Poslední cesta IX.

22. května 2011 v 22:10 | Vítr |  Cesta draka


Stará vědma poslouchala pozorně argumenty své dcery. Ta se matce snažila vysvětlit svůj plán, ale měla celkem oprávněný pocit, že se jí to nedaří. Vědma se již po několikáté ptala na ty samé podrobnosti, jako by vůbec neposlouchala. "Říkáš, že jsi se domluvila s princeznou a ta již vyrazila na cestu. Chcete se sejít na úpatí hor v přepřahací stanici o velkém trhu a vyrazit na zimu po kupecké stezce a přejít hory a hledat stopu po tom starém bláznovi, který je už teď nejspíš někde mrtvý??" Černovláska při matčině otázce naskočila. Musela se moc ovládat, aby nevybuchla a neřekla něco nepěkného. "Matko," procedila mezi zuby, "zajisté, že jsme domluvené. A opravdu začneme přechodem přez Horké hory. Je to totiž nejjednodužší a máme největší šanci, že se někde něco dozvíme. A nebo prostě je to nejjednodužší způsob, jak začít. Když někde narazíme na stopu po rytíři, tak odbočíme a najdeme ho. A Matko, buď tak hodná a takhle o něm nemluv." Vědma sledovala svou černovlasou dceru a byla poněkud nesvá. Neměla představu o tom, jak jí vysvětlit, že o ní i o princeznu rytíř nestojí. A nebo, pokud o ně stojí, tak se jich zřekl, aby pro ně jeho stáří nebylo břemenem. Na stará kolena se zněj stal hlupák a nebo šlechetný hlupák. Ve vědminých očích v tom až zase takový rozdíl nebyl. Nakonec si uvědomila, že svou tvrdohlavou dceru od jejího záměru neodvede. V duchu nad tím mávla rukou a rozhodla se, že to bude brát klidně, jako mnoho jiných dceřiných výstřelků.
Ve velkém trůním sále panovalo příšeří. Byly čtyři hodiny ráno a přesto bylo v sále docela dost lidí. princezna zakázala více světel nežli bylo nutné a tak na stolku vedle trůnu hořelo několik svíc a u vchodu stálo pár sluhů se svícny, aby lidé viděli na cestu, až budou odcházet. Celou atmosféru dokresloval fakt, že většina lidí byla v nočních úborech. Stáli tiše a poslouchali, jak nejvišší kněz předříkává stovky let starou korunovační řeč. Na jednom trůně seděla princeznina dcera a na druhém její manžel. Seděli tiše a poněkud nejistými pohledy se ujišťovali, že se jim to nezdá. U malého stolku se svícemi seděla princezna a podpírala si bradu pěstí. Na rozdíl od většiny okolostojících lidí, byla oblečená. Měla na sobě zimní uniformu jízdních armádních poslů. Kožené kalhoty podšívané vlněnými spodkami a vlněnou halenu až přez boky. Dvojitou koženou vestu, která měla na hrudi i zádech mezi vrstvami kůže všitou kroužkovou vložku. Jezdci ji užívali na místo zbroje. Byla daleko nenápadnější nežli klasická kroužková zbroj. A dokázala snadno zastavit šíp i nůž. Přez opěradlo měla princezna přehozený teplý jezdecký plášť z maštěného hrubého plátna a podšitého kožešinou. Na nohou těžké jezdecké boty a u pasu krátký meč a dýku. Vedle židle, na které seděla si odločžila malou ocelovou kuši a toulec šipek. Netrpělivost nad délkou obřadu z ní přímo sálala. Svou abdikaci podepsala už včera večer v soukromí své pracovny v přítomnosti nejvyššího kancléře a několika významných šlechticů a hlavy církve. Chtěla totiž ještě ten večer odjet. K její smůle a vzteku, se však všichni přítomní schodli, že musí být i u korunovace nového královského páru. Při jejich svatbě byl totiž porušen dávný rytuál a nebyla předána vláda nad zemí, protože mladí manželé o to tenkrát nestáli a chtěli si užívat své rodiny a mít čas na výchovu svých dětí. Defakto byl tenkrát obřad jen na čas přerušen, aby se zachovala tradice a nikdo později nemohl protestovat proti jejich korunovaci. Vlastně to bylo úsměvné, oficielně jejich svatba trvala již přez deset let. Nakonec se princezna nechal přesvědčit, že to bude pro legitimitu korunovace vhodnější, když zůstane. Přípravy trvali skoro do čtyř do rána a tak tu teď postávali všichni zůčastnění v nočních košilích a rozespale na sebe zívali. Kněz nakonec přeci jen domluvil a položil novému králi a královně na hlavy koruny. Princezna vyskočila na nohy a hodila si přez ramena plášť, sepnula jej sponou pod krkem a zvedla ze země kuši a toulec. Novopečený královský pár seběhl zcela nekrálovsky ze svých trůnů a vrhli se princezně kolem krku. "Mami jsem zmatená, co se děje?" Ptala se její dcera a objímala svou matku. "Vše jsem vám děti vypsala v dopise. Komoří vám jej dá jen co odjedu. Předala jsem vám vládu nad zemí a abdikovala. Tak se bavte a nenadělejte tu moc paseku. Nebo se vrátím a naplácám vám oběma." Pak je políbila na tváře a požehnala jim. Ještě jednou políbila svou dceru. "V létě přijeďte do kláštera, je tam krásně a nikdo vás tam nebude jezdit otravovat s hloupostmi. Je to pěkný zvyk, tak si ho ponechte. A navíc je docela možné, že už tam na vás budu čekat." Pak se rychle otočila a odešla. Dívali se za ní a drželi se pevně za ruce. Jakoby se najednou ocitli úplně sami v neznámé zemi. Měli neodbytný pocit, že princeznu už nikdy neuvidí. Ve stájích na princeznu čekal starý čaroděj. Držel za uzdu osedlaného princeznina koně a cosi mu povídal. Princezna přišla blíž a pozdravila. "Divila jsem se, že jsi nebyl na korunovaci. A ty si povídáš s koněm. No vlastně ses asi bavil více nežli já tam nahoře v trůním sále." Kouzelník se usmál. "Je to velice moudré zvíře, princezno. Je to tak chytrý kůň, že se mi svěříl s obavou nad tvou netrpělivostí a stím, že má strach, aby si ho neuhnala hned první den." Princezna se podívala zkoumavě na koně a ten na ní. Jako by dával čaroději za pravdu. "To je ale drzý koníček." Řekla princezna a pohladila koně po hřívě. Pohled, jaký kůň vrhnul na princeznu a tiché koňovo odfrknutí, by se slušně přeložit nedalo. Čaroděj se uchecht. "A také sprostý. Ale teď vážně princezno, musíš jet opatrně. Pokud koně nestrháš a neunavíš cestou k horám, tak tě bude po horách nosit klidně celou zimu. Je to velice odolné a vytrvalé zvíře." Pak pomohl princezně do sedla. Počítám, že nestojíš o nějaké srdceryvné loučení u brány paláce a zvědavé dotazy u městských bran?" Princezna přikývla. "Nestojím a doufám, že s kapucou v očích mne jen tak někdo nepozná." Čaroděj se usmál. "Mám něco lepšího. Napadlo mne to už včera večer, když jsi přišla s tím, že chceš odjet. Vyslal jsem jednoho kurýra na rychlém koni, aby se snažil dojet, co nejdál to zvládne. Počítám, že hnal koně tryskem a minimálně minul první přepřahací stanici, kde si vzal čerstvého koně a jel dál. Tudíž je daleko nějaký den jízdy běžnou rychlostí. Napadlo mne, že až budeš chtít vyjet, tak provedu kouzlo záměny a on bude tady a ty na cestě. Padesát mil od města." Princezna byla nadšená. "To je skvělý nápad čaroději, tak to proveď hned, ať se mi ještě někdo nepokusí zabránit v odjezdu." Zvolala princezna. Čaroděj ji zarazil. "To není tak jednoduché, musíme našemu kurýrovi dát prostor na zastavení. Určitě jede, co kůň může a při takové rychlosti by tu ve stájích nedokázal zastavit a rozplácl by se i s koněm o zeď." Pak se otočil a došel otevřít stájová vrata vedoucí na nádvoří směrem k bráně. Odhadl vzdálenost a spokojeně si přikývl. "Jo to by šlo." Pak vytáhl malou, skleněnou láhev a otočil se na princeznu. "Připravena?" Zvolal. "Ano!" Vykřikla princezna a popohnala koně. Čaroděj zašeptal rychlé zaklínadlo a praštil lahví o zem. Ta se roztříštila a princezna najednou zmizela. Na místo ní se uličkou mezi stáními pro koně hal jezdec na koni. Když si uvědomil změnu okolí, začal zvíře prudce brzdit. Povedlo se mu to až pár kroků před zavřenou branou na druhém konci nádvoří. "Zbohem princezno." Zašeptal čaroděj a vydal se k jezdci, který se snažil uklidnit zmateného koně.
Princezna nic nevnímala. Prostě jela na koni uprostřed stáje a najednou byla na královské silnici. Kopyta koně klapala po velkých plochých kamenech, kterými byla silnice dlážděna. Byla stále ještě tma, ale na východním obzoru se oběvovaly světlejší odstíny. Zasmála se. Pěkně to ten staroch vymyslel. Ušetřila den cesty. Bude v horách o celý den dříve. Musí to v noci říci své černovlasé přítelkyni. Bude mít radost. Pak kopla koně do slabin a nalehla mu na krk. Kůň poslušně zrychlil a princezna si po dlouhé době vychutnávala pocit svobody a rychlé jízdy.
Ve stejný čas vyjížděla černovlasá elfinka z horského údolí. Stará vědma stála u vrat otevřené stáje a dívala se za svou dcerou. Stála na stejném místě ještě dlouho po tom, co jí zmizela z očí. Pak se s tichým povzdechem vydala do svého domu. Černovláska hnala koně co mohl a doufala, že na přepřahacích stanicích ztratí co nejméně času. Měla tři dny na to, aby se dostala na úpatí hor, na domluvenou schůzku s princeznou.
Byla již tma, když princezna dojela k další přepřahací stanici. Ukázala pečeť královského kurýra a dostala nepoznána, zdarma pokoj na přespání. Sotva se trochu ošplíchla a napila padla únavou na slaměný kavalec a usnula. V zápětí otevřela oči a hleděla do šedé mlhy stínového světa. Usmála se, znamenalo to, že ji přivolala černovláska a že ji tu již čeká. Princezna se posadila a rozhlédla. Černovláska seděla asi metr od ní a zasněně pozorovala princeznu. "Co si mne tak prohlížíš?" Otázala se princezna a mírně se zarděla. Pak vyskočila a sedla si těsně k elfince. Ta ji na moment objala. Pak se pustila a povídá. "Už jsi na cestě? Kde asi tak jsi?" Princezna jí pověděla, že bude na místě setkání asi o den dřív a vysvětlila jaké kouzlo použil dvorní čaroděj. Černovláska se zamyslela a pak řekla. "Víš co? Jdeme spát, tedy ty jdeš spát a já vyrazím na cestu už teď. Nepůjdu ani zítra spát a tak srovnám ten tvůj náskok a sejdeme se o den dříve." Princezna byla nadšená a souhlasně přikyvovala. "Ale nebude ti to vadit a co dnes, nepočká to ještě chvilku sotva jsme se setkali." Černovláska princezně položila prst na rty. "Tiše, neboj se já něco vydržím. A pojedu hned, bude daleko lepší tě vidět v našem světě, kde jsou barvy a vůně. A teď spi." Řekla a lehce princeznu políbila. Ta chtěla ještě něco říci, ale zatočil se s ní svět a znovu ležela na starém kavalci a spala. Černovláska se na své stanici probudila a tiše se oblékla. Ve stáji si vybrala čerstvého koně a osedlala ho. Tiše vyvedla koně na dvůr, otevřela bránu a naskočila. Myšlenkou popohnala zvíře k opatrnému klusu. Jakmile uslyšela pod kopyty koně dláždění silnice, tak vydala povel k trysku. Zabořila tvář do koňské hřívy a kůň vyrazil jako střela do noci. Celou noc bušila jeho kopyta do horské silnice a s prvními ranními paprsky se před ním oběvily ohrady další stanice. Minuli spolu vyjíždějící dostavník a vlétli do dvora jako vítr. Podomek vyběhl ze stájí a chytil neklidného koně za uzdu. "Přiveď mi čerstvého koně, jedu hned dál." Křikla na něj černovláska a sklouzla ze sedla. Sundala si brašny a deky a počkala na nového koně. Za pár okamžiků se podomek vracel s čerstvým koněm. "Máme zrovna jednoho připraveného madam, takhle po ránu jich vždy pár nasedláme dopředu. Urychluje to odbavení kurýrů." Rozpovídal se. Černovláska zavěsila své věci na sedlo a vyskočila na koně. "Díky." Řekla překvapenému muži a popohnala koně směrem k bráně. Za pár minut se opět hnala na proti princezně. Kolem poledne opět vyměnila koně a večer znovu. V noci nemohla jet tak rychle jako za světla a tak se na další stanici, dostala až zase ráno. A opět silnice a čmouhy okolní krajiny. Hnala se jako vítr, dokud po poledni nespatřila v dáli před sebou větší skupinu budov. Trochu zpomalila a rozhlédla se. Hory po stranách ustupovali a bylo znát, že slinice vchází do podhorské roviny. Před černovláskou byla poslední přepřehací stanice v horách. Tady by se dnes měla sejít s princeznou. Dojela k budově obchodní společnosti a seskočila z koně. Odvedla ho do stáje za budovou a zavedla do volného stání. To už si jí všimli stájníci a převzali si koně. Černovláska s brašnami a dekou na rameni vyšla ven a zamířila ke krčmě. Vstoupila do šera rozlehlé krčmy a zamířila k nálevnímu pultu. Kromě jednoho kurýra v kožené uniformě, opírajícího se o nálevní pult a srkajícího víno, tu nikdo nebyl. Netrpělivě zabušila pěstí o desku pultu až to zadunělo. Cítila na své tváři kurýrův pohled. Netrpělivě se otočila a chtěla dotěrného kurýra setřít. Pohlédla do veselé, usmívající se tváře. Vykulila své nebesky modré oči a s radostným výsknutím, se kurýrovi vrhla kolem krku. "Princezno! Ty už jsi tady? To je skvělé, to jsem nečekala, jen jsem ubytovala koně a jdu shánět koupelnu a narazím na tebe." Drmolila a objímala princeznu. " Zadrž!" Zvolala princezna se smíchem. "Mám tu obědnaný pokoj a zrovna nám ohřívají vodu na koupel a nakázala jsem ohřát i dost vína s medem a donés to na pokoj." Černovláska popadla své věci a hodila si je na rameno. "Tak na co čekáme?" Zeptala se z vesela a vyrazila ke schodům, vedoucím do patra k pokojům. Princezna vykročila hned za ní...
Rytíř už přestal počítat dny, jak dlouho je opět na cestě. Čas mu ubíhal rychle a ve společnosti šlechtické rodiny a jejího vojenského doprovodu, se po dlouhých letech cítil opět volný. Jako by byl na nějakém menším tažení. Jako kdysi na průzkumných výpravách s armádou. Měl pocit, že je opět užitečný a potřebný. To, že mohl předávat svoje zkušenosti a učit ty mladé tomu, co znal to mu vracelo opět chuť do života. Přez den na své bolesti a trápení už skoro nemyslel. To, až když se ukládal ke spánku, vracely se jeho myšlenky zpět k dívkám, které vlastně opustil. Neusínalo se mu moc dobře a dokonce by se dalo říci, že čím dál hůř. Neustále sváděl boj s touhou sundat si na noc svůj ochranný amulet a dovolit černovlásce a princezně, aby jej našly. Přemýšlel nad důvody, které ho vedli ke stvoření amuletu a k jeho používání. Zatím však kromě vlastní touhy a bolesti ze stesku, nenašel jediný ospravedlnitelný důvod k jeho sundání. Doufal, že tím co dělá ulehčuje oběma dívkám život. A sobě vybírá lepší závěr života, nežli je senilnění a zkomírání mezi tlachajícími mnichy. Rytířovy staré kosti si opět zvykly na celodení jízdu v sedle a oči se v horách projasnily. Získal cvičením s oběma chlapci zpět svou jistotu v ovládání zbraní a cítil, jak se mu vrací část někdejších sil. Vlastně se opravdu cítil šťastný.
Po několika dalších dnech cesty v horách se začala okolo stezky měnit krajina. Nejprve si toho všiml jen rytíř. Asi po dvou dnech si všimli i ostatní. Přibylo lesů okolo cesty a skály byly čím dál více vzdáleny jedna od druhé a byly čím dál menší. Nakonec se skalnatý ráz kraje úplně vytratil a zbyly jen zalesněné kopce. Bylo jasné, že sjíždějí z hor do severních zemí. Všem se ulevilo, protože cestovat po zasněžených horách bylo dost šílené. A tak byli rádi, že stihli přejít nejhorší část cesty ještě před prvním sněhem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama