Splněné přání...

19. dubna 2011 v 10:42 | Vítr |  Diary


Tuto, dejme tomu povídku, jsem napsal pod vlivem jedinečné knihy, od jedinečného autora. Ta kniha se mi stala kdysi dávno průvodcem v mém životě a pomohla mi dotvořit mou představu o tom jakým chci být člověkem. Ukázala mi, že mé sny a touhy nejsou marné a že se klidně mohou vyplnit. Utvrdila mne v tom, že slova jako morálka, čest a dané slovo jsou důležitá i v tomto divném světě. A že nejsou ani anachronismus a ani zbytečnost. Vzdávám touto povídkou hold panu Davidu Gemmellovi a knize co napsal. Tak niha se jmenuje Legenda a četl sem ji bez nadsázky již nejméně stokrát.
Mým dávným snem je stanout po boku Legendy a dalších bojovníků v bráně Kaniie s mečem v ruce.

Probudil jej dupot nohou a kovové rachocení. Někdo s ním zatřásl. "Vstávej člověče!" Už je čas. Nesmíš přijít pozdě!" Byl zmatený. Nechápal kde je a co se sním děje. Okolo sebe viděl spousty kavalců a mužů. Ti muži se snažili nasoukat do kroužkových košil a prsních pancířů. Připínali si meče na opasky a kovové přilbice na hlavy. Pohlédl zmaten vedle svého kavalce. Viděl stejnou výstroj jako u všech ostatních. V zorném poli se mu oběvila něčí tvář. Muž v černém plášti legie, si jej zamračeně prohlížel. "Co pak? Nevíš co máš dělat?" Zavrtěl hlavou. Opravdu neměl nejmenší představu co by měl dělat. "Tak já ti to povím." řekl ten neznámý. "Zvedni se obleč si tu zbroj a vyběhni ven. Tam bude nástup. Už chápeš co máš dělat?" Pohlédl do vážné tváře toho muže a přikývl. Ten jen kývl také a odešel. Zvedl se a popadl odhodlaně kroužkovou zbroj. Dokonce na poprvé pochopil jak si ji obléci. Pak si připnul opasek s pochvou a nasadil helmu. Chvíli zápolil se sponou pod bradou, ale nakonec ji zapnul. Dav dalších mužů se ho zmocnil a vyplivl jej před budovu ve které se probudil. Stál na nádvoří jakého si hradu. Před sebou měl veliký dlážděný plac a na jehož konci, stála vysoká hranolová věž. Ta budova kterou opustil, byly očividně kasárna, opírající se zadní stěnou o vysokou hradbu. Kus v levo, byl v hradební zdi klenutá brána. V kameni nad bránou bylo vysekáno slovo Geddon. Zdálo se mu to strašně povědomě a věděl, že pokud si vzpomene odkud, tak bude vědět i to kde je a hlavně kdo. Rozhlédl se po mužích okolo a došlo mu, že je voják. Jako všichni ostatní. Pořád však netušil kde je a za koho má bojovat. Po té jeho oddíl dostal rozkaz, přesunout se na místo střídání. To znělo dobře. Tak uklidňujícím dojmem. Místo střídání. Klidně to mohl být dvůr pěkné hospody. Pořád si nemohl vzpomenout kde je. Přišli k hradbě a prošli branou skrz. Pak další a ještě další. Nakonec jich napočítal pět. Kromě spousty jiných zvuků, celou dobu co se vzbudil, slyšel zvláštní vzdálené volání a zvonění. Nevěnoval mu moc pozornosti, protože to nepůsobilo rušivým dojmem. Když prošli čtvrtou branou, pochopil dvě věci. To kam šli na střídání, nebyl hospodský dvorek a to zvonění a volání, byla bitva, křik mužů a třeskot ocelových čepelí. Na šesté hradbě byl nápis Kanie. Vlastně každá z hradeb měla nějaký název, jen je cestou v poklusu nestíhal číst. Několik oddílů nastoupilo k dřevěným schůdkům vedoucím na ochozy hradeb a vydalo se vzhůru. Jeho skupinku mužů nechali zatím stát zde. Věděl, že je to součást taktiky a že až se na ochozech uvolní místo, tak nastoupí on. Pak se davem čekajících vojáků ozval šum a muži se otáčeli kamsi do zadu. Ohlédl se také a spatřil podivnou dvojici. Viděl velikého starce s širokými rameny. Byl celý v černém a nesl obrovskou, válečnou sekyru. Z boku jej podpírala nádherná, štíhlá dívka s dýkou u pasu. Ten muž sotva šel, byl bledý jako sama smrt a v očích měl horečnatý pohled. Byl nesmírně soustředěný na každý ze svých kroků a viditelně trpěl velikými bolestmi. Z té dívky vyzařovalo odhodlání a také něco znepokojujícího. Byl přesvědčený, že je oba zná. Podivná dvojice došla do brány pod hradbou a zmizela uvnitř. Všiml si, že se k nim přidalo ještě několik mužů v bílých pláštích a dalších vojáků. Najednou věděl co musí udělat. Vykročil pomalu k té bráně. Nikdo si ho nevšímal. Nikdo nezavolal ať se vrátí na své místo. U brány si znovu přečetl její jméno. Pak vkročil do dlouhého klenutého tunelu. Na konci stála ta podivná dvojice s padesátkou dalších válečníků. Před nimi byla trámy podložená, ocelí pobitá dřevěná brána. Bylo slyšet, jak ji někdo z druhé strany rozbíjí beranidlem. Rachotily tam kameny a kovové nástroje. Pomalu vytáhl meč z pochvy a postevil se vedle muže v bílém plášti a stříbřité zbroji. Z druhé strany stála ona dívka s tím černým starcem. Pohlédl na ně a pomalu se mu počala vracet paměť. Poznal kdo jsou ti dva a pochopil kde stojí. Došlo mu, že tohle není nějaký neobvyklý sen, ale skutečnost. Bylo to jeho splněné přání. Vždy o tom snil. Věděl, že taková věc by dala jeho životu smysl. Doufal že takový konec, vykoupí všechny hříchy jeho života, že bude moci odejít s vědomím, že v této poslední chvíli nežil nadarmo. Cítil ve své hlavě něčí přítomnost. Pohlédl do leva na stříbřitého válečníka. Ten měl v očích údiv. Na konec stříbrný neodolal a zeptal se. "Kdo jsi pane?" Muž se pousmál. "Teď už je to jedno. Důležité je, že jsem tady, kde sem chtěl být." Stříbrný pokýval hlavou a vytáhl štíhlý meč. "Už jsou tady." Pak se brána s rachotem zřítila a do prostoru tunelu vlétlo několik šípů a kopí. Pár mužů se zhroutilo k zemi. Vedle sebe zaslechl slova toho v bílém plášti. "Uteč ty tu nemáš být." Pak se ten válečník vrhnul v před.
Zarazil se, nemá pravdu? Není to vše bláhovost? Věděl že stačí jediná myšlenka a bude v bezpečí. Pak ale uslyšel promluvit tu dívku, mluvila jako by byla na jiném místě a v jiném čase, jako by byla malá dívenka a prosila svého otce o pomoc. Nemohl odejít. Nechtěl. Viděl jak zemřel tem stříbrný, s kopím v těle a probodán mnoha čepelemi. Náhle mu nepřátelský šíp prorazil kroužkovou košili a znehybnil levé rameno, bodl do břicha vojáka, co se na něj vrhnul přez barikádu a ten padl k zemi. Odrazil hrot kopí druhého a sekl po nechráněné noze dalšího. Cítil jak zasáhl a jak se meč zakousl do masa. Pak musel uskočit před dalším kopím. Nepřátel postupně přibývalo.Tlačily se tunelem jako dravá řeka. Věděl, že ten proud nezastaví a že tato hradba padne. Přez to chtěl právě sem. Byl již tak zoufalý ze spůsobu jakým byl nucen žít. Tak prázdný a zbytečný, že jediná možnost jak pocítit opět touhu po životě, byla pohlédnout smrti do očí. Pořád se ještě mohl vrátit, pořád stačilo pomyslet a dostali by ho ve vteřině domů, ale toho se již v duchu vzdal. Viděl jak padají další muži na obou stranách a již s těží odrážel dal ší rány meči. Povedlo se mu seknout jednoho dotírajícího vojáka do tváře a druhému useknout ruku s mečem v zápěstí než dostal další zásah. Šavle mu rozpárala stehno a noha povolila. Už neměl šanci ustupovat. Klečel na kolenou a z posledních sil se snažil zastavit ten proud mužů. Vnímal, jak umírají poslední spolubojovníci a kotukem oka viděl, jak se i ten velký, černý brání z posledních sil. Další meč pronikl jeho obranou a zajel mu do plic. Prudkou ranou jej přerazil a opačným sekem rozpáral břicho toho muže co jej bodnul. Na vteřinu klečeli proti sobě a hleděli si do očí. Pak se ten voják zhroutil. A na jeho místo se tlačil další.
Pokusil se jej z posledních sil bodnout, ale cítil jak pomalu ztrácí vědomí a padá k zemi mezi ostatní padlé. Zahlédl ještě poslední chvíle starého bojovníka a té dívky co mu pomáhala a pak se kolem něj rozprostřela temnota. Už nic nevnímal. Ani bolest, ani smutek. Nic....

Místnost byla ozářena bílým světlem. Stěny i strop, včetně podlahy byly také bílé. Podél jedné ze stěn, stálo několik lůžek a na každém někdo ležel a vypadal že spí. Od každého z těch lidí vedla spousta drátů a trubiček k různým přístrojům a obrazovkám. Všude stáli na stolcích různě veliké počítače a přístroje a mezi tím vším procházeli lidé v bílých kombinézách. U jednoho z lůžek, již nějaký čas blikal červení signál. Dva muži sledující přístroje byli očividně nervózní. "Nemohla se stát nějaká chyba? Měl by nás zavolat." Zeptal se ten mladší. Starší jen pokrčil rameny. "Někdy se to stává, že nezavolají. Když se dožijí konce limitu, tak je prostě odpojíme a pak si doplatí přebývající čas, ale někdy prostě nezavolají i když je jisté, že se nevrátí. S tím mi nemůžeme podle smlouvy nic dělat." Na monitoru srdeční a mozkové činnosti se oběvily rovné čáry a ozval se protivný táhlý tón. Muži ještě několik vteřin počkali a pak začli klidně odpojovat přístroje od těla na lůžku. Už nebylo kam spěchat
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama