Středa 0:46

25. května 2011 v 1:07 | Vítr |  Diary


Je to sotva čtyřiadvacet hodin, co jsem se potuloval venku za městem a noční oblohu protínaly s divokým hřměním fialovo bílé blesky. Kapky deště ochlazovali po celodenním, slunečním žáru, rozpálenou silnici. A já, plnými doušky hltal chladnoucí vzduch, plný divokého běsnění bouřlivé noci a ozónu.
Teď, když čas opět dokončil svůj ciklus a započal nový den, vypadá celý svět úplně jinak. Hvězdnaté nebe sem tam narušuje svou temnotou zapomenutý mrak a při zemi fičí silný, suchý vítr. Žene před sebou oblaka prachu, který mne škrábe v krku a nutí ke kašli. Divoce kvílí mezi střechami potemnělých domů a zahání do svých děr, všechny noční živočichy. Pomalu ustupuji jeho urputnosti a aniž bych spatřil v dálce na obloze narudlé světlo velkoměsta, odcházím unavený a žíznivý do svého domu. Tady opět sedím před zářícím montorem a upíjím z lahve, abych spláchl prach, jenž se mi cestou usadil v hrdle. Skládám si střípky vzpomínek a snažím se na okamžik připomenout loňské léto. Vzpomínky jsou totiž jediné, co člověku nakonec zůstane. Je to opravdu to jediné, co si ponesete po zbytek svých životů....
Někdy je to fakt těžké. Někdy je to fakt strašně moc těžké....
Dělám co můžu a denně s tím bojuji, ale sem tam, se mi stane, že mne to přemůže a pak cítím jak strašně moc, se mi stýská. Strašně, strašně, strašně.....
Ráno to už bude dobré....bude světlo... a spousta práce... a starostí... zvládnu to... musím. Pořád mám ještě co ztratit.
musím spát...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama