Poslední cesta II.

28. dubna 2011 v 10:50 | Vítr |  Cesta draka




Poslední sluneční paprsky ustupovaly stínům noci a barvily vrcholky skal do ruda. Starý šedovlasý muž v mnišské kutně, pomalu kráčel po kupecké cestě. Jeho oděv i boty, byly pokryty vrstvou prachu jenž svědčil o tom, že poutník je dlouhou dobu na cestách. Přez své stáří šel vzpřímeně a rázným krokem. Bylo znát, že není na cestě poprvé a že již hodně zažil. Opíral se o svou hůl a z jeho chůze již byla cítit únava. Stále se rozhlížel, jako by hledal nějaká znamení, podle nichž by poznal jak daleko má ke svému cíli. V tom zaslechl cinknutí podkovy o kámen a tiché odfrknutí koně. Opatrně nakoukl za balvan kryjící výhled za zatáčku cesty. Spatřil dva popásající se koně a ženskou postavu. Cítil jak se mu začínají třást kolena. Tohle již kdysi zažil, tohle se mu přeci už jednou stalo. Nejistě vystoupil z poza balvanu a tiše pozdravil. Hlas se mu mírně chvěl a měl pocit, že má v krku dusící chuchvalec. Žena sebou lehce škubla a otočila se." Fuj to sem se lekla! Plížíš se jako duch rytíři!" Rytíř se zatvářil zklamaně. Uvědomil si kdo je ta žena před sebou a nakonec se usmál. Podezřívavě si jej prohlédla. "Čekal si někoho jiného?" Otázala se. Rytíř se opřel o svou okovanou hůl a pokrčil rameny. "Kdysi na mne také jedna žena čekala takhle s koňmi na cestě. Tak sem si najednou nebyl jistý..." Zarazil se, tohle nikdy nikomu nevyprávěl. Pohlédl na starou vědmu a viděl v jejích očích pochopení. "Tak pojedem." Řekla a podala mu otěže jednoho z koní. Vydrápal se do sedla a v duchu si říkal, že kdysi by mu to trvalo asi tak vteřinu. Teď byl rád, že se do sedla vůbec dostal. Popohnal koně patami aby dojel starou ženu. Pak ho něco napadlo a zeptal se. "Jak jsi vlastně věděla, kde čekat? A jak jsi se dozvěděla, že tudy pojedu, že vůbec někam pojedu? To nikdo neví a ještě dlouho vědět nemá." Stará se na něj zářivě usmála. "To bych byla špatná vědma, kdybych nevěděla, že otec mého vnuka vyjel na svou poslední cestu." Rytíř se zamračil, když to ta stará čarodějnice řekne takhle, zní to strašně pateticky a snad i hloupě. Znal tu ženu a věděl, že je čarodějnice. Znak ji kdysi před mnoha lety a s její dcerou prožil nádherné léto v krásném horském údolí, kam právě mířil. Někdy si říkal, že je to tak dávno, že se to snad ani nestalo. Nebýt hustých černých vlasů jeho syna, tak by to považoval za výmysl svého starého mozku. Jenže každý pohled do synovi tváře mu připomínal dávný příběh. Zasnil se. Před očima se mu promítaly útržky z toho dávného léta.
Náhle se před nimi skály rozestoupily a koně vyšli na okraj velkého, horského údolí. Po levé straně měli na dohled poměrně velkou vesnici, se spoustou ohrad pro koně a dobytek a na okraji stála podlouhlá budova přepřahací stanice se zájezdním hostincem. Rytíř byl překvapen, jak se za posledních třicet let údolí změnilo. Vědma jej pozorně sledovala a usmívala se. "Koukáš co? Draci se do našeho údolí již nikdy nevrátili, zato lidí přibývá každým rokem mnoho. V celém údolí již nenajdeš stéblo trávy, aby někomu nepatřila hlína ze které roste. Okolní hory jsou plné pastevců a stád ovcí a tady v údolí se velice daří chovat odolné horské koně. A přepřahací stanice je v podstatě také obchodní centrum. Každý měsíc je tu obrovský trh a některé karavany se ani neobtěžují jezdit až do severních království a prostě vše prodají kupcům ze severu již tady. Máš vidět koli lidí vyleze na tu příležitost z okolních hor, nevěřil bys. Pokud tu pár dní zůstaneš, tak se můžeš podívat sám. Další trh bude za dva dny." Rytíř poslouchal jak jej stará vědma láká a pomyslel si, že malá přestávka na jeho cestě nebude na škodu. Vždyť nikam nespěchá. " Zbyl tu někdo, kdo by si mne mohl po těch letech pamatovat?" Zeptal se. Vědma se zamyslela a pak zavrtěla hlavou. "Nemyslím, že by tě někdo poznal. Těch pár lidí co u toho tenkrát bylo je roztroušeno po celých horách a staří si pamatují muže v plné síle a s tmavými vlasy. Ne nikdo kdo si pamatuje tě nepozná. Proč se ptáš?" Rytíř mávl rukou. "Víš, nechci aby se vědělo kdo jsem. Celou cestu se vydávám za mnicha a tak mne nikdo neobtěžuje a nezůstává po mě žádná stopa. Kdo by si pamatoval starého žebráka. A tak to musí zůstat. Chci zapomenout na to, kdo sem byl. Chci mít klid a po zbytek těch dní, co mi ještě zbývají se chci jen toulat a věnovat se své duši. Zachovej mé tajemství ano?" Vědma pokrčila rameny a tváříce se lhostejně odpověděla. "Jak myslíš. Stejně pochybuji, že by to dnes ještě někoho zajímalo." Koutkem oka sledovala, jak se po jejích slovech rytíř zachmuřil a jakoby stáhl do sebe.
Dojeli k přepřahací stanici. Rytíř zastavil koně a sesedl. "Tady končím. Najmu si postel a pár dní tu zůstanu, chci vidět ten trh. A děkuji za svezení." Vědma se naklonila v sedle a zeptala se. "Ty už nechceš hrát chudého mnicha? Pokud si tu dnes najmeš pokoj, tak budeš muset zaplatit předem a tolik peněz, že ti těžko někdo uvěří, že jsi chudý, žebravý mnich. Třicet let jsi žil v klášteře mimo dosah lidí a jejich hamižnosti. Nevěřil by si kolik stojí nocleh v hostinci pár dní před velikým trhem." Rytíř se zarazil. To mu vůbec nedošlo. "Tak se ubytuji na seně u koní. Stáj je snad pořád zdarma, ne?" V rytířově hlase zaznívala nejistota. Vědma se zamála, nezvykle mladistvým smíchem. Jsi roztomilý ve své nejistotě a nevědomosti a hned se neurážej. Tady se totiž před každým trhem nedá sehnat ani to seno na spaní a zapomeň na to, že by to bylo zdarma. Víš co? Mám tu pořád svůj dům a své pacienty. Ubytuji tě u sebe jako starého známého z dávných dob. A nikomu to nebude nápadné a nikdo se nebude vyptávat. Co ty na to?" Rytíř se na malý okamžik zamyslel a pak se usmál. "Mno to by šlo. Zavzpomínáme na staré časy a ty mi můžeš vyprávět co dělá..." Zarazil se. " Vědma otočila koně a zavolala na rytíře přez rameno. "Pojeď, na vzpomínky bude dost času u mě. A nějaké to víno se také najde. A netrap se je v pořádku, občas jí vídám, když má cestu okolo." Rytíř se vyškrábal na spět do sedla a rychle dojel vědmu. Nerad by se ve spleti nových budov stratil. Vědmin starý dům, vypadal pořád stejně. I ty stáje za domem poznával. Právě z nich vyšlo několik lidí a vědma k nim zamířila. Sesedla z koně a počkala na to až sleze i rytíř. Vědma na něj ukázala. "Vedu hosta postarejte se prosím o koně a pak do mého pokoje pošlete něco k večeři. Jo a horké víno." Pak předala otěže koní svým lidem a odvedla rytíře do svého domu. Tam si rytíř připadal, jako by odešel teprve včera. Poznával každičký kousek nábytku. Jako by se tu zastavil čas. Vědma jej odvedla do patra a otevřela dveře od malého pokojíku. vešli do vnitř a rytíř si odložil do kouta hůl i zbalenou deku. Pak se pozorně rozhlédl. poznával ten pokojík, tady se poprvé probral po těžkém boji se starou dračicí a poprvé uviděl černovlasou elfinku, vědminu dceru. Tady se sní poznával, když léčila jeho zranění a také se zde prvně milovali. Vzpomínky jej zaplavily tak silně až se zapotácel a musel si sednout na jednu ze židlí u starého stolu. Vědma si sedla proti němu. "Poznáváš to tu?" Zeptala se tiše. "Ano, poznávám. Vzpomene si na mě ještě vůbec? Asi také nezestárla, jako ty, viď? Asi už na mne zapoměla a já se vůbec nedivím. Byl sem blázen a do dnes si vyčítám, že jsem se k ní nezachoval čestně. Ale za syna jsem vděčný, ten mne s tím vším jaksi usmiřuje." Někdo zaklepal. Vědma byla ráda za to vyrušení, že nemusí odpovídat. A dveře se tiše otevřeli. Vešel jeden z podomků a nesl dřevěný tác s chlebem a sýrem a džbán s vínem. Za ním šel další s náručí dřeva do krbu. Přiložil pár polen na řeřavé uhlíky a ta okamžitě vzplála. Druhý položil tác a džbán na stůl a pak oba bezeslova odešli. Vědma pokynula rytíři. "Jez, podám hrnky." Zvedla se došla k malé skříňce na zdi vedle dveří, rytíř si pamatoval, že ji tam sám připevňoval. Když se k němu tenkrát v létě na čas vedmina dcera nastěhovala. Ukládali tam dva talíře a hrnečky a pár drobností, prý aby pro to nemuseli pořád někam běhat. Teď rytíř cítil, jak se mu derou slzy do očí, to přeci není možné, aby to tu těch třicet let zůstalo. Vědma se vrátila ke stolu a položila na něj dva staré hrnečky s hnědou glazurou. Rytíř jeden z nich zvedl a přejel palcem po drobné vadě na jeho boku. Cítil nepatrnou hrudku popela zapečenou do hladkého, sklovitého povrchu. Malý kaz co tam byl již před lety. Byly to opravdu jejich staré hrnečky. Nedokázal se ovládnout a cítil jak mu do očí vystoupily slzy. Rychle si je otřel rukávem a prudce zamrkal. Vědma mezi tím nakrájela chléb a tvrdý sýr na plátky a přisunula k rytíři talíř. Ten tiše poděkoval a pustil se do jídla. Pomalu žvýkal a zapíjel sousta horkým, kořeněným vínem. Po pár doušcích cítil, že se již uvolnil a nebude mu činit potíže mluvit. " Nemohu uvěřit tomu, že tu vše zůstalo i naše hrnečky a peřina vypadá také přesně jako ta co tu před lety byla. Jak to děláš? Vždyť tím pokojem museli projít stovky lidí a při tom vidím dotyk jejích dlaní na všem, na co se podívám." Vědma dopila zbytek vína a pomalu si nalila další, Záměrně zpomalovala každáý pohyb a přemýšlela, zda má rytíři vůbec něco říkat. Kdysi se její dcera zamilovala do tohoto muže ale jeho srdce patřilo princezně. Na čas tu spolu sice žili, protože si rytíř myslel, že již princeznu nikdy neuvidí a chtěl na ni zapomenout, ale na konec přci jen byla jeho láska silnější a donutila ho odejít. Její dcera tenkrát předem věděla, že to tak dopadne, byla přeci vědma jako její matka. Ale přez to šla do vztahu co neměl šanci na budoucnost a po čas dokonce porodila rytíři syna. Mnoho let pak žila jako společnice princezny na jejím zámku a jezdívali též každý rok navštěvovat společně rytíře do jeho vyhnanstí ve starém klášteře. Co ti tři pak po léta spolu měli za vztahy, to raději vědma nezkoumala. Každopádně, když syn rytíře a její dcery dospěl a vzal si za ženu princeninu dcerku, tak černovláska odešla. Deset let rytíř nevěděl kde je a co dělá, neměl o ní jedinou zprávu. Nakonec si v duchu vědma povzdechla, : ale co stejně by se to někdy dozvěděl. " Ten pokojík takhle vypadá proto, že se tu dcera občas zastaví a přespí. Rozumíš? Je to její pokojík, vždy byl. I tenkrát a tak sem nikdo jiný nechodí. Proto vše udržuje jak to bylo kdysi." Rytíř se cítil unavený. Pohlédl k posteli a napadlo jej, zda ucítí z polštáře vůni vlasů své dávné přítelkyně. "Vypadáš, že každou chvíli usneš. Půjdu ať můžeš spát. Ve džbánu u dveří je voda. Mýdlo a ručník ve vaší skříňce, co bylo vždycky. Pak si zalez a ráno tě vzbudím. Vyspi se dobře. Spánek v posteli ti prospěje. Kdo ví kolikrát si postel viděl za ten měsíc co se opět potuluješ po horách." Rytíř jen unaveně přikývl a poděkoval. Pak vědma odešla. Rytíř ze sebe stáhl propocenou, zaprášenou, šedou kutnu a nalil si do lavóru vodu. Byl pod postelí jako vždy a on pro něj sáhl zcela bezmyšlenkovitě a automaticky. Pomalu se opláchl a sáhl po mýdle. Malá nažloutlá kostka jemě voněla po mátě a tymiánu. Opět pocítil pálení v očích. Vzpomínal jak jej učila vařit svá voňavá mýdla a jak ji při tom obdivně sledoval. Spláchl ze sebe mýdlovou vodu a lavór vylil do výlevky pod oknem. Pak se vydrhnul bílým ručníkem a konečně vklouzl pod peřinu. Cítil, jak jeho nahé tělo objímá měká látka a z polštáře cítil důvěrnou vůni elfinčiných vlasů. Opravdu, bylo to jako by teprve před chvílí odešla. Srdce mu zaplavila bolest ze vzpomínek, vzápětí však usnul.
Matko proč si ho sem přivedla? Chceš ho trápit? Už sme o tom mluvili snad stokrát. Nemohl za to co jsem k němu cítila a neudělal nic špatného. To že semnou na čas žil bylo mé rozhodnutí a ty nemáš právo nijak ho tresta. A ještě jsi mu dala můj pokoj! Kam mám jít, do maštale? A jak dlouho ho tu chceš držet?" Dívka vztekle podupávala nohou a bušila pěstí do stolu. Stará vědma sedíce proti ní, přemýšlela nad výbuchem vzteku své dcery a potutelně se usmívala. " Tobě se to zdá vtipné?" Vykřikla štíhlá černovláska. " Máš pocit, že je to zábavné, takhle ho trápit?" Vědma zvážněla a přísně pronesla. "Nějak moc se zastáváš muže co jsi ho před deseti lety opustila! Pokud vím tak jsi to nakonec byla ty, kdo na dobro odešel. A pokud sem zašel, tak to byla jen jeho vůle a já mu jen poskytla nocleh. Nemáš právo mne soudit. Spíš přemýšlej, zda se mu ukážeš a nebo raději zase zmizíš!" To už vědma doslova po své dceři štěkla. Elfinka se zarazila, poněkud ochladla a zamyslela se, kdysi to bylo jen její rozhodnutí, zda bude mít dítě či ne. Je to dar její elfské magie, že se může rozhodnout mít dítě kdy chce a s kým chce. A před těmi deseti lety odešla od svatebního veselí jejich syna proto, že měla pocit, že je tam nadbytečná. Bylo již hodně znát, že vlastně vůbec nestárne a nedokázala se dívat, jak její nejbližší pomalu stárnou a odcházejí. Bylo pro ni nesmírně těžké odejít, ale nakonec to učinila a teď po těch letech byla docela ráda. Pomalu začínala už zapomínat a najednou se tu oběvil rytíř. Opět byl po letech v domě, kde žila a opět byl v její posteli. Byla zoufalá. Nejraději by poslechla své srdce, které na ni křičelo ať jde za ním. Na druhou stranu jí rozum radil ať toho starce nechá odejít definitývně ze svého života, ať těch pár dnů počká a vyhýbá se mu. Pak odejde a ona jej už nikdy nespatří. Cestovat po horách pro takového starého člověka je značně vysilující a dlouho to nevydrží. Nenáviděla svůj rozum za takové myšlenky. "Odpusť matko, že jsem na tebe křičela." Řekla na konec a povzdychla si. " Jsem jen zoufalá a nevím jak se rozhodnout, nevím co je správné. Mám dokonce strach, se jít na něj podívat. Vím že by se nevzbudil, cítila sem jeho bolest a tak sem na něj seslala kouzlo spánku. Ale prostě mám strach vidět jej jako starce, chtěla bych si pamatovat jaký byl muž, když byl plný sil a chuti do života." Pak si položila hlavu do dlaní a roplakala se. Stará vědma se zdvihla a obešla stůl. Objala svou dceru a začla ji hladit po vlasech. " No tak neplač, uvidíš, že čas vše vyléčí. Nakonec ti zbudou v paměti jen ty hezké vzpomínky, uvidíš holčičko moje. A na víc máme ještě naše sny, nezapoměla si? Můžeš ho vzít tam co chodíval kdysi s princeznou skrze její zrcadlo. Do stínového světa, tam bude opět takový jako dříve." Elfka pohlédla na svou matku. " Ano to bych mohla." Usmála se. "Kam si ale lehnu všude je plno?" Vědma se podívala své dceři do jejích zářících očí. "Říkalas, že je pod uspávacím kouzlem ne? Tak si lehni k němu a ráno tiše odejdi nežli kouzlo vyprchá." Pak na svou dceru mrkla. Ta se na okamžik zamyslela a pak se usmála a zvedla se.
Rytíř měl pocit, že jej někdo volá. Otevřel oči a hleděl nechápavě nad sebe. Tam, kde měl být obílený strop nebylo nic, tedy bylo tam šedé prázdno. Bylo mu to povědomé, jen si chvilku nemohl vybavit odkud. Uvědomil si, že je pořád nahý , ale necítil chlad. Pohlédl na své ruce a s překvapením zjistil, že nejsou vrásčité. Vypadaly jako kdysi před lety, když tu byl naposledy s princeznou. V tu chvíli mu došlo, kde je a posadil se. Ano, stínový svět z princeznina zrcadla, ale co tu dělá? Že by jej volala princezna? Na tohle úplně zapoměl, takhle si ho přeci může kdykoliv najít a kontaktovat. Pak ji uviděl, princezna ležela o kus dál a spala. Měla na sobe jen lehkou noční košili. Pozoroval její tvář a jak se jí pravidelně zdvíhají ňádra s každým nádechem. Byla nádherná i po těch letech. Cítil jak ji miluje a najednou mu došlo, že je také o třicet let mladší, jako on. Věděl že jsou v jakém si "stínovém" světě a že se zde mohou dít podivné věci. Dokonce i čas zde běží jinak. Pak uslyšel tiché kroky a známý hlas jak říká : "Tady jste, chvilku sem vás nemohla najít. Rytíř se otočil a spatřil černovlasou elfinku. Šla k nim a usmívala se. Její hlas probudil spící princeznu. Zmateně se rozhlížela. Překvapeně zaznamenala změnu svého vzhledu. Udiveně pohlédla na rytíře a černovlásku a všimla si že rytíř je nahý. Došlo jí že je to sen, jen nevěděla, zda jen její vlastní a nebo magický. Nakonec to hodila za hlavu a vyskočila na nohy. Došla k rytíři zároveň s elfí přítelkyní. Objali se. "Dlouho si se neozvala drahoušku." Pronesla princezna s náznakem výčitky v hlase. Černovláska se provinile usmála. "Odpusť princezničko. Polepším se." Princezna s úsměvem přikývla a pak se obě posadili vedle rytíře, každá z jedné strany. Vypadal zmateně a vadilo mu, že jsou oblečené a on nahý, Cítil se divně, ale zároveň se v něm počali probouzet vzpomínky. Princezna jej letmo plíbila na ústa a elfinka to po ní zopakovala. Rytíř se štípl do ruky. " Děje se něco drahý?" Zeptala se princezna. "Tohle sme přeci od konce války zažili mockrát. Nebo ti vadí , že jsme tu s tebou?" Rytíř si obě opět prohlédl. " Ne, vlastně vůbec ne. Už sem nedoufal že zase někdy budeme všichni tři spolu sami. Jen to nechápu, je to sen nebo kouzlo? A když to není přez zrcadlo, jak sme se sem dostali?" Černovláska zklopila své nádherně, modře zářící oči a tiše řekla. "A je to důležité? Jsme zase spolu a kdo ví na jak dlouho, tak proč o tom přemýšlet." A pak je oba obejmula. Rytíř pocítil touhu obě líbat a poddal se jí. Vzduch zajiskřil uvolněnou vášní...
Ráno rytíře vzbudil šimrající sluneční paprsek, kýchl a otevřel oči. Nad sebou měl bílý strop a při pohledu na svou ruku, věděl, že to byl jen sen. Akorát, ta vůně elfinčiných vlasů, byla podivně intenzívnější. Znovu zavřel oči a přehrával si dnešní noc. Bylo to neuvěřitelné. Ať to byl sen a nebo opravdu k něčemu došlo. Byl nadšený a spokojený. Měl hlad a spoustu chuti do života. Pravý důvod jeho cesty, se mu pro dnešek vykouřil z hlavy. Pak se ozvalo zaklepání na dveře. A v zápětí jimi do pokoje vešla vědma. Nesla přez ruku jaké si oblečení, které mu hodila na peřinu. "Jak jsi se vyspal rytíři?" Zvolala vesele a šla otevřít okno. Všimla si, že se rytíř začervenal. To ji potěšilo, znamená to že nápad na noční schůzku vyšel. "Přijď dolů na snídani, ale oblékni si tohle co jsem donesla. Tu kutnu vem dolů, nechám ji vyprat." Pak zase odešla. Rytíř se slastně protáhl a uvědomil si, že ho nikde nic nebolí. Léčivá magie toho domu na něj již počala působit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama