Červen 2011

Úvod do "Magie slov"

30. června 2011 v 16:47 | Vítr |  Magie slov


Již delší čas se soukromě zabývám něčím, co jsem si sám pro sebe označil pracovním názvem "Magie slova". Existuje jistá stará teorie, kterou lze ve spoustě různých textů docela slušně vysledovat a ta praví, že každé slovo má svou moc. Chcete li, svou magii. Pokud jste čtenáři alespoň trochu sečtělí, všimli jste si kupříkladu v pohádkách, scifi, či knihách o magii zmínek o tom, že co dokážete pojmenovat, to dokážete ovládat. Často nalezneme zmínky o tom, že šlo pouhým vyslovením kombinace slov (tak zvaných zaklínadel) mohl ten kdo je pronesl, dokázat či získat skoro cokoliv. Samozřejmě se může zdát taková věc značně nepravděpodobná a myslím, že v dnešním světě by se těžko našlo pár jedinců, co by takovému tvrzení věřili. Přezto, všimli jste si, že jakékoliv vyslovené slovo je vlastně kombinace zvuků? Aha, to je již daleko zajímavjejší informace, co? Zvuk se dá změřit, má jistou sílu, a kmitočet a vybrace, které je mimochodem schopen předat dál. A pokud má něco takové vlastnosti, dá se prohlásit, že to má zcela jistě i nějakou energii. Pokud si to tedy zhrneme, tak každé vyslovené slovo, má určitou potenci něco minimálně ovlivnit nárazem zvuku či vybracemi. Pokud si toto připustíme, otevírá se nám obrovské pole možností, jak tohoto jevu využít.
Další taková zajímavost, kterou by jsme neměli u slov přehlížet je to, jak vlastně "sedí" na to co pojmenovávají. Jsou slova, ve kterých přímo cítíte a skoro "ochutnáváte" to co pojmenovávají. Zvuk toho daného vysloveného slova doslova hmatatelně popisuje pojmenovávaný předmět. Zde bude zřejmě potřeba uvést několik příkladů, aby jste pochopili, co mám vlastně na mysli. Tak si vemte třeba taková slova jako lítko a stehno. Když je vyslovíme, tak aniž by jsme si ony pojmenované části lidského těla představovali, je nám jasné jak vypadají. Ano, uvědomte si, že do podstaty těch slov je již vloženo jak budou ony partie jenž popisují vypadat. Tak kupříkladu lítko, je to takové protáhlé slovo, lítko... takový štíhlejší zvuk, vertykální a pružný. Na opak ze slova stehno, máme horizontální pocit, širší, podsaditější a mohutnější. Zkuste si to slovo říci párkrát pomalu a na hlas. Uvidíte, že mám pravdu. Nebo třeba slovo strom. No schválně řekně te na hlas několikrát (ale opravdu na hlas a z důrazem!) slovo strom. Nemáte pocit, že vás to nutí vstát? Strom! Strom! Ještě jednou to zopakujte, cítíte tu solidnost a váhu kmene? Ten silný tah směrem do koruny, který ve vás vyvolává nutkání vstát ze židle, jako by jste chtěli růst vzhůru spolu s tím stromem? A na opak slovo stromek. Působí štíhle a lehce, skoro jako by rozverně vybrovalo a třáslo se, jako tenké větvičky ve větru. Opět řekněte si to slovo několikrát za sebou. Už rozumíte o čem mluvím? Každé slovo má svou energii, kterou popisuje to, co vlastně pojmenovává. A teď abych se opět přiblížil k původní myšlence, když tedy víme, co v sobě slova ukrývají, není teoreticky možné tuto energii nějak ovládnout? Pokud si dokážeme v daném slově najít tuto energigi a stoupneme si před pojmenovávaný předmět, nemělo by být těžké spojit energii slova s energií toho předmětu, "vyladit" je a spojit. Mno a myslím, že v tu chvíli nad tím předmětem získáte v podstatě jakousi moc a měli by jste si sním umět udělat cokoliv vás jen napadne. To je podle mne to čemu se v pradávnu říkalo magie a co s postupem věků lidé zapoměli a odsunuli do říše pohádek a smyšlených příběhů.
Zvláštní skupinou takových slov jsou jména. Jistě jste si v knihách o různých, tak zvaných pohádkových, či vymyšlených tvorech všimli, že měli dvě i více jmen. Hodně markantní a popisované je to v příbězích o dracích, ale týkalo se to i jiných bytostí. Tedy, měli jedno tak zvané běžné jméno, jež používali v běžném životě a pak měli jméno jemuž se říkalo pravé jméno. To bylo tajné. Přepečlivě se tajilo a nikdo je na sebe nikdy dobrovolně nevyzrazoval. Protože znalost tohoto jména, znalost toho zvuku(!) dávala tomu kdo je odhalil, obrovskou moc nad jeho nositelem. A jak jsem se již zmiňoval, obvzvláště u draků, bylo toto vědění pečlivě tajeno. Protože ten, kdo věděl pravé jméno konkrétního draka, mohl mu i rozkazovat, případně jej i zabít.
Myslím, že i třeba takové slovo kámen, vhodným způsobem řečené, a při správnén souznění energie toho zvuku a předmětu, by mělo takovým kamenem pohnout. A v tom si myslím, že spočíval princip tohoto druhu magie.
Hodlám provést pár praktických pokusů a cvičení a pak se pokusím popsat jaké jsem měl výsledky.

Hra v kostky

30. června 2011 v 0:51 | Vítr |  Diary
Nevím jak začít.....
Mám pocit, že jsem na zcela novém území.
Že zažívám nové a dost neobvyklé pocity a situace. Zatím si připadám spíše jako tichý a nenápadný pozorovatel, i když jsem vlastně, abych tak řekl, jeden ze zůčastněných. Snažím se našlapovat z lehka a pohybovat se velice opatrně. Je to vlastně strašlivě zajímavé a nevím, zda je to tím, že je to tak nové, či tím co to v podstatě znamená. Vážně si začínám uvědomovat, že se mi to moc líbí a že by to mohlo zaplnit jistou prázdnotu.... Nestrannému pozorovateli by se dokonce mohlo zdát, že se nic nestalo. Ten "obraz" se jeví při zběžném pohledu stále stejný. Barvy se nezměnily a plátno je stále pěkně napnuté. Okolní světlo dopadající na vrstvy barev má neustále stejný úhel a sílu. Vazba rámu je stále pevná a trvanlivá jako dříve a přeci, jako by zlacení jeho vyřezávaných oblin dostalo hřejivější odstín, měkčí odlesk, či jemnější křivky....
Nejsem si jist ani tím co momentálně zkouším tak zmateně popsat. Vlastně je to asi dost šílené, ale momentálně se mi to líbí. Je to jako napínavá hra, jako hod kostkami! Jo to bude asi nejlepší připodobnění : jako by jste hodili kostky a na místo stolní desky je hodili pod stůl. Nevidíte na ně. Jen slyšíte jak rachotí po naleštěných parketách a vy se snažíte podle zvuku těch koulejících se kostek uhádnout jaký padl počet bodů. A na tento svůj odhad vsadíte vše. Sázka je přijata a záleží jen na vás, zda jste hráč srdcem a dovolíte soupeři, aby za vás pohlédl pod stůl a řekl, zda jste vyhrál či nikoliv. A nebo se se strachem podíváte sami a aniž si to uvědomíte, tak před tím svým soupeře, který není nikdo menší nežli sám bůh Osud, zkloníte hlavu a padnete na kolena. Uvidíte tak s jistotou hodnotu vašeho hodu, ale svůj osud budete nuceni přijmout na kolenou s hlavou zkloněnou k zemi. Jsem hráč a tu výzvu Osudu jsem přijal a pokusím se obstát tak, abych nemusel ani na okamžik zklonit hlavu, nebo ztratit tvář.
Ano je to tak. Vyzval jsem dva největší hybatele všehomíra, dva nejnebezpečnější soupeře, Osud a Náhodu ke hře. Slyšíte vzdálené dunění hromu? Slyšíte ten ohlušující rachot na hranici mezi spánkem a bděním? To není hlas hromu letní bouřky, to je rachot valícíh se nebeských kostek. A momentálně je má ruka ta, jenž je hodila. A ten pocit je úžasný....

Poslední cesta XI

27. června 2011 v 22:03 | Vítr |  Cesta draka


Hlínou kolem potoků prorážely první jarní rostlinky a slunce nabíralo na síle. Dokonce i vysoko v horách se oteplovalo stále více a více. Na kupecké cestě už skoro dva týdny bušila opět kopyta koní jízdních kurýrů. Dokonce již vyrazila z každého konce hor první obchodní karavana. V první podhorské vesnici, na straně Severnich království, kde stála jedna z přepřahacích stanic, seděli v jídelně místního hostince dvě ženy. Přitahovali velice pozornost ostatních hostů. Jedna byla vystrojena jako kurýr královské pošty a druhá ve svém černém, koženém kabátci zpod kterého koukala kroužková košile a rukojeť meče, vypadala jako voják. Další neobvyklost pro místní byla to, že obě přijely společně a též chtěly společný pokoj. Přijely před čtyřmi dny a ptaly se po jakémsi starém mnichovi, který tudy možná začátkem zimy měl projíždět. Byly očividně zklamané, když zjistily, že tu nikoho takového nikdo neviděl. Teď čekaly na první cestovatele a obchodníky, co se oběvovali touto dobou, na příjezdu z jižní větve obchodní stezky. Nebyla moc používaná a proto se tu z toho směru oběvovali lidé jen velmi zřídka. Obě ženy vyjížděli denně do hor a očividně někoho hledaly. Čtvrtého dne jejich pobytu v této ospalé vísce, se na ně konečně usmálo štěstí. Od jihu přijel vůz jakého si sedláka. Ten chlapík nakoupil nějaké drobnosti v obchodě společnosti a prodal zde zimní kožešiny zvířat co ulovil a pak si dal na cestu zpět v hostinci pár slínek vína. Zapovídal se s místními, když tu vešli do hostince obě ženy, vracející se ze své obvyklé projížďky po horách. Poručily si víno a něco k jídlu a sedly si k malému stolku v rohu místnosti. Sedlák si je chvilku udiveně prohlížel a pak se místních zeptal, co že jsou jako zač. Chvilku zamyšleně poslouchal a pak se kolíbavou chůzí přesunul ke stolu, kde obě ženy jedly. "Promiňte dámy, že vás ruším od jídla." Pozdravil a rozpačitě přešlápl pod přísnými pohledy, co na něj vrhly. "Víte, já támhle zaslechl, že jako hledáte nějakýho mnicha." Přestaly jíst a podívaly se na sedláka pozorněji. "Hledáme, povídej co víš." Popohnala černovláska připitého sedláka. "Víte já jsem tady jen za obchodem a žiji v takové malé díře kus tady na jih a tam je taky hopoda. Né takhle velká jako má tady Společnost, ale docela slušně tam vaří..." Černovláska jej zlostně přerušila. "Co je nám do tvé vesnice i s nějakou knajpou??" Sedlák se však nenechal vyrušovat a navázal zase na svou rozvláčněnou řeč. "....a také víno je tam dobré, vlastně možná i o něco levnější. A začátkem zimy. A že letos přišla brzy, že ano. Tak po tom prvním velkém sněhu k nám přijela nějaká šlechtická rodinka bez paničky. To se chlapi domluvili, že jako musejí schovat ženské a dcery a že dokud neodjedou, tak nesmí ven. Jako aby jim je ty mladíci nevodloudily. Jo to jsem neřekl. Jeli tam s nima takoví dva kluci, sotva odrostlí. A taky vojáci. Těch se chlapi báli nejvíc. Jo a co sem to... jo už vím, neměli sebou žádnou ženskou, zato měli mnicha." Ukončil svou řeč a významě se na obě ženy podíval. Jedinou odpovědí mu bylo pokrčení ramen. Povzdechl si. "No řikám, měli sebou mnicha." Černovláska s princeznou přemýšlely nad tím, co sedlák řekl. Nakonec princezna prohodila. "Je to dost na jihu. Myslíš, že se mohl takhle zatoulat? Musel by vyrazit z údolí přímo přez hřebeny k jihu. Dřív by to jistě zvládl, vlastně by musel jít tou samou cestou, kudy se k nám do údolí před třiceti lety dostal. Musel by narazit na jižní cestu a tam se k té rodině přidat. Princezna se otočila opět na přešlapujícího sedláka. "Jak ten mnich vypadal? Co o něm říkali." Sedlák se zamyslel. "Paní, já ho vlastně neviděl. Jen vím, co říkal náš hostinský. A ten říkal, že s nimi přijel. Byl v hostinci dva dny a pak někam odešel. Říkalo se, že na noc a že sám. Jen s holí. Dokonce ho ani nejeli hledat. Jakmile se dalo jet po cestě sem, tak se celá společnost sebrala a odjela. A prý platili velmi dobře." Dodal sedlák významě. Princzna sáhla do váčku u pasu a vytáhla malou stříbrnou minci. "Víc jsi neslyšel? Nějaké jméno či vyprávění?" Sedlák se zuřivě zamyslel, ale nakonec zklamaně pokrčil rameny. "Ne paní, kdo by se zajímal o starého mnicha. Každé léto musíme takové žebráky odhánět od našich domů holemi a psi." Princezna zbledla, mlčky podala sedlákovi minci a ten se s úklonami odporoučel ke svému stolu. "Co teď? Myslíš si, že je to stopa?" Zeptala se své černovlasé společnice princezna. Ta přikývla. "Myslím, že to bylo takto. Rytíř přešel hory na jih od údolí a sešel k jižní cestě. Tam narazil na tu šlechtickou rodinu a přidal se na čas k nim. Měli by jsme je najít a zjistit, co se stalo a kam a proč od nich odešel." Princezna se na černovlásku podívala a v očích měla slzy. "Měli ho za žebráka! Za něco obtížného a vyhnali jej do hor zemřít." Nakonec se rozplakala. Černovláska vyskočila a objala princeznu. Pomohla jí vstát a odvedla ji do jejich pokoje. Uložila plačící princeznu na postel a přisedla si k ní. "Tak už dost. Věděli jsme, že jedeme nejspíš hledat jeho hrob. Bylo to jasné od první chvíle. Odešel do hor zemřít. Chtěl být opět svobodný a o svém konci rozhodnout sám. Je dost pravděpodobné, že se prostě vrátil do hor zemřít. Najdeme tu rodinu a zjistíme co půjde. Třeba nám to pomůže najít místo kde se rozhodl zemřt. A na druhou stranu, Máma pořád nenašla jediný důkaz o tom, že přešel na druhou stranu, takže je možné, že žije, jen našel lepší způsob, jak za sebou zamést stopy." Někde uvnitř věděla černovláska, že to co říká není pravda. Tušila, že je rytíř mrtev, jen se to pořád bála připustit. I princezna si takové myšlenky zakazovala, ale bylo to stále obtížnější. Dodnes si myslela, že by mohl rytíř zimu ztrávit někde v teple, v nějakém hostinci, či jiném klášteře, ale ten sedlák jí vzal poslední naději. Pár dní možná, ale celou zimu v horách přežít nemohl. Znovu se rozplakala. Myšlenka na to, že se již nikdy neuvidí, že ji již nikdy nepolíbí, neobejme, byla zničující. Nedokázala přijmout to, že již neuslyší z jeho úst ta sladká slůvka, když jí šeptal svá vyznání, když ji líbal po celém těle a hořel divokou vášní. Nedokázala si představit, že už nikdy, nikdy nebude moci položit hlavu na jeho rameno a s důvěrou mu svěřovat své nejtajnější myšlenky a pak třeba v klidu a bezpečí usnout. Plakala zoufale a s každou její slzou ztrácela chuť k dalšímu životu. Černovláska sledovala pozorně každé hnutí princezniny mysli, jež se jí zračilo v její tváři. Viděla princeznin vnitřní boj s myšlenkou na rytířovu smrt. Viděla i to jak se k čemu si odhodlala a proud slz na princeznině tváři. Černovláska byla zoufalá. Nevěděla jak princezně pomoci a cítila, že se princezna vzdává. Nakonec jí vzala do náruče a pevně obejmula. "Princezno neopouštěj mne, nedokáži si představit, že bych měla ztratit ještě tebe." Princezna mezi vzliky odpověděla. "Stejně ti brzy odejdu. Jaký v tom bude rozdíl? Jsi z rodu Dlouhověkých a já jen člověk. Nakonec tu zůstaneš sama." Černovlasá elfinka se mírně odtáhla a pohlédla princezně do očí. Pak jí políbila na její slzami zalité oči a pravila. "Ne, to se nestane. Až se přiblíží tvůj konec, tak půjdu s tebou. Nechci tu zůstat bez tebe. Vezmu tě do stínové země a tam zůstaneme na vždy spolu." To princeznu zaujalo. "A to jde? Myslím jako zůstat tam navždy? Je to tam dost jednotvárné a nejsem si jistá, že by tam bylo něco jiného, nežli tráva a mlhy. A zůstat tam navždy sami dvě..." Bylo vidět jak usilovně přemýšlí. Černovláska jí ukidňovala. "Také si nejsem jistá jak to funguje, ale prý spousta dlouhověkých odešla do stínové země nastálo. Myslím, že to co vidíme my, když se tam přenesou naše duše, je jen jakýsi předpokoj stínové země. Někdo dokonce tvrdí, že je to jen křižovatka do jiných světů. Ale myslím, že je to vcelku jedno, důležité je, že zůstaneme spolu. Vlastně jsem vždy myslela na to, že by mohl rytíř jít s námi. Je mi strašně líto, že to nevyšlo. Ale chtěla bych mít jistotu, že již nežije, nežli se vydáme na naší cestu do stínového světa." Princezna si otřela oči. "Dobře tedy, zítra vyrazíme do té vesnice, kde viděli rytíře naposledy. Poptáme se, co kdo viděl a pokusíme se zjistit směr jakým odešel a vyhledat v horách nějaké stopy. Myslím ohniště a tak. Něco po něm muselo zůstat." Princezna se najednou zvedla. "Víš co? Jdeme spát. Ráno si přivstanem ať jsme co nejdříve na cestě." Začla se svlékat a černovláska se váhavě přidala. "Jsem tak strašně unavená," zašeptala najednou princezna. " Už aby byl konec." Dodala tiše. Černovlásce se sevřelo srdce, nad bolestí princezny.
Východ z ledové jeskyně byl již téměř celý zarostlý ledem. Voda, která přitékala z boku tajícího ledovce přez noc opět zamrzala a zmenšovala vstup do rytířovy ledové hrobky. Za těch několik zimních měsíců, se mrtvé tělo téměř ztratilo v ledovém krunýři. Rytíř neustále doufal, že s jarním oteplením jeskyně roztaje a voda odnese jeho mrtvolu dolů do údolí. Tam by ji mohly roztrhat šelmy a tak by se dostal z moci svého amuletu, jenž vázal jeho duši k mrtvému tělu. Celou zimu musel snášet neuvěřitelný mráz a deprimující samotu. Jedinou nadějí mu bylo blížící se jaro. Málem zešílel radostí, když si všiml prvních pramínků ztékajících z tajícího ledu. Když mu však po několika dnech došlo, že jej led jen víc a víc uzavírá, začal opět propadat zoufalství. Jak dlouho se tohle dá vydržet? Může se duše zbláznit? Napadali jej různé myšlenky. A cítil, jak se začíná měnit. Něco zachvacovalo jeho duši a plnilo ji ledovou temnotou. Začínal se děsit, že ztrácí rozum a nebo hůř, že jej smrt, samota a mráz mění v něco temného, v nějakou novou horskou příšeru. Cítil podivný hlad a žízeň. Byl přeci mrtvý, ale ten hlad byl stále vtíravější a postupně jej pohlcoval. Nakonec už jen stál, co nejdál mohl od svého zmrzlého těla a díval se stále se zmenšujícím otvorem v ledové stěně. Pochopil, že je na věky uvězněný, že se nejspíš po mnoho let nic nezmění a nakonec bude uvězněn v ledové pasti dokud se ty zatracené hory nerozpadnou. Pomalu se začlo šeřit a rytíř pozoroval, jak ztékající kapky vody v sílícím mraze zpomalují a tuhnou. Sledoval je a snažil se na nic nemyslet, snažil se utéci do vzpomínek na chvíle s princeznou a teplo jejího dechu. Z temné hlubiny jeskyní se něco pomalu blížilo, rytířív duch, na půl již pohlcen šílenstvím, pocítil přítomnost živého tvora a jeho zžíravý hlad zesílil. Malá myš se zastavila pár kroků od zmrzlého těla. Pak najednou vycítila přítomnost ještě něčeho podivného a s nevysvětlitelným strachem utekla.
K ránu se první paprsky světla odrazili od neporušené, hladké, ledové stěny. Jen tmavý stín uprostřed ledové plochy, dával tušit, že se za ní ukrývá jeskyně....
Vstaly časně z rána a po rychlé snídani, nasedlaly koně a vydaly se na cestu do hor. Podle hostinského, je měla prašná cesta dovést až do vesnice, kde byl podle slov onoho sedláka naposledy rytíř viděn.

Sen co se mi zdál...

9. června 2011 v 10:47 | Vítr |  Diary


Stála uprostřed záplavy kvetoucích, růžových keřů. V záplavě pestrých barev a odstínů zelené, se vlnila její zelenkavá, jako pavučinky nadýchaná, vílí sukně a vrstvy lehounké látky šustily kolem jejích štíhlých kotníků. Přecházela od jednoho růžového keře k druhému a oči jí zářily nadšením. Zkoumala z blízka úžasné barvy růžových, okvětních lístků. Naklánějíce se nad těmi křehkými květy, jásala kdykoliv objevila svým něžným nosíkem novou vůni. Chvílemi ji přemohla radost a krása té barevné a vonící zahrady a v náhlém popudu se roztočila, rozpřahujíce své štíhlé paže a smějíce se na celé kolo. Hltal jsem očima každičký, její pohyb a doslova se opájel její blízkostí a bezprostředností. Vznášela se po mém boku na pěšinách a cestách starého parku a vrásčité kmeny prastarých, mohutných stromů jako by rámovaly svými tmavými tóny, ten obraz mládí a nadšení, zářící něžnými pastelovými barvami. Objektivem svého foťáku jsem hladově lovil, střípky toho nádherného obrazu a snažil jsem se do těch fotek vtisknout to, co jsem v těch chvílích cítil. Mé srdce tonulo v záplavě vroucího citu a s rozechvělými prsty jsem neustále mačkal spoušť bojíce se, že to nádherné divoké stvoření zmizí v jednom z těch prastarých stromů jako lesní najáda a já nebudu mít dost důkazů o tom, že to nebyl jen bláhový sen. V jednu chvíli se naše oči setkali a ona se ke mě přivinula. Její paže mne objaly a na vteřinu jsem cítil zběsilý tlukot jejího rozjásaného srdce. Položila mi hlavu na rameno a cosi špitla. Doslova opilý žárem jejího těla a vůní jejích hebkých vlasů, jsem zvedl dlaně a pokusil se ji obejmout též. Prudce se mi vytrhla a odskotačila dál po pěšině....Proč? Co se stalo? Udělal sem něco špatně? Otázky jež se mi tlačily na jazyk jsem nakonec polkl. Měl sem neodolatelnou touhu rozeběhnout se za ní a též ji obejmout a uloupit jí alespoň jediný z jejích něžných, vílích polibků, které mi tak strašlivě schází. Nakonec jsem potlačil tu nesmyslou žádostivost po hebkosti jejích rtů a tváře se, že jsem nic necíti, vykročil sem opět za ní. Byla jako neskutečný sen o vílím tanci na zelené trávě. Byla závanem svěžesti a mládí, jenž mi vléval do vyschlého srdce kapky živé vody. Neustále jsem si připomínal to spontální obětí a i to jak mi vzápětí utekla, jako plachá laňka. Na ten prchavý okamžik se mi otevřela a naplnila mou duši štěstím. A ačkoli jsem si dával pozor, aby žádný z mých pocitů nepronikl za hradby jež jsem kolem svého srdce zbudoval, měl jsem pocit, že se malounko vznáším, nad dlážděním těch starých, parkových cest....

Kdo by nechtěl

7. června 2011 v 23:50 | Vítr |  Téma týdne


Stroj času,řekněte mi, kdo by jej nechtěl. Myslím, že neexistuje na světě člověk, který by nevyzkoušel stroj času. Tedy, pokud by tu možnost měl. Určitě by ji využil úplně každý. A nemyslete si, že jen pro to, že by rád něco ve své minulosti změnil. Je tu samozřejmě velká skupina potencionálních časocestovatelů, která by ráda takový stroj právě pro možnost něco změnit. Myslím, že takových by bylo mnoho, ale nevěřili by jste, kolik lidí by chtělo cestovat na spět v proudu času proto, aby opět zažívali okamžiky štěstí, na které stále vzpomínají. Kolik poutníků by využilo stroje času, aby mohli opět spatřit své blízké, kteří již zemřeli. A kolik zoufalých duší by cestovalo vlastními dějinami jen pro to, aby mohli na chvíli opět zahlédnout lásku v očích někoho, koho milovali a ztratili.
Dál by tu byla značná skupina nedočkavých zvědavců a rádobybadatelů, kteří by se chtěli podívat do soukromí tomu i onomu slavnému člověku. Proslídit mu dům nebo byt a pročenichat jejich nejtajnější zákoutí.
A také nesmíme zapomenout na takzvané dobrodince lidstva, kteří by se jistě snažili napravit chod dějin pokusy o nápravu různých historických křivd a zločinů. Ano byla by tu spousta těch, co by se vypravili do minulosti a snažili by se zabít a odstranit různé lidské zrůdy v domění, že zabrání válkám a utrpení.
Prostě, stroj času by nakonec použil alespoň jednou, úplně každý. A ten kdo by se nechtěl podívat do minulosti, ten by tu měl samozřejmě druhou možnost. Podívat se do budoucnosti ! Takový zvědavec by se mohl snažit zjistit, jak půjde jeho život dál. Co jej má potkat dobrého či zlého. I když si osobně myslím, že už jen tím, že by někdo znnal svou budoucnost, tak by j v dlouhodobém horizontu času podvědomě, či úmyslně měnil. A tím pádem by takové cesty asi neměly valný smysl.
Víte, já bych takový stroj určitě chtěl. Bylo by velice lákavé vrátit čas do dob, kdy jsem se cítil šťastnější a bezstarostnější nežli dnes.... Teď mne tak napadá, jak by to asi dopadlo? Chvíli bych se cítil šťasten, a pak bych znovu prožil všechny ty roky, co mne něco trápilo, či se nedařilo, nežli by někdo opět vynalezl stroj času. Poněkud mne z té představy mrazí.
Tak snad nakonec bude lépe, takový stroj nevynalézat. Přeci jen je tu i pár věcí v životě každého z nás, na které si přejeme raději zapomenout...

Spirála

5. června 2011 v 23:56 | Vítr |  Diary


Zkončilo křehké příměří. Klid zbraní jenž byl neustále nahlodáván, až zmizel a spirála času se opět pootočila. Již týden, se snažím nevidět příznaky další blížící se bitvy a tak sem najednou zaskočen, opětovným vzplanutím té války v plné síle. Počasí posledních několika dní mi jen přtěžuje a neustálé proudy potu mne štípají v očích. Stěží, z posledních sil, zachytávám těžké rány, které každá jediná by mne mohly zničit docela. stačí jen nepatrný okamžik nepozornosti a již se mi asi nepovede vstát. Nejtěžší na tom všem je téměř opojná představa, že pokud bych se vzdal a přestal bojovat, tak by nastal klid. Byl bych poražen a mrtev, ale měl bych najednou klid. Ta představa spánku a ticha je poslední dobou tak silně lákavá, že stěží pozvedám štít k obraně a jen tak ledabyle odrážím ty nejhorší útoky.
Dalším projevem únavy z té rozvlklé války je to, že strácím zájem téměř o všechno. Začíná se projevovat důsledek zklamání a zoufalého nedostatku naděje. Ztratil sem někde uprostřed nekonečných bojů svou víru v to, že mám nějakou budoucnost a že mé sny nejsou jen snůška nesmyslných blábolů. To že vůbec ještě bojuji je spíš truc a nechuť dávat cokoliv svému osudu zadarmo. Pochybuji však, že se ještě vzmůžu na víc, nežli chabou obranu. Už mne ani netrápí, jak snadno opouštím "dobité" pozice a jak snadno je v nich nahrazována má nepřítomnost, nějakou jinou přítomností. Nebude trvat dlouho a nezbyde ani jediná stopa po něčem co jsem kdy znamenal a dokázal.
I to psaní, co mne dříve drželo tak říkajíce nad vodou a udržovalo mne alespoň trochu v nějaké hloupé naději, tak ani to psaní mne již nepřitahuje. Nevidím nic nežli temnou a ohavnou budoucnost pro všechny své hrdiny a nemám sílu tuto budoucnost již ani napsat.
Myslím, že dno je již blízko a je docela zajímavý pocit, poznání toho, že nemá ani sílu a ani chuť se od onoho pověstného dna odrazit. Počítám, že musí uběhnout ještě tak čtyřicet-padesát dní a budu mít za sebou poslední závazek vůči světu okolo mne. A pak bych dal nevím co za možnost zavřít za sebou dřevěná vrata horského kláštera v Horkých horách. Toužím už jen po jednom, po dlouhém klidném spánku beze snů... víte, já vážně věřil v zázrak... teď už jen doufám v to, že nepřítel bude mít jistou ruku a dostatek zkušeností a bude mu stačit jediný, čistý úder...

Někdy...

2. června 2011 v 0:03 | vítr |  Diary


Někdy se mi povede usnout před půlnocí. Jsou dny, kdy sem tak unavený a utahaný, že usnu již před desátou. Ale pak se něco stane, třeba sen, nebo zvuk z ulice, či se jen divně pohnu a to mne vzbudí. Pak tu sedím a píši a myslím na spoustu podivností a nesmyslností a čekám, až mne opětovná únava překryje jako těžký příkrov a budu moci opět usnout. Někdy se mi stane, že se cítím strašlivě sám, tak jako ych byl poslední člověk na celičkém světě. Chodím od ničeho k ničemu a říkám si..."co sakra budu dělat?"...
Ty záchvaty samoty mne zaplavují stále častěji a pomalu si začínám připouštět, že to nejspíš tímto způsobem nezvládnu. Někde dělám chybu a nemohu přijít na to kde.Zkouším co se dá a hledám další způsoby, jak se oprostit od všeho, co způsobuje tyhle moje podivné stavy. Mám však obavu, že bez pomoci "z venčí" se mi to nepovede. Mám přání. Je nesmyslné a nesplnitelné, ale je to asi jediný pevný bod v tom světě a čase, kde se zrovna teď nacházím. Víte mým přáním je být opět na začátku "Dračí cesty". Zdá se vám to divné? Nechápete proč? Je to prosté, měl bych zase svůj meč a štít a před sebou jasný cíl. Mohl bych opět vykročit po té kamenité cestě a věděl bych, že směr jenž jsem zvolil je jediný správný a vysněný cíl, že není nedosažitelný. Ano, chtěl bych být opět na počátku, netušit jak strašlivé bitvy mne čekají a být plný nadějí a odhodlání....
Jsou dny, kdy se cítím strašlivě unavený, v takové dny slábnou mé ochrany a podléhám mámivým snům a šťastným vzpomínkám...
0:04 2.6.2011