pro Slunečnici....

14. dubna 2011 v 22:05 | Vítr |  Útržky...

Třpytivý šíp proťal vzduch a zabořil se do jejího srdce. Dívka se lehce zadrhla v půli slova a svět v jejích očích, získal jasnější barvy.
Starý amor, sedící v nedaleké koruně stromu, si pochvalně mlaskl. Zaučoval nováčka do svého řemesla a tiše si říkal, že tentokráte je to vynikající střelec. Nevyplýtval zatím jediný ze třpytivých šípů. Všechny našli předem určená, lidská srdce.
Dnes byl poslední den výcviku mladého amora a starý se mu chystal zdělit jedno z největších tajemství vesmíru. Zdělit tajemství a sním předat obrovskou odpovědnost. Věděl jak bude zmatený, až mu to tajemství poví. Už po tisíc let říkal nováčkům v poslední den výcviku, o tomto tajemství a doposud nepotkal jediného, který by se s tím netrápil. Až tento vypadal, že tajemství unese a pochopí. A starý amor si konečně odpočine.
Povzdech si. Pak se ale zarazil, "počkám zda se zeptá" pomyslel si starý amor a pozoroval dychtivý výraz mladého.
Te již měl založený šíp a prsty se mu nadšením chvěly na tětivě luku. Kůži na pažích měl napjatou pod mohutnými svaly a přebíhali mu po ní jemné záškuby, jako na kůži mladého, divokostí nabitého hřebce. Nakonec to mladý amor nevydržel a zeptal se.
"Teď toho muže co s dívkou hovoří a zasněně jí hledí do očí?"
Starý se usmál a v duchu mladého pochválil. Vážně je dobrý, všiml si že tomu muži něco neobvyklého vyzařuje z očí. Jen nemá ještě dost zkušeností, aby poznal hlubokou bolest. Pak položil na rameno mladého amora dlaň a pravil mu.
"Skloň svůj luk a povol tětivu, již nebudeme střílet."
Mladý udiveně uposlech.
Bylo vidět, jak se v něm mísí pocit odpovědnosti a nevůle se zvědavostí. Nakonec promluvil ke svému učiteli.
"Vždy jste mne upozorňoval na to, že když dvě srdce co cítí jistou náklonnost dosáhnou dost blízko k sobě tak mám střelit svým šípem, nejprve jedno a potom i druhé a probudit v nich plamen lásky. Také jste mne učil, že pokud se mi nepovede střelit i druhé srdce, bude se to první trápit marnou láskou a tak je třeba dohledat uniklého partnera a chybu napravit. A teď mi říkáte, že jsem probudil lásku v srdci něžné dívky a do mužova srdce ji zanést nemám? Vždyť to byly jeho oči do kterých se dívala, když ji zasáhl můj šíp! To nesmím dovolit! Tak spanilá a ušlechtilá dívka má poznat tu nejkrutější bolest neopětované lásky? Proč? Proč jste tak krutý?"
Mladý amor doslova hořel spravedlivým hněvem a opět se pokusil natáhnout luk. Starý se smutně usmál.
"Počkej, vysvětlím ti to. Je to součást zkoušky. A také je tu jisté odvěké tajemství, které je s tím spojeno a které musíš znát."
Pohlédl opět k páru mladých lidí pod stromem.
Dívka klopila své předlouhé řasy a lehce se rděla. Muž se díval zasněným pohledem, ale zkušené amorovo oko vidělo, že ten pohled směřuje do mužových snů a minulosti. To co dívka považovala za projev citů k ní samé, byl pouze projev přátelské náklonnosti, od mala vštěpovaná úcta k ženám a galantnost.
Amor se otočil zase ke svému žáku.
"Dobře se dívej a uč. Pozoruj toho muže a sleduj barvu jeho srdce. Sleduj příznaky a barvy citů co z něj prýští.To co vidíš je také láska."
Mladý amor se zahleděl a ve své neobvyklé bystrosti si všiml, co se mu snaží jeho učitel ukázat. Ano, již vidí rozdíly, i společné znaky jež ho zmátly. Tak proto si myslel, že Ti dva k sobě patří.
Polila jej hrůza. Co to provedl? Nechal tu chudinku, aby se zamilovala do... zarazil se, do čeho vlastně? Co je to za podivnost v mužově srdci? Tolik síly a energie. A přeci to nevypadalo jako láska. Aspoň ne taková jakou mu doposavad jeho učitel ukazoval.
"Co je to? Co to má ve svém srdci? Tu barvu neznám."
Zeptal se mladý amor. Starý se usmál.
"Lásku. Samozřejmě také lásku. Co jiného. Jenže k někomu jinému."
Mladý mu skočil do řeči.
"Ale to bych poznal podle barvy a záře a jiného světla kolem jeho srdce!"
Starý zakroutil hlavou nad nedočkavostí mládí.
"Ale je to přese všechno láska. A troufám si říci, že asi nejsilnější ze všech druhů lásky. Její hlubokost se dá jen velmi těžko měřit a její bolest také."
Mladý si poposedl.
"Bolest?"
"Jistě," odvětil starý "bolest. Je to totiž láska neopětovaná. Láska co ten postižený cítí k jiné osobě, která ho prostě nemiluje. Důvody bývají různé. Třeba opět láska k jiné osobě. Tato dívka bude na vždy milovat toho to muže a on bude na vždy milovat zcela jinou ženu a oba budou na vždy trpět a snít a nesmyslně čekat. Stane se, že si možná každý najde někoho s kým bude žít a bude si myslet, že ho miluje. Ale někde uvnitř, tam dole v těch největších hlubinách to bude ukryto, ten nenaplněný cit, ta marná láska. A ve chvílích smutku či slabosti, se ozve. Bude stačit třeba jen padající list ze stromu a připomene jeho srdci okamžik, kdy byl šťasten."
Mladý amor se třásl hrůzou po celém těle.
"Tak to jsem spáchal ten nejtěžší zločin. Nemohu být amorem a nést takovou odpovědnost po této věrolomné chybě!"
Po tvářích mu začali kanout slzy. Starý amor se podíval ke slunci.
"Netrap se tím, zkoušku jsi již dávno složil. Jsi přijat a dnes je vlastně první den tvé služby. Napadlo tě někdy jak to funguje?"
Řekl a ukázal vzhůru. Mladý zmateně vzhlédl.
"Jak funguje co?"nechápal.
"Přeci hvězdy, planety, déšť, bůh, mi, naše šípy. To jak funguje. Prostě vesmír. Napadlo tě to někdy?"
Mladý amor se cítil zaskočen. Proč jej starý dál zkouší, když prý zkoušky již udělal? Přes to z úcty ke svému učiteli odpověděl.
"Ne nepřemýšlel sem o tom. Ale myslím, že právě bůh to vše řídí. To on dává vesmíru směr a tvar."
Starý se zatvářil nespokojeně a s naléhavostí v hlase se ptal dál.
"Jistě to je všechno pravda, ale jak to funguje. Jak! Jaký to má pohon? Co je ta nesmírná síla co se vším hýbe? Co dává bohu možnost to vše řídit."
Mladý se usmál.
"To je přeci jednoduché, přeci láska!"
Na jeho tváři se rozlil vítězný úsměv. Byl pyšný jak to tomu starci ukázal. Ten si odkašlal.
"Myslíš? Ale říkal sem ti, že láska se živí láskou. Pokud chce někdo, aby mu náš dar vzkvétal a sílil, tak jej musí přiživovat láska jeho partnera. A pokud to tak je, tak co zbude na fungování a běh vesmíru? Co dá zpěv do hrdel slavíků a lesk barvám duhy? Láska žije z lásky a tím ji také stravuji. Vím, a zase vytváří, ale jen pro to aby byla opět použita jako pokrm pro druhou polovinu té samé lásky a tak to jde pořád dokola. Dokud lidé nezemřou a nebo dokud jeden z nich nepřestane tu druhou polovinu lásky živit svou láskou. Ta druhá pak jen dává a dává a nakonec vysílením zhyne."
Mladý amor se začínal nudit. Proč jej obtěžuje ten staroch obecnými poučkami, které se učil na počátku výcviku? Starý amor ignoroval mladého znuděný výraz a pokračoval.
"Tak že tento druh lásky vesmír nepohání, že? Neměl by na to sílu. Nemohl by dát dost energie do pučícího listí ani dost vůle pramínkům vody, aby prorazili skálu a vytryskly vesele na svět."
Mladý amor zpozorněl, tohle byla pravda.
"Tak co tedy zbývá?" Ptal se dál starý.
Mladý pohlédl k páru pod stromem a údivem mu poklesla čelist.
"Neopětovaná láska? To je ta síla? To není možné! To je strašně nespolehlivé. Co když budeš vynikající učitel a já geniální žák? To se pak vesmír musí zákonitě nedostatkem tohoto druhu lásky zastavit! To přeci nejde, to by byl konec všeho. Jen smrt je nehybná a tedy pokud by se vše zastavilo, tak by musel zákonitě přijít konec světa i vesmíru...i nás!!"
Mladý amor byl vyděšený a do mysli se mu vkrádal podivná myšlenka. Byla tak v rozporu se vším co znal a co ho doposavad učily, že jí zase zapudil na okraj mysli. Starý amor se rozhlédl po světě.
"Ano jsi opravdu bystrý a věřím, že už ti dochází pravý smysl naší práce. Vidím, že se tomu ještě pořád zdráháš uvěřit, ale je to tak. To je to největší z vesmírných tajemství. To palivo všehomíra a jiskra božskosti co hýbe světem. Je to nenaplněná a neopětovaná láska. Bez její hloubky a nezměrné touhy, bez té energie jež prýští ze zraněných srdcí by tento vesmír nemohl přežít. Nenarostlo by jediné stéblo trávy, jediný, růžový, okvětní lístek. Nezaleskla by se kapka rosy v slunečním paprsku. Celý svět by postupně ztratil své jásavé barvy a sladké ovoce by pozbylo své chuti. Vůně by se vytratily do neznáma a světlo hvězd by zesláblo a zmizelo na dobro. Svět nedokáže přežít bez bolesti ztrápených milenců, bez bolesti z odloučení nebo neopětování citů. Vždyť jaká touha je mocnější, nežli touha ženoucí básníky na křídlech bolesti až ke hvězdám? Co je silnější nežli touha po srdci druhého člověka? A kam jde podle tebe mladý amore tahle láska? Teď to již chápeš. Vidím to na tvé tváři i na tvých očích. Dnes jsi doopravdy dospěl. Dnes ti byl předán úkol. Od dnešního dne ty, musíš hnát a krmit to soukolí vesmíru. Ode dneška je tvým úkolem hledat ten nejryzejší cit a svými šípy jej směrovat do náruče marnosti, smutku a bolesti. Od teď jsi ty ten kdo určí kdy zanikne tento svět, ten jenž drží ve svých dlaních lidská srdce a určuje kolik jich musí nechat šťastných a kolik jich zranit na vždy. Já dnes odcházím na odpočinek. Až za tisíc let, budeš učit svého nástupce, tak mu nezapomeň říci o tomto tajemství."
Mladý amor seděl nešťastný na stromě a pozoroval muže s dívkou pod sebou. Pak pohlédl na starého amora a s poslední nadějí v hlase se zeptal.
"To opravdu nemají naději? Jsou to přeci lidé, ti se vzpírají osudu. Je to jejich přirozenost."
Starý spatřil bolest ve tváři mladého amora a slitoval se nad jeho zoufalstvím.
"Víš, jednou nebo dvakrát jsem to za těch tisíc let spatřil. Potkala se taková dvě marně milující srdce a podařilo se jim najít nepatrnou cestičku k sobě. Vlastně nikdy úplně nezmizela touha po nenaplněné lásce, ale dokázali většinu své bolesti předat tomu druhému, nakrmili svá po lásce prahnoucí srdce vzájemně svou bolestí a zvítězili nad svým smutkem. Ano párkrát sem to zažil....
A víš co? Ptákům pak na čas života těch milenců, přibylo pár líbezných tónů do jejich písní a duze jemná stříbřitá krajka.
Na starých obrazech ji můžeš spatřit do dnes....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ztracená blogerka Ztracená blogerka | 25. dubna 2011 v 10:31 | Reagovat

ne, tohle ne, takhle to nemůže fungovat! zažila jsem tento víkend něco krásného, bylo to jako když dva dílky puzzle zapadnou konečně do sebe, cítila jsem to, cítila jsem to při každém dotyku nebo pohlazení jak přesně zapadám do jeho náručí, moje ruce jako by byly odlity pro to, aby ho mohly objímat,dotýkat se ho, já to tak cítila...myslela jsem si, že je to tak jasné, tak zřejmé, že to musel cítit taky, že to nebylo něco obyčejného, že to musel cítit také, ale asi jsme se pletla. Ne asi...mýlila jsem se. Nechápu jak víc silné by to muselo být aby to cítil ten druhý také, ale já jsem to cítila tak jasně a bylo to tak silné a velké...jako kdyby se konečně zhmotnilo to na co jsem celou tu dobu čekala, byl tak skutečný a se mnou a bylo to jako když zná moje sny a plní mi je...ale už se neozval...a už se ani neozve, vím to. Ta představa, že už nikdy...už nikdy, že to bylo naposledy, bolí to, já nechci aby to bylo naposledy, myslela jsem že budu šťastná, věřila jsem mu. Ale byl mi dán asi jen ten jeden večer, že? Měla bych být za něj vděčná, jsem za něj vděčná, ale teď chci ještě, prosím o ještě! Jenže on nemá zájem, nechce mě, neozval se...neozve se. Jeden citát říká, že o lásku nemáš nikdy prosit, ale já bych o další večer s ním, o rozhovor s ním, o něj...klidně prosila. Je to asi ubohé, zvlášť když jsem vždycky byla já tou, která musela zůstat nad věcí, musela mít kontrolu, ale já nechci aby to skončilo, já nesnesu pomyšlení, že už nikdy... promiň, že ti zase takhle píšu, promiň, klidně to pak smaž.

2 janvitr janvitr | 25. dubna 2011 v 11:13 | Reagovat

Je mi to líto Ztracená. Přesně vím, co cítíš, ale jak jsem psal výše, nenaplněná láska je to co pohání tento svět. Nevím co říci, sám žiji jen proto, že mi nic jiného nezbývá. Čekám na své příští narození a doufám, že budu první, kdo potká mou princeznu a že mne její srdce pozná....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama