Poslední cesta X.

26. května 2011 v 10:19 | Vítr |  Cesta draka


V noci se princezna probudila a nevěděla proč. Celý předešlý den cítila takové zvláštní napětí ve vzduchu a byla z toho dost nervózní. Cestovala s černovláskou již druhý týden horami a nenarazily zatím na jedinou zmínku o potulném mnichovi. Teď se princezna choulila v sedě na slamníku jedné horské, přepřahací stanice a hleděla na podivné světlo přicházející oknem do pokoje. nakonec jí to nedalo a tiše se zvedla. Došla k oknu a nevěřícne koukala ven. Lampa nad vchodem do přpřahací stanice musí svítit celou noc, kvůli spěšným kurýrům, aby nepřehlédli místo, kde si musí vyměnit koně. Teď její světlo ozařovalo ohrazený dvůr a okolní stáje. Princezna viděla jak je vše pokryto bílou sněhovou pokrývkou. Ve světle velké lucerny bylo vidět, jak se stále sypou z nebe velilé, sněhové vločky. Princezny se zmocnilo zoufalství, sníh letos přišel dřív a tak nestihnou projít horské průsmyky dříve, nežli budou zaváté. Pozorovala nekopnečný proud vloček, valící se z noční oblohy a myslela na rytíře. Zoufale jí chyběl. Byla veliká chyba, nechat toho muže v klášteře, po celá ta léta. Dávno měla promluvit se svými šlechtici, aby už konečně zapoměli na prolitou, královskou krev a přimhouřili oko nad rytířovým návratem. Nebo se měla vzdát trůnu již po svatbě své dcery a nastěhovat se za rytířem do kláštera.
Princezna se otřásla zimou a otočila se ke svému lůžku. Najednou se jí zmocnila zoufalá touha po lidském teple a milující náruči. Zatoužila položit si hlavu na něčí rameno a usnout. Tiše vklouzla pod deku k černovlásce a přitiskla se k ní. Modrooká elfinka se probrala a objala princeznu kolem ramen. "Děje se něco drahoušku?" Ptala se s rozespalou starostlivostí. "Ano, venku chumelí. Nestineme už letos projít průsmyky. Zahřej mne prosím." Šeptala zoufale princezna. Černovláska se přitskla ještě o malinko víc a hladila princeznu po vlasech. "To bude dobré. Neboj se ráno něco vymyslíme a teď tiše a spi." Konejšila ji. Princezna cítila, jak jí prostupuje teplo, klid a magie. Pomalu se propadala do náruče spánku.
Probudilo ji klepání na dveře. Otevřela oči a zjistila, že je v pokoji sama. Udivilo jí to, kde je černovláska? Klepání se ozvalo znovu. Princezna vstala a zabalila se do pokrývky. Cestou kolem stolu vzala ze svého opasku, hozeného přez židli, dýku a schovala ji za zády. Pak otevřela dveře. Tam stála elfinka a v rukou držela dřevěná tác s kovicí a spoustou jídla. Usmála se na princeznu. "Dobré ráno, vaše snídaně madam. Jak jsme se vyspinkali?" Smích a veselí v jejím hlase nakazili princeznu a začla se smát také. Princezna zavřela dveře a přeběhla ke stolu. Když si sedla tak před ní černovláska postavila plný podnos. Vzala z poličky několik svíček a promnula postupně knoty mezi prsty. Po každé tak knot zapálila. Princezna se už nad tím drobným kouzlem, za leta co se znaly ani nepozastavila. Pohlédla k oknu. "Je tam pořád taková tma. Ale cítím se vyspalá, jako bych byla v posteli až do oběda. Mimo toho mám i stejný hlad." A začla prozkoumávat tác s jídlem. Nakonec si vybrala kus chleba a silný plátek masa a nalila si z konvice silný čaj. Elfinka si sedla proti princezně a pustila se do jídla také. Mezi sousty princezně povídala. "Jsem už skoro dvě hodiny vzhůru. Mimochodem je dest." Princezna se po těch slovech udiveně otočila k oknu. "Deset?" Opakovala po černovlásce. "Deset," přitakala, "byla sem se podívat i venku. Musela sem zadním východem ten je již prokopaný. V noci totiž napadlo asi šest stop sněhu a vál takový vítr, že celá čelní stěna stanice byla do rána zavátá. Proto ta tma, za oknem na zdi je naváta dvoustopová vrstva sněhu. Princezna zcela neprinceznovsky vykulila oči. "Ale to znamená, že se odsud nedostaneme." Černovláska se jejímu výrazu musela smát. "Princezna se na oko urazila. " Nechápu, co je tu k smíchu. Měla by si mít úctu k mým šedinám a ne se mi tu řechtat, jako nějaká rozpustilá děvečka." Pa už neudrželi vážné tváře ani jedna a vyprskli smíchy. Když se konečně přestali smát a dojedli svou pozdní snídani, vrátila se princezna k původní myšlence. "Víš, opravdu netuším, jak by jsme mohli pokračovat bez koní dál. Pokud tam napadlo tolil sněhu, bude neprůjezdný několik dní, nežli se trochu slehne a umrzne." Černovláska se na princeznu usmála. "A ty se bojíš, že se tu budeme nudit? Uvidíš, že do zítra začne tát a po zítří mrznout. Nejdéle do tří dnů, bude sníh pro koně sjízdný a můžeme pokračovat dál. Letos nejspíš dojdeme tak k nám do údplí a na jaře budeme pokračovat. A nebo vymyslíme jak dál, ale počítej spíš se zimování u mě. No a ty tři dny...hm je tu pěkně zásobený sklep a vínem a snad něco vymyslíme abychom se nenudily. Myslím, že si obě malý odpočinek zasloužíme. Princezna se lehce začervenala. "Vísosti, ten ruměnec ve tvářích ti moc sluší." Popíchla jí elfinka škádlivě.
Rytíř se projížděl na koni hlubokým sněhem. Vedl zvíře opatrně závějemi kolem zájezdní hospody, na kraji malého, podhorského města. Jel už ten den po čtvrté a ještě jej několik jízd čekalo. Musel prověřit, zda koně na kterých jedou, jsou zvyklí jezdit hlubokým sněhem. Bylo dobré vědět, jak který kůň reaguje a zda někoho nezhodí. Zvíře co se bojí a leká propadajícího se sněhu, může byýt nebezpečné. A právě dnešní noci přišel první sníh a tak bylo potřeba koně prověřit. Tenhle na kterém jel, patřil staršímu ze šlechticových synů a byl velice klidný. Brodil se posluše závějemi sněhu a několikrát do nich zapadl až po plece. Vždy jen klidně počkal, až klesání zastaví a ucítí pod kopyty pevnou zem. Pak nalehl plecemi na sníh před sebou a vyškrábal se ze závěje ven. Pro rytíře to vše byla rutina, ke které nepotřeboval nic nežli silné paže a nohy, aby se na koni udržel. Sledoval zvíře jen tak na půl a a kůň v podstatě reagoval na podvědomé jezdcovy podněty. Z dálky to vypadalo, že rytíř nechává koně ať si dělá sám co chce. Rytířova mysl se při té práci toulala někde v dáli. Líbilo se mu cestovat se šlechtickou rodinou a na čas opravdu zapoměl na to, co jej vlastně vyhnalo do hor. Ale bílý sníh a silný mráz, mu připoměli, jaké to bylo putovat zimními horami úplně sám a denně se pohybovat na hranici mezi životem a smrtí. Vzpomínal na majestátnost namodralých ledovců a na nekonečné, bílé ticho, co v horách panovalo. Na ticho co denně drtilo jeho duši a ukazovalo mu, jak nicotný tvor je člověk. Chybělo mu to. Toužil po klidu a tichu. Po odpočinku. Pomalu dospěl do stádia, kdy mu začlo vadit všechno to lidské pachtění se za vidinou jakéhosi lepšího života. Po té co po mnoha letech opět prolil krev a byl nucen bojovat o svůj život, mu došlo jak je to všechno směšné a jak se mu to vlastně příčí. Ve svém pdovědomí to měl již po dlouhá léta a to bylo to pravé, co jej drželo v horském klášteře. A né rozhodnutí princezniných šlechticů. A právě síla tohoto poznání, jej vyhnala opět do hor. Ale né pro to aby opět získal falešný pocit své důležitosti a potřebnosti. Odešel najít klid a zplatit svůj dluh za všechny zabité. To že se přidal k té šlechtické rodině byl vlastně jen odklad, jen ujištění se, že má pravdu a že opravdu už o lidi nestojí. Musí odejít, ano musí se vrátit na svou cestu a dokončit jí. Prudce otočil koně a zamířil s ním ke stáji. Tam hodil otěže čeledínovi a spěchal do svého pokoje nad hosticem. Zbalil si své deky a seběhl dolu do jídelny. Požádal hostinského o kus chleba a sůl a vše si přibalil k dekám. "Někam odcházíš?" Zarazil jej hostinský udiveným dotazem. Rytíř se zastavil a přemýšlel co říci. "Ano odjíždím, vyřídíš vzkaz mým společníkům?" Zeptal se hostinského. Ten jenom udiveně přikývl. "Tak vyřiď, že odcházím. Mzdu nechci a že děkuji za milou společnost. Je mi to líto, ale naše společná cesta zde končí a já musím jít spět do hor. Vyřídíš to?" Hostinský opět přikývl. Rytíř se mlčky otočil a vyšel ven před hostinec. Zamířil k cestě po které sem přijeli a vydal se po ní na spět do hor. Hostinský za ním koukal ze dveří, dokud nezmizel za zatáčkou. Pak se vrátil do tepla hostince. Měl spoustu starostí s ukládáním zásob, co mu zrovna dovezl kupec na zimní sezónu. Vrátil se do skladu a za chvíli na podivný odchod starého mnicha úplně zapoměl. Až když se setmělo a hosté přišli dolu do hostince a začli se po mnichovi shánět, vzpoměl si na to co měl vyřídit. Šlechtic nejprve nechápal, co se mu hostinský snaží říci. Když konečně pochopil, chtěl se za rytířem rozjet, ale jeho kapitán ho zastavil. "Pane, je tam veliký mráz a je už tma. Nenajdeš ho, ani když pojedeš dva kroky od něj. Zítra se můžeme jet podívat, ale na noc je to bláhovost a nejspíš také sebevražda." Šlechtic si pomalu sedl ke stolu a pohlédl na své syny. Nevěděl najednou co jim říci. Byl zmatený a nemohl uvěřit tomu, že se rytíř rozhodl opustit jejich společenství a vydat se do hor vstříc smrti. Jeho kapitán si sedl ke stolu proti němu. "Pane," promluvil. "Bylo jasné, že jednou odejde, od začátku to byla spíš náhoda, že jde s námi. Jen jsme měli kus společnou cestu. Měl v sobě nějaké odhodlání. Všiml sem si už v té hospodě, kde jsme ho potkali, že někam míří. Víte podle mě, se vydal do hor umřít. Viděl sem to již několikrát a můj otec mi o tomhle také vyprávěl. Někdy se stane, že je člověk tak plný života a zážitků z něj, že zatouží po klidu, který mu může dát jen smrt. Takový muž pak vyhledává smrtelné nebezpečí. V době války jde jako první do útoku a vrhá se do předem prohraných bitev. V době míru pak dělá takové věci jako tento mnich. Prostě jde do hor a snaží se je pokořit tím, že je přejde uprostřed zimy. Z historek svého otce, ale i jiných vím, že právě takové to vycházení vstříc svému konci a pohrdání smrtí, většinou vede k tomu, že dotyčný přežívá úplně všechno a vyhrává i nad početným, nebo silnějším nepřítelem. A myslím, že mnich byl přesně tento případ. Vsadím se, že až zítra vyjedeme hledat jeho stopy, tak nenajdeme místo, kde by přenocoval, ale stopy povedou pořád dál. Prostě si myslím, že udělá jedinou možnou věc, aby venku v noci přežil. Půjde celou noc a odpočine si buď někde v horách v dřevařské boudě a nebo za světla najde závětří a vyspí se u ohně. A ještě jednu věc bych ti pane měl říci. Ten muž zcela určitě není mnich. Možná že opravdu žil spoustu let v klášteře, jak říkal. Některé návyky by tomu i napovídali, ale jistě není mnich. A podle toho jak občas vyprávěl svoje historky z poslední velké války, tak bych skoro přísahal, že vím kdo to je. Protože některé z těch příběhů jsem znal od svého otce a mohl je znát jen ten kdo s ním sloužil v jisté skupině zvědů a záškodníků. Podle popisu který jsem mnohokrát od otce slýchával a podle toho, že v Horkých horách je jen jediný klášter, byl ten muž onen rytíř, jehož syn si vzal za ženu dceru naší princezny. Ten rytíř, co kdysi vyčistil Horké hory od draků a otevřel kupeckou cestu. A ten pane, ten se v těhlech horách moc dobře vyzná." Kolem stolu se rozhostilo hluboké ticho. Všichni udiveně koukali na kapitána a promítali si v hlavách co vše se jim na podivném mnichovi zdálo zvláštní. Teď po tom odhalení, jim některé věci počali dávat smysl. Šlechtic promluvil. "Opravdu si myslíš, že to mohl být on? Je dost starý to je pravda a pokud žil v horách v klášteře, tak musel rytíře znát určitě by o něm vyprávěl. Ale za celou dobu co jel s námi o něm neřekl ani slovo. Člověče ty budeš mít asi pravdu. Ty techniky boje a chladnokrevnost s jakou jednal. Ano určitě to byl on." Udivený šlechtic hleděl na své syny. "Chlapci víte vypadá to, že jste měli na čas možnost žít, vede opravdové legendy. Zapamatujte si to, tohle bude úžasná historka." Pak se zadíval do ohně krbu a spíš pro sebe si dodal. "Lepšího učitele sem, si pro vás přát nemohl."
Rytíř se brodil sněhem a opíral se při tom o svou hůl. Byl vysoko v horách a měl za sebou několika denní náročný pochod. Tedy denní.... Přesně jak kapitán odhadoval, šel vždy v noci a po ránu si našel chráněné místo na spaní a z nazbíraného dřeva si udělal malý ohýnek. Když pak došel do míst, kde již nic nerostlo a probíjel se po prvních ledovcích, spal tak že si položil poskládané deky na sluníčko a sedl i na ně, aby neumrznul. Tak spal několik hodin, dokud jej nevzbudila zima. Bylo s podivem, že po celou dobu nebylo špatné počasí a nespadla jediná sněhová vločka. Byl na cestě již pět dní a zatím mu přálo počasí. Horší to bylo s jídlem, už druhý den neměl nic v ústech, kromě spousty sněhu na zahnání hladu a žízně. Když bylo nejhůř a hlad mu kroutil vnitřnosti, našel pár kamenů, na kterých slunce rozpustilo sních a tak mohl Rytíř otrhat porost šedivých lišejníků a sežvýkat je. Jinak mu zbýval sníh ke kterému lízal poslední hrudku soli. Pátého večera se však změnilo počasí. Začlo silně foukat a nebe pokryli těžké, sněhové mraky. Začlo sněžit a po chvíli řádila kolem rytíře divoká vánice. Už skoro neviděl, jak se setmělo. Neměl v takovém počasí nejmenší šanci najít nějaký úkryt a tak prostě šel, hnán divokým větrem a bičovám proudy ledového sněhu. Cítil, že jde pořád do kopce a to jej uklidňovalo. Požád si drží svůj směr. Tušil, že tohle je opravdu konec, že nemá nejmenší šanci přežít. Ten ledový vítr, mu za pár okamžiků vyfouká veškeré teplo z těla a on prostě usne za chůze a někde tady na hraně horského průsmyku umrzne. Pak si v té bílé bouři všiml jakého si stínu. Trochu odbočil a cítil, že vítr slábne a sníh malounko prořídl. Natáhl ruku před sebe a nahmatal skalní stěnu. Po chvilce tápání ztratila ruka oporu a prostor za ní se zdál tmavší. Rytíř tím směrem vykročil a zjistil, že oběvil jeskyni. Pomalu postupoval dál a sníh zmizel. Podlaha silně klouzala a když sáhl na stěnu, tak nahmatal led. Došel ještě kousek do zadu, kde již necítil průvan. Tam si hodil na zem složenou deku a do druhé se zabalil. Do úst si dal poslední zbyteček soli a sedl si co nejpohodlněji. Ve vteřine usnul.
Probudilo jej ticho. Otevřel oči a zjistil, že je dávno den. Ústím jeskyně pronikal proud světla a rytíř zjistil, že je zevnitř celá porytá ledem, jako by jím pomalu zarůstala. Vypadalo to, že sedí uprostřed zářícího, křišťálového zámku. Led se třpitil a jiskřil miliónem duhových odlesků a rytíř na to vše potěšen hleděl. Pak se pokusil vstát. Nešlo to. Sotva dokázal zvednout ruku. Pohlédl na ni a zjistil, že je celá bílá a konečky prstů pod nehty, prosvítalo namodralé zbarvení. Měl by být vyděšený, ale cítil jen klid a úlevu. "Tak že je to tady." Zabručel tiš a znovu se rozhlédl po jeskyni. Byl spokojen. Nemohl by si přát lepší hrobku. Tohle bylo pěkné místo na poslední okamžiky jeho života. Žádná tmavá díra, či zapáchající lůžko s tlupou kvílících pozůstalých. Unaveně se usmál, konečně bude mít pokoj, od všeho trápení a bolesti ze zoufalé lásky. Pohlédl ještě jednou na jiskřící nádheru kolem sebe a poděkoval v duchu bohům za takový konec. Pak unaven zavřel oči a opět usnul. Nic se mu nezdálo, jeho dech se zpomaloval a po nějaké době ustal docela. Jeho láskou překypující srdce, se tiše zastavilo a z rytířova těla vyprchal poslední zbytek tepla. Na jeho starém plášti, se začli tvořit první krystalky ledu a pokrývat rytířovo ztuhlé tělo. Pak rytíř otevřel oči. Necítil zimu ani bolest, udiveně se zvedl a lehce vyskočil na nohy. Došel k ústí jeskyně a tam zjistil, že nemůže ven. Uvnitř jej držela nějaká podivná síla. Jako by ve vchodu do jeskyně byla neviditelná stěna. Zamyšleně se otočil a udiveně zůstal stát. Hleděl na zmrzlou mrtvolu starce. Pohlédl na své ruce a zjistil, že vypadjí, jako když se poletech opět dostal do stínové země. Hladké a bez vrásek. Došlo mu co se stalo a zpanikařil. Pokoušel se znovu a znovu dostat ven z jeskyně, ale nebylo mu to nic platné. Byl jen duch. Navíc duch lapený jeho vlastním kouzlem. Ten prsten co stvořil na svou ochranu před magií, byl totiž určen i na to, aby jej nikdo nemohl povolat do stínové země, kam se vždy odebírala jen jeho duše. A rytíř právě zjistil, že prsten jeho smrtí neztratil nic na své moci. Držel jeho ducha neustále u mrtvého těla a dovolil mu se vzdálit sotva na pár kroků. Rytíř si uvědomil, že jako nehmotný duch nedokáže ze svého mrtvého prstu amulet sundat a došlo mu, že tu zřejmě zůstane jeho duše uvězněna na věky. V tomto ledovém hrobě nehrozí, že by jeho mrtvola zetlela a prsten tak sám od sebe z prstu zklouzl....
Princezna se probudila s hlasitým výkřikem. Bylo krásné slunečné ráno a po noční bouři venku, zbyly jen nové závěje sněhu. Jak černovláska před několika dny předpověděla, podařilo se jim ještě dojít do horského údolí, kde žila její matka a tam zůstaly obě ženy uvězněny dokud nenastane čas tání. Princezna seděla na svém lůžku a celá se chvěla. Černovláska byla opět vzhůru daleko dřív a seděla u stolu a něco si četla. Když princezna vykřikla ze svého podivného snu, vyskočila elfinka ustaraně od stolu a došla k její posteli. "Copak se děje princezničko? Něco se ti zdálo?" princezna si protřela oči a celá pobledlá objala černovlasou elfinku. "Ano, byla sem sama v horách a byla mi strašlivá zima a pak začal foukat silný výtr a a pískat meluzína ve skalách a já zaslechla v jejím kvílení hlas. Volal na mne, že je rytíř mrtev. A víš jak jsem občas říkala, že rytíře cítím ve svém srdci? Tak najednou vím, že se mu něco stalo, v tom místě mám jen chlad a prázdnotu. Jako by zemřel." Černovláska pozorně naslouchala princeznině vyprávění. "Zlato, nemysli na hlouposti. Nasnídáme se půjdeme za matkou. Pokud je rytíř mrtev, snadno najde jeho duši a přivede ji do stínové země a tam se setkáme." Pak pomohla princezně vstát a donesla jí džber vody a plechové umývadlo.
Vědmy seděla v křesle a princezna s černovláskou ji pozorně sledovaly. Vědma byla očividně mimo sebe. Vůbec se nehýbala. Jen oční víčka se jí lehce chvěla. Pak se s trhnutím probrala. Natáhla ruku a černovláska jí podala pohár s vínem. Vědma se z hluboka napila a postavila pohár na stůl před sebou. "Tak co matko?" Promluvila z černovlásky její netrpělivost. "Nic. Nikde nic, nemohu jej najít. A co je ještě podivnější, tak ačkoliv sem nedokázala určit, kde se rytíř nachází, tak jsem vždy dokázala vystopovat alespoň jeho životní sílu. To teď nedokáži a to znamená že je zcela jistě mrtev. Promiň te mi , ale to vím s jistotou. Dnes ráno rytíř zemřel. Je jen z podivem, že nevidím jeho duši." Princezna se rozplakala a zmatená černovláska ji objala. "Matko jak je možné, že ho nemůžeš najít? Nikdy ti to problém nedělalo, tak co se stalo?" V jejím hlase zaznívalo zoufalství. Vědma si zamyšleně pohrávala s pohárem vína. "Už tuším co se stalo. To ten ochranný amulet! To bude ono. Naž zemřel, tak si jej nestihl sundat a jeho moc drží rytířova ducha v jeho těla, nebo nejbližším okolí. Pokud mu ten amulet nikdo nesundá, tak bude svázán se svým tělem na vždy." Všechny tři se otřásly při představě, jak muselo být rytíři, když mu tohle došlo. "Co budeme dělat matko?" Zeptala se černovláska polykajíce slzy. "Přeci ho takhle nemůžeme nechat? Musíme rytíře najít a ten zatracený amulet sundat!" Vědma ukázala k oknu. "Vidíš co je venku sněhu? Nikam nepůjdete, dokud neroztají průsmyky! A zkuste mne neposlechnout!" V jejím hlase zazněla tak nebezpečná výhrůžka, že princezna s elfinkou jen přikávly. "Jakmile sníh povolí, tak vyrazíme na cestu a pokusíme se rytíře vystopovat. Půjdu s vámi a pomohu vám, ale musíme počkat do jara. Do té doby se nedá nic dělat a rytíř to se svou mrtvolou bude muset vydržet. Podle mne si to stejně zaslouží, za to že utekl jako malý kluk! A nechci vidět žádný pláč! Rozumíte?" Mluvila velice přísně, ale uvnitř plakala jako obě dívky. Snažila se svou přísností otupit bolest ze smrti rytíře a toho co jej potkalo po smrti. Pak se zvedla a nechala obě dívky jejich žalu. Chápala, že se s rytířovou smrtí musí obě smířit a vyplakat se. Nechtěla však u toho, po tom co řekla být přítomna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama