Květen 2011

Město 3

30. května 2011 v 22:14 | Vítr |  Město


Stojím u kuchyňského stolu, na kterém se vrší hromádka zbraní a výstroje a cítím se bezradný. Nedokáži pochopit, jak dokáže Lola přežít a vystačit si jen s párem bouchaček, mačetou a jedinou dýkou. Zbytek jejího majetku se jí vejde do kožené brašny. Nechápu. Snesl sem na stůl vše, o čem sem předpokládal, že budu nezbytně potřebovat a zjituji, že bych potřeboval nejméně jednoho nosiče a lodní kufr. Lola mne pozoruje ze židle a nazlátlý přísvit v jejích poněkud nelidských očích napovídá, že se dobře baví. Abych ji zaměstnal a nekomentovala mé rozvláčnělé přípravy, položil sem před ní na stůl asi kilo párků, hořčici a chleba, Je neuvěřitelné, co toho ta holka dokáže spořádat. Teď se dokonce uchechtla. Nakonec sem se rozhodl, že se zařídím podle její výstroje. Jdeme ven jen na chvilku a tak zavrhuji takové věci jako svou brokovnici a samopal. Stejně do nich nemám dost stříbra. Sekyra je také nesmysl a těch nožů opravdu nebude potřeba všech deset. Nakonec si oblékám svůj pracovní overal z šedého hrubého plátna. Po vzoru mé chichotající se přítelkyně, si připínám k opasku mačetu a dýku. Další dýky si strkám do bot a jednu do pouzdra na předloktí. Chvilku zamyšleně hledím jak se Lo zakusuje do dalšího párku a smyslně se na mne dívá. Oklepu se při tom pohledu a snažim si vzpomenout, kdo jsem a co se chystám udělat. Chvilku se peru s postrojem na podpaždní pouzdro. Nosím v něm mimochodem stejného Glocka třicet čtyřku jako Lola. Je to dobrá devítka a mám k ní patnáctiranné zásobníky. Těmi si plním náprsní kapsy u overalu. Vezmu si ještě vestu se spoustou kapsiček a naplněných "důležitostmi" a k opasku po chvilkovém přemýšlení připínám čutoru s vodou. Koukám, že moje zlatooká šelmička, už zlikvidovala posleddní párek a mlsně si mne prohlíží. "Máš dost?" Ptám se. "Já? Ne, nemám." Dvojsmyslnost její odpovědi a široký úsměv mne dostávají do kolen. Bože co jsem to provedl se svým poklidným staromládeneckým životem?? "Tak vyrazíme, ať to máme za sebou a do rána jsme dome." Říkám poněkud mrzutě. Lola nadšeně vyskočí a pobíhaje po kuchyni, hází na sebe své věci. Rezavá hříva jí povlává neposlušně kolem hlavy, nakonec si vlasy shrne za uši a nasadí si kapuci svého pláště. "Můžeme jít, nebo na mne budeš zírat do soudného dne?" Zavrní sladce a otočí se k odchodu. Odcházím a zuřivě přemýšlím, zda jsem si neměl přeci jen vzít pár granátů.
Před domem se pozorně rozhlížím, ulicí se prochází pár lidí a kolem vchodu do protějšího obchodu postává mládež s lahváči a cigaretami v rukách. Lola mne vede do prava a nijak moc se nerozhlíží. Je ještě dost světla a opravdu spousta lidí na ulicích. Spěcháme a obočujeme do ulice vedoucí k nábřeží. Městem protéká poměrně široká řeka a celé její nábřeží je skládáno z vysokých kamenných hrází. V nábřežních zdech jsou tmavé tunely, jež zakrývají staré ocelové mříže. Vchody do městských stok a obrovského, stovky let starého podzemí, propojujícího většinu městských čtvrtí. Mnoho uzavíracích mříží, však bylo během let bojů, té tiché podzemní války, vylomeno a tak nebyl problém proniknout do tmavých, páchnoucích vnitřností Města. Od nábřežního chodníku, vedl po stěně navigace starý, litinový žebřík, jehož konec mizel v kalné vodě řeky. Těsně nad hladinou se otvíral otvor jedné z mnoha stok. Lola se rozhlédla letmo po nábřeží a zklouzla po hranách žebříku až k hladině. Tam se opřela o rezavou mříž a ta pod její dlaní povolila. Se zaskřípěním se odsunula ke kamené stěně. Pomalu slézám za ní a marně se snažím vzpomenout na to kdy sem si naposledy impregnoval boty proti vodě. Lezu po žebříku a za krkem se mi usazuje neodbytný pocit, jako bych vstupoval do pekla a že už nikdy neuvidím světlo. Ve tmě září dva zlatavé body a mě dochází, že je to Lo. Po chvíli se rozkoukávám a vidím v šeru tunelu i její postavu ukrytou v neforemném plášti. Netrpělivě podupává v louži kalné, páchnoucí břečky. "Lezeš pomalu jako stařec, Jene. Bojíš se aby sis nenamočil kalhoty?" Otráveně šlapu v louži za Lolou a v duchu nadávám. Za chvíli zmizí i poslední záblesk světla a na pár okamžiků jdu v dokonalé tmě. Jen svýma ušima kontroluji kudy Lola jde a snažím se v té tmě s ní držet krok. Pak sme prošli do vnítřních stok. Po několika krocích sem si uvědomil, že zase začínám vidět. Stěny i strop chodeb uvnítř sistému stok, pokrývá jakási nezajímavá plíseň a houba a oboje vylučuje jako odpad látky, které ve tmě nepatrně září mdlým, nazelenalým světlem. Vypadá to docela strašidelně. Ale když si člověk na to přítmí zvykne a pořádně se rozkouká, tak vidí dost dobře. Poměrně spěcháme a Lola neustále nasává vzduch, jako by chtěla navětřit, co se ukrývá ve tmě před námi. Uvolňuji si pistoli v podpaždním pouzdře a nechávám do dlaně levé ruky, zklouznout dýku. Pomalu se mě zmocňuje lovecká horečka. Začínám vidět ostřeji a slyším vzdálené kapání vody a něco, co se podobá krokům a hlasům. Aniž bych si to uvědomil, přidávám do kroku a začínám napodobovat Lolu v jejím větření. Nevím jak dlouho bloudíme v chodbách, tedy počítám, že Lola ví kam jdeme a bloudění nechává na mě.
Zasavila u stěny a pečlivě se rozhlédla. Pak položila dlaň na jeden z kamenů ve zdi a ozvalo se tiché cvaknutí. Část stěny bezhlučně vyjela do chodby. Vznikl tak úzký průlez do kterého Lo rychle vklouzla. Na nic nečekám a jdu za ní a slyším, jak se stěna za mnou zavírá. Pak tmu přořízlo oslnivé světlo a na chvilku nevidím vůbec nic. Když si mé oči přivyknou na změnu světla, zjišťuji, že chodbe před námi je plná postav a já hledím z blízka do hlavně veliké pistole nějakého ušmudlaného chlápka. "Ahoj, co blázníte? Takhle vítáte hosty?" Slyším Lolu jak se na oko diví tomu uvítání a sleduji s nelibostí, jak se vrhá kolem krku dvoumetrovému chlapovi s rameny jak šatní skříň. "Měli sme o tebe strach Lolo. Kde jsi se zdržela? A co nám to vedeš?" Otázky padají ze všech stran. Stojím jak dřevo a hledím stále do ústí pistole. Napadá mne, zda to vše nebyla jen finta, jak mne sem vylákat a zabít. Pak se Lola otočí a já zahlédnu její úsměv a záblesk zlata v jejích očích. Uklidním se a napadá mne, že by nebylo dobré pro mou pověst, kdyby se mne zastávala holka a tak nečekaně udělám krok podél hlavně pistole a uchopím chlápka co na mě míří za kabát na prsou. Přitáhnu si jej a pokládám mu na krk hrot své dýky. Všichni zmlknou a a oběví se pár dalších zbraní, do toho ticha Lola ledabile prohodí. "To je náš zbrojíř, minimálně polovina z vás ho už někdy viděla, tak co blbnete?" Slyším jak se mezi sebou dohadují a pozoruji jak tomu muži stéká po čele kapka potu. Nehezky se na něj zašklebím, malounko přitlačím na dýku a zavrčím. " Schovej ten kvér, nebo si choď nakupovat stříbro někam jinam." Konečně mne poznal. Oči se mu rozšiřují údivem. "Sakra chlape co tu děláš?" Souká ze sebe a chraptí. "Potřebujeme tě nahoře a živého, tady nemáš co pohledávat." Pouším ho a dýka opět mizí v rukávu. Je pořád mírně udiven a uklízí pistoli do pouzdra. "Opravdu co tu dělá?" Obrací se dvoumetrový chlap opět k Lole. "Byla sem u něj, když to musíte vědět. A přišla jsem se rozloučit, stěhuji se k němu." Zaštěbetala sladce. Všiml jsem si jak to tím chlapem cuklo. Pohled jakým se teď ne mne dívá, se mi ani trochu nelíbí. "Opouštíš nás Lolo? Vzdáváš to? Utíkáš do bezpečí a nás tu necháš, svou rodinu a přátele?" Mám chuť toho chlapa uškrtit. To je nechutné vydírání. Dochází mi, že si zřejmě ten obr na Lolu myslel. Ta se od něj odtahuje a udiveně kouká. "To nemyslíš vážně? Nebo ano? Víš co?" Hlas se jí nebezpečně ztišuje. "Pokud si o mě tohle myslíš, tak sem se v tobě šeredně spletla. Měla sem tě za kamaráda a doufala jsem že mi trochu toho štěstí budeš přát." V očích se jí najednou zaleskly slzy. "Ještě někdo si myslí, že sem se na vás vykašlala?" Rozhlédla se po ostatních. Jaká si žena v šedém plášti ji objala. "Ale vůbec toho přerostlého blbce neposlouchej. Nikdo si to o tobě nemyslí. Měli jsme strach kde jsi a moc si nám tu scházela. A teď když odcházíš, tak jsme jen zaskočeni. Já osobně jsem ráda, že se odsud dostaneš a neboj se je nás dost, na to aby sme zvládali tu sebranku v tunelech a počítám, že si budeš chodit tak jako tak zalovit." Žena se na Lolu usmívala. Ostatní po různu pokyvovali a přáli jí štěstí. "Jsme rádi Lolo, že jsi se přišla rozloučit." Řekl někdo. "Mi musíme pomalu vyrazit. Nalíčili jsme past a ta má za chvíli zaklapnout. Pokud se vše povede jak jsme naplánovali, tak se poměry tady pod Městem dost změní." Lola se nejistě rozhlédla. "Past? Jakou past?" Slyším Lolu jak se ze zájmem ptá a cítím, že se mi svírají vnitřnosti podivnou úzkostí. "Nalákali sme sem pomocí našich agentů, větší skupinu dlaků a démonů a ve velké hlavní stoce na ně vlítneme. Sehnali sme všechny lovecké tlupy a ukryli je podél hlavní stoky. Vylákáme nepřítele na tu velikou křižovatku a udeříme ze všech stran. Zlikvidujeme je všechny. Po takové bitvě se sem na čas neodváží strčit ani nos." Lola chvíli hleděla na své přátele a bylo vidět jak usilovně přemýšlí. Pozoruji, jak se jí mění výraz ve tváři a obrací se ke mě. Vím co řekne a vím co jí odpovím a vůbec se mi to nelíbí. "Jene, musím tu zůstat, tohle je důležité, nemohu je opustit, když rozjeli takovou hloupost. Ale pokud se to opravdu povede, tak budeme mít spoustu času jen na sebe. Protože tady dole bude na dlouhý čas klid, je to šance jak na čas zvítězit. Počkej na mne tady v úkrytu. Po bitvě se sem pro tebe vrátím." Nevěřícně na ni hledím, je to tak, přesně podle mého očekávání. "Lo, nikdy tě neopustím. Půjdu s tebou třeba do boje a třeba i do pekla, když to bude nutné. Zapomeň na to, že tě nechám jít samotnou. Sotva sem tě našel a nenechám si tě ničím vzít. Budu ti v boji krýt záda a nebo zapomeň, že tě někam pustím." Slova ze mne padají jako vodopád a cítím ve svém srdci opravdovost každého písmene co vyslovuji. Lola na mne zamilovaně hledí a má opět na krajíčku. Přichází ke mě a líbá mě na ústa. "Hlupáčku, budu šťastná, když mi budeš krýt záda." Objímáme se. je mi strašně hezky a zároveň cítím, jak se mne zmocňuje podivná předtucha. "Slib mi něco Lo." Dívá se mi do očí. "Nikam mi neodcházej ano? Kdyby se stalo, že nás to v boji rozdělí, tak si tě najdu. A kdybych... " Najednou nevím jak dál. "Kdyby se mi něco stalo tak na mě zapomeň a snaž se přežít." Políbila mě hladově na ústa a pak povídá. "Nic se ti nestane. Dám na tebe pozor a už takhle nemluv. Miluji tě a kdyby se ti mělo něco stát, tak si tě najdu třeba i v pekle. A nesnaž se dělat hrdinu, když to bude vypadat, že nás nakopou do zadku tak se mě drž a já tě odsud odvedu." Znovu mě políbila a já cítím, že ji miluji jako nikdy nikoho za svůj život.
Pak se otevřeli dveře ve stěně a postupně se celá skupina lovců vydává ven do chodeb. Odhaduji, že je tu asi třicet lidí. Mno lidí, prostě lovců. Držíme se s Lolou za ruce a jdeme asi kilometr stokami a tunely. Poznávám hlavní stoku. Kdysi sem tudy procházel a tak vím kde jsme. Ulice nad námi vede kolem obrovského, zrušeného kostela, kde momentálně není nic nežli špína a krysy. Říká se, že je tu jeden z hlavních průchodů do démonských světů, či pekla chceteli. Jsme asi pětadvacet metrů pod povrchem a chodba připomíná spíš obrovský sál. Na délku měří kolem sta metrů a na šířku asi dvacet. Na obou koncích do této prostory ústí vždy pět chodeb se stokou na podlaze. Ty vedou do jediného kanálu a prostředkem hlavní chodby odtékají k přepadu uprostřed, kde mizí ve spodním patře vedoucím k řece. V několika tunelech na protější straně vidím další lovce. Na naší strane se rozdělujeme do skupinek a obsazujeme čtyři krajní chodby. Prostřední necháváme volnou tudy poběží za pár okamžiků několik lovců, co se přihlásili jako návnada pro dlaky a démony. Za nimi by měla dorazit i ta démonská tlupa. Mi jsme tu pro to, aby sme jim vpadli do zad a uzavřeli jim cestu do bezpečí. Vypadá to dost jednoduše a dobře. Uvidí lovce na proti v chodbách a zaútočí. O to co se děje za nimi nebudou jevit zájem a mi je tu rozstřílíme na kusy. Sakra měl sem si ty granáty přeci jen vzít.
Tisknu se ke stěně chodby a cítím vedle sebe teplé tělo zlatooké Loly. Cítím se jako děsně velký válečník a doufám, že až to vše přežijeme, tak jí to budu moci ukázat i jinak. Cítím jak se chvěje napětím a nedočkavostí a vidím jak jí černají nechty, měnící se v drápy. Nad její lidskou polovinou přebírá vládu ta šelmí. Svazuje si vlasy do uzlu a stahuje plášť, aby se jí lépe hýbalo. Cítím, jak se mi prudce rozbuší srdce, když si protahuje svoje pružné tělo. Již snad po sté kontroluji zásobník, když v tom slyším vzdálené výstřely a řev. Je to tady, v prostřední chodbě je slyšet dusot mnoha běžících nohou. Pak do prostoru hlavní chodby vybíhá člověk. Je sám a v ruce drží brokovnici. Z mnoha ran na těle mu crčí krev a je viditelně na konci sil. Ještě párkrát klopýtne a padá na kolena. Vidím jak se otáčí a zoufale kříčí. "Utíkejte!!" Pak z nitra prostřední chodby vylétne několik šípů a boří se mu do prsou. Muž je ve vteřině mrtev a kolem jeho zhrouceného těla se rozlévá kaluž krve. Udiveně zírám a čekám další lovce, ale jiný už nevybíhá. Je jasné, že nepřítel muže určené jako návnadu dostal. Pak mi dochází co vlastně ten poslední volal. Máme utíkat? Co se děje v té prostřední chodbě? Řev a dusot je už tady a do prostoru před chodby se vyvalil dav oživlé hrůzy. Vidím jak lovci v protějších tunelech zůstávají stát a pak ustupují do tmy. Od protějších tunelů, směrem k davu démonů a dlaků přilétá několik šípů a ozívá se první střelba. Na to kolik je tam mužů mi však příde dost slabá. Pár démonů padne ale nijak to ten zbytek nerozruší a ženou se dál, slyším povel k útoku a bezmyšlenkovitě se vrhám k ústí tunelu. Pálím bez jakého koli krytí do změti nestvůrných těl před sebou a uvědomuji si, že jich je nějak moc. Lo vedle mne tiše a velice sprostě kleje. Došlo jí spolu se mnou, že lovci byli zrazeni. Někdo musel nepříteli říci o chystané pasti a tak si to sem přišlo podsvětí vyřídit s lovci jednou pro vždy. Do ústí tunelu vběhlo několik postav. Automaticky posílám po kulce do každé z nich. Jedna padá k zemi v divokých křečích a dvě se okamžitě rozpadají ka prach. Upíři, fuj nesnáším ten hnus. Měním zásobník a zjišťuji, že stíháme s Lolou jen čistit ústí tunelu a do vlastního boje v hlavní chodbě nedokážeme přez nával před tunelem vůbec zasáhnout. Sem tam vlétne do našeho tunelu šíp či kulka a už se dva z mužů co tu jsou s námi zhroutily mrtví do špíny na podlaze stoky. Rachot výstřelů pomalu utichá a je slyšet jen řev bojujících a třesk ocelových zbraní. Je jasné, že se té přesile jen bráníme a pomýšlím na rychlý ústup. Dobře útěk. Myslím na sladkou Lo a na to že bych jí mohl ztratit. Mrknu přez rameno do chodby a polévá mne studený pot. V šeru svítícího lišejníku vidím jak se chodbou za našimi zády tiše plíží několik postav. Otáčím zbraň a střílím. Je však pozdě. Ve stejný okamžik vnikají do ústí tunelu další dlaci a zuřivě útočí. Lo se mi opřela o záda a dál střílí, stojíme u prostřed chodby a kryjeme si vzájemě záda. Jak jsme si slíbili. Lola něco křičí. "Je mi to líto, lásko. Odpusť!" Miluji tě Lo!" Odpovídám. Nestíhám sáhnout pro další zásobník a tak beru do každé ruky oboustranně broušenou posvěcenou dýku a doufám, že svaté, magií posílené čepele proti té hrůze něco zmůžou. Cítím jak mi drápy útočícího dlaka trhají rukáv a kůži na předloktí. Vrážím mu do oka dýku a druhou do srdce. Opřu se mu chodidlem o břicho a kopancem ho posílám do houfu dalších příšer. Uvědomil sem si, že Lola přestala střílet a necítím její záda. Otočil jsem se a vidím jak s mačetou v jedné a dýkou v druhé bojuje opřená o zěď. Bezmyšlenkovitě vrhám dýky do zad prvníh dvou dlaků co na ní útočí a tahám z bot další dvě. Zároveň se jí vrhám po bok ke stěně. Třetí dýku zarážím do prsou dalšího dlaka a ten padajíce mi ji vytrhává z ruky, poslední v rychlosti háži po postavě pár kroků od nás, co se snaží zamířit na Lolu kuší. Mizí s odporným skřekem ve výbuchu prachu. Lo využívá nepatrné chvilky klidu vzniklé mým útokem a páskuje do zásobníku náboje z opasku. Chodbou se opět rozléhá střelba z její pistole a čistí nám trochu prostoru kolem. Na moment si můžeme vydechnout. Dlaci se stahují k hlavní chodbě a chystají se k dalšímu úderu. "Máš ještě náboje?" Ptá se mě Lola. "Ani jeden Lo už jen tuhle mačetu." Je jasné, že nemáme jak uniknout. " Tam v chodbě jich bude méně. Zkusíme se probít tudy." Říkám Lole. Dívá se na mne a oči jí začínají zlatě svítit. Nakloním se k ní a hluboce ji políbím. Jdem si pro smrt. Je to jasné mě, i mé zrzavé lásce. "Na tři, ano?" Řekne a uchopí mne za ruku. V druhé drží mačetu. "Neboj Lo, probijem se." Říkám tiše a pak jen šeptnu. "Tři....."
Cítím nekonečný chlad a bolest. Tupou neustávající bolest v celém těle. Mám pocit, že se propadám do hlubin lepkavého ledového bahna a že nemohu dýchat. Vnímám šustot a spěchající kroky, mým tělem je vláčeno a smýkáno a pak mne někdo nese. Houpavý rytmus chůze mne nakonec uspává....
Opět ta bolest. Pulsující a dotěrná bolest v hlavě. Ano uvědomuji si, že mám hlavu a ta pekelně bolí. Pokouším si vzpomenout na to, kdo jsem a co se mi stalo, ale ta bolest je ubíjející a nedovolí mi myslet.Opět se propadám do temnoty a ztrácím vědomí....
Cinkot skla. Slyším proudit vodu do hrnku. Kapající kohoutek a kroky. Pomalu otvírám oči a uvědomuji si, že bolest někam zmizela. Jen jaké si brnění v nohou a hlavě po ní zůstalo. Dívám se na šikmý dřevěný strop a veliké okno v něm. Je mi to povědomé. Rozhlížím se po malém pokojíku obloženém knihami, až mi padne zrak na strašně velikého člověka. Musí mít nejméně dva metry a v ramenou skoro metr. Je mi také povědomý. Drží v ruce hrnek a já si uvědomuji, jak strašnou mám žízeň. "Prosím vodu." Zachrčím vyschlými ústy. Ten obr se ke mě nakloní a přidrží mi u úst hrnek s vodou. Hltavě piji a cítím, jak se mi s každým douškem vrací jasnější vědomí. Pustím hrnek. "Děkuji." Povídám a ten obrovský člověk se tak divně dívá. Nakonec se otočí a odejde po schodech do kuchyně. Moment! Jak vím, že je dole kuchyně? Pomalu se mi rozjasňuje. Dívám se na knihy a poznávám je. Pomalu mi dochází kdo jsem a kde jsem. Bože, já to šílenství v tunelech přežil! Jak jsem se ale dostal domů. Pak si vzpomenu na vlečení a houpavou chůzi. Pomalu si sedám a nakonec i stoupám. Pobolívá mne celé tělo, jako bych si prošel pračkou s odstředivým ždímáním. Po podrobné obhlídce a osahání své tělesné schránky zjišťuji, mnoho odřenin a modřin. Několik zašitých řezných a tržných ran a dost ošklivou bouli na temeni hlavy. Potácivou chůzí se přesouvám ke schodům do kuchyně. Pomalu slezu a v kuchyni zůstanu překvapeně stát. Po zemi i židlích tu porůznu postává a posedává asi patnáct mužů a žen, v nejrůznějším stádiu otrhanosti a se spoustou obvazů. Udiveně na ně zírám. Nejspíš to budou poslední zbytky lovců ze stok. Doplížil sem se ke svému mrazáku a zjišťuji, že je téměř prázdný. Tedy kromě poslední lahve rumu. Nadšeně ji otvírám a mohutně si přihnu. Následný pohled do ledničky je ještě žalostnější. Poněkud vztekle se otočím k podivným návštěvníků. "Koukám, že jste se obsloužili. Doufám, že chutnalo." Někteří klidně přikyvuji a zbytek mě moc nevnímá. "Promiňte nám tu neomalenost a většina z nás už dva dny nejedla a tohle je momentálně jediný bezpečný úkryt v celém Městě. Samozřejmě vám škody nahradíme, jak jen to bude možné." Prudce se otočím a v zápětí toho hořce lituji, jak mne rozbolí potlučená hlava. Za mnou stojí starší jeptiška v bledě modrém hávu a těžkým stříbrným křížem na krku. V ruce nesla hrst obvazů a nějakou mast. "Kdo vlastně jste?" Vysoukám ze sebe a uvědomuji si, že jsem v přítomnosti té svaté ženy, jen zamotaný v prostěradle. Jsem matka Klára od Voršilek. Z tamního kláštera. Ošetřuji lovce půl života. Mimochodem, to byla od vás šlechetnost pustit je sem a udělat ze svého bytu lazaret." Poněkud zmateně jsem přikývl. Pak mne něco napadlo a zeptal sem se. "A nevíte náhodou jak sem se sem dostal?" Pohlédla na me s údivem a nejistotou, "Jsete v pořádku? Pamatujete co se vám a dalším přihodilo?" Zamyslel sem se. Ano vím co se mi stalo. Alespoň částečně. Rozhlédl jsem se po kuchyni a zoufale ji hledal. Pak sem se opět podíval na jeptišku. "Ano vím, byla bitva a nepřátel bylo strašně moc. Někdo nás nejspíš zradil." Neměl sem odvahu ani žaludek, zeptat se na to co mne opravdu zajímalo. Opět se na ne tak zvláštně podívala. Jako by mne zkoumala. " Vy to nevíte? Že?" Její otázka způsobila, že jsem se musel opřít o stůl. Znovu jsem si lokl z lahve a uvědomil si hluboké ticho kolem. Všichni náhle zmlkli a dívali se na mne. " Co nevím?" Zachroptěl sem. "Tak mi to sakra řekněte!" Na můj výkřik reagovala dost klidně. "Pane. Je mi divné, po tom co jsem slyšela, že nescháníte Lolu. Nejsem si jistá, zda vaše netečnost po jejím osudu pramení z vědomí toho co se sní stalo, či z toho, že se to bojíte zjistit." Díval sem se do těch jejích klidných očí a zmocňovala se mne panika. "Poslední co si pamatuji, je že jsme se s Lolou pokusili probít skrze chodbu do bezpečí. Pamatuji si jak ji neustále držím za ruku a sekám do všeho co se pohne. Nakonec sme byli odtržení a já dostal ránu do hlavy." Jeptiška přikývla a pohlédla za mě, ke stolu. Otočil sem se a hleděl na toho velikého chlápka co jsem jej spatřil již v chodbách a co jevil takový zájem o Lolu. "Dopověz to." Řekla mu jeptiška přísně. Chlapík se opřel o stolní desku a spustil. "Když naší skupině došlo, že se plán nepovedl a že jsme obklíčeni, podařilo se nám probít spět chodbou a celou ji vyčistit. Pak jsme pomohli skupině v sousední chodbě a šli na pomoc vám. Přišli sme však pozdě. Byli jste na živu už jen ty a Lola. Těžce na ni dotírali a byla už zle posekána a pokousána. Viděl sem jak na tebe útočí dlak se sekyrou a ty jsi k němu stál zády. Neměl si nejmenší šanci. Lola to však viděla také a skočila mu přímo do rány. Viděl sem jak jí sekyra prorazila hrudník a plíci. To už jsem byl u ní a tu obludu co jí to udělala sem zabil. Ty ses otočil a když si viděl co se stalo, tak jsi zešílel a začal si běsnit. Jsi berserk, věděl si to? Bodali do tebe a kousali, ale nic si necítil. Nakonec se ti povedl malý zázrak, vyčistil jsi chodbu a ta sebranka se částečně stáhla. Volal jsem na tebe, aby si se vrátil ale chtěl si se nechat zabít. Pořád jsi Lolu volal a hnal se do tunelu za ustupujícími dlaky. Nakonec sem tě doběhl, ale zaútočil si i na mě, tak sem tě malounko klepl." Zůstal sem na něj civět. Pak sem si sáhl na hlavu. "To si byl ty?" Pokrčil rameny. "Lola to tak chtěla. Ještě nějaký čas nebyla mrtvá. Chtěla abych tě zachránil i když tedy nevím proč. Odnesli sme vás oba do kláštera a pak nám poradila, aby sme šli sem. Nakonec zemřela. Měla úplně roztrhanou polovinu plic a hrudníku." Pak hromotluk zklonil hlavu a zmlknul. Stál sem jako sloup a pomalu se mi vracela paměť. Znovu jsem cítil tu šílenou bolest a beznadějné zoufalství ze ztráty své milované Lo. Nikdo, kdo doopravdy nemiloval, nemůže znát tu šílenou bolest z rozchodu, či smrti milované osoby. Zachránila mi život a sama zemřela. "Pomalu sem se odbelhal do svého pokojíku a zalezl pod deku. Nechtěl sem, aby někdo viděl mé slzy. Nedokázal sem uvěřit, že ten neskutečný zázrak trval tak krátce. Že jsem se zamiloval do dívky, co by mne jistě dokázala udělat štastným a že jsem ji tak záhy ztratil. Zmocnilo se mne zoufalství a bolestí sem málem zešílel... vlastě kdo ví. Mám pocit, že ve mě něco prasklo. Že již nikdy nebudu takový, jako dřív. Zvedl sem se a seběhl schody do kuchyně. Udiveně na mne hledí. Hrabu ze skříně nový overal a výstroj. Oblékám se a obouvám. Připínám si opasek se zbraněmi a vestu. Tentokrát beru i granáty. Musím do sejfu se zbraněmi. Spoustou zbraní. "Kam se chystáš?" Ozve se od stolu. " Dole je teď plno nepřátel, nedojdeš ani k prvním bunkrům a je po tobě." Zastavil sem se. To je fakt, budou teď rozlezlí všude. A proti takové přesile nemá mnejmenší šanci ani jako berserk. Ano. A to je přesně to co chci. Musím za svou sladkou Lo. Vždyť sem jí to přeci slíbil! Rozhlédnu se. Nejspíš je mé rozhodnutí vidět na mé tváři. Matka Klára si předemne stoupla. "Nikam nechoďte! Je to nesmysl. Stejně by jste ji nenašel. Pokud jste v životě příliš nehřešil, tak půjdete do nebe, ale ona byla na půl démon a ti jdou..." zarazila se. " Dolů. Chápete? Do pekla. Do světa démonů." To mne zdrtilo. "Ale vždyť stála na strane světla! To je staršlivě nefér!" Křičel sem jako nepříčetný. Matka Klára mne klidně nechala vyřvat a pak pokračovala. "Je to takové, jak to bůh určil a není na nás, aby sme ho soudili! To je hřích. Lole není pomoci a ona to moc dobře věděla. Musí teď pobývat tam kde jí předurčil její půvou. A ty by si neměl zahazovat svůj život pro hloupou pomstu." Díval sem se na tu hubenou ženu a nevěděl co mám dělat. Nejraději bych si ze žalu vpálil kulku do hlavy. Jasně sebevražda, to je snadná cesta do pekla, napadlo mne. Myšlenky se mi najednou projaňují a mám pocit, že vidím Lolu jak na mne kývá mezi regály s knihami. V klidu vytahuji svého glocka z podpaždního pouzdra a přikládám si jej ke spánku. "Už jdu, má přesladká Lo." Šeptám jako v horečce. Než však stihnu sisknout spoušť, ozve se od stolu chraplavý hlas."Znám jinou cestu jak se k Lole dostat a pořád ti zbyde šance na návrat." Pomalu se otáčím. jeden ze zraněných lovců se mi dívá do očí. Má na krku obvazy, asi proto ten chraplák. "Jakou?" Ptám se s pistolí u hlavy. "Nejdřív ukliď ten kvér, takhle s ním vypadáš jako šašek. A pak mi nalej a popovídáme si. Vracím váhavě pistoli do pouzdra a sedám si ke stolu. Cestou sem vytáhl z mrazáku načnutý rum a ze skříňky nad dřezem dvě sklínky. Sedl sem si ke stolu a nalil oběma plnou. Kopl jí do sebe ani nemrknul a natáhl ruku s prázdnou skleničkou pro další. Podle čeveného záblesku v očích, když se napil, vidím že je to také dlak. Napadá mne kolik lovců jsou vlastně dlaci a jejich míšenci. Kolik těch bytostí nechce stát na straně tmy, ale ve světle. A kolik jich je na straně tmy, právě pro to, že i kdyby se rozkrájeli, tak jsou jejich duše předem určenk zatracení v některá úrovni pekla. "Co koukáš," prskne po mě. "Nalévej!" rozkazovačný tón jakým se mnou mluví se mi nelíbí a zavírám láhev. "Ne nejdříve mi řekni o čem si to mluvil. Jak se dostat do pekla a vrátit?" Ušklíbl se a položil sklenku na stůl. "Jde to. existuje magický způsob, jak se tam dostat, vlastně existuje mnoho způsobů, ale tenhle je dobrý v tom, že je nenápadný a nikdy si tě tam nebude moc všímat." Zpozorním. " A dál?" Ptám se a nalévám mu druhou sklenku. Sám upíjím z lahve. "Jak sem řekl, Je mnoho způsobů, ale nejsnažší je stát se démonem." V mžiku sem měl v ruce bouchačku. "Děláš si ze mě blázny?" Křičím. "Myslíš že chci ztrávit věčnost v pekle? Nechci se stát démonem ani ničím jiným." Jen se uculuje. "Nemusíš se nechat kousnout upírem nebo pít krev nevinných. To jsou hloupé způsoby. Existuje obřad, zbratření. Lidé již zapoměli, ale někde se to občas ještě stane. Je to bratrství krve." Vzpomínám si na knížky, co jsem četl jako kluk. "Pokrevní bratři, to je hloupost z indiánských knížek." Říkám nedůvěřivě. "Myslíš?" Odvětí. To co dodá mne šokuje. "Takhle sem k tomu přišel třeba já. Kdysi sem začínal lovit démony jako člověk, ale pak mi jede z lovců nabídl možnost, jak být ještě silnější. Udělal obřad a dal mi napít své krve a pak mne řízl a sebe a krev sme smísili. Jeho krev mne jaksi nakazila nebo přeměnila, přesně tomu nerozumím, ale vím že jsem tak ztrati šanci dosta se do nebe. Zato jsem získal sílu k boji a pokud mne nějaký ten bastard nezabije, tak i nesmrtelnost." Poslouchám pozorně co mi povídá. Znovu sem se napil z lahve a zuřivě přemýšlím. "Uměl by si ten obřad?" Ptám se. "Ne.Já ne, ale on ano." Řekne a ukáže prstem na starce zhrouceného u stěny knihovny. "Jen co se probere, můžeš se ho zeptat." Zvedám se a jdu k onomu muži. Na půl sedí a na půl leží a tiše oddychuje. Jemně jím zatřesu. Škubne sebou a drží v kostnaté ruce dýku. Vteřinu na mne hledí a dýka opět mizí v záhybech jeho rozedraného pláště. "Co po mě chceš, nech mne spát. Potřebuji nabrat sílu, abych se vyléčil ze svých zranění." Říká a zavírá opět oči. "Moment." Zvolám. "Prý umíš jaký si obřad, aby ze mne byl dlak." Znovu otevře oči a se zájmem si mne prohlíží. "A víš čím zaplatíš?" Netrpělivě mávnu rukou. "Jistě po smrti rovnou do démonského pekla." Zasmál se. "Ale to mne nezajímá, já chci vědět, jestli víš, čím zaplatíš mě." Zmateně na něj hledí. "A co chceš ty? Moc peněz nemám a svůj byt ti nedám." Přestává se mi to líbit. "Ne nechci ani peníze a ani tuhle díru. Chci tvůj čas. Pár let z tvého života." Přemýšlím, je to nějaké divné, něco mi tu nesedí. " Moment, jako že o to budu žít kratší dobu?" Ptám se nejistě. On jen přikývne a napjatě očekává, co na to řeknu. "Tak moment, jako dlak umřu jedině tak, že mne někdo zabije. Pokud se tak nestene, jsem v podstatě nesmrtelný. Tak jak si mohu zkrátit vyměřený čas. A mimochodem, k čemu by ti to bylo, když jsi na tom vlastně stejně?" Poslouchá a pomalu přikyvuje. "Ano může se ti to zdát podivné, ale já to nechci pro sebe. Mám tady v Městě lidskou družku a ta má obavu z toho konce v pekle a tak jí prodlužuji život tím že odkupuji lidský čas od jiných lidí. Musí to být legální obchod, jinak by to moje milovaná nepřijala." Udiveně na něj hledím, je to vůbec možné? nakonec kývnu. "Beru. Kdy to uděláme?" Mávne rukou a povídá. "Je to náročný obřad a musím se pořádně prospat. A ty také potřebuješ nabrat sílu a musím ti toho spoustu vysvětlit. Teď jdi spát a odpočívat zítra začnem." Pak otočil hlavu na stranu a usnul. Tiše sem odešel k sobe do pokoje a cestou vzal ze stolu již téměř prázdnou láhev. Svlékám se a vzpomínám, že naposledy jsem se tu svlékal s Lolou. Bodlo mne u srdce. Kde asi teď je? Trpí? Či se někam ukryla. "Vydrž prosím miláčku, už jsem na cestě. Již brzy budeme opět spolu." Opakuji si zoufale a snažím se té nicotné naději uvěřit. Pak do sebe na jeden zátah naleji zbytek rumu a padám do peřin....

Víkend

29. května 2011 v 23:52 | Vítr |  Diary


Končí víkend a snažím se nemyslet na to jaký měl být a jaký ve skutečnosti byl. Doufal sem v odpočinek při činnosti, jež mi je velmi blízká a souzní s mou přirozeností. Docela dlouho sem se na to vše těšil. Už jen pro to, že takových příležitostí mnoho není. A když už se naskytne příležitost a čas a možnost a vcelku i počasí, tak jsem nadšený a moc si to užívám. Takový měl být i tento výkend. Bohužel, bylo vše jinak. Zima a prach a mokro a stoletá špína mne provázely téměř po celý víkend. Na víc mám pocit, že jsem tak trochu zklamal i pár lidí co se mnou počítali. Mísí se ve mě znechucení, vztek a pocit zklamání. Jako bych se na ně vykašlal, ačkoliv sem to co se stalo, neměl šanci nějak ovlivnit. Prostě, dalo by se říci, že mám důvod k depresím, jenže.... Nějak se ke mě dnes žádné nehrnou. Je to zvláštní, ale někde v těch temnotách, co mne již poměrně dlouho obklopují, cítím takové zvláštní chvění...takové tušení světla. Možná je to jen nepatrná trhlinka v těch neproniknutelných mracích, ale jsem neskonale vděčný i za tak málo. Děkuji bohu za ten nepatrný, mému srdci tak milý, záblesk světla, jež sem směl na moment spatřit. Kdyby pro nic jiného, tak pro ten záblesk, stál ten zatracený víkend za to!!
Děkuji....

Sedím tu....

28. května 2011 v 0:14 | Vítr |  Diary


21:10
Sedím tu, pořád ještě zaprášený a mokrý, s nevím kolikátou sklenkou rumu a snažím se zahřát. Déšť opět buší do okna a jeho rytmické bušení je jediný zvuk, co narušuje ticho pokoje. Musím se umýt. Ano zvednu se a půjdu si dát sprchu, snad se trochu zahřeji horkou sprchou...
22:17
Čekám, upíjím ze sklínky a čekám. Sprcha mi trochu pomohla, ale stejně pořád cítím pod kůží slabý třas. Jako by se mi svaly chvěly vzpomínkou na chladnou dešťovou vodu, které byly vystaveny celé odpoledne. Přemýšlím o tom zda zapnout topení, nebo ne. Ale to by mi začlo být teplo a asi bych usnul. Tak nic, spánek je to poslední, po čem momentálně toužím.... Vlastně...po čem vlastně toužím? K čertu je mi fakt zima podám si alespoň deku.
23:08
Čekám a minuty utíkají pekelně pomalu...proč vlastně nenajdu nějaký čet, kde sedí další takoví ubožáci jako jsem já a neskuhrám tam společně s nimi? Mno asi pro to, že na nikoho nejsem zvědavý.
Tak na co vlastně čekám? Směšné. Asi jsem tak trochu naštvaný na osud a možná také trochu opilý. A pořád je mi zima a to už mám na sobě kožešinovou vestu a deku. Sedím tu jak bezďák s lahví rumu a dekou kolem ramen a dívám se na poblikávající okno kompu. Jako by sem tam měl oběvit klíč ke svému štěstí, nebo návod jak zlomit svou smůlu...nebo alespoň jediný z drobných, jak dotyk víl něžných, ostýchavých polibků...
23:37
23:52
Mno půlnoc na krku a nic sem nevykoukal ani na netu a ani na dně sklínky. Počkám ještě těch pár minut a pozdravím nový den. Pak půjdu do postele.
23:58
Jak se ty vteřiny vlečou, když je člověk sleduje. Je to divné, jak je čas relativní.
23:59
0:00
Teď by se měl ozvat dunivý zvuk zvonu.....Jen vtipkuji. Asi bych vážně měl zalést a pokusit se spát. Vrátit se sem mohu kdykoliv.
Dobrou noc...a nebo...

Jsem jen bezvýznamný balvan
co nebeský cestář
roztlouká svou těžkou palicí na drobný štěrk
jímž sype hvězdou silnici
aby ti důležití, mohli pohodlně kráčet
ve svých pláštích na míru
v oslnivé záři miliónů sluncí
a nebořily se jim nohy
do temného bahna vesmíru....

Poslední cesta X.

26. května 2011 v 10:19 | Vítr |  Cesta draka


V noci se princezna probudila a nevěděla proč. Celý předešlý den cítila takové zvláštní napětí ve vzduchu a byla z toho dost nervózní. Cestovala s černovláskou již druhý týden horami a nenarazily zatím na jedinou zmínku o potulném mnichovi. Teď se princezna choulila v sedě na slamníku jedné horské, přepřahací stanice a hleděla na podivné světlo přicházející oknem do pokoje. nakonec jí to nedalo a tiše se zvedla. Došla k oknu a nevěřícne koukala ven. Lampa nad vchodem do přpřahací stanice musí svítit celou noc, kvůli spěšným kurýrům, aby nepřehlédli místo, kde si musí vyměnit koně. Teď její světlo ozařovalo ohrazený dvůr a okolní stáje. Princezna viděla jak je vše pokryto bílou sněhovou pokrývkou. Ve světle velké lucerny bylo vidět, jak se stále sypou z nebe velilé, sněhové vločky. Princezny se zmocnilo zoufalství, sníh letos přišel dřív a tak nestihnou projít horské průsmyky dříve, nežli budou zaváté. Pozorovala nekopnečný proud vloček, valící se z noční oblohy a myslela na rytíře. Zoufale jí chyběl. Byla veliká chyba, nechat toho muže v klášteře, po celá ta léta. Dávno měla promluvit se svými šlechtici, aby už konečně zapoměli na prolitou, královskou krev a přimhouřili oko nad rytířovým návratem. Nebo se měla vzdát trůnu již po svatbě své dcery a nastěhovat se za rytířem do kláštera.
Princezna se otřásla zimou a otočila se ke svému lůžku. Najednou se jí zmocnila zoufalá touha po lidském teple a milující náruči. Zatoužila položit si hlavu na něčí rameno a usnout. Tiše vklouzla pod deku k černovlásce a přitiskla se k ní. Modrooká elfinka se probrala a objala princeznu kolem ramen. "Děje se něco drahoušku?" Ptala se s rozespalou starostlivostí. "Ano, venku chumelí. Nestineme už letos projít průsmyky. Zahřej mne prosím." Šeptala zoufale princezna. Černovláska se přitskla ještě o malinko víc a hladila princeznu po vlasech. "To bude dobré. Neboj se ráno něco vymyslíme a teď tiše a spi." Konejšila ji. Princezna cítila, jak jí prostupuje teplo, klid a magie. Pomalu se propadala do náruče spánku.
Probudilo ji klepání na dveře. Otevřela oči a zjistila, že je v pokoji sama. Udivilo jí to, kde je černovláska? Klepání se ozvalo znovu. Princezna vstala a zabalila se do pokrývky. Cestou kolem stolu vzala ze svého opasku, hozeného přez židli, dýku a schovala ji za zády. Pak otevřela dveře. Tam stála elfinka a v rukou držela dřevěná tác s kovicí a spoustou jídla. Usmála se na princeznu. "Dobré ráno, vaše snídaně madam. Jak jsme se vyspinkali?" Smích a veselí v jejím hlase nakazili princeznu a začla se smát také. Princezna zavřela dveře a přeběhla ke stolu. Když si sedla tak před ní černovláska postavila plný podnos. Vzala z poličky několik svíček a promnula postupně knoty mezi prsty. Po každé tak knot zapálila. Princezna se už nad tím drobným kouzlem, za leta co se znaly ani nepozastavila. Pohlédla k oknu. "Je tam pořád taková tma. Ale cítím se vyspalá, jako bych byla v posteli až do oběda. Mimo toho mám i stejný hlad." A začla prozkoumávat tác s jídlem. Nakonec si vybrala kus chleba a silný plátek masa a nalila si z konvice silný čaj. Elfinka si sedla proti princezně a pustila se do jídla také. Mezi sousty princezně povídala. "Jsem už skoro dvě hodiny vzhůru. Mimochodem je dest." Princezna se po těch slovech udiveně otočila k oknu. "Deset?" Opakovala po černovlásce. "Deset," přitakala, "byla sem se podívat i venku. Musela sem zadním východem ten je již prokopaný. V noci totiž napadlo asi šest stop sněhu a vál takový vítr, že celá čelní stěna stanice byla do rána zavátá. Proto ta tma, za oknem na zdi je naváta dvoustopová vrstva sněhu. Princezna zcela neprinceznovsky vykulila oči. "Ale to znamená, že se odsud nedostaneme." Černovláska se jejímu výrazu musela smát. "Princezna se na oko urazila. " Nechápu, co je tu k smíchu. Měla by si mít úctu k mým šedinám a ne se mi tu řechtat, jako nějaká rozpustilá děvečka." Pa už neudrželi vážné tváře ani jedna a vyprskli smíchy. Když se konečně přestali smát a dojedli svou pozdní snídani, vrátila se princezna k původní myšlence. "Víš, opravdu netuším, jak by jsme mohli pokračovat bez koní dál. Pokud tam napadlo tolil sněhu, bude neprůjezdný několik dní, nežli se trochu slehne a umrzne." Černovláska se na princeznu usmála. "A ty se bojíš, že se tu budeme nudit? Uvidíš, že do zítra začne tát a po zítří mrznout. Nejdéle do tří dnů, bude sníh pro koně sjízdný a můžeme pokračovat dál. Letos nejspíš dojdeme tak k nám do údplí a na jaře budeme pokračovat. A nebo vymyslíme jak dál, ale počítej spíš se zimování u mě. No a ty tři dny...hm je tu pěkně zásobený sklep a vínem a snad něco vymyslíme abychom se nenudily. Myslím, že si obě malý odpočinek zasloužíme. Princezna se lehce začervenala. "Vísosti, ten ruměnec ve tvářích ti moc sluší." Popíchla jí elfinka škádlivě.
Rytíř se projížděl na koni hlubokým sněhem. Vedl zvíře opatrně závějemi kolem zájezdní hospody, na kraji malého, podhorského města. Jel už ten den po čtvrté a ještě jej několik jízd čekalo. Musel prověřit, zda koně na kterých jedou, jsou zvyklí jezdit hlubokým sněhem. Bylo dobré vědět, jak který kůň reaguje a zda někoho nezhodí. Zvíře co se bojí a leká propadajícího se sněhu, může byýt nebezpečné. A právě dnešní noci přišel první sníh a tak bylo potřeba koně prověřit. Tenhle na kterém jel, patřil staršímu ze šlechticových synů a byl velice klidný. Brodil se posluše závějemi sněhu a několikrát do nich zapadl až po plece. Vždy jen klidně počkal, až klesání zastaví a ucítí pod kopyty pevnou zem. Pak nalehl plecemi na sníh před sebou a vyškrábal se ze závěje ven. Pro rytíře to vše byla rutina, ke které nepotřeboval nic nežli silné paže a nohy, aby se na koni udržel. Sledoval zvíře jen tak na půl a a kůň v podstatě reagoval na podvědomé jezdcovy podněty. Z dálky to vypadalo, že rytíř nechává koně ať si dělá sám co chce. Rytířova mysl se při té práci toulala někde v dáli. Líbilo se mu cestovat se šlechtickou rodinou a na čas opravdu zapoměl na to, co jej vlastně vyhnalo do hor. Ale bílý sníh a silný mráz, mu připoměli, jaké to bylo putovat zimními horami úplně sám a denně se pohybovat na hranici mezi životem a smrtí. Vzpomínal na majestátnost namodralých ledovců a na nekonečné, bílé ticho, co v horách panovalo. Na ticho co denně drtilo jeho duši a ukazovalo mu, jak nicotný tvor je člověk. Chybělo mu to. Toužil po klidu a tichu. Po odpočinku. Pomalu dospěl do stádia, kdy mu začlo vadit všechno to lidské pachtění se za vidinou jakéhosi lepšího života. Po té co po mnoha letech opět prolil krev a byl nucen bojovat o svůj život, mu došlo jak je to všechno směšné a jak se mu to vlastně příčí. Ve svém pdovědomí to měl již po dlouhá léta a to bylo to pravé, co jej drželo v horském klášteře. A né rozhodnutí princezniných šlechticů. A právě síla tohoto poznání, jej vyhnala opět do hor. Ale né pro to aby opět získal falešný pocit své důležitosti a potřebnosti. Odešel najít klid a zplatit svůj dluh za všechny zabité. To že se přidal k té šlechtické rodině byl vlastně jen odklad, jen ujištění se, že má pravdu a že opravdu už o lidi nestojí. Musí odejít, ano musí se vrátit na svou cestu a dokončit jí. Prudce otočil koně a zamířil s ním ke stáji. Tam hodil otěže čeledínovi a spěchal do svého pokoje nad hosticem. Zbalil si své deky a seběhl dolu do jídelny. Požádal hostinského o kus chleba a sůl a vše si přibalil k dekám. "Někam odcházíš?" Zarazil jej hostinský udiveným dotazem. Rytíř se zastavil a přemýšlel co říci. "Ano odjíždím, vyřídíš vzkaz mým společníkům?" Zeptal se hostinského. Ten jenom udiveně přikývl. "Tak vyřiď, že odcházím. Mzdu nechci a že děkuji za milou společnost. Je mi to líto, ale naše společná cesta zde končí a já musím jít spět do hor. Vyřídíš to?" Hostinský opět přikývl. Rytíř se mlčky otočil a vyšel ven před hostinec. Zamířil k cestě po které sem přijeli a vydal se po ní na spět do hor. Hostinský za ním koukal ze dveří, dokud nezmizel za zatáčkou. Pak se vrátil do tepla hostince. Měl spoustu starostí s ukládáním zásob, co mu zrovna dovezl kupec na zimní sezónu. Vrátil se do skladu a za chvíli na podivný odchod starého mnicha úplně zapoměl. Až když se setmělo a hosté přišli dolu do hostince a začli se po mnichovi shánět, vzpoměl si na to co měl vyřídit. Šlechtic nejprve nechápal, co se mu hostinský snaží říci. Když konečně pochopil, chtěl se za rytířem rozjet, ale jeho kapitán ho zastavil. "Pane, je tam veliký mráz a je už tma. Nenajdeš ho, ani když pojedeš dva kroky od něj. Zítra se můžeme jet podívat, ale na noc je to bláhovost a nejspíš také sebevražda." Šlechtic si pomalu sedl ke stolu a pohlédl na své syny. Nevěděl najednou co jim říci. Byl zmatený a nemohl uvěřit tomu, že se rytíř rozhodl opustit jejich společenství a vydat se do hor vstříc smrti. Jeho kapitán si sedl ke stolu proti němu. "Pane," promluvil. "Bylo jasné, že jednou odejde, od začátku to byla spíš náhoda, že jde s námi. Jen jsme měli kus společnou cestu. Měl v sobě nějaké odhodlání. Všiml sem si už v té hospodě, kde jsme ho potkali, že někam míří. Víte podle mě, se vydal do hor umřít. Viděl sem to již několikrát a můj otec mi o tomhle také vyprávěl. Někdy se stane, že je člověk tak plný života a zážitků z něj, že zatouží po klidu, který mu může dát jen smrt. Takový muž pak vyhledává smrtelné nebezpečí. V době války jde jako první do útoku a vrhá se do předem prohraných bitev. V době míru pak dělá takové věci jako tento mnich. Prostě jde do hor a snaží se je pokořit tím, že je přejde uprostřed zimy. Z historek svého otce, ale i jiných vím, že právě takové to vycházení vstříc svému konci a pohrdání smrtí, většinou vede k tomu, že dotyčný přežívá úplně všechno a vyhrává i nad početným, nebo silnějším nepřítelem. A myslím, že mnich byl přesně tento případ. Vsadím se, že až zítra vyjedeme hledat jeho stopy, tak nenajdeme místo, kde by přenocoval, ale stopy povedou pořád dál. Prostě si myslím, že udělá jedinou možnou věc, aby venku v noci přežil. Půjde celou noc a odpočine si buď někde v horách v dřevařské boudě a nebo za světla najde závětří a vyspí se u ohně. A ještě jednu věc bych ti pane měl říci. Ten muž zcela určitě není mnich. Možná že opravdu žil spoustu let v klášteře, jak říkal. Některé návyky by tomu i napovídali, ale jistě není mnich. A podle toho jak občas vyprávěl svoje historky z poslední velké války, tak bych skoro přísahal, že vím kdo to je. Protože některé z těch příběhů jsem znal od svého otce a mohl je znát jen ten kdo s ním sloužil v jisté skupině zvědů a záškodníků. Podle popisu který jsem mnohokrát od otce slýchával a podle toho, že v Horkých horách je jen jediný klášter, byl ten muž onen rytíř, jehož syn si vzal za ženu dceru naší princezny. Ten rytíř, co kdysi vyčistil Horké hory od draků a otevřel kupeckou cestu. A ten pane, ten se v těhlech horách moc dobře vyzná." Kolem stolu se rozhostilo hluboké ticho. Všichni udiveně koukali na kapitána a promítali si v hlavách co vše se jim na podivném mnichovi zdálo zvláštní. Teď po tom odhalení, jim některé věci počali dávat smysl. Šlechtic promluvil. "Opravdu si myslíš, že to mohl být on? Je dost starý to je pravda a pokud žil v horách v klášteře, tak musel rytíře znát určitě by o něm vyprávěl. Ale za celou dobu co jel s námi o něm neřekl ani slovo. Člověče ty budeš mít asi pravdu. Ty techniky boje a chladnokrevnost s jakou jednal. Ano určitě to byl on." Udivený šlechtic hleděl na své syny. "Chlapci víte vypadá to, že jste měli na čas možnost žít, vede opravdové legendy. Zapamatujte si to, tohle bude úžasná historka." Pak se zadíval do ohně krbu a spíš pro sebe si dodal. "Lepšího učitele sem, si pro vás přát nemohl."
Rytíř se brodil sněhem a opíral se při tom o svou hůl. Byl vysoko v horách a měl za sebou několika denní náročný pochod. Tedy denní.... Přesně jak kapitán odhadoval, šel vždy v noci a po ránu si našel chráněné místo na spaní a z nazbíraného dřeva si udělal malý ohýnek. Když pak došel do míst, kde již nic nerostlo a probíjel se po prvních ledovcích, spal tak že si položil poskládané deky na sluníčko a sedl i na ně, aby neumrznul. Tak spal několik hodin, dokud jej nevzbudila zima. Bylo s podivem, že po celou dobu nebylo špatné počasí a nespadla jediná sněhová vločka. Byl na cestě již pět dní a zatím mu přálo počasí. Horší to bylo s jídlem, už druhý den neměl nic v ústech, kromě spousty sněhu na zahnání hladu a žízně. Když bylo nejhůř a hlad mu kroutil vnitřnosti, našel pár kamenů, na kterých slunce rozpustilo sních a tak mohl Rytíř otrhat porost šedivých lišejníků a sežvýkat je. Jinak mu zbýval sníh ke kterému lízal poslední hrudku soli. Pátého večera se však změnilo počasí. Začlo silně foukat a nebe pokryli těžké, sněhové mraky. Začlo sněžit a po chvíli řádila kolem rytíře divoká vánice. Už skoro neviděl, jak se setmělo. Neměl v takovém počasí nejmenší šanci najít nějaký úkryt a tak prostě šel, hnán divokým větrem a bičovám proudy ledového sněhu. Cítil, že jde pořád do kopce a to jej uklidňovalo. Požád si drží svůj směr. Tušil, že tohle je opravdu konec, že nemá nejmenší šanci přežít. Ten ledový vítr, mu za pár okamžiků vyfouká veškeré teplo z těla a on prostě usne za chůze a někde tady na hraně horského průsmyku umrzne. Pak si v té bílé bouři všiml jakého si stínu. Trochu odbočil a cítil, že vítr slábne a sníh malounko prořídl. Natáhl ruku před sebe a nahmatal skalní stěnu. Po chvilce tápání ztratila ruka oporu a prostor za ní se zdál tmavší. Rytíř tím směrem vykročil a zjistil, že oběvil jeskyni. Pomalu postupoval dál a sníh zmizel. Podlaha silně klouzala a když sáhl na stěnu, tak nahmatal led. Došel ještě kousek do zadu, kde již necítil průvan. Tam si hodil na zem složenou deku a do druhé se zabalil. Do úst si dal poslední zbyteček soli a sedl si co nejpohodlněji. Ve vteřine usnul.
Probudilo jej ticho. Otevřel oči a zjistil, že je dávno den. Ústím jeskyně pronikal proud světla a rytíř zjistil, že je zevnitř celá porytá ledem, jako by jím pomalu zarůstala. Vypadalo to, že sedí uprostřed zářícího, křišťálového zámku. Led se třpitil a jiskřil miliónem duhových odlesků a rytíř na to vše potěšen hleděl. Pak se pokusil vstát. Nešlo to. Sotva dokázal zvednout ruku. Pohlédl na ni a zjistil, že je celá bílá a konečky prstů pod nehty, prosvítalo namodralé zbarvení. Měl by být vyděšený, ale cítil jen klid a úlevu. "Tak že je to tady." Zabručel tiš a znovu se rozhlédl po jeskyni. Byl spokojen. Nemohl by si přát lepší hrobku. Tohle bylo pěkné místo na poslední okamžiky jeho života. Žádná tmavá díra, či zapáchající lůžko s tlupou kvílících pozůstalých. Unaveně se usmál, konečně bude mít pokoj, od všeho trápení a bolesti ze zoufalé lásky. Pohlédl ještě jednou na jiskřící nádheru kolem sebe a poděkoval v duchu bohům za takový konec. Pak unaven zavřel oči a opět usnul. Nic se mu nezdálo, jeho dech se zpomaloval a po nějaké době ustal docela. Jeho láskou překypující srdce, se tiše zastavilo a z rytířova těla vyprchal poslední zbytek tepla. Na jeho starém plášti, se začli tvořit první krystalky ledu a pokrývat rytířovo ztuhlé tělo. Pak rytíř otevřel oči. Necítil zimu ani bolest, udiveně se zvedl a lehce vyskočil na nohy. Došel k ústí jeskyně a tam zjistil, že nemůže ven. Uvnitř jej držela nějaká podivná síla. Jako by ve vchodu do jeskyně byla neviditelná stěna. Zamyšleně se otočil a udiveně zůstal stát. Hleděl na zmrzlou mrtvolu starce. Pohlédl na své ruce a zjistil, že vypadjí, jako když se poletech opět dostal do stínové země. Hladké a bez vrásek. Došlo mu co se stalo a zpanikařil. Pokoušel se znovu a znovu dostat ven z jeskyně, ale nebylo mu to nic platné. Byl jen duch. Navíc duch lapený jeho vlastním kouzlem. Ten prsten co stvořil na svou ochranu před magií, byl totiž určen i na to, aby jej nikdo nemohl povolat do stínové země, kam se vždy odebírala jen jeho duše. A rytíř právě zjistil, že prsten jeho smrtí neztratil nic na své moci. Držel jeho ducha neustále u mrtvého těla a dovolil mu se vzdálit sotva na pár kroků. Rytíř si uvědomil, že jako nehmotný duch nedokáže ze svého mrtvého prstu amulet sundat a došlo mu, že tu zřejmě zůstane jeho duše uvězněna na věky. V tomto ledovém hrobě nehrozí, že by jeho mrtvola zetlela a prsten tak sám od sebe z prstu zklouzl....
Princezna se probudila s hlasitým výkřikem. Bylo krásné slunečné ráno a po noční bouři venku, zbyly jen nové závěje sněhu. Jak černovláska před několika dny předpověděla, podařilo se jim ještě dojít do horského údolí, kde žila její matka a tam zůstaly obě ženy uvězněny dokud nenastane čas tání. Princezna seděla na svém lůžku a celá se chvěla. Černovláska byla opět vzhůru daleko dřív a seděla u stolu a něco si četla. Když princezna vykřikla ze svého podivného snu, vyskočila elfinka ustaraně od stolu a došla k její posteli. "Copak se děje princezničko? Něco se ti zdálo?" princezna si protřela oči a celá pobledlá objala černovlasou elfinku. "Ano, byla sem sama v horách a byla mi strašlivá zima a pak začal foukat silný výtr a a pískat meluzína ve skalách a já zaslechla v jejím kvílení hlas. Volal na mne, že je rytíř mrtev. A víš jak jsem občas říkala, že rytíře cítím ve svém srdci? Tak najednou vím, že se mu něco stalo, v tom místě mám jen chlad a prázdnotu. Jako by zemřel." Černovláska pozorně naslouchala princeznině vyprávění. "Zlato, nemysli na hlouposti. Nasnídáme se půjdeme za matkou. Pokud je rytíř mrtev, snadno najde jeho duši a přivede ji do stínové země a tam se setkáme." Pak pomohla princezně vstát a donesla jí džber vody a plechové umývadlo.
Vědmy seděla v křesle a princezna s černovláskou ji pozorně sledovaly. Vědma byla očividně mimo sebe. Vůbec se nehýbala. Jen oční víčka se jí lehce chvěla. Pak se s trhnutím probrala. Natáhla ruku a černovláska jí podala pohár s vínem. Vědma se z hluboka napila a postavila pohár na stůl před sebou. "Tak co matko?" Promluvila z černovlásky její netrpělivost. "Nic. Nikde nic, nemohu jej najít. A co je ještě podivnější, tak ačkoliv sem nedokázala určit, kde se rytíř nachází, tak jsem vždy dokázala vystopovat alespoň jeho životní sílu. To teď nedokáži a to znamená že je zcela jistě mrtev. Promiň te mi , ale to vím s jistotou. Dnes ráno rytíř zemřel. Je jen z podivem, že nevidím jeho duši." Princezna se rozplakala a zmatená černovláska ji objala. "Matko jak je možné, že ho nemůžeš najít? Nikdy ti to problém nedělalo, tak co se stalo?" V jejím hlase zaznívalo zoufalství. Vědma si zamyšleně pohrávala s pohárem vína. "Už tuším co se stalo. To ten ochranný amulet! To bude ono. Naž zemřel, tak si jej nestihl sundat a jeho moc drží rytířova ducha v jeho těla, nebo nejbližším okolí. Pokud mu ten amulet nikdo nesundá, tak bude svázán se svým tělem na vždy." Všechny tři se otřásly při představě, jak muselo být rytíři, když mu tohle došlo. "Co budeme dělat matko?" Zeptala se černovláska polykajíce slzy. "Přeci ho takhle nemůžeme nechat? Musíme rytíře najít a ten zatracený amulet sundat!" Vědma ukázala k oknu. "Vidíš co je venku sněhu? Nikam nepůjdete, dokud neroztají průsmyky! A zkuste mne neposlechnout!" V jejím hlase zazněla tak nebezpečná výhrůžka, že princezna s elfinkou jen přikávly. "Jakmile sníh povolí, tak vyrazíme na cestu a pokusíme se rytíře vystopovat. Půjdu s vámi a pomohu vám, ale musíme počkat do jara. Do té doby se nedá nic dělat a rytíř to se svou mrtvolou bude muset vydržet. Podle mne si to stejně zaslouží, za to že utekl jako malý kluk! A nechci vidět žádný pláč! Rozumíte?" Mluvila velice přísně, ale uvnitř plakala jako obě dívky. Snažila se svou přísností otupit bolest ze smrti rytíře a toho co jej potkalo po smrti. Pak se zvedla a nechala obě dívky jejich žalu. Chápala, že se s rytířovou smrtí musí obě smířit a vyplakat se. Nechtěla však u toho, po tom co řekla být přítomna.

Středa 0:46

25. května 2011 v 1:07 | Vítr |  Diary


Je to sotva čtyřiadvacet hodin, co jsem se potuloval venku za městem a noční oblohu protínaly s divokým hřměním fialovo bílé blesky. Kapky deště ochlazovali po celodenním, slunečním žáru, rozpálenou silnici. A já, plnými doušky hltal chladnoucí vzduch, plný divokého běsnění bouřlivé noci a ozónu.
Teď, když čas opět dokončil svůj ciklus a započal nový den, vypadá celý svět úplně jinak. Hvězdnaté nebe sem tam narušuje svou temnotou zapomenutý mrak a při zemi fičí silný, suchý vítr. Žene před sebou oblaka prachu, který mne škrábe v krku a nutí ke kašli. Divoce kvílí mezi střechami potemnělých domů a zahání do svých děr, všechny noční živočichy. Pomalu ustupuji jeho urputnosti a aniž bych spatřil v dálce na obloze narudlé světlo velkoměsta, odcházím unavený a žíznivý do svého domu. Tady opět sedím před zářícím montorem a upíjím z lahve, abych spláchl prach, jenž se mi cestou usadil v hrdle. Skládám si střípky vzpomínek a snažím se na okamžik připomenout loňské léto. Vzpomínky jsou totiž jediné, co člověku nakonec zůstane. Je to opravdu to jediné, co si ponesete po zbytek svých životů....
Někdy je to fakt těžké. Někdy je to fakt strašně moc těžké....
Dělám co můžu a denně s tím bojuji, ale sem tam, se mi stane, že mne to přemůže a pak cítím jak strašně moc, se mi stýská. Strašně, strašně, strašně.....
Ráno to už bude dobré....bude světlo... a spousta práce... a starostí... zvládnu to... musím. Pořád mám ještě co ztratit.
musím spát...

Město 2- Noční návštěva

24. května 2011 v 11:26 | Vítr |  Město


Dotěrné pípání budíku, mne vzbudilo ve tři hodiny odpoledne. Poněkud nevrle jsem do něj klepnul, aby už konečně ztichl a posadil jsem se na postel. Devět hodin spánku musí stačit. Musím se nasnídat a pustit se do práce. Tenhle typ zákazníka, by se nespokojil s omluvou, že jsem zaspal a tudíž si musí přijít pro svou zakázku později.
Při holení a pohledu do zrcadla mne napadlo, že žiji jako toulavý pes, co si dočasně našel tajnou skrýš za poslední popelnicí. Jsem tu již dva roky a pomalu cítím, že by jsem měl zvednout kotvy. Jenže se mi tentokrát nějak nechce. Tenhle dům i byt je dokonalý. Nejlepší, co jsem zatím ve svém životě měl. Začínám se cítit starý na to, abych se neustále stěhoval a harcoval po světě. Již mne nebaví, sotva se někde usadím, přemýšlet o další cestě. Navíc si myslím, že jsem již na tolik zkušený, že mi může být jedno, zda mne vystopují či nikoliv. Sem se nikdo bez mého svolení nedostane. Zarazil jsem se, tak proč mne sakra dnes k ránu málem dostali? Byla to hloupá chyba, vyrazit si na noční procházku. Hloupá, zbytečná a smrtící chyba. Zrovna kvůli otupení ostražitosti a vzniku takových chyb, se neustále stěhuji. Udržuje mne to v kondici a zlepšuje postřeh. Jenže já už nechci. Holím se, dívám se na sebe do zrcadla a docházím k rozhodnutí. Zůstanu tady a nikam se již nepostěhuji. Tečka, konec, rozhodnuto. Otírám si zbytek pěny z oholených tváří a cítím se dobře. Po jak dlouhé době? Nevím, asi za toto rozhodnutí zaplatím tak, že se mi to nebude líbit, ale teď se cítím fakt dobře. Budu tu žít a budu tu pracovat a bojovat se vším, co by mne chtělo donutit k odchodu. O kus dál, mezi regály s knihama zůstal kousek místa a tak jsem do něj umístil skříň s oblečením. Navlékl jsem se do pracovního overalu a těžkých kožených bot. Mám rád pevné pracovní boty. Cítím se v nich jistě a bezpečně. Ta jejich solidnost mne uklidňuje.
Uvařil sem si konev hořkého kafe s trochou mléka a s kusem předvčerejšího chleba jsem si zalezl do dílny. Na jednom z ponků na mne čekaly hrubé odlitky ze stříbra. Jeden z nich jsem upnul do malého svěráku a jemným pilníkem odstranil otřep způsobený litím. Do večera jich musím takto upravit dvě stě. Po ruce mám mikrometr a snažím se, aby každý kousek stříbra měl přesné rozměry. Možná existuje rychlejší způsob, jak vyrábět munici a možná i přesnější, ale žádná mašina vám do každé kule nevyryje magický symbol a nezašeptá zaklínadlo.
V sedm večer jsem dobrousil poslední kuli a doryl poslední symbol. Záda mne od toho hrbení bolela jako psa a hlad jsem měl jak herec v mrtvé sezóně. Kafe už dávno došlo, tak sem si došel do kuchyně uvařit další konev a vymyslet, co budu opravdu jíst. Chleba už nezbyl ani kousek a na rumu dlouho nevydržím. Měl bych si dojít něco koupit, ale to je právě momentálně docela problém. Nemám žádnou hotovost poslední peníze jsem dal za tohle stříbro. V obchodě přez ulici platební karty neberou a dojít k nejbližšímu bankomatu je tam a zpět tak na půl hodiny. A to dnes nemohu, co kdyby dorazil zákazník? Když by se nedozvonil, tak mohu počítat s tím, že by se mi jeho projev nespokojenosti vůbec nelíbil. Sakra zjišťuji, že došlo i mléko do kafe. Přemýšlím nad tím, jak by se asi na proti divili, když by jim tam vlítl chlap s bouchačkou a odnesl si krabici mléka, chleba a pár čokolád. Zarazil sem se. Čokoláda! Vybíhám do své ložnice. Jasně je tady. Spokojeně lovím z šuplíku nočního stolku tabulku hořké čokolády. Snesl jsem si ji do kuchyně a nalil si horkou kávu. Ulamuji kousky čkolády a zapíjím jí kafem. Super, život je fajn. Kopnu do sebe ještě panáka rumu a je mi blaze. Všichni ti blbouni, co pořád melou o zdravé výživě mi můžou vlést na záda. O životě vědí kulový. Z mé spokejené siesty mne vytrhnul řinčivý rachot zvonku. Někdo je dole a domáhá se zuřivě vstupu. Znechuceně si dám dalšího panáka a v rychlosti strčím do kapsy malou pistoli, co mám pořád pohozenou na kuchyňském stole. Vím, že je nabitá, přes to kontroluji zásobník. Záblesk stříbra mne uklidní. Zavírám za sebou pečlivě dveře bytu a sbíhám do přízemí. Zřejmě bylo slyšet mé kroky, protože se ozvalo netrpělivé zabušení na vstupní dveře. Neodpustím si malou zlomyslnost a zpomalím. Bušení zesílilo a zaslechl jsem natahování závěru pistole. Koukám, že má někoho v patách. Vážně mne to potěšilo, schválně odemykám co nejpomaleji, jako by se starý zámek zasekával. Sprostá nadávka z druhé strany dveří mne přeci jen popožene a otvírám konečně těžké křídlo dveří. Do průjezdu vpadne pospátku postava v tmavém plášti s kapucí staženou do tváře. Před sebou drží pár velikých, automatických pistolí a prská jako vzteklá kočka. Když vidím dvě přikrčené postavy rychle se blížící ke dveřím, raději zabouchnu a zamknu. Slyším za dveřmi šramot a pak někdo pomalu zkouší kliku. Vzteklé vrčení a tiché proklínání je však jediné, co mohou ti dva venku dělat. Otočím se na svého zákazníka a kývnu na pozdrav. Pistole již zmizely v záhybech jeho pláště, ale kapuci má pořád staženou do tváře a mlčky čeká, až se uráčím doprovodit ho k sobě do bytu. Schody vyjdeme tiše a dokud si nesednu k ponku s upravenými, stříbrnými kulemi tak návštěva nepromluví ani slovo. "Tak si konečně odlož a pojď se podívat." Říkám a ukazuji na řadu věšáků na cihlové stěně komína. Svlékne si plášť a já cítím při pohledu na její štíhlou postavu a záplavu jak měď rezavých vasů, jak mi vynechalo srdce. Sakra vidím jí snad po sté, ale pořád mne její divoká krása nedává spát. Pohlédne na mne svýma světle hnědýma očima a pak se otočí ke stolu. Pečlivě prohlíží jednu kuli za druhou a bere je do ruky. Postupně všech dvě stě. Záleží na nich její život a tak se nedivím jejímu počínání. Je viditelně spokojená. "Kdy to bude hotové?" Ptá se přísně. "Řekl bych tak za dvě hodiny." Odpovídám a přitahuji si přebíjecí lis. Podám si z police za ponkem bednu a vysypu na stůl hromadu lesklých mosazných nábojnic. Postupně osazuji nové nábojnice zápalkami, pomalu a pečlivě. Aby každá těsně dosedla. Pak odvažuji na přesné váze dávky střelného prachu a v lisu plním nábojnice, do každé dám dávku prachu, umístím kuli a stisknu páku přebíjecího lisu. Pak odkládám nabitou patronu na ponk. Zrzka si je bere a rovnou nabíjí zásobníky. Po dvou hodinách přesné, skoro hodinářské práce je poslední náboj hotov. Dívám se, jak si strká poslední patrony do poutek na opasku. Je nádherná a mám co dělat, aby mi srdce nevyskočilo z hrudi. Sakra kdybysme žili normální životy, tak bych jí určitě balil. Kdyby. Podezřívavě se na mne koukla. "Co zíráš?" Štěkla po mě a zlostně se zamračila. Nemohl jsem odtrhnout oči od její štíhlé, pružné postavy v džínách a těsném tričku. Řemeny podpaždních pouzder jí tiskli tričko k hrudi víc nežli by si momentálně přála a nábojový pás, stažený pevně kolem boků zdůrazňoval její ženskost. Byla k sežrání. Na levém stehně měla připevněné pouzdro s mačetou a na pravém obostranně broušenou dýku. Napadlo mne, jak dlouho asi neměla chlapa. Já neměl holku ani nepamatuji. Život na útěku moc šancí na trvalý vztah neposkytuje a na náhodné, chvilkové známosti moc nejsem. Takže, co se žen týče, mno už to nějaký pátek bude, co jsem měl možnost nějakou poznat blíže. Jaká si opuštěná holka v baru, kde si léčila svůj splín vodkou. Zkončili jsme spolu na hotelu a ráno se rozešli téměř bez pozdravu. Otřásl jsem se. To jsou přesně ty zkušenosti, kvůli kterým na takové chvilkové potěšení nejsem. "Už si se vynadíval?" Prskla zlostně. "Asi si to tvé očumování začnu účtovat." Vrčela dál a přehodila si přez ramena plášť. Z toho nepatrného obranného gesta a lehkého zarudnutí tváří jsem poznal, že se necítí jistá. Bože ta zabijácká mrcha se mne snad bojí! Hleděl jsem na ni s údivem. Znejistěla viditelně. "Děje se něco?" Zeptala se. "Ne ne,"odpovídám rychle. "Jen mne tak napadlo, že se mne nemusíš bát." Ani nevím proč jsem to řekl. Každopádně jí to rozhodilo. Najednou to byla malá holka, které někdo strhnul nečekaně masku zkušené drsňačky a odhalil tak její slabinu. Zavinula se těsněji do svého tmavého pláště a zeptala se na cenu patron. Bezmyšlenkovitě jsem plácl deset tisíc. Byla to nehoráznost a drzost, ale chtěl jsem ji ještě zdržet a nejlepší a nejjistější způsob bylo handrkování o peníze. Pro nic jiného by nezůstala a bez placení odejít nemůže. Jiného zbrojíře by těžko sehnala. Jen nad tou částkou zamrkala a v dlani se jí oběvil jeden její glock. Asi jsem se spletl. Možná pro ni bude přeci jen lepší mne oddělat a najít jiného blázna, co uvěří jejím historkám o potřebě stříbrné munice. "Zešílel si? Myslíš, že si prachy tisknu? Nebo mne chceš vydírat. Tolik prostě nemám. Dám ti jako vždycky dva tisíce. A půjdu." Kysele jsem se usmál. Jasně bojovnice s démony, chytrá jako opice, chudá jako myš a naježená jako hejno dikobrazů. "Dobře, jen jsem to zkusil." Najednou cítím potřebu, vysvětlit jí proč jsem to řekl. "Ale né pro peníze. Jen jsem chtěl, aby si tu ještě chvilku zůstala. Dnes už nikdo nepříde a myslel jsem si, že by si třeba chtěla na chvilku posedět a dát si něco k jídlu." Vysypal jsem to ze sebe jedním dechem. Chvilku se na mne udiveně dívala a pak se jí po tváři rozprostřela únava. Posadila se na židli ke stolu a položila si hlavu do dlaní. Napjatě jsem čekal. Po chvíli se na mne podívala a smutně se usmála. "Jsem tak sama." Pronesla tiše. Pak se vzpamatovala a do tváře se jí vrátila přísnost. "Dobře, mám hlad a potřebuji si odpočinout. Večeře, pokec a pak půjdu. Nic jiného nečekej, ano?" Cítil jsem se najednou šťastný. A na tváři se mi usadil poněkud přiblblý úsměv. "Neboj, jen si udělej pohodlí a odlož si. Já jen skočím naproti do večerky pro něco k jídlu. Mám tu jen kafe a rum." Dodal jsem omluvně a doslova utekl, aby si to po té informaci nerozmyslela. Shrábl jsem ze stolu peníze za náboje a vylétl z bytu. Ve večerce jsem se doslova otočil na patě a s plnou náručí jídla se vrátil domů. Nebyla tam. Zůstal jsem zkoprněle stát uprostřed kuchyně. Utekla, fakt zdrhla. Blost, její zbraně a nábojové pásy ležely na stole a na židli plášť s brašnou. Udiveně jsem prolezl celou půdu, ale nikde jsem jí nenašel. Kde sakra je? Jediné místo, kam jsem se nepodíval byla moje ložnice. Vyběhl jsem tiše po schodech a udiveně zůstal stát. Asi se tu trochu rozhlížela a když oběvila postel, tak se zula a natáhla. Teď tu ležela a očividně spala. Stočená do klubíčka, v mé posteli. Opatrně jsem přez ni přehodil svou deku a chvíli jen civěl. Usedám na prkenou podlahu vedle postele a dívám se na její něžnou, téměž nevinnou tvář, pokrytou zlatavými pihami. Byla úžasná. Díval jsem se na ten zázrak, dokud mne nepřemohl spánek a já si na madraci vedle ní položil hlavu a usnul.
V noci mne probudil křik. Brečela ze spaní a někoho volala. Na půl spící, jsem si vylezl k ní do postele a vzal ji do náruče. Chvilku jsem jí choval a objímal a tiše špital nevím co pro uklidnění. Položila si hlavu na mé rameno a opět tvrdě usnula. Netrvalo dlouho a usnul jsem také.
Ráno mne probudila bolest v přeležené ruce. Otevřel jsem oči a děsně se lekl. Ve střeše nad postelí jsem si nechal udělat okno, abych se mohl dívat v noci na hvězdy a ráno mi do pokoje šlo sluníčko. A teď jsem v záři prvních slunečních paprsků spatřil pár zlatě žhnoucích, nelidských duhovek. Viditelně jsem sebou cukl. Zrzka se usmála, "promiň usnula jsem tu, jen jsem se chtěla podívat a usnula jsem." Nevěřícně jsem na ni hleděl a opatrně vytáhl ruku z pod její hlavy. Načechraná rudá zříva mne šimrala na holé kůži. Kdyby neměla tak neobvyklé oči, asi bych ji políbil. Takhle jsem jen přemýšlel, jak rychle dokáži vylovit pistoli. Nevím kolik z toho bylo k přečtení v mé tváři, protože se malounko odtáhla a vrátila se jí včerejší nepřátelská maska. Dokonce i ta nazlátlá záře v jejích očích zhasla, jako by zmačkla vypínač. "Co se tak díváš?" Najednou jsem si připadal jako hlupák. "Promiň jen jsem se lekl. To ta zlatá záře ve tvých očích. Nečekal jsem to. Je mi líto, že jsem se neovládl. V noci jsem tě nechtěl budit moc ti to slušelo, jak jsi tu spala. Nezlob se." Lehce zčervenala a položila mi prsty na rty. Malounko se usmála. "Drmolíš, přestaň. Nic se nestalo, to já se omlouvám, že jsem pořád taková ježatá." Najednou se zarazila, to když jsem jí na ty její štíhlé prsty jemně políbil. Zčervenala o něco víc a zklopila své jemné řasy. "Co to děláš?" Zašeptala, ale neucukla. Sakra, co to dělám? Ptal jsem se v duchu sám sebe. Políbil jsem jí dlaň a pak i hřbet ruky. "Ptám se, co to děláš." Zeptala se znovu a opět mi pohlédla do očí. Zachvěl jsem se. Měla v nich opět tu zlatavou záři. To přeci není možné. Hodil jsem to za hlavu a políbil ji na zápěstí. Tiše zasténala. "Já nejsem žádná taková na jedno potěšení, rozumíš?" Ale ruku nestáhla. "To já přeci vím dávno." Hlesl jsem a vzal ji do náručí. Políbila mne na rty. Ten polibek byl hluboký a prozrazoval dlouho potlačovanou vášeň. "Vždycky jsem to věděl." Vydechl jsem, když mne přestala líbat. Cítil jsem, jak se chvěji touhou a ona též. Jemně se třásla a dívala se mi do očí, na půl s nadějí a na půl nejistě. Znovu jsem ji k sobě přitiskl a zašeptal. "Neboj se neublížím ti." Přitiskla se a položila přeze mě nohu. "Jmenuji se Lo." Špitla mi do ucha. Líbal jsem jí na ústa, tváře a čelo. Nádherná, tajemná, divoká . Pak jsem jí stáhl tričko přez hlavu a rychlým hmatem rozepnul podprsenku. Lehla si na záda a pomohla mi se svlékáním svých kalhot a prádla. Poprvé jsem ji spatřil nahou, ale moc jsem si ten pohled neužil, vrhla se na mě a doslova ze mne servala můj pracovní overal. Když zjistila, že jsem pod ním nic neměl, tak se smyslně usmála. Protáhla se jako divoká kočka a zavrněla. Pak jsem se nad ní sklonil a políbil jí na krk. Zachvěla se. Pootevřel jsem ústa a svými zuby jí pomalu přejel po krku. Pěkně vzhůru od ramene až za ucho. Celý svět se rozplynul ve výru divoké vášně. Ta holka není člověk, nebo alespoň jeden z jejích předků nebyl. To mi bylo jasné už podle očí, ale to, co následovalo, mne v tom jen utvrdilo. Po nevím jak dlouhé době jsem ležel a těžce oddychoval. Záda mne pálila jako čert a řekl bych, že nejen záda. Lo ležela kolmo ke mě s hlavou na mém břiše se zavřenýma očima a spokjeně předla. Nebylo pochyb, opravdu předla jako kočka. Kolísavě, spokojeně a pěkně na hlas. Sakra, kdo to jen může být. Tedy spíš bych měl říkat co. Obdivuji tu bojovnou mršku už dobře pět let, co se zjevila jedné noci u mých dveří a potřebovala ošetřit a doplnit výzbroj a munici. Dokonce mne dokázala vystopovat i přez dvě stěhování. Jak postupně dospívala, tak jsem zjišťoval, že se mi po ní stýská čím dál více. Né, že by někdy jednala jinak nežli stylem naštvaného dikobraze, už jsem to říkal, ale bylo v ní něco, co mne přitahovalo a nakonec způsobilo, že jsem se zamiloval. Z pochopitelných důvodů jsem se nikdy neopovažoval byť jen naznačit jaké k ní chovám city. Nečekal jsem, že by mi projevila tolik důvěry a vyspala se semnou. Říkám vyspala, protože mne ani na chvilku nenapadlo, že by to myslela jinak než jako vzájemnou, jednorázovou výpomoc. Navíc jsem teď byl dost na rozpacích nad jejím tajemným původem. Byl bych přísahal, že krom toho předení a nezlátlého, hustého pruhu srsti na páteři, který mimochodem dokázala i naježit, jí v nejlepším vždy ty její nazlátlý kukadla svítili jako malý reflektory. Pohladil sem ji po huňaté hřívě rezavých vlasů a plynule pokračoval po srstnatém proužku na hřbetě. Zastavil jsem dlaň až na jejím pevném zadečku, vrnění zesílilo. "Fakt jako kočka." Uklouzlo mi na hlas. "Vadí?" Zeptala se tiše a slastně se přetočila na záda a protáhla. Její prsa se tyčila ke stropu a mne se znovu začala zmocňovat touha. Položil jsem jí dlaň na břicho a sjel až do klína. Zasmála se a za ruku mne chytla. "Počkej, kde tu máš záchod a taky bych se chtěla umít a mám hlad. Slíbil si mi večeři a nedostala jsem ji, tak to koukej napravit snídaní." Posadila se na kraj postele a pozorovala mne spokojeným pohledem. "Tak kde je ten záchod?" Zeptala se znovu. A prskla po mě jako opravdická kočka, když dává najevo svou netrpělivost. Usmál jsem se a pak se rozesmál na celé kolo. Udiveně se na mne podívala. "Co ti připadá k smíchu hlupáku? Potřebuji na záchod. A pohni si nebo tu předvedu na chodbě sousedům takovou šou, jakou ještě nezažili!" Nemohl jsem přez smích popadnout dech. Nakonec jsem přeci jen ze sebe vysoukal. "Tak nevím, mám ti ukázat svůj záchod, nebo budeš chtít bedničku s pískem." Zarazila se a vteřinu na mne nechápavě hleděla. Pak zrudla, zapýřila se a špitla. "Jo tak, ty sis všiml? Jsi hlupáček, to víš, že lidský hajzlík." A mile se na mne usmála. Znovu sem vybuchl smíchy. Z ložnice jsme vylezli oba nazí a dovedl sem ji k záchodu. Sám sem si vlezl do sprchy a pustil si skoro vroucí vodu, abych se zbavil napětí a bolesti ve svalech. Sotva se voda dotkla mých zad, zařval sem jako tygr a vylétl ze sprchy. Na dveřídh od záchoda mám zrcadlo a tak sem se podíval, co mám na zádech za nadělení. Po celé ploše zad, kam až jsem dohlédl se táhli rudé pruhy od jejích nechtů. Kůži jsem měl sedřenou a místy mi trochu tekla krev. Chvilku sem na to udiveně hleděl. Ale co, nakonec v posteli sem si nestěžoval, tak proč bych měl teď. Přidal sem si studenou vodu a pořádně se vydrhnul. Mezi tím vylezla Lo ze záchoda a nakvartýrovala se mi do sprchy. Namočila se a po očku mne sledovala. Když sem se pootočil vypískla a položila mi prst na jedem ze škrábanců na mých zádech. "Bolí to? To já? Omlouvám se promiň Jene. Otočil sem se k ní a začal jí mydlit." Nic se nestalo Lo , mě to nevadilo. Naopak sem si to pěkně užil." Pohlédla mi do očí. "Byl si pěkně hladový, jako by si neměl holku roky." Pochopil sem, že jeto otázka. "Divíš se? Při mém povolání není moc času na randění. Přez den povětšinou spím a v noci pracuji a ty podezřelé existence, co mi sem chodí...." Usmála se. "Tak najednou podezřelá existence a ještě před hodinou to bylo miláčku, zlatíčko, pane bože... " Blískalo se jí v očích a cukaly jí koutky jak potlačovala smích. Uchopil sem ji v pase a poněkud drsněji ji k sobě přitiskl. Vypískla a začala se vzpírat, ale jak byla namydlená tak jí to klouzalo a nedokázala se zachytit. V tu chvíli jí ztvrdly nehty a malounko se protáhly a zašpičatěly. Zaryla je do mých paží, aby se udržela na nohou. Tak tohle vysvětluje má záda pomyslel sem si a políbil ji na ústa. Vášnivě mi polibek oplácela a mne se zmocnilo silné vzrušení. Pak sem se jí v té tekoucí a mydlinkami překypující sprše zmocnil já. Když bylo po všem a vášeň z nás opadla, tak jsme se vzájemě opláchli sprchou a vyšli ven. Podal sem Lo jeden z ručníků z malé skříňky vedle sprchy a druhým utřel její sametově hebká záda. Užíval sem si ty dotyky a několikrát sem prsty projel hustý pruh zlatavé kožešiny, táhnoucí se po její páteři až na zrůžovělý zadeček. Fascinovalo mě to. Lo slaboulince vrněla. Pak se otočila pohlédla mi mezi nohy a řekla věcně. "Je mi líto hochu, ale nejdřív dostanu najíst, nebo začnu být zlá a nepříjemná." Pak se podívala na mne. Můj výraz musel stát za to, protože vyprskla smíchy. Začali sme se opět smát. Najednou sem Lo popadl a zatočil se sní. "Víš co? Tolikrát jako dneska jsem se nezasmál za posledních deset let. Vlastně co mi umřela žena." Lo zvážněla. "To jsem nevěděla, to je mi líto." Trochu posmutněla. "To nic už je to pryč." Řekl jsem bezstarostně. "Co se stalo? Nevadí že se ptám?" Pohlédl jsem do těch jejích úžasných očí a zeptal se. "Zůstaneš tu semnou Lo? Postarám se o tebe. Líbilo by se mi, vlastně, byl bych moc šťastný, kdyby si tu semnou chtěla žít." Samotného mne překvapilo, jak lehce jsem to řekl. Přitiskla se ke mě a rozplakala se. "Zůstanu a moc ráda." Šeptala mezi vzlyky. "A nevadí, že jsem míšenka? Matka byla..." Nenechal sem ji to doříct a zakryl sem ji ústa polibkem. "Tiše, už nic neříkej, ano? Je mi jedno co jsi, nebo odkud pocházíš. Miluji tě a na ničem jiném už nezáleží." Přikývla a přez slzy se usmála. Vzal sem ji za ruku a odvedl k jídelnímu stolu. Položil na židli jednu z čistých útěrek, aby ji nestudil zadeček a posadil ji. Pak sem začal snášet vše, co jsem včera koupil. Chleba a kus špeku a několik druhů sýra a pár konzerv a kečup a máslo a sklenici okurek a krabici mléka. Pak sem postavil na kafe a sedl si ke stolu proti Lo. Bezradně hleděla na tu horu jídla. "Vlastně ani nevím co jíš." Prohodil sem. "Takže si ber co máš ráda a klidně sněz všechno." Konečně se usmála. "Nakrmíš mne?" Zeptala se vrnivě mazlivým tónem. Vzal sem do ruky nůž a chléb a začal krájet, jeden krajíc za druhým. Pozorně mne sledovala. "Víš že je to strašně sexy? To krájení chleba. Je to tak mužné a biblické, když tu sedíš nahý u dřevěného stolu a krájíš své milé chléb." Viděl sem jak se na mne obdivně dívá a bylo mi blaze. Miloval sem jí a Lo mi dávala všemožně na jevo, že ona mne také. Namazal sem nakrájené chleby máslem a obložil je hromadou sýra a otevřel okurky. Pak jsem vše přisunul k Lo a pozoroval jak se s chutí cpe. "Proč nejíš?" Zeptala se náhle. "Najím se, ale teď se dívám jak ti chutná a jak ti to sluší nahé, u mého stolu." Pak jsem se zvedl a nalil do dvou hrnků kávu. "Chceš tam mléko, nebo smetanu?" Zeptal sem se přez rameno. Zasmála se. "Co by si řekl?" Hlasitě zapředla jako kočka a já jí nalil do kávy smetanu. Když dojedla třetí chleba, tak se spokojeně odtáhla od stolu. "Máš dost?" Zeptal sem se a ohlodával dál kus tvrdého sýra. "Ano, zatím to stačilo. Takhle mne krm třikrát denně a nikdy neodejdu." Řekla a zářivě se usmála nádherně pravidelnými, bělostnými zuby. "Pokud ti bude stačit jen chleba a sýr, tak to bude v pohodě." Řekl sem s úsměvem a dopil kávu. Její pohled mne zarazil, vypadal že je nějak mimo. Pak se vzpamatovala a vyskočila na nohy, oběhla stůl a měl sem ji opět kolem krku. Držela se jako klíště. "Je to pravda, že jo? Miluješ mne, není to jen další hloupý sen? Řekni že se mi nezdáš!" Skoro se rozplakala. "Počkej vždyť mne uškrtíš." Sýpal sem a odtahoval si ji od krku. Vyskočila a objala mne i nohama. "To víš že to není sen. Bože holka, když takhle vyvádíš za kus chleba, co by si udělala za řízek?" Na oko sem se zlobil. Trošku se začervenala a koukla se po mě tak svádivě, že se mi roztřásly nohy. "Říkáš řízek? A smažený? V křupavé strouhance? No to by se vidělo." Konečně se uklidnila a pustila mě. Udělala pár kroků a já nedokázal odtrhnout oči od jejího vlnícího se zadečku a dlouhých svalnatých nohou. Pak se zarazila a otočila. "Já nejsem nijaká bláznivka, ale kolikrát do roka myslíš, že se dostanu v těch kanálech pod Městem k lidskému jídlu?" Otřásla se odporem nad jakousi vzpomínkou. "Jen potkanů je tam dost. Ale čas na upečení nemáš, ani bezpečné místo. Těch šmejdů z pekla se sem dere čím dál víc démoni a dlaci těch pár lovců co tu ještě zbylo, pěkně prohání. Vlastně se tam budu muset zase vrátit. Nemůžu tu práci nechat jen na ostatních lovcích. A také mám s dlaky osobní nevyřízený účet." Udiveně sem na Lo hleděl. To přeci nemůže myslet vážně! "Ale Lo já myslel, že tu semnou už zůstaneš. Nedovolím ti jít zpět do kanálů a do nočních bojů!" Uvědomil sem si, že křičím. Malounko se naježila a já už mírněji pokračoval. "Víš jak jsem říkal, že dělám tuhle práci již deset let? A že mi tehdy umřela žena? Tak dělám tohle všechno proto, abych se také pomstil dlakům. Oni mi totiž ženu před těmi deseti lety zabili! Nenávidím je a chtěl bych, aby všichni chcípli! Nechci aby mi tě také vzali! Nedovolím ti tam jít, nevím co bych udělal, kdyby se ti také něco stalo!" Všiml sem si jak se schoulila do sebe. "Něco bys měl Jene vědět," pronesla s nenadálým smutkem v hlase. "Moje matka byla člověk, ale můj otec byl dlak. Byl lví dlak. Ale byl to také milý a milující otec a manžel, nežli jej sousedé jedné noci chytili, když se vracel z práce a upálili v jeho autě. Jen pro to že nebyl člověk. Vše sme s matkou viděli z okna. Ti lidé se pak vrhli na náš dům a napadli mě i mou matku. Jí zabili také, proto že měla dítě s dlakem a neřekla to. ALe mě se povedlo utéct. Bylo mi tehdy třináct a tenkrát mne jeden hodný člověk ukryl a poslal k tobě. Jak moc nenávidíš dlaky teď, když víš kdo jsem? Ještě mne miluješ?" Podívala se na mne tak nešťasně, že mne až bodlo u srdce. Vzal sem ji něžně do náruče a začal slíbávat horké slzy z jejích tváří. "No tak Lo, co si to o mě myslíš? Miluji tě jako svůj život. A zpět na ulici tě nechci pustit jen z toho důvodu, že mám o tebe strach." Ještě chvilku sem ji držel a pevně tiskl k sobě. Po jednou zvedla oči a pohlédla na mne. "Ale já tam prostě musím. Mám tam přátele. Nemohu odejít jen tak bez rozloučení. Měli by starost co semnou je. Už teď se musí bát, když sem se k ránu nevrátila." Hleděla na mne se zoufalou prozbou v očích. Nechtělo se mi to udělat. Sakra se mi to nechtělo udělat... "Lo?" podívala se na mne. "Lo a co kdybych šel s tebou? Tam dolu do kanálů. Mohla by si mne představit svým přátelům. Stejně si myslím, že je většinou budu znát." Udiveně na mne pohlédla. "Ty? To by si opravdu vstoupil na bojiště? A co celá léta utajování a stěhování, aby tě nepřítel nenašel a nevěděl jak vypadáš?" Nevěděl sem co říci. Pokud by se jisté síly dozvěděly, kdo jsem a kde sídlím, dost by mi ztížily život. Bylo daleko jednodužší zlikvidovat zbrojíře lovců, nežli samotné lovce. Ti bez stříbrné munice a speciálních zbraní byli tak jako tak nahraní. Pro to jsem musel celá léta měnit své bydliště a neustále se stěhovat z místa na místo. Teď bych tedy otevřeně zasáhl do bojů a prozradil svou identitu. Jsem na to opravdu připravený? Pak sem jen pokrčil rameny a políbil Lo na ústa. Opětovala můj polibek. "Takže jsme domluvení. Dnes si vše naplánujeme a nachystáme se a večer vyrazíme." Rozhodl jsem. Pohlédla přez rameno k mé ložnici a pak se zase podívala na mě a svůdně zklopila oči. Tiše jsem zavrčel a kousl jí laškovně do krku. Zapištěla a já jsem si ji hodil na rameno, jako stočený koberec. Pištěla a smála se celou cestu po železných schůdcích. Až když sem jí hodil do peřin a skočil tam za ní, tak utichla a vzala mou hlavu do dlaní a políbila mě na ústa. Tentokrát sme se milovali tiše a dívali se jeden druhému do očí. Byla neskutečně krásná a já sledoval, jak se jí světle hnědá barva duhovek mění na zlatou a začíná stále víc zářit...

Poslední cesta IX.

22. května 2011 v 22:10 | Vítr |  Cesta draka


Stará vědma poslouchala pozorně argumenty své dcery. Ta se matce snažila vysvětlit svůj plán, ale měla celkem oprávněný pocit, že se jí to nedaří. Vědma se již po několikáté ptala na ty samé podrobnosti, jako by vůbec neposlouchala. "Říkáš, že jsi se domluvila s princeznou a ta již vyrazila na cestu. Chcete se sejít na úpatí hor v přepřahací stanici o velkém trhu a vyrazit na zimu po kupecké stezce a přejít hory a hledat stopu po tom starém bláznovi, který je už teď nejspíš někde mrtvý??" Černovláska při matčině otázce naskočila. Musela se moc ovládat, aby nevybuchla a neřekla něco nepěkného. "Matko," procedila mezi zuby, "zajisté, že jsme domluvené. A opravdu začneme přechodem přez Horké hory. Je to totiž nejjednodužší a máme největší šanci, že se někde něco dozvíme. A nebo prostě je to nejjednodužší způsob, jak začít. Když někde narazíme na stopu po rytíři, tak odbočíme a najdeme ho. A Matko, buď tak hodná a takhle o něm nemluv." Vědma sledovala svou černovlasou dceru a byla poněkud nesvá. Neměla představu o tom, jak jí vysvětlit, že o ní i o princeznu rytíř nestojí. A nebo, pokud o ně stojí, tak se jich zřekl, aby pro ně jeho stáří nebylo břemenem. Na stará kolena se zněj stal hlupák a nebo šlechetný hlupák. Ve vědminých očích v tom až zase takový rozdíl nebyl. Nakonec si uvědomila, že svou tvrdohlavou dceru od jejího záměru neodvede. V duchu nad tím mávla rukou a rozhodla se, že to bude brát klidně, jako mnoho jiných dceřiných výstřelků.
Ve velkém trůním sále panovalo příšeří. Byly čtyři hodiny ráno a přesto bylo v sále docela dost lidí. princezna zakázala více světel nežli bylo nutné a tak na stolku vedle trůnu hořelo několik svíc a u vchodu stálo pár sluhů se svícny, aby lidé viděli na cestu, až budou odcházet. Celou atmosféru dokresloval fakt, že většina lidí byla v nočních úborech. Stáli tiše a poslouchali, jak nejvišší kněz předříkává stovky let starou korunovační řeč. Na jednom trůně seděla princeznina dcera a na druhém její manžel. Seděli tiše a poněkud nejistými pohledy se ujišťovali, že se jim to nezdá. U malého stolku se svícemi seděla princezna a podpírala si bradu pěstí. Na rozdíl od většiny okolostojících lidí, byla oblečená. Měla na sobě zimní uniformu jízdních armádních poslů. Kožené kalhoty podšívané vlněnými spodkami a vlněnou halenu až přez boky. Dvojitou koženou vestu, která měla na hrudi i zádech mezi vrstvami kůže všitou kroužkovou vložku. Jezdci ji užívali na místo zbroje. Byla daleko nenápadnější nežli klasická kroužková zbroj. A dokázala snadno zastavit šíp i nůž. Přez opěradlo měla princezna přehozený teplý jezdecký plášť z maštěného hrubého plátna a podšitého kožešinou. Na nohou těžké jezdecké boty a u pasu krátký meč a dýku. Vedle židle, na které seděla si odločžila malou ocelovou kuši a toulec šipek. Netrpělivost nad délkou obřadu z ní přímo sálala. Svou abdikaci podepsala už včera večer v soukromí své pracovny v přítomnosti nejvyššího kancléře a několika významných šlechticů a hlavy církve. Chtěla totiž ještě ten večer odjet. K její smůle a vzteku, se však všichni přítomní schodli, že musí být i u korunovace nového královského páru. Při jejich svatbě byl totiž porušen dávný rytuál a nebyla předána vláda nad zemí, protože mladí manželé o to tenkrát nestáli a chtěli si užívat své rodiny a mít čas na výchovu svých dětí. Defakto byl tenkrát obřad jen na čas přerušen, aby se zachovala tradice a nikdo později nemohl protestovat proti jejich korunovaci. Vlastně to bylo úsměvné, oficielně jejich svatba trvala již přez deset let. Nakonec se princezna nechal přesvědčit, že to bude pro legitimitu korunovace vhodnější, když zůstane. Přípravy trvali skoro do čtyř do rána a tak tu teď postávali všichni zůčastnění v nočních košilích a rozespale na sebe zívali. Kněz nakonec přeci jen domluvil a položil novému králi a královně na hlavy koruny. Princezna vyskočila na nohy a hodila si přez ramena plášť, sepnula jej sponou pod krkem a zvedla ze země kuši a toulec. Novopečený královský pár seběhl zcela nekrálovsky ze svých trůnů a vrhli se princezně kolem krku. "Mami jsem zmatená, co se děje?" Ptala se její dcera a objímala svou matku. "Vše jsem vám děti vypsala v dopise. Komoří vám jej dá jen co odjedu. Předala jsem vám vládu nad zemí a abdikovala. Tak se bavte a nenadělejte tu moc paseku. Nebo se vrátím a naplácám vám oběma." Pak je políbila na tváře a požehnala jim. Ještě jednou políbila svou dceru. "V létě přijeďte do kláštera, je tam krásně a nikdo vás tam nebude jezdit otravovat s hloupostmi. Je to pěkný zvyk, tak si ho ponechte. A navíc je docela možné, že už tam na vás budu čekat." Pak se rychle otočila a odešla. Dívali se za ní a drželi se pevně za ruce. Jakoby se najednou ocitli úplně sami v neznámé zemi. Měli neodbytný pocit, že princeznu už nikdy neuvidí. Ve stájích na princeznu čekal starý čaroděj. Držel za uzdu osedlaného princeznina koně a cosi mu povídal. Princezna přišla blíž a pozdravila. "Divila jsem se, že jsi nebyl na korunovaci. A ty si povídáš s koněm. No vlastně ses asi bavil více nežli já tam nahoře v trůním sále." Kouzelník se usmál. "Je to velice moudré zvíře, princezno. Je to tak chytrý kůň, že se mi svěříl s obavou nad tvou netrpělivostí a stím, že má strach, aby si ho neuhnala hned první den." Princezna se podívala zkoumavě na koně a ten na ní. Jako by dával čaroději za pravdu. "To je ale drzý koníček." Řekla princezna a pohladila koně po hřívě. Pohled, jaký kůň vrhnul na princeznu a tiché koňovo odfrknutí, by se slušně přeložit nedalo. Čaroděj se uchecht. "A také sprostý. Ale teď vážně princezno, musíš jet opatrně. Pokud koně nestrháš a neunavíš cestou k horám, tak tě bude po horách nosit klidně celou zimu. Je to velice odolné a vytrvalé zvíře." Pak pomohl princezně do sedla. Počítám, že nestojíš o nějaké srdceryvné loučení u brány paláce a zvědavé dotazy u městských bran?" Princezna přikývla. "Nestojím a doufám, že s kapucou v očích mne jen tak někdo nepozná." Čaroděj se usmál. "Mám něco lepšího. Napadlo mne to už včera večer, když jsi přišla s tím, že chceš odjet. Vyslal jsem jednoho kurýra na rychlém koni, aby se snažil dojet, co nejdál to zvládne. Počítám, že hnal koně tryskem a minimálně minul první přepřahací stanici, kde si vzal čerstvého koně a jel dál. Tudíž je daleko nějaký den jízdy běžnou rychlostí. Napadlo mne, že až budeš chtít vyjet, tak provedu kouzlo záměny a on bude tady a ty na cestě. Padesát mil od města." Princezna byla nadšená. "To je skvělý nápad čaroději, tak to proveď hned, ať se mi ještě někdo nepokusí zabránit v odjezdu." Zvolala princezna. Čaroděj ji zarazil. "To není tak jednoduché, musíme našemu kurýrovi dát prostor na zastavení. Určitě jede, co kůň může a při takové rychlosti by tu ve stájích nedokázal zastavit a rozplácl by se i s koněm o zeď." Pak se otočil a došel otevřít stájová vrata vedoucí na nádvoří směrem k bráně. Odhadl vzdálenost a spokojeně si přikývl. "Jo to by šlo." Pak vytáhl malou, skleněnou láhev a otočil se na princeznu. "Připravena?" Zvolal. "Ano!" Vykřikla princezna a popohnala koně. Čaroděj zašeptal rychlé zaklínadlo a praštil lahví o zem. Ta se roztříštila a princezna najednou zmizela. Na místo ní se uličkou mezi stáními pro koně hal jezdec na koni. Když si uvědomil změnu okolí, začal zvíře prudce brzdit. Povedlo se mu to až pár kroků před zavřenou branou na druhém konci nádvoří. "Zbohem princezno." Zašeptal čaroděj a vydal se k jezdci, který se snažil uklidnit zmateného koně.
Princezna nic nevnímala. Prostě jela na koni uprostřed stáje a najednou byla na královské silnici. Kopyta koně klapala po velkých plochých kamenech, kterými byla silnice dlážděna. Byla stále ještě tma, ale na východním obzoru se oběvovaly světlejší odstíny. Zasmála se. Pěkně to ten staroch vymyslel. Ušetřila den cesty. Bude v horách o celý den dříve. Musí to v noci říci své černovlasé přítelkyni. Bude mít radost. Pak kopla koně do slabin a nalehla mu na krk. Kůň poslušně zrychlil a princezna si po dlouhé době vychutnávala pocit svobody a rychlé jízdy.
Ve stejný čas vyjížděla černovlasá elfinka z horského údolí. Stará vědma stála u vrat otevřené stáje a dívala se za svou dcerou. Stála na stejném místě ještě dlouho po tom, co jí zmizela z očí. Pak se s tichým povzdechem vydala do svého domu. Černovláska hnala koně co mohl a doufala, že na přepřahacích stanicích ztratí co nejméně času. Měla tři dny na to, aby se dostala na úpatí hor, na domluvenou schůzku s princeznou.
Byla již tma, když princezna dojela k další přepřahací stanici. Ukázala pečeť královského kurýra a dostala nepoznána, zdarma pokoj na přespání. Sotva se trochu ošplíchla a napila padla únavou na slaměný kavalec a usnula. V zápětí otevřela oči a hleděla do šedé mlhy stínového světa. Usmála se, znamenalo to, že ji přivolala černovláska a že ji tu již čeká. Princezna se posadila a rozhlédla. Černovláska seděla asi metr od ní a zasněně pozorovala princeznu. "Co si mne tak prohlížíš?" Otázala se princezna a mírně se zarděla. Pak vyskočila a sedla si těsně k elfince. Ta ji na moment objala. Pak se pustila a povídá. "Už jsi na cestě? Kde asi tak jsi?" Princezna jí pověděla, že bude na místě setkání asi o den dřív a vysvětlila jaké kouzlo použil dvorní čaroděj. Černovláska se zamyslela a pak řekla. "Víš co? Jdeme spát, tedy ty jdeš spát a já vyrazím na cestu už teď. Nepůjdu ani zítra spát a tak srovnám ten tvůj náskok a sejdeme se o den dříve." Princezna byla nadšená a souhlasně přikyvovala. "Ale nebude ti to vadit a co dnes, nepočká to ještě chvilku sotva jsme se setkali." Černovláska princezně položila prst na rty. "Tiše, neboj se já něco vydržím. A pojedu hned, bude daleko lepší tě vidět v našem světě, kde jsou barvy a vůně. A teď spi." Řekla a lehce princeznu políbila. Ta chtěla ještě něco říci, ale zatočil se s ní svět a znovu ležela na starém kavalci a spala. Černovláska se na své stanici probudila a tiše se oblékla. Ve stáji si vybrala čerstvého koně a osedlala ho. Tiše vyvedla koně na dvůr, otevřela bránu a naskočila. Myšlenkou popohnala zvíře k opatrnému klusu. Jakmile uslyšela pod kopyty koně dláždění silnice, tak vydala povel k trysku. Zabořila tvář do koňské hřívy a kůň vyrazil jako střela do noci. Celou noc bušila jeho kopyta do horské silnice a s prvními ranními paprsky se před ním oběvily ohrady další stanice. Minuli spolu vyjíždějící dostavník a vlétli do dvora jako vítr. Podomek vyběhl ze stájí a chytil neklidného koně za uzdu. "Přiveď mi čerstvého koně, jedu hned dál." Křikla na něj černovláska a sklouzla ze sedla. Sundala si brašny a deky a počkala na nového koně. Za pár okamžiků se podomek vracel s čerstvým koněm. "Máme zrovna jednoho připraveného madam, takhle po ránu jich vždy pár nasedláme dopředu. Urychluje to odbavení kurýrů." Rozpovídal se. Černovláska zavěsila své věci na sedlo a vyskočila na koně. "Díky." Řekla překvapenému muži a popohnala koně směrem k bráně. Za pár minut se opět hnala na proti princezně. Kolem poledne opět vyměnila koně a večer znovu. V noci nemohla jet tak rychle jako za světla a tak se na další stanici, dostala až zase ráno. A opět silnice a čmouhy okolní krajiny. Hnala se jako vítr, dokud po poledni nespatřila v dáli před sebou větší skupinu budov. Trochu zpomalila a rozhlédla se. Hory po stranách ustupovali a bylo znát, že slinice vchází do podhorské roviny. Před černovláskou byla poslední přepřehací stanice v horách. Tady by se dnes měla sejít s princeznou. Dojela k budově obchodní společnosti a seskočila z koně. Odvedla ho do stáje za budovou a zavedla do volného stání. To už si jí všimli stájníci a převzali si koně. Černovláska s brašnami a dekou na rameni vyšla ven a zamířila ke krčmě. Vstoupila do šera rozlehlé krčmy a zamířila k nálevnímu pultu. Kromě jednoho kurýra v kožené uniformě, opírajícího se o nálevní pult a srkajícího víno, tu nikdo nebyl. Netrpělivě zabušila pěstí o desku pultu až to zadunělo. Cítila na své tváři kurýrův pohled. Netrpělivě se otočila a chtěla dotěrného kurýra setřít. Pohlédla do veselé, usmívající se tváře. Vykulila své nebesky modré oči a s radostným výsknutím, se kurýrovi vrhla kolem krku. "Princezno! Ty už jsi tady? To je skvělé, to jsem nečekala, jen jsem ubytovala koně a jdu shánět koupelnu a narazím na tebe." Drmolila a objímala princeznu. " Zadrž!" Zvolala princezna se smíchem. "Mám tu obědnaný pokoj a zrovna nám ohřívají vodu na koupel a nakázala jsem ohřát i dost vína s medem a donés to na pokoj." Černovláska popadla své věci a hodila si je na rameno. "Tak na co čekáme?" Zeptala se z vesela a vyrazila ke schodům, vedoucím do patra k pokojům. Princezna vykročila hned za ní...
Rytíř už přestal počítat dny, jak dlouho je opět na cestě. Čas mu ubíhal rychle a ve společnosti šlechtické rodiny a jejího vojenského doprovodu, se po dlouhých letech cítil opět volný. Jako by byl na nějakém menším tažení. Jako kdysi na průzkumných výpravách s armádou. Měl pocit, že je opět užitečný a potřebný. To, že mohl předávat svoje zkušenosti a učit ty mladé tomu, co znal to mu vracelo opět chuť do života. Přez den na své bolesti a trápení už skoro nemyslel. To, až když se ukládal ke spánku, vracely se jeho myšlenky zpět k dívkám, které vlastně opustil. Neusínalo se mu moc dobře a dokonce by se dalo říci, že čím dál hůř. Neustále sváděl boj s touhou sundat si na noc svůj ochranný amulet a dovolit černovlásce a princezně, aby jej našly. Přemýšlel nad důvody, které ho vedli ke stvoření amuletu a k jeho používání. Zatím však kromě vlastní touhy a bolesti ze stesku, nenašel jediný ospravedlnitelný důvod k jeho sundání. Doufal, že tím co dělá ulehčuje oběma dívkám život. A sobě vybírá lepší závěr života, nežli je senilnění a zkomírání mezi tlachajícími mnichy. Rytířovy staré kosti si opět zvykly na celodení jízdu v sedle a oči se v horách projasnily. Získal cvičením s oběma chlapci zpět svou jistotu v ovládání zbraní a cítil, jak se mu vrací část někdejších sil. Vlastně se opravdu cítil šťastný.
Po několika dalších dnech cesty v horách se začala okolo stezky měnit krajina. Nejprve si toho všiml jen rytíř. Asi po dvou dnech si všimli i ostatní. Přibylo lesů okolo cesty a skály byly čím dál více vzdáleny jedna od druhé a byly čím dál menší. Nakonec se skalnatý ráz kraje úplně vytratil a zbyly jen zalesněné kopce. Bylo jasné, že sjíždějí z hor do severních zemí. Všem se ulevilo, protože cestovat po zasněžených horách bylo dost šílené. A tak byli rádi, že stihli přejít nejhorší část cesty ještě před prvním sněhem.

Pařížské snění

22. května 2011 v 0:14 | Vítr |  Diary


Neslyšně, jako zkušená kočka, se přiblížil půlnoční čas. Po celodenním kolotoči a pestrém kaleidoskopu zážitků, mám pocit, že svět kolem mne nezvykle ztichl a ztratil barvy. Jako by přestala působit nějaká podivná droga a zůstalo po ní jen šedivé prázdno a bolest v břiše. Vrhám se hladově po klávesnici a pokouším se uniknout z dosahu té prázdnoty, co mi rve vnitřnosti. Být toto Francie před sto-sto padáti lety, píši tyto řádky černým inkoustem na bělostný papír a na stole mi místo lahve rumu, stojí láhev absintu. Na místo tohoto prastarého domu, bych byl v podkrovním, studeném bytě, nekde uprostřed Paříže. V křesle proti mě, na klíně opilé prostitutky by se sklenkou onoho zelenavého nápoje seděl hrabě Lautrec a šklebil se na mne. Vyprávěl by mi vybranými slovy své přisprostlé historky a svým roztřepaným štětcem v pěsti, by mi do chladného nočního vzduchu, maloval svou Rusovlásku. A já, hltaje každé jeho sebekratší slůvko a sebemeší tah štětcem, snažil bych se vše věrně předat tomu papíru, na stole předemnou...
Netuším, jakými záhadnými cestičkami se můj unavený mozek dopracoval k této prapodivné představě. A nemyslím si nic o absurdnosti těchto řádek, vždyť vím, že až si zítra během dne najdu chvilku a přečtu si co jsem dnešní noci psal, budu stejně jako vy udiven a zmaten. A zcela jistě zapochybuji o své vlastní příčetnosti....

Město I.

20. května 2011 v 14:00 | Vítr |  Město


Ulice plné ranní mlhy.
Ulice plné vlkosti po nočním dešti.
Ulice plné lesklých zrcadel kaluží.
Ulice plné starobylé, pulsující magie.
Zaprášená zákoutí kontrastují s leskem zářivých, reklamních světel. Moderní budovy svou výstředností překrývají všednost architektury let předešlých a překřikují okázalost těch pár pozůstalých z časů, ještě dávnějších. Mokře se lesknoucí, starbylé dláždění z žulových a buližníkových kostek, ohlazených věky do kulata, se střídá s pruhy asfaltu a betonu. Skupinky popelnic a osamělé sloupy poblikávajících semaforů se vynořují z mlhy jako zkamenělí poutníci a zase mizí za mými zády v cárech tančící mlhy. Jdu tím ranním Městem a podvědomě z lehka našlapuji, jako bych se obával, co všechno mohu v mlžném ránu svými kroky probudit. Cítím z průjezdů a tmavých koutů, číhavé phledy posledních nočních obyvatel, těch prázdných městských ulic. Spěchám do bezpečí svého domova a pokouším se nemyslet na všechen ten podivný šustot a cvakot na dlažbě někde v šeru za mnou. Vytáhnu z kapsy velký železný klíč a mířím ke známému kamennému portálu masivních, dřevěných, železem pobitých dveří. Letmým pohledem přez rameno se ujišťuji, že jsem sám a odemykám starobylé dveře. Proklouznu do přítmí klenutého průjezdu a zabouchnu pootevřené dveřní křídlo. Zamknu a opřu se o dřevo starých dveří. Cítím, jak ze mne opadává napětí, jež sem si ani neuvědomoval. Po tváři mi prolétně úsměv. Z čeho mám vlastně obavy? Že na mne, na mé noční procházce bafne opilý bezdomovec, nebo utahaná prostitutka? Vždyť o mě nikdo neví. Asi blázním. Odlepím se ode dveří a udělám krok do tmy a průjezdem se rozlehne klapnutí podpadku mé těžké, kožené boty. Vzápětí se za mýmy zády ozve temná, dunivá rána, jako by do starého dřeva domovních vrat narazilo těžké beranidlo. V okamžiku ztuhnu a neodvažuji se ani dýchat. Z poza těžkých dveří, se ozívá tiché vrčení a oddychování, jako by tam bylo nějaké veliké dravé zvíře. Ozvalo se škrábání a dřevo dveří zasténalo. Potichu se snažím od dveří odejít. Tiše zahýbám za roh ke schodišti a z venčí slyším vzdalující se cvakání drápů po mokrém dláždění. Pak se uvolním a nadechnu. Vybýham schody do čtvrtého patra, vlastně je to již podkroví. Před dvěma lety jsem si tu koupil starou půdu a udělal si z ní svůj byt. Tedy spíš obytný sklad kuriozit a muzeum s koupelnou a kuchyní v jednom. Půdní prostor je vlastně veliký obdélník kde na místo stěn stojí police s knihami a nejrůznějšími zbírkami kamenů, kostí, zbraní, vycpaných zvířat a map. Vše co jsem za pětatřicet let svého života nashromáždil. Uprostřed půdy ve spleti regálů připomínajících bludiště a ke středu půdy se zvyšujících, podle stoupavého sklonu střechy, je ukrytý obytný prostor. Kolem mohutného, přez tři metry silného, cihlového pilíře který ukrývá komínové roury z celého domu sem zbudoval kuchni a jídelní kout. Z boku pilíře je sprcha a obezděný záchod a z opačné strany malá dílna. Mám tu menší zámečnickou dílnu i s výhní a malým stolním soustruhem. Truhlářské vybavení, zlatnické a hodinářské vybavení a když na to příde i nářadí a materiál na ušití bot či koženého kabátu. Ponk s chemickou laboratoří a vybavení pro zbrojíře. Pár krajních regálů obsahuje spoustu knih o řemeslech a odborné literatury. A samozřejmě hromady různého materiálu, skla, kovů, látek i kůží. Ze čtvrté strany komínového pilíře je litinové, točité schodiště, vedoucí do malé věžičky usazené uprostřed hřebene střechy. Ta věžička je docela malá, tak pro jednoho člověka a slušný hvězdářský dalekohled a byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem toto místo kupoval. Druhý důvod byl, že je odsud vidět v podstatě celé Město a třetí, že mne tu nikdo ani náhodou nezná.
Vpadl jsem tedy do svého bytu a zavřel za sebou těžké, protipožární, ocelové dveře. bylo dost náročné dostat je sem po starém schodišti bez výtahu, ale nakonec to firma vyrábějící a montující tento výkřik moderního zabezpečení, za malý příplatek zvládla. Když za mnou ocelové dveře zaklapli, schodil sem boty a postupně se cestou k sprše svlékl. Zapadl jsem do sprcháče a pustil horkou vodu. Nastavil sem teplotu vody na hranici únosnosti a zaťal zuby. Po chvíli si má kůže zvykla a já se poddal pravidelnému bušení nepřetržitého proudu horké vody. Musím říci, že je to úžasná relaxační masáž. Asi po pěti minutách sem sáhl po mýdle a pořádně ze sebe smyl lepkavý pocit z probdělé noci a ranního hrůzného zážitku. Po spláchnutí spousty mýdlové pěny, sem vypnul proud vody a zabalený do županu a ručníkem si vytíraje vodu z vlasů, hledím v kuchyni do mrazáku, hledaje něco k jídlu. Leželo tam několik lahví rumu, obalených ledovou krustou. Po jedné jsem sáhl a otevřel ji. Postavi ji na stůl a vzal z police mezi knihami odloženou malou sklenku. Nalil sem ji plnou hnědavé, vonící tekutiny a na jeden zátah ji vyprázdnil. Nalil sem si druhou a láhev zavřel. Z regálu po levé straně vybírám jednu starou knihu v kožených deskách se zlaceným a téměř nečitelným nápisem "Likantropia", položil sem ji na stůl sedl si a začal za pomalého upíjení druhé sklínky, listovat jejími zažloutlými stránkami. Četba latinského textu, proloženého neskutečnými, ručně malovanými obrázky pro mne byla trochu náročná a tak mi hledání potřebných informací trvalo poněkud déle. Nakonec jsem knihu nechal ležet na stole a došel k malému střešnímu oknu, kterým sem z venčí dopadalo sluneční světlo nového dne. Zatím co jsem byl ve sprše a četl si v té knize, vyšlo konečně slunce a zaplašilo i ten nejmenší cár mlhy, jako by tu nikdy žádná nebyla. Hledím na střechy okolních domů, jak se táhnou do všech stran, jako šedočervené, zvněné moře. Jež nějaký šílený mág mávnutím své kouzelné hůlky proměnil v kámen. Měl bych si jít lehnout a dospat své noční toulání. Odpoledne mám práci a večer si příde zákazník pro hotovou zakázku.
Hned za prvním regálem knih, co tvoří stěnu kuchyně mám ve dvou a půl metrech nad podlahou udělané malé vestavěné patro. Vzniklo tak, že jsem prostě zavěsil podlahu v této výšce mezi police s knihami a postavil sem tam postel a noční stolek. Na příč mezi regály vysokými až ke střeše, jsem namontoval další police a naplnil je též knihami a tak se celý prostor uzavřel. Jen ze strany od kuchyně je vynechán úzký průchod, k němuž vedou kovové schůdky, které se dají v případě potřeby i zvednout a tak se z mé ložnice stává poměrně nepřístupný prostor. Ještě něco mám ve svém malém pokojíku. Jeden z několika trezorů (ostatní jsou po různu ukryty po celé půdě) a kovovou skříň na zbraně. Je v ní bezpečně zamčeno několik pušek a pistolí. Trezor zase ukrývá rozbušky, výbušniny a několik různých druhů granátů. Jo asi bych měl říci, že jsem tak trochu paranoidní. Ale věřte mi prosím, mám dost dobrý důvod. Vlastně spoustu důvodů a některé tedy dobré nejsou vůbec. A už bych měl jít opravdu spát, protože jeden z těch důvodů má dnes večer přijít a musím na něj být odpočatý. Zavrtal sem se do peřin a zabořil hlavu do polštáře. Dvojitý rum odvedl jako vždy dobrou práci a já téměř okamžitě usínám...

Neobyčejná obyčejnost...

17. května 2011 v 22:34 | Vítr |  Diary


Právě jsem přijel domů. Hlavou se honí vzpomínky na dnešní odpoledne a prsty začínají sami vyťukávat slova, skládající se do vět. Dnes vlastně není pořádně o čem psát. Bylo to takové obyčejné odpoledne. Žádné rozjásané a veselím pištěním překypující odpoledne, jen prosté, obyčejné. Jako spousta předešlých a doufám i budoucích odpolední. Odpoledne tak klidné a tiché, že člověk ukolébán tou poklidností, zapomene na všední starosti a oddává se pozorování obyčejných věcí kolem sebe. Je to okamžik, kdy s údivem zjistíme, že i v té nejběžnější věci kolem vás je ukryta neobyčejná krása. Podivujete se například nad dokonalou okrouhlostí okraje malého šálku kávy. Obyčejná vůně kořeněného, horkého vína vám hladí čichové buňky a vy upadáte do poklidného hovoru o obyčejných věcech. Cítíte v dlaních chladivý dotek obyčejného dřevěného stolu a vnímáte jeho uklidňující pevnou solidnost, ukrytou v jednoduchosti jeho obyčejného vzhledu. Neobyčejná obyčejnost tohoto dne, vyvolává v básníkovi neobyčejnou touhu stvořit v pár řádcích malý sonet, kterým by za tento obyčejný, den složil svůj dík.
Dík.

Poslední cesta VIII.

17. května 2011 v 20:26 | Vítr |  Cesta draka


Stoupání bylo dost příkré a vlhká mlha ještě ztěžovala dýchání. Jediný zvuk, co se v tom šedavém příkrovu ozíval, bylo skřípání štěrku pod podrážkamy jeho bot. Ta cesta mu byla povědomá, jako by tudy už kdysi šel. Trochu jej mátlo, že neví kde vlastně je. A proč tu je. Cítil se unavený, jako by se po horách plahočil již několik dní a stále měl pocit, že by měl vědět, kudy vlastně jde. Cesta byla stále strmější a začal foukat mírný větřík. Mlha se pomalu trhala a mezi jejími cáry rytíř rozeznával kolmé, skalní stěny kolem cesty. Viděl, že se blíží k vrcholu jakého si horského průsmyku. Vše mu bylo čím dál více povědomé. Určitě tudy již šel a pomalu si začal uvědomovat, kdy to bylo. Jen ta mlha tu tenkrát nebyla. Když vystoupal na nejvyšší bod průsmyku a casta začala klesat vstoupil opět do mlžného příkrovu. Myslel na to, že tady někde po pravé straně leží balvan, na který tenkrát unaveně usedl, když jí spatřil. Ano už věděl přesně kde je. Tady v těch místech na něj kdysi princezna čekala. I s párem koní, aby měli na čem jet dál a nemuseli se plahočit pěšky. Ano již se z mlhy vyloupl povědomý kámen. Rytíř se zahleděl do mlhy a spatřil obrys lidské postavy. Cítil, jak se mu zalévají oči slzami. "Princezno," zašeptal rytíř jako tenkrát, "našla si mne. Zahodil jsem šanci, ještě někdy tě spatřit a ty jsi mne opět našla." Pomalu se blížil k nezřetelné postavě v mlze, ale ta byla stále stejně vzdálená. Nakonec se rozeběhl, ale nebylo mu to nic platné. "Princezno! Stůj prosím! Neodcházej!" Zvolal a pak ještě několikrát. Jedinou odpovědí mu bylo poplašené ržání koní. Pak ucítil čísi dlaň na rymeni a uslyšel, jak jej někdo volá. "Mnichu probuď se. Něco se ti zdálo a svým křikem plašíš koně." Rytíř se s trhnutím probudil. Bylo odpoledne stejného dne a z ohniště ještě stoupal dým. Odhadoval, že spal asi hodinu. Zmateně se posadil a rozhlédl se po svých společnícíh. Poněkud udiveně si jej prohlíželi. Rytíř zívl a sáhl po kožené lahvi s vodou a trochu se napil. Zaražené mlčení jeho společníků, mu bylo nepříjemné a tak přerušil trapné ticho otázkou. "Co se stalo? Koukáte všichni, jako byste viděli strašidlo." Šlechtic se trochu vzpamatoval a odpověděl. "Dost jsi křičel ze spaní mnichu, vážně to plašilo koně." Rytíř nevěřícně zavrtěl hlavou. "A co jsem křičel, že jste všichni tak zaražení?" Šlechtic se rytíři podíval přímo do očí. "Volal si princeznu, aby počkala a neodcházela ti." Mnich na vteřinu zaváhal a pak se rozesmál. "Princeznu? Tak se jmenoval kdysi můj kůň. Asi se mi o tom koni zdálo." Muži kolem ohniště poněkud zrozpačitěli, jasně jaká jiná princezna by mohla mnichovi utíkat. Jen postarší kapitán vypadal, že mnichově vysvětlení nevěří. Rytíř se otočil od ohně a přehodil si deku přez ramena. Pozoroval skály a přemýšlel nad podivným snem. Určitě nebyl magický, to by jej před ním prsten ochránil, tak co tedy mohl znamenat? Snad jen to, že někde ve svém nitru toužil rytíř po zcela jiném životě, nežli pro jaký se rozhodl. Zaslechl cinknutí kovu o kámen a vzrušený hovor. Rytíř se otočil a viděl oba mladíky spolu s vojáky, jak stojí kousek dál na cestě a pokouší se trefit nožem do padlého kmene jakéhosi prastarého stromu. Pomalu, s bolestným syknutím se zvedl. Tiše zanadával na stáří a vydal se k vojákům. Došoural se ke skupince a chvíli se díval, jak vojáci vysvětlují mladíkům způsoby házení. Pak si někdo všiml rytířova příchodu a kapitán vojáků jej oslovil. "Dobře, že jdeš mnichu, zajisté ses v klášteře celá léta jen nenudil, ale i cvičil boj. S holí si nic od dob svého mládí nezapoměl, tak nám ukaž, jak si poradíš s tou pěknou dýkou, co jsi tak zajímavým způsobem zdědil." Rytíř zaslechl v kapitánově hlase jemný osten ironie. Usmál se a odhadl vzdálenost ke kmeni. Lehce mávl rukou, spíš jako by odháněl mouchu a ani se pořádně nedíval na cíl. To že hodil, poznaly podle dutého nárazu těžké dýky do kmene. Zabodla se a lehce zadrnčela. Vojáci nadšeně vykřikli a šli pro nože a dýky, co již byly zabodány v kmeni nebo ležely okolo v kamení. Rytíř opatrně vyvyklal novou dýky ze starého dševa a byl velmi spokojen vlastnostmi té zbraně. Letěla jako šíp přesně a zabodla se tak hluboko, že ji málem nevyndal. Chvilku učil spolu s vojáky oba chlapce na co si dát při házení pozor a jak odhadovat vzdálenost a podobně. Když se asi po hodině povedlo oběma hochům zabodnout své dýky skoro každým zásahem, navrhnul někdo, aby kus popošli a zkusili házení na velkou vzdálenost. Odešli od kmene tak na padesát kroků. Chlapci hleděli na novou vzdálenost s krajní nedůvěrou. "To přeci není možné, házet na takovu vzdálenost, to je dobrý zásah jen věcí náhody." Podivoval se starší z chlapců. Dokonce i vojáci koukali na svého kapitána s nedůvěrou. Ten vytáhl svou dýku, chvilku přemýšlel a pak hodil vysokým obloukem. Dýka se zablískala ve vzduchu a udělala nekolik otoček a nakonec se zabodla z vrchu do kmene. Všichni propukli v nadšený povyk. Kapitán se usmíval a v duchu si gratuloval, že se nezesměšnil. Nebyl si moc jistý zásahem. Rytíř se postavil vedle kapitána, aby vzdálenost byla na chlup stejná a zamžoural na vzdálený kmen. Musel malounko přimhouřit oči a ostřit. Kapitám jej sledoval a pousmál se. "Vidíš vůbec ten kmen mnichu?" Všichni zpozorněli. Už tušili, že uvidí něco zajímavého. Rytíř vytáhl dýku a potěžkal ji v ruce. Pak si ji nadhodil a v letu ji chytil za hrot. Napřáhl se a povídá. "Kmen vidím, ale né tvou zbraň, tak bych ti ji nerad zničil." Kapitán se zasmál. "Starče to nemůžeš myslet vážně na tu vzdálenost budeš rád, že se trefíš." A rozesmál se znovu. Rytíř si olízl prst a zkoumal vítr. Pak švihl rukou s dýkou a pustil ji. Následovalo zasvištění a jasný zvonivý náraz. U kmene se blískl kov a cosi cinklo do kamení. Rytíř se podíval na kapitána potutelně se usmívajíce a pravil omluvným tónem. "Omlouvám se kapitáne, ale neměl jsi mne rozptylovat, jsem už starší člověk a na tuto vzdálenost již hůře vidím. Tvé dýky je mi líto." Když to dořekl, rozeběhli se všichni ke starému kmeni. Tam s údivem zastavili. Rytířova dýka byla zaseknutá v kmeni pod daleko ostřejším úhlem nežli kapitánova. Vlastně z kapitánovy dýky zbýval už jen pahýl čepele zaseknutý v kmeni. Zbytek dýky ležel opodál. Obrátili se zpět a viděli, že se rytíř tentokrát ani neobtěžoval dojít se podívat, jak jeho hod dopadl. Kapitán sebral ze země zbytek své dýky a vatáhl z kmene i rytířovu. Prohlédl si její hrot a čepel, ale nikde nenašel ani škrábanec. Tan kov musek být velice kvalitní. Pomalu se vraceli za rytířem a živě se bavili o tom, co právě viděli. Kapitán podal rytíři dýku. Ten ji schoval do pozdra na opasku. "Omlovám se ještě jednou kapitáne, jak jen to bude možné, seženu ti novou dýku." Kapitán mávl rukou. "Mám ve vaku ještě dvě. Chtěl bych to však vidět znovu." Rytíř zavrtěl hlavou." Kapitáne to není jen tak, takový šťastný hod se povede jen vijímečně. Trefit ten kmen není až takový problém, když započítáte vlhkost vzduchu a vítr a to zda je mezi tebou a nepřítelem třeba voda nebo rozpálený písek. Tak se prostě dobrou zbraní trefíš. Ale trefit takový, malý cíl jako byla tvá dýka, to je také dost o štěstí." Další hodinu se bavili na téma házení a zkoušeli se trefit do kmne. Po té hodině se všichni vojáci naučili alespoň trefit kmen. Oba chlapci byli nakonec rádi, že kmen trefovali, alespoň nějakou částí svých zbraní. Rytíř házení přerušil a požádal o bojovou sekyru. Jeden z vojáků došel k hromadě sedel a zavazadel a přinesl tři bojové sekyry. Rytíř si je potěžkal a prozkoumal vyvážení a kvalitu zbraní. Pak si jednu vybral a rozcvičil si rameno. Pak sekyru poslal na plocho, téměř vodorovně s terénem. Ta se točila a letěla jako disk. V polovině vzdálenosti od kmene bylo vidět, že letí mírně vzhůru. Vlastně po oblouku. Nad kmenem už letěla strmě vzhůru. V několika metrech se zastavila a spadla na zem. Zmizela za kmenem. Muži vydechli údivem. Jen mladíci se smáli. "Starče, minul si kmen!" Kapitán se na ně udiveně podíval. "A k čemu myslíte, že by v boji bylo trefovat kmen, když nepřítel se bude určitě ukrývat za ním? Vsadím se o co chcete, že ta sekyra je za kmenem zaseknutá v zemi. A kdyby nebyla, tak náraz té těžké zbraně vyřadí každého, kdo by tam ležel." Starší z chlapců se otočil a doběhl ke kmeni. Tam zůstal zaraženě stát. Sekyra byla si dvě stopy za kmenem zaseknutá v zemi. Opravdu, kdyby tam někdo ležel, tak jí má zaseknutou v páteři a kdyby jej trefila tupou stranou, tak je při tom, jaký to musel být úder, stejně neschopen dalšího boje. Mladík vzal sekyru a pomalu se vracel. Ten mnich byl divný. To jak se vlastně vůbec nechová jako mnich i to jak ovládá zbraně. Vlastně je divné, že mnicha ještě neviděl modlit se či dělat alespoň nějaká svatá znamení. Spíš vypadá jako starý žoldák na útěku. Mladík se rozhodl, že si své podezření nechá zatím pro sebe a že bude domělého mnicha tajně sledovat. Jen jedno si chtěl ověřit hned. Došel k mnichovi a položil na zem sekyru. "Mnichu, máš nás učit a to zatím děláš dobře, ale mi musíme také cvičit s mečem." S těmi slovi, vytáhl svůj meč z hromady u sedel a ještě pokynul jednomu z vojáků, aby rytíři půjčil svůj. Postavil se do střehu a počkal až si rytíř s poněkud nejistým výrazem vyzkouší vojákovu zbraň. Rytíř mečem několikrát mávl, aby získal trochu času. Co to ten kluk zkouší? Chce ho utahat? Pohlédl tázavě na šlechtice. Ten jen pokrčil rameny a kývl. Rytíř se postavil před chlapce a lehce cinknul čepelí svého meče o jeho. Chlapec udělal rychlý výpad podél rytířova meče. Vedl tak bod na rytířův krk. Ten se však téměř nepohnul, jen pootočil zápěstím a odklonil hrot mladíkova meče do strany, přez své rameno. Mladík najednou zjistil, že je pár centimetrů od rytířova obličeje, ten jen lehce cuknul čelem a trefil mladíka do nosu. Nebyl to silný úder a ani nijak bolestivý. V opravdovém boji by mu rytíř rozbil nos na kaši a vyřadil ho z dalšího boje. Takto byl ten naznačený úder jen poněkud ponižující. Několik uchechtnutí okolo, mladíka naštvalo. Uskočil a zaútočil nízkým sekem na rytířův bok, ten se pootočil a sklopil čepel svého meče, aby se kryl. V poslední chvíli však mladík svůj meč zvedl nad rytířovo zápěstí a už to vypadalo, že mu mladík usekne ruku. Muži okolo vykřikli, ale rytíř bezmyšlenkovitě zvedl ruku o potřebných pár centimetrů a hranou záštity zachytil chlapcův úder. Třesklo to, ve vteřině rytíř podebral chlapcův meč a švihl svou zbraní dopředu. Chlapcúv meč odlétl pár metrú od obou bojujících. Hrot rytířova meče se zastavil na kůži chlapcova krku. Ten okamžitě ztuhnul a veškerá zlost a chuť do boje jej při pohledu do prázdnoty rytířových očí opustila. Uvědomil si, že se dívá do tváře smrti. Pobledl a roztřásl se. Všichni okolo zůstali bez pohnutí stát. Starý rytíř potřásl hlavou a spustil pomalu čepel k zemi. Opřel se o ni jako o hůl a pak si sedl na zem. Těžce oddychoval a cítil jak mu stéká po čele kapka potu. Vedle něj se posadil i vystrašený chlapec. "Naučíš mě to mnichu? Tahle finta by mi mohla pomoci v boji." Rytíř přikývl a mladík se zvedl a odešel se k ohni napít. Šlechtic si odkašlal a zvolal. "Tak myslím, že pro dnešek by to stačilo, stejne se již stmívá a nebude na nic vidět. Pojďte si sednout k ohni a něco zakousneme. Kapitán nám může vyprávět nějakou z historek, co zná od svého otce." Všichni se odsunuli k ohni. Šlechtic došel k sedícímu rytíři. Podal mu ruku a pomohl mu vstát. "Tak pojď, dáme si trochu horkého vína před spaním, to zahání zlé sny. Ten můj kluk má v sobě příliš vzteku. Jsem rád, že budeš mé chlapce učit zrovna ty. Jiný by toho kluka nejspíš zabil." Rytíř se na šlechtice pochmurně usmál. "Chybí mu disciplína a koordinace, ale to je věc cviku a mezi námi, myslím si, že s tím, kdo by koho zabil to bylo od počátku dost nejisté. Tou druhou ranou mne málem dostal. Jsem už vážne starý. Kdyby ten boj trval o něco déle, tak mne prostě utahá." Šlechtic pokýval hlavou a podepřel rytíře, aby se mu lépe šlo. U ohně se již hřálo maso a kotlík s vínem. Posadili se a přijali nabízené pohárky s kouřícím nápojem. Rytíř se s chutí napil. Cítil jak se mu rozlévá teplo po těle. Uvolnil se a opřel o položené sedlo nějakého vojáka. Muži probírali, co dnes viděli a jak se kdo předvedl při cvičení. "... a zítra bysme mohli zkusit luky a kuše." Navrhoval mladší chlapec. Dnes se do cvičení moc nehnal, ale luky a kuše jej viditelně lákaly. "Neboj," odpověděl mu jeho bratr, "určitě najdeme nějaké vhodné místo a tady náš učitel nám ukáže, jak to děláme špatně." Šklebil se a smál, když o tom mluvil. Rytíř se snažil neposlouchat to pošťuchování a hleděl si svého vína. Nebyl si jist, jak má s chlapci zacházet. Jejich otec to s nimi myslí dobře, ale dost je rozmazlil. Nějakého nestranného vychovatele či učitele, už potřebovali dávno. Opřel si hlavu o sedlo a dopil zbytek vína. Ani si nevšiml, kdy se mu myšlenky rozkutálely a on usnul. "Chlapi mluvte tiše." Řekl najednou kapitán a ukázal na spícího rytíře. Hovor kolem ohně utichl. Sem tam se ozíval tichý šepot a nakonec, se kromě muže určeného jako hlídka, zabalili všichni do dek a postupně usnuli.
Po šedé trávě kráčeli dvě postavy, vedouce se za ruce. Šli tiše a pořád se rozhlíželi kolem sebe. Stínový svět byl jako vždy úplně tichý, bez jediného zabzučení či zacvrdlikání. Mlžný, šedavý příkrov se rozestupoval, jak kráčeli a pár kroků za nimi se opět uzavíral. Bloudili tímto podivným světem již kolikátou noc, v naději, že se jim jejich kouzly podařilo rytíře přivolat. K jejich smůle byl rytířův ochranný amulet velice silný a tak odolával každému jejich magickému snažení. I když si v duchu připustily, že rytíře nenajdou, tak stejně každou noc procházeli stínovou zemí a držíce se jedna druhé, bránily se návalům pocitu opuštěnosti a samoty. Jejich silným poutem byl vždy rytíř a soužití s ním a když teď tak nečekaně zmizel z jejich životů, cítili mučivou prázdnotu ve svých srdcích a to je připoutávalo k sobě navzájem více, nežli šťastná léta po rytířově boku. Většinou své noční bloudění končívali unavené a propletené jedna do druhé přísahajíce si, přátelství i mnohem více, dokud živi budou. Nakonec je však stejně čekalo osamělé probuzení ve studeném, zbytečně velkém loži. Nezávisle na sobě, každé z těch dvou žen, začal v hlavě uzrávat plán na to, jak napravit tento nedostatek. Někde na okraji jejich myslí se jim rodila myšlenka na cestu. Na cestu do hor za tím po kom tak toužila jejich srdce....

Procházka....

16. května 2011 v 23:41 | Vítr |  Diary


Byl sem se projít. Celý dům spí a tak jsem vyrazil do ulic. Po nějaké době, sem si uvědomil, že stojím na poli a za zády mám poslední dům města. Díval sem se na západní obzor a pozoroval narudlou záři odrážející se od noční podmračené oblohy. Pár kilometrů na západ je veliké město. Stačí tři hodiny rychlé chůze a jsem tam. U pumpy bych si pak mohl dát kafe a mohl bych se stavit na návštěvu....
Nevím jak dlouho jsem se díval a nechal své myšlenky volně létat. Pak mne první dešťové kapky poslali spět domů. Cestou sem se ještě ohlédl a poslal v duchu pozdrav, té záři...

Pátek třináctého ....

13. května 2011 v 21:59 | Vítr |  Diary


Co dodat, snad jen diky bohu za rum.... za spoustu rumu.

Pátek 13.5. v 0:12

13. května 2011 v 0:46 | Vítr |  Diary


Už to začíná být strašidelné. Jak se před půlnocí budím a přicházím sem. Jako by ve mě žil ještě někdo jiný. Někdo, kdo počká až usnu, aby mohl zvednout mé tělo z postele a dovést jej k počítači. Tady si nechá otevřít mé nejdůvěrnější tajemství a nahlíží do něj. Pak donutí otevřít láhev alkoholu a naplní jím mé žíly. To mne probudí. Sedím před oknem do světa nočních duchů a vůbec netuším, kde sem se tu vzal. Cítím jak mi žilami protéká tekutý oheň a marně se snaží ohřát ten pustý a ledový svět uvnitř mne. Cítím ho. Je těsně za mnou. Vím že když se otočím, tak uskočí a já nikoho neuvidím. Na to si dává moc dobrý pozor. Jen tam tak tiše stojí a dívá se mi přez rameno co píši. A já musím psát, musím přehlušit jeho sýpavý dech co cítím v zátylku. Píši a barvy tohoto světa blednou a rozplývají se a ze vniklé šedé, husté mlhy začínají vystupovat povědomé obrysy. Již poznávám povědomý kraj a opět pod bosýma nohama cítím mokrý a studený, pobřežní písek. Jsem uvnitř svoho srdce. Toto sem já uvnitř. Má vnitřní pustina. Zrychluji svou chůzi, až nakonec běžím. Ženu se po písčité pláži, utopené v příkrovu věčně mokré a lepkavé mlhy. Písek mi odletuje od promrzlých chodidel a mé tělo se pomalu rozplývá v té šedavé, mlžné břečce, nakonec letím. Ženu se podél pobřeží jako vítr. Ano stal sem se větrným poslem. Před sebou trhám mlžné cáry, jak pavučiny v roztříštěných oknech znesvěceného kostela. Ženu před sebou drobné lístky z květů uschlých růží a ušpiněnou, kdysi bílou stužku, jenž svazovala v jiném životě hřívu neposlušných, dívčích vlasů. Ženu útržky vzpomínek do oceánu šedého a chladného jako bývali mé oči před tím, než sem se stal větrem. Hladina oceánu se vzdouvá a převaluje a vlny se lesknou jako rtuť. Jako by všechna ta masa ledové vody byla rtutí. Leskne se a duní. Vlny řvou pod náporem větrné smršti kterou sem se stal a svíjejí se v nesmyslném výření a ječí a valí se do stran. A do toho všeho padá každý seschlý lístek jehož jsem se coby vítr zmocnil. Pak vzvlétnu k ocelovým mrakům, tam kde za jejich hradbou tuším modré nebe a sluneční záři, ale vrstvy mraků jako by neměla konce a já bloudím a nenacházím cesty z té mračné pasti. Ve chvíli nejvyšího zoufalství rozrážím konečně s vítězným řevem hurikánu mraky, abych spatřil dole pod sebou jen nekonečný, výřící oceán a pusté, deštěm bičované, písčité pláže. Vítězný řev se mění ve zklamaný jekot a bouřící vítr se tiší....klesám zpět k pobřeží a rezignovaně zpomaluji. Pak znovu sedím u blikající obrazovky a doufám, že vše byl jen výplod mé šílené fantazie v kombinaci s dávkou alkoholu. Jen nedokáži pochopit, proč jsem tak mokrý a promrzlý a proč kapky vody stékající po mých rukou zanechávají po zaschnutí na černých klávesách bílé povlaky soli....

Poslední cesta VII.

12. května 2011 v 22:07 | Vítr |  Cesta draka


Chvilku jeli oba muži mlčky. Každý si rovnal v duchu myšlenky a promýšlel jak bude dál postupovat. Nakonec promluvil šlechtic jako první. "Všiml jsem si mnichu, že držíš svou hůl jako jezdecké kopí. A v sedle sedíš také jako zkušený jezdec. To, co jsi předvedl včera v krčmě, je na mnicha velmi dobrý výkon. Prostě z každého tvého pohybu vyzařuje vojenský výcvik a zkušenost. Pokud spolu máme pokračovat dál, měl bych alespoň něco o tobě a tvé minulosti vědět." Rytíř chvilku mlčel. Moc se mu nelíbilo, že by se měl před někým cizím odhalovat. Nakonec uznal, že něco říci musí. "Kdysi sem sloužil v princeznině armádě. Prošel sem poslední velkou válkou. Jak tam na východní hranici v horách, tak v bitvách o Jižní přístavy. To ještě bývaly samostatný stát. To až po smrti krále, připadli jako dědictví pod vládu princezny. Po té strašlivé válce jsem byl skoro půl roku v léčení ze svých zranění a klid kláštera mi učaroval na tolik, že jsem tam zůstal dalších třicet let. Cítím však v poslední době jakýsi neklid a tak jsem se opět vydal na cesty. To je tak vše, co bych ti o sobě mohl zajímavého říci. Třicet let jsem neměl v ruce pořádnou zbraň kromě loveckého luku a tesáku a této hole, která je mi spíš oporou v mém stáří, nežli zbraní. S mečem jsem se již rozhodl netahat. Na zvířata je stejně k ničemu a co by po mě mohli chtít lidé? Po chudém mnichovi? V nejhorším mám svou hůl." Šlechtic se usmál. Dostal odpověď kterou očekával. Ten mnich má své tajemství, kterého se nehodlá vzdát a tak se je šlechtic rozhodl respektovat. To co považoval za důležité se dozvěděl už z toho, co na mnichovi viděl a tím, co od něj slyšel se mu to jen potvrdilo. A navíc to znělo v celku pravděpodobně. Když ta válka tehdy končila. Tak mu bylo dvacet a padl mu v ní nejstarší bratr a otec. Věděl, že spousta mužů tehdy vyhledávala na dlouhá léta samotu a klid po tom šílenství, co zažili. Dokonce i o tom, že odcházeli hledat klid do hor a klášterů slyšel. Kdo ví, co všechno musel tenhle mnich zažít. Pak šlechtice něco napadlo. "A máš vůbec svěcení?" Rytíř zavrtěl hlavou. "Ne kdepak. Nejsem pravý mnich. Jenjsem si za ta léta v klášteře na jejich oděv tak zvykl, že jsem si jej nechal i na cesty. Navíc v něm mám identitu danou a nemusím nikomu nic vysvětlovat. Většinou." Dodal rytíř s úsměvem. "Klidně mi, ale dál říkej mnichu. Bude to tak jednodužší." Rytíř se zahleděl k zemi a po pár krocích zastavil koně a sesedl.. Šlechtic jej sledoval ze sedla. "Pojď dolu a podívej se máš lepší oči." Šlechtic seskočil a přidal se k rytíři. Ten ukázal na stopy koní před nimi a pravil. "Podívej to jsou stopy tvých lidí. Když jsme vyjížděli od krčmy, napočítal sem stopy deseti koní. Počítám, že každý máte svého a čtyři náklaní a jednoho, na kterém jedu já jako rezervního. Tedy dvanáct koní. Mno a já tu před sebou vidím stopy nejméně čtyř dalších koní. Mají jiné podkovy a o dost menší kopyta. Jsou to stopy horských koní. Taková menší, vytrvalá odrúda koní. Místní je používají více jak jezdecké koně, dají se totiž i zapřáhnout, nebo použít jako nákladní zvířata. Je tedy zcela jasné, že mezi tvými lidmi a námi jedou čtyři koně a naložení. Jen ti neřeknu, zda jsou to jen jezdci, či někdo s třemi koňmi nákladu." Rytíř se vrátil ke svému koni a nasedl. Šlechtic se ještě chvíli díval bezradně po zemi a nakonec uznal, že z té změti stop nic nepozná. Nasedl též a obrátil se na rytíře. "Musím se přiznat mnichu, že tam vidím jen koňské stopy, co mi nic neříkají. Pokud máš pravdu, tak navrhni co dál. Myslíš že nás čeká nějaké překvapení?" Rytíř se zamyslel. "Mno pokud je to jeden jezdec, tak se nic neděje. Byl by to kupec a požádal by tě nejspíš o společnou cestu, aby se cítil lépe chráněný. Pokud jsou to čtyři jezdci, je to problém. Není totiž důvodu, kam by v tuto dobu tolik lidí najednou jelo. Pak nejpravděpodobnější vysvětlení je, že jsou to nějací lapkové." Šlechtic po těch slovech v sedle nadskočil. "Tak na co čekáme. Jedem na ně a vpadneme jim do zad!" Přitom vytáhl z pochvy svůj meč. "Pane pomalu, co chcete dělat? Jsou čtyři a vašich lidí je šest. Když je dojedou, dají si pozor, protože krom chlapců uvidí zkušené vojáky a ti si určitě spočítají, kdo je asi tak mohl dojet a nenechají se zaskočit a vyprovokovat k hlopostem. Nejspíš mají též podobné luky jako ty a tak si je vezmou pěkne do ruky a budou se s našimi neznámými bavit pěkně přez hroty šípů. Ale podle mne k tomu zřejmě vůbec nedojde. Pokud jsou to zkušení zloději a loupežníci, tak si počkají na noc a pak tiše zaútočí a pokusí se tvé syny a vojáky pobít ve spánku. Jak víš jsme asi hodinu za nimi a tak nejspíš brzy zjistí, že na cestě nejsou sami. Zrovna tak ti lapkové budou brzy z ozvěny našich kopit vědět že za nimi někdo jede. A pokusí se na nás někde nalíčit past. Jsme jen dva a tudíž snadná kořist. A pokud pojedeme jako velká voda, tak jim do té pasti nejspíš vlítnem." Šlechtic zastavil koně a pozorně se zahleděl na cestu a skály před sebou. Najednou se cítil poněkud nejistě. "Sakra a zbroj mám na nákladním koni u chlapců. Co navrhuješ mnichu?" Rytíř se zamyslel. Sledoval stezky horkých koz na úbočí skal podél cesty. Pak se usmál. "Je to asi hodina, co tví lidé odjeli. To znamená, že se právě někde zastavili a předpokládám sesedli z koní. Budou na nás čekat a vojáci postaví hlídky. Je to tak?" Šlechtic přikývl. "Jsou to dobří muži, slouží mi už léta a jejich kapitán je zkušený voják." Rytíř sesedl z koně a pokynul šlechtici, aby učinil totéž. "Tak si s nimi přestaneme na chvíli dělat starosti a pokusíme se zjistit, co je doopravdy před námi." Řekl rytíř. "Tady kousek nazpět je malá rokle mezi skalami, tam ukryjeme koně a půjdeme támhletou stoupající stezkou dál. Tím se nepozorovaně dostaneme nad ty lidi, co máme před sebou a pořádně si je prohlédneme. Pak se můžeme rozhodnout, co dál." Zavedli koně do rokliny a přivázali je ke kamenům. Pak se vrátili na cestu a po levé strane začali vastupovat po skalní stezce. Nejspíš jí tu za celá staletí vyšlapaly generace horských koz a divokých ovcí. Teď se hodila k tomu, aby nepozorovaně prošli asi míli až k mírné zatáčce, kde se za několika balvany ukrývali tři muži. Čtvrtého viděli za zatáčkou stát u koní a hlídat cestu z druhé strany. Vrátili se tedy ke sledování těch tří. "Co teď mnichu, očividně na nás číhají. Ale pořád to neznamená, že nám chtějí ublížit. Může to být jen opatrnost, když se ocitli mezi dvěmi skupinakmi neznámých lidí." Rytíř přikývl. "Vím, co uděláme. Slezu Zpět vezmu si koně a pojedu pomalu po cestě. A ty uvidíš, jak se zachovají. Pokud po mě vyjedou, tak budeš muset ukázat, co umíš s tím lukem. Dole je jen jedna kuše a jinak mají sekyry a dýky. Tak to zvládnem. Tady ten svah se dá dobře seběhnout a pokud zaútočí střel toho s kuší a pojď mi pomoci dolů." Šlechtic pozorně poslouchal. Pak přikývl. Bylo jasné, že se nic jiného nedá dělat. Rytíř se odplížil a došel zpět ke koním. Nakonec se rozhodl, že vezme oba. Snad si budou myslet, že je ten druhý nákladní. Pomalu projel cestu až k zatáčce. Ukryté muže nikde neviděl. Popojel klidně až ke kamenům s úkryty a v tom se ten s kuší postavil a bez jakéhokoliv slova zamířil a vypálil. Zároveň do něj narazil dlouhý šíp a odhodil jej stranou. Rytíř ve chvíli, kdy ten muž vypálil zalehl v sedle a když nad ním šipka z kuše neškodně přelétla, seskočil z koně a se svou holí se vrhnul ke kameni, kde čekal další lapka. Rytíř zaslechl další zadrnčení tětivy luku a pak slyšel ,jak se sype ze stráně kamení. To jak se šlechtic hnal dolů na cestu. Za kamenem se vztyčil muž se sekyrou a zaútočil na rytíře. Ten vyrazil svou okovanou holí proti jeho břichu a lapka se s výkřikem složil jak zavírací nůž. Rytíř pozdvihl hůl k druhému úderu a skučícího lumpa dorazil ranou do lebky. Ozvalo se hlasité křupnutí a navždy utichnul. Rytíř se rozhlédl a viděl jak šlechtic vytahuje šípy z mrtvých těl. "Dobrá práce mnichu." Zvolal na rytíře. "Povedlo se mi v běhu trefit i tohohle. Ale ten čtvrtý, když vykoukl ze zatáčky a viděl nás, tak ujel, ale myslím, že si s ním moji vojáci poradí." Rytíř se musel na chvíli posadit, jak mu bušilo srdce. Po chvíli se zvedl a došel k muži, co zabil. Mohlo mu být tak třicet let. Rytíř potřásl hlavou. Ten člověk měl celý život před sebou a takhle jej promarnil. Pak se rytíř sklonil a prohledal mu oblečení a váčky na opasku. Nenašel nic, co by mělo nějakou cenu. Stejně tak i u druhého mrtvého lapky. Až ten třetí měl ve svém opasku ukryté peníze. Po celé délce vnitřní strany opasku byly malé kapsičky a v každé těžká, zlatá mince. Opasek byl z pěkné kůže, zdobený složitou ornamentální rytinou. Očividně to byla nějaká severská práce a vzhledem k tomu, že se k chudému, odranému zevnějšku toho pobudy vůbec nehodila, bylo jasné že opasek někde ukradl. Rytíř o tom dál nepřemýšlel a připjal si jej kolen pasu. na opasku bylo zavěšené kovem potažené pouzdro na dýku. Dýka byla též velice precizně zpracovaná a na čepeli byli vidět vrstvy překládané ocely a rukojeť byla ze stejné kovové slitiny jako pochva. V celku byla dýka dost těžká, ale i tak byla dobře vyvážená a nabroušená. Rytíř usoudil, že to bude vynikající házecí zbraň, ačkoliv na to byla dost dlouhá. Měřila totiž skoro půldruhé stopy. Šlechtic jej celou dobu pozorně sledoval. Čistil své šípy a přemýšlel o tom, co vlastně rytíř dělá. "Mnichu," promluvil nakonec na rytíře. "Co jsi u těch mrtvých hledal? Dokonce to vypadá, že jsis něco vzal." Nebyl si jist, jak jeho slova zapůsobí na rytíře, ale moc se mu jeho počínání nelíbilo. Rytíř se plácl přez pouzdro s dýkou. "Jediná slušná zbraň, co měli. A už ji potřebovat nebudou to mi můžeš věřit. A já se vydal na cesty skoro neozbrojen. Navíc jsem se díval po něčem, co by určilo, kdo jsou ti muži a ke komu patřili. To je dobré vědět, pokud za sebou cestou necháváme mrtvoly. Alespoň víme na koho si dávat pozor." Šlechtic musel uznat, že má rytíř pravdu a co se týče zbraní, je to právo výtěze vzít poraženému zbraně. O zlatých mincích nevěděl a rytíř se rozhodl, že bude lepší o nich zatím nemluvit. Nasedli na koně a šlechtic se ještě jednou podíval na mrtvé. "Pohřbívat je nemusíme. Začíná zima a zvěř bude brzy hladová. Pak vyjeli. Po další míli konečně narazili na vojáky a oba chlapce. Koně byli uvázáni u malého křoví a oškubávali z něj listí. Na zemi seděl svázaný čtvrtý lapka. Vojáci mávali na svého pána a mnicha a chlapci jim vyrazili vstříc. "Otče!" Volali. "Chytli jsme tohoto muže, pokoušel se projet a málem mne srazil koněm. Odmítal vysvětlit, co se děje za námi na cestě a tak jsme ho raději chytli a počkali, co ty na to." Rytiř i chlapcův otec sesedli z koní a došli ke svázanému muži. Mohlo mu být tak pětadvacet, spíš o něco méně. Měl stejně staré a odrané oblečení jako jeho společníci. Byl hubený až šlachovitý a opálený do hněda. V očích však měl jen vztek a nenávist. Muselo mu být jasné, jak dopadli jeho přátelé, když viděl oba muže přijíždět. Rytíř si jej chvilku prohlížel a pak se zeptal. "Kdo jsi?" Jako jediné odpovědi se dočkal lapkova pohrdavého pohledu a odplivnutí. Šlechtic byl očividně bezradný. "Co myslíš mnichu mám ho nechat běžet a nebo se s ním tahat přez hory k nějakému úředníkovi?" Lapka se zasmál nahlas. Bylo mu jasné, že se s ním nikdo nikam tahat nebude. Byl už v podstatě volný. Rytíř vytáhl dýku a poklekl před lumpem. Ten mu výsmešně nastavil svázané ruce. Rytíř pohlédl do jeho očí a s úplně prázdným výrazem mu dýku zarazil do srdce. Byl to klidný, úsporný pohyb. Asi jako by si pověsil kabát na věšák. Nikomu z okolostojících nejdříve nedošlo, co se stalo. Když lapkovy oči vyhasli, vytáhl pomalu dýku z rány a mrtvý muž se pomalu zhroutil. Oba mladíci něco vykřikli a nevěřícně zírali na domnělého mnicha, jak si dýku otírá o rozedranou košili mrtvého. Jejich otec jen otevřel ústa a pak se podíval na svého kapitána. On i ostatní vojáci neměli ve svých tvářích žádné emoce. Skoro jako by se nudily. Kapitán vydal svým mužům rozkaz mrtvého odtáhnout z cesty a připravit koně na cestu. Pak došel k mnichovi a podal mu mlčky ruku. Ten ji přijal a stiskl. "Kde jsi sloužil mnichu?" Zeptal se voják rytíře. "Na jihu, v poslední velké válce. U zvědů." Kapitán přikývl. Myslel si něco takového. Pak si šel nasedlat svého koně. Oba chlapci se záměrně vyhýbali pohledu na mnicha a na krev v prachu cesty. Drželi se u svého otce, jako by je mohl ochránit před tím divným mnichem. Po nějaké době se celá kolona pohnula dál. Až do oběda se jen jelo a nikdo nemluvil. Rytíř schválně mlčel a nechal ostatní ať nad jeho činem přemýšlí. Vojáci nic nekomentovali, protože jim bylo jasné proč mnich udělal, co udělal a navíc, ať si vrchnost řeší takové problémy sama. Proč se do toho mýchat. Šlechtic byl na vážkách, znovu a znovu si promýšlel, zda udělal dobře, že mnicha přizval ke své výpravě. Nebyl si jist zda schvaluje jeho rychlý rozsudek a zároveń okamžité vykonání trestu. Ten muž byl členem bandy, která se neštítila vraždit pocestné a okrádat je. To bylo jasné a zasloužil šibenici. Ale nebylo v šlechticových silách, dopravit toho muže ke spravedlivému soudu a zase si nechtěl vzít na svědomí další mrtvé, co by na cestě přičiněním toho lapky zůstávali. Nakonec to za něj rozhodl mnich. Rychle bezbolestně a definytývně. Jako kdyby utratil nemocné zvíře, jakým ten člověk v podstatě byl. Vlastně by mu měl být vděčný. Pocítil najednou hlad a zakručelo mu v břiše. Rozhlédl se jak vysoko stojí slunce a odhal, že už musí být po poledni. Zavolal na svého kapitána. "Kapitáne! Až uvidíte vhodné místo na zastávku, tak zastavte a utáboříme se. Dnes již dál nepojedem a tak by to chtělo nějaký pramen či potok. Kapitám přikávl a poslal jednoho ze svých mužů napřed na průzkum. Po další míli narazili na vhodné místo k táboření. Cesta se zde dost rozšířila a na levo od ní byla vyvýšená terasa s dobrým přístupem pro koně a trávou. Po druhé straně cesty protékal malý potok s ledovou vodou. Na místě krytém před větrem rozdělal dopředu vyslaný vojál oheň a zrovna se vracel z další náručí větví. Všichni sesedli z koní a vyvedli je na terasu za ohněm. Přivázali je na delší lana ke kamenům a kusům keřů a sundali sedla a náklad. O zbytek se postarali vojáci. Rytíř a šlechtic s oběma syny si sedli na deky kolem ohně a počkali až přídou i vojáci. Postavili do ohně kotlík s vodou a mlčky čekali až se začne vařit. Pak jeden z vojáků udělal čaj a postupně nalil každému malý pohárek. Když se všichni trochu zahřáli a udělali si pohodlí, ujal se slova šlechtic. "Dnes už nikam nepojedem. Stalo se toho dost na jeden den a já nechci pokoušet štěstěnu. Dnes byste si všichni zasloužili nějakou odměnu, ale nic sebou nemám a tak se musíte spokojit s mými slovy. Mám k dnešku jen jedinou výtku. A to k tobě mnichu." Všichni upřeli pohled na rytíře, díval se klidně do očí šlechtice a upíjel čaj. "Pokud přijmeš mou nabídku na práci jako náš průvodce a vychovatel mých synů, tak budu já kdo bude vynášet rozsudky a já budu ten, kdo řekne kdy a kým bydou vykonány. Samozřejmě očekávám od tebe případné návrhy a doporučení. A věř, že se na tvé zkušenosti a moudrost spolehnu. Já jsem pochopil proč se stalo to co se stalo. Jen ta tvá spravedlnost byla na nás, lidi z města, příliš rychlá. Takže přijímáš mou nabídku na práci?" Otázal se na konci svého proslovu rytíře. Ten se narovnal a odložil pohárek se zbytkem čaje. "Přijímám tvou nabídku a jsem rád, že si mohl vidět některé ukázky toho, co můžeš očekávat. Teď bysme si měli ujasnit některé podrobnosti ohkledně výuky tvých synů a také můj plat." Při těch slovech starší ze synů nejistě pohlédl na svého otce a promluvil. "Opravdu nás chceš svěřit tomu člověku otče?" V hlase měl znát strach. To, co dnes viděl, bylo pro něj i jeho bratra nové a nijak se mu to nelíbilo. Jediné jejich zkušenosti se smrtí bylo úmrtí jejich matky před několika lety a staré tety, které byly na pohřbu. Takhle zblízka a bezprostředně se s něčím takovým setkali poprvé. I mnohem starší člověk by se s tím srovnával špatně. Jejich otec je nikdy na veřejné vykonání trestů nepouštěl. A navíc se od veřejných poprav pomalu upouštělo. Lidé to začínali brát jako projev barbarství. Synova otázka šlechtice pobavila. "Ano synu přesně to mám v úmyslu. Svěřím vás dva do jeho péče. Bude vás učit, co uzná za vhodné, plus to, co uznám za vhodné já. Ještě nějaký dotaz?" Oba chlapci jen suše polkli a podívali se na mnicha. Ten se tvářil jako že se o jejich rozhovor ani trochu nezajímá a sledoval, jak po obloze krouží dravý pták. Šlectic se spokojeně usmál a pokračoval. "Budete mnicha poslouchat, jako bych to byl já. Když vám něco přikáže, tak se tím budete řídit a pokud se vám něco nebude líbit, tak si to necháte pro sebe. Je to oběma jasné?" Mlčky přikývli a jejich poněkud vystrašný a nejistý výraz se změnil v unuděný. Pochopily, že je vše při starém a jejich otec, zřejmě nezvládá jejich dospívání a vzal si posilu. Třeba to nebude tak zlé, mysleli si oba. A nakonec, když dokázali sem tam převézt svého otce a provést mu nějakou lumpárnu, u které se dobře bavili, tak proč by nezvládli i nějakého starého mnicha. Bylo přirozeností jejich mládí, z ničeho si moc nedělat starosti a rychle se otřepat ze stresujících zážitků. Obvzvlášť starší chlapec se zamýšlel nad tím, jak se rychle nového otcova pomocníka zbavit. Hrůzný zážitek s rychlou popravou loupežníka již zapoměl. Pokud to celé schvaloval jeho otec, bylo to v pořádku a nemělo smysl se tím dále zabývat. Mladší z obou chlapců se té vidiny zbavoval o něco hůře, ale nakonec i on podlehl představám různých žertíků, jež by mohli mnichovi během cesty provádět a ona nepříjemná vzpomínka začala rychle blednout. Mnich pozoroval tváře chlapců a četl v nich jako v otevřené knize. Sledoval každé pohnutí jejich myslí a nakonec se na hlas rozesmál. Všichni se na něj s údivem podívali. Jeho smích byl v té chvíli tak uvolněný a osvobozující, že se začli usmívat a pochechtávat také. Napětí z předešlých událostí z nich spadlo a začli se spolu bavit mnohem volněji. "No tak se podíváme, co si vezeme za zásoby, poledne je dávno pryč a já mám hlad, že bych jedl hřebíky." Prohlásil najednou šlechtic. Oba jeho synové radostně vyskočili a nadšeně hleděli na to, jak vojáci vybalují kotlík a zásoby z cestovních vaků...
"Princezno je mi líto, ale zrcadlo je opravdu v pořádku. To, že nemůžete rytíře vidět není způsobeno jeho závadou. Může to mít několik příčin. Nejběžnější je, že tě prostě dotyčná osoba nemiluje. Něbo zeslábl tvůj cit k tomu muži. Pak se ještě mohlo stát to, že si pořídil nějaký magický předmět, který ho chrání před tím, aby si jej viděla. A nakonec to může znamenat, že prostě zemřel. Ale to si nemyslím. Opat by již jistě poslal zprávu a tu už by jsme tu měli." Princezna poslouchala, co jí dvorní čaroděj povídá a moc se jí to nelíbilo. Pokud by měl pravdu, tak jedině v tom, že se někdo pokusil nějakým kouzlem rytíře před princeznou schovat. Ani na chvilku si nepřipouštěla, že by to mohl být rytířův úmysl. "Dobrá," řekla na konec, "pošlu do kláštera někoho z dotazem, co se tam děje. A jestli se rytíři nic nestalo." S těmi slovy si sedla ke svému starému pracovnímu stolu a vytáhla pár papírů a psací potřeby. Čaroděj se díval jak píše a pečetí dopis pro opata. Když vychladla princeznina pečeť a princezna chtěla zvonkem přivolat komorníka, čaroděj ji zastavil. "Počkej princezno, tohle pro tebe zařídím. Nedělám často takové věci, ale tohle asi opravdu spěchá." Pak vzal do ruky dopis a na moment zavřel oči. Princezna se mu dívala do tváře a když opět oči otevřel, řekl jen jedno tiché slovo a v ten moment dopis zmizel. To po všem, co již za svůj život viděla čaroděje provozovat, ji to překvapilo. "Je pryč." Řekla udiveně. "Je v klášteře?" Ptala se čaroděje. "Ano princezno, má ten dopis na stole a v okamžiku, kdy se mu tam oběvil, uvědomil si, že tam je. Klášter má vlastní systém varování proti magickým kontaktům zvenčí. Teď budeme čekat na odpověď. Opat nemá takovou možnost odeslání a doručení pošty jako já princezno, tak to po kupecké cestě potrvá asi tři dny. Pak se dočkáme vysvětlení. Čaroděj neřekl princezně, že se s ním spojila stará vědma z horského údolí a že již pár dní ví, co se děje. Neměl to srdce říci princezně, že rytíř odešel ze svého vyhnanství v klášteře, aby dožil někde na cestách. Čaroděj samozřejmě věděl, že se to princezna jednou dozví, ale nechtěl být prostě tím, kdo jí to bude muset říct....

Další půlnoční...23:57

11. května 2011 v 0:09 | Vítr |  Diary


Jo je to tu opět. Za tři půlnoc a horké čelo. Chvění prstů nad klávesami a v očích pocit, jako by mi tam někdo hodil hrst písku. Napadá mne, na kolik je tohle všechno život. Myslím ty minuty probdělé kolem půlnoci. Na kolik je to jen sen v mé unavené mysli a na kolik je to skutečné. Neodvažuji se myslet na nic konkrétního a nebo závažného, abych nepropadal filosofování a depresím. Ale obávám se, že je to jen marný odpor, že kvílivé ticho v mém nitru vždy najde skulinku v té zdi co mne ze vnitř drží pohromadě a pronikne v těchto nočních hodinách až k mým uším. Pak se je budu opět snažit přehlučet bušením do klávesnice a nekonečná spirála neutuchající beznaděje se opět roztočí...
Toužím po horké dlani co zahřeje mé dlaně, toužím po horkém dechu co zahřeje dech můj.
Jsem odsouzen a zapomenut a ponechán ve světě své vnitřní pustiny.
Jen temnota, chlad, a vítr co přesouvá do nekonečna zrnka písku, jež bývala kdysi mými zářivými sny.

Poslední cesta VI.

10. května 2011 v 11:29 | Vítr |  Cesta draka


Ranní chlad zastihl černovlásku na cestě. Věděla, že dnešního dne, dorazí ke starému klášteru a nemohla dospat. Vyrazila z posledního místa, kde přenocovala ještě za tmy. S prvními ranními paprsky zastavila svého koně před bránou klaštera. Slezla z koně a vedouce jej za uzdu, došla až k dřevěné bráně. Byla velmi stará a úzká, tak přesně na šířku koně a vysoká jako kůň bez jezdce. Prostě jen pro pěší a vedená zvířata. Jiný vchod do kláštera v jeho mohutné hradbě neexistoval. Černovláska netrpělivě zatahala za šňůru zvonce, aby přivolala mnichy a mohla vstoupit do kláštera. Po dosti dlouhé době, kdy se nic nedělo, začala její netrpělivost přerůstat v pořádný vstek. Začla zuřivě škubat za šňůru a zvonek bez přestání řinčel. Nakonec se přeci jen otevřelo okénko v bráně a přez mřížku se ozval čísi hlas. "Kdo se opovažuje! V takovou brzkou hodinu poutníky nepřijímáme! A přestaňte rušit naši ranní motlitbu tím rámusem!!" To už bylo na černovlasou dívku příliš. Přestala tahat za šňůru zvonku a obořila se na mnicha za bránou. "Tak poslouchej ty ničemo! Okamžitě otevři a doveď mne k tvému předtsavenému, nebo vypálím díru do těch dveří i do tvého tlustého břicha!" Chvilku se nic nedělo a černovláska měla pocit, že slyší šepot a pak spěšné kroky. "No tak bude ty dveře někdo otvírat?!" Zvolala výhružně. Mnich za dveřmi s klidem odpověděl. "Paní, měj trpělivost, to nemohu rozhodnout já sám. Poslal jsem pro našeho opata, aby se vás ujal. Teď prosím o trpělivost....madam." Poslední slovo pronesl mnich s poněkud posměšným tónem. Elfinka zuřila, v očích jí zaplál modrý plamen a dívka položila dlaň pravé ruky na dveře. Chvilku tam stála jako socha a pak se jí začalo kouřit z pod dlaně. Dřevo prastarých dveří pomalu černalo a měnilo se v popel. Pak probleskly první plamínky a dívka se ošklivě usmála. "Utíkej tlusťochu, máš poslední šanci." Mnich uvnitř zaslechl její slova a zamrazilo jej. Cítil z nich smrt. Ustoupil od dveří s v přítmí tunelu si všiml, že uprostřed začínají žhnout. Zpanikařil a utekl ven. Tam narazil na opata s několika dalšími mnichy. "Otče opate nechoďte tam. Vrata za chvilku vybuchou nebo schoří!" Vykřikl vystrašený mnich. "Nějaká žena se sem dobívá za pomoci magie." Opat opatrně nakoukl do tunelu a pokýval hlavou. Pak rychle ustoupil stranou a kolem něj prolétl ohnivý záblesk. Když s rachotem zmizel, křikl opat do tunelu. "Přeji krásné ráno madam, čím ti mohu posloužit?" V tunelu bylo chvíli ticho a pak se ozvala elfinka tím nejsladším a nejpokornějším hlasem co svedla, "Potřebuji mluvit s panem opatem, prosím. A velmi to spěchá.....jste tam všichni v pořádku?" Pípla na konec. Opat se mírně usmál a vstoupil do tunelu. "Jdu vám otevřít osobně madam." Zahlaholil a dělal, že nevidí uprostřed vrat díru ve tvaru lidské dlaně, z jejíchž okrajů se ještě kouřilo. Odstranil závoru a otevřel poškozená vrata. Venku stála štíhlá dívka s dlouhými havraními vlasy a neuvěřitelně modrýma očima. Tvářila se jako nevinnost sama a oči klopila tak cudně, že nebýt té díry ve dveřích, tak by jí tu nevinnost snad i uvěřil. Pobavilo ho to. "Pojď a vstup do našeho příbytku, přicházíš-li v míru." Pravil a černovláska se zastyděla doopravdy.
Opat pozoroval neobvyklou návštěvnici, jak listuje pomalu zapůjčenou knihou. Když se dole u brány povedlo opatovi uklidnit rozvášněnou černovlásku a přesvědčit jí o tom, aby šli projednat její záležitost sem do knihovny, byla celá nadšená. Dokonce se omluvila i strážnému mnichovi u brány, za své poněkud neomalené chování. Pak opata požádala o materiály a knihy, které rytíř v posledních měsících studoval. Opat byl překvapen, že o rytířově odchodu vůbec ví, ale nekomentoval to protože si vzpoměl, kdo ta dívka v jeho knihovne je. Vídal ji asi tzak před deseti lety. Přijížděla spolu s princeznou a jejím doprovodem každé jaro, sem do kláštera a chodívala za rytířem kamkoliv se jen hnul. Pak zničeho nic zmizela. Teď tedy hleděla do knih a poznámek, co tu po rytíři zbyly a cosi hledala. Opat se domníval, že se nějak dozvěděla o rytířově zmizení a v naději na nějaké stopy se rozjela prohledávat klášter. Ale v těch knihách nic o té cestě nenajde. Myslel si spokojeně opat. V tom černovláska poněkud prudčeji zaklapla knihu co četla a pohodila ji na sůl, až to bouchlo. Opat viděl v jejích očích opětovné záblesky vzteku a tak se raději rychle zeptal. "Trápí tě něco? Když mi řekneš co konkrétního potřebuješ, tak ti třeba pomohu." Černovláska po něm loupla okem a odvrátila se. Chvilku pozorovala řady knih a pak se otočila na opata. "Opravdu je to vše co rytíř v posledních měsících četl a psal?" Opat mlčky přikývl. Opravdu jí dal vše co věděl, že rytíř za poslední dva měsíce používal. A proto věděl, že černovlasá kráska nemůže na nic přijít. "A co starší věci! Třeba o protikouzlech a ukrývání se před magií??" Ozvala se dívky znovu. To se opatovi nelíbilo ani trochu. To už byla příliš blízko. Pokud si někdo vyrobí tak silný amulet jako rytíř a sváže do něj taková protikouzla, tak je nemožné takového člověka najít magickou mocí. Prostě to nejde. Pokud ovšem nevíte jakou magii použil a jaké postupy při výrobě amuletu. Pak se totiž podobným postupem dá vyrobit předmět, který původní amulet najde. A to by byl pro rytíře problém. "Nene paní nic takového si rytíř nepůjčoval. Už jen z toho důvodu, že tu nejspíš nic takového nemáme. Za ta léta co jsem zde opatem jsem v této rozsáhlé knihovně nic podobného neviděl." Opat lhal bez jediného mrknutí oka či uzardění. Zato bílá pleť černovlásky dostávala během opatovi řeči postupně tmavší odstím červené. Snažila se uklidnit, aby nevybuchla vzteky. Věděla od své matky, že tato knihovna už pěkných pár století obsahuje nespočetné množství knih o magii a dokonce i taková díla, která nejsou nikde jinde ve známém světě k vidění. Bylo jí jasné, že opat lže a kryje rytířovo tajemné zmizení. Což znamená, že si rytíř vše plánoval do předu. Dokonce i to, že už ho nikdy nebudou s princeznou moci najít. Když jí tohle napadlo, málem upadla. Opat si všiml, jak pojednou dívka zbledla a zapotácela se. Pak se pomalu posadila do křesla a zklonila hlavu. Na jejích dlouhých, jak uhel černých řasách, se oběvila slza. Opat se pomalu k dívce přiblížil. "Neplač, třeba najdeš co hledáš ve velké knihovně v hlavním městě." Pokoušel se jí uklidnit a zároveň jí podsunout myšlenku na rychlý odjezd z kláštera. Pohlédla na opata a on spatřil dal ší slzu. Cítil soucit stou dívkou, ale zároveň ctil svůj slib, že zachová rytířovo tajemství. v tom okamžiku se ozvalo vzdálené zvonění zvonku u brány. Opat udiveně pozdvihl obočí. Dvě návštěvy v jeden den, to nebylo obvyklé. Ba v této opuštěné části hor to bylo velmi neobvyklé. Opat se díval z okna vedoucího na nádvoří a čekal kdo se vynoří z oblouku brány. postava zabalená v cestovním plášti a s kapucí na hlavě mu nic neříkala. Opat se omluvil sedící dívce a šel přivítat nového návštěvníka. Dole pod schody vedoucími do patra, se potkali. "Dobrý den, jsem opat zdejšího kláštera. Mohu ti nějak pomoci?" Vysypal ze sebe opat, ještě na posledním schodu. Návštěva si sundal kapuci a opat lehce pobledl. "Ale,ale..." Uklouzlo mu. pod pláštěm se totiž zkrývala vědma z horského údolí a tu opat v průběhu svého života několikrát potkal. Neměl na ni zrovna nejlepší vzpomínky. Vědma či spíš čarodějnice a veliká intrikánka a navíc spřažená s dvorním čarodějem. Nejvíce opata rozčilovala zkutečnost, že to co on se musel ohledně magie pilně po leta učit, to ona znala doslova ze své genetické rodové paměti. Další věco co opata na té ženě dráždila, bylo to, že v podstatě vůbec nestárla. A v neposlední řadě, kdykoliv se někde oběvila, začli problémy a potíže. Nejen že je dokázala snadno vyvolat a způsobit, ale navíc měla ve zvyku se bez rozloučení vypařit. A řešení všech zmatků bylo na lidech co zůstali. Vědma se jedovatě usmála, když spatřila v opatově tváři úlek a následné obavy. "Ale, ale, tak se opět potkáváme opate. Také tě ráda vidím." Opat se ohradil. "Nedá se říci, že bych tě rád viděl čarodějnice! Co tě sem přivádí?" Vědma se ušklíbla. "Ale ano sem, tak na to nezapomínej. A jinak jdu si pro svou dceru opate." Opat vykulil oči. "Dceru? Tady? V mužském klášteře? To bude nějaká mílka, zde ženy nepřebývají. Spletla si se čarodejnice!" Opat ke konci zvýšil hlas. Vědma se na opata podívala tak až ho zamrazilo. "Hlupáku! To vím také. Jdu za svou dcerou, která přijela až dnes ráno. A nesnaž se mi ji zapírat, ještě teď ti na bráně doutná její podpis!" Prskla po zkoprnělém opatovi vědma. Opat byl opravdu překvapen. To nádherné stvoření že by byla dcera téhle... zamyslel se, ale jistě ten výbušný vztek je zřejmě rodové dědictví. Pak si řekl, že se nemůže zase tak moc stát a odvedl vědmu do knihovny za její dcerou. Ty dvě, když se uviděli, tak si padli do náručí. "Co si vyváděla zlato?" Tázala se vědma své dcery. "Když mne dnes ráno probudilo to tvé kouzlo," při těch slovech mávla vědma rukou směrem k bráně, "Myslela sem, že tě napadl nejméně drak a ty přitom jen otvíráš dveře tohodle chlívku." Černovláska se omluvně usmála. "odpusť matko nechtěla jsem tě tahat z postele. To ten mnich u brány, byl na mě drzý a já se tak trochu neovládla." Černovlasá elfinka zněla velice zkroušeně. Vědma přimhouřila jedno oko a chvilku ji pozorovala. Pak zavrtěla hlavou a mávla nad tím rukou. "A co jsi tu vlastně zjistila?" Černovláska pokrčila rameny. "Vlastně nic. Rytíř se před odjezdem zabýval jen tím, co za potvory by na cestách mohl podkat a studoval mapy odlehlých oblastí hor. Dokonce se díval na jaká si pojednání o dracích." Vědma pozorně poslouchala a snažila se udělaz si obrázek o tom, čím se rytíř poslední měsíce zabýval. "A o magii a ukrývání před ní, tu nic nestudoval?" Optala se zamyšleně. Černovláska zlostně loupla okem po opatovi a odpověděla. "Tenhle tvrdí, že ne. Dokonce říká, že tu takové knihy snad ani nemají." Vědma s udiveně otočila na opata a ten, jako by se ještě o něco více scvrknul. "Ty mne tedy překvapuješ." Pronesla na půl udiveně a na půl posměšně. "Zprávce jedné z největších knihoven a neví co tu má za knihy? A nebo si snad ve své senilnosti začal nejlepší kousky z této knihovny tajně prodávat?" Opat se ošíval a přemýšlel ja z této situace nejlépe ven. Nechtěl si znepřátelit ten párek čarodějnic, ale zároveň nechtěl zradit slib daný rytířovi. Nakonec nasadil mírně znuděný výraz a pokrčil rameny. Vědma se otočila k dlouhým policím plným knih a zvedla dlaně před sebe. Pronesla tiše několik slov a vzduch zavibroval pod náporem magie. Pak se v policích pohnulo několik knih. Pomalu se vysunuly ze sevření ostatních a připluly vzduchem až ke staré vědmě. Před ní pomalu klesly k zemi. Opat se tvářil pohoršeně, nad používáním divoké magie v jeho klášteře, ale neřekl ani slovo. Vědma sebrala ze země štos knih a přešla sním ke stolku u okna. "Co to bylo matko?" Zeptala se černovláska. Vědma se usmála a otevřela první knihu. "Jen jednoduché vyhledávací kouzlo, trochu upravené. Nemůžeme sice najít rytíře, ale tímhle kouzlem můžeme najít knihy,které měl poslední rok nejčastěji v ruce." Vědma chvilku listovala v knize a pak ji odložila. Na hřbetě byl zlatý nápis : Zlomeniny a jejich léčba za pomoci magie. Další kniha byla o Nepřirozených zvířatech a obludách těchto hor. Třetí o zběru, sušení a zpracování léčivých rostlin. Čtvrtá místopis Horkých hor a mapy. Pátá hvězdný atlas a šestá použití magie v kombinaci s rostlinami k léčení nemocí a zranění. Se sedmou již vědma vztekle praštila. Na jejích deskách zářil zlatý nápis Kuchařka. "Sakra to se učil na bábu kořenářku?!" Vykřikla. "To není možné. Tyhle knihy jsou sice dobré, ale pro výrobu ochranného amuletu úplně k ničemu!" Pak se vědma otočila spět ke knihovně a zadrmolila další zaklínado. Opat měl pocit, že jej něco přimáčklo ke zdi, Tak silný byl účinek kouzla. Pár okamžiků se nedělo nic a pak se pohnuli všechny knihy v policích. Tísíce a tisíce knih se počaly sunout k okrajům polic. Vědma prudce spustila ruce dolu a knihy se zatavily. "Co to znamená matko?" Zeptala se udiveně černovláska. "Pokusila sem se povolat knihy, kterých se dotkl v poslední době. podle všeho, něco takového předpokládal a nežli odjel, přejel dlaní po všech knihách kam dosáhl. Řekla zklamaně vědma. Černovláska na svou matku chvilku zmateně hleděla. Pak se otočila k oknu a a lehce se zapotácela. Došla ke křeslu a znovu si sedla. Vědma si všimla lesknoucích se slz na dceřiných dlouhých řasách. "Mami to ale znamená, že..." Nedokázala to doříct a vzlikla. Vědma kni přišla a objala ji kolem ramen. "Ano dítě, znamená to, že nechce aby si ho našla a že počítal s tím, že ho budeme hledat. Tak se pojistil a znemožnil nám to." Černovláska se rozplakala. Starý opat byl opět nerezhodný. Viděl tu dívku trpět a věděl, že její žal je pravý. Pochopil co ta černovlasá elfinka asi cítí ke starému rytíři a nejraději by jí pomohl. Nakonec smysl pro čest a úcta k danému slovu zvítězili nad lítostí. "Měli by jste okamžitě odejít." Řekl klidně. Tady už nic jiného nezjistíte. Vědma se ani neotočila. pomohla své dceři vstát a vyvedla ji z kláštera. Opat se díval za odcházejícími ženami z okna knihovny a přemýšlel nad tím čeho byl dnes svědkem. Pomalu mu docházeli souvislosti a důvody proč asi rytíř odešel. Před očima se mu začal rýsovat život těch tří, princezny, rytíře a černovlasé elfinky. Otřásl se. Tolik lásky a bolesti. Tolik zmařených snů. Ještě že se za mlada rozhodl pro život v klášterních zdech. Netrápí jej neopětované lásky a když je mu zima, tak horké víno zahřeje stejně jako náruč ženy. S povzdechem začal sklízet rozházené knihy spět do polic.
Rytíře probudilo vytrvalé klepání na dveře jeho poje. Neměli sice závoru, ale rytíř je na noc zaklínil svou holí. Rozepřel ji mezi dveře a nohu postele tak, že se nedali otevřít. Převalil se na záda a protáhl se jako kočka. "Nojo už jdu!" Vykřikl, aby otravné bušení ustalo. Z poza dveří zaznívaly krčmářovy omluvy. "Pane nezlob se, že tě ruším, ale pán se kterým jsi včera seděl u jednoho stolu mne poslal, abych se poptal na tvé rozhodnutí. Prý sis měl něco promyslet a dát panstvu vědět. Jsou již dole a snídají. Vzkazují, že se máte připojit k nim a dojednat podmínky." Krčmář ze sebe sypal vzkaz, zatím co se rytíř myl ve starém škopku s nachystanou vodou. "Vyřiď prosím, že se za chvíli k panstvu připojím." Zavolal na krčmáře přez dveře a oblékl se. Zabalil si své věci a otevřel okno. Chvilku pozoroval sluncem nasvícené panoráma hor a vdechoval opojný, chladivý vzduch. Přemýšlel, poprvé od včerejšího večera, o nabídce toho stárnoucího šlechtice. Mohl by je na čas provázet. Ti kluci mu připomínali jeho syny a vnuky a cítil by se na čas potřebný. Mohl by je lecos ještě naučit a stejně se chtěl toulat po horách, tak proč nemít na čas společnost. Tolik let znal jen pár mil kolem kláštera a těch pár horalů co sem tam potkal, teď by měl možnost opět vidět hory a nemusel by pěšky a sám. Ano připojí se k nim. Aspoň na chvíli. Po tomto rozhodnutí rytíř okno opět zavřel a uvolnil dveře. Vzal svůj ranec dek a sešel dolu do přízemí. V krčmě již opravdu snídal šlechtic se svými syny. Stůl u dveří byl opuštěný, ale podle špinavého nádobí rytíř poznal, že vojáci již jedli. Z venčí se ozíval jejich křik a cinkot koňských podkov. Zřejmě již chystali koně a zavazadla k odjezdu. Rytíř pozdravil šlechtickou rodinu a zamířil k jejich stolu. Všichni tři mu odpověděli a na otci obou chlapců bylo vidět, že si oddychnul. Podle prázdných pohárů a talířů bylo jasné, že tu na rytíře čekali. "Omlouvám se pánové, že jsem vás nechal čekat. Poněkud jsem zaspal. Omluvte mne prosím, měl sem včera dost náročný den." Šlechtic mávl rukou a stoupl si. "Jen se posaď mnichu a najez se snámi. Klidně počkáme." Oba synové se ošívali a ten starší opět promluvil za oba. "To snad ne otče, už takhle meškáme. Dovol nám s vojáky vyrazit o něco dříve. Zajisté nás cestou někde doženeš." Otec se podíval nejistě na oba syny. Viděl v jejích očích nadšení a netrpělivost mládí. Nakonec přikývl. "Jeďte tedy. Pokud vás do hodiny nedojedem, tak zastavte a počkejte. Najděte si nějaký pěkný plac a cvičte si šerm." Starší chtěl něco říci, ale otec jej přerušil odmítavým mávnutím ruky. "Běžte, nebo si to rozmyslí." Řekl na oko přísně šlechtic. Do obou kluků jako když střelí. Vyrazili jako splašení a nadšeně venku pokřikovali na vojáky otcovy příkazy. Ve vteřině nakoukl do dveří jeden z vojáků. "Pane je to tak? Vyrazit na před a po hodině zastavit a čekat?" Šlechtic přikývl a voják zase odešel. Chvilku bylo ještě slyšet dusot koní a pokřik chlapců a pak bylo najednou ticho. Šlechtic mávl na krčmáře. "Dones ještě něco k jídlu a trochu vína. Rytíř se pak pustil mlčky do jídla. Nakonec to šlechtic nevydržel a zeptal se. "Tak co mnichu jak si se rozmyslel? Pojedeš s námi?" Rytíř přikývl a napil se vína. V tu chvíli, se otřásl odporem. Víno bylo dost kyselé a navíc bylo cítit po špatném dřevu. Nejspíš si je krčmář vyrábí sám v kádi od kysaného zelí! "Pojedem." Řekl znechuceně rytíř a odložil pohár. "Musíme probrat podmínky a tvůj plat mnichu." Připoměl šlechtic, překvapený nenadálou změnou rytířova chování. Rytíř přikývl a zvedl se k odchodu. "to můžeme i cestou, to víno je tak špatné, že mi vzalo chuť tu déle setrvávat. Počkám venku." S těmi slovy vyšel před krčmu. Venku u kůlu byly přivázáni dva nasedlaní koně a u nich čekal krčmářův čeledím. Rytíř se u koní zastavil a prohlédl si je. Neseděl na koni, krom krátké cesty před údolím, od počátku svého vyhnanství v klášteře. Skoro třicet let. Mniši koně nepotřebovali a když, tak si je půjčovali z okolních osad. Princezna vždy posílala své koně do jedné osady nedaleko kláštera, aby se o ně mniši nemuseli starat. Měla tam pronajaté stáje. "Mno snad sem to ještě nezapoměl." Bručel si pro sebe rytíř a poplácával koně po čenichu. Konečně přišel i šlechtic v doprovodu krčmáře. Nasedl na vysokého hnědáka s bandalírem a velikými brašnami u sedla. Na hrušce měl zavěšený dlouhý luk z lesklé oceli a toulec šípů. "Toho šedáka ti mnichu půjčím, je klidný a chytrý. A má měký krok, to se bude líbit tvým starým kostem." Rytíř se vyhoupl do sedla a připevnil si k němu své zavazadlo. Hůl si zkušeně opřel do třmenu jako jezdecké kopí a pohlédl na šlechtice. V tu chvíli mu došlo, že na sebe tím zacházením s holí něco prozradil. Už nezapře, že býval voják. Šlechtic jen spokojeně pokýval hlavou a s úsměvem pobýdl koně do klusu. Rytíř si v duchu vynadal a vyrazil za ním. Krčmáři za to strašné víno ani neodpověděl na pozdrav...

Poslední cesta V

6. května 2011 v 20:00 | Vítr |  Cesta draka


Těsně před svítáním rytíře probudil chlad. Oheň vyhasl již kolem půlnoci a deky byly příliš tenké. Chtěl si jich vzít víc, ale nebyl si jistý, zda by je dokázal nosit. Díval se na blednoucí oblohu a najednou ten odstín poznal. V jednu chvíli, během svítání, dostalo nebe podivnou šedavou barvu, jako tam v té zemi stínů, kam je vždy volávala jeho princezna. Vytáhl ruku z poddeky a podíval se na měděný kroužek pokrytý magickými znaky. Zoufale doufal, že dělá dobře, že jeho dobrovolné vyhnanství, je k něčemu dobré. Posadil se a vzal do ruky hrníček připravený od večera. Pomalu upíjel, dokud vodu všechnu nevypil. Podíval se po balíčku koláčků od kovářky, ale neměl vůbec hlad. Povzdechl si a začal balit. Mezi tím se již dost rozednilo, tak se rytíř nezdržoval ani zapalováním ohně. Po pár krocích do další skalnaté stráně mu bude teplo až dost, pomyslel si a vyrazil. Myslel na to, že by návrat nebyl ještě nijak těžký, večer by mohl být zase v údolí. Pak si ale takové myšlenky zakázal. Musí jít stále dopředu a zapomenout na minulost. Zajisté ho čeká spousta dalších dobrodružství. Říkal si sám pro sebe. Celé dopoledne postupoval proti svahu, přelézal strže a prodíral se houštinami kosodřevin. Paprsky poledního slunce, zahnaly rytíře do stínu malé jeskyně v příkré skalní stěně. Zalezl si co nejdál do tmy a odpočíval, až nakonec z únavy usnul. Opět ho probudil chlad. Otřásala jím zimnice až mu cvakaly zuby. Navíc rytíře mátlo, že nevidí východ z jeskyně. Že by spal tak dlouho? Podivil se v duchu a udělal další váhavý krok. Pak se opět zastavil a zaposlouchal. Ve tmě někde ve směru, co tušil východ něco bylo, to něco muselo být tak veliké, že se do jeskyně nedostalo žádné světlo. Pak si vzpoměl na knihu o obludách, na kterou kdysi dávno narazil v klášterní knihovně. Psalo se tam o ledových dracích, kteří už jen svou přítomností dokázali ochladit vzduch tak, že kolem nich mrzlo. Pokud to, co zaplnilo vchod do jeskyně byl ledový drak, tak rytířova cesta zkončila právě tady a teď. Rytíř pozdvihl svou hůl před sebe a pomalu začal postupovat v před. Opatrně našlapoval a čekal až na něco jeho hůl narazí. Pak ucítil pod kovovým hrotem hole něco měkého. V tu chvíli uslyšel zavrčení a pod stropem probleskl proužek světla, jak se ta neznámá věc zklonila a chňapla po jeho zbrani. Rytíř zalitoval, že nemá alespoň svou dýku a škubl holí k sobě a pak prudce v před. Ozval se bolestivý, téměř lidský jekot. A ústí jeskyně se uvolnilo, rytíř vyběhl ven před jeskyni a tam spatřil skoro třímetrovou chlupatou obludnost. To zvíře, nebo co to bylo, se nejvíce podobalo kříženci mezi člověkem a bílým, severským medvědem. Tělo bylo porostlé snad stopu dlouhou jako sníh bílou srstí. Jen dlaně a obličej byly holé a kůže byla šedomodrá. Oči toho tvora svítili jako led ve sluneční záři. Tvor řval bolestí a odhaloval tak rytíři dvě řady palec dlouhých, špičatých zubů. I když momentálně z poloviny té tlamy byla momentálně krvavá břečka. Rudá krav mu prýštila na bělostný kožich a jak si stihl rytíř všimnout, byla i na konci jeho hole. Rytíři došlo, že v té tmě musel strčit konec hole obludě přimo do otevřené tlamy, ta zkousla a jak rytíř trhnul, vyrval jí několik zubů. Úderem zpět jí roztříštil polovinu čelisti a tvář. Tvor při pohledu na rytíře pochopil kdo mu způsobil tu velikou bolest zařval a rozpřáhl své skoro až na zem dlouhé tlapy. Rytíř na nic nečekal a uchopil hůl za jeden konec. Obluda se rozeběhla a rytíř švihnul holí. Kovový hrot opsal se zasvištěním půlkruh a tvdě dopadl na krk útočícího tvora. Ozvalo se hlasité křupnutí a oči tvora okamžitě vyhasli. Hlava se naklonila na stranu a tvor se pomalu zhroutil k zemi. Rytíř poněkud nevěřícně koukal. Nepočítal s tím, že dávno zapomenuté a nepoužívané reflexi znovu naskočí v tak krátkém okamžiku. Pomalu a opatrně se přiblížil k mrtvé obludě a pak do ní několikrát šťouchl holí. Tvor byl opravdu mrtev a tak si jej rytíř se zájmem prohlédl. Čelisti byly opravdu děsivé. Téměř lidská tvář teď z blíska napovídala spíše o tom, že se jedná o nějaký zapomenutý druh opice nežli medvěda. Rytíř prohrábl bílou kožešinu a překvapilo ho, jak byla ledová. Musel si strčit prsty do úst, aby si je zahřál. Takže alespoň tohle odhadl dobře, obluda vyzařovala mráz a zřejmě si tím usnadňovala lov. Rytíř tvora několikrát obešel a napadlo jej, kolik pak jich v horách ještě potká. Nad hlavou se mu mihnul jakýsi stín a ozvalo se zaskřehotání. Kus od rytíře přistál na kamenech první krkavec. "Nojo už jdu, nebudu tě rušit od hostiny." Řekl si rytíř pro sebe. Vrátil se do jeskyně pro své věci a nežli vyšel ven, sedělo na zabyté obludě již několik dalších mrchožroutů. Ještě po hodině, když se rytíř otočil, viděl na obloze kroužit několik teček, jak se slétali další ptáci. Rytíř se dostal do úzkého kaňonu s poměrně prudkým klesáním a bez nějaké možnosti někde odbočit. Pomalu jím sestupoval až do večera. Nakonec, když si byl jistý, že nenajde za světla žádnou jeskyni a ani vhodný převis, odklidil pracně z jednoho rovnějšího místa kameny a rozložil si tam své ležení. Měl žízeň a byla mu zima. Celé odpoledne šel kaňonem a neviděl jediný náznak přítomnosti vody a ani jediný klacek na rozdělání ohně. Bylo mu dost zle a až při pohledu na úhledný balíček lněného plátna si uvědomil, že kromě hrnku vody ráno také celý den nic nejedl. Rozbalil tedy koláčky a do jednoho se zakousl. Pomalu to sousto žvýkal a v duchu dával za pravdu kovářce, co mu je dala. Opravdu byly měké i po dvou dnech a moc dobré. Prokousal se asi do poloviny a dál to prostě na sucho nešlo polykat. Zbylé koláčky opět opatrně zabalil a uložil mezi hromádku svých věcí. Pak se zabalil do deky a pokoušel se usnout. Díval se do prvních hvězd a doufal, že v noci nepříde mráz. Bez ohně by se již nemusel probudit. Nemohl však dlouho do noci zabrat a několikrát se musel moc ovládat, aby si nesundal z prstu svůj ochranný amulet proti magii. Nakonec přeci jen usnul.
Ještě někdo té noci nemohl spát. Na stejné hvězdy hleděl pár zářivě modrých očí z okna přepřahací stanice na půl cesty ke starému klášteru. Černovláska se pokoušela svým vnitřním zrakem najít rytíře tam někde ve skalách, ale nakonec také usnula.
Rytíř spal velmi špatně. Neustále se budil zimou a žízní. S prvním úsvitem se zbalil a vydal se opatrně dál. Sestupoval téměř až do oběda, když konečně spatřil ve skalní rozsedlině stékat tenký pramínek vody. Vybalil hrneček a nechal do něj nakapat pár doušků té chladivé, životodárné tekutiny. Nedočkavě se napil a navlhčil si žízní rozpraskané rty. Pak postavil hrnek zpět pod kapající vodu a vybalil zbytek koláčků. Než nakapal plný, snědl rytíř dva medové koláčky. Zbyly mu ještě dva a polovice od včerejška. Opět vypil celý hrnek najednou a nechal si nakapat třetí. S tím si sedl a pomalu upíjel. Prohlížel si příkré skalní stěny a podíval se i zpět odkud přišel. Měl pocit, že by si měl na něco vzpomenout. Jako by na okraji vzpomínek, cosi čekalo, až si toho všimne. Pak zavrtěl hlavou, nic, vzpomínka zase zmizela. Dopil vodu a zvedl se. Při pohledu na prudký svah kaňonu, kterým zatím prošel, mu konečně došlo, co je mu tu povědomé. Tohle je určitě ten kaňon, kterým kdysi došel do údolí, ze kterého předevčírem odešel! Jen se do něj dostal z jiného směru. Proto mu to nedošlo. Vzpoměl si na to, jak tu cestu kdysi ušel za noc a den bez jediné přestávky. Nedokázal odhadnout, jak daleko muž ušel, ale věděl s jistotou, že kaňon končí na křižovatce cest a u ní stojí krčma. Ta představa mu dodala sil a hned se mu šlo lehčeji. Sestupoval, opět až do večera a když se stmívalo, byl na pokraji sil. Těch třicet let v pohodlí kláštera bylo hodně znát. Rytíř si vyčítal, že nikdy nechodil na delší procházky a povětšinou vysedával v klášterní knihovně či zahradě. Teď po půl dni chůze z kopce sotva lezl. To, že by to mohlo být způsobené i věkem, si vůbec nepřipouštěl. Prošel mělký dolík, končící plochým valem štěrku a zjistil, že stojí na rovince, přez kterou prochází vyježděná cesta. Pohlédl doleva, kde si pamatoval starou krčmu a v přítmí zahlédl nažloutlé světlo. Zaradoval se a opíraje se o hůl došel ke dveřím stavení. Zabušil na dveře okovaným koncem své hole a vzal za kliku. Dveře se skřípotem jenž tahal za uši otevřeli. Krčma vypadala pořád stejně. Rytíř by byl přísahal, že se tam za uplynulých třicet let vůbec nic nezměnilo. Zčernalá prkna na podlaze, bílé stěny a prastaré stoly a židle. Vše pečlivě udržované a čisté. V krbu na stěně proti dveřím hořel oheň a příjemě krčmu vyhříval. Na trojnožce umístěné v ohništi vysel kotel a v něm se vařila podle vůně nějaká masová polévka. Rytíř se posadil k rohovému stolu hned vedle krbu a hůl si opřel o zeď za sebou. Byl dnes očividně prvním hostem. Otevřenými dveřmi do kuchyně, se ozíval cinkot nádobí. Rytíř si hlučně odkašlal, aby na sebe upozornil. Nádobí utichlo a z pootevřených dveří vykoukl plešatý krčmář. Mohlo mu být tak čtyřicet let a hubený byl jak prst. To bylo u takového zaměstnání dost neobvyklé. "Zdravím tě poutníku! Co si budeš přát? Jídlo? Nocleh? Támhle v kotli se hřeje polévka a žena upekla čerstvý chléb. A pokoje máme útulné a čisté." Vysypal ze sebe, zatím co došel k rytířovu stolu. Když si všiml, že rytíž má na sobě mnišskou sutanu, tak mírně ochladl. "Ale, svatý muž. No i pro vás se něco najde." Rytíř se mírně uklonil, jako odpověď na pozdrav a položil na stolní desku stříbrnou minci, co si již při příchodu připravil. Krčmáři se po hubené tváři opět roztáhl ůsměv. "Budeš si přát trochu našeho znamenitého piva? Vaříme si je sami. Nebo snad raději medovinu?" Rytíř se opřel a pravil. "Dej mi misku té tvé polévky, voní moc dobře a ohřej mi medovinu a pokoj budu chtít také." Krčmář přikývl a odešel do vedlejší místnosti. Vrátil se s miskou a lžící a bochníkem chleba. U krbu nandal misku plnou polévky a donesl vše rytíři na stůl. Pak vytáhl z opasku dlouhý kuchyňský nůž a položil ho vedle bochníku chleba. "Ber si a kdyby si chtěl ještě, tak se obsluž, slyším koně a tak se půjdu podívat a přivítat další hosty." Poté vyběhl ze světnice ven. To už i rytíř slyšel cinkat podkovy po kamení a volání přijíždějících lidí. Po chvíli se krčmář vrátil. "Jsou to nějací tuze urození páni. Poslal jsem jim na pomoc čeledína, a teď než přídou do vnitř ti donesu tu medovinu." Rytíře napadlo, že je poněkud zmatený. Pomalu žvýkal kus chleba a lovil v polévce další kousek masa, když někdo otevřel dveře. Podíval se na nově příchozí a se zájmem si je prohlížel. Nejprve vstoupil vysoký silný muž v sametovém modrém plášti a hedvábné košili. Za ním pak dva stejně draze oblečení, sotva odrostlí mladíci. Pak ještě čtyři muži s prsními pancíři a černých pláštích. Rytíř usoudil, že je to nějaký velmož se svými syny a ozbrojeným doprovodem. Ten šlechtic, když vstoupil do krčmy a spatřil podle oděvu mnicha, tak kývl na pozdrav. Jeho synové jej napodobyli a šli za ním na druhou stranu krbu, kde si sedli ke stolu. Vojáci zůstali sedět hned u dveří. Snad aby hlídali a neposlouchali, co si bude panstvo povídat. Rytíř je chvilku sledoval, ale pak se opět věnoval svému jídlu. Po chvíli se vrátil krčmář a hlásil, že o koně je postaráno a jejich zavazadla jsou již odnesena do pokojů. Pak postavil před rytíře hliněný džbán ořáté medoviny a hliněný pohár. Šlechtic se svými syny si poručil víno a vojákům přikázal donést slabé pivo a polévku. Pak se ptal po nějakém jiném jídle. Krčmář jim nabídl uzené maso a opět chléb. "Mohu donést ještě cibuli na zakousnutí a kus dobře vyzrálého sýra. Moc se omlouvám za tak chudý výběr, ale nejsme tu připraveni vítat tak vzácné hosty. Naposledy tudy projel cizinec před dvěma lety a místním má kuchyně vyhovuje." Šlechtic mávl rukou, jako že to nevadí. "Přines to všechno sem a tu polévku můžeš také krčmáři. My nejsme žádná hrabátka odedvora. Jsme zvyklí na venkovské jídlo." Muž mluvil hlubokým zvučným hlasem a rytíři byl značně povědomý. Přemýšlel kde toho muže mohl potkat. Třicet let byl v tom zatraceném klášteře odříznut od světa a dost toho zapoměl, ale toho muže zná. Určitě. Hřmotný šlechtic si všiml upřeného pohledu od vedlejšího stolu. "Hej, starý pojď k nám a přisedni! Pověz nám něco o zdejším kraji. Chci svým synům ukázat život v horách, aby věděli, že se dá žít všude a dobře. A ne jen v hlavním městě!" Rytíř zaváhal, pak ale pokrčil rameny. Měl dojedeno a tak si se džbánem v ruce si přesedl ke stolu toho muže. "Pane rád přijímám pozvání ke tvému stolu, ale nejspíš tě zklamu. Tuto stranu hor moc dobře neznám. Jsem poutník a dlouhý čas sem žil v jednom zastrčeném klášteře a tak bych i já možná rád na čas okusil radostí života u dvora." Pronesl rytíř a mrknul na oba šlechticovi syny. Ti se začli provinile usmívat. "A nejsi na to trochu starý mnichu?" Zeptal se ten starší. "A nejsi ty trochu neuctivý k mým šedinám chlapče?" Odpověděl okamžitě rytíř. Šlechtic se zasmál. "Dobrá odpověď mnichu. Tos mu to tedy nandal. Ty by si se měl stydět synu. Měl by si projevovat úctu k moudrosti stáří." Nežli stihl kdokoliv něco dodat otevřeli se dveře do kuchyně a vešel krčmář a jeho čeledín a nesli plné ruce táců a džbánů a nádobí. Rozložili vše na stůl před šlechtickou rodinu a odešli pro další várku jídla a pití pro vojáky. Muži se pustili hladově do jídla a rytíř popíjel ze svého džbánu silnou medovinu. Když dojedli, nechali si donést ještě pití, oslovil šlechtic opět rytíře. "Všiml jsem si při příchodu tvé hole poutníku, vypadá jako solidní zbraň. Počítám, že se s ní dovedeš slušně ohánět, když je potřeba." Rytíř přikývl. "Ano, když je potřeba. Ačkoliv v poslední době je to spíš pomůcka k chůzi nežli zbraň." Usmál se rytíř nakonec. Oba mladíci pohlédli ke zdi, kde hůl zůstala opřená. "Ale válečník nejsi mnichu," pronesl opět starší ze synů. "Jinak by si svou zbraň nenechal ležet mimo svůj dosah. Teď jsi zcela bezmocný a vydaný nám na milost!" Rytíř zklopil oči a díval se na oba mladíky z pod přivřených výček, nebezpečného záblesku v jeho očích si všiml jen šlechtic a nepatrně na rytíře kývl. "Jsi příliš mladý chlapečku a nezkušený na to, aby si věděl, že muž beze zbraně nemusí být neozbrojený." Pronesl rytíř záměrně posměšným tónem. Dlaně měl při tom položené na stolní desce. V té chvíli oba mladíci vyskočily na nohy a sáhli po mečích zavěšených na opascích. V tu chviíli se stalo několik věcí najednou. Otec obou mladíků odskočil od stolu, který rytíř oběma rukama přirazil k protilehlé zdi. Mladší z obou synů tak zústal uvězněn za nohy mezi stolni deskou a stěnou za ním. Byl příliš slabý, aby s těžkým stolem v takové pozici pohnul a bolest ve stehnech mu nedovolovala téměř žádný pohyb. Zároveň se stolem, šel do předu rytíř. Kolenem zapřel stůl, aby se mladík od zdi opravdu nemohl dostat a levou rukou uchopil druhého syna za ruku, kterou se snažil vytáhnout svůj meč z pochvy, takže zůstal na půl zasunut. Rytíř při tom pravou rukou vytrhnul z chlapcova opasku dýku a položil mu ji hrotem na hrdlo. Všichni včetně překvapených vojáků u dveří ztuhli. Na vteřinu zavládlo ticho. Pak se otec obou chlapců rozesmál a zatleskal. "Bravo mnichu! Bravo! To je přesně ta lekce, kterou sem doufal, že moji mládenci cestou dostanou." Rytíř pustil chlapcovu ruku a povolil i stůl a udělal dva kroky do zadu. Mírně se uklonil oběma chlapcům a pak se otočil k jejich otci. "Omlouvám se pane zde vracím dýku, co jsem si zapůjčil od vašeho syna. Mimochodem moc dobrá zbraň." Řekl rytíř a podal dýku rukojetí napřed smějícímu se šlechtici. Ten ji přijal a zasunul si ji jen tak za opasek. Pak uchopil desku stolu a vysvobodil jediným trhnutím svého mladšího syna. Ten si s bolestivým syknutím sedl na svou židli a nazlobeně hleděl na rytíře. Pak se osmělil a promluvil. "To od tebe nebylo vůbec rytířské, takto bojovat. Jsi jako nějaký hospodský rváč!" Rytíř se mu podíval do očí a ledovým hlasem pravil. "Kdybych byl opravdu hospodský rváč, jak si mne právě nazval, tak jsem ti tím stolem obě nohy přerazil a na do smrti by si byl mrzák. A to bych chtěl vidět, jak by se za tebou honila děvčata odedvora! A navíc by tvůj brat ležel na zemi s podříznutým hrdlem. Dokonce by jsem byl za tu provokaci z vaší strany i v právu. Tady jste v horách. Zde nemůžete dráždit a urážet nikoho, aniž by jste nepočítali s odplatou či alespoň výpraskem! Buďte rádi, že jste narazili na mne a né na pravého horala." Najednou oba mladíci nevěděli kam s očima. Nakonec u nich zvítězil jejich cit pro spravedlnost a zdravá výchova jejich otce a omluvili se. "Pane jsme vděčni, že vaše lekce nebyla tvrdší a omlouváme se za hloupé řeči, jenž jsme tu vedli." Pronesl ten starší za oba. Pak se otočil na svého otce. "Jsme již unaveni otče a chtěli bysme jít spát. Omluv nás prosím." Pak podepřel svého kulhajícího bratra a v doprovodu jednoho z vojáků odešli do svých pokojů. Šlechtic se starým rytířem si opět sedli ke stolu. Chvilku jen tak seděli a věnovali se svým myšlenkám. Pak rytíř dopil zbytek medoviny a promluvil. "Jsou to dobří synové. Můžeš být pyšný pane. A zkušenosti jistě brzy získají. Řekl bych, že jsi je na takovou cestu vzal v pravý čas." Šlechtic si všiml, že rytíř už nemá ve svém džbánku ani kapku. Otočil se směrem ke krbu, kde krčmář porovnával polena v ohni a zvolal. "Krčmáři dones tady mnichovi ještě džbánek toho co pije! Na můj účet." Dodal. Nežli stačil rytíř cokoliv říci, šlechtic pokračoval k němu. "Ber to jako poděkování. Potřebuji s kluky trochu pomoci. Život v hlavním městě mi je kazí a tak jsem ti vděčný, že si jim ukázal, jak se mají chovat a nezabil je při tom." Krčmář přišel s plným džbánkem medoviny, ze které se kouřilo. "Budete si ještě něco přát pánové?" Otázal se úslužně. Oba muži zavrtěli hlavami a krčmář z úklonou odešel. Rytíř popíjel s chutí horkou medovinu a cítil se dobře. Již po druhé se ukázalo, že jeho instynkty ještě nezrezivěly a ještě dokáže být rychlý a bojovat. Asi hodinku si se šlechticem povídali o všem možném. O cestách a o koních, o politice a o nových daních na údržbu královských silnic. Nakonec už byl rytíř unaven cestováním i medovinou a tak se rozloučil a šel do svého pokoje. Na odchodu mu ještě šlechtic udělal nabídku. "Mnichu, líbí se mi jak bojuješ i smýšlíš. Pokud nemáš nějaký důležitější cíl, tak se ke mě přidej. Naodpovídej mi teď hned, promysli si to do rána a u snídaně můžeme probrat podmínky. Ale škodný by si nebyl, opravdu potřebuji někoho jako učitele ke svým klukům. Jsou ve věku, kdy já jako jejich otec pro ně nemohu být ta správná autorita." Usmál se pro sebe. "Tak ráno se uvidíme a ty přemýšlej." Rytíř jen kývl na pozdrav a odešel. Pokojík byl maličký, sotva na postel, maličký stolek s jedinou židlí a věšákem na zdi. Byl však čistý a povlečení na peřině vonělo sluncem. Rytíř si pověsil věci na věšák u dveří a svlékl se. Svíčka, co si cestou vzal na schodech, teď blikavě svítila na stolku a malovala na zdi podivné stíny. Rytíř si vzpoměl na den, kdy se tu potkal s princeznou a na ráno kdy odsud před její láskou utekl. Posadil se do postele a zakryl si dlaní oči. Chvíli tak seděl. Nakonec se zahrabal pod peřinu a sfoukl svíčku. Bylo mu najednou zle a bolelo ho u srdce. Cítil se strašlvě starý. Euforie z dnešních zážitků vyprchala a v rytířově duši zbyla jen samota a chladná pustina. Zatínal zuby a pevně tiskl víčka k sobě, aby se zoufalstvím nerozbrečel. Bojoval s touhou strhnout si ten měděný prsten z ruky a zahodit jej co nejdál. Nakonec jej vysvobodil spánek....

Čekání na půlnoc 23:51

6. května 2011 v 0:19 | Vítr |  Diary


Čekám na půlnoc. Ptáte se proč? Vlastně ani nevím. Snad jen takový podivný, nový rituál. Sedím u kompu a hledím do prázného okna. A dívám se na modravý nápis NOVÝ ČLÁNEK. Vlastně ani nečekám, že budu něco psát, jen prostě potřebuji nějaký impulz, abych se zvedl a šel spát. Potřebuji nějakáý pevný bod, kterého se mohu přidržet. V podivném proudu, plynutí mého času se někdy začínám ztrácet a pak hledám ztracené záchytné body. Jedním z nich je zánik starého a zrození nového dne. A tak po většinou sedím a dívám se na drobná čísla na okraji obrazovky, která pomlu odtikávají konec dalšího dne. Jakmile se zrodí nový, je to pro mne znamení, že se musím zvednout a odejít.
dnes je to však malounko jiné. Dnes sem se, snad náhodou, dotkl klávesnice a na bílé ploše naskočilo písmeno. A tak mi to nedalo a napsal sem další a nakonec tu opět píši a píši a nehledím na nový den a ani nemyslím na ten starý. Jsem jako těžký alkoholik, který se pokoušel odolat své nutkavé touze po plné láhvi a nakonec nevydržel. Stejně tak i já sem neodolal tomu sladkému pokušení a položil sem zkusmo prst na klávesu a stiskl. Ten pocit, když cvakla a oběvilo se další písmenko, byl doslova elektrizující. Teď již nedokáži zastavit zběsilý běh prstů po černých klávesách. A pociťuji neopodstatněnou radost nad pocitem, že mohu opět rozehrát tu simfonii pro pár prstů a černé klapky. Při tom cvakavém zvuku přestávám myslet na svůj všední život a mohu si konečně odpočinout od svých zmatených a únavných myšlenek. Napadají mne další a další části mého podivného příběhu, co tu někde okolo pořád ještě píši. Vlastně je jedno zda se o tom před vámi zmíním či nikoliv. Stejně se to nakonec ukáže někde, kde si každý může číst vše co mi kdy letělo hlavou. Dopíši tyto myšlenky a dám se do psaní další kapitoly. Zítra opět někdy během dne, vystavím co teď napíši a budu doufat, že se to někomu zalíbí....00:20

Žádost...

5. května 2011 v 7:14 | Vítr |  Diary


Věc: žádost:
Žádám o zrušení snů. Tedy o zrušení mých snů. Nepřeji si, aby se mi zdáli takové věci jako například dnes! Vlastne si nepřeji, aby se mi cokoliv zdálo. Pokud se to tak dá říci, ruším obědnávku na černobílé i barevné sny! Probuzení do této reality, bývá totiž velmi nepříjemné a bolestné. Potřebuji po ránu vstát a zapojit se do výrobního procesu a né se do oběda zabývat myšlenkami na to, co asi tak mé sny mohou znamenat a kolik naděje se v nich sakra ještě může ukrývat. Nechci již nikdy žádné sny. Žádné.

Děkuji za pochopení a včasné, kladné vyřízení.
S úctou váš bývalý zákazník Jan Vítr.