak strašně unavená," zašeptala najednou princezna. " Už aby byl konec." Dodala tiše. Černovlásce se sevřelo srdce, nad bolestí princezny.
Východ z ledové jeskyně byl již téměř celý zarostlý ledem. Voda, která přitékala z boku tajícího ledovce přez noc opět zamrzala a zmenšovala vstup do rytířovy ledové hrobky. Za těch několik zimních měsíců, se mrtvé tělo téměř ztratilo v ledovém krunýři. Rytíř neustále doufal, že s jarním oteplením jeskyně roztaje a voda odnese jeho mrtvolu dolů do údolí. Tam by ji mohly roztrhat šelmy a tak by se dostal z moci svého amuletu, jenž vázal jeho duši k mrtvému tělu. Celou zimu musel snášet neuvěřitelný mráz a deprimující samotu. Jedinou nadějí mu bylo blížící se jaro. Málem zešílel radostí, když si všiml prvních pramínků ztékajících z tajícího ledu. Když mu však po několika dnech došlo, že jej led jen víc a víc uzavírá, začal opět propadat zoufalství. Jak dlouho se tohle dá vydržet? Může se duše zbláznit? Napadali jej různé myšlenky. A cítil, jak se začíná měnit. Něco zachvacovalo jeho duši a plnilo ji ledovou temnotou. Začínal se děsit, že ztrácí rozum a nebo hůř, že jej smrt, samota a mráz mění v něco temného, v nějakou novou horskou příšeru. Cítil podivný hlad a žízeň. Byl přeci mrtvý, ale ten hlad byl stále vtíravější a postupně jej pohlcoval. Nakonec už jen stál, co nejdál mohl od svého zmrzlého těla a díval se stále se zmenšujícím otvorem v ledové stěně. Pochopil, že je na věky uvězněný, že se nejspíš po mnoho let nic nezmění a nakonec bude uvězněn v ledové pasti dokud se ty zatracené hory nerozpadnou. Pomalu se začlo šeřit a rytíř pozoroval, jak ztékající kapky vody v sílícím mraze zpomalují a tuhnou. Sledoval je a snažil se na nic nemyslet, snažil se utéci do vzpomínek na chvíle s princeznou a teplo jejího dechu. Z temné hlubiny jeskyní se něco pomalu blížilo, rytířív duch, na půl již pohlcen šílenstvím, pocítil přítomnost živého tvora a jeho zžíravý hlad zesílil. Malá myš se zastavila pár kroků od zmrzlého těla. Pak najednou vycítila přítomnost ještě něčeho podivného a s nevysvětlitelným strachem utekla.
K ránu se první paprsky světla odrazili od neporušené, hladké, ledové stěny. Jen tmavý stín uprostřed ledové plochy, dával tušit, že se za ní ukrývá jeskyně....
Vstaly časně z rána a po rychlé snídani, nasedlaly koně a vydaly se na cestu do hor. Podle hostinského, je měla prašná cesta dovést až do vesnice, kde byl podle slov onoho sedláka naposledy rytíř viděn.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama