Epilog

7. dubna 2011 v 1:29 | Vítr |  Cesta draka



V paláci bylo rušno. Všude panoval zmatek a pobíhalo služebnictvo. Princezna se jako každý rok, s celou rodinou chystala na letní sídlo. Byl to milý zámeček vystavěná v Horkých horách, kdysi po jedné strašné válce. Všude se povalovalo poházené šatstvo a kufry a tašky a spousta drobností. Princezna šla po chodbě a v duchu litovala služebné, co to budou uklízet. Musí jim na podzim přivézt nějaké drobnosti pro potěšení. Myslela si. Pak byla konečně na nádvoří. Svítilo slunce, ale princezna měla pocit, že větřík co fouká je přeci jen trochu studený. Jaro bylo v plném proudu a celý svět rozkvétal. Stáhla si hedvábný šál blíže ke krku a zadívala se na spět k paláci. Co toho již zažila v jeho zdech. Od kočáru, se ozval veselý smích malých dětí. Usmála se a vydala se ke kočáru. Okolo se jako mravenci hemžili sluhové a kontrolovali zda je náklad dobře připevněn. Princezna došla k vozu a dvířka se prudce otevřela. "Babička! Už je tu babička!" Ozval se radostný pokřik z vnitřku prostorného, cestovního kočáru. Ven se vyklonila asi třicetiletá, usmívající se žena. Vypadala jako princezna před dvaceti lety. Je neuvěřitelné, jak to vše uteklo.Napadlo princeznu. Teď má její dcera sama, tři malé děti. Princezna měla za celý život jen svou dcerku. Nasoukala se do kočáru, pomáhal jí černovlasý muž, s modrýma očima. Byl téměř stejně starý jako princeznina dcera a měl neuvěřitelně podobnou tvář, jako jeden muž co kdysi znala. Byl to syn rytíře, který jí kdysi obětoval vše co měl. Matka toho chlapse byla poloviční elfka. Po ní měl tak krásné, černé vlasy a modrou barvu očí. Jen neměli ten zářivý lesk. Doklad dlouhověkosti, co měla jeho matka. Zmizela již pár dní po tom co si vzal princezninu dceru. Odjela kamsi na jih spolu se svou starou matkou, zachraňovat svět. Nebo tak něco. Od té doby o ní princezna neměla zprávy. Bylo tomu již deset let a do dneška si nezvykla, na to, že tu sní její dávná přítelkyně není. Od té svatby se princezna stala již třikrát babičkou a na krku měla padesát let. Těšila se na svůj horský zámek. Na majestátnost hor a klid a moudrost těch skalnatých velikánů. Těšila se na lidi z toho kraje a jejich víno. Těšila se na lov a lesní palouky. A nejvíc se těšila na společnost mnichů z nedalekého kláštera. Kočár se zatím pomalu rozjel. U městské brány se k nim přidal dostavník s poštou a malý jízdní oddíl, coby doprovod královské rodiny....
Bylo ráno, šikmé sluneční paprsky prohřívali nesměle trávník v klášterní zahradě. Princezna kráčela k bíle natřené lavičce, kde lokty opřený o stůl seděl muž v mnišské, šedé sutaně. Očividně měl již sedmdesátku za sebou a přezto že měl vlasy šedé jako popel, pokrývali mu hustě celou hlavu. Jen středem, od čela k levému uchu se táhl pruh jako sníh bílých vlasů. Jako důkaz starého zranění. Další měl v podobě klikaté jizvy na tváři. Muž měl před sebou na stole otevřenou knihu a četl si. Neslyšel lehké kroky přicházející princezny. Potichu jej pozorovala až se jí zalily oči slzami. Cítila jak se jí rozbušilo srdce a věděla, že toho muže miluje. Rychle si otřela oči a popoběhla až k lavičce a vklouzla vedle onoho muže. Překvapeně pozvedl oči a po tváři se mu roztáhl úsměv. "Princezno!" zvolal a prudce ji objal. Pevně se k němu přitiskla a opětovala obětí. "Vrátila ses, vrátila ses mi, vrátila..." Opakoval pořád do kola a nemohl se nabažit vůně jejích vlasů. "Hlupáčku," zašeptala "vždyť jsem Ti to před třiceli lety slíbila. Každé léto se vrátím a budu tvoje. A každé léto ten slib dodržuji." Podíval se jí do očí a pak jilehce políbil na rty. "Vím že nesmím, vím že máš své povinnosti a neměl bych se tě ptát, ale víš že tě miluji? Víš to?" Ujišťoval se. Usmála se a položila mu hlavu na rameno. "Vím drahý. Moc dobře to vím. Před třiceti lety mi jeden voják vyřídil tvůj vzkaz. Měla to být tvá poslední slova a nikdy na ně nezapomenu. Vím že mne miluješ." Starý muž se zarazil. "Třicet let? Není možná. Příde mi, že to bylo v loni, co zkončila ta strašná válka a ty jsi mne tu oběvila mezi mnichy při své inspekční cestě po severu. Ten tvůj starý čaroděj mne sem odnesl, aby mne mniši vyléčily a já tu již zůstal." Dívala se do té staré tváře a jediné co jí připomínalo muže z dávné minulosti, byly jeho zářící šedé oči. Věděla, že ji vždy miloval, ale povinnosti k zemi a dvorská etiketa jí nikdy nedovolili, přivézt si jej do paláce jako svého nového manžela. Vždyť to bylo zapříčiněno právě rukou tohoto muže že ovdověla. Takový sňatek by nikdy šlechta nepřijala. Nakonec po těch letech i přistoupili na její hru na odjezdy na letní sídlo, ale ten muž nesměl za svůj čin nikdy opustit zdi kláštera. Byl královrahem a tento klášter byl jeho vězením. "Děje se něco princezničko? Díváš se na mne a na něco myslíš. Tak moc usilovně, až se ti dělá vráska na tvém, krásném, spanilém čele. Zasmála se a pleskla jej dlaní přez rameno. "Lichotníku, mám vrásek plnou tvář."Znovu se usmála a lehce jej políbila na rty. Miloval její jemné něžné polibky. Celá ta léta se cítil ve svém vyhnanství šťastný. Ty čtyři, teplé měsíce ročně byly jen jejich. Patřili jen jim dvěma a nikdo kromě nebližších přátel a rodiny si je nedovolil rušit. A když se pak jeho syn a princeznina dcera zasnoubili, tak se rozhodli uspořádat svatbu právě v tomto kášteře a tak i přez tichý nesouhlas některých, tvrdohlavých šlechticů mohl svého syna vést k oltáři. Každý rok viděl jak dospívají a zamilovávají se do sebe a nakonec se i vzali. Bylo úžasné sledovat jak jsou ti dva mladí spolu šťastní a jak pak přicházejí vnoučata. První ani ne půl roku po svatbě. A pak za dva roky další a za dva ještě jedno. Clapec holčička a druhá holčička. Někdy je princezna přivedla do kláštera všechny a to pak byla celá zahrada plná smíchu a spěvu a pokřikování dětí i dospělých. Někdy přišla princezna sama a chodili i přez zákaz do okolních lesů a lovili spolu a sedávali na pasekách na staré dece a milovali se a vzpomínali. Pohlédla znovu do těch očí plných lásky a oddanosti a tiše, jako by se styděla špitla. "MIluji tě." Ztuhnul a udiveně na ni pohlédl. Pak ji opět políbil a přitiskl k sobě. Ta slova mu nikdy před tím neřekla. Nikdy nedokázala přesně popsat co k němu vlastně cítí. Někdy si sám nebyl jistý, zda jsou jen velmi dobří přátelé a nebo je to víc. Ale po čase si začal říkat, že na tom vlastně nezáleží. To že se každé léto navracela do jeho náruče, bylo vlastně její vyznání. Její způsob jak ta slova říci. Kdysi dávno po princezně chtěl aby mu řekla co kněmu cítí, ale nakonec pochopil, že ať bude cítit lásku nebo ne, slova stím nebudou mít nic společného. Jen činy. Miloval ji jako nic na celém světě a dávno jí neměl za zlé, že mu ta sladká slůvka neříká. Teď byl prostě překvapený a dojatý a proto ji k sobě pevně přivinul a odmítal ji pustit. V tom je vyrušil dusot nohou a dětské výkřiky. "Tady jsou! Mamí, tatí tady jsou! Dědečku mi také přijeli !!! "
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ztracená blogerka Ztracená blogerka | 21. dubna 2011 v 12:56 | Reagovat

ten příběh čtu neustále dokola, nevím přesně, kde v něm končí fantazie a kde začíná zkušenost z tvého života, myslím že se navzájem proplétají, ale chtěla jsem ti hlavně říct, že ten příěh je nádherný, povedl se ti a jsem ráda, že nepřestáváš psát!

2 janvitr janvitr | 21. dubna 2011 v 15:31 | Reagovat

[1]: Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama