Hra v kostky

30. června 2011 v 0:51 | Vítr |  Diary
Nevím jak začít.....
Mám pocit, že jsem na zcela novém území.
Že zažívám nové a dost neobvyklé pocity a situace. Zatím si připadám spíše jako tichý a nenápadný pozorovatel, i když jsem vlastně, abych tak řekl, jeden ze zůčastněných. Snažím se našlapovat z lehka a pohybovat se velice opatrně. Je to vlastně strašlivě zajímavé a nevím, zda je to tím, že je to tak nové, či tím co to v podstatě znamená. Vážně si začínám uvědomovat, že se mi to moc líbí a že by to mohlo zaplnit jistou prázdnotu.... Nestrannému pozorovateli by se dokonce mohlo zdát, že se nic nestalo. Ten "obraz" se jeví při zběžném pohledu stále stejný. Barvy se nezměnily a plátno je stále pěkně napnuté. Okolní světlo dopadající na vrstvy barev má neustále stejný úhel a sílu. Vazba rámu je stále pevná a trvanlivá jako dříve a přeci, jako by zlacení jeho vyřezávaných oblin dostalo hřejivější odstín, měkčí odlesk, či jemnější křivky....
Nejsem si jist ani tím co momentálně zkouším tak zmateně popsat. Vlastně je to asi dost šílené, ale momentálně se mi to líbí. Je to jako napínavá hra, jako hod kostkami! Jo to bude asi nejlepší připodobnění : jako by jste hodili kostky a na místo stolní desky je hodili pod stůl. Nevidíte na ně. Jen slyšíte jak rachotí po naleštěných parketách a vy se snažíte podle zvuku těch koulejících se kostek uhádnout jaký padl počet bodů. A na tento svůj odhad vsadíte vše. Sázka je přijata a záleží jen na vás, zda jste hráč srdcem a dovolíte soupeři, aby za vás pohlédl pod stůl a řekl, zda jste vyhrál či nikoliv. A nebo se se strachem podíváte sami a aniž si to uvědomíte, tak před tím svým soupeře, který není nikdo menší nežli sám bůh Osud, zkloníte hlavu a padnete na kolena. Uvidíte tak s jistotou hodnotu vašeho hodu, ale svůj osud budete nuceni přijmout na kolenou s hlavou zkloněnou k zemi. Jsem hráč a tu výzvu Osudu jsem přijal a pokusím se obstát tak, abych nemusel ani na okamžik zklonit hlavu, nebo ztratit tvář.
Ano je to tak. Vyzval jsem dva největší hybatele všehomíra, dva nejnebezpečnější soupeře, Osud a Náhodu ke hře. Slyšíte vzdálené dunění hromu? Slyšíte ten ohlušující rachot na hranici mezi spánkem a bděním? To není hlas hromu letní bouřky, to je rachot valícíh se nebeských kostek. A momentálně je má ruka ta, jenž je hodila. A ten pocit je úžasný....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama