Setkání s lovci

10. dubna 2011 v 19:06 | Vítr |  Džungle


Z houštin pod srázem se ozýval zuřivý psí šťekot a pokřik lidských lovců. Liška ležela přikrčená u paty starého stromu a těžce oddychovala. Již několikrát se pokusila odvést smečků psů od své nory. Tiš se připlížila na pár kroků od psů a lidí a pak se jim ukázala. Pokřikovala na psi ty nejurážlivější nadávky co znala a posmívala se jejich neschopnosti ji chytit. Lovci vždy pustili své psi z loveckých šňůr a pustili se za nimi. Lišku však nemohli dohonit. Nebyla tak jako psi zlenivělá z kotců a překrmená pravidelnou stravou dodávanou až pod čenich. Byla to poměrně mladá liška. Toho léta měla svoje první liščata. Z jara potkala statného dlouhonohého lišáka s neodolatelným úsměvem a s neobvyklým, tmavým pruhem srsti na hřbetě a zalíbil se jí na první pohled. Obcházel kolem jejího doupěte několik dní, nežli se u nedalekého napajedla na břehu říčky odhodlal ji oslovit. Pamatovala si jak se kachny na hladině pošklebovaly jeho plachosti a rozpakům, když na ni promluvil. Chvilku se bavili o počasí a o tom, jak jsou letos kachny drzé a hubené a jak má jeden po takovém soustu plnou hubu peří. Pak se však rozhodl, že její zlatorezavá kožešina přeci jen stojí za větší námahu a do té říčky z nenáhla skočil. Většina kačen, se s kdákavým křikem a přisprostlými nadávkami rozprchla, ale jedna nebyla dost rychlá. Po pár vteřinách cákání, již lišák vyklepával na břehu vodu, ze svého hustého kožichu. Pak mrtvou kachu položil lišce k tlapám a usmál se na ni tím nejzářivějším úsměvem. Ten vydal za všechna slova. Liška se na něj koketně usmála a poprvé v jejím životě ji napadlo, jaké by to bylo pořídit si rodinu. Pak vzala ulovenou kachnu do zubú a s pozdviženým ocasem se otočila k domovu. Po pár krocích se ohlédla a položila kachnu na zem. Málem se dala do smíchu, když viděla lišákův zklamaný a nešťastný výraz v jeho chlupaté tváři. Potlačila nutkání vyprsknout smíchy a jen řekla. "Na co tam ještě čekáš?" Pak sebrala kačenu a utíkala ke své noře. S uspokojením poslouchala jak jeho tlapy buší do lesní půdy. Po pár vteřinách srovnal svůj krok s jejím. Od onoho dne, ji provázel po jejím kousku lesa a ona mu ukazovala všechno zajímavé a úžasné, co kde viděla a našla. Byl děsně romantický a pozorný a dokonce odnaučil kačeny u napajedla pokřikovat své oplzlosti, když se tam liška přišla napít. Byla nadšená a cítila, že její liščí srdce je naplněno až po okraj touhou po přítomnosti toho tmavého krasavce. Nakonec u ní zůstal. Prožili spolu nádherné jaro a počátek léta a liška mu za jeho péči porodila čtyři roztomilá liščata. Tři kluky a jednu liščí slečnu. Sama nemohla uvěřit jaké měli kožíšky. Po ní byly světlounce rezavá, až do zlata vybarvená a po lišákovi měla na zádech téměř černý pruh. Lišák když to viděl, dmul se pýchou div že nepraskl. Jakmile byla liščata schopna chodit ven na krátké procházky, tak lišku s mladými provázel a chlubil se jimi kde jen mohl. A kde jej byly ochotni poslouchat. Jen kachny se netvářili nějak moc nadšeně a pokřikovali cosi o zrzavém, přivandrovalém zabijákovi a zloději vajec. Lišák se staral, aby měla liška každý den co k jídlu a když si potřebovala odpočinout od mateřských povinností, tak zatím co si zdřímla, brával liščata do okolí nory a učil je lovit myši a žáby a hledat brouky a šneky. Jednoho dne se v jejím lese oběvil člověk. Zřejmě jen zabloudi a nebo náhodně procházel les, zda neoběví něco zajímavého. Z dálky pozoroval skupinku hrajících si liščat a zaujala jej neobvyklá barva jejich kožíšků. Napadlo jej, že by se na nich dalo dobře vydělat.Trvalo asi týden, nežli liščí rodinku vyrušil vzdálený štěkot a pokřik lidí. Vyběhla ze své nory s lišákem v patách. Liščatům přikázala, aby byla tiše a za žádnou cenu noru neopouštěla. Vyběhli na vršek nad norou a pozorovali z dálky lovce. Své psy měli na dlohách stopovacích šňůrách a prodírali se houštím. Lišák ani liška neznali lidskou řeč a tudíž nerozuměli o čem spolu lovci hovoří. Ale dobře slyšeli poněkud chudý psí jazyk. Psi na sebe pořikovali krátké věty o tom, že tu všude cítí lišku s mladými a to jako skoro všude. A že bude děsně pracné, v té změti stop nalézti jejich doupě. Liška se naježila a tiše zavrčela. "Neboj se odlákám je od našich mladých i od tebe." Pronesl tiše lišák. "Zůstaň tu a nic nedělej. Postarám se o to." Pak se nani ještě jednou podíval a zmizel v trávě. Po chvíli si liška všimla, jak psi znervózněli a začli na své pány poštěkávat. "Liška! Liška! Liška!" Lovci se chvíli dohadovali mezi sebou a pak pustili smečku ze svých šňůr. Po chvili se začal psí štěkot vzdalovat směrem k řece. Lišák psy pomalu, v táhlém oblouku odváděl od jejich nory. Lovci se pokoušeli smečku opět navést na správnou stopu. Chtěli totiž získat mláďata o kterých jim jede vesničan vyprávěl. Měla mít téměř zlatý kožich s černým pruhem na hřbetě. Za takové kožešiny, by lidé platili cokoliv. A získat mladé na chov, tak by se na tom dalo vydělat jmění. Jenomže ten lišák je stále odváděl od jejich cíle. Byl tak drzý, že se sem tam dokonce psům i lovcům ukázal. Když už se dostali při honičce po třetí k řece, zvedl jeden z lovců pušku a vystřelil. Lišák krátce vyštěkl a udělal kotrmelec. Měl pocit ,že jej do boku hryzlo veliké zvíře. Pálilo to a hryzalo v celém boku. Pak zjistil, že necítí zadní běhy. Zastavil se a ulehl do trávy. Musí si jen odpočinout, napadlo jej. Na chvíli zavře oči a zdřímne si. Pak poběží dál. Přibližující se kroky lovce už nevnímal. Lovec k němu došel a strčil do něj hlavní pušky. Pak se sehnul a zvedl mrtvého lišáka ze země. Prohlédl si kožešinu poškozenou hrubými broky a znechuceně jej odhodil do křoví. "Chlapi, čím to střílíte? Zničili ste těmi svými broky pěknou kožešinu!" Ještě si odplivl a odešel ke svým psům. Liška to vše pozorovala ze svého vršku. Měla pocit jako by zmizely ze světa všechny vůně. Jako by již nikdy nemělo vyjít slunce. Citila svíravý pocit v břiše a neuvěřitelně se jí chtělo kousat a škrábat do těch hloupých a namyšlených lovců. Chtěla mít sílu slona a mrštnost pantera, aby je mohla všechny roztrhat. I s těmi jejich hloupými psy. Chtěla se pomstít, za to co udělali jejímu druhovi. Pak se zvedla a vyrazila psům na proti. Musí odlákat bezpodmínečně smečku od doupěte.
Teď tedy již po několikáté ležela na dohled od doupěte, po marném pokusu psy odlákat pryč, bylo jí jasné, že lovci tuší kde nora leží a tak vždy navedou zmatená psiska na správnou stopu. Liška začínala být zoufalá. Bylo jí čím dál jasnější, že noru nakonec oběví. Jen netušila co bude pak. Viděla konec svého druha a měla příšerný strach, že tak zkončí i její malé lištičky. Pak se ozval zuřivý štěkot z místa, kde ležel vchod do nory. Psi řvali jako pominutí. "Mám! Mám!" A byli k neutišení. Lovci je stěží udrželi od vchodu do nory. Obvykle lovci vpustí pár psů přímo do nory. Ti lišku zaženou do nějakého kouta a tam ji zabijí. Pak ji vytáhnou ven a nebo ji lovci musí vykopat. Teď nechápali, proč jsou připraveni o obvyklou zábavu. Lovci se chopily lopat a motyk co si sebou nesli a pustily se do kopání ve stráni nad norou, kde tušili doupě. To už liška běžela co jí síly stačili k nejbližšímu lovci. Psi ji cítili na desítky metrů a spustili opět pekelný rámus. V tom však ztichli a mohutně větřili. Začali couvat a kňučet. V nedalekém houští se mihlo mohutné černé tělo a prudce narazilo do běžící lišky. Nic z toho lovci nevnímali. Kopali a střídali se u lopat. Lišku náraz odmrštil o pár kroků stranou a vyrazil jí dech. Nežli se stihla vzpamatovat, přimáčkla ji k zemi mohutná tlapa a když pootočila hlavu, hleděla do velikých žlutě žhnoucích očí. "Lež a nemel se! "Ozval se tichý mručivý hlas veliké kočky. "Pusť mě! Mám tam mladé. Musí jim pomoci nebo je zabijí!" Černá šelma se tiše zasmála. "Nepustím, byla by to sebevražda. A navíc ti lovci se tvá mláďata nesnaží zabít, ale chytit živé." Liška se zazmítala a pokusila se do té těžké tlapy hryznout, ale panter jen lehce přitlačil. "Tak nezlob. Uvidíš že až se k nim prokopou vytáhnou pytel a tam je opatrně nandají. Odnesou je nejspíš k někomu domů a dají je jiným lidem jako společníky do domů." Liška se znovu zazmítala a sykla."Povol, dusím se." Panter přestal sledovat lovce a podíval se na lišku. Malounko povolil tlak na liščin hruník. "Když slíbíš, že nebudeš dělat hlouposti, tak tě i pustím." Liška se znovu podívala na velikou šelmu a poňekud zkrotla. Vědomí, že jejím mláďatům nehrozí bezprostřední nebezpečí ji trochu uklidnilo. Zuřivě zakývala hlavou a panter ji pustil. Vyskočila na nohy a protáhla se. Znovu se zahleděla ke své noře a dostala opět vstek. "Zničí mi takovou krásnou noru. Tolik práce a hrabání co sem si s ní dala. Pověz mi ještě jednou proč mi chtějí vzít má mláďata." Panter po ní loupl okem a pak opět sledoval lidi a psí smečku. "Lidi jsou divní. Někdy loví jen tak pro zábavu. A někdy pro jídlo. A pak jsou takoví, co nechodí do džungle, ale chtějí mít nějaké zvíře doma. Tak pošlou lovce a ti to zvíře chytí. A pak žije v lidské noře s lidmi. V takové věci co jí říkají klec. Je celá ze železa jako lovecké pasti. A ani veliké zvíře ji nerozbije. Tam dostává žrádlo a žije tam celý život." Liška se zadívala na pantera. Něco jí vrtalo hlavou. "Celý život? A kdy chodí do lesa, proběhnout se, prohnat drzé kachny a ulovit si žábu? Kdy si hledají přátele a zakládají rodinu?" Panter se na lišku podíval. "Nikdy. Jsou pořád v té kleci. Dokud neumřou. Někdy jim tam dají ještě jedno zvíře a pak čekají až budou mít mladé a ty jim pak vezmou a dají jiným lidem." Liška si sedla a zamyslela se. "To nesmí ven ani když chtějí dělat potřebu?" Panter se otřásl . "Ne." Liška si jej opět pozorně prohlédla. Uvědomila si, že je dost starý. a kolem tlamy mu začínají šedivět chlupy. Byl opravdu obrovský, i na pantera. Dokonce by se dalo říci, že byl poněkud silnější v místech, kde podobné šelmy mívají klenuté břicho. Něco ji napadlo. "Jak to všechno tak dobře víš?" Panter se nadzdvihl a zvedl bradu a liška spatřila pruh silné kůže pobitý zašlým plechem. Byl zdoben nějakými ornamenty a viselo na něm podlouhlé kovové oko. "Vidíš to? Tomu říkají obojek. To většina zvířat dostane, když je chytí. Z toho vede kovový řetěz a poutá je v kleci. To proto, aby nemohla utéci, kdyby lidé zapoměli zavřít klec." V tu chvili je přerušil křik lovců. Povedlo se jim prokopat do doupěte a našli čtyři malá liščata. Liška sebou mrskla a pokusila se utéci. Těžká tlapa ji opět připlácla k zemi. "Co blázníš? Vždyť jsem říkal, že jim nic nehrozí!" Vrčel vztekle Panter. "Nehrozí?" Chrčela liška. "Tak proč si od těch lidí utekl? Nelíbilo se ti dostávat žrádlo každý den? Nebo ti vadilo žít ve vlastních výkalech? Proč si utekl, když mým dětem nic nehrozí." Panter se díval na lovce, jak dávají malé lišky do pytle a smějí se tomu, jak se snaží kousat a bránit. V mysli mu vytanula vzpomínka na jiný pytel a jiné lovce. Stará vzpomínka co se mu občas vracela a plnila jeho srdce smutkem. Viděl koruny stromů nad sebou a lidské lovce okolo a pak také dva muže jak nesou na tyči zavěšenou za tlapy jeho zastřelenou matku. Zuřivý otřes mu projel celým tělem a liška slabě štěkla. Vzpamatoval se a trochu povolil sevření. Věděl co malá liščata čeká. Také mu párkrát přivedli panteří samice na páření. Nikoho nezajímalo, že jsou vyděšené a nechtějí s ním nic mít. A nikdo se ho neptal zda se mu líbí a zda mu voní. Nakonec je donutili tyčemi a bitím k poslušnosti. Ale nemohl dovolit aby se liška nechala zastřelit. Prostě musí přijmout svůj osud. "Nedělej hlouposti, ano? Stejně nemáš dost síly, aby si mohla s lovci bojovat." Zavrčel starý panter a snažil se o uklidňující tón. Bylo mu lišky líto. Napadlo ho, že teď zůstane sama. Nějaký čas se bude trápit a pak se určitě oběví jiný lišák, co ji zaujme a ona zapomene. Vzpoměl si znovu na svou matku. A pak také na jednu panteří samičku. Přivedli mu ji před lety a strávila s ním v kleci dva roky. Byla drobnější, nežli obvykle panteří slečny bývají a nádherně voněla. Měla krásnou zářivou srst s dokonalými skvrnkami. Zamiloval se do ní na první pohled. Ona se ho bála a pár dní jen vrčela a nechtěla s panterem ani mluvit. Nakonec ji svou laskovostí a ohleduplností přesvědčil, že se nemusí bát. Po čase se spřátelily a nakonec se do něj i zamilovala. Po půl roce zjistili, že budou mít rodinu. Slečna byla nadšená a plánovala jak uspořádat klec, aby se tam pohodlněji vešli i s mladými. Panter se tehdy cítil šťastný a když se narodila tři skvrnitá koťata, tak byl snad nejpyšnější samec na světě. Měl pocit, že je nesilnější a dokáže překonat jakýkoliv problém co by je mohl podkat. Když pak mláďata trochu odrostla, přišli lidé co je krmili a jeho lásku i s mladými odvedli. Věděl, že se někdy stává, že si jednoho odvedou a předvádějí je jiným lidem, i s mladými se to již párkrát stalo. Tentokrát však Večer přinesli jen kus masa a kost. Rodina se mu nevrátila. Byl trochu nervózní a ten den nežral. Ráno nemohl dospat a přecházel po své kleci z prava do leva. Během dne, jej napadlo, že je již neuvidí a začal vyšilovat. Řval jako pominutý a snažil se rozbít svou klec. Hryzal do mříží tak dlouho, až se mu zalila tlama krví z rozdrásných dásní. Po dlouhé době si opět uvědomil, že je vlastně vězeň. Za ta léta si zvykl a když mu přivedli tuhle samičku a zamiloval se, tak si myslel, že si nežije nijak špatně a smířil se se svým údělem. Teď mu došlo, že jej opět podvedli. A že už svojí milou a koťata neuvidí. Dlouho se pokoušel napadat lidi co mu nosili žrádlo a útočil na každého, kdo se jen přiblížil ke kleci. Nakonec si lehl a přestal vnímat svět kolem sebe. Nežral a nepil a uzavřel se do vzpomínek na čas ztrávený s malou panteří kráskou. Nejdříve se snažili lidé kolem něj používat bič a proud vody z hadice, aby jej probrali z letargie, ale nic nepomáhalo. Nakonec přivedli malého obtloustlého mužíka s velikou koženou brašnou. Jeden z lidí na pantera foukl dlouhou hůlkou a něco jej bodlo do stehna.Padla na něj únava a po chvíli i podivný polospánek. Vnímal lidi kolem sebe a také to, že se otevřela jeho klec. Pokusil se vztát a napadnout je, ale zjistil, že nemůže pohnout ani malinko žádnou částí těla. Byl tak unavený, že jej to ani nevyděsilo. Lidé vstoupili do klee a ten podivný mužík vytáhl ze své brašny jaké si podivné, neznámé věci a po různu se snimi pantera dotýkal. Pak něco dlouho povídal ostatním lidem a nakonec odešel. Panter i přez své otupení vnímal v hlase toho člověka podivný smutek. Pak konečně usnul. Když se probral, viděl, že je v malé dřevěné bedně. Celá se natřásal a poskakovala a panter slyšel povědomý vrčivý zvuk. Chvilku přemýšlel od kud jej zná. Pak si vzpoměl. Byl to ten zvuk, co slyšel naposledy jako mládě, když jej lovci chytili a vezli k lidem u kterých žil. Byl zmatený. Přeci jej nevezou spět do pralesa? Pak ho napadlo, že se ho lidem zželelo a vezou ho k jeho milé a rodině. radostí vyskočil na nohy a začal očichávat svou bednu. V koutě našel kus masa s kostí a dostal takový hlad, že to sežral během pár vteřin. Pak si spokojeně čistil kožich a trpělivě čekal až dojedou na místo. Pečlivě si vylizoval nečistoty z chlupů a otíral si fousky. Musí před svou panteří lásku nastoupit jako elegán a né jako nějaký, špinavý tulák, co neví co se patří. Trvalo dost dlouho, nežli dojeli do jeho nového domova a za tu cestu jednou přešla noc. Ztrávil ji v bedně na korbě vozu. Sice se auto na noc zastavilo, ale nedovolili si jej pustit ven, aby se proběhl. Znechuceně vykonával potřebu do kouta a úzkostlivě se snažil udržet v čistotě. Ráno dostal další kosti a maso a opět vyjeli. Kolem poledního bylo auto konečně na místě. Několik mužů se chopilo bedny a vyneslo ji ven z vozu a pak ji odnesli do domu. Panter uslyšel skřípot dveří klece a pomalu se začala otvírat i jeho bedna. Pořád se ozívali hlasy lidí a tak, ač se snažil sebevíc, nedokázal říci zda slyší i zvuky pištění malých panteřích drobečků. Konečně se bedna otevřela úplně. Hleděl do nové klece. Byla o něco větší nežli ta původní, ale po jeho rodině nikde neviděl ani stopy. Vyběhl z bedny a mříže se zaním zaklaply. Oběhl a očichal celou klec. Opravdu nikde ani stopa po známém pachu. Celý svět se sním zatočil. Posadil se na zem a pokoušel se pochopit, co se stalo. Cítil smutek a prázdnotu. A cítil se zrazený. Pochopil, že svou lásku již nikdy neuvidí. Odšoural se do kouta a tam si lehl.
"Na co myslíš?" Zeptala se ho chrčivě liška. Povolil ještě trochu sevření a začal vyprávět. Pověděl jí vše.O tom jak lidé chytají zvířata a jak je nutí mít mladé které jim pořád berou. O klecích tak těsných, že se nikdy v životě pořádně nerozeběhnou. O smutku a prázdnotě takového života, který končívá většinou šílenstvím a smrtí. Pověděl jí o tom jak ho podvedli a jak pořád doufá, že najde svou lásku. I o tom jak jednoho večera ošetřovatel špatně zavřel jeho klec a on se dostal do domu lidí. Vyprávěl o tom že nejprve musel přetrhnout řetěz co ho v té kleci vázal a pak zabít několik hlídacích psů a jednoho lovce s puškou. Vyprávěl o šoku ze svobody a nekonečné cestě do jeho rodné džungle. Když domluvil, cítil šílenou nenávist k lidem co mu to vše způsobili i k sobě samému, že nebohou lišku nenechal jít za svými mladými. Věděl, že by ji zabili, ale aspoň by se netrápila steskem po ztracené rodině. Zvedl tlapu a liška vystřelila v před. Pak se zastavila a ohlédla. V očích měla nesmírnou bolest. "Já jim nedokáži pomoci, že jo? Oni mne zabijí, jako mého druha. A mladé stejně nezachráním, že je to tak?" Hleděla na něj se zoufalou nadějí. Panter se podíval směrem k odcházejícím lovcům. Bylo jich dvakrát víc nežli měl tlap a psů ještě jednou tolik. A měli pušky. Napadlo jej kolik by jich asi zabil, nežli by ho zastřelili. Možná polovinu. Pak se oklepal. Hlouposti. "Ne nemáš žádnou šanci." Řekl smutně a jemě jí olízl čenich. Liška nadskočila a sekla po něm zubama. "Co si to dovoluješ? Už se mě nikdy nedotýkej! Rozuměl si?!" Zkoprněl. S údivem na ni hleděl. Přeci to nebyla taková důvěrnost, aby tak jančila. "Jsi nějaká netýkavka. Jdi vrčet na ně. Máš ještě dva dny, nežli dojdou do míst kam se dostanou jejich vozy. Můžeš na ně pouštět hrůzu." Pak jej něco napadlo. Liška viděla jak zaostřil na lovce a očividně na něco myslel. "Co se ti líhne v té tvé olysalé palici?" Zeptala se jízlivě. Potřebovala si trochu ulevit od šílené bolesti, co jí svírala vnitřnosti. Udiveně se na ni podíval. Viděla, co mu dalo práce se ovládnout a neodejít. Nakonec napětí v jeho tváři zmizelo. Ulevilo se jí. Byl jí protivný, ale najednou měla pocit, že nechce zůstat sama a bylo jí líto, že na něj byla nevrlá. Každopádně by to nepřiznala. Byla příliš hrdá. Panter se uklidnil a tvářil se, že jej z jejích slov nepíchlo u srdce. Byla mu za tu laskavost vděčná. Nakonec promluvil. "Něco mne napadlo, ale nemysli si, že to nějak pomůže." Pohlédla mu do očí a cítila v krku chuchvalec. "Pokračuj." Zachrčela.Panter přešlápl z nohy na nohu. "Mno napdlo mne, že půjdou ještě dva dny pralesem pěšky. A tak je můžeme sledovat. třeba se naskytně příležitost a povede se nám tvoje mladé osvobodit." Nevěřícně na něj hleděla a cítila, jak ji pálí oči. "Nám? Řekl jsi nám? To znamená, že by si mi pomohl?" Znovu přešlápl a cítil jaké si podivné chvění v hrudi. "Ano. Mám s lidmi svoje nesrovnané dluhy a tohle by mi je mohlo pomoci srovnat. Pokusím se ti pomoci, ale nemysli si, že to bude snadné. Také se můžeme jen dva dny plížit kolem a nic se nezmění." Liška se roztřásla, cítila podivný vděk a nevěděla jak to říci. Nakonec se na sebe začala zlobit. Je to jen plesnivý kocour, co se jistě zapoměl i tiše plížit a ona se třese jako by .... otočila se a vyplížila se z houští. Když zastavila, vnímala jen tichý stín vedle sebe. V duchu se omluvila. Plížit se umí. Ale stejně je to obluda přerostlá. Vzpoměla si jak ji olízl svým, hrubým, horkým jazykem a znovu se naštvala. pak ji předběhl a započali společné pronásledování.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama