Poslední cesta V

6. května 2011 v 20:00 | Vítr |  Cesta draka


Těsně před svítáním rytíře probudil chlad. Oheň vyhasl již kolem půlnoci a deky byly příliš tenké. Chtěl si jich vzít víc, ale nebyl si jistý, zda by je dokázal nosit. Díval se na blednoucí oblohu a najednou ten odstín poznal. V jednu chvíli, během svítání, dostalo nebe podivnou šedavou barvu, jako tam v té zemi stínů, kam je vždy volávala jeho princezna. Vytáhl ruku z poddeky a podíval se na měděný kroužek pokrytý magickými znaky. Zoufale doufal, že dělá dobře, že jeho dobrovolné vyhnanství, je k něčemu dobré. Posadil se a vzal do ruky hrníček připravený od večera. Pomalu upíjel, dokud vodu všechnu nevypil. Podíval se po balíčku koláčků od kovářky, ale neměl vůbec hlad. Povzdechl si a začal balit. Mezi tím se již dost rozednilo, tak se rytíř nezdržoval ani zapalováním ohně. Po pár krocích do další skalnaté stráně mu bude teplo až dost, pomyslel si a vyrazil. Myslel na to, že by návrat nebyl ještě nijak těžký, večer by mohl být zase v údolí. Pak si ale takové myšlenky zakázal. Musí jít stále dopředu a zapomenout na minulost. Zajisté ho čeká spousta dalších dobrodružství. Říkal si sám pro sebe. Celé dopoledne postupoval proti svahu, přelézal strže a prodíral se houštinami kosodřevin. Paprsky poledního slunce, zahnaly rytíře do stínu malé jeskyně v příkré skalní stěně. Zalezl si co nejdál do tmy a odpočíval, až nakonec z únavy usnul. Opět ho probudil chlad. Otřásala jím zimnice až mu cvakaly zuby. Navíc rytíře mátlo, že nevidí východ z jeskyně. Že by spal tak dlouho? Podivil se v duchu a udělal další váhavý krok. Pak se opět zastavil a zaposlouchal. Ve tmě někde ve směru, co tušil východ něco bylo, to něco muselo být tak veliké, že se do jeskyně nedostalo žádné světlo. Pak si vzpoměl na knihu o obludách, na kterou kdysi dávno narazil v klášterní knihovně. Psalo se tam o ledových dracích, kteří už jen svou přítomností dokázali ochladit vzduch tak, že kolem nich mrzlo. Pokud to, co zaplnilo vchod do jeskyně byl ledový drak, tak rytířova cesta zkončila právě tady a teď. Rytíř pozdvihl svou hůl před sebe a pomalu začal postupovat v před. Opatrně našlapoval a čekal až na něco jeho hůl narazí. Pak ucítil pod kovovým hrotem hole něco měkého. V tu chvíli uslyšel zavrčení a pod stropem probleskl proužek světla, jak se ta neznámá věc zklonila a chňapla po jeho zbrani. Rytíř zalitoval, že nemá alespoň svou dýku a škubl holí k sobě a pak prudce v před. Ozval se bolestivý, téměř lidský jekot. A ústí jeskyně se uvolnilo, rytíř vyběhl ven před jeskyni a tam spatřil skoro třímetrovou chlupatou obludnost. To zvíře, nebo co to bylo, se nejvíce podobalo kříženci mezi člověkem a bílým, severským medvědem. Tělo bylo porostlé snad stopu dlouhou jako sníh bílou srstí. Jen dlaně a obličej byly holé a kůže byla šedomodrá. Oči toho tvora svítili jako led ve sluneční záři. Tvor řval bolestí a odhaloval tak rytíři dvě řady palec dlouhých, špičatých zubů. I když momentálně z poloviny té tlamy byla momentálně krvavá břečka. Rudá krav mu prýštila na bělostný kožich a jak si stihl rytíř všimnout, byla i na konci jeho hole. Rytíři došlo, že v té tmě musel strčit konec hole obludě přimo do otevřené tlamy, ta zkousla a jak rytíř trhnul, vyrval jí několik zubů. Úderem zpět jí roztříštil polovinu čelisti a tvář. Tvor při pohledu na rytíře pochopil kdo mu způsobil tu velikou bolest zařval a rozpřáhl své skoro až na zem dlouhé tlapy. Rytíř na nic nečekal a uchopil hůl za jeden konec. Obluda se rozeběhla a rytíř švihnul holí. Kovový hrot opsal se zasvištěním půlkruh a tvdě dopadl na krk útočícího tvora. Ozvalo se hlasité křupnutí a oči tvora okamžitě vyhasli. Hlava se naklonila na stranu a tvor se pomalu zhroutil k zemi. Rytíř poněkud nevěřícně koukal. Nepočítal s tím, že dávno zapomenuté a nepoužívané reflexi znovu naskočí v tak krátkém okamžiku. Pomalu a opatrně se přiblížil k mrtvé obludě a pak do ní několikrát šťouchl holí. Tvor byl opravdu mrtev a tak si jej rytíř se zájmem prohlédl. Čelisti byly opravdu děsivé. Téměř lidská tvář teď z blíska napovídala spíše o tom, že se jedná o nějaký zapomenutý druh opice nežli medvěda. Rytíř prohrábl bílou kožešinu a překvapilo ho, jak byla ledová. Musel si strčit prsty do úst, aby si je zahřál. Takže alespoň tohle odhadl dobře, obluda vyzařovala mráz a zřejmě si tím usnadňovala lov. Rytíř tvora několikrát obešel a napadlo jej, kolik pak jich v horách ještě potká. Nad hlavou se mu mihnul jakýsi stín a ozvalo se zaskřehotání. Kus od rytíře přistál na kamenech první krkavec. "Nojo už jdu, nebudu tě rušit od hostiny." Řekl si rytíř pro sebe. Vrátil se do jeskyně pro své věci a nežli vyšel ven, sedělo na zabyté obludě již několik dalších mrchožroutů. Ještě po hodině, když se rytíř otočil, viděl na obloze kroužit několik teček, jak se slétali další ptáci. Rytíř se dostal do úzkého kaňonu s poměrně prudkým klesáním a bez nějaké možnosti někde odbočit. Pomalu jím sestupoval až do večera. Nakonec, když si byl jistý, že nenajde za světla žádnou jeskyni a ani vhodný převis, odklidil pracně z jednoho rovnějšího místa kameny a rozložil si tam své ležení. Měl žízeň a byla mu zima. Celé odpoledne šel kaňonem a neviděl jediný náznak přítomnosti vody a ani jediný klacek na rozdělání ohně. Bylo mu dost zle a až při pohledu na úhledný balíček lněného plátna si uvědomil, že kromě hrnku vody ráno také celý den nic nejedl. Rozbalil tedy koláčky a do jednoho se zakousl. Pomalu to sousto žvýkal a v duchu dával za pravdu kovářce, co mu je dala. Opravdu byly měké i po dvou dnech a moc dobré. Prokousal se asi do poloviny a dál to prostě na sucho nešlo polykat. Zbylé koláčky opět opatrně zabalil a uložil mezi hromádku svých věcí. Pak se zabalil do deky a pokoušel se usnout. Díval se do prvních hvězd a doufal, že v noci nepříde mráz. Bez ohně by se již nemusel probudit. Nemohl však dlouho do noci zabrat a několikrát se musel moc ovládat, aby si nesundal z prstu svůj ochranný amulet proti magii. Nakonec přeci jen usnul.
Ještě někdo té noci nemohl spát. Na stejné hvězdy hleděl pár zářivě modrých očí z okna přepřahací stanice na půl cesty ke starému klášteru. Černovláska se pokoušela svým vnitřním zrakem najít rytíře tam někde ve skalách, ale nakonec také usnula.
Rytíř spal velmi špatně. Neustále se budil zimou a žízní. S prvním úsvitem se zbalil a vydal se opatrně dál. Sestupoval téměř až do oběda, když konečně spatřil ve skalní rozsedlině stékat tenký pramínek vody. Vybalil hrneček a nechal do něj nakapat pár doušků té chladivé, životodárné tekutiny. Nedočkavě se napil a navlhčil si žízní rozpraskané rty. Pak postavil hrnek zpět pod kapající vodu a vybalil zbytek koláčků. Než nakapal plný, snědl rytíř dva medové koláčky. Zbyly mu ještě dva a polovice od včerejška. Opět vypil celý hrnek najednou a nechal si nakapat třetí. S tím si sedl a pomalu upíjel. Prohlížel si příkré skalní stěny a podíval se i zpět odkud přišel. Měl pocit, že by si měl na něco vzpomenout. Jako by na okraji vzpomínek, cosi čekalo, až si toho všimne. Pak zavrtěl hlavou, nic, vzpomínka zase zmizela. Dopil vodu a zvedl se. Při pohledu na prudký svah kaňonu, kterým zatím prošel, mu konečně došlo, co je mu tu povědomé. Tohle je určitě ten kaňon, kterým kdysi došel do údolí, ze kterého předevčírem odešel! Jen se do něj dostal z jiného směru. Proto mu to nedošlo. Vzpoměl si na to, jak tu cestu kdysi ušel za noc a den bez jediné přestávky. Nedokázal odhadnout, jak daleko muž ušel, ale věděl s jistotou, že kaňon končí na křižovatce cest a u ní stojí krčma. Ta představa mu dodala sil a hned se mu šlo lehčeji. Sestupoval, opět až do večera a když se stmívalo, byl na pokraji sil. Těch třicet let v pohodlí kláštera bylo hodně znát. Rytíř si vyčítal, že nikdy nechodil na delší procházky a povětšinou vysedával v klášterní knihovně či zahradě. Teď po půl dni chůze z kopce sotva lezl. To, že by to mohlo být způsobené i věkem, si vůbec nepřipouštěl. Prošel mělký dolík, končící plochým valem štěrku a zjistil, že stojí na rovince, přez kterou prochází vyježděná cesta. Pohlédl doleva, kde si pamatoval starou krčmu a v přítmí zahlédl nažloutlé světlo. Zaradoval se a opíraje se o hůl došel ke dveřím stavení. Zabušil na dveře okovaným koncem své hole a vzal za kliku. Dveře se skřípotem jenž tahal za uši otevřeli. Krčma vypadala pořád stejně. Rytíř by byl přísahal, že se tam za uplynulých třicet let vůbec nic nezměnilo. Zčernalá prkna na podlaze, bílé stěny a prastaré stoly a židle. Vše pečlivě udržované a čisté. V krbu na stěně proti dveřím hořel oheň a příjemě krčmu vyhříval. Na trojnožce umístěné v ohništi vysel kotel a v něm se vařila podle vůně nějaká masová polévka. Rytíř se posadil k rohovému stolu hned vedle krbu a hůl si opřel o zeď za sebou. Byl dnes očividně prvním hostem. Otevřenými dveřmi do kuchyně, se ozíval cinkot nádobí. Rytíř si hlučně odkašlal, aby na sebe upozornil. Nádobí utichlo a z pootevřených dveří vykoukl plešatý krčmář. Mohlo mu být tak čtyřicet let a hubený byl jak prst. To bylo u takového zaměstnání dost neobvyklé. "Zdravím tě poutníku! Co si budeš přát? Jídlo? Nocleh? Támhle v kotli se hřeje polévka a žena upekla čerstvý chléb. A pokoje máme útulné a čisté." Vysypal ze sebe, zatím co došel k rytířovu stolu. Když si všiml, že rytíž má na sobě mnišskou sutanu, tak mírně ochladl. "Ale, svatý muž. No i pro vás se něco najde." Rytíř se mírně uklonil, jako odpověď na pozdrav a položil na stolní desku stříbrnou minci, co si již při příchodu připravil. Krčmáři se po hubené tváři opět roztáhl ůsměv. "Budeš si přát trochu našeho znamenitého piva? Vaříme si je sami. Nebo snad raději medovinu?" Rytíř se opřel a pravil. "Dej mi misku té tvé polévky, voní moc dobře a ohřej mi medovinu a pokoj budu chtít také." Krčmář přikývl a odešel do vedlejší místnosti. Vrátil se s miskou a lžící a bochníkem chleba. U krbu nandal misku plnou polévky a donesl vše rytíři na stůl. Pak vytáhl z opasku dlouhý kuchyňský nůž a položil ho vedle bochníku chleba. "Ber si a kdyby si chtěl ještě, tak se obsluž, slyším koně a tak se půjdu podívat a přivítat další hosty." Poté vyběhl ze světnice ven. To už i rytíř slyšel cinkat podkovy po kamení a volání přijíždějících lidí. Po chvíli se krčmář vrátil. "Jsou to nějací tuze urození páni. Poslal jsem jim na pomoc čeledína, a teď než přídou do vnitř ti donesu tu medovinu." Rytíře napadlo, že je poněkud zmatený. Pomalu žvýkal kus chleba a lovil v polévce další kousek masa, když někdo otevřel dveře. Podíval se na nově příchozí a se zájmem si je prohlížel. Nejprve vstoupil vysoký silný muž v sametovém modrém plášti a hedvábné košili. Za ním pak dva stejně draze oblečení, sotva odrostlí mladíci. Pak ještě čtyři muži s prsními pancíři a černých pláštích. Rytíř usoudil, že je to nějaký velmož se svými syny a ozbrojeným doprovodem. Ten šlechtic, když vstoupil do krčmy a spatřil podle oděvu mnicha, tak kývl na pozdrav. Jeho synové jej napodobyli a šli za ním na druhou stranu krbu, kde si sedli ke stolu. Vojáci zůstali sedět hned u dveří. Snad aby hlídali a neposlouchali, co si bude panstvo povídat. Rytíř je chvilku sledoval, ale pak se opět věnoval svému jídlu. Po chvíli se vrátil krčmář a hlásil, že o koně je postaráno a jejich zavazadla jsou již odnesena do pokojů. Pak postavil před rytíře hliněný džbán ořáté medoviny a hliněný pohár. Šlechtic se svými syny si poručil víno a vojákům přikázal donést slabé pivo a polévku. Pak se ptal po nějakém jiném jídle. Krčmář jim nabídl uzené maso a opět chléb. "Mohu donést ještě cibuli na zakousnutí a kus dobře vyzrálého sýra. Moc se omlouvám za tak chudý výběr, ale nejsme tu připraveni vítat tak vzácné hosty. Naposledy tudy projel cizinec před dvěma lety a místním má kuchyně vyhovuje." Šlechtic mávl rukou, jako že to nevadí. "Přines to všechno sem a tu polévku můžeš také krčmáři. My nejsme žádná hrabátka odedvora. Jsme zvyklí na venkovské jídlo." Muž mluvil hlubokým zvučným hlasem a rytíři byl značně povědomý. Přemýšlel kde toho muže mohl potkat. Třicet let byl v tom zatraceném klášteře odříznut od světa a dost toho zapoměl, ale toho muže zná. Určitě. Hřmotný šlechtic si všiml upřeného pohledu od vedlejšího stolu. "Hej, starý pojď k nám a přisedni! Pověz nám něco o zdejším kraji. Chci svým synům ukázat život v horách, aby věděli, že se dá žít všude a dobře. A ne jen v hlavním městě!" Rytíř zaváhal, pak ale pokrčil rameny. Měl dojedeno a tak si se džbánem v ruce si přesedl ke stolu toho muže. "Pane rád přijímám pozvání ke tvému stolu, ale nejspíš tě zklamu. Tuto stranu hor moc dobře neznám. Jsem poutník a dlouhý čas sem žil v jednom zastrčeném klášteře a tak bych i já možná rád na čas okusil radostí života u dvora." Pronesl rytíř a mrknul na oba šlechticovi syny. Ti se začli provinile usmívat. "A nejsi na to trochu starý mnichu?" Zeptal se ten starší. "A nejsi ty trochu neuctivý k mým šedinám chlapče?" Odpověděl okamžitě rytíř. Šlechtic se zasmál. "Dobrá odpověď mnichu. Tos mu to tedy nandal. Ty by si se měl stydět synu. Měl by si projevovat úctu k moudrosti stáří." Nežli stihl kdokoliv něco dodat otevřeli se dveře do kuchyně a vešel krčmář a jeho čeledín a nesli plné ruce táců a džbánů a nádobí. Rozložili vše na stůl před šlechtickou rodinu a odešli pro další várku jídla a pití pro vojáky. Muži se pustili hladově do jídla a rytíř popíjel ze svého džbánu silnou medovinu. Když dojedli, nechali si donést ještě pití, oslovil šlechtic opět rytíře. "Všiml jsem si při příchodu tvé hole poutníku, vypadá jako solidní zbraň. Počítám, že se s ní dovedeš slušně ohánět, když je potřeba." Rytíř přikývl. "Ano, když je potřeba. Ačkoliv v poslední době je to spíš pomůcka k chůzi nežli zbraň." Usmál se rytíř nakonec. Oba mladíci pohlédli ke zdi, kde hůl zůstala opřená. "Ale válečník nejsi mnichu," pronesl opět starší ze synů. "Jinak by si svou zbraň nenechal ležet mimo svůj dosah. Teď jsi zcela bezmocný a vydaný nám na milost!" Rytíř zklopil oči a díval se na oba mladíky z pod přivřených výček, nebezpečného záblesku v jeho očích si všiml jen šlechtic a nepatrně na rytíře kývl. "Jsi příliš mladý chlapečku a nezkušený na to, aby si věděl, že muž beze zbraně nemusí být neozbrojený." Pronesl rytíř záměrně posměšným tónem. Dlaně měl při tom položené na stolní desce. V té chvíli oba mladíci vyskočily na nohy a sáhli po mečích zavěšených na opascích. V tu chviíli se stalo několik věcí najednou. Otec obou mladíků odskočil od stolu, který rytíř oběma rukama přirazil k protilehlé zdi. Mladší z obou synů tak zústal uvězněn za nohy mezi stolni deskou a stěnou za ním. Byl příliš slabý, aby s těžkým stolem v takové pozici pohnul a bolest ve stehnech mu nedovolovala téměř žádný pohyb. Zároveň se stolem, šel do předu rytíř. Kolenem zapřel stůl, aby se mladík od zdi opravdu nemohl dostat a levou rukou uchopil druhého syna za ruku, kterou se snažil vytáhnout svůj meč z pochvy, takže zůstal na půl zasunut. Rytíř při tom pravou rukou vytrhnul z chlapcova opasku dýku a položil mu ji hrotem na hrdlo. Všichni včetně překvapených vojáků u dveří ztuhli. Na vteřinu zavládlo ticho. Pak se otec obou chlapců rozesmál a zatleskal. "Bravo mnichu! Bravo! To je přesně ta lekce, kterou sem doufal, že moji mládenci cestou dostanou." Rytíř pustil chlapcovu ruku a povolil i stůl a udělal dva kroky do zadu. Mírně se uklonil oběma chlapcům a pak se otočil k jejich otci. "Omlouvám se pane zde vracím dýku, co jsem si zapůjčil od vašeho syna. Mimochodem moc dobrá zbraň." Řekl rytíř a podal dýku rukojetí napřed smějícímu se šlechtici. Ten ji přijal a zasunul si ji jen tak za opasek. Pak uchopil desku stolu a vysvobodil jediným trhnutím svého mladšího syna. Ten si s bolestivým syknutím sedl na svou židli a nazlobeně hleděl na rytíře. Pak se osmělil a promluvil. "To od tebe nebylo vůbec rytířské, takto bojovat. Jsi jako nějaký hospodský rváč!" Rytíř se mu podíval do očí a ledovým hlasem pravil. "Kdybych byl opravdu hospodský rváč, jak si mne právě nazval, tak jsem ti tím stolem obě nohy přerazil a na do smrti by si byl mrzák. A to bych chtěl vidět, jak by se za tebou honila děvčata odedvora! A navíc by tvůj brat ležel na zemi s podříznutým hrdlem. Dokonce by jsem byl za tu provokaci z vaší strany i v právu. Tady jste v horách. Zde nemůžete dráždit a urážet nikoho, aniž by jste nepočítali s odplatou či alespoň výpraskem! Buďte rádi, že jste narazili na mne a né na pravého horala." Najednou oba mladíci nevěděli kam s očima. Nakonec u nich zvítězil jejich cit pro spravedlnost a zdravá výchova jejich otce a omluvili se. "Pane jsme vděčni, že vaše lekce nebyla tvrdší a omlouváme se za hloupé řeči, jenž jsme tu vedli." Pronesl ten starší za oba. Pak se otočil na svého otce. "Jsme již unaveni otče a chtěli bysme jít spát. Omluv nás prosím." Pak podepřel svého kulhajícího bratra a v doprovodu jednoho z vojáků odešli do svých pokojů. Šlechtic se starým rytířem si opět sedli ke stolu. Chvilku jen tak seděli a věnovali se svým myšlenkám. Pak rytíř dopil zbytek medoviny a promluvil. "Jsou to dobří synové. Můžeš být pyšný pane. A zkušenosti jistě brzy získají. Řekl bych, že jsi je na takovou cestu vzal v pravý čas." Šlechtic si všiml, že rytíř už nemá ve svém džbánku ani kapku. Otočil se směrem ke krbu, kde krčmář porovnával polena v ohni a zvolal. "Krčmáři dones tady mnichovi ještě džbánek toho co pije! Na můj účet." Dodal. Nežli stačil rytíř cokoliv říci, šlechtic pokračoval k němu. "Ber to jako poděkování. Potřebuji s kluky trochu pomoci. Život v hlavním městě mi je kazí a tak jsem ti vděčný, že si jim ukázal, jak se mají chovat a nezabil je při tom." Krčmář přišel s plným džbánkem medoviny, ze které se kouřilo. "Budete si ještě něco přát pánové?" Otázal se úslužně. Oba muži zavrtěli hlavami a krčmář z úklonou odešel. Rytíř popíjel s chutí horkou medovinu a cítil se dobře. Již po druhé se ukázalo, že jeho instynkty ještě nezrezivěly a ještě dokáže být rychlý a bojovat. Asi hodinku si se šlechticem povídali o všem možném. O cestách a o koních, o politice a o nových daních na údržbu královských silnic. Nakonec už byl rytíř unaven cestováním i medovinou a tak se rozloučil a šel do svého pokoje. Na odchodu mu ještě šlechtic udělal nabídku. "Mnichu, líbí se mi jak bojuješ i smýšlíš. Pokud nemáš nějaký důležitější cíl, tak se ke mě přidej. Naodpovídej mi teď hned, promysli si to do rána a u snídaně můžeme probrat podmínky. Ale škodný by si nebyl, opravdu potřebuji někoho jako učitele ke svým klukům. Jsou ve věku, kdy já jako jejich otec pro ně nemohu být ta správná autorita." Usmál se pro sebe. "Tak ráno se uvidíme a ty přemýšlej." Rytíř jen kývl na pozdrav a odešel. Pokojík byl maličký, sotva na postel, maličký stolek s jedinou židlí a věšákem na zdi. Byl však čistý a povlečení na peřině vonělo sluncem. Rytíř si pověsil věci na věšák u dveří a svlékl se. Svíčka, co si cestou vzal na schodech, teď blikavě svítila na stolku a malovala na zdi podivné stíny. Rytíř si vzpoměl na den, kdy se tu potkal s princeznou a na ráno kdy odsud před její láskou utekl. Posadil se do postele a zakryl si dlaní oči. Chvíli tak seděl. Nakonec se zahrabal pod peřinu a sfoukl svíčku. Bylo mu najednou zle a bolelo ho u srdce. Cítil se strašlvě starý. Euforie z dnešních zážitků vyprchala a v rytířově duši zbyla jen samota a chladná pustina. Zatínal zuby a pevně tiskl víčka k sobě, aby se zoufalstvím nerozbrečel. Bojoval s touhou strhnout si ten měděný prsten z ruky a zahodit jej co nejdál. Nakonec jej vysvobodil spánek....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama