V táboře.

4. dubna 2011 v 8:01 | Vítr |  Cesta draka


Rytíř se svými muži dorazil do nepřátelského tábora za svítání. Kolem stanů se loudali jednotliví vojáci a hledali, kde by si po probdělé noci lehli. Sem tam doutnalo ještě nějaké ohniště a rytíře napadlo, jak obrovská tu musí být spotřeba dřeva. Zarazil se a ohlédl, směrem od kud přijeli. Na obě strany se táhli nekonečné řady pahorků porostlých travou a jednotlivými skupinkami křoví. Jen uprostřed byl asi půl míle šioký pruh lesního výběžku. Před válkou zasahoval sotva sto metrů od okraje obrovského tábora, ale dnes se k němu muselo jet skoro dvě míle! Tak velká byla spotřeba paliva a stavebního dřeva v táboře. Vojáci co provázeli rytíře si za tu několika denní cestu zvykli na jeho mlčenlivost a podivný úsměv, co se mu oběvoval na tváři. Ale teď jim přeběhl mráz po zádech. Rytíř vypadal jako šílenec. Bledý v obličeji a zarudlé bělmo a úsměv co připomínal škleb. "Vracím se do toho lesa." Oznámil jim. "Najděte zatím nějaké místo na spaní a dřevo na oheň. Jeden se sem za hodinu vraťe, ať vás nemusím hledat." S těmi slovi, jim podal kromě své bojové sekery a dýky celou svou zbroj a věci. Pak se bez dalších řečí otočil a mírným klusem se vydal k lesu. Vojáci pokrčily rameny a počali se rozhlížet po táboře. Našli stan, kde nebylo žádné vybvení a pohodlně by se do něj vešli. Poptali se nějakých mužů okolo, kdo tam bydlí a bylo jim vysvětleno ať si jej klidně zaberou. Byl po nějaké partě co padla při útoku na hradby. a pak jej sousedé vykradli. Stan byl v celku v pořádku a tak se nastěhovali. Po té, se jeden z mužů vrátil k okraji tábora a pohodlně se tam rozvalil. Rytíř po nějaké době doklusal k prvním stromům. Zastavil se a chvíli bojoval s dechem. Pak se vydal pomalu dál po lesních pěšinách a pozoroval stopy po těžbě dřeva. Po chvíli uslyšel vzdálené rány sekyrou. Došel na malou mýtinu, kde nepřátelští vojáci káceli strom a nakládali dřevo na vůz. Pomalu tam došel a opřel se o bok vozu. Konečně si jej všimli. "Co si zač? Jdeš pomoci nakládat?" Otázal se vysoký chlap s jakýmsi cizím hodnostním označením a silným přízvukem. "Ano , ano pane." Pravil rytíř a vytáh sekyru ze závěsu na opasku. Důstojník si odfrknul. "A kde jsou ostatní? To zase poslali jen jedn..." Víc nestihl říci. Než domluvil, došel rytíř až k němu a dýkou co bleskově vytáhl z opasku jej bodl do krku. Ani se nesnažil uhnout proudu krve. Jen se na patě otočil a posla ji do prsou muže co právě přicházel s polenem na rameni. Pak se rozeběhl k poraženému stromu. Tam byli ještě dva vojáci. Klečeli u kmene a pokoušeli se jej přeříznout starou, tupou pilou. Zvedli oči od práce a hleděli udiveně na chlapa co se knim doslova hnal se sekyrou v ruce. "Člověče ty se do té práce nějak ženeš." Zvolal se smíchem jeden z nich. V zápětí mu rytířova sekyra rotříštila lebku. Rytíř sekyru protočil a druhý muž se též zhroutil ve spršce krve k zemi. Nestihl ani vykřiknout. Rytíř se zadýchaně zastavil. "Tedy, je fakt, že už to není nic pro mne, nějak sem zestárnul a zlenivěl. Funím jak stařec nad hrobem." Vrátil se k vozu. Byl částečně naložen, převážně suchým dřevem. Rytíř sezbíral drobné větvičky a suchou trávu. Rozdělal křesadlem oheň a pomalu přenášel do vozu hořící větve. Ten se hezky rychle rozhořel. Koně se počali plašit. Rytíř vyskočil na kozlík a chytil opratě. Odbrzdil vůz a donutil stále vylekanější koně otočit. Pak je popohnal prásknutím biče. Zvířata byla již tak vyděšená z ohně za jejich zády, že vystřelila jako blesk. Nechal je běžet v trysku asi míli , kde byl již les hodně hustý. Přeskočil na levého koně a sekyrou odsekl poutací řemeny. Koně se rozeběhli každý jiným směrem a vůz narazil v plné rychlosti na spadlou oj a doslova ji přezkočil v obrovském kotrmelci. Rytíř s vypětím sil zastavil koně a otočil se. Les kolem cesty již hořel a suchá tráva a podrost mizel v plamenech rychlostí valící se vody. Rytíř na nic nečekal a vyrazil spět k táboru. Všiml si ještě několika šířících se ohnisek podél míst kudy jel. Zřejmě mu na hrbolaté cetě sem tam nějaký kus hořícího dřeva upadl. Pak jej napadlo, že nemůže k táboru dojet od hořícího lesa. To by mohl být problém a tak uhnul ještě více do prava. Dostal se za první pahorky a uhnul po nich zase v levo k táboru. Na posledním zastavil koně a slezl? Zvíře odběhlo s vyplašeným ržáním. Rytíř se otočil a hleděl k lesu. Viděl počátel lesa a na druhou stranu skoro až k horám a viděl jak se plameny šíří na všechny strany. Zatím bylo bezvětří, ale brzy změna teploty z požářiště rozproudí vzduch a vzniklý vítr rozfouká oheň po celém lese. Do večera bude hořet celý. Pohlédl k táboru. Již si požáru všimli a na okraji tábora stála již početná skupina vojáků. Rytíř se dal opět do mírného klusu. Seběhl z kopce a zamířil ke stanům míli před sebou. Když k nim doběhl, zpomalil do chůze a šel směrem k místu, kde ráno nechal své muže. Vypadal jako jeden z mnoha čumilů, co se jde podívat co se děje. Nakonec svého člověka zahlídl uprostřed davu. Došel až k němu a kývl na pozdrav. Poprvé se ohlídl a podíval na to co způsobil. Vypadalo to jako by polovina obzoru hořela. Od stromů chytla tráva na kopcích a požár se šířil, hnán novým větrem jak rytíř předpokládal. V tu chvíli někdo vykřikl. "Schoří všechno dřevo! Na čem budeme vařit?" Zjiné strany rytíř slyšel mluvit nějaké muže o tom, že pokud se oheň převalí i přez pahorky, tak budou muset dovážet i seno pro zvířarta a navíc oheň zažene veškerou zbylou zvěř co vojáci lovili, když se opozdila karavana se zásobami. Pomalu všem začlo docházet, jak obrovská katastrofa je postihla. Rytíř se opět usmál. A jeho společník pocítil hrůzu nad tím co se mu musí odehrávat v hlavě. Rytíř se nechal dovést do stanu a tam si beze slova lehl. Okamžitě jak zavřel oči usnul. Všichni jeho muži se tiše dívali jak spí. Věděli již o požáru a došlo jim, kdo za tu šílenost může.
"Pane! Pane! Rychle se pojďte podívat, co se děje." Král otevřel oči a sáhl po meči. Voják jenž jej budil o krok ustoupil. Král se vzpamatoval a navlékl si dlouho halenu a přetáhl přez ni opasek s mečem. Pak si nazul boty a v tu chvíli mu došlo, že světlo ve stanu je nejen od zapálené svíce na stole, ale prochází i stanovým plátnem. To bylo podivné. Měla být přeci hluboká noc. Pak konečně vyběhl ven. tam zůstal zaraženě stát. Celý západní obzor stál v plamenech a nebe zářilo jako při západu slunce. "Pane to co jsme považovali večer za bouřkové mraky a obvzvláště vybarvený západ slunce, je obrovský požár. Hoří mnoho mil vyschlého lesa vlastně celý ten velký les před Jižními přistavy!" Král hleděl na tu šílenou zkázu a nevěděl co si o tom myslet. Pak si uvědomil o čem vlastně mluví vojáci okolo něj. zaposlouchal se a dostal strach. "...Je to určitě jeho práce... si myslím, když si vezmeš jak to může pěšky trvat... ano odpovídá to asi týdenímu pochodu... určitě to byl on... zapálil jim les za zády... neuvaří si... pochcípají hlady a zimou...na podzim je konec války... můžeme domů .... nám to vyhrál, bez dřeva nepřežijí další zimu...tenhle chlap se bál povolat draka!! Když do zimy udržíme průsmyky do naší země, tak budou muset odtáhnout nebo chcípnout.!!" Král nevěřil vlastním uším. Nedokázal pochopit, že opět prohrál svou tichou bitvu s tím rytířem. Opět jej převezl a vyhrál. Odvážil se strašlivé věci, ale zastavil vlastně válku. Měl ho zabít už tam v horách. Král zaťal pěsti, otočil se a prodíral se davem nadšeně pokřikujících vojáků. Nikdo si nevšiml, že je to král a párkrát si vyslechl i hrubší poznámku. Do stanu se doslova vpotácel. Sedl si na postel a tiše zuřil. Nakonec vzal pero a papír a začal psát. Rozmáchlým, špičatým rukopisem pokrýval stránku. Dopsal a text si opět pročetl. Spokojeně pokýval hlavou, pak dopis několikrát přeložil a zapečetil. Na místo své pečeti do vosku otiskl jen dno kalamáře. Pak zavolal strážného. Když muž vstoupil, rozkázal mu král, aby zavolal jeho podkoního. Pak se posadil a zíral na dopis. Myslel na svou ženu a tajnou zprávu o tom, že se mu narodila dcerka. Myslel na to co by bez své ženy a vůbec celé této země, bylo s jeho královským městem. Bez princezniny armády a podpory a bez rytířovy pomoci, by již zřejmě nebylo. Přezto se chystá toho, kdo mu nejvíce pomohl zradit. Tušil, že za tím co rytíř pro princeznu dělá není jen ušlechtilé hnutí mysli. Viděl svou mladičkou ženu, když čekala na zprávy o tom co rytíř dělá a viděl jak jí to lámalo srdce, když to vypadalo, že je zradil. Pochopil, že k rytíři cítí něco, na co měl nárok jen král, jako její manžel. Věděl jak by to dopadlo, kdyby rytíře nechal žít. A to nechtěl dovolit. V tu chvíli vešel jeho podkoní. Muž tak něco mezi čtyřiceti a padesáti vyschlý jako stará kůže a stejně tak hnědý ve své tváři a na rukou. Šedivé vlasy a téměř průsvitné oči. Hubený a kostnatý jak smrt. Přistoupil ke králi a ten mu podal dopis. Naklonil se k němu a cosi mu pošeptel. Muž o krok ustoupil a poklonil se. Pak tiše odešel. Po nějaké chvíli se šel král projít po táboře a sledoval ohradu s koňmi. Viděl svého podkoního jak odjíždí směrem do hor. Věděl že se tam otočí a projede někde dál k nepřátelskému táboru. Měl ve svých službách toho muže již spoustu let. Oficielně jako nejvyššího podkoního, ale jinak hlavně jako důvěryhodného posla a též muže na špinavou práci. To že se musel zbavit princeznina posla osobně, to byla spíš náhoda. Většinou měl na takové věci právě svého podkoního. Teď se díval jak mizí ve tmě prozářené požárem a napadlo jej, jak si asi poradí. Nejspíš se ten požár pokusí někde na jihu obět. Je velmi schopný. Bude jej škoda, těžko najde někoho tak schopného a oddaného. Pomalu se vracel ke svému stanu. Ještě jednou se zahleděl k planoucímu obzoru. Zdálo se mu, že již cítí ve vzduchu spáleninu. Znovu zakroutil hlavou. Musel obdivovat rytířovo řešení situace. Opravdu nejspíš ukončil válku. Až zítra dojde velitelům nepřátelské armády, že jsou vlastně poraženi, tak jim nezbyde, nežli odejít domů. "Doufám, že tě stáhnou z kůže." Pronesl nevědomky na hlas král. Rychle se ohlédl, zda ho někdo neslyší, ale byl uprostřed svého tábora sám. Ani nejposlednější z vojáků si nevšímal pomalu procházejícího muže. Každý slavil brzký konec války a radoval se, že pojede domů.
Čtvrtý den po vzniku požáru, vládl v táboře chaos. Od prvního dne bylo většině vojáků jasné, že pokud se nestane zázrak, tak do zimy musí být doma. Několik menších kmenů z pouští chtělo při představě zimy bez možnosti topit odejít. Zbalili stany a nasedli na své velbloudy. Bylo jich asi dvě stě. Ráno je nejvišší velitel tábora prohlásil za zběhy a posla dva tisíce mužů jízdy, aby je do jednoho pobili. Vrátili se k polednímu s jejich hlavami. Genrál je nechal pro výstrahu rozvěsit kolem tábora. Vzpurní náčelníci se poněkud uklidnili a teď se již třetí den radili co vlastně mohou podniknout. Padlo několik nesmyslných návrhů. Projednával se nepřetržitý přímý útok na hradby města, dokud by nebyli obránci vyčerpáni a nepadli či nevzdali se. Nakonec tento návrh neprošel. Byly by obrovské ztráta a nikdo nevěděl jak velikou armádou disponuje princezna. Mohlo by se stát že dobidou město a zjistí, že jim za zády stojí odpočatá armáda mstitelů. Další návrh, sebrat se a jet domů, generál smetl ze stolu spolu s hlavou šlechtice co to navrhnul. Pak se již nikdo do nějakého plánování nehrnul. Všichni věděli, že tolik zásob sena a dřeva na zimu prostě dovážet nedokáží. Za prvé nemají tolik vozů a také dostatek peněz. Nakonec začli jednat jak vůbec udržet armádu kmenů a žoldáků pohromadě. Jediné možné řešení bylo pokusit se dobít město lstí, ale za celou dobu co tu seděli kolem hradeb, nedokázali do města dostat dost špehů, aby se vůbec něco dozvěděli. Poslední co je napadlo, bylo opustit toto město a pokusit se vyrabovat jižní část princezniny země a na zimu si tak zajistit zásoby a peníze a na jaře se sem vrátit s další posilou a více dobívacími stroji. Tento nápad většinu vůdců zaujal. Jih země byl spíš zemědělskou oblastí se spoustou polí a vinic a taková to armáda by byla v otevřeném prostoru téměř neporazitelná. Princezna by musela přesvědčit malá království na východě, aby poslala své armády na pomoc. Jenže těm se nechtělo posílat své vojáky do bitvy dokud nepřítel neohrožoval přímo je. Do prostřed jedné takové porady vešel strážný. "Pane, chytili sme chlapa co tvrdí, že je posel od princezny." Generál údivem pozvedl obočí. "Tak sem sním, na co čekáš?" Popohnal strážného. V zápětí přivedli do stanu vychrtlého snědého muže. Generálovi se od prvního okamžiku ani trochu nelíbil. Ten chlapík na nic nečekal a sáhl do kapsy svého pláště a podal mu dopis od krále. Generál si prohlédl pečeť a podivil se ještě více. "Tohle není královská pečeť tu znám!" Zavrčel. Posel jen pokrčil rameny a pronesl klidně. "Jsem jen posel co slouží svému pánu. Neradím mu jaké má používat pečetě. Ale po přečtení dopisu nejspíš pochopíte, proč není ten dopis označen správnou pečetí." Generálovi se ani trochu nelíbil arogantní přístup toho muže. Rozlomil však pečeť a začetl se. V jednu chvili, se zasmál a na posla zlověstně pohlédl. Uchecht se ještě jednou a zavolal stráže. Vstoupili dva muži. "Prohledali ste ho?" Otázal se jich generál. "Ano pane, krom toho dopisu nemá nic." Generál se na podivného mužíka již nepodíval. "Tak jej vyveďte ven a okamžitě pověste." Posel vytřeštil oči, ale než stihl cokoliv říci praštil jej jeden ze strážných za ucho rukojetí dýky a poloomráčeného ho vyvlekli ven. Generál si sedl a četl dál. Po chvilí vešel jeden ze strážných. "Pane? Rozkaz splněn, budete si ještě něco přát?" Generál pokýval hlavou a složil dopis. Pak popsal strážnému tvář muže a rozkázal mu ať jej co nejdříve najde. "Bude sním ještě deset společníků. Tak je nevyplašte jen pro mne dojděte až ho najdete."
Již svítalo, když rytíře a jeho muže vytáhli vojáci ven ze stanu. Každému drželi pod krkem dýku a čekali na rozkaz generála. Ten je pomalu jednoho po druhém podrobně zkoumal a hleděl občas do jakého si papíru. Nakonec se zastavil před rytířem. Pořádně si jej prohlédl. "Ano to budeš ty, dostal sem zprávu od tvého krále, že jsi špión a že se mne chystáš zabít. Také mi tvůj dobrý král napsal, že jsi to byl ty, kdo zapálil les. Zajímalo by mne, co jsi mu provedl, že tě tak nenávidí. Udal tě vlastní král. Člověk kterému sloužíš a který tě sem poslal. Dokonce mne žádal, abych pověsil posla, co sem jeho dopis přivezl, jako odměnu za to že tě odhalí.To aby ani on nemohl říci, že tu pro krále něco zařizoval. Mimochodem nepříjemný člověk, už visí. Jediné, co mne napadá je, že si mu provedl něco velmi, velmi ponižujícího. Chtěl totiž abych ti řekl, že ten dopis je od princezny." Rytíř jen pokrčil rameny. Najednou mu bylo vše jedno. V této chvíli již pro princeznu nemohl udělat nic. Byl konec a na ničem již nezáleželo. Nepřátelská armáda se do pár týdnů rozpadne a král se chová čím dál hůř. Princezna jej vedle sebe dlouho nesnese. Zavřel oči a čekal, až se dýka na jeho krku pohne. "Tak jednoduché to nebude." Ozval se generál. "Král mi navrhuje, abych využil smysluplně zbytek dřeva co mi v táboře zbyl. Mám rozdělat malý oheň a nad nim tě za živa pomalu upéci. Jak se ti to líbí? Mě docela ano, co říkáš?" Rytíř otevřel oči. Pak se mu začly cukat koutky. Začal se tiše smát. Otočil pohled na muže co stál po jeho levici. Ten se usmál také a malounko přikývl. "Generále," pronesl rytíř, "mi dostali ještě jeden úkol a hodláme jej splnit. A mimochodem, král nám svou zradou velmi pomohl, předpkládám, že takhle blízko by se obyčejný žoldák k většině velitelů nedostal." Pak sebou prudce škubl dozadu. Úderem hlavy rozdrtil nos vojáka co stál za ním. Rukou ho zároveň chytil za loket ruky, ve které držel dýku. Tak že jej zraněný voják nemohl říznout. Vykroutil mu dýku z ruky a z bleskové otočky ji poslal do krku generála. Ten jen vytřeštil oči a s chroptěním padl na zem. Chvíli se zmítal a pak zemřel. Jeho krev se pomalu rozlévala kolem. Ve chvíli kdy rytíř zaútočil, pohnuli se i ostatní muži. Pro dva ten pohyb znamenal nepříjemný škrábanec na krku, ale jinak měli neuvěřitelné štěstí. Dokázali své zkušenosti a výcvik natolik využít, že přemohli nepřátelské vojáky a pobily je jejich vlastními dýkami. Jen tomu, kterému rytíř rozbyl nos a motal se okolo oslepen bolestí a vlastní krví, jeden z rytířových mužů zlomil vaz. Pak tam zmateně stáli a nevěděli co si počít. "Zdrháme?" Zeptal se jeden znich rytíře. "Proč? Co pak někoho vidíte? Všichni ještě spí. Tak půjdeme také. Domů nemůžeme tam je král a asi by sme moc dlouho nežily." Pak kolem nich rytíř prošel do stanu. Chvilku přemýšleli nad tím co jim řekl. Pak se nasoukali do stanu a posedali si na svá lůžka. Rytíř si položil vedle sebe na slamník meč a zavřel oči. Chvilku jej pozorovali a když viděli, že to myslí vážne zařídili se stejně. Nakonec usnuli všichni. S ranním troubením se ozval i poplašený křik. Rytíř vyskoči a popadl meč. "Jdeme!" Štěkl rozkaz a vyběhl ze stanu. Na prostranství leželo dvanáct mrtvích. A okolo se srocoval dav. Pak někdo poznal generála a nastala panika. Rytíř se svými muži proklouzl davem až skoro k mrtvolám tam čekali co bude dál. Přijelo několik mužů hlídky a obhlédli co se děje. Pak se rozjeli pro velitele. Táborem letěla zpráva. Někdo zabil generála. Ve velitelském stanu se do hodiny strhla hádka o to, kdo bude nový generál. Došlo i na meče a dýky. Po té co krátká bitka zkončila leželo na zemi šest šlechticů, převážne probodnutých zezadu. Zbylí velitelé se tiskli zády ke stanovému plátnu a sledovali ostatní. Pak jeden pronesl. "Beru své muže a vracím se domů. Kdo tu chce zůstat ať je generál a velí tomu zbytku chlapů co tu zůstanou." Pak se rozhlédl po ostatních. Pomalu zklonili zbraně a začali se ostražitě sunout k východu ze stanu. Každý běžel ke svým jednotkám. poslední tři se nikam nehrnuli. Chvilku se na vzájem prohlíželi. Pak si jeden povzdychl a dal se do řeči. "Pánové, já nevím jak vy, ale já si přijel nahrabat a zatím sem jen platil. Mám tu tři tisíce mužů pěchoty. Moje vlastní nevolnická armáda. jak jste na tom vy?" Druhý chvilku počítal. " Nějaké jednotky jsem ztratil při útocích, ale pořád mi zbívá určitě tisíc žoldáků pěších a pár stovek jezdeckých, snad pět šest set." Třetí hned dodal. "Dvě stě jízdy a tisíc těžká pěchota. Na co myslíš?" Ten první se usmál. "Dáme se do hromady budeme mít asi šest tisíc mužů pokusíme se to nějak vyhlásit, třeba se někdo ještě přidá, většinou jsou to žoldáci. Pak se dáme na pochod a pokusíme se projít nejbližším průsmykem na jih království a tam si zabereme co budeme moci. Počítám, že tam přečkáme v pohodlí zimu a pak uvidíme co dál. Navrhoval bych ta malá království na východě. Jsou to sobci a nepřídou si vzájemě na pomoc a princezna bude mít co dělat doma se zběhy a opravami škod po válce. Pěkně si dobudeme pro každého z nás malé království a korunujeme se na krále. Souhlasíte?" Muži na něj chvilku udiveně hleděli. Pak se začli smát a třást mu rukou. "Jdem do toho s tebou to je skvělý plán." Volali. Pak se však pochybovačně zadívali jeden na druhého. "A co velení? Kdo nás povede?" První z mužů co vymyslel celý plán se na ně vážně podíval. "Mám nejvíc mužů a je to můj nápad. Povedu vás tedy já. Vy budete velet svým mužům, ale já budu velet vám. A až dojde na dělení kořisti pojedeme na rovné díly." Pohlédl na ně, pořád se tvářili nejistě. "No tak musíme si věřit. Víte co? První království bude vaše a druhé také. Budu jako poslední na řadě." To je zaujalo. Nakonec si všichni spokojeně plácli. "A teď pánové ke svým mužům a přečkat tu paniku co se zde ropoutala. Jo a nezapoměňte, pokoušejte se verbovat další žoldáky." Pak se rozešli ke svým jednotkám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama