Pátek 13.5. v 0:12

13. května 2011 v 0:46 | Vítr |  Diary


Už to začíná být strašidelné. Jak se před půlnocí budím a přicházím sem. Jako by ve mě žil ještě někdo jiný. Někdo, kdo počká až usnu, aby mohl zvednout mé tělo z postele a dovést jej k počítači. Tady si nechá otevřít mé nejdůvěrnější tajemství a nahlíží do něj. Pak donutí otevřít láhev alkoholu a naplní jím mé žíly. To mne probudí. Sedím před oknem do světa nočních duchů a vůbec netuším, kde sem se tu vzal. Cítím jak mi žilami protéká tekutý oheň a marně se snaží ohřát ten pustý a ledový svět uvnitř mne. Cítím ho. Je těsně za mnou. Vím že když se otočím, tak uskočí a já nikoho neuvidím. Na to si dává moc dobrý pozor. Jen tam tak tiše stojí a dívá se mi přez rameno co píši. A já musím psát, musím přehlušit jeho sýpavý dech co cítím v zátylku. Píši a barvy tohoto světa blednou a rozplývají se a ze vniklé šedé, husté mlhy začínají vystupovat povědomé obrysy. Již poznávám povědomý kraj a opět pod bosýma nohama cítím mokrý a studený, pobřežní písek. Jsem uvnitř svoho srdce. Toto sem já uvnitř. Má vnitřní pustina. Zrychluji svou chůzi, až nakonec běžím. Ženu se po písčité pláži, utopené v příkrovu věčně mokré a lepkavé mlhy. Písek mi odletuje od promrzlých chodidel a mé tělo se pomalu rozplývá v té šedavé, mlžné břečce, nakonec letím. Ženu se podél pobřeží jako vítr. Ano stal sem se větrným poslem. Před sebou trhám mlžné cáry, jak pavučiny v roztříštěných oknech znesvěceného kostela. Ženu před sebou drobné lístky z květů uschlých růží a ušpiněnou, kdysi bílou stužku, jenž svazovala v jiném životě hřívu neposlušných, dívčích vlasů. Ženu útržky vzpomínek do oceánu šedého a chladného jako bývali mé oči před tím, než sem se stal větrem. Hladina oceánu se vzdouvá a převaluje a vlny se lesknou jako rtuť. Jako by všechna ta masa ledové vody byla rtutí. Leskne se a duní. Vlny řvou pod náporem větrné smršti kterou sem se stal a svíjejí se v nesmyslném výření a ječí a valí se do stran. A do toho všeho padá každý seschlý lístek jehož jsem se coby vítr zmocnil. Pak vzvlétnu k ocelovým mrakům, tam kde za jejich hradbou tuším modré nebe a sluneční záři, ale vrstvy mraků jako by neměla konce a já bloudím a nenacházím cesty z té mračné pasti. Ve chvíli nejvyšího zoufalství rozrážím konečně s vítězným řevem hurikánu mraky, abych spatřil dole pod sebou jen nekonečný, výřící oceán a pusté, deštěm bičované, písčité pláže. Vítězný řev se mění ve zklamaný jekot a bouřící vítr se tiší....klesám zpět k pobřeží a rezignovaně zpomaluji. Pak znovu sedím u blikající obrazovky a doufám, že vše byl jen výplod mé šílené fantazie v kombinaci s dávkou alkoholu. Jen nedokáži pochopit, proč jsem tak mokrý a promrzlý a proč kapky vody stékající po mých rukou zanechávají po zaschnutí na černých klávesách bílé povlaky soli....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama