Jižní přístavy

1. dubna 2011 v 18:02 | Vítr |  Cesta draka


Rytíř seděl na koni a pozoroval krajinu před sebou. Stál se svým koněm a několika dalšími zvědy v hustém křoví, na vrcholu skalnatého kopce. Těsně před ním začínal asi třista stop hluboký sráz. Prudký tak, že by se po něm vyšplhala stěží kočka. Vše co viděl, znal z podrobného popisu krále a spousty hlášení od jiných zvědů. Do široka se pod ním rozvíralo pobřeží moře. Na obě strany se na mnoho mil táhlo kam až rytíř dohlédl. A v podstatě skoro všechen prostor zabíraly vojenské stany. Říkalo se, že se tu sešla armáda čítající skoro sto tisíc mužů. Viděl obrovské ohrady pro koně a celá stanová města. Hory sena a dokonce i válečné slony řetězy uvázané ke stromům. Už o těch tvorech slyšel dříve, ale dnes je viděl poprvé. Uprostřed toho všeho chaosu a hemžení se zvedali kamenné hradby. Byly značně poškozené střelbou z praků a katapultů, ale pořád byly vysoké a impozantní. Nepřítel si snimi nedokázal poradit. Ty mohutné hradby trvalo obět skoro půl dne. Ukrývaly jedno z největších měst, co kdy bylo postaveno. Vlastně to byl městský stát. Královo rodiště. Jižní přístavy. Za městem se rozkládal obrovský přístav, největší obchodní křižovatka světa. I odsud byla vidět kamenná mola vybíhající zpoza města směrem do moře. Rytíř couvl s koněm hlouběji do stínu a vytáhl ze sedlové brašny dalekohled. Měl jej jen krátký čas a nemohl si na tuto námořnickou pomůcku zvyknout. Dal mu ji jeden ze šlechticů na příkaz krále. Tvářil se u toho dost kysele, ale nedovolil si uposlechnout přímý, králův rozkaz. Dovezl si tu hračku kdysi z cest po jižních mořích. Rytíř přiložil tubus k oku a začal otáčet mosazným prstencem na konci. Pozoroval nekonečné množství mužů a pokoušel se vymyslet, jak provést účinný útok. Nakonec rezignovaně uklidil dalekohled do sedlové brašny a otočil koně k návratu ke králi. Tábor měli tři dny daleko na úpatí hor. Dál se neodvažovali. S tím, co jim zbylo po té nesmyslné bitvě v údolí a co nazbírali cestou měli dohromady osm tisíc mužů. A s tím by byl nepřítel rychle hotov. Rytíř navrhoval králi ať vojsko rozdělí na čtyři skupiny a nechá je volně potulovat krajem a likvidovat zásobovací kolony. S dvěma tisíci muži by nebyl problém zlikvidovat každou z nich. Po měsíci by se vojáci v nepřátelském táboře žrali navzájem. Králi se to však nezdálo jako dost rychlá pomoc jeho městu. Nakonec souhlasil s tím, že vysílá jednotlivé zvědy, aby se nalepily na odjíždějící, prázdné karavany. Tím zjistí odkud přichází zásoby a zbraně do nepřátelského tábora. Tito muži měli též ve svých věcech ukryt prudký jed a měli za úkol nenápadně se nechat najmout jako doprovod karavan a snažit se otrávit zásoby a víno. Pokud by se jim povedlo dostat se do tábora nepřátel, tak tam měli zůstat a škodit jak se dalo. Již pár dní se noc co noc rozhořel někde stoh sena nebo nějaký stan. Také jednou shořel jeden z těch obřích obléhacích praků. Naštěstí byl v táboře dost chaoz a neměl jednotné velení a tak sice někteří velitelé zavedli noční hlídky, ale ti ostatní si říkali, že tak velikou armádu nikdo nenapadne. Leda by byl blázen a tak hořelo vesele dál. Jeden ze šlechticů králova dvora, navrhoval zajet do dalších přístavů podél moře a pokusit se sehnat tam někoho, kdo umřel na mor nebo choleru, ale to připadalo ostatním příliš riskantní a tak to zavrhli.
Král seděl ve svém stanu a právě přemýšlel nad návrhem nejvyššího generála. Vrátil mu po bitvě v údolí hodnost i velení a dokonce se mu soukromě omluvil za to "nedopatření". Generál to přijal klidně a omluvu se zaťarou čelistí. Měl chuť mladého krále za ty stráty v poslední bitvě přetrhnout. Teď se mu ten neodbytný pocit pomalu vracel. Pokoušel se králi vysvětlit, že dosavadní akce ohledně narušování zásobovacích kolon nepřátel jsou sice dobré, ale málo účinné a s jedem se také nikam daleko nedostali. Po první akci, kdy se povedlo otrávit víno pro vojáky a asi deset jich zemřelo, bylo vše pečlivě střeženo. Teď se generál pokusil navrhnout králi novou strategii, ale král se tvářil dost odmítavě. Generál spolu s ostatními veliteli v noci vymyslel plán, jak zlikvidovat velení nepřátelské armády. A počítal v něm i s možností povolat podobného draka, jako povolal nepřátelský čaroděj v horách. Král, ač sám měl plnou hlavu dost podivných představ na hrdinské vítěztví a ukončení války, tak nad použitím draků váhal. Byla to děsivá představa povolat tak nebezpečné a nevyspitatelné stvoření. "To nemůžete myslet vážně generále." pronesl nakonec král. "Souhlasím s přítomností čaroděje, ale drak, to je podle mne podobné riziko, jako pokusit se vyvolat v nepřátelském táboře mor." Generál se kousl do rtu, aby vzteky nekřičel. Pak se pokusil králi opět vysvětlit výhody takové zbraně. "Pane víme, co taková potvora dokáže. Bude to pro nás určitě bezpečné, i ta nejnebezpečnější šelma se dobře ovládá, když je přežraná. A tady má krmení nejméně na rok!!" Ke konci již poněkud křičel. Domluvil a snažil se popadnout dech. Pak se zarazil. "Promiňte pane, nechal sem se unést." Omluvil se králi. Ten se na muže podíval a pomyslel si, že je prostě jen věrný a tvrdohlavý stařec. "Dobrá pánové, zatím bych poradu ukončil dáme si čas do zítra a budeme přemýšlet o všech návrzích. Je to závažná věc a nemohu ji rozhodnout bez toho, abych si promyslel následky." Muži se začali zvedat, když do stanu vešel rytíř a poklonil se. "Králi, pánové, vezu novinky z nepřátelského tábora." Všichni si opět sedli. Rytíř jim podrobně popsal rozložení vojsk nepřítele a stav hradeb. Vysvětlil že munici do praků a katapultů musí nepřítel také dovážet a láme ji někde tady okolo v horách. To byla zajímavá zpráva. Pokud by se povedlo to místo najít, tak se dá nepřítel odříznout zcela od zdroje kamení. Dokonce padl návrh zkontaktovat místní horské kmeny a pokusit se je přesvědčit, aby pomohly v hlídání průsmyků a tak by se naděje na neprostupnost hor zvýšila. Pak zopakovali rytíři návrhy, co při poradě padly. Rytíř poslouchal a při zmínce o dracích mu poklesla čelist. "To nemyslíte vážně generále! Já ty bestyje znám. Jsou strašně nebezpečné a nevypočitatelné. Mají skoro lidskou inteligenci a.." Zarazil se. Měl najednou úplně prázdný pohled. "Vlastně je to jedno, důležité je vyhrát a ukončit válku. Králi dovol mi vybrat skupinu mužů, se kterými bych pronikl do nepřátelského tábora jako záškodník a pokusil se zabít jejich velitele a vůdce. Pokud se tam budu motat jako jeden z nájemných žoldáků a vyhledávat spory, mohu je řešit soubojem. Když se mi povede vyprovokovat nějakého z nejvyšších velitelů narušíme velení." Ve stanu se rozhostilo ticho. Pak promluvil generál. "Víte také jsme to tu probírali, ale nejsme si jisti, koho poslat. Je to doslova sebevražedná akce. I kdyby se někomu povedlo zabít jejich velitele, tak pochybuji o tom, že by se armáda rozpadla. A toho dotyčného by na místě popravili." Rytíř se najednou zasmál. Král se otřásl, byl to stejný smích, který slyšel tam v horách na valu. Když se rytíř vrhnul do útoku jako první. Zněl jako smích šílence. Pak rytíř tiše promluvil. "Tak že mi nehrozí nic, co by mi nehrozilo kdekoliv jinde." Muži kolem něj překvapením vydechli. Každý se okamžitě otočil ke králi. Ten pozoroval rytíře přivřenýma očima a přemýšlel. Pak se klidně, jako by se nic nestalo zeptal. "Kolik potřebuješ mužů sebou?" Ta odpověď zaskočila i rytíře. Bylo to vlastně přiznání toho, jaký je mezi rytířem a králem napjatý vztah. "Deset." Vydechl rytíř. "Dobrá vyber si je a večer ať jste na cestě." Rytíř se uklonil a odešel ze stanu. Hlavou mu zběsile výřily myšlenky. Tak to konečně veřejně přiznal. Nenávidí mě a chce mě mrtvého. Fajn alespoň v něčem se shodneme. Bude to poslední věc, co pro princeznu udělám. Jsem strašlivě unavený a chci už klid. Zavřít oči a na nic nemyslet. Klid a spánek. A spoustu hlíny nad hlavou. Aby mne nic z tohohle zavšiveného světa nerušilo. S touto myšlenkou vešel do jídelního stanu. Muži sedící u stolů zvedli hlavy a hovor utichl. Rytíř došel k prvnímu stolu a vzal z něj džbánek s vínem. "Mohu?" Zeptal se muže co u něj seděl a aniž by čekal na odpověď tak se z hluboka napil. Voják jen mávl rukou. Pak si rytíř otřel ústa a promluvil. "Hodlá tu někdo spáchat sebevraždu? Hledám deset dobrovolníků, na akci v nepřátelském táboře. Nebude za to ani stříbrňák a určitě tam zařvem. A jediné dobrodiní bude, když to bude rychlé. O čemž si dovolím pochybovat. Hlásí se někdo?" Dva vojáci, co byly zvyklí jezdit s rytířem do všech akcí se zvedli hned. "Pane?" Ozval se další. "Vážně to bude tak zlé?" Rytíř mlčky přikývl. Voják pokrčil rameny. "Jdu také už sem viděl hodně na to, aby mne něco překvapilo." Nakonec se přihlásilo ještě pár podobných mužů, co celý život neznali nic jiného nežli službu v armádě. Rytíř je ještě jednou přehlédl a spokojeně přikývl. "Vyrážíme dnes večer. Vemte si jen to nejnutnějsí oblečení a hlavně dost zbraní. Jo a to oblečení ať je co nejstarší a opotřebované. Musíme vypadat jako žoldácká tlupa, co se nechala najmout. Naším úkolem bude, dostat se do nepřátelského tábora a vyvolávat rvačky a souboje. Až se dostaneme do blízkosti stanů velitelů, tak se pokusit vyzvat na souboj někoho z nich. Neoficiálně a mezi námi, pokud se dostaneme k jejich stanům, tak tam vlítnem a rozsekáme jich co nejvíc. Pak samozřejmě pobijí oni nás. Doufám. Nerad bych, aby po takové akci někoho zajali a vyslíchali." Vybraní vojáci se rozešli do svých stanů. Převlékli se a vybrali své nejlepší zbraně. Zbytek rozdali svým přátelům a spolubydlícím. Když se občas někdo ptal, proč to dělají, tak vesměs odpovídali, že ty věci již nebudou potřebovat. V podvečer stály nastoupeni u ohrady s koňma a čekali na to, až jim nějaké přivedou. Důstojník, co měl na starosti vydávání koní, podal rytíři zapečetěný dopis. Rytíř koukl na královskou pečeť a přepado jej neblahé tušení. Otevřel dopis přelétl těch pár řádek očima. Pak se ušklíbl a zmuchlal jej. Odhodil dopis ledabile na zem a zavelel k odchodu. Vojáci se udiveně dívali jeden na druhého a pak se jeden z nich zeptal. "Pane a co koně?" Rytíř si odfrknul a otočil se k vojáků. "Náš laskavý král myslel na všechno. Jelikož se nejspíš nevrátíme, tak je škoda nechat nepříteli jedenáct vojenských koní. Takže jdeme pěšky." Otočil se a znovu vyrazil k východu. Vojáci sice nadávali, ale loudali se za ním. Když vyšli z tábora, vykoukl ze svého stanu král. Hleděl za nimi dokud nezmizeli v dálce mezi stromy. Spokojeně si vydechl. Konečně se toho muže definitývně zbavil. V té chvíli mu došlo, že se rytíře vlastně celou dobu bál. Ta myšlenka mu zkřivila obličej vztekem. Poslal rytíře na smrt a stejně ho nenávidí ještě víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama