Volání...

26. dubna 2011 v 7:01 | Vítr |  Diary


Je tu někdo? Stále si tuto otázku pokládám. Šeptám ji do tmy i do zářivého prostoru internetu. Cítím milióny lidí a přezto si připadám sám a opuštěný. Stále mám pocit, že je mi zima, že mne již nedokáže nic zahřát. Kdysi mi pomáhalo svařené víno, ale dnes se roztřesu mrazivým chladem jen při myšlence na jeho kořeněnou chuť. Ten chlad mne již prostoupil celého a ani letní slunce nedoráže rozpustit ten kus ledu, co se mi usadil v žaludku. Chtěl bych odejít, ale nejde to, mám příliš povinností a důležitostí o které se ještě musím postarat.
Mám nutkavou touhu, vyhnat svého věkem sešlého rytíře z osluněné zahrady starého kláštera. Vyhnat jej opět do divočiny a vydat jeho zchátralé tělo nepřízni počasí i osudu. Cítím jeho neklid, stejně jako on cítí ten můj. Tuší, že jeho život pomalu končí a nedokáže se smířit s čekáním na smrt. Touží po novém životě, touží již po smrti, aby se mohl opět narodit. Touží nalézt opět svou lásku a tentokrát jako první. Stále častěji stojí na ochozu nejvyšší věže kláštera a hledí do nekonečné dáli, až kamsi za obzor Horkých hor. Léto uběhne jako voda a on ví, že mu princezna na polovici roku opět odjede. Cítí se starý a unavený a touží již jen po spánku. Jen se mu prostě příčí představa hrobu s mramorovou sochou a plačící princeznou. Táhne ho to do světa, na opuštěné cesty a malé venkovské hostince. A doufá, že až nadejde jeho čas, tak nikdo nepozná v nuzném tulákovi co zemřel u cesty, onoho rytíře jímž kdysi býval.
Ano mám touhu poslat jej opět do bláta a prachu cest. A jít sním jako věrný stín...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama