Poslední cesta IV.

4. května 2011 v 7:58 | Vítr |  Cesta draka


Probudilo jej cinkání nářadí a hukot roztápěné výhně. Posadil se na prkeném lůžku a začal se oblékat. Hlavu ještě stále plnou obrazů z dnešní noci. Opět přišli obě. Tentokráte bylo více pláče a loučení. Také trocha výčitek a přemlouvání, ale nakonec si zkončili všichni vzájemě v náručí. K ránu, když mu obě usnuli s hlavami na jeho ramenou, přemýšlel o tom svém plánu na odchod. Opravdu je to nutné? Není to jen způsob, jak si dokázat, že je ještě chlap? Že není jen stařec dobrý tak na to, aby choval vnoučata a vyprávěl historky ze svého mládí, které již nikoho nezajímají? Povzdechl si. Urovnal trochu deky, ve kterých spal a vyšel ven pod přístřešek ke kováři. "Dobrého jitra přeji kováři." Pozdravil. "Koukám, že jsi ranní ptáče a už máš zatopeno." Kovář odpověděl na pozdrav. "Dobré, dobré, poutníče. Vyspal si se dobře? Já sem si říkal, že asi bude důležité pro tvé záměry odejít co nejdříve a tak sem si přivstal. Teď se jdi nasnídat, žena tam na tebe čeká." Pak kovář prohrábl do běla žhnoucí uhlíky a vytáhl z nich válcovitý kus kovu. "Udělám je malinko delší a s tupým kuželem na konci jako hrot. Na pancíř to nepomůže, ale zvíře tím probodneš a kroužková zbroj se prohne a bude to lámat kosti. Jen počítej s váhou navíc a asi čtyřmi palci přidané délky. Byla by škoda hůl krátit. Přišel by si o ty krajní kruhy." Rytíř pokýval hlavou. "Jsou to dobré nápady kováři a děkuji, že o své práci přemýšlíš." Pak se rytíř vrátil do domu. Prošel skladem a chodbou a ve světnici pozdravil kovářku. Ta byla nadšená, že rytíře vidí a postavila před něj talíř slaniny, fazolí a chleba se sádlem a malý, medový koláč. K tomu přinesla horké víno. Rytíř udiveně hleděl na tu hostinu. Poněkud nechápavě se podíval na kovářku. Ta si sedla proti němu ke stolu a spiklenecky na rytíře mrkla. "Jen si to vezmi a všechno sněs, ať máš na svou cestu sílu. Vím kdo jsi. Poznala sem to už včera. Kdysi jsi se vodíval s takovou krásnou, černovlasou slečnou za ruku. Chodil si kolem našeho domu skoro denně. Všechny co jsme tu žily, jsme tě strašně obdivovali. Vím, byla sem dítě, ale poznala sem tvé oči. Ten pohled se nedá zapomenout." Rytíř jen přikývl a pustil se do jídla. Nakonec co na tom, že jej poznala. I kdyby se to rozneslo, on už bude za horama. Fazole byly moc dobré, ale když se prokousal celou porcí a ještě chlebem, sotva popadal dech. Smutně pohlédl na koláč. "Tak tebe do sebe již nedostanu." Kovářka se zasmála. "Neboj, zabalím ti ho na cestu a ještě pár dalších. Jsou zadělávané medem a vydrží dlouho neztvrdnout a i potom jsou jedlé. To se na cestách vždy hodí." Rytíř se zhluboka napil silného kořeněného vína a užíval si té péče, jakou jej kovářka zahrnovala. Pak mu došlo, že je to asi naposledy, co něco tak dobrého jí a pije. Tam v horách si bude muset lovit a sem tam snad nějaké jídlo koupí od pastevců či lovců, ale medové koláčka a horké víno, tak to asi těžko někde ochutná. "Děkuji ti za vše kovářko. Kéž bych měl dceru a jako jsi ty. Aby mi usnadnila stáří." Posteskl si najednou rytíř. Kovářka se na něj zahleděla. "Slyšela sem, že máš několik synů, každý má svůj hrad a panství a jeden si vzal dokonce princezninu dceru a podílí se na vládě v této zemi. Nemůžeš jít k nim?" Rytíř se znovu napil. "Když to je těžké. Léta mě neviděli. Kdysi se po válce přijeli podívat a byly na svatbě svému nevlastnímu bratru, ale víš já vlastně nesmím opustit klášter pod trestem smrti za zabití krále. Ten trest pořád platí a pokud mne chytí někde mimo zdi kláštera, tak mne mohou popravit. Nemyslím, že by dnes žil někdo, kdo by na tom trval, ale přes to nechci svým dětem přidělávat starosti. Každý ze synů má svůj život a jen bych jim ho narušoval." Zatím co mluvil, zabalila kovářka několik koláčků do kousku lněného plátna a přinesla balíček rytíři ke stolu. "Vezmi si to na cestu." Cítila rytířův smutek, bylo jí ho líto. Takový osud si nezasloužil. Krále tehdy zabil v čestném souboji a zdálo se jí hloupé, že za to musí být takto potrestán. Rytíř si vložil koláčky opatrně do dek a zvedl se od stolu. "Půjdu se podívat, jak je tvůj muž daleko s mou zakázkou. A děkuji za všechno. Děkuji." Otočil se a vyšel ven. Kovář je uviděl a pokynul mu rukou. "Pojď se podívat, akorád jsem připevníl poslední hřeb a dolešťuji povrch." Rytíř zvědavě nakoukl kováři přez rameno. Na koncích hole přibyl ocelový prstenec asi dva palce široký. Ten sám by stačil na zpevnění hole, aby nehrozilo rozštípnutí na kamenech. Z prstence vystupoval masivní, tupý kužel a na obvodu prstence bylo vidět hranaté hlavičky hřebů. Pokud někoho nebo něco takovým koncem udeří, nepomůže ani přilba a ani tvrdá lebka. Bude to rána, jako když kopne kůň. Při pohledu na hroty rytíře napadlo, že by i lehčí pláty zbroje mohli prorazit. Tedy dokud se neztupí na kamení. "Odvedl si moc dobrou práci kováři, jen nebudou se ty hroty na skalách tupit?" Kovář se usmál a podal hůl rytířovi do rukou. "Vyskoušej si jí tak." A ukázal na veliký balvan u branky do dvora. Rytíř k němu došel. Byl to kus žulové skály velký jako jídelní stůl. Kdysi, když si kovář stavěl svůj dům, bylo jednodužší použít jej jako součást obvodové zdi, nežli jej pracně odtesávat. Teď sloužil kováři jako plocha, kde pracoval s kyselinami a louhy. Rytíř se napřáhl a párkrát si holí zatočil a provedl několik výpadů, aby se rozcvičil. Pak zaůtočil na žulový balvan. Prudce udeřil a několikráte bodl co měl síly. Kovové konce hole zvonily a od kamene odletovaly kusy žuly a jiskry. " Dobře si s ní vedeš!" Zvolal kovář. Rytíř si podrobně prohlížel nové patky a jejich hroty a s ůdivem zjišťoval, že na nich nepřibyl ani škrábanec. Došel zpět ke kováři. Ten se zvědavě díval na rytíře a čekal jak zhodnotí jeho dílo. "Tak co, jsi spokojený? Netupí se?" Rytíř uznale pokýval hlavou. "Je to skvělá práce. Udělal si z mé hole nebezpečnou zbraň." Pak si od pasu odvázal jeden z malých kožených váčků na drobnosti a podal jej kováři. "Zasloužíš si daleko víc, ale tohle je vše co mám." Kovář si vysypal na dlaň spoustu stříbrných mincí a vrtěl však odmítavě hlavou. "Ne ne, to je moc, za tolik ta práce ani materiál nestála. To nemohu přijmout a navíc jsem poctěn, že jsi s mou prací tak spokojen. Musím ti to ale vše vrátit, žena by mne zle vyčinila, kdyby zjistila, že jsem si za tu práci něco vzal." Rytíř se ohradil. "Ale co nocleh a jídlo? Musím ti zaplatit." Kovář znovu zavrtěl hlaou. "Kdepak! Nic takového, ta záloha, co jsi mi včera dal, stačila. Už nic nechci, jen jednou, abych směl dětem a vnoučatům vyprávět kdo tu u nás spal." Rytíř pokrčil rameny. "Pro mne za mne si to povídej komu chceš, tedy až budu pryč, ano? A děkuji za všechno. Opravdu moc děkuji. Teď však musím jít." Kovář podal rytíři ruku a ten ji pevně stiskl. Z domu vyšla kovářka a vidouce, že se loučí rytíře objala. "Bohové ať tě provází." Požehnala mu na cestu. Pak se rytíř otočil a rychle odešel. Zaklapl za sebou branku a zahnul do ulice směrem ke konci kovářovic plotu. Tam začínaly první větší balvany a křovíčka a v těch po chvili zmizel směrem k horám. Kovář držel svou ženu kolem pasu a dívali se spolu jak rytíř odchází. "Všiml sis, že jde stranou od karavanní cesty? Půjde opravdu divočinou, kde nikoho nepotká." Řekla smutně kovářka. Její muž se jí podíval do očí. "Tohle si pamatuj. Takhle odchází ten jenž dal vzniknout legendám. Dnes si všichni myslí, že je dávno mrtev a s tím starcem z kláštera si je už nikdo nespojuje. A brzy budou mít pravdu." Kovářka byla zmatená. "V čem jako budou mít pravdu?" Její muž se vrátil k výhni a začal dosypávat novou várku uhlí. "No s tím, že je ten rytíř mrtev." Kovářka se zarazila. "No jistě, přichází zima a v horách nepřežije. Bohové a řekl jsi mu to? Běž za ním a přiveď ho nazpět! Ano jdi pro něj a klidně mu řekni, že tu může zůstat. Do jara! Nebo na pořád, ano klidně na pořád. Zítra se vrací děti od příbuzných a bude jim moci vyprávět jako vnoučatům!" Skoro plakala když domluvila. Bylo jí jasné, že její muž nikam nepůjde. Položil lopatku na uhlí a objal jí. "Ale no tak. Neplač, rozhodl se již dávno a moc dobře ví, co bude v těch horách. A na druhou stranu, již je jednou přešel a také přežil. Tak proč si nemyslet, že to dokáže opět."
Rytíř se zastavil a nakonec i posadil na velký balvan na stráni prvního kopce nad údolím. Potřeboval se po tom výstupu vydýchat. Díval se na vzkvétající městečko a připadal si jako na divadle. Malé domečky a mezi nimi sotva patrné postavičky obyvatel. Kouř stoupající z některých komínů a támhle na kraji byla kovárná. Zrovna u ní zastavil nějaký povoz. Tady bude mít dobrý kovář pořád dost práce. Pokoušel se ve změti střech nalézti dům staré vědmy, ale nepovedlo se mu to. Nakonec se zvedl a vyrazil dál po úbočí kopce. Nespěchal. Šel pomalu, opatrně našlapoval v kamení a štěrku. Důležité bylo, aby se nezranil a ne, aby někam rychle došel. Tak s ubývajícím světlem překonal první hřeben hor. Ještě se naposledy otočil a sledoval první záblesky světélek v setmělém údolí. Představil si teplou postel a huňatou vlněnou deku co tam na něj čekala a na okamžik zalitoval, že odešel. Oklepal se a otočil čelem k horským štítům. Už teď na těch nejvyšších byl vidět sníh. Ušel ještě asi míli a našel malý skalní převys. Odložil své deky a prošel okolí, zbíraje trochu dřeva na oheň. Našel i malou tůňku s čistou vodou. Rozdělal pod převysem malý ohníček a rozbalil deky. Chvilku se díval ve světle plamenů na jeho drobně popraskanou glazuru a pak si do něj došel, ještě dokud trochu viděl, pro vodu. Nakonec si zalezl pod deku a přihodil na oheň pár větví. Vzpoměl si na koláčky od kovářky, ale nevzal si nic. Neměl hlad a tak si jen lokl tochu vody a odstavil hrneček vedle ohně, kdyby měl v noci žízeň. Pak si vzpoměl na předešlé dvě noci a odvázal z opasku jeden ze svých váčků. Chvilku mu trvalo, nežli povolil uzel. Vysypal si obsah na dlaň a váček odložil. Chvíli pozoroval lesknoucí se kousek mědi, vytepaný do tenkého kroužku a pokrytý podivnými symboly. Byl to prsten s rozměry přesně na jeho prsteníček levé ruky. Když asi před rokem, začal promýšlet plán své poslední cesty, tak jej napadlo, že pokud opravdu myslí vážně, že odejde z života všech, co má rád, aby je už nezatěžoval svou přítomností, tak musí mít něco, co zabrání jakým koliv kouzlům, aby jej nalezla. Původně měl na mysli princeznino zrcadlo, ale v průběhu studií v klášterní knihovně zjistil, že je daleko, daleko složitější vytvářet takové kouzlo pro jednu jedinou možnost jeho oběvení. Je prostě jednodužší, vyrobyt ochranu proti všem kouzlům všeobecně. Po mnoha poradách s mnichy se dal do práce a spolu s nimi vyrobyl tenhle prstýnek. Pomalu si jej navlékl. Chvilku čekal, co se stane. Pak se usmál, no co by se asi tak mohlo stát. Kouzlo nemělo žádné vnější projevy. Jen ho prostě magickou cestou nikdo nevystopuje. Dnešní noci jej budou do stínového světa volat marně. Bylo mu to trochu líto. Vlastně si prsten málem zase sundal, ale nakonec zvítězilo původní rozhodnutí. Ty sladké bytosti si zaslouží konečně klid. I princezna má pořád ještě šanci najít si druha, co jí bude hoden. Konečně se jí uleví od věčného harcování do kláštera a zpět. A černovlasá elfinka? To je to samé třicet let nezavadila o jiného chlapa! Bohové, jak byl hloupý a namyšlený, když se těšil z jejich přízně a lásky. Jen je okradl o nejlepší léta. Tímhle jim zkusí alespoň něco zplatit. Zavřel oči a po chvíli usnul.
Vedma již tvrdě spala, když jí do pokoje vběhla černovláska. Docela se jí lekla. Měla bledý obličej a tmavé kruhy pod očima. "Holka bláznivá chceš, aby mne kleplo?" Vyjela na svou dceru. "Matko prosím pomoz! Nemůžeme ho najít! Nikde není, zkoušeli jsme úplně všechno. Jakékoliv kouzlo si vzpomeneš. Prostě zmizel ze světa nebo je mrtvý!" Vyklopila ze sebe nešťastně elfinka a pak se rozplakala. Stará vědma na ni zmateně hleděla. "Kdo zmizel? S kým ho nemůžeš najít? Pro to vypadáš jako by si byla o tisíc let starší??" Černovláska si otřela oči. "Přeci náš rytíř. Pokoušeli jsme se ho s princeznou přivolat do stínu jako předešlé noci, ale nemůžeme ho najít." Znovu se rozplakala. Vědma byla překvapená. To je zvláštní. Věděla, že kovář sem tam při své práci používá magii, ale že by měl v kovárně tak silné ochranné kouzlo? Ne to je hloupost, už dávno by si ho všimla. " No tak počkej obléknu si aspoň župan a podívám se vám po něm." A s tichým brbláním a nadáváním vylezla z postele. Vědma se oblékla a vzala malou černou misku, nalila do ní vodu a vyslovila tiché zaklínadlo. Hladina se malounko rozčeřila a jakoby ztuhla ve sklo. Vědma na ni chvilku hleděla a pak v údivu pozvedla obočí. Zavrtěla hlavou a šla rozdělat oheň do krbu. Když pěkně plál, tak do něj naházela nějaké rostliny a do dýmu, co se oběvil počala malovat prstem. Pak se oběvil princeznin pokoj a bylo vidět jak princezna stojí před zrcadlem a cosi zoufale volá. Zvuk však slyšet nebyl. "Takže magie funguje, to je dobré." Vrčela si vědma pro sebe. Pak postupně vyzkoušela ještě několik kouzel a zaklínadel a nakonec vzala do ruky kyvadlo. Nasypala na stůl sůl a načrtla do ní hrubý plánek okolních hor. Kyvadlo v jejích prstech zůstalo němé. Nic neukázalo. "Tak to je divné, holka. To je opravdu divné a počítám, že podle tvých kruhů pod očima jsi zkoušela i prohledávat okraj říše mrtvých?" Elfinka přikývla."Odpusť mami byla sem již zoufalá. Ale stejně tam nebyl." Vědma k ní došla a objala jí. "Neplač dítě. Napadlo vás alespoň jednu, že se třeba rozhodl ukrýt? Může mít nějaké silné ochrané kouzlo, aby jej nikdo nenašel." Černovláska udiveně vzhlédla ke své matce. "Prosím tě, proč by něco takového dělal? Obě nás opravdu miluje a když žil v klášteře, tak toužil po tom, abysme mohli být stále spolu všichni tři. A nejen v noci ve stínovém světě." Vědma pohladila svou nešťastnou dceru po jejích hedvábných vlasech. "Ach dítě, a co když právě to, že si uvědomuje, že vás miluje, je ten důvod proč chce odejít a zmizet na vždy? Co když si myslí, že vás svou přítomností zbavuje vaší svobody a brání vám ve vašem štěstí? Vždy měl bláznivé a romantické představy o životě a pobyt mezi těmi bláznivými mnichy, asi moc reálnosti jeho myšlení nepřidal. Další věc, ta jejich klášterní knihovna obsahuje tolik knih o praktické magii, že bych se nedivila, že tam nějaké to mocné protikouzlo našel. Prostě by jste se měli obě smířit s tím, že odešel. Je to jeho přání a vy dvě by jste je měli respektovat. A stejně jako by již zemřel, protože zimu tam na hoře nepřečká." Elfinka se zhroutila matce do náruče a opět se rozplakala. "Chtěla bych ho najít, říci mu, že chci jít sním. Že nesmí být na konci sám. Miluji ho a vždy sem ho milovala. Už od prvního okamžiku, kdy jsem viděla jeho ztrápenou tvář, když vyšel z hor. Zkusila jsem pár let bez něj žít, ale nejde to. prostě dokud nezemře, chci stát po jeho boku." Vědmě se zalily oči slzami. "Počkej do rána něco vymyslíme ano? Pomohu ti toho starého hlupáka najít. A už vím kde začneme. Pojedeme do toho kláštera a provětráme to tam. A to by bylo, abysme z nich nevytloukly, co mu poradili za hloupost." Černovláska se podívala na svou matku s novou nadějí a maličko se pousmála. "Mami mohu dnes spát u tebe? Jako když jsem byla malá a něco ošklivého se mi zdálo?" Vědma jí pohladila po hlavě. "To víš že ano maličká..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama