Poslední cesta VIII.

17. května 2011 v 20:26 | Vítr |  Cesta draka


Stoupání bylo dost příkré a vlhká mlha ještě ztěžovala dýchání. Jediný zvuk, co se v tom šedavém příkrovu ozíval, bylo skřípání štěrku pod podrážkamy jeho bot. Ta cesta mu byla povědomá, jako by tudy už kdysi šel. Trochu jej mátlo, že neví kde vlastně je. A proč tu je. Cítil se unavený, jako by se po horách plahočil již několik dní a stále měl pocit, že by měl vědět, kudy vlastně jde. Cesta byla stále strmější a začal foukat mírný větřík. Mlha se pomalu trhala a mezi jejími cáry rytíř rozeznával kolmé, skalní stěny kolem cesty. Viděl, že se blíží k vrcholu jakého si horského průsmyku. Vše mu bylo čím dál více povědomé. Určitě tudy již šel a pomalu si začal uvědomovat, kdy to bylo. Jen ta mlha tu tenkrát nebyla. Když vystoupal na nejvyšší bod průsmyku a casta začala klesat vstoupil opět do mlžného příkrovu. Myslel na to, že tady někde po pravé straně leží balvan, na který tenkrát unaveně usedl, když jí spatřil. Ano už věděl přesně kde je. Tady v těch místech na něj kdysi princezna čekala. I s párem koní, aby měli na čem jet dál a nemuseli se plahočit pěšky. Ano již se z mlhy vyloupl povědomý kámen. Rytíř se zahleděl do mlhy a spatřil obrys lidské postavy. Cítil, jak se mu zalévají oči slzami. "Princezno," zašeptal rytíř jako tenkrát, "našla si mne. Zahodil jsem šanci, ještě někdy tě spatřit a ty jsi mne opět našla." Pomalu se blížil k nezřetelné postavě v mlze, ale ta byla stále stejně vzdálená. Nakonec se rozeběhl, ale nebylo mu to nic platné. "Princezno! Stůj prosím! Neodcházej!" Zvolal a pak ještě několikrát. Jedinou odpovědí mu bylo poplašené ržání koní. Pak ucítil čísi dlaň na rymeni a uslyšel, jak jej někdo volá. "Mnichu probuď se. Něco se ti zdálo a svým křikem plašíš koně." Rytíř se s trhnutím probudil. Bylo odpoledne stejného dne a z ohniště ještě stoupal dým. Odhadoval, že spal asi hodinu. Zmateně se posadil a rozhlédl se po svých společnícíh. Poněkud udiveně si jej prohlíželi. Rytíř zívl a sáhl po kožené lahvi s vodou a trochu se napil. Zaražené mlčení jeho společníků, mu bylo nepříjemné a tak přerušil trapné ticho otázkou. "Co se stalo? Koukáte všichni, jako byste viděli strašidlo." Šlechtic se trochu vzpamatoval a odpověděl. "Dost jsi křičel ze spaní mnichu, vážně to plašilo koně." Rytíř nevěřícně zavrtěl hlavou. "A co jsem křičel, že jste všichni tak zaražení?" Šlechtic se rytíři podíval přímo do očí. "Volal si princeznu, aby počkala a neodcházela ti." Mnich na vteřinu zaváhal a pak se rozesmál. "Princeznu? Tak se jmenoval kdysi můj kůň. Asi se mi o tom koni zdálo." Muži kolem ohniště poněkud zrozpačitěli, jasně jaká jiná princezna by mohla mnichovi utíkat. Jen postarší kapitán vypadal, že mnichově vysvětlení nevěří. Rytíř se otočil od ohně a přehodil si deku přez ramena. Pozoroval skály a přemýšlel nad podivným snem. Určitě nebyl magický, to by jej před ním prsten ochránil, tak co tedy mohl znamenat? Snad jen to, že někde ve svém nitru toužil rytíř po zcela jiném životě, nežli pro jaký se rozhodl. Zaslechl cinknutí kovu o kámen a vzrušený hovor. Rytíř se otočil a viděl oba mladíky spolu s vojáky, jak stojí kousek dál na cestě a pokouší se trefit nožem do padlého kmene jakéhosi prastarého stromu. Pomalu, s bolestným syknutím se zvedl. Tiše zanadával na stáří a vydal se k vojákům. Došoural se ke skupince a chvíli se díval, jak vojáci vysvětlují mladíkům způsoby házení. Pak si někdo všiml rytířova příchodu a kapitán vojáků jej oslovil. "Dobře, že jdeš mnichu, zajisté ses v klášteře celá léta jen nenudil, ale i cvičil boj. S holí si nic od dob svého mládí nezapoměl, tak nám ukaž, jak si poradíš s tou pěknou dýkou, co jsi tak zajímavým způsobem zdědil." Rytíř zaslechl v kapitánově hlase jemný osten ironie. Usmál se a odhadl vzdálenost ke kmeni. Lehce mávl rukou, spíš jako by odháněl mouchu a ani se pořádně nedíval na cíl. To že hodil, poznaly podle dutého nárazu těžké dýky do kmene. Zabodla se a lehce zadrnčela. Vojáci nadšeně vykřikli a šli pro nože a dýky, co již byly zabodány v kmeni nebo ležely okolo v kamení. Rytíř opatrně vyvyklal novou dýky ze starého dševa a byl velmi spokojen vlastnostmi té zbraně. Letěla jako šíp přesně a zabodla se tak hluboko, že ji málem nevyndal. Chvilku učil spolu s vojáky oba chlapce na co si dát při házení pozor a jak odhadovat vzdálenost a podobně. Když se asi po hodině povedlo oběma hochům zabodnout své dýky skoro každým zásahem, navrhnul někdo, aby kus popošli a zkusili házení na velkou vzdálenost. Odešli od kmene tak na padesát kroků. Chlapci hleděli na novou vzdálenost s krajní nedůvěrou. "To přeci není možné, házet na takovu vzdálenost, to je dobrý zásah jen věcí náhody." Podivoval se starší z chlapců. Dokonce i vojáci koukali na svého kapitána s nedůvěrou. Ten vytáhl svou dýku, chvilku přemýšlel a pak hodil vysokým obloukem. Dýka se zablískala ve vzduchu a udělala nekolik otoček a nakonec se zabodla z vrchu do kmene. Všichni propukli v nadšený povyk. Kapitán se usmíval a v duchu si gratuloval, že se nezesměšnil. Nebyl si moc jistý zásahem. Rytíř se postavil vedle kapitána, aby vzdálenost byla na chlup stejná a zamžoural na vzdálený kmen. Musel malounko přimhouřit oči a ostřit. Kapitám jej sledoval a pousmál se. "Vidíš vůbec ten kmen mnichu?" Všichni zpozorněli. Už tušili, že uvidí něco zajímavého. Rytíř vytáhl dýku a potěžkal ji v ruce. Pak si ji nadhodil a v letu ji chytil za hrot. Napřáhl se a povídá. "Kmen vidím, ale né tvou zbraň, tak bych ti ji nerad zničil." Kapitán se zasmál. "Starče to nemůžeš myslet vážně na tu vzdálenost budeš rád, že se trefíš." A rozesmál se znovu. Rytíř si olízl prst a zkoumal vítr. Pak švihl rukou s dýkou a pustil ji. Následovalo zasvištění a jasný zvonivý náraz. U kmene se blískl kov a cosi cinklo do kamení. Rytíř se podíval na kapitána potutelně se usmívajíce a pravil omluvným tónem. "Omlouvám se kapitáne, ale neměl jsi mne rozptylovat, jsem už starší člověk a na tuto vzdálenost již hůře vidím. Tvé dýky je mi líto." Když to dořekl, rozeběhli se všichni ke starému kmeni. Tam s údivem zastavili. Rytířova dýka byla zaseknutá v kmeni pod daleko ostřejším úhlem nežli kapitánova. Vlastně z kapitánovy dýky zbýval už jen pahýl čepele zaseknutý v kmeni. Zbytek dýky ležel opodál. Obrátili se zpět a viděli, že se rytíř tentokrát ani neobtěžoval dojít se podívat, jak jeho hod dopadl. Kapitán sebral ze země zbytek své dýky a vatáhl z kmene i rytířovu. Prohlédl si její hrot a čepel, ale nikde nenašel ani škrábanec. Tan kov musek být velice kvalitní. Pomalu se vraceli za rytířem a živě se bavili o tom, co právě viděli. Kapitán podal rytíři dýku. Ten ji schoval do pozdra na opasku. "Omlovám se ještě jednou kapitáne, jak jen to bude možné, seženu ti novou dýku." Kapitán mávl rukou. "Mám ve vaku ještě dvě. Chtěl bych to však vidět znovu." Rytíř zavrtěl hlavou." Kapitáne to není jen tak, takový šťastný hod se povede jen vijímečně. Trefit ten kmen není až takový problém, když započítáte vlhkost vzduchu a vítr a to zda je mezi tebou a nepřítelem třeba voda nebo rozpálený písek. Tak se prostě dobrou zbraní trefíš. Ale trefit takový, malý cíl jako byla tvá dýka, to je také dost o štěstí." Další hodinu se bavili na téma házení a zkoušeli se trefit do kmne. Po té hodině se všichni vojáci naučili alespoň trefit kmen. Oba chlapci byli nakonec rádi, že kmen trefovali, alespoň nějakou částí svých zbraní. Rytíř házení přerušil a požádal o bojovou sekyru. Jeden z vojáků došel k hromadě sedel a zavazadel a přinesl tři bojové sekyry. Rytíř si je potěžkal a prozkoumal vyvážení a kvalitu zbraní. Pak si jednu vybral a rozcvičil si rameno. Pak sekyru poslal na plocho, téměř vodorovně s terénem. Ta se točila a letěla jako disk. V polovině vzdálenosti od kmene bylo vidět, že letí mírně vzhůru. Vlastně po oblouku. Nad kmenem už letěla strmě vzhůru. V několika metrech se zastavila a spadla na zem. Zmizela za kmenem. Muži vydechli údivem. Jen mladíci se smáli. "Starče, minul si kmen!" Kapitán se na ně udiveně podíval. "A k čemu myslíte, že by v boji bylo trefovat kmen, když nepřítel se bude určitě ukrývat za ním? Vsadím se o co chcete, že ta sekyra je za kmenem zaseknutá v zemi. A kdyby nebyla, tak náraz té těžké zbraně vyřadí každého, kdo by tam ležel." Starší z chlapců se otočil a doběhl ke kmeni. Tam zůstal zaraženě stát. Sekyra byla si dvě stopy za kmenem zaseknutá v zemi. Opravdu, kdyby tam někdo ležel, tak jí má zaseknutou v páteři a kdyby jej trefila tupou stranou, tak je při tom, jaký to musel být úder, stejně neschopen dalšího boje. Mladík vzal sekyru a pomalu se vracel. Ten mnich byl divný. To jak se vlastně vůbec nechová jako mnich i to jak ovládá zbraně. Vlastně je divné, že mnicha ještě neviděl modlit se či dělat alespoň nějaká svatá znamení. Spíš vypadá jako starý žoldák na útěku. Mladík se rozhodl, že si své podezření nechá zatím pro sebe a že bude domělého mnicha tajně sledovat. Jen jedno si chtěl ověřit hned. Došel k mnichovi a položil na zem sekyru. "Mnichu, máš nás učit a to zatím děláš dobře, ale mi musíme také cvičit s mečem." S těmi slovi, vytáhl svůj meč z hromady u sedel a ještě pokynul jednomu z vojáků, aby rytíři půjčil svůj. Postavil se do střehu a počkal až si rytíř s poněkud nejistým výrazem vyzkouší vojákovu zbraň. Rytíř mečem několikrát mávl, aby získal trochu času. Co to ten kluk zkouší? Chce ho utahat? Pohlédl tázavě na šlechtice. Ten jen pokrčil rameny a kývl. Rytíř se postavil před chlapce a lehce cinknul čepelí svého meče o jeho. Chlapec udělal rychlý výpad podél rytířova meče. Vedl tak bod na rytířův krk. Ten se však téměř nepohnul, jen pootočil zápěstím a odklonil hrot mladíkova meče do strany, přez své rameno. Mladík najednou zjistil, že je pár centimetrů od rytířova obličeje, ten jen lehce cuknul čelem a trefil mladíka do nosu. Nebyl to silný úder a ani nijak bolestivý. V opravdovém boji by mu rytíř rozbil nos na kaši a vyřadil ho z dalšího boje. Takto byl ten naznačený úder jen poněkud ponižující. Několik uchechtnutí okolo, mladíka naštvalo. Uskočil a zaútočil nízkým sekem na rytířův bok, ten se pootočil a sklopil čepel svého meče, aby se kryl. V poslední chvíli však mladík svůj meč zvedl nad rytířovo zápěstí a už to vypadalo, že mu mladík usekne ruku. Muži okolo vykřikli, ale rytíř bezmyšlenkovitě zvedl ruku o potřebných pár centimetrů a hranou záštity zachytil chlapcův úder. Třesklo to, ve vteřině rytíř podebral chlapcův meč a švihl svou zbraní dopředu. Chlapcúv meč odlétl pár metrú od obou bojujících. Hrot rytířova meče se zastavil na kůži chlapcova krku. Ten okamžitě ztuhnul a veškerá zlost a chuť do boje jej při pohledu do prázdnoty rytířových očí opustila. Uvědomil si, že se dívá do tváře smrti. Pobledl a roztřásl se. Všichni okolo zůstali bez pohnutí stát. Starý rytíř potřásl hlavou a spustil pomalu čepel k zemi. Opřel se o ni jako o hůl a pak si sedl na zem. Těžce oddychoval a cítil jak mu stéká po čele kapka potu. Vedle něj se posadil i vystrašený chlapec. "Naučíš mě to mnichu? Tahle finta by mi mohla pomoci v boji." Rytíř přikývl a mladík se zvedl a odešel se k ohni napít. Šlechtic si odkašlal a zvolal. "Tak myslím, že pro dnešek by to stačilo, stejne se již stmívá a nebude na nic vidět. Pojďte si sednout k ohni a něco zakousneme. Kapitán nám může vyprávět nějakou z historek, co zná od svého otce." Všichni se odsunuli k ohni. Šlechtic došel k sedícímu rytíři. Podal mu ruku a pomohl mu vstát. "Tak pojď, dáme si trochu horkého vína před spaním, to zahání zlé sny. Ten můj kluk má v sobě příliš vzteku. Jsem rád, že budeš mé chlapce učit zrovna ty. Jiný by toho kluka nejspíš zabil." Rytíř se na šlechtice pochmurně usmál. "Chybí mu disciplína a koordinace, ale to je věc cviku a mezi námi, myslím si, že s tím, kdo by koho zabil to bylo od počátku dost nejisté. Tou druhou ranou mne málem dostal. Jsem už vážne starý. Kdyby ten boj trval o něco déle, tak mne prostě utahá." Šlechtic pokýval hlavou a podepřel rytíře, aby se mu lépe šlo. U ohně se již hřálo maso a kotlík s vínem. Posadili se a přijali nabízené pohárky s kouřícím nápojem. Rytíř se s chutí napil. Cítil jak se mu rozlévá teplo po těle. Uvolnil se a opřel o položené sedlo nějakého vojáka. Muži probírali, co dnes viděli a jak se kdo předvedl při cvičení. "... a zítra bysme mohli zkusit luky a kuše." Navrhoval mladší chlapec. Dnes se do cvičení moc nehnal, ale luky a kuše jej viditelně lákaly. "Neboj," odpověděl mu jeho bratr, "určitě najdeme nějaké vhodné místo a tady náš učitel nám ukáže, jak to děláme špatně." Šklebil se a smál, když o tom mluvil. Rytíř se snažil neposlouchat to pošťuchování a hleděl si svého vína. Nebyl si jist, jak má s chlapci zacházet. Jejich otec to s nimi myslí dobře, ale dost je rozmazlil. Nějakého nestranného vychovatele či učitele, už potřebovali dávno. Opřel si hlavu o sedlo a dopil zbytek vína. Ani si nevšiml, kdy se mu myšlenky rozkutálely a on usnul. "Chlapi mluvte tiše." Řekl najednou kapitán a ukázal na spícího rytíře. Hovor kolem ohně utichl. Sem tam se ozíval tichý šepot a nakonec, se kromě muže určeného jako hlídka, zabalili všichni do dek a postupně usnuli.
Po šedé trávě kráčeli dvě postavy, vedouce se za ruce. Šli tiše a pořád se rozhlíželi kolem sebe. Stínový svět byl jako vždy úplně tichý, bez jediného zabzučení či zacvrdlikání. Mlžný, šedavý příkrov se rozestupoval, jak kráčeli a pár kroků za nimi se opět uzavíral. Bloudili tímto podivným světem již kolikátou noc, v naději, že se jim jejich kouzly podařilo rytíře přivolat. K jejich smůle byl rytířův ochranný amulet velice silný a tak odolával každému jejich magickému snažení. I když si v duchu připustily, že rytíře nenajdou, tak stejně každou noc procházeli stínovou zemí a držíce se jedna druhé, bránily se návalům pocitu opuštěnosti a samoty. Jejich silným poutem byl vždy rytíř a soužití s ním a když teď tak nečekaně zmizel z jejich životů, cítili mučivou prázdnotu ve svých srdcích a to je připoutávalo k sobě navzájem více, nežli šťastná léta po rytířově boku. Většinou své noční bloudění končívali unavené a propletené jedna do druhé přísahajíce si, přátelství i mnohem více, dokud živi budou. Nakonec je však stejně čekalo osamělé probuzení ve studeném, zbytečně velkém loži. Nezávisle na sobě, každé z těch dvou žen, začal v hlavě uzrávat plán na to, jak napravit tento nedostatek. Někde na okraji jejich myslí se jim rodila myšlenka na cestu. Na cestu do hor za tím po kom tak toužila jejich srdce....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama