Poslední cesta VII.

12. května 2011 v 22:07 | Vítr |  Cesta draka


Chvilku jeli oba muži mlčky. Každý si rovnal v duchu myšlenky a promýšlel jak bude dál postupovat. Nakonec promluvil šlechtic jako první. "Všiml jsem si mnichu, že držíš svou hůl jako jezdecké kopí. A v sedle sedíš také jako zkušený jezdec. To, co jsi předvedl včera v krčmě, je na mnicha velmi dobrý výkon. Prostě z každého tvého pohybu vyzařuje vojenský výcvik a zkušenost. Pokud spolu máme pokračovat dál, měl bych alespoň něco o tobě a tvé minulosti vědět." Rytíř chvilku mlčel. Moc se mu nelíbilo, že by se měl před někým cizím odhalovat. Nakonec uznal, že něco říci musí. "Kdysi sem sloužil v princeznině armádě. Prošel sem poslední velkou válkou. Jak tam na východní hranici v horách, tak v bitvách o Jižní přístavy. To ještě bývaly samostatný stát. To až po smrti krále, připadli jako dědictví pod vládu princezny. Po té strašlivé válce jsem byl skoro půl roku v léčení ze svých zranění a klid kláštera mi učaroval na tolik, že jsem tam zůstal dalších třicet let. Cítím však v poslední době jakýsi neklid a tak jsem se opět vydal na cesty. To je tak vše, co bych ti o sobě mohl zajímavého říci. Třicet let jsem neměl v ruce pořádnou zbraň kromě loveckého luku a tesáku a této hole, která je mi spíš oporou v mém stáří, nežli zbraní. S mečem jsem se již rozhodl netahat. Na zvířata je stejně k ničemu a co by po mě mohli chtít lidé? Po chudém mnichovi? V nejhorším mám svou hůl." Šlechtic se usmál. Dostal odpověď kterou očekával. Ten mnich má své tajemství, kterého se nehodlá vzdát a tak se je šlechtic rozhodl respektovat. To co považoval za důležité se dozvěděl už z toho, co na mnichovi viděl a tím, co od něj slyšel se mu to jen potvrdilo. A navíc to znělo v celku pravděpodobně. Když ta válka tehdy končila. Tak mu bylo dvacet a padl mu v ní nejstarší bratr a otec. Věděl, že spousta mužů tehdy vyhledávala na dlouhá léta samotu a klid po tom šílenství, co zažili. Dokonce i o tom, že odcházeli hledat klid do hor a klášterů slyšel. Kdo ví, co všechno musel tenhle mnich zažít. Pak šlechtice něco napadlo. "A máš vůbec svěcení?" Rytíř zavrtěl hlavou. "Ne kdepak. Nejsem pravý mnich. Jenjsem si za ta léta v klášteře na jejich oděv tak zvykl, že jsem si jej nechal i na cesty. Navíc v něm mám identitu danou a nemusím nikomu nic vysvětlovat. Většinou." Dodal rytíř s úsměvem. "Klidně mi, ale dál říkej mnichu. Bude to tak jednodužší." Rytíř se zahleděl k zemi a po pár krocích zastavil koně a sesedl.. Šlechtic jej sledoval ze sedla. "Pojď dolu a podívej se máš lepší oči." Šlechtic seskočil a přidal se k rytíři. Ten ukázal na stopy koní před nimi a pravil. "Podívej to jsou stopy tvých lidí. Když jsme vyjížděli od krčmy, napočítal sem stopy deseti koní. Počítám, že každý máte svého a čtyři náklaní a jednoho, na kterém jedu já jako rezervního. Tedy dvanáct koní. Mno a já tu před sebou vidím stopy nejméně čtyř dalších koní. Mají jiné podkovy a o dost menší kopyta. Jsou to stopy horských koní. Taková menší, vytrvalá odrúda koní. Místní je používají více jak jezdecké koně, dají se totiž i zapřáhnout, nebo použít jako nákladní zvířata. Je tedy zcela jasné, že mezi tvými lidmi a námi jedou čtyři koně a naložení. Jen ti neřeknu, zda jsou to jen jezdci, či někdo s třemi koňmi nákladu." Rytíř se vrátil ke svému koni a nasedl. Šlechtic se ještě chvíli díval bezradně po zemi a nakonec uznal, že z té změti stop nic nepozná. Nasedl též a obrátil se na rytíře. "Musím se přiznat mnichu, že tam vidím jen koňské stopy, co mi nic neříkají. Pokud máš pravdu, tak navrhni co dál. Myslíš že nás čeká nějaké překvapení?" Rytíř se zamyslel. "Mno pokud je to jeden jezdec, tak se nic neděje. Byl by to kupec a požádal by tě nejspíš o společnou cestu, aby se cítil lépe chráněný. Pokud jsou to čtyři jezdci, je to problém. Není totiž důvodu, kam by v tuto dobu tolik lidí najednou jelo. Pak nejpravděpodobnější vysvětlení je, že jsou to nějací lapkové." Šlechtic po těch slovech v sedle nadskočil. "Tak na co čekáme. Jedem na ně a vpadneme jim do zad!" Přitom vytáhl z pochvy svůj meč. "Pane pomalu, co chcete dělat? Jsou čtyři a vašich lidí je šest. Když je dojedou, dají si pozor, protože krom chlapců uvidí zkušené vojáky a ti si určitě spočítají, kdo je asi tak mohl dojet a nenechají se zaskočit a vyprovokovat k hlopostem. Nejspíš mají též podobné luky jako ty a tak si je vezmou pěkne do ruky a budou se s našimi neznámými bavit pěkně přez hroty šípů. Ale podle mne k tomu zřejmě vůbec nedojde. Pokud jsou to zkušení zloději a loupežníci, tak si počkají na noc a pak tiše zaútočí a pokusí se tvé syny a vojáky pobít ve spánku. Jak víš jsme asi hodinu za nimi a tak nejspíš brzy zjistí, že na cestě nejsou sami. Zrovna tak ti lapkové budou brzy z ozvěny našich kopit vědět že za nimi někdo jede. A pokusí se na nás někde nalíčit past. Jsme jen dva a tudíž snadná kořist. A pokud pojedeme jako velká voda, tak jim do té pasti nejspíš vlítnem." Šlechtic zastavil koně a pozorně se zahleděl na cestu a skály před sebou. Najednou se cítil poněkud nejistě. "Sakra a zbroj mám na nákladním koni u chlapců. Co navrhuješ mnichu?" Rytíř se zamyslel. Sledoval stezky horkých koz na úbočí skal podél cesty. Pak se usmál. "Je to asi hodina, co tví lidé odjeli. To znamená, že se právě někde zastavili a předpokládám sesedli z koní. Budou na nás čekat a vojáci postaví hlídky. Je to tak?" Šlechtic přikývl. "Jsou to dobří muži, slouží mi už léta a jejich kapitán je zkušený voják." Rytíř sesedl z koně a pokynul šlechtici, aby učinil totéž. "Tak si s nimi přestaneme na chvíli dělat starosti a pokusíme se zjistit, co je doopravdy před námi." Řekl rytíř. "Tady kousek nazpět je malá rokle mezi skalami, tam ukryjeme koně a půjdeme támhletou stoupající stezkou dál. Tím se nepozorovaně dostaneme nad ty lidi, co máme před sebou a pořádně si je prohlédneme. Pak se můžeme rozhodnout, co dál." Zavedli koně do rokliny a přivázali je ke kamenům. Pak se vrátili na cestu a po levé strane začali vastupovat po skalní stezce. Nejspíš jí tu za celá staletí vyšlapaly generace horských koz a divokých ovcí. Teď se hodila k tomu, aby nepozorovaně prošli asi míli až k mírné zatáčce, kde se za několika balvany ukrývali tři muži. Čtvrtého viděli za zatáčkou stát u koní a hlídat cestu z druhé strany. Vrátili se tedy ke sledování těch tří. "Co teď mnichu, očividně na nás číhají. Ale pořád to neznamená, že nám chtějí ublížit. Může to být jen opatrnost, když se ocitli mezi dvěmi skupinakmi neznámých lidí." Rytíř přikývl. "Vím, co uděláme. Slezu Zpět vezmu si koně a pojedu pomalu po cestě. A ty uvidíš, jak se zachovají. Pokud po mě vyjedou, tak budeš muset ukázat, co umíš s tím lukem. Dole je jen jedna kuše a jinak mají sekyry a dýky. Tak to zvládnem. Tady ten svah se dá dobře seběhnout a pokud zaútočí střel toho s kuší a pojď mi pomoci dolů." Šlechtic pozorně poslouchal. Pak přikývl. Bylo jasné, že se nic jiného nedá dělat. Rytíř se odplížil a došel zpět ke koním. Nakonec se rozhodl, že vezme oba. Snad si budou myslet, že je ten druhý nákladní. Pomalu projel cestu až k zatáčce. Ukryté muže nikde neviděl. Popojel klidně až ke kamenům s úkryty a v tom se ten s kuší postavil a bez jakéhokoliv slova zamířil a vypálil. Zároveň do něj narazil dlouhý šíp a odhodil jej stranou. Rytíř ve chvíli, kdy ten muž vypálil zalehl v sedle a když nad ním šipka z kuše neškodně přelétla, seskočil z koně a se svou holí se vrhnul ke kameni, kde čekal další lapka. Rytíř zaslechl další zadrnčení tětivy luku a pak slyšel ,jak se sype ze stráně kamení. To jak se šlechtic hnal dolů na cestu. Za kamenem se vztyčil muž se sekyrou a zaútočil na rytíře. Ten vyrazil svou okovanou holí proti jeho břichu a lapka se s výkřikem složil jak zavírací nůž. Rytíř pozdvihl hůl k druhému úderu a skučícího lumpa dorazil ranou do lebky. Ozvalo se hlasité křupnutí a navždy utichnul. Rytíř se rozhlédl a viděl jak šlechtic vytahuje šípy z mrtvých těl. "Dobrá práce mnichu." Zvolal na rytíře. "Povedlo se mi v běhu trefit i tohohle. Ale ten čtvrtý, když vykoukl ze zatáčky a viděl nás, tak ujel, ale myslím, že si s ním moji vojáci poradí." Rytíř se musel na chvíli posadit, jak mu bušilo srdce. Po chvíli se zvedl a došel k muži, co zabil. Mohlo mu být tak třicet let. Rytíř potřásl hlavou. Ten člověk měl celý život před sebou a takhle jej promarnil. Pak se rytíř sklonil a prohledal mu oblečení a váčky na opasku. Nenašel nic, co by mělo nějakou cenu. Stejně tak i u druhého mrtvého lapky. Až ten třetí měl ve svém opasku ukryté peníze. Po celé délce vnitřní strany opasku byly malé kapsičky a v každé těžká, zlatá mince. Opasek byl z pěkné kůže, zdobený složitou ornamentální rytinou. Očividně to byla nějaká severská práce a vzhledem k tomu, že se k chudému, odranému zevnějšku toho pobudy vůbec nehodila, bylo jasné že opasek někde ukradl. Rytíř o tom dál nepřemýšlel a připjal si jej kolen pasu. na opasku bylo zavěšené kovem potažené pouzdro na dýku. Dýka byla též velice precizně zpracovaná a na čepeli byli vidět vrstvy překládané ocely a rukojeť byla ze stejné kovové slitiny jako pochva. V celku byla dýka dost těžká, ale i tak byla dobře vyvážená a nabroušená. Rytíř usoudil, že to bude vynikající házecí zbraň, ačkoliv na to byla dost dlouhá. Měřila totiž skoro půldruhé stopy. Šlechtic jej celou dobu pozorně sledoval. Čistil své šípy a přemýšlel o tom, co vlastně rytíř dělá. "Mnichu," promluvil nakonec na rytíře. "Co jsi u těch mrtvých hledal? Dokonce to vypadá, že jsis něco vzal." Nebyl si jist, jak jeho slova zapůsobí na rytíře, ale moc se mu jeho počínání nelíbilo. Rytíř se plácl přez pouzdro s dýkou. "Jediná slušná zbraň, co měli. A už ji potřebovat nebudou to mi můžeš věřit. A já se vydal na cesty skoro neozbrojen. Navíc jsem se díval po něčem, co by určilo, kdo jsou ti muži a ke komu patřili. To je dobré vědět, pokud za sebou cestou necháváme mrtvoly. Alespoň víme na koho si dávat pozor." Šlechtic musel uznat, že má rytíř pravdu a co se týče zbraní, je to právo výtěze vzít poraženému zbraně. O zlatých mincích nevěděl a rytíř se rozhodl, že bude lepší o nich zatím nemluvit. Nasedli na koně a šlechtic se ještě jednou podíval na mrtvé. "Pohřbívat je nemusíme. Začíná zima a zvěř bude brzy hladová. Pak vyjeli. Po další míli konečně narazili na vojáky a oba chlapce. Koně byli uvázáni u malého křoví a oškubávali z něj listí. Na zemi seděl svázaný čtvrtý lapka. Vojáci mávali na svého pána a mnicha a chlapci jim vyrazili vstříc. "Otče!" Volali. "Chytli jsme tohoto muže, pokoušel se projet a málem mne srazil koněm. Odmítal vysvětlit, co se děje za námi na cestě a tak jsme ho raději chytli a počkali, co ty na to." Rytiř i chlapcův otec sesedli z koní a došli ke svázanému muži. Mohlo mu být tak pětadvacet, spíš o něco méně. Měl stejně staré a odrané oblečení jako jeho společníci. Byl hubený až šlachovitý a opálený do hněda. V očích však měl jen vztek a nenávist. Muselo mu být jasné, jak dopadli jeho přátelé, když viděl oba muže přijíždět. Rytíř si jej chvilku prohlížel a pak se zeptal. "Kdo jsi?" Jako jediné odpovědi se dočkal lapkova pohrdavého pohledu a odplivnutí. Šlechtic byl očividně bezradný. "Co myslíš mnichu mám ho nechat běžet a nebo se s ním tahat přez hory k nějakému úředníkovi?" Lapka se zasmál nahlas. Bylo mu jasné, že se s ním nikdo nikam tahat nebude. Byl už v podstatě volný. Rytíř vytáhl dýku a poklekl před lumpem. Ten mu výsmešně nastavil svázané ruce. Rytíř pohlédl do jeho očí a s úplně prázdným výrazem mu dýku zarazil do srdce. Byl to klidný, úsporný pohyb. Asi jako by si pověsil kabát na věšák. Nikomu z okolostojících nejdříve nedošlo, co se stalo. Když lapkovy oči vyhasli, vytáhl pomalu dýku z rány a mrtvý muž se pomalu zhroutil. Oba mladíci něco vykřikli a nevěřícně zírali na domnělého mnicha, jak si dýku otírá o rozedranou košili mrtvého. Jejich otec jen otevřel ústa a pak se podíval na svého kapitána. On i ostatní vojáci neměli ve svých tvářích žádné emoce. Skoro jako by se nudily. Kapitán vydal svým mužům rozkaz mrtvého odtáhnout z cesty a připravit koně na cestu. Pak došel k mnichovi a podal mu mlčky ruku. Ten ji přijal a stiskl. "Kde jsi sloužil mnichu?" Zeptal se voják rytíře. "Na jihu, v poslední velké válce. U zvědů." Kapitán přikývl. Myslel si něco takového. Pak si šel nasedlat svého koně. Oba chlapci se záměrně vyhýbali pohledu na mnicha a na krev v prachu cesty. Drželi se u svého otce, jako by je mohl ochránit před tím divným mnichem. Po nějaké době se celá kolona pohnula dál. Až do oběda se jen jelo a nikdo nemluvil. Rytíř schválně mlčel a nechal ostatní ať nad jeho činem přemýšlí. Vojáci nic nekomentovali, protože jim bylo jasné proč mnich udělal, co udělal a navíc, ať si vrchnost řeší takové problémy sama. Proč se do toho mýchat. Šlechtic byl na vážkách, znovu a znovu si promýšlel, zda udělal dobře, že mnicha přizval ke své výpravě. Nebyl si jist zda schvaluje jeho rychlý rozsudek a zároveń okamžité vykonání trestu. Ten muž byl členem bandy, která se neštítila vraždit pocestné a okrádat je. To bylo jasné a zasloužil šibenici. Ale nebylo v šlechticových silách, dopravit toho muže ke spravedlivému soudu a zase si nechtěl vzít na svědomí další mrtvé, co by na cestě přičiněním toho lapky zůstávali. Nakonec to za něj rozhodl mnich. Rychle bezbolestně a definytývně. Jako kdyby utratil nemocné zvíře, jakým ten člověk v podstatě byl. Vlastně by mu měl být vděčný. Pocítil najednou hlad a zakručelo mu v břiše. Rozhlédl se jak vysoko stojí slunce a odhal, že už musí být po poledni. Zavolal na svého kapitána. "Kapitáne! Až uvidíte vhodné místo na zastávku, tak zastavte a utáboříme se. Dnes již dál nepojedem a tak by to chtělo nějaký pramen či potok. Kapitám přikávl a poslal jednoho ze svých mužů napřed na průzkum. Po další míli narazili na vhodné místo k táboření. Cesta se zde dost rozšířila a na levo od ní byla vyvýšená terasa s dobrým přístupem pro koně a trávou. Po druhé straně cesty protékal malý potok s ledovou vodou. Na místě krytém před větrem rozdělal dopředu vyslaný vojál oheň a zrovna se vracel z další náručí větví. Všichni sesedli z koní a vyvedli je na terasu za ohněm. Přivázali je na delší lana ke kamenům a kusům keřů a sundali sedla a náklad. O zbytek se postarali vojáci. Rytíř a šlechtic s oběma syny si sedli na deky kolem ohně a počkali až přídou i vojáci. Postavili do ohně kotlík s vodou a mlčky čekali až se začne vařit. Pak jeden z vojáků udělal čaj a postupně nalil každému malý pohárek. Když se všichni trochu zahřáli a udělali si pohodlí, ujal se slova šlechtic. "Dnes už nikam nepojedem. Stalo se toho dost na jeden den a já nechci pokoušet štěstěnu. Dnes byste si všichni zasloužili nějakou odměnu, ale nic sebou nemám a tak se musíte spokojit s mými slovy. Mám k dnešku jen jedinou výtku. A to k tobě mnichu." Všichni upřeli pohled na rytíře, díval se klidně do očí šlechtice a upíjel čaj. "Pokud přijmeš mou nabídku na práci jako náš průvodce a vychovatel mých synů, tak budu já kdo bude vynášet rozsudky a já budu ten, kdo řekne kdy a kým bydou vykonány. Samozřejmě očekávám od tebe případné návrhy a doporučení. A věř, že se na tvé zkušenosti a moudrost spolehnu. Já jsem pochopil proč se stalo to co se stalo. Jen ta tvá spravedlnost byla na nás, lidi z města, příliš rychlá. Takže přijímáš mou nabídku na práci?" Otázal se na konci svého proslovu rytíře. Ten se narovnal a odložil pohárek se zbytkem čaje. "Přijímám tvou nabídku a jsem rád, že si mohl vidět některé ukázky toho, co můžeš očekávat. Teď bysme si měli ujasnit některé podrobnosti ohkledně výuky tvých synů a také můj plat." Při těch slovech starší ze synů nejistě pohlédl na svého otce a promluvil. "Opravdu nás chceš svěřit tomu člověku otče?" V hlase měl znát strach. To, co dnes viděl, bylo pro něj i jeho bratra nové a nijak se mu to nelíbilo. Jediné jejich zkušenosti se smrtí bylo úmrtí jejich matky před několika lety a staré tety, které byly na pohřbu. Takhle zblízka a bezprostředně se s něčím takovým setkali poprvé. I mnohem starší člověk by se s tím srovnával špatně. Jejich otec je nikdy na veřejné vykonání trestů nepouštěl. A navíc se od veřejných poprav pomalu upouštělo. Lidé to začínali brát jako projev barbarství. Synova otázka šlechtice pobavila. "Ano synu přesně to mám v úmyslu. Svěřím vás dva do jeho péče. Bude vás učit, co uzná za vhodné, plus to, co uznám za vhodné já. Ještě nějaký dotaz?" Oba chlapci jen suše polkli a podívali se na mnicha. Ten se tvářil jako že se o jejich rozhovor ani trochu nezajímá a sledoval, jak po obloze krouží dravý pták. Šlectic se spokojeně usmál a pokračoval. "Budete mnicha poslouchat, jako bych to byl já. Když vám něco přikáže, tak se tím budete řídit a pokud se vám něco nebude líbit, tak si to necháte pro sebe. Je to oběma jasné?" Mlčky přikývli a jejich poněkud vystrašný a nejistý výraz se změnil v unuděný. Pochopily, že je vše při starém a jejich otec, zřejmě nezvládá jejich dospívání a vzal si posilu. Třeba to nebude tak zlé, mysleli si oba. A nakonec, když dokázali sem tam převézt svého otce a provést mu nějakou lumpárnu, u které se dobře bavili, tak proč by nezvládli i nějakého starého mnicha. Bylo přirozeností jejich mládí, z ničeho si moc nedělat starosti a rychle se otřepat ze stresujících zážitků. Obvzvlášť starší chlapec se zamýšlel nad tím, jak se rychle nového otcova pomocníka zbavit. Hrůzný zážitek s rychlou popravou loupežníka již zapoměl. Pokud to celé schvaloval jeho otec, bylo to v pořádku a nemělo smysl se tím dále zabývat. Mladší z obou chlapců se té vidiny zbavoval o něco hůře, ale nakonec i on podlehl představám různých žertíků, jež by mohli mnichovi během cesty provádět a ona nepříjemná vzpomínka začala rychle blednout. Mnich pozoroval tváře chlapců a četl v nich jako v otevřené knize. Sledoval každé pohnutí jejich myslí a nakonec se na hlas rozesmál. Všichni se na něj s údivem podívali. Jeho smích byl v té chvíli tak uvolněný a osvobozující, že se začli usmívat a pochechtávat také. Napětí z předešlých událostí z nich spadlo a začli se spolu bavit mnohem volněji. "No tak se podíváme, co si vezeme za zásoby, poledne je dávno pryč a já mám hlad, že bych jedl hřebíky." Prohlásil najednou šlechtic. Oba jeho synové radostně vyskočili a nadšeně hleděli na to, jak vojáci vybalují kotlík a zásoby z cestovních vaků...
"Princezno je mi líto, ale zrcadlo je opravdu v pořádku. To, že nemůžete rytíře vidět není způsobeno jeho závadou. Může to mít několik příčin. Nejběžnější je, že tě prostě dotyčná osoba nemiluje. Něbo zeslábl tvůj cit k tomu muži. Pak se ještě mohlo stát to, že si pořídil nějaký magický předmět, který ho chrání před tím, aby si jej viděla. A nakonec to může znamenat, že prostě zemřel. Ale to si nemyslím. Opat by již jistě poslal zprávu a tu už by jsme tu měli." Princezna poslouchala, co jí dvorní čaroděj povídá a moc se jí to nelíbilo. Pokud by měl pravdu, tak jedině v tom, že se někdo pokusil nějakým kouzlem rytíře před princeznou schovat. Ani na chvilku si nepřipouštěla, že by to mohl být rytířův úmysl. "Dobrá," řekla na konec, "pošlu do kláštera někoho z dotazem, co se tam děje. A jestli se rytíři nic nestalo." S těmi slovy si sedla ke svému starému pracovnímu stolu a vytáhla pár papírů a psací potřeby. Čaroděj se díval jak píše a pečetí dopis pro opata. Když vychladla princeznina pečeť a princezna chtěla zvonkem přivolat komorníka, čaroděj ji zastavil. "Počkej princezno, tohle pro tebe zařídím. Nedělám často takové věci, ale tohle asi opravdu spěchá." Pak vzal do ruky dopis a na moment zavřel oči. Princezna se mu dívala do tváře a když opět oči otevřel, řekl jen jedno tiché slovo a v ten moment dopis zmizel. To po všem, co již za svůj život viděla čaroděje provozovat, ji to překvapilo. "Je pryč." Řekla udiveně. "Je v klášteře?" Ptala se čaroděje. "Ano princezno, má ten dopis na stole a v okamžiku, kdy se mu tam oběvil, uvědomil si, že tam je. Klášter má vlastní systém varování proti magickým kontaktům zvenčí. Teď budeme čekat na odpověď. Opat nemá takovou možnost odeslání a doručení pošty jako já princezno, tak to po kupecké cestě potrvá asi tři dny. Pak se dočkáme vysvětlení. Čaroděj neřekl princezně, že se s ním spojila stará vědma z horského údolí a že již pár dní ví, co se děje. Neměl to srdce říci princezně, že rytíř odešel ze svého vyhnanství v klášteře, aby dožil někde na cestách. Čaroděj samozřejmě věděl, že se to princezna jednou dozví, ale nechtěl být prostě tím, kdo jí to bude muset říct....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama