Nevím proč...

4. dubna 2011 v 22:21 | Vítr |  Diary


Nevím proč musí být každý kousek štěstí a radosti vykoupen mnohonásobně velkým množstvím odříkání a bolesti. Proč za každou byť i nepatrnou chvilku musím zaplatit smutkem a zlými sny. O výkendu sem si po strašlivě dlouhé době připadal strašně dobře. Viděl sem nádherný, vysoký les a spoustu šedostříbrných, štíhlých buků a obrovské rovné jedle, které jsou v naší zemi již poměrně vzácné. Ve spoustě spadaného listí kvetly nádherné sasanky v neuvěřitelné, fialovo modré barvě. A sem tam jako pro zpestření i pár z oné vzácné, sladce růžové varianty. Celý den sem se spoustou dalších šílenců v maskáčích pobíhal po tom kouzelném lese a na pár hodin si připadal opět šťastný a svobodný. Má duše měla šanci roztáhnout křídla a z plných plic se nadechnout. A víte, nebyl sem tam sám. Směl sem se jen tiše dívat, ale nebyl sem tam sám.
Celý den byl neuvěřitelně slunečný a barevný a moc sem si přál, aby nikdy nezkončil. Možná se někomu mohou ojedinělé pohledy zdáti málo, ale já jsem za ně strašlivě vděčný. Nosím takové okamžiky ve svém nitru jako obrovskou vzácnost a snažím se je chránit před tím smutným chladem co mne naplňuje po většinu mého bytí.
Rozbolel mne až ten poslední pohled z odjíždějícího vozu. Díval sem se, dokud mi ten obraz nezmizel v zatáčce. Možná to byla jen náhoda a možná si jen něco namlouvám (opět), ale viděl sem ty oči a měl pocit, že hledí na mne. Upnul sem se k té představě a budu se jí držet až do příště. Až se naskytne opět okamžik, kdy se budu moci opět nadechnout a dovolit si malounko zasnít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama