Cesta spět

18. dubna 2011 v 14:42 | Vítr |  Džungle


Panter se rychle protáhl kolem stojícího vlaku a zamířil ke stěně džugle. Proběhl do zelenavého šera džungle a zastavil se. Položil opatrně pytel na zem a pohlédl směrem k vlaku, zda za ním někdo nejde. Okolo stojící soupravy, se již rojili lidé a ukazovali si směrem, kterým panter odešel. Raději znovu uchopil pytel s liščaty a odklusal pryč od okraje lesa. Našel si rozložitý strom se spoustou hustých větví a na ten si vylezl. Pytel uložil opatrně do té spleti a uvelebil se na sousední silné větvi. Potřeboval si zdřímnout, nabrat nové síly a promaslet další cestu. Nebyl si totiž jist jak daleko sním vlak za tu dobu co jeli vlastně ujel. Liščata byla ve svém pytli v klidu a tak panter usnul. Asi za dvě hodiny jej vzbudil šramot ze sousední větve. Liščata se počala nudit a hrála si. Panter je vzal a slezl snimi na zem. Přemýšlel jak je dostane z pytle. Jedině jej snad rotrhnout. Pak se zarazil. To ne! jak by je pak nosil až budou hledat cestu domů? Na druhou stranu budou potřbovat nakrmit a také vykoupat. Mysle si panter a čichal k pytli. Nakonec mu nezbyde, nežli je pustit ven a jít snimi pěkně jak budou stačit. Doufal že do druhého dne by mohli najít lišku s prvním mládětem. Nakonec si řekl, že je velký silný panter a že to zvládne a pytel opatrně natrhnul. Pak nastalo peklo. Liščata v domění, že je čeká krmení se vydrala ven. Jelikož neviděla žádnou misku s potravou, jak byla u lovců zvyklá. Tak se kažedé vydalo vysokou trávou neco k snědku hledat. Tentokrát jim v tom nebránili ruce lovců a strach ze psů. Z velikého černého pantera si nic nedělali. Byl natolik cítit známým matčiným pachem, že se ho prostě malé lišky nebály. Panter se pokusil svou velikou tlapou jedno zase nakulit k roztrhanému pytli a když se mu to konečně povedlo, tak zjistil, že druhé je dobrých pět metrů od něj a třetí nevidí vůbec. Panter zpanikařil. Napadlo ho, že měl nejdříve něco ulovit a pak teprve lištičky pustit ven. Další myšlenky hodil za hlavu a skokem byl u té malé co ještě viděl v trávě. Opatrně ji vzal do zubů a odnesl k pytli k první lišce. Pak se vydal po čichu hledat třetí mládě. Po chvíli uslyšel spokojené vrnění a křupání. Oběvil lišče pod jakýmsi keříkem, jak slestně chroupe šneka. Popadl lišče nemilosrdně do tlamy a spokojeně nakráčel k pytli. Tam vytřeštil oči na prázdný pytel. Položil opatrně lišče na zem a to se okamžitě rozeběhlo za svým uloveným šnekem. Panter se skokem vyhoupl do větví stromu co stínil malý palouček s pytlem a liščaty. Konečně je viděl všechny. Liščata pobíhala po palouku a prodírala se hustou trávou. Poslední lištička se vrátila ke svému šnekovi a ostatní dvě se přetahovaly o právě ulovenou žábu. Nakonec se jim jí povedlo roztrhnout a každá se svojí polovinou zalezla za jiný trs trávy. Panter sledoval, jak se nažraná liščata postupně vrací k roztrženému pytli. Chvilku ho očichávala a pak se postupně ukládala ke spánku. S údivem mu došlo, že lištičky ten starý kus hadru považují za jediné spojení s domovem. A doufají, že stejně jako se jeho prostřednictvím dostaly až sem, tak že se dostanou i domů. Panter spokojeně zívl, pak se rozhlédl a pozorně poslouchal. Neslyšel nic nežli obvyklé zvuky pralesa, o kterých mu jeho instynkty napovídaly, že jsou bezpečné. Pak si položil hlavu na tlapy a usnul.
Probudilo ho plačtivé pištění malých lišek. Rozespale zívl a krátce zavrčel. Lištičky přestali pištět a zvědavě se zahleděly do koruny nad sebou. Trochu se lekly, když panter seskočil z větve a tiše dopadl vedle nich do měkké trávy. Vzápětí se na něj vrhli a chtěli si hrát a nažrat a doráželi na něj, kdy půjdou za mámou a panter měl najednou neskutečný pocit, že už tohle někdy zažil. Tiše zavrčel velmi hlubokým chraplavým hlasem. Liščata zpozorněla a přestala vyvádět. "Tak správně, buďte hezky tiše dětičky." Pronesl tím hlubokým hlasem panter a cítil, že ho začínají pálit oči. Kdysi takto uklidňoval vlastní rozdováděná mláďata. Použil ten tón zcela podvědomě a teď, když mu to došlo a vzpoměl si na svou ztracenou rodinu, tak nedokázal dál mluvit. Otočil mohled k lesu a několikrát rychle zamrkal, aby se zbavil pálení v očích. Pak sebral ze země pytel a sním v tlamě vyrazil směrem kde tušil údolí s liščí norou. Mláďata okamžitě vyrazila za ním. Cesta však ubíhala pomalu. Tam kde panter pohodlně prošel vysokou trávou se malé lišky motaly a bloudily. Neustále o něco zakopávaly a sem tak musel panter liščata po jednom přenášet přez větší překážky. většinou padlé kmeny a malé potoky. Zle si pocuchal kožich, když mu jedno z mláďat zalezlo pod trnité křoví a odmítalo vylézt, že je unavené a bude tu spát. Musel pro ně vlézt až pod keř a jeho tuhé a ostré trny cítil ve svém hřbetě ještě večer. Po několika hodinách se liščata sotva vlekla. Museli si odpočinout a panter začínal propadat zoufalství. takhle se dnes již nestihnou vrátit. Co si liška bude asi myslet? Co když odejde, v domění, že se mu něco stalo? Neví přeci, že lovce dohnal a zabil, neví že našel mladé a vede je spět. Položil pytel na zem, mezi kořeny velikého stromu a počkal až si na něj liščata nalezou a usnou. Chudinky usínali sotva se uvelebily a ani neplakaly, že mají hlad. Tiše před ně nahrnul val z větví a listí, aby nebyly tak vidět jejich zlatavé kožíšky. Pak se vydal na rychlý průzkum okolní džungle. Hledal co by kde bylo k jídlu. Snažil se navětřit svá oblíbená prasata,ale nikde nic. Ani stopa. Pak se zarazil, z koruny nad nim se ozvalo vřeštění malých opic. Přikrčil se a pozoroval je jak se o cosi hádají a příšerně řvou. Opice byly dost vysoko a na tenkých větvích. tam se se svou váhou neodváží. Chvíli čekal, v naději, že třeba nějaká v zápalu hádky a menší pranice co se zatím strhla, spadne a on ji bude moci chytit. Opice však věděli o jeho přítomnosti a dávali si dobrý pozor. Panter se znechuceně zvedl a chystal se k odchodu, když si náhle všiml, jak se jedna z větví na stromě pohnula. Pozorně se zahleděl a došlo mu, že to není větev, ale tlustý hroznýš. Chystal se právě zaůtočit na jednoho velikého opičáka. Panter fascinovaně pozoroval obrovského plaza při lovu. Had se opatrně, jako by náhodnými pohyby stromu neustále přibližoval ke své, vyhlédnuté kořisti. Pak, když si již věřil, že nemine svou kořist vyrazil. Ozval se vyděšený skřek napadené opice a poplašný jekot ostatních členů tlupy. Silný opičák se zuřivě bránil a volal na pomoc ostatní. Had zde v koruně stromu nemohl na plno vaužít svou sílu, protože se musel také držet. Toho využily ostatní opice a zaůtočily na něj, kousali jej a bušily do jeho smiček pěstmi i ulomenými klacky. Had nakonec nevydržel ten nápor a opičáka pustil. Pokusil se utéci po větvích stromu, ale opic bylo opravdu hodně a tak nakonec v panice sklouzl po kmeni přímo k panterovým tlapám. Ten na nic nečekal a skočil. Zakousl se těsně za hadí hlavu a stiskl čelisti. Ozvalo se křupnutí a hadí hlava odpadla. Panter hada pustil a pozoroval, ja se ještě nějaký čas svírají smrtící kličky hadího těla. Když konečně had ztuhl, znovu ho chytil do tlamy a spěchal po vlastních stopách ke stromu s liščaty. Tam s úlevou zjistil, že stále spí. Položil hada do trávy a pustil se do jídla. Pak odtrhnul tři menší kusy hadího masa a položil je k liščatům. Chvilku je pozoroval a pak začal vrnět. Ten tichý zvuk lištičky probudil. Ospale mžourali na kusy masa a olizovali si čumáky. Chvilku maso očichávaly, jeho pach jim byl neznámý, ale nakonec se do něj hladově pustily. Pomalu již padala tma, když se najedly a znovu uložily ke spánku, pod kořeny stromu. Panter pozoroval jak usínají a tiše jim k tomu předl. Pak upravil hradbičku větví a tiše jako duch se vyhoupl do koruny. Našel si vhodnou větev a ulehl na ní. Vzpoměl si na lišku a bylo mu tak nějak divně, smutno. Pak zavřel oči a také usnul.
Probudil se těsně před svítáním. Tiše seskočil do trávy a odplížil se k nejbližšímu potůčku. Pořádně se napil a pak pomalu došel ke stromu s liščaty. Pozoroval ta malá klubíčka a strašně se mu stýskalo po jeho rodině. Bylo mu jasné, že je již nikdy neuvidí, ale nedokázal na ně zapomenout. Došlo mu, že svoje city k nim, podvědomě přenáší na lišku a její mladé. Povzdechl si, copak by to šlo? Všem by byl jen pro smích. Polovinu života tráví v korunách stromů a liška zase pod zemí. Ne to je jen hloupá, bláhová představa způsebená steskem. Ještě jednou se podíval na spící liščata. "Jsou to zlatíčka, když takhle spí. Ale jen co otevřou oči..." Pak začal tiše vrčet a příst. Liščata se probudila a hned se sháněla po něčem k jídlu. Dotáhl jim zbytek hada od včerejška a pozoroval, ja se hladově zakusují do masa. Když se konečně nažrala, tak panter zhltnul zbytek hada a odvedl je k potoku, aby se napily. Po té vyrazil opět na cestu. Asi po hodině pomalého cestování a únavného hlídání panterovy došlo, že tam pod tím stromem nechal ten starý pytel. Ohlédl se po liščatech. Žádné se nad tím nepozastavovalo. Tak pokrčil rameny a šel dál. Nejspíš jim došlo, že je vede k mámě a pochopily, že ten lidský krám již nepotřbují. Kolem poledního byla liščata opět tolik zmožená, že museli zastavit a udělat si pauzu. Panter si snimi lehl na stinný břeh jaké si tůně a malé lištičky si o něj opřely záda. Za malou chvilku už všechny spaly. panter se usmíval a tiše si bručel. "Tak tohle tedy vím velice přesně po kom máte." Myslel na vůni a teplo liščí kožešiny, když takhle před pár dny spala jejich matka. Díval se na tmavou vodní hladinu a sledoval drobné rybky, jak se tam při dně honí za potravou. Nakonec z toho také usnul.
Tentokrát pantera probudila liščata. Cítil se unavený a nevyspalý a jejich všetečné dotazy co bude k jídlu mu na náladě nepřidaly. Podíval se znovu do tůně a stoupl do ní předníma tlapama. Chvíli hltavě pil, až jej nakonec liščata napodobila. Pak si všimla malých rybek a udiveně je pozorovala. Pokoušela se svými tlapkami dosáhnout na třpitivé záblesky rybých šupin, ale bylo to marné. Drobné rybky byly příliš rychlé i na mrštné lištičky. Panter vylezl z tůně a zavrčel na liščata, že už odchází. S cákáním a pištěním vyběhla z vody a otřepávajíce si kožíšky, běžela za panterem. Panter se neustále rozhlížel, kde se zrovna motají. Jedno lišče jej dokonce předběhlo a pokoušelo se chytit velikého, žlutého motýla. Honička lišče tak zaujala, že si nevšimlo kmene stromu a při jednom ze svých skoků do něj narazilo čumákem. Panter se vyděsil. Taková rána! Jenže malá liščí slečna se jen chvilku zmateně rozhlížela kde je motýl a pak z vesela vyskočila na všechny čtyři a běžela za svými sestrami, povědět jim o úžasném lovu. Velká kočka si oddychla. "Narazit takhle já, tak se už nezvednu." Bručel si panter a snažil se vypadat, jako by jej ta událost vůbec nevylekala. Po nějaké chvíli si panter uvědomil, že to místo kudy jdou poznává. No jistě, Támhle leží batoh toho posledního lovce. Panter se zastavil a mohutně zařval. Pak se zaposlouchal do ztichlé džungle, zda se mu neozve liščí štěkání, jako odpověď. Po chvíli, se rozebzučel hmyz a znovu se džungle naplnila svými přirozenými zvuky. To mohlo znamenat jen jediné. Liška tu nebyla. Panter najednou nevěděl jak dál, ohlédl se na vystrašená liščata. Děsil je pach lovcova batohu, i to jak panter zařval. Poznala že volá jejich mámu a byla o to více vystrašená, že se neozvala. "Kde může být?" Přemýšlel panter na hlas jako by se ptal liščat. " Mno buď šla domů a nebo pomalu za panterem. Měla sebou jedno ze svých mláďat a tak nemohla jít moc rychle. Ale i kdyby šla opravdu za nim k trati, tak už musela zjistit, že tam jeho stopa končí a vrátila by se s malým lišáčkem domů. Jo, to se asi stalo. A nebo se sebrala a šla rovnou domů, do své nory a tam bude čekat, zda se jí s otatními dětmi panter vrátí. Panter si v duchu počítal, kolik dní jim trvalo dojít až sem. Kdyby lovce neustále nezdržovali, tak to byly dva denní pochody. S liščaty má před sebou tak čtyři, možná pět. Znovu se zoufale rozhlédl. Pokud něco nevymyslí, tak může liška odejít definytývně pryč. Noru má po nájezdu lovců rozbořenou a není tam již bezpečno proti lidem, ani proti dravcům. Pohlédl opět na batoh a pak jej něco napadlo. Hrábl po batohu prackou a chvilku ho zkoumal. Nakonec se do silné látky zakousl a silně trhnul. Ozvalo se křupnutí a dno batohu povolilo. vysypal celý obsah na zem a vítězoslavně zničený batoh položil vedla do trávy. Pak vysvětlil liščatům, aby si vlezla do botohu. Moc se jim to nelíbilo, ale nakonec je přesvědčil. Opatrně stiskl oba konce odtržené látky svými zuby k sobě a zatřepal hlavou, zda budou držet. Liščata uvnitř vypískla, ale provizorní pytel držel. Panter již na nic nečekal a vyrazil jako střela k liščímu doupěti. Hnal se k říčce a pak zbytek dne podél jejího břehu. S prvním soumrakem vběhl na palouk, kde bývala liščí nora. Tam spatřil sedět Lišku, nad malým lišáčkem stočeným do klubíčka. Z posledních sil došel k lišce a položil na zem batoh s liščaty. Ta se vyhrnula ven a vrhla se rovnou k mámě. liška se nedokázala pohnout. Když se panter dlouho nevracel, vzala do zubů své poslední mládě a vydala se ho hledat. Došla až ke kolejím a tam stratila stopu. Došlo jí, že panter odjel v tom vlaku. A myslela si, že ho již nikdy neuvidí. Měla za to, že ho lovec ve vlaku znovu uvěznil a nebo zabil. Vrátila se ke své zbořené noře a tady se rozhodla pár dní počkat. Třeba se stane nějaký zázrak a panter se přeci jen vrátí. Vždy nesnášela plané naděje, ale tentokrát se k té naději uplnula celým svým srdcem. Snažila se neslyšet rozum, který jí říkal, že nemá smysl snít o takové hlouposti. Že by měla odejít a najít si jinou noru a jiného lišáka. Přesto neposlechla co jí rozum říkal a spolehla se na své srdce. A teď se před ní rozhrnulo křoví a na palouk se vypotácel ten veliký panter. Vypadal, jako by celý den běžel a že každým okamžikem padne. Pak upustil na zem jakýsi balík lidské látky a z něj se vyhrnula její další tři mláďata. Okamžitě se jí do očí nahrnuly slzy. Plakala štěstím a líbala své drobečky na čenichy a ouška a čechrala jim srst a máčela je svými slzami. "Děkuji, děkuji ti. Moc děkuji..." Šeptala celou dobu. Pak si otřela oči a pohlédla na pantera. Dva kroky od ličí rodinky ležel na boku černý panter s šedivějící tamou a tvrdě spal. Liška se zvedla a došla k němu. Nejprve ho očichala a pak se k němu natáhla a opřela si záda o jeho břicho. Malá liščata bez váhání následovala svou matku a přitiskla se k hřející černé, srsti starého pantera. Za chvilku se nad paloukem definitivně setmělo a rozhostilo se ticho....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama