Město 2- Noční návštěva

24. května 2011 v 11:26 | Vítr |  Město


Dotěrné pípání budíku, mne vzbudilo ve tři hodiny odpoledne. Poněkud nevrle jsem do něj klepnul, aby už konečně ztichl a posadil jsem se na postel. Devět hodin spánku musí stačit. Musím se nasnídat a pustit se do práce. Tenhle typ zákazníka, by se nespokojil s omluvou, že jsem zaspal a tudíž si musí přijít pro svou zakázku později.
Při holení a pohledu do zrcadla mne napadlo, že žiji jako toulavý pes, co si dočasně našel tajnou skrýš za poslední popelnicí. Jsem tu již dva roky a pomalu cítím, že by jsem měl zvednout kotvy. Jenže se mi tentokrát nějak nechce. Tenhle dům i byt je dokonalý. Nejlepší, co jsem zatím ve svém životě měl. Začínám se cítit starý na to, abych se neustále stěhoval a harcoval po světě. Již mne nebaví, sotva se někde usadím, přemýšlet o další cestě. Navíc si myslím, že jsem již na tolik zkušený, že mi může být jedno, zda mne vystopují či nikoliv. Sem se nikdo bez mého svolení nedostane. Zarazil jsem se, tak proč mne sakra dnes k ránu málem dostali? Byla to hloupá chyba, vyrazit si na noční procházku. Hloupá, zbytečná a smrtící chyba. Zrovna kvůli otupení ostražitosti a vzniku takových chyb, se neustále stěhuji. Udržuje mne to v kondici a zlepšuje postřeh. Jenže já už nechci. Holím se, dívám se na sebe do zrcadla a docházím k rozhodnutí. Zůstanu tady a nikam se již nepostěhuji. Tečka, konec, rozhodnuto. Otírám si zbytek pěny z oholených tváří a cítím se dobře. Po jak dlouhé době? Nevím, asi za toto rozhodnutí zaplatím tak, že se mi to nebude líbit, ale teď se cítím fakt dobře. Budu tu žít a budu tu pracovat a bojovat se vším, co by mne chtělo donutit k odchodu. O kus dál, mezi regály s knihama zůstal kousek místa a tak jsem do něj umístil skříň s oblečením. Navlékl jsem se do pracovního overalu a těžkých kožených bot. Mám rád pevné pracovní boty. Cítím se v nich jistě a bezpečně. Ta jejich solidnost mne uklidňuje.
Uvařil sem si konev hořkého kafe s trochou mléka a s kusem předvčerejšího chleba jsem si zalezl do dílny. Na jednom z ponků na mne čekaly hrubé odlitky ze stříbra. Jeden z nich jsem upnul do malého svěráku a jemným pilníkem odstranil otřep způsobený litím. Do večera jich musím takto upravit dvě stě. Po ruce mám mikrometr a snažím se, aby každý kousek stříbra měl přesné rozměry. Možná existuje rychlejší způsob, jak vyrábět munici a možná i přesnější, ale žádná mašina vám do každé kule nevyryje magický symbol a nezašeptá zaklínadlo.
V sedm večer jsem dobrousil poslední kuli a doryl poslední symbol. Záda mne od toho hrbení bolela jako psa a hlad jsem měl jak herec v mrtvé sezóně. Kafe už dávno došlo, tak sem si došel do kuchyně uvařit další konev a vymyslet, co budu opravdu jíst. Chleba už nezbyl ani kousek a na rumu dlouho nevydržím. Měl bych si dojít něco koupit, ale to je právě momentálně docela problém. Nemám žádnou hotovost poslední peníze jsem dal za tohle stříbro. V obchodě přez ulici platební karty neberou a dojít k nejbližšímu bankomatu je tam a zpět tak na půl hodiny. A to dnes nemohu, co kdyby dorazil zákazník? Když by se nedozvonil, tak mohu počítat s tím, že by se mi jeho projev nespokojenosti vůbec nelíbil. Sakra zjišťuji, že došlo i mléko do kafe. Přemýšlím nad tím, jak by se asi na proti divili, když by jim tam vlítl chlap s bouchačkou a odnesl si krabici mléka, chleba a pár čokolád. Zarazil sem se. Čokoláda! Vybíhám do své ložnice. Jasně je tady. Spokojeně lovím z šuplíku nočního stolku tabulku hořké čokolády. Snesl jsem si ji do kuchyně a nalil si horkou kávu. Ulamuji kousky čkolády a zapíjím jí kafem. Super, život je fajn. Kopnu do sebe ještě panáka rumu a je mi blaze. Všichni ti blbouni, co pořád melou o zdravé výživě mi můžou vlést na záda. O životě vědí kulový. Z mé spokejené siesty mne vytrhnul řinčivý rachot zvonku. Někdo je dole a domáhá se zuřivě vstupu. Znechuceně si dám dalšího panáka a v rychlosti strčím do kapsy malou pistoli, co mám pořád pohozenou na kuchyňském stole. Vím, že je nabitá, přes to kontroluji zásobník. Záblesk stříbra mne uklidní. Zavírám za sebou pečlivě dveře bytu a sbíhám do přízemí. Zřejmě bylo slyšet mé kroky, protože se ozvalo netrpělivé zabušení na vstupní dveře. Neodpustím si malou zlomyslnost a zpomalím. Bušení zesílilo a zaslechl jsem natahování závěru pistole. Koukám, že má někoho v patách. Vážně mne to potěšilo, schválně odemykám co nejpomaleji, jako by se starý zámek zasekával. Sprostá nadávka z druhé strany dveří mne přeci jen popožene a otvírám konečně těžké křídlo dveří. Do průjezdu vpadne pospátku postava v tmavém plášti s kapucí staženou do tváře. Před sebou drží pár velikých, automatických pistolí a prská jako vzteklá kočka. Když vidím dvě přikrčené postavy rychle se blížící ke dveřím, raději zabouchnu a zamknu. Slyším za dveřmi šramot a pak někdo pomalu zkouší kliku. Vzteklé vrčení a tiché proklínání je však jediné, co mohou ti dva venku dělat. Otočím se na svého zákazníka a kývnu na pozdrav. Pistole již zmizely v záhybech jeho pláště, ale kapuci má pořád staženou do tváře a mlčky čeká, až se uráčím doprovodit ho k sobě do bytu. Schody vyjdeme tiše a dokud si nesednu k ponku s upravenými, stříbrnými kulemi tak návštěva nepromluví ani slovo. "Tak si konečně odlož a pojď se podívat." Říkám a ukazuji na řadu věšáků na cihlové stěně komína. Svlékne si plášť a já cítím při pohledu na její štíhlou postavu a záplavu jak měď rezavých vasů, jak mi vynechalo srdce. Sakra vidím jí snad po sté, ale pořád mne její divoká krása nedává spát. Pohlédne na mne svýma světle hnědýma očima a pak se otočí ke stolu. Pečlivě prohlíží jednu kuli za druhou a bere je do ruky. Postupně všech dvě stě. Záleží na nich její život a tak se nedivím jejímu počínání. Je viditelně spokojená. "Kdy to bude hotové?" Ptá se přísně. "Řekl bych tak za dvě hodiny." Odpovídám a přitahuji si přebíjecí lis. Podám si z police za ponkem bednu a vysypu na stůl hromadu lesklých mosazných nábojnic. Postupně osazuji nové nábojnice zápalkami, pomalu a pečlivě. Aby každá těsně dosedla. Pak odvažuji na přesné váze dávky střelného prachu a v lisu plním nábojnice, do každé dám dávku prachu, umístím kuli a stisknu páku přebíjecího lisu. Pak odkládám nabitou patronu na ponk. Zrzka si je bere a rovnou nabíjí zásobníky. Po dvou hodinách přesné, skoro hodinářské práce je poslední náboj hotov. Dívám se, jak si strká poslední patrony do poutek na opasku. Je nádherná a mám co dělat, aby mi srdce nevyskočilo z hrudi. Sakra kdybysme žili normální životy, tak bych jí určitě balil. Kdyby. Podezřívavě se na mne koukla. "Co zíráš?" Štěkla po mě a zlostně se zamračila. Nemohl jsem odtrhnout oči od její štíhlé, pružné postavy v džínách a těsném tričku. Řemeny podpaždních pouzder jí tiskli tričko k hrudi víc nežli by si momentálně přála a nábojový pás, stažený pevně kolem boků zdůrazňoval její ženskost. Byla k sežrání. Na levém stehně měla připevněné pouzdro s mačetou a na pravém obostranně broušenou dýku. Napadlo mne, jak dlouho asi neměla chlapa. Já neměl holku ani nepamatuji. Život na útěku moc šancí na trvalý vztah neposkytuje a na náhodné, chvilkové známosti moc nejsem. Takže, co se žen týče, mno už to nějaký pátek bude, co jsem měl možnost nějakou poznat blíže. Jaká si opuštěná holka v baru, kde si léčila svůj splín vodkou. Zkončili jsme spolu na hotelu a ráno se rozešli téměř bez pozdravu. Otřásl jsem se. To jsou přesně ty zkušenosti, kvůli kterým na takové chvilkové potěšení nejsem. "Už si se vynadíval?" Prskla zlostně. "Asi si to tvé očumování začnu účtovat." Vrčela dál a přehodila si přez ramena plášť. Z toho nepatrného obranného gesta a lehkého zarudnutí tváří jsem poznal, že se necítí jistá. Bože ta zabijácká mrcha se mne snad bojí! Hleděl jsem na ni s údivem. Znejistěla viditelně. "Děje se něco?" Zeptala se. "Ne ne,"odpovídám rychle. "Jen mne tak napadlo, že se mne nemusíš bát." Ani nevím proč jsem to řekl. Každopádně jí to rozhodilo. Najednou to byla malá holka, které někdo strhnul nečekaně masku zkušené drsňačky a odhalil tak její slabinu. Zavinula se těsněji do svého tmavého pláště a zeptala se na cenu patron. Bezmyšlenkovitě jsem plácl deset tisíc. Byla to nehoráznost a drzost, ale chtěl jsem ji ještě zdržet a nejlepší a nejjistější způsob bylo handrkování o peníze. Pro nic jiného by nezůstala a bez placení odejít nemůže. Jiného zbrojíře by těžko sehnala. Jen nad tou částkou zamrkala a v dlani se jí oběvil jeden její glock. Asi jsem se spletl. Možná pro ni bude přeci jen lepší mne oddělat a najít jiného blázna, co uvěří jejím historkám o potřebě stříbrné munice. "Zešílel si? Myslíš, že si prachy tisknu? Nebo mne chceš vydírat. Tolik prostě nemám. Dám ti jako vždycky dva tisíce. A půjdu." Kysele jsem se usmál. Jasně bojovnice s démony, chytrá jako opice, chudá jako myš a naježená jako hejno dikobrazů. "Dobře, jen jsem to zkusil." Najednou cítím potřebu, vysvětlit jí proč jsem to řekl. "Ale né pro peníze. Jen jsem chtěl, aby si tu ještě chvilku zůstala. Dnes už nikdo nepříde a myslel jsem si, že by si třeba chtěla na chvilku posedět a dát si něco k jídlu." Vysypal jsem to ze sebe jedním dechem. Chvilku se na mne udiveně dívala a pak se jí po tváři rozprostřela únava. Posadila se na židli ke stolu a položila si hlavu do dlaní. Napjatě jsem čekal. Po chvíli se na mne podívala a smutně se usmála. "Jsem tak sama." Pronesla tiše. Pak se vzpamatovala a do tváře se jí vrátila přísnost. "Dobře, mám hlad a potřebuji si odpočinout. Večeře, pokec a pak půjdu. Nic jiného nečekej, ano?" Cítil jsem se najednou šťastný. A na tváři se mi usadil poněkud přiblblý úsměv. "Neboj, jen si udělej pohodlí a odlož si. Já jen skočím naproti do večerky pro něco k jídlu. Mám tu jen kafe a rum." Dodal jsem omluvně a doslova utekl, aby si to po té informaci nerozmyslela. Shrábl jsem ze stolu peníze za náboje a vylétl z bytu. Ve večerce jsem se doslova otočil na patě a s plnou náručí jídla se vrátil domů. Nebyla tam. Zůstal jsem zkoprněle stát uprostřed kuchyně. Utekla, fakt zdrhla. Blost, její zbraně a nábojové pásy ležely na stole a na židli plášť s brašnou. Udiveně jsem prolezl celou půdu, ale nikde jsem jí nenašel. Kde sakra je? Jediné místo, kam jsem se nepodíval byla moje ložnice. Vyběhl jsem tiše po schodech a udiveně zůstal stát. Asi se tu trochu rozhlížela a když oběvila postel, tak se zula a natáhla. Teď tu ležela a očividně spala. Stočená do klubíčka, v mé posteli. Opatrně jsem přez ni přehodil svou deku a chvíli jen civěl. Usedám na prkenou podlahu vedle postele a dívám se na její něžnou, téměž nevinnou tvář, pokrytou zlatavými pihami. Byla úžasná. Díval jsem se na ten zázrak, dokud mne nepřemohl spánek a já si na madraci vedle ní položil hlavu a usnul.
V noci mne probudil křik. Brečela ze spaní a někoho volala. Na půl spící, jsem si vylezl k ní do postele a vzal ji do náruče. Chvilku jsem jí choval a objímal a tiše špital nevím co pro uklidnění. Položila si hlavu na mé rameno a opět tvrdě usnula. Netrvalo dlouho a usnul jsem také.
Ráno mne probudila bolest v přeležené ruce. Otevřel jsem oči a děsně se lekl. Ve střeše nad postelí jsem si nechal udělat okno, abych se mohl dívat v noci na hvězdy a ráno mi do pokoje šlo sluníčko. A teď jsem v záři prvních slunečních paprsků spatřil pár zlatě žhnoucích, nelidských duhovek. Viditelně jsem sebou cukl. Zrzka se usmála, "promiň usnula jsem tu, jen jsem se chtěla podívat a usnula jsem." Nevěřícně jsem na ni hleděl a opatrně vytáhl ruku z pod její hlavy. Načechraná rudá zříva mne šimrala na holé kůži. Kdyby neměla tak neobvyklé oči, asi bych ji políbil. Takhle jsem jen přemýšlel, jak rychle dokáži vylovit pistoli. Nevím kolik z toho bylo k přečtení v mé tváři, protože se malounko odtáhla a vrátila se jí včerejší nepřátelská maska. Dokonce i ta nazlátlá záře v jejích očích zhasla, jako by zmačkla vypínač. "Co se tak díváš?" Najednou jsem si připadal jako hlupák. "Promiň jen jsem se lekl. To ta zlatá záře ve tvých očích. Nečekal jsem to. Je mi líto, že jsem se neovládl. V noci jsem tě nechtěl budit moc ti to slušelo, jak jsi tu spala. Nezlob se." Lehce zčervenala a položila mi prsty na rty. Malounko se usmála. "Drmolíš, přestaň. Nic se nestalo, to já se omlouvám, že jsem pořád taková ježatá." Najednou se zarazila, to když jsem jí na ty její štíhlé prsty jemně políbil. Zčervenala o něco víc a zklopila své jemné řasy. "Co to děláš?" Zašeptala, ale neucukla. Sakra, co to dělám? Ptal jsem se v duchu sám sebe. Políbil jsem jí dlaň a pak i hřbet ruky. "Ptám se, co to děláš." Zeptala se znovu a opět mi pohlédla do očí. Zachvěl jsem se. Měla v nich opět tu zlatavou záři. To přeci není možné. Hodil jsem to za hlavu a políbil ji na zápěstí. Tiše zasténala. "Já nejsem žádná taková na jedno potěšení, rozumíš?" Ale ruku nestáhla. "To já přeci vím dávno." Hlesl jsem a vzal ji do náručí. Políbila mne na rty. Ten polibek byl hluboký a prozrazoval dlouho potlačovanou vášeň. "Vždycky jsem to věděl." Vydechl jsem, když mne přestala líbat. Cítil jsem, jak se chvěji touhou a ona též. Jemně se třásla a dívala se mi do očí, na půl s nadějí a na půl nejistě. Znovu jsem ji k sobě přitiskl a zašeptal. "Neboj se neublížím ti." Přitiskla se a položila přeze mě nohu. "Jmenuji se Lo." Špitla mi do ucha. Líbal jsem jí na ústa, tváře a čelo. Nádherná, tajemná, divoká . Pak jsem jí stáhl tričko přez hlavu a rychlým hmatem rozepnul podprsenku. Lehla si na záda a pomohla mi se svlékáním svých kalhot a prádla. Poprvé jsem ji spatřil nahou, ale moc jsem si ten pohled neužil, vrhla se na mě a doslova ze mne servala můj pracovní overal. Když zjistila, že jsem pod ním nic neměl, tak se smyslně usmála. Protáhla se jako divoká kočka a zavrněla. Pak jsem se nad ní sklonil a políbil jí na krk. Zachvěla se. Pootevřel jsem ústa a svými zuby jí pomalu přejel po krku. Pěkně vzhůru od ramene až za ucho. Celý svět se rozplynul ve výru divoké vášně. Ta holka není člověk, nebo alespoň jeden z jejích předků nebyl. To mi bylo jasné už podle očí, ale to, co následovalo, mne v tom jen utvrdilo. Po nevím jak dlouhé době jsem ležel a těžce oddychoval. Záda mne pálila jako čert a řekl bych, že nejen záda. Lo ležela kolmo ke mě s hlavou na mém břiše se zavřenýma očima a spokjeně předla. Nebylo pochyb, opravdu předla jako kočka. Kolísavě, spokojeně a pěkně na hlas. Sakra, kdo to jen může být. Tedy spíš bych měl říkat co. Obdivuji tu bojovnou mršku už dobře pět let, co se zjevila jedné noci u mých dveří a potřebovala ošetřit a doplnit výzbroj a munici. Dokonce mne dokázala vystopovat i přez dvě stěhování. Jak postupně dospívala, tak jsem zjišťoval, že se mi po ní stýská čím dál více. Né, že by někdy jednala jinak nežli stylem naštvaného dikobraze, už jsem to říkal, ale bylo v ní něco, co mne přitahovalo a nakonec způsobilo, že jsem se zamiloval. Z pochopitelných důvodů jsem se nikdy neopovažoval byť jen naznačit jaké k ní chovám city. Nečekal jsem, že by mi projevila tolik důvěry a vyspala se semnou. Říkám vyspala, protože mne ani na chvilku nenapadlo, že by to myslela jinak než jako vzájemnou, jednorázovou výpomoc. Navíc jsem teď byl dost na rozpacích nad jejím tajemným původem. Byl bych přísahal, že krom toho předení a nezlátlého, hustého pruhu srsti na páteři, který mimochodem dokázala i naježit, jí v nejlepším vždy ty její nazlátlý kukadla svítili jako malý reflektory. Pohladil sem ji po huňaté hřívě rezavých vlasů a plynule pokračoval po srstnatém proužku na hřbetě. Zastavil jsem dlaň až na jejím pevném zadečku, vrnění zesílilo. "Fakt jako kočka." Uklouzlo mi na hlas. "Vadí?" Zeptala se tiše a slastně se přetočila na záda a protáhla. Její prsa se tyčila ke stropu a mne se znovu začala zmocňovat touha. Položil jsem jí dlaň na břicho a sjel až do klína. Zasmála se a za ruku mne chytla. "Počkej, kde tu máš záchod a taky bych se chtěla umít a mám hlad. Slíbil si mi večeři a nedostala jsem ji, tak to koukej napravit snídaní." Posadila se na kraj postele a pozorovala mne spokojeným pohledem. "Tak kde je ten záchod?" Zeptala se znovu. A prskla po mě jako opravdická kočka, když dává najevo svou netrpělivost. Usmál jsem se a pak se rozesmál na celé kolo. Udiveně se na mne podívala. "Co ti připadá k smíchu hlupáku? Potřebuji na záchod. A pohni si nebo tu předvedu na chodbě sousedům takovou šou, jakou ještě nezažili!" Nemohl jsem přez smích popadnout dech. Nakonec jsem přeci jen ze sebe vysoukal. "Tak nevím, mám ti ukázat svůj záchod, nebo budeš chtít bedničku s pískem." Zarazila se a vteřinu na mne nechápavě hleděla. Pak zrudla, zapýřila se a špitla. "Jo tak, ty sis všiml? Jsi hlupáček, to víš, že lidský hajzlík." A mile se na mne usmála. Znovu sem vybuchl smíchy. Z ložnice jsme vylezli oba nazí a dovedl sem ji k záchodu. Sám sem si vlezl do sprchy a pustil si skoro vroucí vodu, abych se zbavil napětí a bolesti ve svalech. Sotva se voda dotkla mých zad, zařval sem jako tygr a vylétl ze sprchy. Na dveřídh od záchoda mám zrcadlo a tak sem se podíval, co mám na zádech za nadělení. Po celé ploše zad, kam až jsem dohlédl se táhli rudé pruhy od jejích nechtů. Kůži jsem měl sedřenou a místy mi trochu tekla krev. Chvilku sem na to udiveně hleděl. Ale co, nakonec v posteli sem si nestěžoval, tak proč bych měl teď. Přidal sem si studenou vodu a pořádně se vydrhnul. Mezi tím vylezla Lo ze záchoda a nakvartýrovala se mi do sprchy. Namočila se a po očku mne sledovala. Když sem se pootočil vypískla a položila mi prst na jedem ze škrábanců na mých zádech. "Bolí to? To já? Omlouvám se promiň Jene. Otočil sem se k ní a začal jí mydlit." Nic se nestalo Lo , mě to nevadilo. Naopak sem si to pěkně užil." Pohlédla mi do očí. "Byl si pěkně hladový, jako by si neměl holku roky." Pochopil sem, že jeto otázka. "Divíš se? Při mém povolání není moc času na randění. Přez den povětšinou spím a v noci pracuji a ty podezřelé existence, co mi sem chodí...." Usmála se. "Tak najednou podezřelá existence a ještě před hodinou to bylo miláčku, zlatíčko, pane bože... " Blískalo se jí v očích a cukaly jí koutky jak potlačovala smích. Uchopil sem ji v pase a poněkud drsněji ji k sobě přitiskl. Vypískla a začala se vzpírat, ale jak byla namydlená tak jí to klouzalo a nedokázala se zachytit. V tu chvíli jí ztvrdly nehty a malounko se protáhly a zašpičatěly. Zaryla je do mých paží, aby se udržela na nohou. Tak tohle vysvětluje má záda pomyslel sem si a políbil ji na ústa. Vášnivě mi polibek oplácela a mne se zmocnilo silné vzrušení. Pak sem se jí v té tekoucí a mydlinkami překypující sprše zmocnil já. Když bylo po všem a vášeň z nás opadla, tak jsme se vzájemě opláchli sprchou a vyšli ven. Podal sem Lo jeden z ručníků z malé skříňky vedle sprchy a druhým utřel její sametově hebká záda. Užíval sem si ty dotyky a několikrát sem prsty projel hustý pruh zlatavé kožešiny, táhnoucí se po její páteři až na zrůžovělý zadeček. Fascinovalo mě to. Lo slaboulince vrněla. Pak se otočila pohlédla mi mezi nohy a řekla věcně. "Je mi líto hochu, ale nejdřív dostanu najíst, nebo začnu být zlá a nepříjemná." Pak se podívala na mne. Můj výraz musel stát za to, protože vyprskla smíchy. Začali sme se opět smát. Najednou sem Lo popadl a zatočil se sní. "Víš co? Tolikrát jako dneska jsem se nezasmál za posledních deset let. Vlastně co mi umřela žena." Lo zvážněla. "To jsem nevěděla, to je mi líto." Trochu posmutněla. "To nic už je to pryč." Řekl jsem bezstarostně. "Co se stalo? Nevadí že se ptám?" Pohlédl jsem do těch jejích úžasných očí a zeptal se. "Zůstaneš tu semnou Lo? Postarám se o tebe. Líbilo by se mi, vlastně, byl bych moc šťastný, kdyby si tu semnou chtěla žít." Samotného mne překvapilo, jak lehce jsem to řekl. Přitiskla se ke mě a rozplakala se. "Zůstanu a moc ráda." Šeptala mezi vzlyky. "A nevadí, že jsem míšenka? Matka byla..." Nenechal sem ji to doříct a zakryl sem ji ústa polibkem. "Tiše, už nic neříkej, ano? Je mi jedno co jsi, nebo odkud pocházíš. Miluji tě a na ničem jiném už nezáleží." Přikývla a přez slzy se usmála. Vzal sem ji za ruku a odvedl k jídelnímu stolu. Položil na židli jednu z čistých útěrek, aby ji nestudil zadeček a posadil ji. Pak sem začal snášet vše, co jsem včera koupil. Chleba a kus špeku a několik druhů sýra a pár konzerv a kečup a máslo a sklenici okurek a krabici mléka. Pak sem postavil na kafe a sedl si ke stolu proti Lo. Bezradně hleděla na tu horu jídla. "Vlastně ani nevím co jíš." Prohodil sem. "Takže si ber co máš ráda a klidně sněz všechno." Konečně se usmála. "Nakrmíš mne?" Zeptala se vrnivě mazlivým tónem. Vzal sem do ruky nůž a chléb a začal krájet, jeden krajíc za druhým. Pozorně mne sledovala. "Víš že je to strašně sexy? To krájení chleba. Je to tak mužné a biblické, když tu sedíš nahý u dřevěného stolu a krájíš své milé chléb." Viděl sem jak se na mne obdivně dívá a bylo mi blaze. Miloval sem jí a Lo mi dávala všemožně na jevo, že ona mne také. Namazal sem nakrájené chleby máslem a obložil je hromadou sýra a otevřel okurky. Pak jsem vše přisunul k Lo a pozoroval jak se s chutí cpe. "Proč nejíš?" Zeptala se náhle. "Najím se, ale teď se dívám jak ti chutná a jak ti to sluší nahé, u mého stolu." Pak jsem se zvedl a nalil do dvou hrnků kávu. "Chceš tam mléko, nebo smetanu?" Zeptal sem se přez rameno. Zasmála se. "Co by si řekl?" Hlasitě zapředla jako kočka a já jí nalil do kávy smetanu. Když dojedla třetí chleba, tak se spokojeně odtáhla od stolu. "Máš dost?" Zeptal sem se a ohlodával dál kus tvrdého sýra. "Ano, zatím to stačilo. Takhle mne krm třikrát denně a nikdy neodejdu." Řekla a zářivě se usmála nádherně pravidelnými, bělostnými zuby. "Pokud ti bude stačit jen chleba a sýr, tak to bude v pohodě." Řekl sem s úsměvem a dopil kávu. Její pohled mne zarazil, vypadal že je nějak mimo. Pak se vzpamatovala a vyskočila na nohy, oběhla stůl a měl sem ji opět kolem krku. Držela se jako klíště. "Je to pravda, že jo? Miluješ mne, není to jen další hloupý sen? Řekni že se mi nezdáš!" Skoro se rozplakala. "Počkej vždyť mne uškrtíš." Sýpal sem a odtahoval si ji od krku. Vyskočila a objala mne i nohama. "To víš že to není sen. Bože holka, když takhle vyvádíš za kus chleba, co by si udělala za řízek?" Na oko sem se zlobil. Trošku se začervenala a koukla se po mě tak svádivě, že se mi roztřásly nohy. "Říkáš řízek? A smažený? V křupavé strouhance? No to by se vidělo." Konečně se uklidnila a pustila mě. Udělala pár kroků a já nedokázal odtrhnout oči od jejího vlnícího se zadečku a dlouhých svalnatých nohou. Pak se zarazila a otočila. "Já nejsem nijaká bláznivka, ale kolikrát do roka myslíš, že se dostanu v těch kanálech pod Městem k lidskému jídlu?" Otřásla se odporem nad jakousi vzpomínkou. "Jen potkanů je tam dost. Ale čas na upečení nemáš, ani bezpečné místo. Těch šmejdů z pekla se sem dere čím dál víc démoni a dlaci těch pár lovců co tu ještě zbylo, pěkně prohání. Vlastně se tam budu muset zase vrátit. Nemůžu tu práci nechat jen na ostatních lovcích. A také mám s dlaky osobní nevyřízený účet." Udiveně sem na Lo hleděl. To přeci nemůže myslet vážně! "Ale Lo já myslel, že tu semnou už zůstaneš. Nedovolím ti jít zpět do kanálů a do nočních bojů!" Uvědomil sem si, že křičím. Malounko se naježila a já už mírněji pokračoval. "Víš jak jsem říkal, že dělám tuhle práci již deset let? A že mi tehdy umřela žena? Tak dělám tohle všechno proto, abych se také pomstil dlakům. Oni mi totiž ženu před těmi deseti lety zabili! Nenávidím je a chtěl bych, aby všichni chcípli! Nechci aby mi tě také vzali! Nedovolím ti tam jít, nevím co bych udělal, kdyby se ti také něco stalo!" Všiml sem si jak se schoulila do sebe. "Něco bys měl Jene vědět," pronesla s nenadálým smutkem v hlase. "Moje matka byla člověk, ale můj otec byl dlak. Byl lví dlak. Ale byl to také milý a milující otec a manžel, nežli jej sousedé jedné noci chytili, když se vracel z práce a upálili v jeho autě. Jen pro to že nebyl člověk. Vše sme s matkou viděli z okna. Ti lidé se pak vrhli na náš dům a napadli mě i mou matku. Jí zabili také, proto že měla dítě s dlakem a neřekla to. ALe mě se povedlo utéct. Bylo mi tehdy třináct a tenkrát mne jeden hodný člověk ukryl a poslal k tobě. Jak moc nenávidíš dlaky teď, když víš kdo jsem? Ještě mne miluješ?" Podívala se na mne tak nešťasně, že mne až bodlo u srdce. Vzal sem ji něžně do náruče a začal slíbávat horké slzy z jejích tváří. "No tak Lo, co si to o mě myslíš? Miluji tě jako svůj život. A zpět na ulici tě nechci pustit jen z toho důvodu, že mám o tebe strach." Ještě chvilku sem ji držel a pevně tiskl k sobě. Po jednou zvedla oči a pohlédla na mne. "Ale já tam prostě musím. Mám tam přátele. Nemohu odejít jen tak bez rozloučení. Měli by starost co semnou je. Už teď se musí bát, když sem se k ránu nevrátila." Hleděla na mne se zoufalou prozbou v očích. Nechtělo se mi to udělat. Sakra se mi to nechtělo udělat... "Lo?" podívala se na mne. "Lo a co kdybych šel s tebou? Tam dolu do kanálů. Mohla by si mne představit svým přátelům. Stejně si myslím, že je většinou budu znát." Udiveně na mne pohlédla. "Ty? To by si opravdu vstoupil na bojiště? A co celá léta utajování a stěhování, aby tě nepřítel nenašel a nevěděl jak vypadáš?" Nevěděl sem co říci. Pokud by se jisté síly dozvěděly, kdo jsem a kde sídlím, dost by mi ztížily život. Bylo daleko jednodužší zlikvidovat zbrojíře lovců, nežli samotné lovce. Ti bez stříbrné munice a speciálních zbraní byli tak jako tak nahraní. Pro to jsem musel celá léta měnit své bydliště a neustále se stěhovat z místa na místo. Teď bych tedy otevřeně zasáhl do bojů a prozradil svou identitu. Jsem na to opravdu připravený? Pak sem jen pokrčil rameny a políbil Lo na ústa. Opětovala můj polibek. "Takže jsme domluvení. Dnes si vše naplánujeme a nachystáme se a večer vyrazíme." Rozhodl jsem. Pohlédla přez rameno k mé ložnici a pak se zase podívala na mě a svůdně zklopila oči. Tiše jsem zavrčel a kousl jí laškovně do krku. Zapištěla a já jsem si ji hodil na rameno, jako stočený koberec. Pištěla a smála se celou cestu po železných schůdcích. Až když sem jí hodil do peřin a skočil tam za ní, tak utichla a vzala mou hlavu do dlaní a políbila mě na ústa. Tentokrát sme se milovali tiše a dívali se jeden druhému do očí. Byla neskutečně krásná a já sledoval, jak se jí světle hnědá barva duhovek mění na zlatou a začíná stále víc zářit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama