Město I.

20. května 2011 v 14:00 | Vítr |  Město


Ulice plné ranní mlhy.
Ulice plné vlkosti po nočním dešti.
Ulice plné lesklých zrcadel kaluží.
Ulice plné starobylé, pulsující magie.
Zaprášená zákoutí kontrastují s leskem zářivých, reklamních světel. Moderní budovy svou výstředností překrývají všednost architektury let předešlých a překřikují okázalost těch pár pozůstalých z časů, ještě dávnějších. Mokře se lesknoucí, starbylé dláždění z žulových a buližníkových kostek, ohlazených věky do kulata, se střídá s pruhy asfaltu a betonu. Skupinky popelnic a osamělé sloupy poblikávajících semaforů se vynořují z mlhy jako zkamenělí poutníci a zase mizí za mými zády v cárech tančící mlhy. Jdu tím ranním Městem a podvědomě z lehka našlapuji, jako bych se obával, co všechno mohu v mlžném ránu svými kroky probudit. Cítím z průjezdů a tmavých koutů, číhavé phledy posledních nočních obyvatel, těch prázdných městských ulic. Spěchám do bezpečí svého domova a pokouším se nemyslet na všechen ten podivný šustot a cvakot na dlažbě někde v šeru za mnou. Vytáhnu z kapsy velký železný klíč a mířím ke známému kamennému portálu masivních, dřevěných, železem pobitých dveří. Letmým pohledem přez rameno se ujišťuji, že jsem sám a odemykám starobylé dveře. Proklouznu do přítmí klenutého průjezdu a zabouchnu pootevřené dveřní křídlo. Zamknu a opřu se o dřevo starých dveří. Cítím, jak ze mne opadává napětí, jež sem si ani neuvědomoval. Po tváři mi prolétně úsměv. Z čeho mám vlastně obavy? Že na mne, na mé noční procházce bafne opilý bezdomovec, nebo utahaná prostitutka? Vždyť o mě nikdo neví. Asi blázním. Odlepím se ode dveří a udělám krok do tmy a průjezdem se rozlehne klapnutí podpadku mé těžké, kožené boty. Vzápětí se za mýmy zády ozve temná, dunivá rána, jako by do starého dřeva domovních vrat narazilo těžké beranidlo. V okamžiku ztuhnu a neodvažuji se ani dýchat. Z poza těžkých dveří, se ozívá tiché vrčení a oddychování, jako by tam bylo nějaké veliké dravé zvíře. Ozvalo se škrábání a dřevo dveří zasténalo. Potichu se snažím od dveří odejít. Tiše zahýbám za roh ke schodišti a z venčí slyším vzdalující se cvakání drápů po mokrém dláždění. Pak se uvolním a nadechnu. Vybýham schody do čtvrtého patra, vlastně je to již podkroví. Před dvěma lety jsem si tu koupil starou půdu a udělal si z ní svůj byt. Tedy spíš obytný sklad kuriozit a muzeum s koupelnou a kuchyní v jednom. Půdní prostor je vlastně veliký obdélník kde na místo stěn stojí police s knihami a nejrůznějšími zbírkami kamenů, kostí, zbraní, vycpaných zvířat a map. Vše co jsem za pětatřicet let svého života nashromáždil. Uprostřed půdy ve spleti regálů připomínajících bludiště a ke středu půdy se zvyšujících, podle stoupavého sklonu střechy, je ukrytý obytný prostor. Kolem mohutného, přez tři metry silného, cihlového pilíře který ukrývá komínové roury z celého domu sem zbudoval kuchni a jídelní kout. Z boku pilíře je sprcha a obezděný záchod a z opačné strany malá dílna. Mám tu menší zámečnickou dílnu i s výhní a malým stolním soustruhem. Truhlářské vybavení, zlatnické a hodinářské vybavení a když na to příde i nářadí a materiál na ušití bot či koženého kabátu. Ponk s chemickou laboratoří a vybavení pro zbrojíře. Pár krajních regálů obsahuje spoustu knih o řemeslech a odborné literatury. A samozřejmě hromady různého materiálu, skla, kovů, látek i kůží. Ze čtvrté strany komínového pilíře je litinové, točité schodiště, vedoucí do malé věžičky usazené uprostřed hřebene střechy. Ta věžička je docela malá, tak pro jednoho člověka a slušný hvězdářský dalekohled a byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem toto místo kupoval. Druhý důvod byl, že je odsud vidět v podstatě celé Město a třetí, že mne tu nikdo ani náhodou nezná.
Vpadl jsem tedy do svého bytu a zavřel za sebou těžké, protipožární, ocelové dveře. bylo dost náročné dostat je sem po starém schodišti bez výtahu, ale nakonec to firma vyrábějící a montující tento výkřik moderního zabezpečení, za malý příplatek zvládla. Když za mnou ocelové dveře zaklapli, schodil sem boty a postupně se cestou k sprše svlékl. Zapadl jsem do sprcháče a pustil horkou vodu. Nastavil sem teplotu vody na hranici únosnosti a zaťal zuby. Po chvíli si má kůže zvykla a já se poddal pravidelnému bušení nepřetržitého proudu horké vody. Musím říci, že je to úžasná relaxační masáž. Asi po pěti minutách sem sáhl po mýdle a pořádně ze sebe smyl lepkavý pocit z probdělé noci a ranního hrůzného zážitku. Po spláchnutí spousty mýdlové pěny, sem vypnul proud vody a zabalený do županu a ručníkem si vytíraje vodu z vlasů, hledím v kuchyni do mrazáku, hledaje něco k jídlu. Leželo tam několik lahví rumu, obalených ledovou krustou. Po jedné jsem sáhl a otevřel ji. Postavi ji na stůl a vzal z police mezi knihami odloženou malou sklenku. Nalil sem ji plnou hnědavé, vonící tekutiny a na jeden zátah ji vyprázdnil. Nalil sem si druhou a láhev zavřel. Z regálu po levé straně vybírám jednu starou knihu v kožených deskách se zlaceným a téměř nečitelným nápisem "Likantropia", položil sem ji na stůl sedl si a začal za pomalého upíjení druhé sklínky, listovat jejími zažloutlými stránkami. Četba latinského textu, proloženého neskutečnými, ručně malovanými obrázky pro mne byla trochu náročná a tak mi hledání potřebných informací trvalo poněkud déle. Nakonec jsem knihu nechal ležet na stole a došel k malému střešnímu oknu, kterým sem z venčí dopadalo sluneční světlo nového dne. Zatím co jsem byl ve sprše a četl si v té knize, vyšlo konečně slunce a zaplašilo i ten nejmenší cár mlhy, jako by tu nikdy žádná nebyla. Hledím na střechy okolních domů, jak se táhnou do všech stran, jako šedočervené, zvněné moře. Jež nějaký šílený mág mávnutím své kouzelné hůlky proměnil v kámen. Měl bych si jít lehnout a dospat své noční toulání. Odpoledne mám práci a večer si příde zákazník pro hotovou zakázku.
Hned za prvním regálem knih, co tvoří stěnu kuchyně mám ve dvou a půl metrech nad podlahou udělané malé vestavěné patro. Vzniklo tak, že jsem prostě zavěsil podlahu v této výšce mezi police s knihami a postavil sem tam postel a noční stolek. Na příč mezi regály vysokými až ke střeše, jsem namontoval další police a naplnil je též knihami a tak se celý prostor uzavřel. Jen ze strany od kuchyně je vynechán úzký průchod, k němuž vedou kovové schůdky, které se dají v případě potřeby i zvednout a tak se z mé ložnice stává poměrně nepřístupný prostor. Ještě něco mám ve svém malém pokojíku. Jeden z několika trezorů (ostatní jsou po různu ukryty po celé půdě) a kovovou skříň na zbraně. Je v ní bezpečně zamčeno několik pušek a pistolí. Trezor zase ukrývá rozbušky, výbušniny a několik různých druhů granátů. Jo asi bych měl říci, že jsem tak trochu paranoidní. Ale věřte mi prosím, mám dost dobrý důvod. Vlastně spoustu důvodů a některé tedy dobré nejsou vůbec. A už bych měl jít opravdu spát, protože jeden z těch důvodů má dnes večer přijít a musím na něj být odpočatý. Zavrtal sem se do peřin a zabořil hlavu do polštáře. Dvojitý rum odvedl jako vždy dobrou práci a já téměř okamžitě usínám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama