Poslední cesta I.

26. dubna 2011 v 23:36 | Vítr |  Cesta draka


Neodolal sem a znovu se k tomu příběhu vracím....

Opat kláštera spolu se dvěma mnichy čekal u pootevřené brány. Zbytek kláštera ještě dospával. Předešlého dne vyprovodili na cestu do sídelního města princeznu i s její rodinou a doprovodem. Bylo to náročné a tak spali jako zabití. Mniši též potichu zívali a nespokojeně kroutili hlavou, proč, že si to vybral starý rytíř ke svému odchodu, tak brzkou ranní hodinu. Ten mezi tím naskládal pár drobností, co si chtěl vzít sebou na rozbalenou deku. Vzal do ruky svou starou dýku a položil ji k ostatním věcem. Pak se zarazil. "Co bych se stím tahal. V dece je mi stejně k ničemu a převlékl sem se za chudého mnicha. Tak nepotřebuji dýku na svou obranu." Bručel si pro sebe a položil dýku na stůl. Pak sebral z talíře od snídaně menší nůž na chleba a zabalil jej do lněného ubrousku. "To mi bude na jídlo stačit." Nakonec deku zavinul a převázal koženým popruhem. Jeden konec nechal delší a omotal jej kolem druhého konce deky. Takto vzniklé oko si hodil přez rameno. Naposledy se rozhlédl po klášterní cele. Třicet let mu byla domovem. Tiše si povzdechl a rychle odešel. Jen si vedle dveří vzal svou hůl z tisového dřeva. Byla to jeho opora, ale i nebezpečná zbraň. Byla stejně vysoká jako rytíř a dobře seděla v pěsti. Konce si nechal u místního kováře zpevnit železnými kruhy. Celá léta tu s mnichy zdokonaloval boj s dřevěnou tyčí. Tak že se i v rukou starce změnila v nebezpečnou zbraň. Rytíř tiše prošel několik důvěrně známých chodeb a schodišť a vyšel na nádvoří kláštera. Zamířil k bráně a tam se rozloučil s opatem a oběma čekajícími mnichy. Požehnali mu a popřáli dobrý konec cesty. Pak jen rychle prošel pod klenbou brány a byl venku. Po mnoha letech stál opět na počátku cesty. Nasál z plných plic chladivě svěží, ranní, horský vzduch a s úsměvem rázně vyrazil. Již se neohlédl a tak vnitřek brány bylo to poslední, co ve svém životě z kláštera viděl....
Plánoval tuhle cestu již od loňského podzimu, když odjela princezna. Nakonec to trvalo rok, nežli se rozhodl a odešel. Stejně, ale počkal až opět odjede. Bylo mu jasné, že se v tomto životě vidí naposledy a tak chtěl být s princeznou co nejdéle. Nakonec nenašel sílu a odvahu, aby jí to řekl. Dokonce přemluvil starého opata, aby to, že odešel z kláštera nikomu neříkal. Ani princezně ne. Až zase za půl roku přijede, tak teprve může vysvětlit proč tu již rytíř není. Opat rytíři radil, aby zanechal princezně alespoň dopis. Jenže rytíř nakonec nevěděl co napsat a tak žádný nenapsal. Doufal, že to princezna pochopí. Že mu porozumí i beze slov. Teď spokojeně kráčel po kamenité cestě. Vzpomínal, jak tu přibližně před třiceti lety takhle šel a jak byla cesta zarostlá vysokou trávou. Usmál se, ano vzpomínky. Ty se na něj nějaký čas, ze všech stran jen povalí. Došlo mu, že se moc těšil. Toužil po svobodě a samotě. Toužil být opět na cestě do neznáma a cítil jak mu srdce radostí jásá....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama