Poslední cesta VI.

10. května 2011 v 11:29 | Vítr |  Cesta draka


Ranní chlad zastihl černovlásku na cestě. Věděla, že dnešního dne, dorazí ke starému klášteru a nemohla dospat. Vyrazila z posledního místa, kde přenocovala ještě za tmy. S prvními ranními paprsky zastavila svého koně před bránou klaštera. Slezla z koně a vedouce jej za uzdu, došla až k dřevěné bráně. Byla velmi stará a úzká, tak přesně na šířku koně a vysoká jako kůň bez jezdce. Prostě jen pro pěší a vedená zvířata. Jiný vchod do kláštera v jeho mohutné hradbě neexistoval. Černovláska netrpělivě zatahala za šňůru zvonce, aby přivolala mnichy a mohla vstoupit do kláštera. Po dosti dlouhé době, kdy se nic nedělo, začala její netrpělivost přerůstat v pořádný vstek. Začla zuřivě škubat za šňůru a zvonek bez přestání řinčel. Nakonec se přeci jen otevřelo okénko v bráně a přez mřížku se ozval čísi hlas. "Kdo se opovažuje! V takovou brzkou hodinu poutníky nepřijímáme! A přestaňte rušit naši ranní motlitbu tím rámusem!!" To už bylo na černovlasou dívku příliš. Přestala tahat za šňůru zvonku a obořila se na mnicha za bránou. "Tak poslouchej ty ničemo! Okamžitě otevři a doveď mne k tvému předtsavenému, nebo vypálím díru do těch dveří i do tvého tlustého břicha!" Chvilku se nic nedělo a černovláska měla pocit, že slyší šepot a pak spěšné kroky. "No tak bude ty dveře někdo otvírat?!" Zvolala výhružně. Mnich za dveřmi s klidem odpověděl. "Paní, měj trpělivost, to nemohu rozhodnout já sám. Poslal jsem pro našeho opata, aby se vás ujal. Teď prosím o trpělivost....madam." Poslední slovo pronesl mnich s poněkud posměšným tónem. Elfinka zuřila, v očích jí zaplál modrý plamen a dívka položila dlaň pravé ruky na dveře. Chvilku tam stála jako socha a pak se jí začalo kouřit z pod dlaně. Dřevo prastarých dveří pomalu černalo a měnilo se v popel. Pak probleskly první plamínky a dívka se ošklivě usmála. "Utíkej tlusťochu, máš poslední šanci." Mnich uvnitř zaslechl její slova a zamrazilo jej. Cítil z nich smrt. Ustoupil od dveří s v přítmí tunelu si všiml, že uprostřed začínají žhnout. Zpanikařil a utekl ven. Tam narazil na opata s několika dalšími mnichy. "Otče opate nechoďte tam. Vrata za chvilku vybuchou nebo schoří!" Vykřikl vystrašený mnich. "Nějaká žena se sem dobívá za pomoci magie." Opat opatrně nakoukl do tunelu a pokýval hlavou. Pak rychle ustoupil stranou a kolem něj prolétl ohnivý záblesk. Když s rachotem zmizel, křikl opat do tunelu. "Přeji krásné ráno madam, čím ti mohu posloužit?" V tunelu bylo chvíli ticho a pak se ozvala elfinka tím nejsladším a nejpokornějším hlasem co svedla, "Potřebuji mluvit s panem opatem, prosím. A velmi to spěchá.....jste tam všichni v pořádku?" Pípla na konec. Opat se mírně usmál a vstoupil do tunelu. "Jdu vám otevřít osobně madam." Zahlaholil a dělal, že nevidí uprostřed vrat díru ve tvaru lidské dlaně, z jejíchž okrajů se ještě kouřilo. Odstranil závoru a otevřel poškozená vrata. Venku stála štíhlá dívka s dlouhými havraními vlasy a neuvěřitelně modrýma očima. Tvářila se jako nevinnost sama a oči klopila tak cudně, že nebýt té díry ve dveřích, tak by jí tu nevinnost snad i uvěřil. Pobavilo ho to. "Pojď a vstup do našeho příbytku, přicházíš-li v míru." Pravil a černovláska se zastyděla doopravdy.
Opat pozoroval neobvyklou návštěvnici, jak listuje pomalu zapůjčenou knihou. Když se dole u brány povedlo opatovi uklidnit rozvášněnou černovlásku a přesvědčit jí o tom, aby šli projednat její záležitost sem do knihovny, byla celá nadšená. Dokonce se omluvila i strážnému mnichovi u brány, za své poněkud neomalené chování. Pak opata požádala o materiály a knihy, které rytíř v posledních měsících studoval. Opat byl překvapen, že o rytířově odchodu vůbec ví, ale nekomentoval to protože si vzpoměl, kdo ta dívka v jeho knihovne je. Vídal ji asi tzak před deseti lety. Přijížděla spolu s princeznou a jejím doprovodem každé jaro, sem do kláštera a chodívala za rytířem kamkoliv se jen hnul. Pak zničeho nic zmizela. Teď tedy hleděla do knih a poznámek, co tu po rytíři zbyly a cosi hledala. Opat se domníval, že se nějak dozvěděla o rytířově zmizení a v naději na nějaké stopy se rozjela prohledávat klášter. Ale v těch knihách nic o té cestě nenajde. Myslel si spokojeně opat. V tom černovláska poněkud prudčeji zaklapla knihu co četla a pohodila ji na sůl, až to bouchlo. Opat viděl v jejích očích opětovné záblesky vzteku a tak se raději rychle zeptal. "Trápí tě něco? Když mi řekneš co konkrétního potřebuješ, tak ti třeba pomohu." Černovláska po něm loupla okem a odvrátila se. Chvilku pozorovala řady knih a pak se otočila na opata. "Opravdu je to vše co rytíř v posledních měsících četl a psal?" Opat mlčky přikývl. Opravdu jí dal vše co věděl, že rytíř za poslední dva měsíce používal. A proto věděl, že černovlasá kráska nemůže na nic přijít. "A co starší věci! Třeba o protikouzlech a ukrývání se před magií??" Ozvala se dívky znovu. To se opatovi nelíbilo ani trochu. To už byla příliš blízko. Pokud si někdo vyrobí tak silný amulet jako rytíř a sváže do něj taková protikouzla, tak je nemožné takového člověka najít magickou mocí. Prostě to nejde. Pokud ovšem nevíte jakou magii použil a jaké postupy při výrobě amuletu. Pak se totiž podobným postupem dá vyrobit předmět, který původní amulet najde. A to by byl pro rytíře problém. "Nene paní nic takového si rytíř nepůjčoval. Už jen z toho důvodu, že tu nejspíš nic takového nemáme. Za ta léta co jsem zde opatem jsem v této rozsáhlé knihovně nic podobného neviděl." Opat lhal bez jediného mrknutí oka či uzardění. Zato bílá pleť černovlásky dostávala během opatovi řeči postupně tmavší odstím červené. Snažila se uklidnit, aby nevybuchla vzteky. Věděla od své matky, že tato knihovna už pěkných pár století obsahuje nespočetné množství knih o magii a dokonce i taková díla, která nejsou nikde jinde ve známém světě k vidění. Bylo jí jasné, že opat lže a kryje rytířovo tajemné zmizení. Což znamená, že si rytíř vše plánoval do předu. Dokonce i to, že už ho nikdy nebudou s princeznou moci najít. Když jí tohle napadlo, málem upadla. Opat si všiml, jak pojednou dívka zbledla a zapotácela se. Pak se pomalu posadila do křesla a zklonila hlavu. Na jejích dlouhých, jak uhel černých řasách, se oběvila slza. Opat se pomalu k dívce přiblížil. "Neplač, třeba najdeš co hledáš ve velké knihovně v hlavním městě." Pokoušel se jí uklidnit a zároveň jí podsunout myšlenku na rychlý odjezd z kláštera. Pohlédla na opata a on spatřil dal ší slzu. Cítil soucit stou dívkou, ale zároveň ctil svůj slib, že zachová rytířovo tajemství. v tom okamžiku se ozvalo vzdálené zvonění zvonku u brány. Opat udiveně pozdvihl obočí. Dvě návštěvy v jeden den, to nebylo obvyklé. Ba v této opuštěné části hor to bylo velmi neobvyklé. Opat se díval z okna vedoucího na nádvoří a čekal kdo se vynoří z oblouku brány. postava zabalená v cestovním plášti a s kapucí na hlavě mu nic neříkala. Opat se omluvil sedící dívce a šel přivítat nového návštěvníka. Dole pod schody vedoucími do patra, se potkali. "Dobrý den, jsem opat zdejšího kláštera. Mohu ti nějak pomoci?" Vysypal ze sebe opat, ještě na posledním schodu. Návštěva si sundal kapuci a opat lehce pobledl. "Ale,ale..." Uklouzlo mu. pod pláštěm se totiž zkrývala vědma z horského údolí a tu opat v průběhu svého života několikrát potkal. Neměl na ni zrovna nejlepší vzpomínky. Vědma či spíš čarodějnice a veliká intrikánka a navíc spřažená s dvorním čarodějem. Nejvíce opata rozčilovala zkutečnost, že to co on se musel ohledně magie pilně po leta učit, to ona znala doslova ze své genetické rodové paměti. Další věco co opata na té ženě dráždila, bylo to, že v podstatě vůbec nestárla. A v neposlední řadě, kdykoliv se někde oběvila, začli problémy a potíže. Nejen že je dokázala snadno vyvolat a způsobit, ale navíc měla ve zvyku se bez rozloučení vypařit. A řešení všech zmatků bylo na lidech co zůstali. Vědma se jedovatě usmála, když spatřila v opatově tváři úlek a následné obavy. "Ale, ale, tak se opět potkáváme opate. Také tě ráda vidím." Opat se ohradil. "Nedá se říci, že bych tě rád viděl čarodějnice! Co tě sem přivádí?" Vědma se ušklíbla. "Ale ano sem, tak na to nezapomínej. A jinak jdu si pro svou dceru opate." Opat vykulil oči. "Dceru? Tady? V mužském klášteře? To bude nějaká mílka, zde ženy nepřebývají. Spletla si se čarodejnice!" Opat ke konci zvýšil hlas. Vědma se na opata podívala tak až ho zamrazilo. "Hlupáku! To vím také. Jdu za svou dcerou, která přijela až dnes ráno. A nesnaž se mi ji zapírat, ještě teď ti na bráně doutná její podpis!" Prskla po zkoprnělém opatovi vědma. Opat byl opravdu překvapen. To nádherné stvoření že by byla dcera téhle... zamyslel se, ale jistě ten výbušný vztek je zřejmě rodové dědictví. Pak si řekl, že se nemůže zase tak moc stát a odvedl vědmu do knihovny za její dcerou. Ty dvě, když se uviděli, tak si padli do náručí. "Co si vyváděla zlato?" Tázala se vědma své dcery. "Když mne dnes ráno probudilo to tvé kouzlo," při těch slovech mávla vědma rukou směrem k bráně, "Myslela sem, že tě napadl nejméně drak a ty přitom jen otvíráš dveře tohodle chlívku." Černovláska se omluvně usmála. "odpusť matko nechtěla jsem tě tahat z postele. To ten mnich u brány, byl na mě drzý a já se tak trochu neovládla." Černovlasá elfinka zněla velice zkroušeně. Vědma přimhouřila jedno oko a chvilku ji pozorovala. Pak zavrtěla hlavou a mávla nad tím rukou. "A co jsi tu vlastně zjistila?" Černovláska pokrčila rameny. "Vlastně nic. Rytíř se před odjezdem zabýval jen tím, co za potvory by na cestách mohl podkat a studoval mapy odlehlých oblastí hor. Dokonce se díval na jaká si pojednání o dracích." Vědma pozorně poslouchala a snažila se udělaz si obrázek o tom, čím se rytíř poslední měsíce zabýval. "A o magii a ukrývání před ní, tu nic nestudoval?" Optala se zamyšleně. Černovláska zlostně loupla okem po opatovi a odpověděla. "Tenhle tvrdí, že ne. Dokonce říká, že tu takové knihy snad ani nemají." Vědma s udiveně otočila na opata a ten, jako by se ještě o něco více scvrknul. "Ty mne tedy překvapuješ." Pronesla na půl udiveně a na půl posměšně. "Zprávce jedné z největších knihoven a neví co tu má za knihy? A nebo si snad ve své senilnosti začal nejlepší kousky z této knihovny tajně prodávat?" Opat se ošíval a přemýšlel ja z této situace nejlépe ven. Nechtěl si znepřátelit ten párek čarodějnic, ale zároveň nechtěl zradit slib daný rytířovi. Nakonec nasadil mírně znuděný výraz a pokrčil rameny. Vědma se otočila k dlouhým policím plným knih a zvedla dlaně před sebe. Pronesla tiše několik slov a vzduch zavibroval pod náporem magie. Pak se v policích pohnulo několik knih. Pomalu se vysunuly ze sevření ostatních a připluly vzduchem až ke staré vědmě. Před ní pomalu klesly k zemi. Opat se tvářil pohoršeně, nad používáním divoké magie v jeho klášteře, ale neřekl ani slovo. Vědma sebrala ze země štos knih a přešla sním ke stolku u okna. "Co to bylo matko?" Zeptala se černovláska. Vědma se usmála a otevřela první knihu. "Jen jednoduché vyhledávací kouzlo, trochu upravené. Nemůžeme sice najít rytíře, ale tímhle kouzlem můžeme najít knihy,které měl poslední rok nejčastěji v ruce." Vědma chvilku listovala v knize a pak ji odložila. Na hřbetě byl zlatý nápis : Zlomeniny a jejich léčba za pomoci magie. Další kniha byla o Nepřirozených zvířatech a obludách těchto hor. Třetí o zběru, sušení a zpracování léčivých rostlin. Čtvrtá místopis Horkých hor a mapy. Pátá hvězdný atlas a šestá použití magie v kombinaci s rostlinami k léčení nemocí a zranění. Se sedmou již vědma vztekle praštila. Na jejích deskách zářil zlatý nápis Kuchařka. "Sakra to se učil na bábu kořenářku?!" Vykřikla. "To není možné. Tyhle knihy jsou sice dobré, ale pro výrobu ochranného amuletu úplně k ničemu!" Pak se vědma otočila spět ke knihovně a zadrmolila další zaklínado. Opat měl pocit, že jej něco přimáčklo ke zdi, Tak silný byl účinek kouzla. Pár okamžiků se nedělo nic a pak se pohnuli všechny knihy v policích. Tísíce a tisíce knih se počaly sunout k okrajům polic. Vědma prudce spustila ruce dolu a knihy se zatavily. "Co to znamená matko?" Zeptala se udiveně černovláska. "Pokusila sem se povolat knihy, kterých se dotkl v poslední době. podle všeho, něco takového předpokládal a nežli odjel, přejel dlaní po všech knihách kam dosáhl. Řekla zklamaně vědma. Černovláska na svou matku chvilku zmateně hleděla. Pak se otočila k oknu a a lehce se zapotácela. Došla ke křeslu a znovu si sedla. Vědma si všimla lesknoucích se slz na dceřiných dlouhých řasách. "Mami to ale znamená, že..." Nedokázala to doříct a vzlikla. Vědma kni přišla a objala ji kolem ramen. "Ano dítě, znamená to, že nechce aby si ho našla a že počítal s tím, že ho budeme hledat. Tak se pojistil a znemožnil nám to." Černovláska se rozplakala. Starý opat byl opět nerezhodný. Viděl tu dívku trpět a věděl, že její žal je pravý. Pochopil co ta černovlasá elfinka asi cítí ke starému rytíři a nejraději by jí pomohl. Nakonec smysl pro čest a úcta k danému slovu zvítězili nad lítostí. "Měli by jste okamžitě odejít." Řekl klidně. Tady už nic jiného nezjistíte. Vědma se ani neotočila. pomohla své dceři vstát a vyvedla ji z kláštera. Opat se díval za odcházejícími ženami z okna knihovny a přemýšlel nad tím čeho byl dnes svědkem. Pomalu mu docházeli souvislosti a důvody proč asi rytíř odešel. Před očima se mu začal rýsovat život těch tří, princezny, rytíře a černovlasé elfinky. Otřásl se. Tolik lásky a bolesti. Tolik zmařených snů. Ještě že se za mlada rozhodl pro život v klášterních zdech. Netrápí jej neopětované lásky a když je mu zima, tak horké víno zahřeje stejně jako náruč ženy. S povzdechem začal sklízet rozházené knihy spět do polic.
Rytíře probudilo vytrvalé klepání na dveře jeho poje. Neměli sice závoru, ale rytíř je na noc zaklínil svou holí. Rozepřel ji mezi dveře a nohu postele tak, že se nedali otevřít. Převalil se na záda a protáhl se jako kočka. "Nojo už jdu!" Vykřikl, aby otravné bušení ustalo. Z poza dveří zaznívaly krčmářovy omluvy. "Pane nezlob se, že tě ruším, ale pán se kterým jsi včera seděl u jednoho stolu mne poslal, abych se poptal na tvé rozhodnutí. Prý sis měl něco promyslet a dát panstvu vědět. Jsou již dole a snídají. Vzkazují, že se máte připojit k nim a dojednat podmínky." Krčmář ze sebe sypal vzkaz, zatím co se rytíř myl ve starém škopku s nachystanou vodou. "Vyřiď prosím, že se za chvíli k panstvu připojím." Zavolal na krčmáře přez dveře a oblékl se. Zabalil si své věci a otevřel okno. Chvilku pozoroval sluncem nasvícené panoráma hor a vdechoval opojný, chladivý vzduch. Přemýšlel, poprvé od včerejšího večera, o nabídce toho stárnoucího šlechtice. Mohl by je na čas provázet. Ti kluci mu připomínali jeho syny a vnuky a cítil by se na čas potřebný. Mohl by je lecos ještě naučit a stejně se chtěl toulat po horách, tak proč nemít na čas společnost. Tolik let znal jen pár mil kolem kláštera a těch pár horalů co sem tam potkal, teď by měl možnost opět vidět hory a nemusel by pěšky a sám. Ano připojí se k nim. Aspoň na chvíli. Po tomto rozhodnutí rytíř okno opět zavřel a uvolnil dveře. Vzal svůj ranec dek a sešel dolu do přízemí. V krčmě již opravdu snídal šlechtic se svými syny. Stůl u dveří byl opuštěný, ale podle špinavého nádobí rytíř poznal, že vojáci již jedli. Z venčí se ozíval jejich křik a cinkot koňských podkov. Zřejmě již chystali koně a zavazadla k odjezdu. Rytíř pozdravil šlechtickou rodinu a zamířil k jejich stolu. Všichni tři mu odpověděli a na otci obou chlapců bylo vidět, že si oddychnul. Podle prázdných pohárů a talířů bylo jasné, že tu na rytíře čekali. "Omlouvám se pánové, že jsem vás nechal čekat. Poněkud jsem zaspal. Omluvte mne prosím, měl sem včera dost náročný den." Šlechtic mávl rukou a stoupl si. "Jen se posaď mnichu a najez se snámi. Klidně počkáme." Oba synové se ošívali a ten starší opět promluvil za oba. "To snad ne otče, už takhle meškáme. Dovol nám s vojáky vyrazit o něco dříve. Zajisté nás cestou někde doženeš." Otec se podíval nejistě na oba syny. Viděl v jejích očích nadšení a netrpělivost mládí. Nakonec přikývl. "Jeďte tedy. Pokud vás do hodiny nedojedem, tak zastavte a počkejte. Najděte si nějaký pěkný plac a cvičte si šerm." Starší chtěl něco říci, ale otec jej přerušil odmítavým mávnutím ruky. "Běžte, nebo si to rozmyslí." Řekl na oko přísně šlechtic. Do obou kluků jako když střelí. Vyrazili jako splašení a nadšeně venku pokřikovali na vojáky otcovy příkazy. Ve vteřině nakoukl do dveří jeden z vojáků. "Pane je to tak? Vyrazit na před a po hodině zastavit a čekat?" Šlechtic přikývl a voják zase odešel. Chvilku bylo ještě slyšet dusot koní a pokřik chlapců a pak bylo najednou ticho. Šlechtic mávl na krčmáře. "Dones ještě něco k jídlu a trochu vína. Rytíř se pak pustil mlčky do jídla. Nakonec to šlechtic nevydržel a zeptal se. "Tak co mnichu jak si se rozmyslel? Pojedeš s námi?" Rytíř přikývl a napil se vína. V tu chvíli, se otřásl odporem. Víno bylo dost kyselé a navíc bylo cítit po špatném dřevu. Nejspíš si je krčmář vyrábí sám v kádi od kysaného zelí! "Pojedem." Řekl znechuceně rytíř a odložil pohár. "Musíme probrat podmínky a tvůj plat mnichu." Připoměl šlechtic, překvapený nenadálou změnou rytířova chování. Rytíř přikývl a zvedl se k odchodu. "to můžeme i cestou, to víno je tak špatné, že mi vzalo chuť tu déle setrvávat. Počkám venku." S těmi slovy vyšel před krčmu. Venku u kůlu byly přivázáni dva nasedlaní koně a u nich čekal krčmářův čeledím. Rytíř se u koní zastavil a prohlédl si je. Neseděl na koni, krom krátké cesty před údolím, od počátku svého vyhnanství v klášteře. Skoro třicet let. Mniši koně nepotřebovali a když, tak si je půjčovali z okolních osad. Princezna vždy posílala své koně do jedné osady nedaleko kláštera, aby se o ně mniši nemuseli starat. Měla tam pronajaté stáje. "Mno snad sem to ještě nezapoměl." Bručel si pro sebe rytíř a poplácával koně po čenichu. Konečně přišel i šlechtic v doprovodu krčmáře. Nasedl na vysokého hnědáka s bandalírem a velikými brašnami u sedla. Na hrušce měl zavěšený dlouhý luk z lesklé oceli a toulec šípů. "Toho šedáka ti mnichu půjčím, je klidný a chytrý. A má měký krok, to se bude líbit tvým starým kostem." Rytíř se vyhoupl do sedla a připevnil si k němu své zavazadlo. Hůl si zkušeně opřel do třmenu jako jezdecké kopí a pohlédl na šlechtice. V tu chvíli mu došlo, že na sebe tím zacházením s holí něco prozradil. Už nezapře, že býval voják. Šlechtic jen spokojeně pokýval hlavou a s úsměvem pobýdl koně do klusu. Rytíř si v duchu vynadal a vyrazil za ním. Krčmáři za to strašné víno ani neodpověděl na pozdrav...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katie Katie | E-mail | Web | 10. května 2011 v 11:32 | Reagovat

Krásnej blog a super článek ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama