Město 3

30. května 2011 v 22:14 | Vítr |  Město


Stojím u kuchyňského stolu, na kterém se vrší hromádka zbraní a výstroje a cítím se bezradný. Nedokáži pochopit, jak dokáže Lola přežít a vystačit si jen s párem bouchaček, mačetou a jedinou dýkou. Zbytek jejího majetku se jí vejde do kožené brašny. Nechápu. Snesl sem na stůl vše, o čem sem předpokládal, že budu nezbytně potřebovat a zjituji, že bych potřeboval nejméně jednoho nosiče a lodní kufr. Lola mne pozoruje ze židle a nazlátlý přísvit v jejích poněkud nelidských očích napovídá, že se dobře baví. Abych ji zaměstnal a nekomentovala mé rozvláčnělé přípravy, položil sem před ní na stůl asi kilo párků, hořčici a chleba, Je neuvěřitelné, co toho ta holka dokáže spořádat. Teď se dokonce uchechtla. Nakonec sem se rozhodl, že se zařídím podle její výstroje. Jdeme ven jen na chvilku a tak zavrhuji takové věci jako svou brokovnici a samopal. Stejně do nich nemám dost stříbra. Sekyra je také nesmysl a těch nožů opravdu nebude potřeba všech deset. Nakonec si oblékám svůj pracovní overal z šedého hrubého plátna. Po vzoru mé chichotající se přítelkyně, si připínám k opasku mačetu a dýku. Další dýky si strkám do bot a jednu do pouzdra na předloktí. Chvilku zamyšleně hledím jak se Lo zakusuje do dalšího párku a smyslně se na mne dívá. Oklepu se při tom pohledu a snažim si vzpomenout, kdo jsem a co se chystám udělat. Chvilku se peru s postrojem na podpaždní pouzdro. Nosím v něm mimochodem stejného Glocka třicet čtyřku jako Lola. Je to dobrá devítka a mám k ní patnáctiranné zásobníky. Těmi si plním náprsní kapsy u overalu. Vezmu si ještě vestu se spoustou kapsiček a naplněných "důležitostmi" a k opasku po chvilkovém přemýšlení připínám čutoru s vodou. Koukám, že moje zlatooká šelmička, už zlikvidovala posleddní párek a mlsně si mne prohlíží. "Máš dost?" Ptám se. "Já? Ne, nemám." Dvojsmyslnost její odpovědi a široký úsměv mne dostávají do kolen. Bože co jsem to provedl se svým poklidným staromládeneckým životem?? "Tak vyrazíme, ať to máme za sebou a do rána jsme dome." Říkám poněkud mrzutě. Lola nadšeně vyskočí a pobíhaje po kuchyni, hází na sebe své věci. Rezavá hříva jí povlává neposlušně kolem hlavy, nakonec si vlasy shrne za uši a nasadí si kapuci svého pláště. "Můžeme jít, nebo na mne budeš zírat do soudného dne?" Zavrní sladce a otočí se k odchodu. Odcházím a zuřivě přemýšlím, zda jsem si neměl přeci jen vzít pár granátů.
Před domem se pozorně rozhlížím, ulicí se prochází pár lidí a kolem vchodu do protějšího obchodu postává mládež s lahváči a cigaretami v rukách. Lola mne vede do prava a nijak moc se nerozhlíží. Je ještě dost světla a opravdu spousta lidí na ulicích. Spěcháme a obočujeme do ulice vedoucí k nábřeží. Městem protéká poměrně široká řeka a celé její nábřeží je skládáno z vysokých kamenných hrází. V nábřežních zdech jsou tmavé tunely, jež zakrývají staré ocelové mříže. Vchody do městských stok a obrovského, stovky let starého podzemí, propojujícího většinu městských čtvrtí. Mnoho uzavíracích mříží, však bylo během let bojů, té tiché podzemní války, vylomeno a tak nebyl problém proniknout do tmavých, páchnoucích vnitřností Města. Od nábřežního chodníku, vedl po stěně navigace starý, litinový žebřík, jehož konec mizel v kalné vodě řeky. Těsně nad hladinou se otvíral otvor jedné z mnoha stok. Lola se rozhlédla letmo po nábřeží a zklouzla po hranách žebříku až k hladině. Tam se opřela o rezavou mříž a ta pod její dlaní povolila. Se zaskřípěním se odsunula ke kamené stěně. Pomalu slézám za ní a marně se snažím vzpomenout na to kdy sem si naposledy impregnoval boty proti vodě. Lezu po žebříku a za krkem se mi usazuje neodbytný pocit, jako bych vstupoval do pekla a že už nikdy neuvidím světlo. Ve tmě září dva zlatavé body a mě dochází, že je to Lo. Po chvíli se rozkoukávám a vidím v šeru tunelu i její postavu ukrytou v neforemném plášti. Netrpělivě podupává v louži kalné, páchnoucí břečky. "Lezeš pomalu jako stařec, Jene. Bojíš se aby sis nenamočil kalhoty?" Otráveně šlapu v louži za Lolou a v duchu nadávám. Za chvíli zmizí i poslední záblesk světla a na pár okamžiků jdu v dokonalé tmě. Jen svýma ušima kontroluji kudy Lola jde a snažím se v té tmě s ní držet krok. Pak sme prošli do vnítřních stok. Po několika krocích sem si uvědomil, že zase začínám vidět. Stěny i strop chodeb uvnítř sistému stok, pokrývá jakási nezajímavá plíseň a houba a oboje vylučuje jako odpad látky, které ve tmě nepatrně září mdlým, nazelenalým světlem. Vypadá to docela strašidelně. Ale když si člověk na to přítmí zvykne a pořádně se rozkouká, tak vidí dost dobře. Poměrně spěcháme a Lola neustále nasává vzduch, jako by chtěla navětřit, co se ukrývá ve tmě před námi. Uvolňuji si pistoli v podpaždním pouzdře a nechávám do dlaně levé ruky, zklouznout dýku. Pomalu se mě zmocňuje lovecká horečka. Začínám vidět ostřeji a slyším vzdálené kapání vody a něco, co se podobá krokům a hlasům. Aniž bych si to uvědomil, přidávám do kroku a začínám napodobovat Lolu v jejím větření. Nevím jak dlouho bloudíme v chodbách, tedy počítám, že Lola ví kam jdeme a bloudění nechává na mě.
Zasavila u stěny a pečlivě se rozhlédla. Pak položila dlaň na jeden z kamenů ve zdi a ozvalo se tiché cvaknutí. Část stěny bezhlučně vyjela do chodby. Vznikl tak úzký průlez do kterého Lo rychle vklouzla. Na nic nečekám a jdu za ní a slyším, jak se stěna za mnou zavírá. Pak tmu přořízlo oslnivé světlo a na chvilku nevidím vůbec nic. Když si mé oči přivyknou na změnu světla, zjišťuji, že chodbe před námi je plná postav a já hledím z blízka do hlavně veliké pistole nějakého ušmudlaného chlápka. "Ahoj, co blázníte? Takhle vítáte hosty?" Slyším Lolu jak se na oko diví tomu uvítání a sleduji s nelibostí, jak se vrhá kolem krku dvoumetrovému chlapovi s rameny jak šatní skříň. "Měli sme o tebe strach Lolo. Kde jsi se zdržela? A co nám to vedeš?" Otázky padají ze všech stran. Stojím jak dřevo a hledím stále do ústí pistole. Napadá mne, zda to vše nebyla jen finta, jak mne sem vylákat a zabít. Pak se Lola otočí a já zahlédnu její úsměv a záblesk zlata v jejích očích. Uklidním se a napadá mne, že by nebylo dobré pro mou pověst, kdyby se mne zastávala holka a tak nečekaně udělám krok podél hlavně pistole a uchopím chlápka co na mě míří za kabát na prsou. Přitáhnu si jej a pokládám mu na krk hrot své dýky. Všichni zmlknou a a oběví se pár dalších zbraní, do toho ticha Lola ledabile prohodí. "To je náš zbrojíř, minimálně polovina z vás ho už někdy viděla, tak co blbnete?" Slyším jak se mezi sebou dohadují a pozoruji jak tomu muži stéká po čele kapka potu. Nehezky se na něj zašklebím, malounko přitlačím na dýku a zavrčím. " Schovej ten kvér, nebo si choď nakupovat stříbro někam jinam." Konečně mne poznal. Oči se mu rozšiřují údivem. "Sakra chlape co tu děláš?" Souká ze sebe a chraptí. "Potřebujeme tě nahoře a živého, tady nemáš co pohledávat." Pouším ho a dýka opět mizí v rukávu. Je pořád mírně udiven a uklízí pistoli do pouzdra. "Opravdu co tu dělá?" Obrací se dvoumetrový chlap opět k Lole. "Byla sem u něj, když to musíte vědět. A přišla jsem se rozloučit, stěhuji se k němu." Zaštěbetala sladce. Všiml jsem si jak to tím chlapem cuklo. Pohled jakým se teď ne mne dívá, se mi ani trochu nelíbí. "Opouštíš nás Lolo? Vzdáváš to? Utíkáš do bezpečí a nás tu necháš, svou rodinu a přátele?" Mám chuť toho chlapa uškrtit. To je nechutné vydírání. Dochází mi, že si zřejmě ten obr na Lolu myslel. Ta se od něj odtahuje a udiveně kouká. "To nemyslíš vážně? Nebo ano? Víš co?" Hlas se jí nebezpečně ztišuje. "Pokud si o mě tohle myslíš, tak sem se v tobě šeredně spletla. Měla sem tě za kamaráda a doufala jsem že mi trochu toho štěstí budeš přát." V očích se jí najednou zaleskly slzy. "Ještě někdo si myslí, že sem se na vás vykašlala?" Rozhlédla se po ostatních. Jaká si žena v šedém plášti ji objala. "Ale vůbec toho přerostlého blbce neposlouchej. Nikdo si to o tobě nemyslí. Měli jsme strach kde jsi a moc si nám tu scházela. A teď když odcházíš, tak jsme jen zaskočeni. Já osobně jsem ráda, že se odsud dostaneš a neboj se je nás dost, na to aby sme zvládali tu sebranku v tunelech a počítám, že si budeš chodit tak jako tak zalovit." Žena se na Lolu usmívala. Ostatní po různu pokyvovali a přáli jí štěstí. "Jsme rádi Lolo, že jsi se přišla rozloučit." Řekl někdo. "Mi musíme pomalu vyrazit. Nalíčili jsme past a ta má za chvíli zaklapnout. Pokud se vše povede jak jsme naplánovali, tak se poměry tady pod Městem dost změní." Lola se nejistě rozhlédla. "Past? Jakou past?" Slyším Lolu jak se ze zájmem ptá a cítím, že se mi svírají vnitřnosti podivnou úzkostí. "Nalákali sme sem pomocí našich agentů, větší skupinu dlaků a démonů a ve velké hlavní stoce na ně vlítneme. Sehnali sme všechny lovecké tlupy a ukryli je podél hlavní stoky. Vylákáme nepřítele na tu velikou křižovatku a udeříme ze všech stran. Zlikvidujeme je všechny. Po takové bitvě se sem na čas neodváží strčit ani nos." Lola chvíli hleděla na své přátele a bylo vidět jak usilovně přemýšlí. Pozoruji, jak se jí mění výraz ve tváři a obrací se ke mě. Vím co řekne a vím co jí odpovím a vůbec se mi to nelíbí. "Jene, musím tu zůstat, tohle je důležité, nemohu je opustit, když rozjeli takovou hloupost. Ale pokud se to opravdu povede, tak budeme mít spoustu času jen na sebe. Protože tady dole bude na dlouhý čas klid, je to šance jak na čas zvítězit. Počkej na mne tady v úkrytu. Po bitvě se sem pro tebe vrátím." Nevěřícně na ni hledím, je to tak, přesně podle mého očekávání. "Lo, nikdy tě neopustím. Půjdu s tebou třeba do boje a třeba i do pekla, když to bude nutné. Zapomeň na to, že tě nechám jít samotnou. Sotva sem tě našel a nenechám si tě ničím vzít. Budu ti v boji krýt záda a nebo zapomeň, že tě někam pustím." Slova ze mne padají jako vodopád a cítím ve svém srdci opravdovost každého písmene co vyslovuji. Lola na mne zamilovaně hledí a má opět na krajíčku. Přichází ke mě a líbá mě na ústa. "Hlupáčku, budu šťastná, když mi budeš krýt záda." Objímáme se. je mi strašně hezky a zároveň cítím, jak se mne zmocňuje podivná předtucha. "Slib mi něco Lo." Dívá se mi do očí. "Nikam mi neodcházej ano? Kdyby se stalo, že nás to v boji rozdělí, tak si tě najdu. A kdybych... " Najednou nevím jak dál. "Kdyby se mi něco stalo tak na mě zapomeň a snaž se přežít." Políbila mě hladově na ústa a pak povídá. "Nic se ti nestane. Dám na tebe pozor a už takhle nemluv. Miluji tě a kdyby se ti mělo něco stát, tak si tě najdu třeba i v pekle. A nesnaž se dělat hrdinu, když to bude vypadat, že nás nakopou do zadku tak se mě drž a já tě odsud odvedu." Znovu mě políbila a já cítím, že ji miluji jako nikdy nikoho za svůj život.
Pak se otevřeli dveře ve stěně a postupně se celá skupina lovců vydává ven do chodeb. Odhaduji, že je tu asi třicet lidí. Mno lidí, prostě lovců. Držíme se s Lolou za ruce a jdeme asi kilometr stokami a tunely. Poznávám hlavní stoku. Kdysi sem tudy procházel a tak vím kde jsme. Ulice nad námi vede kolem obrovského, zrušeného kostela, kde momentálně není nic nežli špína a krysy. Říká se, že je tu jeden z hlavních průchodů do démonských světů, či pekla chceteli. Jsme asi pětadvacet metrů pod povrchem a chodba připomíná spíš obrovský sál. Na délku měří kolem sta metrů a na šířku asi dvacet. Na obou koncích do této prostory ústí vždy pět chodeb se stokou na podlaze. Ty vedou do jediného kanálu a prostředkem hlavní chodby odtékají k přepadu uprostřed, kde mizí ve spodním patře vedoucím k řece. V několika tunelech na protější straně vidím další lovce. Na naší strane se rozdělujeme do skupinek a obsazujeme čtyři krajní chodby. Prostřední necháváme volnou tudy poběží za pár okamžiků několik lovců, co se přihlásili jako návnada pro dlaky a démony. Za nimi by měla dorazit i ta démonská tlupa. Mi jsme tu pro to, aby sme jim vpadli do zad a uzavřeli jim cestu do bezpečí. Vypadá to dost jednoduše a dobře. Uvidí lovce na proti v chodbách a zaútočí. O to co se děje za nimi nebudou jevit zájem a mi je tu rozstřílíme na kusy. Sakra měl sem si ty granáty přeci jen vzít.
Tisknu se ke stěně chodby a cítím vedle sebe teplé tělo zlatooké Loly. Cítím se jako děsně velký válečník a doufám, že až to vše přežijeme, tak jí to budu moci ukázat i jinak. Cítím jak se chvěje napětím a nedočkavostí a vidím jak jí černají nechty, měnící se v drápy. Nad její lidskou polovinou přebírá vládu ta šelmí. Svazuje si vlasy do uzlu a stahuje plášť, aby se jí lépe hýbalo. Cítím, jak se mi prudce rozbuší srdce, když si protahuje svoje pružné tělo. Již snad po sté kontroluji zásobník, když v tom slyším vzdálené výstřely a řev. Je to tady, v prostřední chodbě je slyšet dusot mnoha běžících nohou. Pak do prostoru hlavní chodby vybíhá člověk. Je sám a v ruce drží brokovnici. Z mnoha ran na těle mu crčí krev a je viditelně na konci sil. Ještě párkrát klopýtne a padá na kolena. Vidím jak se otáčí a zoufale kříčí. "Utíkejte!!" Pak z nitra prostřední chodby vylétne několik šípů a boří se mu do prsou. Muž je ve vteřině mrtev a kolem jeho zhrouceného těla se rozlévá kaluž krve. Udiveně zírám a čekám další lovce, ale jiný už nevybíhá. Je jasné, že nepřítel muže určené jako návnadu dostal. Pak mi dochází co vlastně ten poslední volal. Máme utíkat? Co se děje v té prostřední chodbě? Řev a dusot je už tady a do prostoru před chodby se vyvalil dav oživlé hrůzy. Vidím jak lovci v protějších tunelech zůstávají stát a pak ustupují do tmy. Od protějších tunelů, směrem k davu démonů a dlaků přilétá několik šípů a ozívá se první střelba. Na to kolik je tam mužů mi však příde dost slabá. Pár démonů padne ale nijak to ten zbytek nerozruší a ženou se dál, slyším povel k útoku a bezmyšlenkovitě se vrhám k ústí tunelu. Pálím bez jakého koli krytí do změti nestvůrných těl před sebou a uvědomuji si, že jich je nějak moc. Lo vedle mne tiše a velice sprostě kleje. Došlo jí spolu se mnou, že lovci byli zrazeni. Někdo musel nepříteli říci o chystané pasti a tak si to sem přišlo podsvětí vyřídit s lovci jednou pro vždy. Do ústí tunelu vběhlo několik postav. Automaticky posílám po kulce do každé z nich. Jedna padá k zemi v divokých křečích a dvě se okamžitě rozpadají ka prach. Upíři, fuj nesnáším ten hnus. Měním zásobník a zjišťuji, že stíháme s Lolou jen čistit ústí tunelu a do vlastního boje v hlavní chodbě nedokážeme přez nával před tunelem vůbec zasáhnout. Sem tam vlétne do našeho tunelu šíp či kulka a už se dva z mužů co tu jsou s námi zhroutily mrtví do špíny na podlaze stoky. Rachot výstřelů pomalu utichá a je slyšet jen řev bojujících a třesk ocelových zbraní. Je jasné, že se té přesile jen bráníme a pomýšlím na rychlý ústup. Dobře útěk. Myslím na sladkou Lo a na to že bych jí mohl ztratit. Mrknu přez rameno do chodby a polévá mne studený pot. V šeru svítícího lišejníku vidím jak se chodbou za našimi zády tiše plíží několik postav. Otáčím zbraň a střílím. Je však pozdě. Ve stejný okamžik vnikají do ústí tunelu další dlaci a zuřivě útočí. Lo se mi opřela o záda a dál střílí, stojíme u prostřed chodby a kryjeme si vzájemě záda. Jak jsme si slíbili. Lola něco křičí. "Je mi to líto, lásko. Odpusť!" Miluji tě Lo!" Odpovídám. Nestíhám sáhnout pro další zásobník a tak beru do každé ruky oboustranně broušenou posvěcenou dýku a doufám, že svaté, magií posílené čepele proti té hrůze něco zmůžou. Cítím jak mi drápy útočícího dlaka trhají rukáv a kůži na předloktí. Vrážím mu do oka dýku a druhou do srdce. Opřu se mu chodidlem o břicho a kopancem ho posílám do houfu dalších příšer. Uvědomil sem si, že Lola přestala střílet a necítím její záda. Otočil jsem se a vidím jak s mačetou v jedné a dýkou v druhé bojuje opřená o zěď. Bezmyšlenkovitě vrhám dýky do zad prvníh dvou dlaků co na ní útočí a tahám z bot další dvě. Zároveň se jí vrhám po bok ke stěně. Třetí dýku zarážím do prsou dalšího dlaka a ten padajíce mi ji vytrhává z ruky, poslední v rychlosti háži po postavě pár kroků od nás, co se snaží zamířit na Lolu kuší. Mizí s odporným skřekem ve výbuchu prachu. Lo využívá nepatrné chvilky klidu vzniklé mým útokem a páskuje do zásobníku náboje z opasku. Chodbou se opět rozléhá střelba z její pistole a čistí nám trochu prostoru kolem. Na moment si můžeme vydechnout. Dlaci se stahují k hlavní chodbě a chystají se k dalšímu úderu. "Máš ještě náboje?" Ptá se mě Lola. "Ani jeden Lo už jen tuhle mačetu." Je jasné, že nemáme jak uniknout. " Tam v chodbě jich bude méně. Zkusíme se probít tudy." Říkám Lole. Dívá se na mne a oči jí začínají zlatě svítit. Nakloním se k ní a hluboce ji políbím. Jdem si pro smrt. Je to jasné mě, i mé zrzavé lásce. "Na tři, ano?" Řekne a uchopí mne za ruku. V druhé drží mačetu. "Neboj Lo, probijem se." Říkám tiše a pak jen šeptnu. "Tři....."
Cítím nekonečný chlad a bolest. Tupou neustávající bolest v celém těle. Mám pocit, že se propadám do hlubin lepkavého ledového bahna a že nemohu dýchat. Vnímám šustot a spěchající kroky, mým tělem je vláčeno a smýkáno a pak mne někdo nese. Houpavý rytmus chůze mne nakonec uspává....
Opět ta bolest. Pulsující a dotěrná bolest v hlavě. Ano uvědomuji si, že mám hlavu a ta pekelně bolí. Pokouším si vzpomenout na to, kdo jsem a co se mi stalo, ale ta bolest je ubíjející a nedovolí mi myslet.Opět se propadám do temnoty a ztrácím vědomí....
Cinkot skla. Slyším proudit vodu do hrnku. Kapající kohoutek a kroky. Pomalu otvírám oči a uvědomuji si, že bolest někam zmizela. Jen jaké si brnění v nohou a hlavě po ní zůstalo. Dívám se na šikmý dřevěný strop a veliké okno v něm. Je mi to povědomé. Rozhlížím se po malém pokojíku obloženém knihami, až mi padne zrak na strašně velikého člověka. Musí mít nejméně dva metry a v ramenou skoro metr. Je mi také povědomý. Drží v ruce hrnek a já si uvědomuji, jak strašnou mám žízeň. "Prosím vodu." Zachrčím vyschlými ústy. Ten obr se ke mě nakloní a přidrží mi u úst hrnek s vodou. Hltavě piji a cítím, jak se mi s každým douškem vrací jasnější vědomí. Pustím hrnek. "Děkuji." Povídám a ten obrovský člověk se tak divně dívá. Nakonec se otočí a odejde po schodech do kuchyně. Moment! Jak vím, že je dole kuchyně? Pomalu se mi rozjasňuje. Dívám se na knihy a poznávám je. Pomalu mi dochází kdo jsem a kde jsem. Bože, já to šílenství v tunelech přežil! Jak jsem se ale dostal domů. Pak si vzpomenu na vlečení a houpavou chůzi. Pomalu si sedám a nakonec i stoupám. Pobolívá mne celé tělo, jako bych si prošel pračkou s odstředivým ždímáním. Po podrobné obhlídce a osahání své tělesné schránky zjišťuji, mnoho odřenin a modřin. Několik zašitých řezných a tržných ran a dost ošklivou bouli na temeni hlavy. Potácivou chůzí se přesouvám ke schodům do kuchyně. Pomalu slezu a v kuchyni zůstanu překvapeně stát. Po zemi i židlích tu porůznu postává a posedává asi patnáct mužů a žen, v nejrůznějším stádiu otrhanosti a se spoustou obvazů. Udiveně na ně zírám. Nejspíš to budou poslední zbytky lovců ze stok. Doplížil sem se ke svému mrazáku a zjišťuji, že je téměř prázdný. Tedy kromě poslední lahve rumu. Nadšeně ji otvírám a mohutně si přihnu. Následný pohled do ledničky je ještě žalostnější. Poněkud vztekle se otočím k podivným návštěvníků. "Koukám, že jste se obsloužili. Doufám, že chutnalo." Někteří klidně přikyvuji a zbytek mě moc nevnímá. "Promiňte nám tu neomalenost a většina z nás už dva dny nejedla a tohle je momentálně jediný bezpečný úkryt v celém Městě. Samozřejmě vám škody nahradíme, jak jen to bude možné." Prudce se otočím a v zápětí toho hořce lituji, jak mne rozbolí potlučená hlava. Za mnou stojí starší jeptiška v bledě modrém hávu a těžkým stříbrným křížem na krku. V ruce nesla hrst obvazů a nějakou mast. "Kdo vlastně jste?" Vysoukám ze sebe a uvědomuji si, že jsem v přítomnosti té svaté ženy, jen zamotaný v prostěradle. Jsem matka Klára od Voršilek. Z tamního kláštera. Ošetřuji lovce půl života. Mimochodem, to byla od vás šlechetnost pustit je sem a udělat ze svého bytu lazaret." Poněkud zmateně jsem přikývl. Pak mne něco napadlo a zeptal sem se. "A nevíte náhodou jak sem se sem dostal?" Pohlédla na me s údivem a nejistotou, "Jsete v pořádku? Pamatujete co se vám a dalším přihodilo?" Zamyslel sem se. Ano vím co se mi stalo. Alespoň částečně. Rozhlédl jsem se po kuchyni a zoufale ji hledal. Pak sem se opět podíval na jeptišku. "Ano vím, byla bitva a nepřátel bylo strašně moc. Někdo nás nejspíš zradil." Neměl sem odvahu ani žaludek, zeptat se na to co mne opravdu zajímalo. Opět se na ne tak zvláštně podívala. Jako by mne zkoumala. " Vy to nevíte? Že?" Její otázka způsobila, že jsem se musel opřít o stůl. Znovu jsem si lokl z lahve a uvědomil si hluboké ticho kolem. Všichni náhle zmlkli a dívali se na mne. " Co nevím?" Zachroptěl sem. "Tak mi to sakra řekněte!" Na můj výkřik reagovala dost klidně. "Pane. Je mi divné, po tom co jsem slyšela, že nescháníte Lolu. Nejsem si jistá, zda vaše netečnost po jejím osudu pramení z vědomí toho co se sní stalo, či z toho, že se to bojíte zjistit." Díval sem se do těch jejích klidných očí a zmocňovala se mne panika. "Poslední co si pamatuji, je že jsme se s Lolou pokusili probít skrze chodbu do bezpečí. Pamatuji si jak ji neustále držím za ruku a sekám do všeho co se pohne. Nakonec sme byli odtržení a já dostal ránu do hlavy." Jeptiška přikývla a pohlédla za mě, ke stolu. Otočil sem se a hleděl na toho velikého chlápka co jsem jej spatřil již v chodbách a co jevil takový zájem o Lolu. "Dopověz to." Řekla mu jeptiška přísně. Chlapík se opřel o stolní desku a spustil. "Když naší skupině došlo, že se plán nepovedl a že jsme obklíčeni, podařilo se nám probít spět chodbou a celou ji vyčistit. Pak jsme pomohli skupině v sousední chodbě a šli na pomoc vám. Přišli sme však pozdě. Byli jste na živu už jen ty a Lola. Těžce na ni dotírali a byla už zle posekána a pokousána. Viděl sem jak na tebe útočí dlak se sekyrou a ty jsi k němu stál zády. Neměl si nejmenší šanci. Lola to však viděla také a skočila mu přímo do rány. Viděl sem jak jí sekyra prorazila hrudník a plíci. To už jsem byl u ní a tu obludu co jí to udělala sem zabil. Ty ses otočil a když si viděl co se stalo, tak jsi zešílel a začal si běsnit. Jsi berserk, věděl si to? Bodali do tebe a kousali, ale nic si necítil. Nakonec se ti povedl malý zázrak, vyčistil jsi chodbu a ta sebranka se částečně stáhla. Volal jsem na tebe, aby si se vrátil ale chtěl si se nechat zabít. Pořád jsi Lolu volal a hnal se do tunelu za ustupujícími dlaky. Nakonec sem tě doběhl, ale zaútočil si i na mě, tak sem tě malounko klepl." Zůstal sem na něj civět. Pak sem si sáhl na hlavu. "To si byl ty?" Pokrčil rameny. "Lola to tak chtěla. Ještě nějaký čas nebyla mrtvá. Chtěla abych tě zachránil i když tedy nevím proč. Odnesli sme vás oba do kláštera a pak nám poradila, aby sme šli sem. Nakonec zemřela. Měla úplně roztrhanou polovinu plic a hrudníku." Pak hromotluk zklonil hlavu a zmlknul. Stál sem jako sloup a pomalu se mi vracela paměť. Znovu jsem cítil tu šílenou bolest a beznadějné zoufalství ze ztráty své milované Lo. Nikdo, kdo doopravdy nemiloval, nemůže znát tu šílenou bolest z rozchodu, či smrti milované osoby. Zachránila mi život a sama zemřela. "Pomalu sem se odbelhal do svého pokojíku a zalezl pod deku. Nechtěl sem, aby někdo viděl mé slzy. Nedokázal sem uvěřit, že ten neskutečný zázrak trval tak krátce. Že jsem se zamiloval do dívky, co by mne jistě dokázala udělat štastným a že jsem ji tak záhy ztratil. Zmocnilo se mne zoufalství a bolestí sem málem zešílel... vlastě kdo ví. Mám pocit, že ve mě něco prasklo. Že již nikdy nebudu takový, jako dřív. Zvedl sem se a seběhl schody do kuchyně. Udiveně na mne hledí. Hrabu ze skříně nový overal a výstroj. Oblékám se a obouvám. Připínám si opasek se zbraněmi a vestu. Tentokrát beru i granáty. Musím do sejfu se zbraněmi. Spoustou zbraní. "Kam se chystáš?" Ozve se od stolu. " Dole je teď plno nepřátel, nedojdeš ani k prvním bunkrům a je po tobě." Zastavil sem se. To je fakt, budou teď rozlezlí všude. A proti takové přesile nemá mnejmenší šanci ani jako berserk. Ano. A to je přesně to co chci. Musím za svou sladkou Lo. Vždyť sem jí to přeci slíbil! Rozhlédnu se. Nejspíš je mé rozhodnutí vidět na mé tváři. Matka Klára si předemne stoupla. "Nikam nechoďte! Je to nesmysl. Stejně by jste ji nenašel. Pokud jste v životě příliš nehřešil, tak půjdete do nebe, ale ona byla na půl démon a ti jdou..." zarazila se. " Dolů. Chápete? Do pekla. Do světa démonů." To mne zdrtilo. "Ale vždyť stála na strane světla! To je staršlivě nefér!" Křičel sem jako nepříčetný. Matka Klára mne klidně nechala vyřvat a pak pokračovala. "Je to takové, jak to bůh určil a není na nás, aby sme ho soudili! To je hřích. Lole není pomoci a ona to moc dobře věděla. Musí teď pobývat tam kde jí předurčil její půvou. A ty by si neměl zahazovat svůj život pro hloupou pomstu." Díval sem se na tu hubenou ženu a nevěděl co mám dělat. Nejraději bych si ze žalu vpálil kulku do hlavy. Jasně sebevražda, to je snadná cesta do pekla, napadlo mne. Myšlenky se mi najednou projaňují a mám pocit, že vidím Lolu jak na mne kývá mezi regály s knihami. V klidu vytahuji svého glocka z podpaždního pouzdra a přikládám si jej ke spánku. "Už jdu, má přesladká Lo." Šeptám jako v horečce. Než však stihnu sisknout spoušť, ozve se od stolu chraplavý hlas."Znám jinou cestu jak se k Lole dostat a pořád ti zbyde šance na návrat." Pomalu se otáčím. jeden ze zraněných lovců se mi dívá do očí. Má na krku obvazy, asi proto ten chraplák. "Jakou?" Ptám se s pistolí u hlavy. "Nejdřív ukliď ten kvér, takhle s ním vypadáš jako šašek. A pak mi nalej a popovídáme si. Vracím váhavě pistoli do pouzdra a sedám si ke stolu. Cestou sem vytáhl z mrazáku načnutý rum a ze skříňky nad dřezem dvě sklínky. Sedl sem si ke stolu a nalil oběma plnou. Kopl jí do sebe ani nemrknul a natáhl ruku s prázdnou skleničkou pro další. Podle čeveného záblesku v očích, když se napil, vidím že je to také dlak. Napadá mne kolik lovců jsou vlastně dlaci a jejich míšenci. Kolik těch bytostí nechce stát na straně tmy, ale ve světle. A kolik jich je na straně tmy, právě pro to, že i kdyby se rozkrájeli, tak jsou jejich duše předem určenk zatracení v některá úrovni pekla. "Co koukáš," prskne po mě. "Nalévej!" rozkazovačný tón jakým se mnou mluví se mi nelíbí a zavírám láhev. "Ne nejdříve mi řekni o čem si to mluvil. Jak se dostat do pekla a vrátit?" Ušklíbl se a položil sklenku na stůl. "Jde to. existuje magický způsob, jak se tam dostat, vlastně existuje mnoho způsobů, ale tenhle je dobrý v tom, že je nenápadný a nikdy si tě tam nebude moc všímat." Zpozorním. " A dál?" Ptám se a nalévám mu druhou sklenku. Sám upíjím z lahve. "Jak sem řekl, Je mnoho způsobů, ale nejsnažší je stát se démonem." V mžiku sem měl v ruce bouchačku. "Děláš si ze mě blázny?" Křičím. "Myslíš že chci ztrávit věčnost v pekle? Nechci se stát démonem ani ničím jiným." Jen se uculuje. "Nemusíš se nechat kousnout upírem nebo pít krev nevinných. To jsou hloupé způsoby. Existuje obřad, zbratření. Lidé již zapoměli, ale někde se to občas ještě stane. Je to bratrství krve." Vzpomínám si na knížky, co jsem četl jako kluk. "Pokrevní bratři, to je hloupost z indiánských knížek." Říkám nedůvěřivě. "Myslíš?" Odvětí. To co dodá mne šokuje. "Takhle sem k tomu přišel třeba já. Kdysi sem začínal lovit démony jako člověk, ale pak mi jede z lovců nabídl možnost, jak být ještě silnější. Udělal obřad a dal mi napít své krve a pak mne řízl a sebe a krev sme smísili. Jeho krev mne jaksi nakazila nebo přeměnila, přesně tomu nerozumím, ale vím že jsem tak ztrati šanci dosta se do nebe. Zato jsem získal sílu k boji a pokud mne nějaký ten bastard nezabije, tak i nesmrtelnost." Poslouchám pozorně co mi povídá. Znovu sem se napil z lahve a zuřivě přemýšlím. "Uměl by si ten obřad?" Ptám se. "Ne.Já ne, ale on ano." Řekne a ukáže prstem na starce zhrouceného u stěny knihovny. "Jen co se probere, můžeš se ho zeptat." Zvedám se a jdu k onomu muži. Na půl sedí a na půl leží a tiše oddychuje. Jemně jím zatřesu. Škubne sebou a drží v kostnaté ruce dýku. Vteřinu na mne hledí a dýka opět mizí v záhybech jeho rozedraného pláště. "Co po mě chceš, nech mne spát. Potřebuji nabrat sílu, abych se vyléčil ze svých zranění." Říká a zavírá opět oči. "Moment." Zvolám. "Prý umíš jaký si obřad, aby ze mne byl dlak." Znovu otevře oči a se zájmem si mne prohlíží. "A víš čím zaplatíš?" Netrpělivě mávnu rukou. "Jistě po smrti rovnou do démonského pekla." Zasmál se. "Ale to mne nezajímá, já chci vědět, jestli víš, čím zaplatíš mě." Zmateně na něj hledí. "A co chceš ty? Moc peněz nemám a svůj byt ti nedám." Přestává se mi to líbit. "Ne nechci ani peníze a ani tuhle díru. Chci tvůj čas. Pár let z tvého života." Přemýšlím, je to nějaké divné, něco mi tu nesedí. " Moment, jako že o to budu žít kratší dobu?" Ptám se nejistě. On jen přikývne a napjatě očekává, co na to řeknu. "Tak moment, jako dlak umřu jedině tak, že mne někdo zabije. Pokud se tak nestene, jsem v podstatě nesmrtelný. Tak jak si mohu zkrátit vyměřený čas. A mimochodem, k čemu by ti to bylo, když jsi na tom vlastně stejně?" Poslouchá a pomalu přikyvuje. "Ano může se ti to zdát podivné, ale já to nechci pro sebe. Mám tady v Městě lidskou družku a ta má obavu z toho konce v pekle a tak jí prodlužuji život tím že odkupuji lidský čas od jiných lidí. Musí to být legální obchod, jinak by to moje milovaná nepřijala." Udiveně na něj hledím, je to vůbec možné? nakonec kývnu. "Beru. Kdy to uděláme?" Mávne rukou a povídá. "Je to náročný obřad a musím se pořádně prospat. A ty také potřebuješ nabrat sílu a musím ti toho spoustu vysvětlit. Teď jdi spát a odpočívat zítra začnem." Pak otočil hlavu na stranu a usnul. Tiše sem odešel k sobe do pokoje a cestou vzal ze stolu již téměř prázdnou láhev. Svlékám se a vzpomínám, že naposledy jsem se tu svlékal s Lolou. Bodlo mne u srdce. Kde asi teď je? Trpí? Či se někam ukryla. "Vydrž prosím miláčku, už jsem na cestě. Již brzy budeme opět spolu." Opakuji si zoufale a snažím se té nicotné naději uvěřit. Pak do sebe na jeden zátah naleji zbytek rumu a padám do peřin....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama