Poslední bitva

6. dubna 2011 v 15:20 | Vítr |  Cesta draka


Tábořiště nepřátelské armády stále ještě zahaloval dým. Všude se povalovaly mrtvoly vojáků, co se pokoušely při zmateném útěku okrást své bývalé spojence. V jednu chvíli se na pláni před hradbami Jižních přístavů rozpoutala regulérní bitva. Trvalo asi půl hodiny nežli se povedlo velitelům a náčelníkům zdivočelých mužů zavést poněkud křehké příměří. Po té bitce zůstalo v tábořišti přez tisíc mrtvých. Ti byli okamžitě okradeni a pak ponecháni mrchožroutům. Pak se jednotlivé žoldácké tlupy rozjeli pryč. Kmeny polodivokých nájezdníků se vracely k jihu do svých stepí a pouštních oblastí. Ta zpráva se rozlétla okamžitě po celém městě a jeho válkou unavení obyvatelé se šli nevěřícně podívat na hradby. Při pohledu na to, jak se nepřátelé bijí mezi sebou a pak konečně odjíždějí, se mnozí začli radovat. Pak si někdo všiml, že kousek stranou se dala do kupy značně veliká skupina nepřátel. Stáli spořádaně v obranných seskupeních a ostražitě hlídali, zda na ně někdo neútočí. Působyli jako ostrůvek klidu uprostřed bouřlivého moře. Občas se u nich zastavila skupina žoldáků a po krátkém rozhovoru buď odjela dál a nebo se k nim přidala. Před očima obyvatel města tak postupně vznikla nová armáda. Mnohem menší, než aby si troufla opět útočit na hradby, ale dost nebezpečná na to, aby ještě dlouho působyla potíže. Po poledni se celá tato skupina zvedla a vydala směrem k vypálenému lesu.
Nový generál vzniklé armády, seděl na koni spolu se svými dvěma společníky a spokojeně pozoroval oddíly vojáků přecházející kolem nich. Byl spokojený a těšil se na nové tažení na jih princezniny země. Během dopoledne se k základu vojska přidalo několik žoldáckých tlup a tak se nová armáda rozrostla na deset tisíc mužů. Navíc získali neočekávaného spojence. Dnes ráno, přímo k velitelskému stanu nakráčel muž. Generál okamžitě poznal popis toho špeha, na kterého upozorňovala zpráva od krále. Pochopil okamžitě kdo asi odpravil starého velitele a způsobil tak katastrofální konec tažení. Měl chuť toho muže okamžitě nechat zabít, ale nakonec jej přemohla zvědavost. Tak se rozhodl, že si poslechne s čím přišel. Vlastně mu byl i trochu vděčný. Dostal ho svými činy do čela vlastní armády. Rytíř mu přišel nabídnout své služby. To generála překvapilo. Pak se, ale zamyslel. Mělo to mnoho výhod. Rytíře očividně hnala touha po pomstě. Král jej zradil a nikdo v jeho vlastní zemi mu neuvěří. Ten muž se chce jen pomstít. Říkal, že zná několik průsmyků, kde se dá celkem snadno projít skrze hory a dostat se nečekaně do královského města. To teď bude zcela bez ochrany a co se týče bran a hradeb bez mužů, co by je bránili to jsou jen staré zdi. Mohli by bleskovým přesunem přez hory získat srdce království do svých rukou. Královskou pokladnu a palác plný ceností a pokud se budou slušně chovat k obyvatelům a nevyvolají povstání, tak se můžou domluvit na pěkném výkupném za princeznu. To vše v rytířově podání znělo velmi lákavě. Generál se jej zeptal, co vlastně chce on. Rytíř se jen ušklíbl. "Krále. Chci, pokud se naskytne šance, vyzvat jeho vísost na souboj." Generál se chtěl začít smát, ale při pohledu do bledé rytířově tváře a ho to přešlo. Nakonec kývl. Proč ne. V nejhorším je provede horami a pak stačí dýka nebo šipka z kuše a bude od toho podivína pokoj.
Rytíř po té, co ráno propukla bitka mezi žoldáky v táboře, rozkázal svým mužům, aby se pokusily dostat do králova vojenského tábora a varovat jej, že se knim blíží zbytek nepřátel a že přez něj chtějí dostat do země. Měli vyřídit ať se zakopou v jednou z průsmyků a vyčkají v záloze až bude procházet nepřítel kolem a pak zaútočit. Ať postaví nad cestou valy s kamením a na nepřátelské vojáky je svrhnou.Ať využijí cokoliv se naskytne. Pokud se podaří tenhle zbytek nepřátel pobít, tak si již nikdo na princeznu netroufne. Pak se vydal promluvit si s velitelem nově vznikající armády. Teď seděl na koni a vedl její čelo přez vypálený les. Mířil přímo ke královu tábořišti. Doufal, že se některému z mužů povedlo ukrást koně a bude tam se zprávou aspoň o den dříve. Když však viděl jak pomalu žoldácká armáda postupuje, tak se uklidnil. Bude jim to trvat nejméně týden než se do prvního průsmyku dostanou.
Král mhouřil oči, pozoroval ty dva muže a přemýšlel zda vědí o jeho zradě. Vypadali jako pár démonů. Byli černí od hlavy k patě, jak hnali koně přez spálený les. A teď mu oznámili, že se jim povedlo vypálit les a zabít velitele a tak rozbít celé nepřátelské ležení a že část, co se nehodlá vzdát a táhnout domů, rytíř navede do skalních průsmyků a tam je král snadno pobije. Ne, netuší o jeho zradě. Dospěl král k rozhodnutí. Poslechne a udělá, co mu rytíř radí. A až přitáhne nepřátelské vojsko tak všechny pobijí, do posledního muže. Včetně i toho rytíře. Konečně bude klid. "Jděte se umýt a připravte se k pochodu do hor." Přikázl jim král. Muži mlčky přikývli a odešli. Byly vzteky bez sebe a nebýt silného nánosu sazí v jejich tvářích, musel by to král poznat. Oba měli chuť krále zabít za jeho podlou zradu. Rozhodli se, že do večera budou všichni vědět co udělal.
Královi vojáci pochodovali celou noc. Ráno byly v prvním skalnatém průsmyku. Podle zvědů, co se vrátili předešlého dne, mělo být nepřátel šet až osm tisíc. A tak vojáci museli hledat dál po cestě. Potřebovali průsmyk, kam by se nepřátelské vojsko dalo uzavřít celé. Kolem poledního našli, co potřebovali. Z jedné strany cesty se zdvihala skalní stěna a na druhé byl sráz tak příkrý, že se po něm dalo lézt jedine po čtyřech. Polovina mužů zůstala na místě a druhá polovina projela skrz. Tam začli budovat val z kamení. Zpevňovali čelo valu kmeny stromů dotažených z nedalekého lesíka a tak v podstatě vznikla směrem do průsmyku kolmá stěna. Ze dřeva, zapřená ze zadu kamenným valem. Měla na víšku patnáct stop a na horním okraji vybudovali vojáci šikmou stříšku, která kryla střelce s kušemi. Bude snadné zastavit čelo nepřátelské armády. Na takovou stěnu nikdo nevyšplhá a řada střelců každý pokus okamžitě zmaří. Když byla stavba hotová, nechali zde zásoby šípů a dvě stě mužů a ostatní vojáci se vrátili ke vstupu do průsmyku. Velitelé obhlídli skalní stěnu i protilehlý kamenitý svah. V jednom místě nechali zarazit množství kůlů a naskládat za ne klády a větve. Kůly musely být zajištěny lany a pak bylo za tyto zábrany nanošeno spousta kamení a štěrku. Snažili se vybudovat takové zábrany po celé délce cesty. Na kolmou skalní stěnu se bočními cestami povedlo vylézt pár vojákům a tak se tam odsunulo asi sto mužů a na horní okraj nad cestou začli valit obrovské balvany a chystat je na hranu srázu. Až se nepřítel pokusí vrátit, budou je shazovat do ústí průsmyku. Dál vyložili ve vedlejších, slepých údolích všechny zásoby z vozů a naplnili je kamením. Muži si rozdělili úkoli a naplánovali kdo bude obsluhovat jakou past a pak se další střelci vydali obsadit místa na srázu nad cestou. Byl vydán rozkaz, že až nepřítel napochoduje do pasti, tak na ně zaútočí zbytek vojska a za ním se vytvoří další val. Tentokrát z vozů s kamením. Tím se past uzavře. Pak ještě poslali několik jezdců na před až na okraj hor. Jak uvidí první z nich nepřátelské vojsko, tak to pojede nahlásit králi a tak bude vědět, kde nepřítel je a jak rychle se blíží. Pak nastala ta nejnepříjemnější část každé bitvy. Čekání na nepřítele. Po celou dobu příprav, měl král pocit, že se něco děje. Kdykoliv mluvil s nějakým svým důstojníkem nebo vojákem, díval se na něj s podezřením a nebo údivem. Tvářili se, jako by nemohli čemusi uvěřit. Párkrát si všiml obyčejných vojáků, že těsně než kolem prošel, tak odvracejí tváře a někteří si i odplivli. Nevěnoval tomu pozornost, v takovém množství prachu a vedru to bylo obvyklé. Ale teď, když seděl a měl čas o tom přemýšlet, tak se mu to zdálo podivné. Díval se do těch tváří a nacházel jen opovržení a nenávist. Něco nebylo v pořádku a nedokázal pochopit co. Zvědové hlásili, že se vojsko nepřítele plahočí přez vypálený les a že tu bude nejdříve za tři dny. Tak se muži pustili do zlepšování a maskování pastí. Dokonce se jim povedlo v polovině průsmyku uvolnit suťové pole a měli zajištěnou spodní hranu suti tak, že i nepatrný náraz spustí lavinu štěrku. Ta by měla pokrýt několik desítek metrů šířky cesty ve vysoké vrstvě. Na horním okraji útesu se již tyčily pyramidy naskládaného kamení a kusů dřeva. Pokud se jednou dostane nepřátelská armáda do této pasti, nemá šanci uniknout. Nakonec nezbývalo nežli čekat. Postupně se vraceli hlídky s hlášením o postupu nepřátel. Každý cítil jak roste napětí. Muži měli nervy napjaty k prasknutí a nejen v očekávání rozhodujícího boje. To, co se mezi nimi šířilo za zvěsti o králi a rytíři, bylo znepokojující a jelikož nikdo neznal pravé příčiny, proč by se král měl takto chovat, začli kolovat drby. Nakonec se ujal názor, že rytíř a princezna se do sebe zamilovali. Ani ten, kdo tuto věc vyslovil jako první, netušil jak blízko může být pravdě. Pak přišlo ráno a do ústí průsmyku přijel poslední zvěd. Všichni se uklidili na své pozice a nebo ukryli s králem v bočním údolí. Nastalo ticho, jako by zde nikdy žádný člověk nebyl. Doprostřed cesty usedl pták a začal vyzobávat jaký si hmyz. Pak zpozorněl a vyplašeně odlétl. Ještě chvilku se nic nedělo a pak si vojáci uvědomili, že slyší vzdálené hřmění. Pomalu sílilo a sem tam se ze skalních stěn uvolnil kamének či hrst písku. Někteří s obavou hleděli k nalíčeným pastem, zda je ty otřesy nespustí předčasně. Pak už přez hluk kopyt koní a dusání těžkých bot nebylo slyšet vlastního slova. Do ústí soutězky se počala valit masa cizých žoldáků. Byl to dlouhý had jezdců a pěších, promýchaný v nesourodou směs. Prostě horda loupeživých žoldnéřů. Nikde ani známka organizovanosti a vojenské disciplíny. Valili se do pasti a viditelně neměli nejmenší tušení, že se blíží jejich konec. V poslední skupině nepřátel uviděl král rytíře. Seděl na koni vedle muže v zdobeném brnění a s draze vyhlížejícími zbraněmi. Okolo jela skupina stejně oblečených vojáků a šlechticů. Očividně velitelé celé té armády. Pak poslední zmizeli v pasti a ta zaklapla. Do předu vyrazila skupina vozů naložených kamením a zatarasila zpáteční cestu. Na vozy naskákali muži s kušemi a píkami. A úzkým průchodem se do pasti hnali královi vojáci. Pak se za nimi uzavřela i tato skulina. Vše probíhalo v naprosté tichosti. Pak se ozval z dáli poplašený křik mužů a koní. To když dojelo čelo vojska k hrázi na konci průsmyku a zaryla se do nich první salva šipek z kuší. Vzteklý řev a dusot vojáků a koní překonal únosnou mez a povolila poslední zábrana držící suťové pole, to se dalo do pohybu a rozpoutalo peklo. Vojáci uvěznění v průsmyku, měli pocit, že se sama země rozhodla spolikat jejich armádu. Z nebe pršela lavina obrovských kamenů a kmenů stromů. To jak z vrcholů útesů princeznini vojáci shazovali vše, co si několik dní chystali. Z prudkého svahu z druhé strany se na ně valilo několik kamenných lavin. A drtilo je po desítkách o skalní stěnu. Suťové pole pohřbilo pod masou štěrku asi tisíc mužů na koních, a když dopadl na dno průsmyku poslední balvan, zbývalo z deseti tísíc žoldáků bojeschopných asi tak polovina. Ti, co přežili, byli otřeseni tím, co se kolem nich dělo a hynuli dál po desítkách pod palbou z kuží a ručních praků. Pak se na ně vrhli řvoucí vojáci a bili je meči a sekyrami. Se stejnou vervou, s jakou by ve svých, válkou přervaných, civilních životech přistupovali ke své všední práci. Spláceli nepříteli příšernou odplatu za zlo které napáchal v jejich zemi a za přátele a příbuzné, které jim vzala válka. Opět neměl nikdo pochopení pro vzdávající se a nebo raněné. Nikdo nebyl v ten den ušetřen. V jedné chvíli, se přeživší generál nepřátelského vojska rozhlédl a pochopil že prohrál. Viděl své dva společníky mrtvé, s rozbitou hlavou a nad nimi rytíře s bojovu sekyrou, jak doráží dalšího z žoldáků. Generál nemohl pochopit, že ten podivný rytíř dokázal nadchnout jeho i žoldáky k pochodu do takové smrtící pasti. Věděl, že je konec a že tu zemře, ale toho rytíře chtěl vidět umírat. Pak se však zarazil. Kolem něj stálo na nohou asi už jen dvacet žoldáků a stahovali se sem stovky princezniných v čele s králem. Generál si všiml, že vojáci kolem krále přestávají útočit a zpomalují až se zastavili jen několik kroků od něj. Jen král šel až k rytířovi. Boj ustal a generál pochopil, co bude následovat. V ten samý moment došlo králi, že jeho vojáci vědí o té podlé zradě. Uviděl kruh mlčících tváří a v něm rozsudek. V tu chvíli boj zkončil a žoldáci se pomalu stáhli kolem svého generála. Rytíž si sundal z hlavy přilbu. A pomalu stáhl oplechovanou rukavici. Podíval se králi do očí a hodil mu ji k nohám. Král slyšel jak muži za ním kousek poodstoupili. Pak se podíval na rytíře. "Tak si to přežil." Rytíř se mírně uklonil a řekl. "Braň se." Pak pozdvihl sekyru a vykročil v před. Král udělal krok stranou a vyrazil mečem proti rytířovu břichu. Ten odrazil hrot meče toporem sekery a ťal králi po boku. Král zkušeně ukročil do zadu a hned jak kolem něj prosvištěla sekera, vyskočil a bodl rytíře do obličeje. Rytíř ještě v pohybu udělal dřep a tak hrot meče jen projel po jeho hlavě a rosekl mu kůži ve vlasech. Levé oko mu zalil proud krve a rytíř se překulil přez bok z doshu králova meče. Vyskočil na nohy a hodil sekeru po králi. Jelikož však neviděl na jedno oko, tak špatně odhadl vzdálenost a sekyra krále netrefila ostřím, ale zasáhla jej do ramene na plocho. Přez to rána stačila na to, aby prohnula ramení plát královi zbroje a zlomila mu klíční kost. Král zařval a upustil meč. Rytíř k němu došel a praštil jej pěstí do tváře. Král upadl a kus se odkulil. Tam sebral ze země kratší meč mrtvého vojáka a znovu se vrhnul na rytíře. Ten poloslepý vlastní krví a plný zlosti na toho muže vyrazil proti meči. Ranou pěstí do čepele jej králi varazil z ruky a nedbaje bolesti ve zraněných prstech jej znovu udeřil do tváře. Král padl na kolena, ale nevzdával se. Z opasku vytáhl zdobenou dýku a vrazil ji rytíři do boku, těsně nad kyčel. Rytíř se zkroutil bolestí a padl vedle krále. Ten vyrval dýku z jeho těla a bodl jej znovu. Záda měl rytíř naštěstí krytá kroužkovou zbrojí a tak dýka nepronikla moc hluboko. Rytíř se vztyčil na kolena a z posledních sil zvedl velý kámen nad svou hlavu. Král naposledy bodl, ale to už žulový balvan dopadal na jeho hlavu. Ozvalo se zaskřípění oceli po rytířově lícní kosti a zároveň odporné křupnutí královy lebky. Král se zarazil a na moment ztuhnul. Chvíli to vypadalo, že se ještě zvedne a rytíř opět pozvedl ztěžka kámen. Pak se král sesunul k zemi mrtev. Rytíř pustil kámen a pokusil se vstát. Přiskočilo několik mužů, aby mu pomohli. Rytíř se o ně opřel a v tu chvíli se ho někdo zeptal. "Co s nimi pane?" Rytíř zaostřil na skupinku žoldáků a generála. "To jsou všichni co přežili?" Otázal se. "Ano pane odpověděl voják." Rytíř se třásl po celám těle a cítil, že tána v boku silně krvácí. "Pošlete je domů. Nechte je běžet, ať to všude vypráví. Ať řeknou, jak dopadne každý, kdo se odváží na princeznu zaútočit." Generál zasunul měč do pochvy na opasku a mírně se uklonil. Pak se otočil a i se svými posledními muži odešel. Nikdy se do této země nevrátil. Byl o pár mil dál svými muži zabit a okraden. Rytíř se za nimi chvíli díval a pak než omdlel ještě řekl. "Potřebuji vyřídit vzkaz, potřebuji, aby jste jí řekli..." strácel pomalu vědomí a svět kolem mu šednul, muži se k němu museli naklonit, aby slyšeli co říká. "Vyřiďte jí, že jí moc m..." nemohl domluvit, jeden z vojáků mu podložil hlavu svým pláštěm. "Nebojte pane já to vyřídím. Princezna se dozví vše. I o vás pane. Vše jí vyřídím." Šeptal a zoufale mrkal očima, aby nebylo vidět, jak se mu zalévají slzami. Pak se ozvalo suché třesknutí a vedle rytíře stál starý muž v modrém plášti. "Ustupte." Přikázal. "Jsem dvorní čaroděj." S těmi slovi se sehnul a vzal rytíře do náruče jako by nic nevážil. "Pane on umírá." Řekl klečící voják. Čaroděj se zamračil. "Teď už nepatří tomuto světu." A s opětovným třesknutím zmizel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama