Poslední cesta III.

3. května 2011 v 9:01 | Vítr |  Cesta draka


Hospodský postavil před nového hosta džbánek vína a schrábl ze stolu malou stříbrnou minci. Pak se odsunul k dalším hostům. Rytíř uchopil džbánek a přičichl si k vínu. Pak se trochu napil a usmál se. okamžitě víno poznal a v hlavě se mu roztočily obrazy vzpomínek. Poprvé to víno pil v kupeckém domě, na druhé straně Horkých hor. Bylo dost sladké a kořeněné a také dost drahé, ale tady na přepřahací stanici si krčmář mohl dovolit, dávat je za slušnou cenu. Hosté byli spokojeni a on s tím co vydělal také. Rytíř se napil a zaposlouchal se do hovorů u okolních stolků. Většinou se točili kolem končící karavanní sezóny, ještě tak měsíc a průsmyky v horách zapadnou. Pak až do jara nikdo neprojede. Další z témat byl nadcházející trh. Očividně měl být o něco významější, nežli jindy. Mezi lidmi šla fáma, že se blíží několik karavan z dalekého jihu a ti lidé až zjistí, že si zde mohou opatřit téměř vše co na severu a za slušné peníze, tak se jistě spokojí s místní nabýdkou a budou rádi, že ušetří rok cesty. Pokud by jeli až na sever, tak se zajisté nestihnou vrátit přez hory, nežli zapadají sněhem a museli by tak trávit zimu v některém ze severních měst. A tak i když na zdejším trhu zaplatí za severské zboží více, určitě si spočítají, že je to výjde levněji, nežli někde přezimovat. Rytíř poslouchal a rozhlížel se po místnosti. Když před chvílí vstupoval, svítilo mu do očí ranní slunce. Nasnídal se ve vědmině domě a pak jí řekl, že by se tu rád porozhlédl a tak mu doporučila Hostinec kupecké společnosti. Prý tam je mnoho zajímavého. Když vešel neviděl téměř nic. Malá okénka přizpůsobená tomu, aby v zimě nepropouštěla moc chladu, teď bránila vstupu světla a několik olejových lamp sotva osvětlovalo ty stoly nad kterými visely. Když se usadil a hostinský se ho ptal co by si jako ráčil, řekl, že chce to nejlepší červené co má. Hostinský si rytíře nejprve prohlédl a pak odešel. Teď byl rytíř již přivyklý přítmí co tu panovalo a začal si hostinec prohlížet podrobněji. Po stěnách viseli jaké si staré zbraně a mezi okny kolo z velikého vozu. A také za kusem skla nějaké hustě popsané papíry, se spoustou pečetí. Rytíř se otočil a koukl směrem k vyhaslému krbu. Cosi velkého, šedavého tam viselo. Ten podlouhlý tvar byl rytíři povědomý. Vypadalo to jako lebka velikého koně. Ale kdo by si zdobil krb koňskou hlavou? Pak se zarazil, uchopil svůj džbánek a došel ke krbu a zůstal překvapeně stát. Ze zdi na něj zírala obrovská dračí lebka. Otevřená tlama, byla plná velikých ostrých zubů a působila děsivě. Za rytířem v tu chvíli procházel krčmář a když viděl rytířův upřený pohled. Zastavil se. "To je potvora, že? Ta tu kdysi létala a lovila místní lidi. Pak se tu s ní utkal jeden rytíř a zabil jí. Lebka tu zůstala v jakém si skladě a tak po znovu obnovení kupecké cety, sem si požádal u společnosti o tuhle hospodu a dal sem si tu lebku nad krb. Jo a pokud vás to pane zajímá, tak tam u okna za tím sklem, je opis zakládacích listin Kupecké společnosti co to tu vlastní a je tam údajně i podpis toho rytíře co tu dračí mrchu zabil." Rytíř se otočil a pohlédl k oknům. "Děkuji vám za výklad." Poděkoval krčmářovi a došel ještě k oknu. Někteří hosté si jej začli prohlížet. Byli na místní výzdobu zvyklí a tak jim bylo jasné, že ten muž co tu obdivuje staré kosti a papíry je cizinec. Rytíř zatím dočetl opisy listin a dokonce našel svůj podpis. A všiml si i pečeti a podpisu princezny. Trochu ho to rozesmutnilo, sedl si opět ke stolku a pomalu dopil svůj džbánek vína.
Celé dopoledne se pak potuloval po vesnici, vlastně již svými rozměry připomínala malé městečko. Napočítal tři návsi a několik kaplí a velkou svatyni. Spousta ulic se vzájemě proplétalo a kroutilo všemi směry a mezi povědšinou dřevěnými domky, se začínaly oběvovat i solidní kamenné stavby. Oběvil dokonce celou řemeslnickou ulici. Na koneci ulice našel kováře. Výheň měl venku pod přístřeškem a zrovna čekal, až se mu správně nahřeje železná radlice. Rytíř pozdravil. Kovář si jej prohlédl. "Co by si potřeboval?" Zeptal se a otíral si ruce do kožené zástěry. Rytíř podal kováři svou hůl a pravil. "Čeká mne cesta přez hory a potřeboval bych okovat konce své hole." Kovář si prohlédl kovové kruhy na koncích hole a uznale pokýval hlavou. "Pěkná práce a prostřední kruhy jsou ale z něčeho měkého." Podíval se z blízka a lehce do kovu rýpl nehtem. "Vážně jsou měké, nejspíš stříbro." Pak si rytíře prohlédl znovu. V očích se mu oběvilo podezření. "Kdo vlastně jsi? Nikdy sem tě tady neviděl a tohle kování je moc divné, to nedělal jen tak obyčejný kovář a to stříbro tam není na boj proti lidské škodné. Rytíř se usmál. "Ne, máš pravdu ta hůl není jen na obranu proti lidem. Ale momentálně potřebuji její konce opatřit železnámi patkami a nemám moc času. Vezmeš tu práci nebo mám jít hledat jiného kováře?" Kovář pokrčil rameny. "Udělám to, i když si mi odpověděl jen částečně. Hůl mi tu nech a přijď si pro ni zítra po poledni." Rytíř vylovil z váčku pár stříbrných mincí a podal je kováři. " Ber to jako zálohu. Uvidíme se zítra kováři." Pak se otočil a odešel. Pomalu se proplétal neznámými uličkami a cítil, jak se ho zmocňuje melancholie. Dvakrát se musel zeptat na cestu, nežli opět stanul před vědminým domem. Vzal za kliku a zarazil se. Co tu vlastně toužil najít? Otevřel dveře a aniž by někoho podkal, došel do patra do svého pokoje. Zvedl z kouta své deky a všiml si své kutny co mu někdo po vyprání položil na postel. Chvilku přemýšlel a pak se převlékl. ještě jednou se rozhlédl po pokoji a otevřel skříňku na nádobí. Vyndal z ní jeden z těch dvou starých otlučených hrnečků a zasunul jej opatrně do balíku z dek. Skříňku opět pečlivě zavřel a odešel z toho domu. Zamířil na spět do kovárny. Když jej kovář uviděl v novém převleku, tak si jen pokýval hlavou, jako by říkal, že si to myslel. Že ten podivný stařec není jen obyčejný poutník. "Co tě sem opět přivádí?" Řekl rytíři na místo pozdravu. "Chtěl sem tě požádat kováři, zda bych tu mohl počkat dokud neokoveš mou hůl. A třeba někde na slámě v koutě stodoly, i do zítřka přespat." Odpověděl mu rytíř. Kovář se zamyslel. Pak pokrčil rameny. "Ale co určitě jdeš z daleka a žena ráda uslyší nějaké zajímavé historky ze tvých cest. Pojď tedy a buď hostem v mém domě." S těmi slovi se otočil a otevřel dveře do domu, pak ustoupil na stranu a vpustil rytíře na před, prokazujíce tím úctu ke vstupujícímu hostu. Rytíř prošel nízkým vchodem a prošel krátkou chodbičkou do veliké místnosti, které vévodila obrovská, kachlová kamna a podél zdi dlouhý, masivní stůl, nejméně pro deset lidí. Tomu odpovídala i dlouhá lavice pod okny a několik vyřezávaných židlí. "Posaď se starý a odlož si u nás." Pokynul k židlím kovář a pozorně sledoval rytířovo chování. Ten si do kouta vedle stolu položil svoje deky a posadil se na lavici, zády ke zdi. Kováře to opět ujistilo, že ten starý muž není jen obyčejný tulák, nebo dokonce mnich. Jak se rytíř snažil svým oblečením dávat na jevo. Sedá si kezdi aby měl přehled po místnosti a krytá záda. Myslel si kovář. Také si již v rytířově nepřítomnosti vylovil z truhlice pár starých knih aby se ujistil, že simboly na kovových kruzích na rytířově holi jsou opravdu staré runy a že to bude nejspíš nějaké ochranné kouzlo. Tak že kováře ani nepřekvapilo, že se stařec vrátil a dokonce v jiném převleku. "Klidně seď, já jdu pro ženu." Řekl kovář a odešel dveřmi na proti těm, kterými do místnosti vešli. Po chvilce se vrátil a za nim šla drobná hubená žena ve staré sukni a zástěře od hlíny. "Přeji pěkný den a vítám vás tu." Zahlaholila s úsměvem. Jen se zbavím té zástěry a trochu si umyji ruce a hnedle se vám budu věnovat." Rytíř se postavil a mírně uklonil na pozdrav. Kovářka proběhla ven a rytíř zaslech šplouchání vody ze dvora. Po chvilce se žena vrátila i s malým vědrem čisté vody. Kovář pak odešel za svou prací. "Tak od kud jdete pane?" Ptala se kovářka. "Mohu vás takto vyzpovídat? Navadí vám to? Uvařím vám trochu polévky a vy mi zatím povídejte, co je nového ve světě." Rytíř se opřel o stěnu a začal vyprávět. O princezně a jak se před nedávnem vrátila z letního bytu v horském klášteře a spoustu drbů z hlavního města co pochytil za dobu, co byla princezna i část dvora v jeho blízkosti. Žena poslouchala a mezi tím dala vařit velký hrnec vody a krájela a čistila spoustu zeleniny a slaniny a pak dosýpala kroupy a hrách a různé koření. Sem tam položila nějaký dotaza chvílemi se dívala na rytíře a poslouchala . Rytíř měl pocit, že jej nějak moc zkoumá. Někdy se mu zdálo, jako by se snažila ta žena na něco vzpomenout. Vyprávěl jí takto několik hodin. A po šeřící se místnosti, se nakonec linula úžasná vůně hotové polévky. Žena ještě naposledy ochutnala a tiše si mlaskla. "Jo to bude ono." Otočila se na rytíře, který již chvilku mlčel a pozoroval jak se kovářka lehce otáčí kolem kamen a hrnců na nich. "Dojdu říci muži, že je večeře hotová, tak tu chvilenku posečkejte." Rytíř mlčky přikývl a kovářka odběhla. Někdy během vyprávění, si uvědomil změnu v kovářčině chování. Na nějakou chvíli se přestala ptát a pak bylo něco jinak. Nabyl si jistý a nakonec to hodil za hlavu. Kovářka došla ke svému muži a sledovala jak přesnými údery zpracovává kus žhavé oceli. Chilku svého muže pozorovala a vzpoměla si na dobu, kdy jej viděla poprvé. Bylo jí osm let a bylo to rok po tom, co tu jeden rytíř zabil ohnivou dračici. Její muž tenkrát přijel se svým otcem kovářem, coby asi dvanáctiletý kluk a ona se do něj hned zakoukala. Dnes po třiceti letech, se jí zdál pořád takový milý, jako když seskakoval z tátova vozu a hledal, kde by sehnal pro koně vodu. Kovář dokončil svou práci a vložil hotový výrobek do vody. Nejprve jen na jeden úder srdce a opět jej vytáhl. Potom chvilku počkal a vloži jej spět do vody. Opět se vyvalil oblak páry, voda se vařila a prskala. Pak se kovář otočil ke své ženě, objal jí a políbil. "Mám pro dnes hotovo, co náš host. Umí vyprávět? Pobavil tě? Nebo si nezaslouží ani kus chleba? " V očích pláli kováři veselé ohníčky když se ženy ptal. Kovářka se na svého muže dívala, jako by se mu chystala říci kdoví, jaké tajemství. Kovář si všiml jejího napjatého a nedočkavého výrazu. "Stalo se něco?" trochu zvážněl. "Ty to nemůžeš vědět, nebyl si tu, když se to stalo." Řekla žena, "ale je to jistě on! Sice velmi zestárnul, ale žil tu pak s námi celou zimu a tak si ho dobře pamatuji a je to jistě on!" Mluvila rychle s očima na vrch hlavy a pořád se otáčela přez rameno, zda jí nikdo jiný neslyší. "Uklidni se ženská a řekni mi, kdo je on? Koho máš na mysli? Našeho hosta? ty jsi ho znala?" Kovářka urputně přikyvovala. "No jistě. Kdo jiný? Ten staroch v naší světnici, je ten rytíř, co tu kdysi zabil draka a žil spoustu let jako za trest že zabil krále, ve vyhnanství v klášteře tady v horách!" Vysypala ze sebe jedním dechem kovářka. "Vážně?" Podivil se kovář. "Vždyť by to musel být již stařec, nejméně sedmdesátiletý." Pak se zamyslel. "No to by asi sedělo a ta hůl a ty runy na ní, v tom mají jistě prsty mniši. No podíváme se na něj, ale nic mu neříkej. Když bude chtít, tak se nám představí sám a pokud nechce být poznán, měli by sme to respektovat." Domluvil kovář a odvedl svou ženu do světnice, kde trpělivě čekal rytíř. Pozdravil se při vstupu a kovář si rytíře prohlédl s novým zájmem. Viděl stárnoucího muže s pletí ztmavlou od horského větru a slunce. S vrásčitou tváří porostlou vousy a bílými, ale stále hustými vlasy až na doposud široká ramena. Seděl vzpřímeně a díval se člověku přímo do očí. Jako by se snažil v lidech číst. Kovář si pomyslel, sedaje ke stolu, že jeho žena bude mít pravdu. Pohled toho muže byl pohledem někoho, kdo je zvyklý velet a bojovat. Scházela v něm pokora mnicha.
Kovářka rozdala talíře a lžíce a donesla ošatku s chlebem zabaleným v kusu bílého plátna. Pak postavila doprostřed stolu hrnec s polévkou a naběračkou. Kovář nejprve nalil rytíři jako svému hostu. Pak své ženě a nakonec sobě. Kovářka mezi tím nakrájela chléb a položila hromádku krajíců doprostřed stolu, aby si každý mohl brát podle libosti. Ještě se zamyslela a odběhla kamsi do chodby. Po chvíli se vrátila s lahví a vzala z police tři hliněné kalíšky. Pak vše postavila na stůl. Kovář udiveně pozdvihl obočí a pak řekl. "Koukám poutníče, že tvé vyprávění mou ženu opravdu potěšilo. Víno hlídá jako ostříž a málo kdy je donese na stůl." Kovářka se usmála a rytíř také. Pozorně si ji prohlížel a přemýšlel, zda si ho může pamatovat. Musela být v té době malá holka a on si z té doby žádné děcko nepamatuje, měl tenkráte oči pro někoho zcela jiného. Bylo by s podivem, že by ho někdo po tolika letech poznal. Nakonec se tím přestal zabývat a pustil se do jídla. Pak kovářka nalila víno a sklidila ze stolu. Políbila svého muže a šla spát. Kovář chvilku mlčel a pak se rozpovídal o tom, že se blíží trh a že bude opravdu zajímavý a potvrdil i zvěsti o jižních karavanách a neobvyklém zboží. Ptal se na novinky odedvora a na princeznu a doléval rytíři víno skoro po každém napití. Nakonec se rytíř omluvil, že je již unavený a potřebuje si odpočinout. Kovář jej odvedl do skladu za kovárnou. V rohu mezi policemi s nářadím a nákresy, bylo jednoduché lůžko z pár prken a dek. "Tady přespávám, když dělám dlouho do noci nebo na zakázce trvající i několik dní. Práce mne tak pohlcuje, že zapomínám na svět venku. Žena mne pak musí hlídat abych alespoň něco pojedl." Rytíř se posadil na kraj postele. Cítil se dost unavený, přezto si všiml i několika knih v regálech mezi nářadím a různými kousky kovů. "Co je to za knihy?" zeptal se zvědavě kováře. Ten po jedné sáhl a prolistoval ji. "Jsou to knihy co sepsali kdysi mí předkove. Tedy nejen oni. Je v nich hodně převzatého od jiných kovářů a autorů. Knihy o kovech a jak je hledat. O zpracování a o nářadí. Tohle je třeba o kalení a popouštění. Podívej, umíš číst?" Rytíř vzal do ruky knihu a pomalu se probýral stránkami. Byla psaná opravdu ručně a dost stará. "Jistě že umíš, vždyť jsi mnich." Zasmál se trochu ironicky kovář. Pak zvážněl. "Víš mě je jedno kdo jsi a za koho se vydáváš. Žena je přesvědčená, že tě zná a pokud má pravdu, tak jsem rád, že ti mohu pomoci. Nebýt tebe tak sem ji nikdy nepoznal. A za to jsem vděčný. Zítra budeš mít svou hůl. Teď spi. Dobrou noc." Domluvil a odešel, nečekaje na odpověď. Rytíř se zamyšleně vysvlékl a sfoukl svíčku co mu tu kovář nechal jako světlo. Pak se zabalil do deky a zavřel oči. Vzpoměl si na předešlou noc a sen, co se mu zdál. Usmál se a usnul.
Vědma zuřila. V podvečer, když se rytíř neoběvoval, prošla všechny hostince a nálevny ale nikde ho nenašla. V pokojíku, kde měl spát chyběly jeho věci a ve skříňce na zdi jeden hrneček. Dokonce se převlékl než odešel. Bylo jasné, že se nehodlá vrátit. Doma na ni čekala její dcera a tvářila se dost nepříjemě. Přecházela po pokoji jako nervózní tygřice a když vědma vstoupila do místnosti, tak jí z očí málem létali modré blesky. "Tak to vidíš!" Spustila hned na svou matku. "Je pryč. Říkala sem, že ho jen trápíš. Měla si rytíře ubytovat někde v hostinci a né tady. A ještě mu dát náš starý pokoj! Tohle žádný chlap neustojí, jako by si je neznala." Vědma se v klidu dívala na svou soptící dceru a přemýšlela, kam mohl rytíř odejít a proč je vlastně tak důležité aby neodcházel. Bylo zajímavé sejít se sním po tolika letecha zavzpomínat si, ale na druhou stranu se jí taková reakce zdála přehnaná. Pak jí to došlo. Pohlédla na zlobící se černovlásku a zalil jí smutek. Její dcera toho rytíře i po tolika letech nedokázala přestat milovat. Zdrtilo ji to více nežli by si kdy byla ochotna připustit. Posadila se ke stolu a podepřela si hlavu dlaní. Zavřela oči. Pak si uvědomila, že křik utichl. Rozhlédla se. Černovláska stála proti ní a po tvářích jí tekly slzy. "Promiň mami." Zašeptala a odešla....
....probudil ho chlad. Pokusil se nahmata svou deku, ale pod dlaní cítil jen trávu. Otevřel oči a posadil se. Opět ta podivná bezbarvá obloha a absolutní ticho. Chvíli seděl a prohlížel si své ruce. Ano, opět se mu v tomto podivném světě vrátilo jeho o třicet let mladší vzezření. Rozhlédl se a pokoušeje se oběvit známky něčí přítomnosti. Bylo to divné, někdo jej zavolal sem do stínového světa, ale ten někdo sem nepřišel. Rytíř si stoupl a pomalu se vydal pryč z tohoto místa. Travnatý vršek vypadal pořád stejně a výhled tu byl omezen pár metry viditelného prostoru. Pak byla stěna šedavého nic, které se posouvalo vždy tím směrem kterým šel. Nakonec se v té šedi oběvila postava. Poznal starou vědmu a pocítil nutkání utéci. Na místo toho, si sedl do trávy a počkal až přide a sedne si vedle něj. Chvilku mlčela a oddychovala. Nakonec, když už mohla popadnout dec, se k rytířovi otočila a zeptala se. "Kam si odešel?" Rytíř se maličko nahrbil a odpověděl. "Sem v kovárně na konci ulice řemesel." Ani se nesnažil lhát. "Ráno až mi kovář doopraví mou hůl, tak odcházím do hor. A nikdo mne nezastaví." Dodal pro jistotu. Vědma se na něj podívala a bylo jí jasné, že se tak stane. "Víš že nepřežiješ do jara?" Rytíř si přejel dlaní unavené oči. "Ano, vím to. Prý je to nemožné, přečkat ty mrazy v horách." Vědma pokývala hlavou. "Je to tvá volba. Tak já už nebudu zdržovat. Opět se zvedla a vydala se spět, od kud přišla. Rytíř se nerozhodně zvedl. Nevěděl, zda jít s ní a nebo hledat jinou cestu do svého světa. V tom se vědma otočila. "Nikam nechoď hlupáku, za chvíli je máš obě tady." A pak zmizela v šedé nicotě. Rytíř se znovu posadil do podivné trávy a doufal, že vědma neviděla jak se červená...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama