Duben 2011

Odjíždím na víkend...

29. dubna 2011 v 11:26 | Vítr |  Diary


Tak dnes tedy vyrážím. Jedu si odpočinout do lesů a skal. V jedné kapse starý klíč a stříbrnou minci.A v druhé kus provazu oběšence a hrst soli. Tak, pro jistotu. V sobotu je totiž Beltain a já mířím na Ďáblovi kameny.

Poslední cesta II.

28. dubna 2011 v 10:50 | Vítr |  Cesta draka




Poslední sluneční paprsky ustupovaly stínům noci a barvily vrcholky skal do ruda. Starý šedovlasý muž v mnišské kutně, pomalu kráčel po kupecké cestě. Jeho oděv i boty, byly pokryty vrstvou prachu jenž svědčil o tom, že poutník je dlouhou dobu na cestách. Přez své stáří šel vzpřímeně a rázným krokem. Bylo znát, že není na cestě poprvé a že již hodně zažil. Opíral se o svou hůl a z jeho chůze již byla cítit únava. Stále se rozhlížel, jako by hledal nějaká znamení, podle nichž by poznal jak daleko má ke svému cíli. V tom zaslechl cinknutí podkovy o kámen a tiché odfrknutí koně. Opatrně nakoukl za balvan kryjící výhled za zatáčku cesty. Spatřil dva popásající se koně a ženskou postavu. Cítil jak se mu začínají třást kolena. Tohle již kdysi zažil, tohle se mu přeci už jednou stalo. Nejistě vystoupil z poza balvanu a tiše pozdravil. Hlas se mu mírně chvěl a měl pocit, že má v krku dusící chuchvalec. Žena sebou lehce škubla a otočila se." Fuj to sem se lekla! Plížíš se jako duch rytíři!" Rytíř se zatvářil zklamaně. Uvědomil si kdo je ta žena před sebou a nakonec se usmál. Podezřívavě si jej prohlédla. "Čekal si někoho jiného?" Otázala se. Rytíř se opřel o svou okovanou hůl a pokrčil rameny. "Kdysi na mne také jedna žena čekala takhle s koňmi na cestě. Tak sem si najednou nebyl jistý..." Zarazil se, tohle nikdy nikomu nevyprávěl. Pohlédl na starou vědmu a viděl v jejích očích pochopení. "Tak pojedem." Řekla a podala mu otěže jednoho z koní. Vydrápal se do sedla a v duchu si říkal, že kdysi by mu to trvalo asi tak vteřinu. Teď byl rád, že se do sedla vůbec dostal. Popohnal koně patami aby dojel starou ženu. Pak ho něco napadlo a zeptal se. "Jak jsi vlastně věděla, kde čekat? A jak jsi se dozvěděla, že tudy pojedu, že vůbec někam pojedu? To nikdo neví a ještě dlouho vědět nemá." Stará se na něj zářivě usmála. "To bych byla špatná vědma, kdybych nevěděla, že otec mého vnuka vyjel na svou poslední cestu." Rytíř se zamračil, když to ta stará čarodějnice řekne takhle, zní to strašně pateticky a snad i hloupě. Znal tu ženu a věděl, že je čarodějnice. Znak ji kdysi před mnoha lety a s její dcerou prožil nádherné léto v krásném horském údolí, kam právě mířil. Někdy si říkal, že je to tak dávno, že se to snad ani nestalo. Nebýt hustých černých vlasů jeho syna, tak by to považoval za výmysl svého starého mozku. Jenže každý pohled do synovi tváře mu připomínal dávný příběh. Zasnil se. Před očima se mu promítaly útržky z toho dávného léta.
Náhle se před nimi skály rozestoupily a koně vyšli na okraj velkého, horského údolí. Po levé straně měli na dohled poměrně velkou vesnici, se spoustou ohrad pro koně a dobytek a na okraji stála podlouhlá budova přepřahací stanice se zájezdním hostincem. Rytíř byl překvapen, jak se za posledních třicet let údolí změnilo. Vědma jej pozorně sledovala a usmívala se. "Koukáš co? Draci se do našeho údolí již nikdy nevrátili, zato lidí přibývá každým rokem mnoho. V celém údolí již nenajdeš stéblo trávy, aby někomu nepatřila hlína ze které roste. Okolní hory jsou plné pastevců a stád ovcí a tady v údolí se velice daří chovat odolné horské koně. A přepřahací stanice je v podstatě také obchodní centrum. Každý měsíc je tu obrovský trh a některé karavany se ani neobtěžují jezdit až do severních království a prostě vše prodají kupcům ze severu již tady. Máš vidět koli lidí vyleze na tu příležitost z okolních hor, nevěřil bys. Pokud tu pár dní zůstaneš, tak se můžeš podívat sám. Další trh bude za dva dny." Rytíř poslouchal jak jej stará vědma láká a pomyslel si, že malá přestávka na jeho cestě nebude na škodu. Vždyť nikam nespěchá. " Zbyl tu někdo, kdo by si mne mohl po těch letech pamatovat?" Zeptal se. Vědma se zamyslela a pak zavrtěla hlavou. "Nemyslím, že by tě někdo poznal. Těch pár lidí co u toho tenkrát bylo je roztroušeno po celých horách a staří si pamatují muže v plné síle a s tmavými vlasy. Ne nikdo kdo si pamatuje tě nepozná. Proč se ptáš?" Rytíř mávl rukou. "Víš, nechci aby se vědělo kdo jsem. Celou cestu se vydávám za mnicha a tak mne nikdo neobtěžuje a nezůstává po mě žádná stopa. Kdo by si pamatoval starého žebráka. A tak to musí zůstat. Chci zapomenout na to, kdo sem byl. Chci mít klid a po zbytek těch dní, co mi ještě zbývají se chci jen toulat a věnovat se své duši. Zachovej mé tajemství ano?" Vědma pokrčila rameny a tváříce se lhostejně odpověděla. "Jak myslíš. Stejně pochybuji, že by to dnes ještě někoho zajímalo." Koutkem oka sledovala, jak se po jejích slovech rytíř zachmuřil a jakoby stáhl do sebe.
Dojeli k přepřahací stanici. Rytíř zastavil koně a sesedl. "Tady končím. Najmu si postel a pár dní tu zůstanu, chci vidět ten trh. A děkuji za svezení." Vědma se naklonila v sedle a zeptala se. "Ty už nechceš hrát chudého mnicha? Pokud si tu dnes najmeš pokoj, tak budeš muset zaplatit předem a tolik peněz, že ti těžko někdo uvěří, že jsi chudý, žebravý mnich. Třicet let jsi žil v klášteře mimo dosah lidí a jejich hamižnosti. Nevěřil by si kolik stojí nocleh v hostinci pár dní před velikým trhem." Rytíř se zarazil. To mu vůbec nedošlo. "Tak se ubytuji na seně u koní. Stáj je snad pořád zdarma, ne?" V rytířově hlase zaznívala nejistota. Vědma se zamála, nezvykle mladistvým smíchem. Jsi roztomilý ve své nejistotě a nevědomosti a hned se neurážej. Tady se totiž před každým trhem nedá sehnat ani to seno na spaní a zapomeň na to, že by to bylo zdarma. Víš co? Mám tu pořád svůj dům a své pacienty. Ubytuji tě u sebe jako starého známého z dávných dob. A nikomu to nebude nápadné a nikdo se nebude vyptávat. Co ty na to?" Rytíř se na malý okamžik zamyslel a pak se usmál. "Mno to by šlo. Zavzpomínáme na staré časy a ty mi můžeš vyprávět co dělá..." Zarazil se. " Vědma otočila koně a zavolala na rytíře přez rameno. "Pojeď, na vzpomínky bude dost času u mě. A nějaké to víno se také najde. A netrap se je v pořádku, občas jí vídám, když má cestu okolo." Rytíř se vyškrábal na spět do sedla a rychle dojel vědmu. Nerad by se ve spleti nových budov stratil. Vědmin starý dům, vypadal pořád stejně. I ty stáje za domem poznával. Právě z nich vyšlo několik lidí a vědma k nim zamířila. Sesedla z koně a počkala na to až sleze i rytíř. Vědma na něj ukázala. "Vedu hosta postarejte se prosím o koně a pak do mého pokoje pošlete něco k večeři. Jo a horké víno." Pak předala otěže koní svým lidem a odvedla rytíře do svého domu. Tam si rytíř připadal, jako by odešel teprve včera. Poznával každičký kousek nábytku. Jako by se tu zastavil čas. Vědma jej odvedla do patra a otevřela dveře od malého pokojíku. vešli do vnitř a rytíř si odložil do kouta hůl i zbalenou deku. Pak se pozorně rozhlédl. poznával ten pokojík, tady se poprvé probral po těžkém boji se starou dračicí a poprvé uviděl černovlasou elfinku, vědminu dceru. Tady se sní poznával, když léčila jeho zranění a také se zde prvně milovali. Vzpomínky jej zaplavily tak silně až se zapotácel a musel si sednout na jednu ze židlí u starého stolu. Vědma si sedla proti němu. "Poznáváš to tu?" Zeptala se tiše. "Ano, poznávám. Vzpomene si na mě ještě vůbec? Asi také nezestárla, jako ty, viď? Asi už na mne zapoměla a já se vůbec nedivím. Byl sem blázen a do dnes si vyčítám, že jsem se k ní nezachoval čestně. Ale za syna jsem vděčný, ten mne s tím vším jaksi usmiřuje." Někdo zaklepal. Vědma byla ráda za to vyrušení, že nemusí odpovídat. A dveře se tiše otevřeli. Vešel jeden z podomků a nesl dřevěný tác s chlebem a sýrem a džbán s vínem. Za ním šel další s náručí dřeva do krbu. Přiložil pár polen na řeřavé uhlíky a ta okamžitě vzplála. Druhý položil tác a džbán na stůl a pak oba bezeslova odešli. Vědma pokynula rytíři. "Jez, podám hrnky." Zvedla se došla k malé skříňce na zdi vedle dveří, rytíř si pamatoval, že ji tam sám připevňoval. Když se k němu tenkrát v létě na čas vedmina dcera nastěhovala. Ukládali tam dva talíře a hrnečky a pár drobností, prý aby pro to nemuseli pořád někam běhat. Teď rytíř cítil, jak se mu derou slzy do očí, to přeci není možné, aby to tu těch třicet let zůstalo. Vědma se vrátila ke stolu a položila na něj dva staré hrnečky s hnědou glazurou. Rytíř jeden z nich zvedl a přejel palcem po drobné vadě na jeho boku. Cítil nepatrnou hrudku popela zapečenou do hladkého, sklovitého povrchu. Malý kaz co tam byl již před lety. Byly to opravdu jejich staré hrnečky. Nedokázal se ovládnout a cítil jak mu do očí vystoupily slzy. Rychle si je otřel rukávem a prudce zamrkal. Vědma mezi tím nakrájela chléb a tvrdý sýr na plátky a přisunula k rytíři talíř. Ten tiše poděkoval a pustil se do jídla. Pomalu žvýkal a zapíjel sousta horkým, kořeněným vínem. Po pár doušcích cítil, že se již uvolnil a nebude mu činit potíže mluvit. " Nemohu uvěřit tomu, že tu vše zůstalo i naše hrnečky a peřina vypadá také přesně jako ta co tu před lety byla. Jak to děláš? Vždyť tím pokojem museli projít stovky lidí a při tom vidím dotyk jejích dlaní na všem, na co se podívám." Vědma dopila zbytek vína a pomalu si nalila další, Záměrně zpomalovala každáý pohyb a přemýšlela, zda má rytíři vůbec něco říkat. Kdysi se její dcera zamilovala do tohoto muže ale jeho srdce patřilo princezně. Na čas tu spolu sice žili, protože si rytíř myslel, že již princeznu nikdy neuvidí a chtěl na ni zapomenout, ale na konec přci jen byla jeho láska silnější a donutila ho odejít. Její dcera tenkrát předem věděla, že to tak dopadne, byla přeci vědma jako její matka. Ale přez to šla do vztahu co neměl šanci na budoucnost a po čas dokonce porodila rytíři syna. Mnoho let pak žila jako společnice princezny na jejím zámku a jezdívali též každý rok navštěvovat společně rytíře do jeho vyhnanstí ve starém klášteře. Co ti tři pak po léta spolu měli za vztahy, to raději vědma nezkoumala. Každopádně, když syn rytíře a její dcery dospěl a vzal si za ženu princeninu dcerku, tak černovláska odešla. Deset let rytíř nevěděl kde je a co dělá, neměl o ní jedinou zprávu. Nakonec si v duchu vědma povzdechla, : ale co stejně by se to někdy dozvěděl. " Ten pokojík takhle vypadá proto, že se tu dcera občas zastaví a přespí. Rozumíš? Je to její pokojík, vždy byl. I tenkrát a tak sem nikdo jiný nechodí. Proto vše udržuje jak to bylo kdysi." Rytíř se cítil unavený. Pohlédl k posteli a napadlo jej, zda ucítí z polštáře vůni vlasů své dávné přítelkyně. "Vypadáš, že každou chvíli usneš. Půjdu ať můžeš spát. Ve džbánu u dveří je voda. Mýdlo a ručník ve vaší skříňce, co bylo vždycky. Pak si zalez a ráno tě vzbudím. Vyspi se dobře. Spánek v posteli ti prospěje. Kdo ví kolikrát si postel viděl za ten měsíc co se opět potuluješ po horách." Rytíř jen unaveně přikývl a poděkoval. Pak vědma odešla. Rytíř ze sebe stáhl propocenou, zaprášenou, šedou kutnu a nalil si do lavóru vodu. Byl pod postelí jako vždy a on pro něj sáhl zcela bezmyšlenkovitě a automaticky. Pomalu se opláchl a sáhl po mýdle. Malá nažloutlá kostka jemě voněla po mátě a tymiánu. Opět pocítil pálení v očích. Vzpomínal jak jej učila vařit svá voňavá mýdla a jak ji při tom obdivně sledoval. Spláchl ze sebe mýdlovou vodu a lavór vylil do výlevky pod oknem. Pak se vydrhnul bílým ručníkem a konečně vklouzl pod peřinu. Cítil, jak jeho nahé tělo objímá měká látka a z polštáře cítil důvěrnou vůni elfinčiných vlasů. Opravdu, bylo to jako by teprve před chvílí odešla. Srdce mu zaplavila bolest ze vzpomínek, vzápětí však usnul.
Matko proč si ho sem přivedla? Chceš ho trápit? Už sme o tom mluvili snad stokrát. Nemohl za to co jsem k němu cítila a neudělal nic špatného. To že semnou na čas žil bylo mé rozhodnutí a ty nemáš právo nijak ho tresta. A ještě jsi mu dala můj pokoj! Kam mám jít, do maštale? A jak dlouho ho tu chceš držet?" Dívka vztekle podupávala nohou a bušila pěstí do stolu. Stará vědma sedíce proti ní, přemýšlela nad výbuchem vzteku své dcery a potutelně se usmívala. " Tobě se to zdá vtipné?" Vykřikla štíhlá černovláska. " Máš pocit, že je to zábavné, takhle ho trápit?" Vědma zvážněla a přísně pronesla. "Nějak moc se zastáváš muže co jsi ho před deseti lety opustila! Pokud vím tak jsi to nakonec byla ty, kdo na dobro odešel. A pokud sem zašel, tak to byla jen jeho vůle a já mu jen poskytla nocleh. Nemáš právo mne soudit. Spíš přemýšlej, zda se mu ukážeš a nebo raději zase zmizíš!" To už vědma doslova po své dceři štěkla. Elfinka se zarazila, poněkud ochladla a zamyslela se, kdysi to bylo jen její rozhodnutí, zda bude mít dítě či ne. Je to dar její elfské magie, že se může rozhodnout mít dítě kdy chce a s kým chce. A před těmi deseti lety odešla od svatebního veselí jejich syna proto, že měla pocit, že je tam nadbytečná. Bylo již hodně znát, že vlastně vůbec nestárne a nedokázala se dívat, jak její nejbližší pomalu stárnou a odcházejí. Bylo pro ni nesmírně těžké odejít, ale nakonec to učinila a teď po těch letech byla docela ráda. Pomalu začínala už zapomínat a najednou se tu oběvil rytíř. Opět byl po letech v domě, kde žila a opět byl v její posteli. Byla zoufalá. Nejraději by poslechla své srdce, které na ni křičelo ať jde za ním. Na druhou stranu jí rozum radil ať toho starce nechá odejít definitývně ze svého života, ať těch pár dnů počká a vyhýbá se mu. Pak odejde a ona jej už nikdy nespatří. Cestovat po horách pro takového starého člověka je značně vysilující a dlouho to nevydrží. Nenáviděla svůj rozum za takové myšlenky. "Odpusť matko, že jsem na tebe křičela." Řekla na konec a povzdychla si. " Jsem jen zoufalá a nevím jak se rozhodnout, nevím co je správné. Mám dokonce strach, se jít na něj podívat. Vím že by se nevzbudil, cítila sem jeho bolest a tak sem na něj seslala kouzlo spánku. Ale prostě mám strach vidět jej jako starce, chtěla bych si pamatovat jaký byl muž, když byl plný sil a chuti do života." Pak si položila hlavu do dlaní a roplakala se. Stará vědma se zdvihla a obešla stůl. Objala svou dceru a začla ji hladit po vlasech. " No tak neplač, uvidíš, že čas vše vyléčí. Nakonec ti zbudou v paměti jen ty hezké vzpomínky, uvidíš holčičko moje. A na víc máme ještě naše sny, nezapoměla si? Můžeš ho vzít tam co chodíval kdysi s princeznou skrze její zrcadlo. Do stínového světa, tam bude opět takový jako dříve." Elfka pohlédla na svou matku. " Ano to bych mohla." Usmála se. "Kam si ale lehnu všude je plno?" Vědma se podívala své dceři do jejích zářících očí. "Říkalas, že je pod uspávacím kouzlem ne? Tak si lehni k němu a ráno tiše odejdi nežli kouzlo vyprchá." Pak na svou dceru mrkla. Ta se na okamžik zamyslela a pak se usmála a zvedla se.
Rytíř měl pocit, že jej někdo volá. Otevřel oči a hleděl nechápavě nad sebe. Tam, kde měl být obílený strop nebylo nic, tedy bylo tam šedé prázdno. Bylo mu to povědomé, jen si chvilku nemohl vybavit odkud. Uvědomil si, že je pořád nahý , ale necítil chlad. Pohlédl na své ruce a s překvapením zjistil, že nejsou vrásčité. Vypadaly jako kdysi před lety, když tu byl naposledy s princeznou. V tu chvíli mu došlo, kde je a posadil se. Ano, stínový svět z princeznina zrcadla, ale co tu dělá? Že by jej volala princezna? Na tohle úplně zapoměl, takhle si ho přeci může kdykoliv najít a kontaktovat. Pak ji uviděl, princezna ležela o kus dál a spala. Měla na sobe jen lehkou noční košili. Pozoroval její tvář a jak se jí pravidelně zdvíhají ňádra s každým nádechem. Byla nádherná i po těch letech. Cítil jak ji miluje a najednou mu došlo, že je také o třicet let mladší, jako on. Věděl že jsou v jakém si "stínovém" světě a že se zde mohou dít podivné věci. Dokonce i čas zde běží jinak. Pak uslyšel tiché kroky a známý hlas jak říká : "Tady jste, chvilku sem vás nemohla najít. Rytíř se otočil a spatřil černovlasou elfinku. Šla k nim a usmívala se. Její hlas probudil spící princeznu. Zmateně se rozhlížela. Překvapeně zaznamenala změnu svého vzhledu. Udiveně pohlédla na rytíře a černovlásku a všimla si že rytíř je nahý. Došlo jí že je to sen, jen nevěděla, zda jen její vlastní a nebo magický. Nakonec to hodila za hlavu a vyskočila na nohy. Došla k rytíři zároveň s elfí přítelkyní. Objali se. "Dlouho si se neozvala drahoušku." Pronesla princezna s náznakem výčitky v hlase. Černovláska se provinile usmála. "Odpusť princezničko. Polepším se." Princezna s úsměvem přikývla a pak se obě posadili vedle rytíře, každá z jedné strany. Vypadal zmateně a vadilo mu, že jsou oblečené a on nahý, Cítil se divně, ale zároveň se v něm počali probouzet vzpomínky. Princezna jej letmo plíbila na ústa a elfinka to po ní zopakovala. Rytíř se štípl do ruky. " Děje se něco drahý?" Zeptala se princezna. "Tohle sme přeci od konce války zažili mockrát. Nebo ti vadí , že jsme tu s tebou?" Rytíř si obě opět prohlédl. " Ne, vlastně vůbec ne. Už sem nedoufal že zase někdy budeme všichni tři spolu sami. Jen to nechápu, je to sen nebo kouzlo? A když to není přez zrcadlo, jak sme se sem dostali?" Černovláska zklopila své nádherně, modře zářící oči a tiše řekla. "A je to důležité? Jsme zase spolu a kdo ví na jak dlouho, tak proč o tom přemýšlet." A pak je oba obejmula. Rytíř pocítil touhu obě líbat a poddal se jí. Vzduch zajiskřil uvolněnou vášní...
Ráno rytíře vzbudil šimrající sluneční paprsek, kýchl a otevřel oči. Nad sebou měl bílý strop a při pohledu na svou ruku, věděl, že to byl jen sen. Akorát, ta vůně elfinčiných vlasů, byla podivně intenzívnější. Znovu zavřel oči a přehrával si dnešní noc. Bylo to neuvěřitelné. Ať to byl sen a nebo opravdu k něčemu došlo. Byl nadšený a spokojený. Měl hlad a spoustu chuti do života. Pravý důvod jeho cesty, se mu pro dnešek vykouřil z hlavy. Pak se ozvalo zaklepání na dveře. A v zápětí jimi do pokoje vešla vědma. Nesla přez ruku jaké si oblečení, které mu hodila na peřinu. "Jak jsi se vyspal rytíři?" Zvolala vesele a šla otevřít okno. Všimla si, že se rytíř začervenal. To ji potěšilo, znamená to že nápad na noční schůzku vyšel. "Přijď dolů na snídani, ale oblékni si tohle co jsem donesla. Tu kutnu vem dolů, nechám ji vyprat." Pak zase odešla. Rytíř se slastně protáhl a uvědomil si, že ho nikde nic nebolí. Léčivá magie toho domu na něj již počala působit.

Poslední cesta I.

26. dubna 2011 v 23:36 | Vítr |  Cesta draka


Neodolal sem a znovu se k tomu příběhu vracím....

Opat kláštera spolu se dvěma mnichy čekal u pootevřené brány. Zbytek kláštera ještě dospával. Předešlého dne vyprovodili na cestu do sídelního města princeznu i s její rodinou a doprovodem. Bylo to náročné a tak spali jako zabití. Mniši též potichu zívali a nespokojeně kroutili hlavou, proč, že si to vybral starý rytíř ke svému odchodu, tak brzkou ranní hodinu. Ten mezi tím naskládal pár drobností, co si chtěl vzít sebou na rozbalenou deku. Vzal do ruky svou starou dýku a položil ji k ostatním věcem. Pak se zarazil. "Co bych se stím tahal. V dece je mi stejně k ničemu a převlékl sem se za chudého mnicha. Tak nepotřebuji dýku na svou obranu." Bručel si pro sebe a položil dýku na stůl. Pak sebral z talíře od snídaně menší nůž na chleba a zabalil jej do lněného ubrousku. "To mi bude na jídlo stačit." Nakonec deku zavinul a převázal koženým popruhem. Jeden konec nechal delší a omotal jej kolem druhého konce deky. Takto vzniklé oko si hodil přez rameno. Naposledy se rozhlédl po klášterní cele. Třicet let mu byla domovem. Tiše si povzdechl a rychle odešel. Jen si vedle dveří vzal svou hůl z tisového dřeva. Byla to jeho opora, ale i nebezpečná zbraň. Byla stejně vysoká jako rytíř a dobře seděla v pěsti. Konce si nechal u místního kováře zpevnit železnými kruhy. Celá léta tu s mnichy zdokonaloval boj s dřevěnou tyčí. Tak že se i v rukou starce změnila v nebezpečnou zbraň. Rytíř tiše prošel několik důvěrně známých chodeb a schodišť a vyšel na nádvoří kláštera. Zamířil k bráně a tam se rozloučil s opatem a oběma čekajícími mnichy. Požehnali mu a popřáli dobrý konec cesty. Pak jen rychle prošel pod klenbou brány a byl venku. Po mnoha letech stál opět na počátku cesty. Nasál z plných plic chladivě svěží, ranní, horský vzduch a s úsměvem rázně vyrazil. Již se neohlédl a tak vnitřek brány bylo to poslední, co ve svém životě z kláštera viděl....
Plánoval tuhle cestu již od loňského podzimu, když odjela princezna. Nakonec to trvalo rok, nežli se rozhodl a odešel. Stejně, ale počkal až opět odjede. Bylo mu jasné, že se v tomto životě vidí naposledy a tak chtěl být s princeznou co nejdéle. Nakonec nenašel sílu a odvahu, aby jí to řekl. Dokonce přemluvil starého opata, aby to, že odešel z kláštera nikomu neříkal. Ani princezně ne. Až zase za půl roku přijede, tak teprve může vysvětlit proč tu již rytíř není. Opat rytíři radil, aby zanechal princezně alespoň dopis. Jenže rytíř nakonec nevěděl co napsat a tak žádný nenapsal. Doufal, že to princezna pochopí. Že mu porozumí i beze slov. Teď spokojeně kráčel po kamenité cestě. Vzpomínal, jak tu přibližně před třiceti lety takhle šel a jak byla cesta zarostlá vysokou trávou. Usmál se, ano vzpomínky. Ty se na něj nějaký čas, ze všech stran jen povalí. Došlo mu, že se moc těšil. Toužil po svobodě a samotě. Toužil být opět na cestě do neznáma a cítil jak mu srdce radostí jásá....

Volání...

26. dubna 2011 v 7:01 | Vítr |  Diary


Je tu někdo? Stále si tuto otázku pokládám. Šeptám ji do tmy i do zářivého prostoru internetu. Cítím milióny lidí a přezto si připadám sám a opuštěný. Stále mám pocit, že je mi zima, že mne již nedokáže nic zahřát. Kdysi mi pomáhalo svařené víno, ale dnes se roztřesu mrazivým chladem jen při myšlence na jeho kořeněnou chuť. Ten chlad mne již prostoupil celého a ani letní slunce nedoráže rozpustit ten kus ledu, co se mi usadil v žaludku. Chtěl bych odejít, ale nejde to, mám příliš povinností a důležitostí o které se ještě musím postarat.
Mám nutkavou touhu, vyhnat svého věkem sešlého rytíře z osluněné zahrady starého kláštera. Vyhnat jej opět do divočiny a vydat jeho zchátralé tělo nepřízni počasí i osudu. Cítím jeho neklid, stejně jako on cítí ten můj. Tuší, že jeho život pomalu končí a nedokáže se smířit s čekáním na smrt. Touží po novém životě, touží již po smrti, aby se mohl opět narodit. Touží nalézt opět svou lásku a tentokrát jako první. Stále častěji stojí na ochozu nejvyšší věže kláštera a hledí do nekonečné dáli, až kamsi za obzor Horkých hor. Léto uběhne jako voda a on ví, že mu princezna na polovici roku opět odjede. Cítí se starý a unavený a touží již jen po spánku. Jen se mu prostě příčí představa hrobu s mramorovou sochou a plačící princeznou. Táhne ho to do světa, na opuštěné cesty a malé venkovské hostince. A doufá, že až nadejde jeho čas, tak nikdo nepozná v nuzném tulákovi co zemřel u cesty, onoho rytíře jímž kdysi býval.
Ano mám touhu poslat jej opět do bláta a prachu cest. A jít sním jako věrný stín...

"Démon alkohol"

25. dubna 2011 v 0:19 | Vítr |  Diary


Démon alkohol

Klasik promine, že jsem si dovolil zapůjčiti název jeho díla, coby název své.... poznámky. A laskavý čtenář promine též (Tedy pokud vůbec zaregistruje, že to byl kdysi jakýsi název knihy.)

Sklínka se na mne opět šklebí prázdnotou, jako otevřený chřtán a vysmívá se mi. Na stolku vedle kompu stojí jedna prázdná láhev od silného alkoholu a druhá je již z polovice prázdná. Malátně mačkám klávesnici a doufám, že mne nebudete soudit příliš přísně. Po nevím jakém množství poctivých "panáků", jsem zvedl unavené oči od zářícího monitoru svého kompu a zjistil, že v křesle proti mě někdo sedí. Možná množství alkoholu v krvi, nebo možná jen to, že mne již nic nedokáže překvapit, způsobilo, že jsem se nelekl. Jen sem tak koukal na podivného a nečekaného návštěvníka a snažil se rozpomenout, zda jsem přeci jen někoho nepozval, na dnešní večer. Nebo výkend. Návštěvník měl bledou, až skoro chorobně, voskově bledou tvář. Tmavé zapadlé oči a ve tváři namodralé, rudými žilkami protkané kruhy pod očima. Pichlavý pohled těch očí mne zneklidňoval. Neznámý měl úzké, téměř bezbarvé rty a propadlé tváře. V klíně složené ruce, byly kostnaté a pokryté nafialovělými, naběhlými žílami. Měl na sobě černý, poněkud sepraně vyhlížející oblek a kdysi bílou košily, se zapranými manžetamy. Prohlížím si svého, neznámého hosta a pomalu mi dochází, že takového tvora, bych si do domu nikdy nepozval. Když sem ve svých myšlenkách dospěl až k tomuto bodu, neznámý se usmál a odhali tak za svými, bezkrevnými rty, dvě řady zažloutlých zubů. Bezděky mne napadlo, že ten podivný tvor mi čte myšlenky. Pak nevěda co si o něm myslet, nalil sem si plnou sklínku a láhev přistrčil k neznámému. Zalesklo se mu pod odulými víčky a uchopil nabízenou láhev. Pak sme si mlčky ťukli. Zhluboka si loknul a já do sebe obrátil obsah decové sklenice. Fuj! Nesnáším chuť skotské....Pokud se divíte proč ji tedy piji, pak jsem to již naznačil o něco výše : došel mi rum. Stačí to jako důvod? Můj noční host položil láhev na stolek. Pohled jeho očí, jako by dostal o něco více na pichlavosti. "Vím kdo jsi." Řekl jsem do ticha tmavého pokoje. Můj nezvaný host se opět slabě usmál. "Jsi čert?" Zeptal sem se s poněkud drzým a posměšným úšklebkem. Neznámý zavrtěl pobaveně hlavou. To mne poněkud zklamalo. Čert by byl zajímavá změna v mém životě. Zamyslel sem se, sakra kdo to tedy je? Pohlédl sem na vetřelce a znovu jej podrobně prohlédl. Ale na nic moudrého mne nenapadlo. Nakonec sem otráveně konstatoval. "Bytový zloděj. A jelikož vidíš, že jediné co stojí za odnesení, je můj komp, tak způsobně čekáš až dopíši." Neznámému zacukaly koutky a poněkud zachroptěl. A opět prudce zavrtěl hlavou. Pak vzal ze stolku mezi námi láhev a dolil mi plnou slínku. Naznačil přiťuknutí a opět se napil z láhve. Bezmyšlenkovitě jsem do sebe celou sklínku opět otočil. Pak jsem ji natáhl k neznámému. Uvnitř mne spaloval alkohol a zlost, že nevím kdo to za mnou přišel až do mého pokoje. Naplnil mi opět plnou a já ji do sebe vztekle hodil. Napadlo mne, že si dám ještě jednu a láhev bude prázdná. Můj pohled se při té myšlence automaticky k té lahvi ztočil. V tu chvíli jsem ucítil na zádech ledový pot a částečně vystřízlivěl. V lahvi mělo být podle mého odhadu zhruba tak dva cehtimetry ode dna. Ale když sem se na ni podíval, viděl sem, že z ní vůbec neubylo! Byla v podstatě plná, jako když sem ji otvíral. Nejdříve sem na tu podivnost zmateně hleděl a pak sem ze sebe vysoukal otázku. "Kdo jsi?" Můj vlastní hlas mi zněl tak nějak cize a přiškrceně. Došlo mi, že ten neznámý není člověk. Podíval se po mě a znovu mi nalil. Omámeně sem sledoval jak se láhev naklání a zlatavá tekutina plní sklenkua přezto, že by mělo, tak z láhve neubývá. "Jsi démon. Vím to. Jsi démon a pokoušíš se mne zabít." Neodpověděl, jen se sám napil a sledoval zda se též napiji. Ruka se mi sama zvedla k ústům. Došlo mi to až ve chvíli, kdy sem ucítil na rtech chladné sklo. Prudce sem sklenici odtrhnul od rtů a postavil ji plnou na stolek. Neznámý se zamračil. Pokynul mi lahví, abych se napil. Zavrtěl sem hlavou a pokusil se vstát. Nešlo to. Nohy sem skoro necítil a navíc sem měl pocit, že mám kosti jako z gumy. Znovu jsem promluvil na neznámého. "Tak mluv, řekni kdo jsi! ...Uhodl sem, že?" Ten podivný host se zle zašklebil a kývl. Opět sem ucítil, jak mi na zádech stéká pár kapek studeného potu. "Mě ale nedostaneš!" S lyšel sem sám sebe křičet. Démon, jako by zšedl. Měl sem pocit, že začínám vidět skrze něj. Pak opravdu zprůhledněl a nakonec zmizel docela. Zaplavil mne pocit obrovskoé úlevy a začly se mi třást ruce. Jako vždy po nějaké vypjaté situaci. Rychle sem sebral ze stolu láhev a několikrát si pořádně loknul. Když sem odkládal láhev spět na stůl, zdálo se mi, že slyším z dálky vítězný, řezavý smích. Najednou mi začlo být vše jedno popadl sem opět láhev a na jeden zátah ji dopil. "Tak pojď, čekám." Ta slova sem pronesl, již na půl spící. To že mi hlava klesla na klávesnici sem již nevnímal.....

22:10

23. dubna 2011 v 22:40 | Vítr |  Diary


A je tu opět večer, kdy už všichni spí a já sedím uprostřed setmělého pokoje s kompem na klíně a čekám na inspiraci. Čekám, zda dostanu nápad a začnu psát. Hledám v paměti střípky příběhů, co byly součástí mého života. Čekám, až mne políbí můza a dá směr mým myšlenkám, až opět zaplním na pár okamžiků, tu prázdnotu v sobě. A budu moci na čas opět žít, v novém příběhu....

Vzpomínka..

22. dubna 2011 v 14:23 | Vítr |  Diary


Čekám, A vzpomínám. Přišla mi zpráva od známých, že jedou na čtyři dny ven do hor. A já si vzpoměl na dobu před pětadvaceti lety, kdy sem sám s celtou a spacákem vyrážel do lesů a hor a toulal se celé víkendy místy, kam nikdy, nikdo nechodil. Vzpomínám na sluneční kotouč zbarvený do ruda jako žhnoucí tekutý kov a barvící koruny borovic a vršky pískovcových skal na červeno. Vzpomínám na to jak postupně klesal za zvlněný obzor a stím, ubývajícím světlem tichli ptáci a přibývalo barev na obloze. Pruhy jaké obvykle výdáte na pásu duhy se v daleko jemnějších odstínech táhly po západním obzoru, zatím co nad hlavou mi v smaragdovém soumraku stříbřitě problikávaly první hvězdy. Vzpomínám na chvíli, kdy ta úžasná smaragdová barva oblohy ztmavla na tolik, až připomínala šaty z modročrného sametu, se spoustou drobhých jiskřivých démantů. V té chvíli sem se obvykle zvedal a s tou úžasnou, nekonečně hlubokou, noční oblohou nad hlavou sem vyrážel na cestu. Málo kdy jsem vůbec tušil kam jdu. A tak neznaje svého cíle, užíval sem si ten jedinečný pocit svobody a volnosti a s očima upřenýma do těch hvězd, jsem měl pocit že pluji nekonečným vesmírem.....
Chybí mi ty toulky. Chybí mi to ticho noci a třpit hvězd....

Pravda....

20. dubna 2011 v 6:52 | Vítr |  Citáty


"Sejde z očí, sejde z mysli. Jen blázen věří na nesmysly...."

Splněné přání...

19. dubna 2011 v 10:42 | Vítr |  Diary


Tuto, dejme tomu povídku, jsem napsal pod vlivem jedinečné knihy, od jedinečného autora. Ta kniha se mi stala kdysi dávno průvodcem v mém životě a pomohla mi dotvořit mou představu o tom jakým chci být člověkem. Ukázala mi, že mé sny a touhy nejsou marné a že se klidně mohou vyplnit. Utvrdila mne v tom, že slova jako morálka, čest a dané slovo jsou důležitá i v tomto divném světě. A že nejsou ani anachronismus a ani zbytečnost. Vzdávám touto povídkou hold panu Davidu Gemmellovi a knize co napsal. Tak niha se jmenuje Legenda a četl sem ji bez nadsázky již nejméně stokrát.
Mým dávným snem je stanout po boku Legendy a dalších bojovníků v bráně Kaniie s mečem v ruce.

Probudil jej dupot nohou a kovové rachocení. Někdo s ním zatřásl. "Vstávej člověče!" Už je čas. Nesmíš přijít pozdě!" Byl zmatený. Nechápal kde je a co se sním děje. Okolo sebe viděl spousty kavalců a mužů. Ti muži se snažili nasoukat do kroužkových košil a prsních pancířů. Připínali si meče na opasky a kovové přilbice na hlavy. Pohlédl zmaten vedle svého kavalce. Viděl stejnou výstroj jako u všech ostatních. V zorném poli se mu oběvila něčí tvář. Muž v černém plášti legie, si jej zamračeně prohlížel. "Co pak? Nevíš co máš dělat?" Zavrtěl hlavou. Opravdu neměl nejmenší představu co by měl dělat. "Tak já ti to povím." řekl ten neznámý. "Zvedni se obleč si tu zbroj a vyběhni ven. Tam bude nástup. Už chápeš co máš dělat?" Pohlédl do vážné tváře toho muže a přikývl. Ten jen kývl také a odešel. Zvedl se a popadl odhodlaně kroužkovou zbroj. Dokonce na poprvé pochopil jak si ji obléci. Pak si připnul opasek s pochvou a nasadil helmu. Chvíli zápolil se sponou pod bradou, ale nakonec ji zapnul. Dav dalších mužů se ho zmocnil a vyplivl jej před budovu ve které se probudil. Stál na nádvoří jakého si hradu. Před sebou měl veliký dlážděný plac a na jehož konci, stála vysoká hranolová věž. Ta budova kterou opustil, byly očividně kasárna, opírající se zadní stěnou o vysokou hradbu. Kus v levo, byl v hradební zdi klenutá brána. V kameni nad bránou bylo vysekáno slovo Geddon. Zdálo se mu to strašně povědomě a věděl, že pokud si vzpomene odkud, tak bude vědět i to kde je a hlavně kdo. Rozhlédl se po mužích okolo a došlo mu, že je voják. Jako všichni ostatní. Pořád však netušil kde je a za koho má bojovat. Po té jeho oddíl dostal rozkaz, přesunout se na místo střídání. To znělo dobře. Tak uklidňujícím dojmem. Místo střídání. Klidně to mohl být dvůr pěkné hospody. Pořád si nemohl vzpomenout kde je. Přišli k hradbě a prošli branou skrz. Pak další a ještě další. Nakonec jich napočítal pět. Kromě spousty jiných zvuků, celou dobu co se vzbudil, slyšel zvláštní vzdálené volání a zvonění. Nevěnoval mu moc pozornosti, protože to nepůsobilo rušivým dojmem. Když prošli čtvrtou branou, pochopil dvě věci. To kam šli na střídání, nebyl hospodský dvorek a to zvonění a volání, byla bitva, křik mužů a třeskot ocelových čepelí. Na šesté hradbě byl nápis Kanie. Vlastně každá z hradeb měla nějaký název, jen je cestou v poklusu nestíhal číst. Několik oddílů nastoupilo k dřevěným schůdkům vedoucím na ochozy hradeb a vydalo se vzhůru. Jeho skupinku mužů nechali zatím stát zde. Věděl, že je to součást taktiky a že až se na ochozech uvolní místo, tak nastoupí on. Pak se davem čekajících vojáků ozval šum a muži se otáčeli kamsi do zadu. Ohlédl se také a spatřil podivnou dvojici. Viděl velikého starce s širokými rameny. Byl celý v černém a nesl obrovskou, válečnou sekyru. Z boku jej podpírala nádherná, štíhlá dívka s dýkou u pasu. Ten muž sotva šel, byl bledý jako sama smrt a v očích měl horečnatý pohled. Byl nesmírně soustředěný na každý ze svých kroků a viditelně trpěl velikými bolestmi. Z té dívky vyzařovalo odhodlání a také něco znepokojujícího. Byl přesvědčený, že je oba zná. Podivná dvojice došla do brány pod hradbou a zmizela uvnitř. Všiml si, že se k nim přidalo ještě několik mužů v bílých pláštích a dalších vojáků. Najednou věděl co musí udělat. Vykročil pomalu k té bráně. Nikdo si ho nevšímal. Nikdo nezavolal ať se vrátí na své místo. U brány si znovu přečetl její jméno. Pak vkročil do dlouhého klenutého tunelu. Na konci stála ta podivná dvojice s padesátkou dalších válečníků. Před nimi byla trámy podložená, ocelí pobitá dřevěná brána. Bylo slyšet, jak ji někdo z druhé strany rozbíjí beranidlem. Rachotily tam kameny a kovové nástroje. Pomalu vytáhl meč z pochvy a postevil se vedle muže v bílém plášti a stříbřité zbroji. Z druhé strany stála ona dívka s tím černým starcem. Pohlédl na ně a pomalu se mu počala vracet paměť. Poznal kdo jsou ti dva a pochopil kde stojí. Došlo mu, že tohle není nějaký neobvyklý sen, ale skutečnost. Bylo to jeho splněné přání. Vždy o tom snil. Věděl, že taková věc by dala jeho životu smysl. Doufal že takový konec, vykoupí všechny hříchy jeho života, že bude moci odejít s vědomím, že v této poslední chvíli nežil nadarmo. Cítil ve své hlavě něčí přítomnost. Pohlédl do leva na stříbřitého válečníka. Ten měl v očích údiv. Na konec stříbrný neodolal a zeptal se. "Kdo jsi pane?" Muž se pousmál. "Teď už je to jedno. Důležité je, že jsem tady, kde sem chtěl být." Stříbrný pokýval hlavou a vytáhl štíhlý meč. "Už jsou tady." Pak se brána s rachotem zřítila a do prostoru tunelu vlétlo několik šípů a kopí. Pár mužů se zhroutilo k zemi. Vedle sebe zaslechl slova toho v bílém plášti. "Uteč ty tu nemáš být." Pak se ten válečník vrhnul v před.
Zarazil se, nemá pravdu? Není to vše bláhovost? Věděl že stačí jediná myšlenka a bude v bezpečí. Pak ale uslyšel promluvit tu dívku, mluvila jako by byla na jiném místě a v jiném čase, jako by byla malá dívenka a prosila svého otce o pomoc. Nemohl odejít. Nechtěl. Viděl jak zemřel tem stříbrný, s kopím v těle a probodán mnoha čepelemi. Náhle mu nepřátelský šíp prorazil kroužkovou košili a znehybnil levé rameno, bodl do břicha vojáka, co se na něj vrhnul přez barikádu a ten padl k zemi. Odrazil hrot kopí druhého a sekl po nechráněné noze dalšího. Cítil jak zasáhl a jak se meč zakousl do masa. Pak musel uskočit před dalším kopím. Nepřátel postupně přibývalo.Tlačily se tunelem jako dravá řeka. Věděl, že ten proud nezastaví a že tato hradba padne. Přez to chtěl právě sem. Byl již tak zoufalý ze spůsobu jakým byl nucen žít. Tak prázdný a zbytečný, že jediná možnost jak pocítit opět touhu po životě, byla pohlédnout smrti do očí. Pořád se ještě mohl vrátit, pořád stačilo pomyslet a dostali by ho ve vteřině domů, ale toho se již v duchu vzdal. Viděl jak padají další muži na obou stranách a již s těží odrážel dal ší rány meči. Povedlo se mu seknout jednoho dotírajícího vojáka do tváře a druhému useknout ruku s mečem v zápěstí než dostal další zásah. Šavle mu rozpárala stehno a noha povolila. Už neměl šanci ustupovat. Klečel na kolenou a z posledních sil se snažil zastavit ten proud mužů. Vnímal, jak umírají poslední spolubojovníci a kotukem oka viděl, jak se i ten velký, černý brání z posledních sil. Další meč pronikl jeho obranou a zajel mu do plic. Prudkou ranou jej přerazil a opačným sekem rozpáral břicho toho muže co jej bodnul. Na vteřinu klečeli proti sobě a hleděli si do očí. Pak se ten voják zhroutil. A na jeho místo se tlačil další.
Pokusil se jej z posledních sil bodnout, ale cítil jak pomalu ztrácí vědomí a padá k zemi mezi ostatní padlé. Zahlédl ještě poslední chvíle starého bojovníka a té dívky co mu pomáhala a pak se kolem něj rozprostřela temnota. Už nic nevnímal. Ani bolest, ani smutek. Nic....

Místnost byla ozářena bílým světlem. Stěny i strop, včetně podlahy byly také bílé. Podél jedné ze stěn, stálo několik lůžek a na každém někdo ležel a vypadal že spí. Od každého z těch lidí vedla spousta drátů a trubiček k různým přístrojům a obrazovkám. Všude stáli na stolcích různě veliké počítače a přístroje a mezi tím vším procházeli lidé v bílých kombinézách. U jednoho z lůžek, již nějaký čas blikal červení signál. Dva muži sledující přístroje byli očividně nervózní. "Nemohla se stát nějaká chyba? Měl by nás zavolat." Zeptal se ten mladší. Starší jen pokrčil rameny. "Někdy se to stává, že nezavolají. Když se dožijí konce limitu, tak je prostě odpojíme a pak si doplatí přebývající čas, ale někdy prostě nezavolají i když je jisté, že se nevrátí. S tím mi nemůžeme podle smlouvy nic dělat." Na monitoru srdeční a mozkové činnosti se oběvily rovné čáry a ozval se protivný táhlý tón. Muži ještě několik vteřin počkali a pak začli klidně odpojovat přístroje od těla na lůžku. Už nebylo kam spěchat

Cesta spět

18. dubna 2011 v 14:42 | Vítr |  Džungle


Panter se rychle protáhl kolem stojícího vlaku a zamířil ke stěně džugle. Proběhl do zelenavého šera džungle a zastavil se. Položil opatrně pytel na zem a pohlédl směrem k vlaku, zda za ním někdo nejde. Okolo stojící soupravy, se již rojili lidé a ukazovali si směrem, kterým panter odešel. Raději znovu uchopil pytel s liščaty a odklusal pryč od okraje lesa. Našel si rozložitý strom se spoustou hustých větví a na ten si vylezl. Pytel uložil opatrně do té spleti a uvelebil se na sousední silné větvi. Potřeboval si zdřímnout, nabrat nové síly a promaslet další cestu. Nebyl si totiž jist jak daleko sním vlak za tu dobu co jeli vlastně ujel. Liščata byla ve svém pytli v klidu a tak panter usnul. Asi za dvě hodiny jej vzbudil šramot ze sousední větve. Liščata se počala nudit a hrála si. Panter je vzal a slezl snimi na zem. Přemýšlel jak je dostane z pytle. Jedině jej snad rotrhnout. Pak se zarazil. To ne! jak by je pak nosil až budou hledat cestu domů? Na druhou stranu budou potřbovat nakrmit a také vykoupat. Mysle si panter a čichal k pytli. Nakonec mu nezbyde, nežli je pustit ven a jít snimi pěkně jak budou stačit. Doufal že do druhého dne by mohli najít lišku s prvním mládětem. Nakonec si řekl, že je velký silný panter a že to zvládne a pytel opatrně natrhnul. Pak nastalo peklo. Liščata v domění, že je čeká krmení se vydrala ven. Jelikož neviděla žádnou misku s potravou, jak byla u lovců zvyklá. Tak se kažedé vydalo vysokou trávou neco k snědku hledat. Tentokrát jim v tom nebránili ruce lovců a strach ze psů. Z velikého černého pantera si nic nedělali. Byl natolik cítit známým matčiným pachem, že se ho prostě malé lišky nebály. Panter se pokusil svou velikou tlapou jedno zase nakulit k roztrhanému pytli a když se mu to konečně povedlo, tak zjistil, že druhé je dobrých pět metrů od něj a třetí nevidí vůbec. Panter zpanikařil. Napadlo ho, že měl nejdříve něco ulovit a pak teprve lištičky pustit ven. Další myšlenky hodil za hlavu a skokem byl u té malé co ještě viděl v trávě. Opatrně ji vzal do zubů a odnesl k pytli k první lišce. Pak se vydal po čichu hledat třetí mládě. Po chvíli uslyšel spokojené vrnění a křupání. Oběvil lišče pod jakýmsi keříkem, jak slestně chroupe šneka. Popadl lišče nemilosrdně do tlamy a spokojeně nakráčel k pytli. Tam vytřeštil oči na prázdný pytel. Položil opatrně lišče na zem a to se okamžitě rozeběhlo za svým uloveným šnekem. Panter se skokem vyhoupl do větví stromu co stínil malý palouček s pytlem a liščaty. Konečně je viděl všechny. Liščata pobíhala po palouku a prodírala se hustou trávou. Poslední lištička se vrátila ke svému šnekovi a ostatní dvě se přetahovaly o právě ulovenou žábu. Nakonec se jim jí povedlo roztrhnout a každá se svojí polovinou zalezla za jiný trs trávy. Panter sledoval, jak se nažraná liščata postupně vrací k roztrženému pytli. Chvilku ho očichávala a pak se postupně ukládala ke spánku. S údivem mu došlo, že lištičky ten starý kus hadru považují za jediné spojení s domovem. A doufají, že stejně jako se jeho prostřednictvím dostaly až sem, tak že se dostanou i domů. Panter spokojeně zívl, pak se rozhlédl a pozorně poslouchal. Neslyšel nic nežli obvyklé zvuky pralesa, o kterých mu jeho instynkty napovídaly, že jsou bezpečné. Pak si položil hlavu na tlapy a usnul.
Probudilo ho plačtivé pištění malých lišek. Rozespale zívl a krátce zavrčel. Lištičky přestali pištět a zvědavě se zahleděly do koruny nad sebou. Trochu se lekly, když panter seskočil z větve a tiše dopadl vedle nich do měkké trávy. Vzápětí se na něj vrhli a chtěli si hrát a nažrat a doráželi na něj, kdy půjdou za mámou a panter měl najednou neskutečný pocit, že už tohle někdy zažil. Tiše zavrčel velmi hlubokým chraplavým hlasem. Liščata zpozorněla a přestala vyvádět. "Tak správně, buďte hezky tiše dětičky." Pronesl tím hlubokým hlasem panter a cítil, že ho začínají pálit oči. Kdysi takto uklidňoval vlastní rozdováděná mláďata. Použil ten tón zcela podvědomě a teď, když mu to došlo a vzpoměl si na svou ztracenou rodinu, tak nedokázal dál mluvit. Otočil mohled k lesu a několikrát rychle zamrkal, aby se zbavil pálení v očích. Pak sebral ze země pytel a sním v tlamě vyrazil směrem kde tušil údolí s liščí norou. Mláďata okamžitě vyrazila za ním. Cesta však ubíhala pomalu. Tam kde panter pohodlně prošel vysokou trávou se malé lišky motaly a bloudily. Neustále o něco zakopávaly a sem tak musel panter liščata po jednom přenášet přez větší překážky. většinou padlé kmeny a malé potoky. Zle si pocuchal kožich, když mu jedno z mláďat zalezlo pod trnité křoví a odmítalo vylézt, že je unavené a bude tu spát. Musel pro ně vlézt až pod keř a jeho tuhé a ostré trny cítil ve svém hřbetě ještě večer. Po několika hodinách se liščata sotva vlekla. Museli si odpočinout a panter začínal propadat zoufalství. takhle se dnes již nestihnou vrátit. Co si liška bude asi myslet? Co když odejde, v domění, že se mu něco stalo? Neví přeci, že lovce dohnal a zabil, neví že našel mladé a vede je spět. Položil pytel na zem, mezi kořeny velikého stromu a počkal až si na něj liščata nalezou a usnou. Chudinky usínali sotva se uvelebily a ani neplakaly, že mají hlad. Tiše před ně nahrnul val z větví a listí, aby nebyly tak vidět jejich zlatavé kožíšky. Pak se vydal na rychlý průzkum okolní džungle. Hledal co by kde bylo k jídlu. Snažil se navětřit svá oblíbená prasata,ale nikde nic. Ani stopa. Pak se zarazil, z koruny nad nim se ozvalo vřeštění malých opic. Přikrčil se a pozoroval je jak se o cosi hádají a příšerně řvou. Opice byly dost vysoko a na tenkých větvích. tam se se svou váhou neodváží. Chvíli čekal, v naději, že třeba nějaká v zápalu hádky a menší pranice co se zatím strhla, spadne a on ji bude moci chytit. Opice však věděli o jeho přítomnosti a dávali si dobrý pozor. Panter se znechuceně zvedl a chystal se k odchodu, když si náhle všiml, jak se jedna z větví na stromě pohnula. Pozorně se zahleděl a došlo mu, že to není větev, ale tlustý hroznýš. Chystal se právě zaůtočit na jednoho velikého opičáka. Panter fascinovaně pozoroval obrovského plaza při lovu. Had se opatrně, jako by náhodnými pohyby stromu neustále přibližoval ke své, vyhlédnuté kořisti. Pak, když si již věřil, že nemine svou kořist vyrazil. Ozval se vyděšený skřek napadené opice a poplašný jekot ostatních členů tlupy. Silný opičák se zuřivě bránil a volal na pomoc ostatní. Had zde v koruně stromu nemohl na plno vaužít svou sílu, protože se musel také držet. Toho využily ostatní opice a zaůtočily na něj, kousali jej a bušily do jeho smiček pěstmi i ulomenými klacky. Had nakonec nevydržel ten nápor a opičáka pustil. Pokusil se utéci po větvích stromu, ale opic bylo opravdu hodně a tak nakonec v panice sklouzl po kmeni přímo k panterovým tlapám. Ten na nic nečekal a skočil. Zakousl se těsně za hadí hlavu a stiskl čelisti. Ozvalo se křupnutí a hadí hlava odpadla. Panter hada pustil a pozoroval, ja se ještě nějaký čas svírají smrtící kličky hadího těla. Když konečně had ztuhl, znovu ho chytil do tlamy a spěchal po vlastních stopách ke stromu s liščaty. Tam s úlevou zjistil, že stále spí. Položil hada do trávy a pustil se do jídla. Pak odtrhnul tři menší kusy hadího masa a položil je k liščatům. Chvilku je pozoroval a pak začal vrnět. Ten tichý zvuk lištičky probudil. Ospale mžourali na kusy masa a olizovali si čumáky. Chvilku maso očichávaly, jeho pach jim byl neznámý, ale nakonec se do něj hladově pustily. Pomalu již padala tma, když se najedly a znovu uložily ke spánku, pod kořeny stromu. Panter pozoroval jak usínají a tiše jim k tomu předl. Pak upravil hradbičku větví a tiše jako duch se vyhoupl do koruny. Našel si vhodnou větev a ulehl na ní. Vzpoměl si na lišku a bylo mu tak nějak divně, smutno. Pak zavřel oči a také usnul.
Probudil se těsně před svítáním. Tiše seskočil do trávy a odplížil se k nejbližšímu potůčku. Pořádně se napil a pak pomalu došel ke stromu s liščaty. Pozoroval ta malá klubíčka a strašně se mu stýskalo po jeho rodině. Bylo mu jasné, že je již nikdy neuvidí, ale nedokázal na ně zapomenout. Došlo mu, že svoje city k nim, podvědomě přenáší na lišku a její mladé. Povzdechl si, copak by to šlo? Všem by byl jen pro smích. Polovinu života tráví v korunách stromů a liška zase pod zemí. Ne to je jen hloupá, bláhová představa způsebená steskem. Ještě jednou se podíval na spící liščata. "Jsou to zlatíčka, když takhle spí. Ale jen co otevřou oči..." Pak začal tiše vrčet a příst. Liščata se probudila a hned se sháněla po něčem k jídlu. Dotáhl jim zbytek hada od včerejška a pozoroval, ja se hladově zakusují do masa. Když se konečně nažrala, tak panter zhltnul zbytek hada a odvedl je k potoku, aby se napily. Po té vyrazil opět na cestu. Asi po hodině pomalého cestování a únavného hlídání panterovy došlo, že tam pod tím stromem nechal ten starý pytel. Ohlédl se po liščatech. Žádné se nad tím nepozastavovalo. Tak pokrčil rameny a šel dál. Nejspíš jim došlo, že je vede k mámě a pochopily, že ten lidský krám již nepotřbují. Kolem poledního byla liščata opět tolik zmožená, že museli zastavit a udělat si pauzu. Panter si snimi lehl na stinný břeh jaké si tůně a malé lištičky si o něj opřely záda. Za malou chvilku už všechny spaly. panter se usmíval a tiše si bručel. "Tak tohle tedy vím velice přesně po kom máte." Myslel na vůni a teplo liščí kožešiny, když takhle před pár dny spala jejich matka. Díval se na tmavou vodní hladinu a sledoval drobné rybky, jak se tam při dně honí za potravou. Nakonec z toho také usnul.
Tentokrát pantera probudila liščata. Cítil se unavený a nevyspalý a jejich všetečné dotazy co bude k jídlu mu na náladě nepřidaly. Podíval se znovu do tůně a stoupl do ní předníma tlapama. Chvíli hltavě pil, až jej nakonec liščata napodobila. Pak si všimla malých rybek a udiveně je pozorovala. Pokoušela se svými tlapkami dosáhnout na třpitivé záblesky rybých šupin, ale bylo to marné. Drobné rybky byly příliš rychlé i na mrštné lištičky. Panter vylezl z tůně a zavrčel na liščata, že už odchází. S cákáním a pištěním vyběhla z vody a otřepávajíce si kožíšky, běžela za panterem. Panter se neustále rozhlížel, kde se zrovna motají. Jedno lišče jej dokonce předběhlo a pokoušelo se chytit velikého, žlutého motýla. Honička lišče tak zaujala, že si nevšimlo kmene stromu a při jednom ze svých skoků do něj narazilo čumákem. Panter se vyděsil. Taková rána! Jenže malá liščí slečna se jen chvilku zmateně rozhlížela kde je motýl a pak z vesela vyskočila na všechny čtyři a běžela za svými sestrami, povědět jim o úžasném lovu. Velká kočka si oddychla. "Narazit takhle já, tak se už nezvednu." Bručel si panter a snažil se vypadat, jako by jej ta událost vůbec nevylekala. Po nějaké chvíli si panter uvědomil, že to místo kudy jdou poznává. No jistě, Támhle leží batoh toho posledního lovce. Panter se zastavil a mohutně zařval. Pak se zaposlouchal do ztichlé džungle, zda se mu neozve liščí štěkání, jako odpověď. Po chvíli, se rozebzučel hmyz a znovu se džungle naplnila svými přirozenými zvuky. To mohlo znamenat jen jediné. Liška tu nebyla. Panter najednou nevěděl jak dál, ohlédl se na vystrašená liščata. Děsil je pach lovcova batohu, i to jak panter zařval. Poznala že volá jejich mámu a byla o to více vystrašená, že se neozvala. "Kde může být?" Přemýšlel panter na hlas jako by se ptal liščat. " Mno buď šla domů a nebo pomalu za panterem. Měla sebou jedno ze svých mláďat a tak nemohla jít moc rychle. Ale i kdyby šla opravdu za nim k trati, tak už musela zjistit, že tam jeho stopa končí a vrátila by se s malým lišáčkem domů. Jo, to se asi stalo. A nebo se sebrala a šla rovnou domů, do své nory a tam bude čekat, zda se jí s otatními dětmi panter vrátí. Panter si v duchu počítal, kolik dní jim trvalo dojít až sem. Kdyby lovce neustále nezdržovali, tak to byly dva denní pochody. S liščaty má před sebou tak čtyři, možná pět. Znovu se zoufale rozhlédl. Pokud něco nevymyslí, tak může liška odejít definytývně pryč. Noru má po nájezdu lovců rozbořenou a není tam již bezpečno proti lidem, ani proti dravcům. Pohlédl opět na batoh a pak jej něco napadlo. Hrábl po batohu prackou a chvilku ho zkoumal. Nakonec se do silné látky zakousl a silně trhnul. Ozvalo se křupnutí a dno batohu povolilo. vysypal celý obsah na zem a vítězoslavně zničený batoh položil vedla do trávy. Pak vysvětlil liščatům, aby si vlezla do botohu. Moc se jim to nelíbilo, ale nakonec je přesvědčil. Opatrně stiskl oba konce odtržené látky svými zuby k sobě a zatřepal hlavou, zda budou držet. Liščata uvnitř vypískla, ale provizorní pytel držel. Panter již na nic nečekal a vyrazil jako střela k liščímu doupěti. Hnal se k říčce a pak zbytek dne podél jejího břehu. S prvním soumrakem vběhl na palouk, kde bývala liščí nora. Tam spatřil sedět Lišku, nad malým lišáčkem stočeným do klubíčka. Z posledních sil došel k lišce a položil na zem batoh s liščaty. Ta se vyhrnula ven a vrhla se rovnou k mámě. liška se nedokázala pohnout. Když se panter dlouho nevracel, vzala do zubů své poslední mládě a vydala se ho hledat. Došla až ke kolejím a tam stratila stopu. Došlo jí, že panter odjel v tom vlaku. A myslela si, že ho již nikdy neuvidí. Měla za to, že ho lovec ve vlaku znovu uvěznil a nebo zabil. Vrátila se ke své zbořené noře a tady se rozhodla pár dní počkat. Třeba se stane nějaký zázrak a panter se přeci jen vrátí. Vždy nesnášela plané naděje, ale tentokrát se k té naději uplnula celým svým srdcem. Snažila se neslyšet rozum, který jí říkal, že nemá smysl snít o takové hlouposti. Že by měla odejít a najít si jinou noru a jiného lišáka. Přesto neposlechla co jí rozum říkal a spolehla se na své srdce. A teď se před ní rozhrnulo křoví a na palouk se vypotácel ten veliký panter. Vypadal, jako by celý den běžel a že každým okamžikem padne. Pak upustil na zem jakýsi balík lidské látky a z něj se vyhrnula její další tři mláďata. Okamžitě se jí do očí nahrnuly slzy. Plakala štěstím a líbala své drobečky na čenichy a ouška a čechrala jim srst a máčela je svými slzami. "Děkuji, děkuji ti. Moc děkuji..." Šeptala celou dobu. Pak si otřela oči a pohlédla na pantera. Dva kroky od ličí rodinky ležel na boku černý panter s šedivějící tamou a tvrdě spal. Liška se zvedla a došla k němu. Nejprve ho očichala a pak se k němu natáhla a opřela si záda o jeho břicho. Malá liščata bez váhání následovala svou matku a přitiskla se k hřející černé, srsti starého pantera. Za chvilku se nad paloukem definitivně setmělo a rozhostilo se ticho....

Sen...

17. dubna 2011 v 16:58 | Vítr |  Diary


Jsem strašlivě unavený. Po celodenní akci, mne bolí každičký sval a sotva se hýbu. Na tenhle druh únavy mi nepomáhá ani horká sprcha. Spíše na opak. Cítím jak mi po těle stékají praménky horké vody a uvolňují zatuhlé svaly.S uvolněním mizí bolest, ale zvětšuje se únava. Ze sprchy vycházím již v polospánku a ještě mokrý se natáhnu jen tak na postel. Slastně se rozvalím. Zavírám oči a pokouším se usnout. Jsem však příliš přetažený a hlava plná zážitků, mi promítá obrazy z dnešního dne. Znáte ten pocit, kdy se ván chce strašně spát, ale nakonec nemůžete zabrat? Tak přesně tak se momentálně cítím. Z únavy se mi mírně motá hlava a houpe žaludek. Mám pocit jako by se semnou houpala postel. Tak nic, říkám si, vstanu a vezmu si na pomoc knížku. Vždy to tak dělám, když nemohu usnout. Pak otevřu oči a chvíli nevěřícně koukám, na to co vidím. Nade mnou se klene vysoké, neuvěřitelně modré nebe plné jasné, sluneční záře. To mírné houpání a kývání co cítím, nezpůsobovala závrať z únavy, ale příjemně hřejivý příboj, narážející v drobných vlnkách na bílý, nádherně jemný písek široké, stromy lemované pláže. Udiveně si prohlížím nekonečné moře a snažím se pochopit, kde jsem se tu vzal. Usměji se. Jasně je to jen sen. Co jiného, nakonec se mi povedlo usnout a zdá se mi takový, nádherně bláznivý sen o moři a sluncem zalité pláži. Pak, se za mnou ozve zvonivý, dvouhlasný smích. Udiveně otočím hlavu a vidím már metrů nad sebou, svou divokou vílu a princezničku. Pinkají si velkým, květovaným, nafukovacím míčem. Na kůži se jim třpití kapičky mořské vody . Už se ničemu nedivím, je to jen sen. Ani tomu, že jsme opět spolu a ani tomu, že jsou obě nahé jako já. Všimly si, že je pozoruji a přestali si hrát s míčem. Opuštěný míč se pomalu zkutálel k moři, kde si sním pohrává příboj. Vše je tak neuvěřitelně živé, že neodolám a naberu do dlaně trochu mořské vody a přiložím ji ke rtům. Rychle vodu ohazuji a prskám, jak je strašně slaná. Opět se ozve veselý smích obou sladkých dívek. Podívám se po nich a vidím, že již stojí těsně u mé hlavy. Drží se za ruce a v očích jim jiskří veselý smích. Pohled takto od země vzhůru, na jejich zadýchaná, nahá těla je úžasný. Vidím jejich dlouhé hohy, klíny a bříška a vzdouvající se ňadra. Jsou nádherné. Cítím jak únava kamsi odplouvá a pociťuji neodolatelnou touhu po jejich polibcích. Vztahuji své paže a chytám obě dívky pod koleny. Pak stačí jen trhnout a obě leknutím zapiští a už sedí vedle mne v jemném, prohřátém písku pláže. Smějí se a cákají na mne mořskou vodu . Oplácím jim stejně a ony se smějí a vískají a pak se zvadnou a utečou mi do moře. Když jim voda sahá po pás, tak se otočí a mávají na mne, abych se přidal. Vyskočím a běžím dokud to jde a pak skočím do vln a plavu kolem nich. Přidají se a plaveme podél pobřeží, za malý cíp písku vybíhající do moře. Je zde další nádherná, bílá pláž a na kraji palmového háje stojí malá dřevěná chatka, s velkými okny beze skel. Jen barevné látky jako závěsy a palmové rohože. Jsem udiven a chci se zeptat dívek, kde to jsme, ale opět se chytají za ruce a utíkají k chatce. Dobíhám chvilku po nich. Každá si zatím obtočila kolem svých, nádherných boků dlouhý pruh jemné látky. Plné velikých, barvami hýřících, tropických květů. Horní polovinu těla si nezahalují. Jen se přizdobily náhrdelníky z drobounkých mušliček a korálků. Sedly si na zem k nízkému stolku plnému ovoce a uzobávají od každého. Vzájemě si podávají sousta do úst a já toužím po stojanu s plátnem, barvách a šťetci. Ten pohled mne strašně uchvacuje a zároveň dojímá. Uvědomuji si opět, že to je jen sem a poklekám na palmovou rohož. Pak si každá nabere do dlaní kousky ovoce a přesouvají se ke mě. Dívám se jim do zářících očí a pociťuji nejistotu. Ačkoliv je to jen sen, vím, že jsou jisté hranice, za které bych neměl jít. Přezto se nebráním když mne začnou pomalu vkládat sousta sladkého, šťavnatého ovoce do úst. Po každé když sousto polknu, jedna z nich se nakloní a políbí mne. Pociťuji silné neodolatelné vzrušení. Cítím jak se začínám červenat. Ty dvě se na sebe podívali, jedna v očích nevyřčenou otázku. Druhá se jen usmála a kývla. Pak si neuvěřitelně pomalu sundali své mušličkové šperky a odvinuli si vzájemě sukně. Hltám pohledem každý jejich pohyb a cítím jak se celý chvěji, jako v horečce. Pak opět poklekají ke mě a jejich polibky nabýrají na vášnivosti. Dotýkáme se sebe na vzájem a svět se mi rozplývá ve výru barev a pocitů plných neuvěřitelné, spalující vášně. Po nějaké době ležím na podlaze a na každém rameni mi usíná jedna z dívek. Opět cítím jak se mi únavou klíží oči. Trochu se bráním spánku. Vím, že až opět otevřu oči, tak budu opět doma ve své posteli a mě se nechce opustit tu nádhernou pláž. Nakonec stejně usnu. Teď sedím u kompu a píši o tom co se mi zdálo. Píši a chvílemi se zarazím a poslouchám, zda zdáli nezaslechu mořský příboj, šumění lehounkého vánku v palmových listech a veselý, bezstarostný, dívčí smích.....

pro Slunečnici....

14. dubna 2011 v 22:05 | Vítr |  Útržky...

Třpytivý šíp proťal vzduch a zabořil se do jejího srdce. Dívka se lehce zadrhla v půli slova a svět v jejích očích, získal jasnější barvy.
Starý amor, sedící v nedaleké koruně stromu, si pochvalně mlaskl. Zaučoval nováčka do svého řemesla a tiše si říkal, že tentokráte je to vynikající střelec. Nevyplýtval zatím jediný ze třpytivých šípů. Všechny našli předem určená, lidská srdce.
Dnes byl poslední den výcviku mladého amora a starý se mu chystal zdělit jedno z největších tajemství vesmíru. Zdělit tajemství a sním předat obrovskou odpovědnost. Věděl jak bude zmatený, až mu to tajemství poví. Už po tisíc let říkal nováčkům v poslední den výcviku, o tomto tajemství a doposud nepotkal jediného, který by se s tím netrápil. Až tento vypadal, že tajemství unese a pochopí. A starý amor si konečně odpočine.
Povzdech si. Pak se ale zarazil, "počkám zda se zeptá" pomyslel si starý amor a pozoroval dychtivý výraz mladého.
Te již měl založený šíp a prsty se mu nadšením chvěly na tětivě luku. Kůži na pažích měl napjatou pod mohutnými svaly a přebíhali mu po ní jemné záškuby, jako na kůži mladého, divokostí nabitého hřebce. Nakonec to mladý amor nevydržel a zeptal se.
"Teď toho muže co s dívkou hovoří a zasněně jí hledí do očí?"
Starý se usmál a v duchu mladého pochválil. Vážně je dobrý, všiml si že tomu muži něco neobvyklého vyzařuje z očí. Jen nemá ještě dost zkušeností, aby poznal hlubokou bolest. Pak položil na rameno mladého amora dlaň a pravil mu.
"Skloň svůj luk a povol tětivu, již nebudeme střílet."
Mladý udiveně uposlech.
Bylo vidět, jak se v něm mísí pocit odpovědnosti a nevůle se zvědavostí. Nakonec promluvil ke svému učiteli.
"Vždy jste mne upozorňoval na to, že když dvě srdce co cítí jistou náklonnost dosáhnou dost blízko k sobě tak mám střelit svým šípem, nejprve jedno a potom i druhé a probudit v nich plamen lásky. Také jste mne učil, že pokud se mi nepovede střelit i druhé srdce, bude se to první trápit marnou láskou a tak je třeba dohledat uniklého partnera a chybu napravit. A teď mi říkáte, že jsem probudil lásku v srdci něžné dívky a do mužova srdce ji zanést nemám? Vždyť to byly jeho oči do kterých se dívala, když ji zasáhl můj šíp! To nesmím dovolit! Tak spanilá a ušlechtilá dívka má poznat tu nejkrutější bolest neopětované lásky? Proč? Proč jste tak krutý?"
Mladý amor doslova hořel spravedlivým hněvem a opět se pokusil natáhnout luk. Starý se smutně usmál.
"Počkej, vysvětlím ti to. Je to součást zkoušky. A také je tu jisté odvěké tajemství, které je s tím spojeno a které musíš znát."
Pohlédl opět k páru mladých lidí pod stromem.
Dívka klopila své předlouhé řasy a lehce se rděla. Muž se díval zasněným pohledem, ale zkušené amorovo oko vidělo, že ten pohled směřuje do mužových snů a minulosti. To co dívka považovala za projev citů k ní samé, byl pouze projev přátelské náklonnosti, od mala vštěpovaná úcta k ženám a galantnost.
Amor se otočil zase ke svému žáku.
"Dobře se dívej a uč. Pozoruj toho muže a sleduj barvu jeho srdce. Sleduj příznaky a barvy citů co z něj prýští.To co vidíš je také láska."
Mladý amor se zahleděl a ve své neobvyklé bystrosti si všiml, co se mu snaží jeho učitel ukázat. Ano, již vidí rozdíly, i společné znaky jež ho zmátly. Tak proto si myslel, že Ti dva k sobě patří.
Polila jej hrůza. Co to provedl? Nechal tu chudinku, aby se zamilovala do... zarazil se, do čeho vlastně? Co je to za podivnost v mužově srdci? Tolik síly a energie. A přeci to nevypadalo jako láska. Aspoň ne taková jakou mu doposavad jeho učitel ukazoval.
"Co je to? Co to má ve svém srdci? Tu barvu neznám."
Zeptal se mladý amor. Starý se usmál.
"Lásku. Samozřejmě také lásku. Co jiného. Jenže k někomu jinému."
Mladý mu skočil do řeči.
"Ale to bych poznal podle barvy a záře a jiného světla kolem jeho srdce!"
Starý zakroutil hlavou nad nedočkavostí mládí.
"Ale je to přese všechno láska. A troufám si říci, že asi nejsilnější ze všech druhů lásky. Její hlubokost se dá jen velmi těžko měřit a její bolest také."
Mladý si poposedl.
"Bolest?"
"Jistě," odvětil starý "bolest. Je to totiž láska neopětovaná. Láska co ten postižený cítí k jiné osobě, která ho prostě nemiluje. Důvody bývají různé. Třeba opět láska k jiné osobě. Tato dívka bude na vždy milovat toho to muže a on bude na vždy milovat zcela jinou ženu a oba budou na vždy trpět a snít a nesmyslně čekat. Stane se, že si možná každý najde někoho s kým bude žít a bude si myslet, že ho miluje. Ale někde uvnitř, tam dole v těch největších hlubinách to bude ukryto, ten nenaplněný cit, ta marná láska. A ve chvílích smutku či slabosti, se ozve. Bude stačit třeba jen padající list ze stromu a připomene jeho srdci okamžik, kdy byl šťasten."
Mladý amor se třásl hrůzou po celém těle.
"Tak to jsem spáchal ten nejtěžší zločin. Nemohu být amorem a nést takovou odpovědnost po této věrolomné chybě!"
Po tvářích mu začali kanout slzy. Starý amor se podíval ke slunci.
"Netrap se tím, zkoušku jsi již dávno složil. Jsi přijat a dnes je vlastně první den tvé služby. Napadlo tě někdy jak to funguje?"
Řekl a ukázal vzhůru. Mladý zmateně vzhlédl.
"Jak funguje co?"nechápal.
"Přeci hvězdy, planety, déšť, bůh, mi, naše šípy. To jak funguje. Prostě vesmír. Napadlo tě to někdy?"
Mladý amor se cítil zaskočen. Proč jej starý dál zkouší, když prý zkoušky již udělal? Přes to z úcty ke svému učiteli odpověděl.
"Ne nepřemýšlel sem o tom. Ale myslím, že právě bůh to vše řídí. To on dává vesmíru směr a tvar."
Starý se zatvářil nespokojeně a s naléhavostí v hlase se ptal dál.
"Jistě to je všechno pravda, ale jak to funguje. Jak! Jaký to má pohon? Co je ta nesmírná síla co se vším hýbe? Co dává bohu možnost to vše řídit."
Mladý se usmál.
"To je přeci jednoduché, přeci láska!"
Na jeho tváři se rozlil vítězný úsměv. Byl pyšný jak to tomu starci ukázal. Ten si odkašlal.
"Myslíš? Ale říkal sem ti, že láska se živí láskou. Pokud chce někdo, aby mu náš dar vzkvétal a sílil, tak jej musí přiživovat láska jeho partnera. A pokud to tak je, tak co zbude na fungování a běh vesmíru? Co dá zpěv do hrdel slavíků a lesk barvám duhy? Láska žije z lásky a tím ji také stravuji. Vím, a zase vytváří, ale jen pro to aby byla opět použita jako pokrm pro druhou polovinu té samé lásky a tak to jde pořád dokola. Dokud lidé nezemřou a nebo dokud jeden z nich nepřestane tu druhou polovinu lásky živit svou láskou. Ta druhá pak jen dává a dává a nakonec vysílením zhyne."
Mladý amor se začínal nudit. Proč jej obtěžuje ten staroch obecnými poučkami, které se učil na počátku výcviku? Starý amor ignoroval mladého znuděný výraz a pokračoval.
"Tak že tento druh lásky vesmír nepohání, že? Neměl by na to sílu. Nemohl by dát dost energie do pučícího listí ani dost vůle pramínkům vody, aby prorazili skálu a vytryskly vesele na svět."
Mladý amor zpozorněl, tohle byla pravda.
"Tak co tedy zbývá?" Ptal se dál starý.
Mladý pohlédl k páru pod stromem a údivem mu poklesla čelist.
"Neopětovaná láska? To je ta síla? To není možné! To je strašně nespolehlivé. Co když budeš vynikající učitel a já geniální žák? To se pak vesmír musí zákonitě nedostatkem tohoto druhu lásky zastavit! To přeci nejde, to by byl konec všeho. Jen smrt je nehybná a tedy pokud by se vše zastavilo, tak by musel zákonitě přijít konec světa i vesmíru...i nás!!"
Mladý amor byl vyděšený a do mysli se mu vkrádal podivná myšlenka. Byla tak v rozporu se vším co znal a co ho doposavad učily, že jí zase zapudil na okraj mysli. Starý amor se rozhlédl po světě.
"Ano jsi opravdu bystrý a věřím, že už ti dochází pravý smysl naší práce. Vidím, že se tomu ještě pořád zdráháš uvěřit, ale je to tak. To je to největší z vesmírných tajemství. To palivo všehomíra a jiskra božskosti co hýbe světem. Je to nenaplněná a neopětovaná láska. Bez její hloubky a nezměrné touhy, bez té energie jež prýští ze zraněných srdcí by tento vesmír nemohl přežít. Nenarostlo by jediné stéblo trávy, jediný, růžový, okvětní lístek. Nezaleskla by se kapka rosy v slunečním paprsku. Celý svět by postupně ztratil své jásavé barvy a sladké ovoce by pozbylo své chuti. Vůně by se vytratily do neznáma a světlo hvězd by zesláblo a zmizelo na dobro. Svět nedokáže přežít bez bolesti ztrápených milenců, bez bolesti z odloučení nebo neopětování citů. Vždyť jaká touha je mocnější, nežli touha ženoucí básníky na křídlech bolesti až ke hvězdám? Co je silnější nežli touha po srdci druhého člověka? A kam jde podle tebe mladý amore tahle láska? Teď to již chápeš. Vidím to na tvé tváři i na tvých očích. Dnes jsi doopravdy dospěl. Dnes ti byl předán úkol. Od dnešního dne ty, musíš hnát a krmit to soukolí vesmíru. Ode dneška je tvým úkolem hledat ten nejryzejší cit a svými šípy jej směrovat do náruče marnosti, smutku a bolesti. Od teď jsi ty ten kdo určí kdy zanikne tento svět, ten jenž drží ve svých dlaních lidská srdce a určuje kolik jich musí nechat šťastných a kolik jich zranit na vždy. Já dnes odcházím na odpočinek. Až za tisíc let, budeš učit svého nástupce, tak mu nezapomeň říci o tomto tajemství."
Mladý amor seděl nešťastný na stromě a pozoroval muže s dívkou pod sebou. Pak pohlédl na starého amora a s poslední nadějí v hlase se zeptal.
"To opravdu nemají naději? Jsou to přeci lidé, ti se vzpírají osudu. Je to jejich přirozenost."
Starý spatřil bolest ve tváři mladého amora a slitoval se nad jeho zoufalstvím.
"Víš, jednou nebo dvakrát jsem to za těch tisíc let spatřil. Potkala se taková dvě marně milující srdce a podařilo se jim najít nepatrnou cestičku k sobě. Vlastně nikdy úplně nezmizela touha po nenaplněné lásce, ale dokázali většinu své bolesti předat tomu druhému, nakrmili svá po lásce prahnoucí srdce vzájemně svou bolestí a zvítězili nad svým smutkem. Ano párkrát sem to zažil....
A víš co? Ptákům pak na čas života těch milenců, přibylo pár líbezných tónů do jejich písní a duze jemná stříbřitá krajka.
Na starých obrazech ji můžeš spatřit do dnes....

Den čtvrtý

14. dubna 2011 v 9:12 | Vítr |  Džungle


Ranní světlo zastihlo oba lovce již na cestě. Starší muž donutil svého mladšího kolegu, aby vstal ještě za tmy a došel se do řeky umýt. Pak mu pomohl zabalit a přehodil si přez rameno pytel s liščími mláďaty. Hodil na oheň hrst dřeva a vyrazili. Panter se probral a pozoroval planoucí světlo ohně. Plameny šlehaly vysoko, lovci nejspíš vstávají. Pohlédl na spící lišku. Včerejšek pro ni musel být velmi těžký. Tak blízko ke svým mladým a nakonec zase o vše přišla. Panter se rozhodl, dnes lovce dožene a vezme jim mladé. Plameny stále šlehaly výš a výš. To bylo divné lovci nikdy zbytečně nerozdělávali takový oheň. Pomalu se začal přibližovat k palouku s ohněm. Konečně viděl na místa, kde lovci spali. Došlo mu, že ho opět převezli a vztekle zařval. Liška vyskočila na všechny čtyři a zděšeně se rozhlédla. Viděla pantera mezi stromy a rozeběhla se tam. Zastavila vedle něj a chvilku se nechápavě rozhlížela. Pak pochopila, co se stalo. Na nic už nečekala a vyrazila po stopě prchajících mužů. Panter znovu zařval. Tentokrát mnohem silněji a déle. Džungle stichla, každé zvíře široko daleko vědělo, že je zde panter a že jde lovit a také, že je velmi rozlobený. O kilometr dál, se při tom zvuku zatřásl mladší lovec strachy. Zastavil a s puškou v ruce, se začal pomateně rozhlížet. Starší muž pochopil, že to pro druhého lovce byla poslední kapka a přišel strachy o zdravý rozum. Pomalu k němu došel. "Musíme jít. Musíme dohnat vlak. Tam na nás už žádné zvíře nemůže." Šílený muž se nechápavě podíval na staršího lovce a pozvedl proti němu pušku. "Ne jdi sám já tu musím zůstat a zabít toho démona. Není to zvíře vím to. Včera mi šeptal, že mne zabije, ale já tu na něj počkám a zabiji jej sám." Starý lovec pokrčil rameny, otočil se a odešel. Asi po deseti minutách rychlé chůze zaslechl za sebou výstřel a nelidský křik smýšený řevem šelmy. Dal se do běhu. Po pár krocích se zstavil a rychle rozvázal pytel vylovil jedno lišče a položil je opatrně do trávy. Schodil ze zad batoh se svými věcmi a na rameno si hodil jen pušku a zbytek mláďat. Pak se dal do zběsilého běhu. Věděl, že mu v zádech běží smrt.
Panter s liškou běželi po čerstvé stopě. Šíleného lovce si všimli na poslední chvíli a doslova ho porazili. Stačil jen jednou vystřelit kamsi do větví stromů. Svými zvířecími smysly vycítili, že lovec přišel o zdravý rozum a ve svém stavu je nebezpečý jako zraněná šelma. Panter se na něj vrhnul a doslova ho roztrhal na kusy. Jako by též zešílel, jako by se mstil za ta léta věznění a za svou ztracenou družku a děti. Pak se vydal za liškou, která zatím sledovala stopu posledního lovce. Dohnal ji ve chvíli, kdy spatřila lovcův batoh a vedle něj malého lišáčka. Štěkla radostí a začala pištět a volat ostatní děti. Jenže nikdo jiný se neozíval. Bylo jasné, že je tu maličký sám. Panter se zastavil a očichal ho. Liška výhružně vrčela, ale jen potichu. "Kde jsou ostatní? Říkala si, že jsou čtyři?" Zeptal se panter. Liška se zmateně rozhlížela a krčila rameny. Ještě několikrát zkoušela volat ostatní liščata, ale nikdo se neozval. Panter se vydal po lovcově stopě a po pár metrech zjistil, že liščata tu nikde nejsou. Vrátil se ke své společnici, která zatím hlídala malého lišáčka. Dívala se na pantera se zoufalou otázkou ve tváři. Panter jen odvrátil zrak a zavrtěl hlavou. "Vzal je sebou a tohle tu nechal. Ví, že budeš volit mezi tím nechat tu malého dravcům na pospas a nebo bojem o zbytek mláďat." Lišce se zalily oči slzami. "Počkej tady!" řekl panter a vyrazil po stopách do lesa. "Vrátím se!" Slyšela jej volat ještě liška. Panter se hnal po lovcových stopách další dva kilometry. Podle pachu poznal, že lovec je někde kousek před ním. Když se náhle ozval vysoký, táhlý hvizd. Panter ten zvuk poznal, kdysi jako malé kotě jej převáželi vlakem a tohle byl jeden z výrazných zvuků, co si z té cesty pamatoval. Pokusil se ještě zrychlit, ale byl již značně unavený a cítil bolest ve svalech na tlapách. Pak najednou džungle končila. Jako by jí někdo odřízl nožem. Šelma se prudce zarazila. Před panterem byl příkop a nevysoký hliněný val a na něm na kolejích stáli dřevěné vagóny. Vlevo dýmala a hvízdala lokomotiva. Od kol se jí valila pára a ocelová táhla se začínala pomalu hýbat. Pochopil, že je pozdě. Lovec i s liščaty byl ukrytý ve vlaku plném lidí. Panterovo srdce zalilo zoufalství. Ten na kom mu záleželo, bude nešťastný a zklamaný. A jen jeho vinou. Vlak znovu zahvízdal a ozval se zvuk zvonce. Pak se vagóny pohnuly a pomalu začly odjíždět z nádraží. Na konci vlaku jel nízký vagón s nějakými bednami. Spíš plošina. Panter se díval za odjíždějícím vlakem a poprvé si na plno uvědomil, liška své mladé už nikdy neuvidí. A také mu došlo, co jsou ty podivné pocity, co mu zaplavují hruď v její blízkosti. Pak se v něm něco zlomilo. Vyrazil za odjíždějícím vlakem. Několika dlouhými skoky dohnal poslední vagón a skočil na něj. Zaryl drápy do dřevěné plošiny a z těžka oddychoval. Vlak nabral na rychlosti a divoce se na špatné trati otřásal. Panter přelezl přez naložené bedny a došel k poslednímu vagónu. Netáhl se oparně přez mezeru mezi vagóny a jednou tlapou se opřel o práh dveří. Druhou do nich vší silou udeřil. Dveře se s rachotem rozlétli. Panter se ušklíbl. "Jo ještě mám trochu sil." A vešel do vlaku. Poslední vůz měl uzavřená kupé. Ale bylo vidět skrze zasklená dvířka, že jsou všechna volná. Na druhé straně měl s dveřmi problém. Byly zamčené a odolávali jeho pokusům je otevřít. Rány nakonec přilákali průvodčího. Otevřel dveře a spatčil velikou černou šelmu. Nejprve se vyděsil, ale pak si všiml masivního obojku s kovovými, ozdobnými plechy. Vydechl si a zamračil se na pantera. "Koukám, že si tě tu nějaký cestující odložil a tobě se to nelíbí. A samozřejmě jedeš na černo. Nikdo za tebe totiž hochu nezaplatil přepravné. No ty si pána jistě najdeš. Tak pojď a ukaž mi ho." Pak ustoupil stranou, aby černá kočka mohla projít. Panter sice nerozuměl, co mu říká, ale některá lidská slova chápal. Třeba slovo pojď, znal z klece. Poněkud nejistě prošel kolem modře oblečeného muže a pro jistotu tiše zavrčel. Ten se jen zasmál a plácl pantera po zadku. "Jen se neboj a jdi!" Panter se rozhodl, že bude toho podivného člověka ignorovat. Necítil žádný strach z onoho muže a ani nebezpečí. A navíc mu došlo, že mu ten člověk otevře i další vagóny. Pomalu prošli vozem a průvodčí postupně orvíral všechna kupé a nechal pantera nahlédnout. Ten hledal samozřejmě lovce, byl překvapen reakcí lidí. Většinou byli vyjevení, ale po průvodčího vysvětlení se uklidnili. Některé děti škemrali na svých matkách zda si můžou neobvyklého cestujícího pohladit a dokonce mu dávali kousky svých jídel a bonbóny. Panter byl překvapen chováním lidských samiček a mláďat. Trochu mu lezlo na nervy jejich pištění, ale na druhou stranu ty dobroty, co mu dávali za to stáli. Dostali se takto do polovice třetího vagónu, když panter zvětřil lovcovu stopu. Tiše zavrčel a vyrazil vpřed. Průvodčí se za ním rozeběhl. U jednoho kupé se panter zastavil a čekal až mu průvodčí otevře. Seděl tam jediný muž. Na protějším sedadle ležela puška a starý pytel. Průvodčí odstrčil vrčícího pantera odedveří a vstoupil do kupé. "Pane vy jste nezaplatil za přepravu svého zvířete!" Okamžitě ostře vyjel na lovce. Ten se udtveně podíval na průvodčího a pokoušel se bránit. "Já přeci nastupoval na poslední chvíli a hlásil jsem, že musím doplatit lístek. A vy jste nic nenamítal. Jenže si mne opak vyhledáte. A ty malá liščata přeci nejsou takové zavazadlo, aby se za ně muselo platit zvlášť." Průvodčí byl zmatený. "LIščata? Pane nedělejte si ze mne legraci, ta číča si vás našla sama!" teď se zatvářil zmateně lovec. Nechápal o čem průvodčí mluví. Pak náhle zbledl jako stěna. Průvodčí se až lekl. "Stalo se vám něco pane? Nechtěl sem na vás být tak přísný omlouvám se. Ale ten váš mazlík dělal v zadním vagónu pěkný rámus a rozbil tam jedny dveře a to někdo musí uhradit." Pak ustoupil ze dveří a pustil do vnitř pantera. Ten vklouzl do kupé a bez jediného varování skočil na lovce. Ten se pokusil sáhnout po pušce a panter se mu zakousl do ruky. Lovec vytáhl z opasku nůž a pokusil se pantera bodnout do krku. Vzápětí pochopil, proč v džungli přežil panter jeho střelu do krku. Nežli se stačil lovec rozpřáhnout k další ráně ozvalo se odporné křupnutí kostí a jeho ruka odkousnutá v zápěstí odpadla na zem. Lovec konečně začal řvát a sekl ještě jednou po útočícím panterovi. Čepel nože se svezla po jeho žebrech a zanechala za sebou krvavou stopu. Panter sekl tlapou ozbrojenou ostrými drápi po lovcově břichu a rozpáral jej od krku po opasek kalhot. Lovec se zhroutil na zem a chvíli se válel ve vlastních vnitřnostech. Panter se chvíli díval, jak muž umírá. Pak vyskočil na sedačku a jemě sejmul z háku pytel s kňučícími liščaty. Pak se otočil na zkoprnělého průvodčího. Ten o krok ustoupil. "No tak hochu mi jsme přeci kamarádi, ne? Mě neublížíš viď? To asi nebudou liščata v tom pytli, to asi budou tvoje mladý." Průvodčí se snažil mluvit klidně a při tom se natahoval k signalizaci do lokomotivy. Opatrně zatáhl za šňůru a vlak se skřípotem a pískáním začal brzdit. Panter seskočil ze sedačky a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Pak se protáhl kolem průvodčího a došel k nejbližším dveřím. Vlak konečně zastavil. Panter se otočil na průvodčího a zahleděl se mu do očí. Ten se k němu váhavě přiblížil. "Tak dobrá, já ti otevřu, ale né aby si mne kousnul." Bručel průvodčí. Pomalu došel ke dveřím otočil kliku a otevřel dveře. Panter se zavrčením vaskočil z vlaku a rozhlédl se. Průvodčí si sedl z těžka na schůdky a sundal si čepici. Pozoroval jak se panter s pytlem v zubech vydal lehkým klusem podél vlaku k džungli. Po chvíli mu veliká kočka zmizela z očí. K průvodčímu přišel strojvedoucí a ptal se ho, co se stalo a proč zastavil vlak. Průvodčí se na něj podíval a pak mu došlo, že neví co říci. Pravdu mu nikdo neuvěří.

Den třetí

12. dubna 2011 v 23:00 | Vítr |  Džungle


Hlad pantera vzbudil ještě za šera. Slunce bylo již těsně za obzorem a chystalo se v podobě krvavě rudých červánků ke své pouti oblohou. V noci se párkrát probudil a cítil na hřbetě teplo liščí kožešiny. Teď však lišku nikde v dohledu neviděl. Zmateně vyskočil na nohy a očichával zem okolo. Našel čerstvé stopy, mířící k řece. Tiše se po nich vydal. Pak ji uviděl a zastavil se. Liška stála na mělčině a hleděla do vody. Očividně pozorovala v kalném ranním světle svůj odraz. Panter tiše zavrněl, aby ji upozornil, že je tady. Ohlédla se. Opravdu mu ta jizva bude slušet. Napadlo ji. Došla ke břehu. "Jdeme lovit?" Panter zavrčel na souhlas a strčl tlamu do vody. Chvilku hltavě pil a pak se pustil do hloubi džungle. Liška jej z boku sledovala. Všimla si, čerstvého lesklého škrábance na kovovém plátku jeho obojku. A napadlo ji, že je to vlastně ironie. Jeden člověk mu to dal, aby jej připravil o svobodu a nevědomky jej tím zachránil před jiným, který ho chtěl připravit o život. Panter se zastavil a očichával sropy divokých prasat. Liška si všimla žáby ve vysoké trávě. Rychle po ní skočila a zakousla jí. Pak se i s žábou v tlamě otočila k panterovy. Culil se na ni a oči mu vesele svítily. "Co je?!" Štěkla po něm, až jí mrtvá žába vypadla z tlamy. "Nic." Odvětil panter klidně, nevšímaje si jejího vzteku. "Jen mne tak napadlo, jak by to vypadalo, kdybych ty tvé drobečky učil lovit já. Jak skočím elegantně na žábu či šneka a pak si znechuceně toho nebohého živočicha dloubu ze srsti mezi prsty." Liška vyprskla smíchy. "No jo." Smála se a povídala dál. "A nebo by nastoupili před pětkrát větší prasnici a snažili se jí vysvětlit, že ji jdou ulovit, že je to tak otec učil." Najednou se oba zarazili a smích je přešel. "Hlouposti." Řekl mírně panter. "Sežer tu žábu a jdeme pro něco výživnějšího." Liška spolkla malou žábu na dvě kousnutí a vyrazila za panterem. "Drž se raději kus za mnou, jsme již blízko." Upozornil jí. Pak si lehl na břicho a začal se plížit. Liška navětřila pach divokých prasat a slyšela též jejich chrochtání a čvachtání, jak si užívala ranního válení v bahně. Pak jí panter zmizel v křoví. Nechtěla mu pokazit lov, ale zmáhala ji zvědavost. Opatrně se plížila za zvuky prasat. Pak zkončila tráva a bylo vidět malé kaliště na břehu úzkého potoka. Asi dvanáct dospělých prasat a nespočet malých selat se to porůznu povalovalo a pobíhalo. Liška přemýšlela, jak se tam panter hodlá nepozorovaně dostat. Ze starších prasat šel docela strach a jejich zuby vypadaly nebezpečně. Pak se z větví nad potokom snesl černý blesk. Jedno ze starších selat kviklo a panter s kořistí v tlamě skokem zmizel v houští. Prasata spustila divoký kvikot a chrochtala vzteky. Liška jim moc nerozuměla, ale pochopila, že nadšená nejsou a tak se tiše odplížila zpět na místo, kde ji panter zanechal. Už tam na ni čekal. Žvýkal prasečí maso a tvářil se velice spokojeně. "Tak jak se ti to líbilo?" Zeptal se lišky a prackou posunul sele směrem k ní. Liška očichala maso. "Ty sis mne všiml? To je dobré v té rychlosti. Ten skok, to bylo dobré a ta finta, jak lezeš po větvích až nad kořist, to je také moc dobré." Pak se zakousla do masa. Spokojeně zafuněla. "A tohle je také moc dobré." Panter cítil pýchu na tím, že jej liška pochválila, cítil se moc dobře. Rány ze včerejšího dne jej sice pálily, ale momentálně na ně nemyslel. Byl sám se sebou spokojený a pochvala jej hřála u srdce. Chtěl dnešního dne stopovat lovce a konečně osvobodit malá liščata. Na druhou stranu si uvědomoval, že pak už lišku zřejmě neuvidí. Bude se věnovat svým mladým a až odrostou, najde si jiného lišáka. Doufal, že pro něj tady v lesích zbyla nějaká milá panteří samička, která mu pomůže zapomenout na tu, co mu lidé vzali. A na zlatavý liščí kožich. Liška se krmila a pozorovala panterův obličej. Chvilku se po její pochvale tvářil šťastně. Pak bylo vidět, jak o něčem přemýšlí a pak se vyloženě zachmuřil. Moc by ji zajímalo na co myslí. Co mu v té jeho veliké kočičí hlavě poletuje za myšlenky. Připadalo jí však hloupé ptát se na takové věci a nakonec to hodila za hlavu. Konečně se nažrala. "Mě to stačilo, teď ty." Řekla spokojeně panterovy. Očichal zbytek selete a s očividným přemáháním ho dožral. "Tvářil si se jako by ti nechutnalo." Nadhodila liška, když dožral. Panter jen odfrknul a nekomentoval to. Rozvalil se v trávě a zívl. Liška pocítila nával vzteku. "To tu jako chceš chrnět? Nemáme náhodou nějakou práci?" Panter zvedl líně hlavu a pohlédl na soptící lišku. Pak ji opět líně položil do měké trávy. "Kam myslíš, že půjdou? Pokusí se buď vrátit do vesnice na kraji džungle a nebo půjdou podél říčky. Každopádně půjdou nejdříve kolem nás, tak nevím, proč bych se měl tahat s plným břichen za nimi. Stejně ještě spí. Pak se budou balit a jíst a kdo ví, co ještě. Prostě si tu uděláme pohodlí a počkáme si tu na ně. Po té vymyslíme co dál". Liška si ještě broukla pod nos něco o přežraných, líných a tlustých kočkách a uvelebila se v trávě. Po chvíli uslyšela panterovo pravidelné oddychování. Prostě tam usnul.
Lovci se vzbudili až po východu slunce. Hlídkující lovec seděl u vchodu do stanu a krmil malé lištičky kousky syrového masa. Chňapali mu po prstech a spokojeně vrněli nad ranním přídělem potravy. Pak se rozhrnula plachta stanu a vylezli zbylí dva lovci. Sledovali krmení liščat a to jak si spolu hrají. "Opravdu by jsme je tu měli nechat." Pronesl muž, co měl hlídku. "Patří sem, do džungle ke své matce. K tomuto lesu. Celou hlídku sem o tom přemýšlel." Jeho přátelé se tvářili nesouhlasně. "Chceš o tom hlasovat?" Francouz se na ně podíval a pochopil, že by stejně nic nezměnil. Pokrčil jen rameny a šel si zabalit na cestu. Trvalo jim asi dvě hodiny, nežli byly připraveni. S ohledem na to, že jim odešli průvodci, nemohli odnést vše, co přinesli. Museli tu nechat stany a vybyvení na vaření. A také část oblečení. Nakonec se rozhodli, že vše uloží do jednoho stanu a spálí. Nechtěli, aby se ty věci dostali do rukou chamtivých, ustrašených vesničanů. Ti se sem jistě přídou podívat až jim dojde, že nemohli vlastními silami vše odnést. A po mrtvém druhovi tu museli zanechat kompletní výstroj. Sebou berou jen jeho pušku a hodinky. Pro ženu, co na něj čeká doma. Nakonec se rozhodli spálit i část zásob. Když půjdou na lehko, tak do večera budou u trati. A v nejhorším mohou cestou lovit. Obložili plný stan dřevem a větvemi a polili vše zbytkem petroleje. Pak vzali z ohniště hořící větev a stan zapálili. Naposledy se v duchu rozloučili s mrtvým přítelem a vyrazili podél říčky k trati. Mírný vánek nesl ještě dlouho kouř ohně pralesními houštinami.
Pantera vzbudilo liščí, varovné vrčení. Otevřel oči a nasál vzduch plný kouře. To nebyl táborový oheň. Hořelo něco většího, ale necítil ani spálenou trávu, ani čerstvé dřevo. Tak se opět uklidnil. Tohle nevypadalo na lesní požár. Zaslechl štěkot psa. Jistě již lovci vyrazili a neuhasili po sobě oheň. Liška se dívala směrem k říčce. Tam na jejím břehu mezi stromy zahlédli pohyb postupujících lovců. "Co budeme dělat teď?" Otázala se pantera. Panter vyskočil na nohy. Předními se opřel o kmen stromu a prohnul se jako luk. Liška slyšela jak mu zapraštěli obratle. Když se dost protáhl, seskočil na zem a vyrazil za lovci. Liška jej následovala a prskala. Tohle jeho neodpovídání na otázky jí pěkně rozčilovalo. Panter však nevěděl, co by řekl a přišlo mu hloupé mluvit, když je odpověď jednoduše na očích. Co si asi milá liška myslí, že budou dělat? Prostě musí stopovat lovce a čekat na příležitost. Polovinu dne se jim nic vhodného nenaskytlo. V poledne se lovci začali rozhlížet po vhodném místě, kde by se najedli a odpočali si. Nakonec se jim začala pod nohama dokonce bořit půda a zjistili, že břeh po němž jdou se stále více mění v bažinu. Při pokusu o její obejití se dostali tak daleko od říčky, že nebylo jisté kam vlastně jdou a museli se vrátit. Panter s potěšením zjistil, že lovci ztratili tímto pokusem asi hodinu času. To bylo dobré. Pokud si ještě několikrát takto zajdou, mohli by ztratit celý den a on bude mít dost času se jich zbavit. Mohl by zaútočit přímo a byl si docela jist, že by je nejspíš stihl pobít, ale měl by v těle několik dírek po kulkách a umřít se mu tedy rozhodně nechtělo. Snažil se přemýšlet, ale nic kloudného jej nenapadalo a tak se nechal vést lovci a čekal na nějakou příležitost. Když mu došlo, že bažinu nedokáží obejít a budou se muset vrátit, tak je nechal svému osudu a předběhl je křovím okolo. Našel u říčky vhodné místo na přebrodění a vylezl do větví stromu, co se nad brodem skláněl. Lišce řekl ať si sedne někde kus dál a dává pozor až lovci půjdou. "Až poslední vleze do řeky a bude tak ve třetině, tak začni štěkat a kňučet, aby se musel ohlédnout, co se to za ním děje. Rozumíš?" Liška se raději na nic neptala a jen přikývla. Bylo jí jasné, že má panter nějaký plán a něco na lovce chystá. Pak zaslechli štěkot psů a tak zmizeli z cesty. Liška do houští a panter na strom. Po chvíli se přihnali psi. Očichávali zuřivě cestu a úspěšně tak rozdupali veškeré liščí i panteří stopy. Když k nim došli lovci, už tu bylo jen neskutečné bludiště stop psů. Jeden z lovců si stopy pozorně prohlédl. Pak se narovnal a pokrčil rameny. "Nic z toho nevyčtu. Měli bysme ty psy držet na krátko. Očividně je něco rozčiluje a nedokážeme zjistit co, protože zničí veškeré stopy." Jeho partneři však mávli rukou. "Měli bysme se přebrodit a pokračovat rychle v cestě, kdo ví, co tu na nás číhá." Nedal se lovec odbít. Nakonec se ozval jiný. "Určitě přebrodíme, to ano, ale na druhém břehu se utáboříme. Ženeme se půl dne a jsem unavený. Musíme si odpočinout." Jelikož chtěl zabránit další hádce o to, co se bude dělat, tak vstoupil do vody a začal se brodit. Za ním se vrhli psi a druhý lovec. Ten třetí s francouzkým přízvukem jen nechápavě kroutil hlavou a hleděl za svými druhy. Co pak nechápou, že se kolem děje něco neobvyklého? Nakonec se vydal za nimi. Pomalu vstoupil do vody. Byla tak do poloviny stehen hluboká a studená, jako by pramenila v horách. Otřásl se a pro jistotu zvedl pušku nad hlavu. První dva lovci již vylézali na druhý břeh. Tam se otočili a hleděli na třetího lovce, jak se pomalu brodí v prudkém proudu. Pak se z posledních větví snesla černá šelma. Dopadla lovci přímo na ramena a krk. Ozval se slabý výkřik a muž padl pod vahou panteřího těla do vody. Oba lovci okamžitě strhli pušky z ramen a vběhli do vody. Nežli však stačli udělat těch pár pohybů, vynořil se panter z vody a začal plavat ke břehu. Proud zatím unášel nehybné tělo třetího lovce. Najednou si nebyli jisti, co dělat. Nakonec na rychlo střelili za mizejícím panterem a dali se do běhu po říční mělčině. Kus po proudu byl další padlý kmen, kde se tělo třetího lovce zachytilo. Než se k němu dostali, tak byli oba lovci promáčeni až na kůži. Už ve vodě bylo jasné, že je lovec mrtvý. Když jej vytáhli na břeh a prohlédli, zjistili, že má zlomený vaz. Musel být mrtev přesně v tom okamžiku, kdy na něj panter dopadl. Seděli vedle mrtvého lovce a snažili se vymyslet co dál. Na protějším břehu se ozvalo liščí štěknutí a mláďata v pytly se zavrtěla a začla ňafat. Lovci se na sebe nevěřícně podívali. "Chtěl, abysme ty mladé nechali tam na palouku. Uvědomuješ si, že udělat to tak nejspíš žil?" Druhý se na něj nechápavě podíval. "To vážně věříš tomu, že se ta dvě zvířata domluvila a útočí na nás kvůli tomu, že jsme odnesli jejich mláďata? Není poněkud divné, že by měl panter mladé s liškou? A navíc lišáka jsi přeci zastřelil. Říkám ti, je to jen něšťastná náhoda, ta liška cítí mladé a jde za námi. A ten panter, jak sis mohl všimnout je dost starý a může špatně vidět nebo slyšet a tak kromě lidí nedokáže nic ulovit a stal se z něj kanibal. Jako se to stává u lvů a tygrů. Prostě nevěřím tomu, že nechat tu ty vzácné lišky, tak nás přestane pronásledovat!" Druhý lovec nic nenamítal, ale netvářil se moc přesvědčeně. Pak se podíval na mrtvého lovce a zeptal se. "Jak ho pohřbíme? Lopaty zůstaly v ohni." Chvilku přemýšleli a dívali se na řeku. "Nedá se nic dělat. Musíme tu ještě jednu noc přespat. Uděláme oheň a usušíme se. Pak nanosíme kamení a postavíme hrob z kamení. Už jsem to kdysi viděl." Pak se pustili do sbírání dřeva. Po tom, co zaplál vedle mrtvého oheň a oba lovci se usušili, vydali se sbírat balvany podél řeky. Trvalo jim až do večera sebrat potřebné množství kamene. Našli malý dolík nedaleko ohně a tam mrtvého lovce uložily zabaleného v jeho dece. Pak tam naskládali všechny jeho věci a vše zarovnali kamením. Starší lovec pronesl modlidbu a pak se vrátili k ohni. "Jdu spát a ty si vem první hlídku. Až nebudeš moci udržet oči, tak mne vzbuď." Druhý lovec jen přikývl a přiložil na oheň.
Panter s liškou vše pozorovali z druhého břehu. "Je to nějaký lidský zvyk, ukrývat své mrtvé. Už sem si toho všimla včera na tom palouku." Panter jen zavrčel na souhlas. Nechtělo se mu moc mluvit. Pořádně se nalokal vody a pořád se necítil nejlépe. Pro něj bylo důležité, že mu již uschnul kožich a že si liška lehla až těsně vedle něj a opírala se mu bokem o bok. A také to, že je opět o jednu pušku méně. V noci se pokusí proplížit do tábora a ukrást pytel s mladými. "Měl bych si zdřímnout. V noci se pokusím dostat do tábora. Tak se trochu prospím." Pak si položil hlavu na tlapy a zavřel oči. Liška počkala až začne pravidelně oddechovat a pak si o něj opřela čenich a zavřela oči. Byl tak silný a pozorný, pomáhal jí dostat zpět její drobečky a lovil pro ni lidi. Vdechovala pach jeho srsti a hřála se o něj. Ještě o něco víc se přitiskla a usnula také. V noci se panter probral. Jeho pohyb vzbudil lišku a tak se tiše vydali k řece. Našli padlý kmen, za který se toho dne zachytil mrtvý lovec a po něm opatrně přešli na druhý břeh. Tam pomalu dohoříval oheň lovců. Jeden ležel poblíž ohniště a spal zabalený v dekách. Pantera napadlo, zda si takto lidé nezvykají na to, že jednou umřou. Byla to přeci stejná deka, do které své mrtvé lovci balili. Žil mezi lidmi většinu svého života a chápal jejich způsob života a zvyky stejně málo jako liška.
Druhý lovec seděl kousek stranou a ve stínu. Nohy měl natažené k ohni a opíral se zády o strom. Vypadal, že také spí. Panter se pomalu plížil kolem ohně a soustředil se na pravidelný dech obou mužů. Byl napjatý jako strunka a všechny jeho instynkty na něj volali, že něco není v pořádku. Nemohl však přijít na to co. Konečně spatřil pytel s mladými liščaty. Slyšel, jak se lišce zrychluje dech a v duchu si říkal, ať nic nepokazí. Slábnoucí záře ohně pořád ještě dobře osvětlovala prostor mezi lovci, kde pytel ležel. Pak liška tiše vyrazila a uchopila pytel do zubů. V tu chvíli se ležící lovec pohnul a z pod deky vytáhl pušku. Zároveň však panter skočil a dopadl přímo na lovcova prsa. Vyrazil mu zbraň z rukou a chytil ho za krk do svých smrtících čelistí. Ucítil jak muž ztuhnul a také silný zápach moči. Zároveň vzplál oheň jasnými plameny, jak do něj druhý lovec kopl připravenou hromádku roští a ozvalo se cvaknutí závěru pušky. Panter pochopil, že to byla past. Teď se každý bál pohnout, aby nevyprovokoval toho druhého. Lovec se pod panterem třásl a páchl čím dál víc. Druhý lovec pomalu otáčel hlaveň pušky od pantera k lišce a zpět. Pak se zašklebil a namířil na pytel s mladými. Panter temně zavrčel a muž pod ním začal kňučet. Liška měla v tu chvíli šílený strach, že jí zabijí mláďata před očima. Nakonec udělala to jediné, co jí zbývalo. Položila pytel na zem a opatrně vycouvala do tmy. Panter se přikrčil a pak sebou bleskově mrsknul za strom, pod kterým ležel strachy se třesoucí lovec. Těsně za ním třeskl výstřel a ležící lovec začal řvát. Druhý k němu přiskočil a dal mu facku. To jej trochu uklidnilo, ale stejně se třásl. Pak začal mluvit. "Viděl si to? Viděl? Málem mě zabil! Klidně si sem oba přišli! Už věříš, že pracují spolu? Viděl si to na vlastní oči, to už nemůžeš popírat. Měl si jim ty mladé nechat a..." Dostal další facku. "Mlč už!" Křikl na něj druhý lovec. "Nikdy, pamatuj si nikdy, žádnédné zvíře nemůže zvítězit nad lidským rozumem! A já se svého úlovku nevzdám! Nikdy!" Pak se zvedl a sedl si k ohni vedle sebe dal pytel s liščaty a na kolena položil obě pušky.
Panter s liškou je pozorovaly ze tmy. Konečně zjistily co se jim snažili jejich instinkty říci. Našli to téměř okamžitě, jak utekli od ohně. Nedošlo jim totiž, že lovce nehlídají jejich zbylí psy. Teď od nich stáli sotva pár kroků, ale již se jich obávat nemuseli. Lovci zřejmě z obavy, aby je nějaký pes neoběvil a nezhatil tak jejich past, odvedli zbývající psy kus do lesa a tam je přivázali ke stromům a podřezali. Liška se chvílemi otáčela na tu nesmyslnou hrůzu a pak spět k táboru. V první chvíli plakala, že měla své malé tak blízko a musela se jich vzdát, ale po té co našla mrtvoly psů jí slzy vyschly. Pak se k ní přidal panter. Ukázala mu co našla. Oba si rozuměli beze slov. Museli lovce zabít. A to co nejdříve, aby se nedostal ven z lesa.

Den druhý

12. dubna 2011 v 6:56 | Vítr |  Džungle


Mohutná šelma se probudila. Otevřela oči a zamžourala na pozorně hledící liščí obličej. Panter se zaškaredil. "Co koukáš?" Liška se spokojeně usmála. Setřela si tlapou ze svého, zlatého kožichu pomyslné smítko a řekla. "Nikdy sem neviděla chcíplého pantera." Panter se nejistě rozhlédl. Pak se podíval na lišku a né zrovna klidným hlasem se zeptal. "Kde tu vidíš jakého chcíplého pantera?" Liška se překulila na záda smíchy a pištěla. "Teď už zase obživl. Ale ještě před chvílí, kdyby přišli lovci, tak si vezmou tvůj kožich a ani by sis toho nevšiml!" Panter po lišce bleskem skočil. Z lehu jak byl, to bylo obdivuhodné. Doslova jako by v něm byla ukryta ocelová pružina. Jeho obrovské tlapy dopadly na huňaté, liščí břicho a znehybněly jí. Chvilku si takhle z nepatrné blízkosti hleděli do očí a liška cítila, jak se jí začíná zrychlovat dech. Panter byl velice zmatený. Měl by ji za tu drzou poznámku potrestat, ale vůbec netušil, co má dělat a navíc z takovéhle blízkosti liška neuvěřitelně voněla. Cítil jak se začíná chvět. V tom po něm liška sekla zuby. Minula mu čenich jen o malý kousek. Znovu se zahleděli jeden druhému do očí. Pak liška neobvykle klidným hlasem řekla. "Pusť mne, máme práci." Panter pomalu stáhl své tlapy zpět. Liška ještě několik vteřin ležela. Pak se pomalu zvedla a šla se k řece napít. Panter se za ní díval a fascinovaně sledoval její kožešinu planoucí v paprscích ranního slunce. Pak si uvědomil, kdo je a zahnal ty pošetilé myšlenky. Došel k vodě a začal pít. Poslouchal džungli kolem sebe a snažil se vzpomenout, co který zvuk znamená. Nebyl až zase tak nezkušené kotě, když jej kdysi lovci unesli. Ale hodně v té prokleté kleci zapoměl. Slyšel vzdálený šťekot psů a podle směru panter odhadoval, že se šli lovci podívat, co se v jejich okolí dělo. To bylo dobré. Ztrácí čas a na kraj džungle tím pádem půjdou déle. Otočil se na lišku, ta stála nehybně jako socha a větřila. "Měli by jsme přejít vodu a kusek po proudu se vrátit. Podíváme se kolik jich hlídá tábor a mohli bysme se pokusit osvobodit ty tvoje liščata." Pak se rozeběhl přez padlý kmen na druhý břeh. Slyšel jak za ním šustí liščí tlapky v trávě a listí. Přešli potok a pustili se houštím na druhém břehu dolů po proudu. Asi po kilometru, se naskytl opět pěkný kmen vhodný pro přechod řeky. Pak se začli opatrně přibližovat zpět k táboru lovců. Už zdáli cítili lidský pach a dým z ohniště. Slyšeli štěkot psů a hlasy lidí. Když se dostali na dohled, zalehli pod keře a pozorovali stany. Panter byl zklamán. V táboře zůstali dva psi a tři lidé. Byly to ti, co se o ostatní lovce starali. Panter si všiml, že mají daleko jednodužší oblečení a zbraně. Posedávali kolem jednoho ze stanů a o čemsi se živě bavili. "Nejsem si jistý, ale mohli bysme se o něco pokusit." Liška nadšeně vyskočila. Panter se plížil blíž ke stanům. Liška těsně za jeho ocasem. "Tak poslouchej. Ten krajní stan je ten, ve kterém jsou malé lišky. Připlížím se od zadu a plátno roztrhnu. Pak popadnu pytel a uteču." Liška se podívala na stany a skupinku mužů a psů, co seděla u stanu s malými lištičkami. "A co lovci a psi?" Nebyla si jista, jak to chce panter provést. Ten se netvářil moc jistě. Koukl na lišku. "Je potřeba, aby si udělala nějaký rozruch. Obejdeš tábor a budeš se motat po kraji lesa tak dlouho, dokud si tě psi nevšimnou. Jak spustí křik, tak jim nadávej a ukazuj se ať se třeba vzteknou. Lovci se budou dívat také tvým směrem. A já budu mít čas odnést pytel s mladými." Liška si prohlédla terén, kde měla vylézt z lesa. Nízké křoví a dost husté, kdyby bylo zle snadno se schová. To se jí zamlouvalo. Ale co puška lovců? Zeptala se. "A co když začnou střílet? No?" Panter jen pokrčil rameny. "Musíš je pořád sledovat. Jakmile zvednou pušku k rameni a ukáží sní na tebe musíš uskočit do strany a zmizet. Pak se musíš oběvit jinde. A kdyby pustili psy, tak je veď po naší stopě nazpět k vodě a uteč na druhý břeh." Podíval se na ni. "A nenech se zastřelit. Já bych ta liščata těžko učil hrabat doupata." Liška se ušklíbla a chtěla říci nějakou jedovatost, ale pak jí došlo, co tím myslí a poněkud zkrotla. Pak se rozdělili. Liška byla na místě za chvilku a prozkoumala křoví našla tam při zemi několik tunelů od drobných zvířat a tak je využila. Proplížila se jedním z nich do trávy na palouku a vykoukla. Měla štěstí, drobný vánek foukal směrem od ní ke psům a tak ji okamžitě navětřili. "Liška! Liška! Liška! Tam! Tam! Tam!" Začli psi děsně řvát a vyvádět. Lovci okamžitě vyskočili na nohy a sáhli po zbraních. Pak spatřili poskakující lišku. Chvilku se dohadovali, co to asi znamená a pak jeden z nich zavolal. Ze stanu s liščaty mu někdo odpověděl. Pak se ozvali dva rychle po sobě jdoucí výstřely a řev pantera. Ze stanu vyběhl další z lovců a za běhu nabíjel pušku. Když spatřil lišku, pozvedl zbraň k rameni. Liška na nic nečekala a zmizela v křoví. Slyšela další výstřel a cítila ve větvích nad sebou, jak tam něco prudce proletělo. Na nic nečekala a utíkala k řece. Cestou zaslechla další dva výstřely a pak ještě jeden. Zoufale hledala čerstvé panteří stopy, ale nikde nic neviděla. Doufala, že běžel jinudy. Moc si přála, aby běžel jinudy. Přeběhla po kmeni a zalezla do křoví kousek od kmene. Zahrabala se tam do větviček a listí a čekala. Nemohla pochopit, co se stalo u stanu s liščaty. Panter se prostě zmílil a byl tam ještě jeden lovec. To bylo jasné.
Panter se přiblížil ke stanovému plátnu. Snažil se navětřit liščata. Za moment si byl jistý, že ve stanu opravdu jsou, ale něco se mu nezdálo. Jako by cítil víc lovců, nežli tam mělo být. Pak spustili psi pekelný rámus a panter pochopil, že uviděli lišku. Hodil pochybnosti za hlavu a když zaslechl pokřik lovců, tak drápy rozerval zadní stěnu u stanu a vlezl rychle do vnitř. Mezi pytlem s liščaty a jím byl další lovec a držel v ruce pušku. Panterovy blesklo hlavou, že je to konec a skočil. Padly dva výstřely a on ucítil žhavé prásknutí po hřbetě. Pak narazil do lovcových prsou a dopadl na zem. Byl omráčen zvukem výstřelu i nárazem kulky do jeho lebky. Naštěstí mu jen sklouzla po tvrdém čele a zádech. Lovec ho považoval za mrtvého a tak se vyběhl podívat ven. Tam spatřil zářivě zlatý liščí kožich a tak se pokusil střelit i po lišce. Puška však byla nárazem těžkého panteřího těla poškozena a tak nenesla jak by měla. Lovec střelil moc vysoko a liška unikla. Mezi tím se panter probral. Rozhlédl se po stanu a chvíli zmateně přemýšlel, kde je a kde jsou mříže jeho klece. Štěkot psů jej vrátil do reality. Zvedl se z těžka na nohy a vykoukl ven ze stanu. Psi se mohli v tu chvíli zjančit a jednomu se dokonce podařilo utrhnout šňůru od kolíku. Doběhl k panterovi a pokusil se na něj skočit. Úder tlapy jej srazil stranou. Na zem dopadl se zlomeným vazem. Lovci se pokusily zamířit, ale stál jim v cestě ten ze stanu a navíc se panter vrhnul směrem k němu. Znovu jej srazil k zemi. Třeskli další dva výstřely. Kupodivu se nikdo netrefil. Panter se vrhnul za nimi. Byl jako v tranzu, cítil bolest v zádech a v hlavě a zaplavoval jej vztek. Dohnal oba muže pár skoky a též je srazil. Ten třetí byl již dávno pryč. Začal utíkat již ve chvíli, kdy panter vylezl ze stanu. Panter se otočil ke stanu chtěl se vrátit pro liščata. Ale na kraj lesa právě vyběhly zbylí lovci a všichni tři zvedali své pušky k ramenům. Panter vztekle zařval a skočil směrem ke stanu. Práskl první výstřel a panter sebou v letu škubnul, znovu zařval a několika skoky zmizel v lese. Lovci doběhli ke stanům. Nechápali, co se tu stalo. Na zemi ležel mrtvý pes a druhý se mohl pominout. Dva průvodci leželi na zemi a nehýbali se. Bílými košilemi jim na zádech prosakovali krvavé skvrny. Jejich čtvrtý partner ležel na zádech a upřený pohled k neby napovídal, že se již nikdy nezvedne. Pak se z lesa vynořil uprchlý průvodce. Lovci se na něj vrhli. "Co se tady pro boha stalo?! Mluv člověče. Jak je možné, že jsou všichni mrtví!" Průvodce se podíval na své dva druhy. A zbledl. Pak začal pomalu vyprávět. O podivném chování lišky a o zjevení démona v podobě nesmrtelného, černého pantera. Ta zlatá liška si přišla pro svá mláďata a přivedla si na pomoc nějakého lesního ducha. Lovci s úžasem poslouchali. Nevěřili pověrčivému průvodci, že je napadl démon, ale to, že se tu oběvila liška se stejně zbarvenou srstí jako chycená liščata a zároveň ta veliká kočka, co viděli na vlastní oči bylo divné. Nahlédli do stanu a spočítali vystřílené nábojnice. Lovec vystřelil dvakrát ve vnitř a dvakrát venku. A průvodci vystřelili každý jednou. A jedna rána od přicházejících lovců. To je sedm ran. A ani jeden zásah, který by pantera složil. A to by byl lovec, co střílel na posledy přísahal, že viděl, jak se panter po zásahu stočil a odskočil bokem. Nikde však nenašli ani kapku krve. Nakázali pak zbylým dvěma průvodcům, aby rozdělali ještě jeden oheň za stany a oba celou noc udžovali hořící. Pak se sesedli kolem mrtvého lovce a snažili se vymyslet, co dál. Poté k nim přistoupili oba průvodci. Jeden si odkašlal. Lovci se ohlédli. "Co se děje? Potřebujete s něčím pomoci?" Zeptal se jeden z lovců. Starší z průvodců si nervózně přešlápl. "Pane, snažte se nás pochopit. Vy si odjedete do své vlasti a zapomenete na nás, ale mi tu budeme muset žít s rozhněvanými duchy. Buďte tak laskaví a vraťte jim jejich mladé." Muž poněkud zaváhal. "A nebo nás vyplaťte rušíme naší dohodu. Odtud už se z džungle dostanete snadno, stačí jít podél říčky a dojdete za den k trati a nemusíte ani do naší vsi." Oba muži horečně kývali hlavami. "Ano nemusíte s námi do naší vesnice je to jen zacházka. Podél vody jste dříve u vlaku." Lovci se nechápavě dívali na oba průvodce. "To nemyslíte vážně!" Vykřikl francouz. "Máme dohodu. Musíte nás dovést zpět, jinak nezaplatíme." Průvodci se začali ošívat a opakovat svoje řeči o prokletí démonů. Druhý z lovců odešel do stanu a přinesl velkou koženou brašnu. "Nikoho zde držet nebudeme." Sáhl do brašny a začal odpočítávat peníze. Pak se zarazil. "Ne! Nejprve nám pomůžete pohřbít své dva druhy a našeho přítele." Podíval se výhružně na oba vystrašené muže. Ti se ještě chvíli ošívali a pak přikývli, ale s podmínkou, že jim budou vyplaceny podíli zabitých průvodců, aby je mohli dát jejich rodinám. Pak se všichni zvedli a určili místo, kde budou hroby. Pak průvodci vykopali tři jámy a lovci zatím zabalili mrtvé do jejich dek a pevně stáhli provazy. Pak nanosili od říčky hromadu kamení. Když průvodci oznámili, že hroby mají požadovanou velikost donesli mrtvé k vykopaným hrobům a na lanech je spustily dolů. Nad mrtvým lovcem pronesli krátkou motlidbu, zatímco průvodci házeli hlínu na své dva mrtvé druhy. Pak zahrabali i třetí hrob. Lovci ho pak ještě pečlivě obložili velikou vrstvou kamene a zapustili k hlavě hrubý dřevěný kříž. Na něj pak jeden z lovců, nožem vyškrábal datum a jméno. Pak se průvodci zabalili a tiše se vytratili. Lovci ještě nějaký čas stáli u hrobu kamaráda. "Tak co teď?" Zeptal se jeden z nich. "Jak co teď?" Nechápali. "No, co bude teď. Myslím, jak se rozhodneme, co budeme dělat dál. Máme několik možností. Buď se pokusíme najít cestu do vesnice. Nebo budeme věřit průvodcům, že nás říčka dovede k trati a stanici. A pak také, co s těmi liščaty? Vždyť, i když nikdo z nás nevěří na duchy, je nad slunce jasné, že se za námi táhne jejich matka a kdo ví proč, ji provází černý panter. Asi nebude v našich silách pochopit tento jev, ale pokud tu mladé nenecháme, musíme počítat s tím, že ta dvě zvířata ještě uvidíme." Muž domluvil a pozoroval své druhy. Muži chvilku přemýšleli. "Víte já si myslím, že bysme mohli věřit tomu, že nás poslali průvodci správně. Viditelně se báli, abysme nedorazili do jejich vesnice a nepřenesli na ně hněv jejich lesních duchů. Ale jsem zásadně proti, abysme tu liščata nechali. "Jsme lidé a žádné divoké zvíře nás nepřechytračí. To, že je jeden z nás mrtev je chyba průvodců, že špatně hlídali a následně nedokázali v čas našemu druhovi pomoci." Zbylí dva lovci přikyvovali. A odsouhlasili, že tento plán se jim zamlouvá nejvíce. Domluvili si ještě hlídky na dnešní noc a šli spát do jednoho stanu společně.
Liška se krčila ve svém úkrytu na břehu řeky až do večera. Pak se vydala zpět k loveckému táboru. Cestou narazila na čerstvé lidské stopy. Opatrně je očichala a nějaký čas šla dokonce po nich. Po chvíli si byla jistá, že se již ti dva muži nevrátí. Stopy byly daleko od sebe a byly hluboké. Z toho poznala, že lidé velice spěchali a navíc byly stopy cítit strachem. Pak se otočila a šla po té stopě až k palouku se stany. Dnes tu hořeli dva ohně a kolem jednoho stanu seděly psy a chodil lovec s puškou. Na kraji palouku ucítila liška směs pachů. Čerstvou hlínu krev a smrt. Chvíli hleděla na hroby. Nechápala význam toho, co s mrtvými udělali, ale pochopila, že z osmi únosců jsou tři mrtví a dva utekli. To znamená, že zbývají už jen tři lovci. Pomalu se zvedla a šla blíž ke stanu s hlidkou. Pak ucítila pach, který hledala. Pach jejích mláďat. Spokojeně se usmála a už se vůbec neschovávala. Uviděly jí psy a zneklidněly. Po dnešku již neměli náladu štěkat. Věděli, že jejich společník na sebe tímto přivolal smrt. Jen seděli a tiše při pohledu na lesknoucí se lišku kňučeli. Lovec na stráži chvilku zmateně pozoroval podivné chování psů a pak si lišky všiml také. Udělal dva kroky ke stanu a nakoukl dovnitř. "Pojďte ven. Hned!" Pronesl ta slova tak naléhavým šeptem, že lovci sebrali jen pušky a vyběhli ze stanu naboso. "Tam, pod tím křovím." Ukázal jim prstem. Zbraň mu ležela u nohou a ani se na ni nepodíval. Oba lovci spatřili lišku současně. Nemoli uvěřit tomu, že neutekla a že se nekryje. Dokonce ještě popošla kousek k nim. Pak krátce šťekla a v zápětí se ze stanu lovců ozvala pištivá odpověď. Liška ještě chvilku stála, když se z dálky ozval temný řev. Ohlédla se tím směrem a odběhla do tmy. Lovci se na sebe nevěřícně podívali. Pak všichni tři odešli do stanu. Mlčky vytáhli lahev s alkoholem a každý se z hluboka napil. "Teda pánové, kdyby mi tohle někdo vyprávěl, tak ho prohlásím za blázna a lháře." Ostatní tiše přikyvovali. "Viděli jste jak se leskla? To byla jejich matka. A jak jí odpověděli." Všichni se ohlédli k pytli s liščaty. Napadlo je zda by nebylo lepší spolknout hrdost a liščata pustit. Pak si však vzpoměli na mrtvého druha. Co by řekli přátelům doma? A jeho vdově? Že to, pro co zemřel tady nechali, protože se báli pomsty zvířat? Znovu si přihnuli z láhve a pak se jeden znich odebral opět na hlídku.
Liška běžela tmou směrem odkud se ozval panterův hlas. Myslela na ty tři podivné lovce. Tak odlišné od všeho, co znala. Tak cizí v jejím pralesním domově. Co je vede k tomu, že si sem jen tak nakráčí na těch svých podivných zadních a zabíjí a kradou a unáší vše, co se jim zlíbí. Nemohla to pochopit. Doběhla k široké mělčině a v stříbřitém lesku vodní hladiny viděla temnou hmotu panteřího těla. Pomalu se zvedl a došel ke břehu. Tam se mohutně otřepal, až se kapky vody rozlétly do stran. Oči mu žlutě pláli a ve tváři měl podivný povznesený výraz. Liška si všimla pachu krve. "Zranily tě kvůli mě?" Panter se jí podíval do očí a přiblížil se k ní ještě kousek. Jejich čenichy se téměř dotýkali. "Jeden mě střelil do čela, ale střela na štěstí sklouzla, uvidíš ráno, jak mne vyzdobil. A druhou ranou mi spálil pruh srsti na zádech, ale netrefil. Venku, když po tobě střelil jsem ho zabil. Pak ještě další dva. Poslední kuli sem dostal do krku, ale ta mi neublížila vůbec. Sklouzla po mém ocelí pobitém obojku." Liška se nechápavě podívala. "Po tomhle." Zvedl panter hlavu a připoměl jí, co si odnesl jako nedobrovolnou památku od lidí, ze svého dlouhého věznění. Liška si jej prohlédla. Byl již starý. To bylo na první pohled patrné. Ale pořád byl v plné síle. S tou jizvou na čele bude vypadat jako divoká rváč. A ten kus kovu na krku mu vyloženě sluší. Pak si uvědomila, jak se na něj dívá a chvěje se. Všimla si, že se panter vůbec neusmívá. Hleděl na ni s takovou podivnou vážností. Cítila, jak se jí z toho pohledu houpe země pod nohama. Obě zvířata byla zmatená ze svých pocitů. Nakonec panter zvedl hlavu a odšel kus od břehu. "Pojď sem," zavolal na lišku, "tady je pěkné místo na přespání. Ráno si přivstanem a něco ulovíme. Pak snad konečně vymyslíme, jak se zbavit i těch zbývajících lovců." Pak si panter lehl a natáhl bolavý hřbet. Liška jej pomalu obešla. Cítil, jak si k němu lehla. Očichala mu spáleninu na zádech a pak se o něj opřela hřbetem. Takto stočená do klubíčka v minutě usnula. Panter tiše ležel a usmíval se nad tou důvěrností. Uvědomil si, že to co cítí, je velmi podobné jako to, co cítil kdysi k jedné úžasně skvrnité panteří slečně. Znovu se usmál a blaženě zavřel oči.

Noční tábor

11. dubna 2011 v 9:56 | Vítr |  Džungle


K večeru se lovci zastavili na palouku s velkým ohništěm. Bylo tu od jejich cesty k liščí noře a tak tentokrát neměli tolik práce se zakládáním tábora. Z těch osmi mužů, byly ve skutečnosti lovci jen čtyři. Další čtyři muži byli najmutí průvodci a psovodi. Jejich další povinností bylo starat se o pohodlí lovců. Tak že po příchodu na palouk rozložili pár dek, na které si lovci sedli a nežli byly postaveny stany a zapálen ohěň, tak probírali možnosti jak nejlépe zhodnotit úlovek jenž se jim povedl. Probírali opět jednotlivé zážitky z lovu a pak si dokonce vytáhli z pytle jedno z liščat, aby si opět prohlédli neobvykle vybarvenou kožešinu. "Ta srst je opravdu téměř zlatá." Konstatoval obdivně jeden z nich. "Bude za ně spousta peněz." Muž měl silný francouzký přízvuk, ačkoli mluvil anglicky, jako ostatní lovci. Čtyři průvodci byli místní vesničané z osady na okraji džungle. V těchto lesích vyrůstali a znali je jako své domovy. Byli vlastně zemědělci a přividělávali si lovem a provázením cizinců na loveckých výpravách. Teď vypínali šňůry stanů a jeden z nich se vypravil k říčce pro vodu. Nesl skládací plátěné vědro a starou jednoranou kulovnici na rameni. Nikdo nepředpokládal, že by v této části džungle hrozilo nějaké nebezpečí od velkých zvířat, ale psi byli celý den silně neklidní. Jak by se něčeho báli a v jednu chvíli, se nějaké velké zvíře mihlo kus cesty před lovci. Jelikož to byl jen okamžik a nikdo si nebyl jistý co vlastně viděli, rozhodli se průvodci, že budou opatrní. Muž teď kráčel houštím, kudy si pamatoval nejschůdnější cestu k vodě a tiše si pobrukoval. Došl k vodě. Opatrně se rozhlédl na obě strany a pak poklekl k hladině říčky. Položil si starou kulovnici vedle sebe do trávy a ponořil vědro do vody. Po naplnění, je postavil opatrně na břeh a zklonil se k hladině. Chvilku žíznivě pil. Pak si uvědomil, že něco není v pořádku. Malounko se nadzdvihl a poslouchal. Cítil, jak se mu ježí chloupky v týle. Došlo mu, že je všude hrobové ticho. Všichni ptáci i drobní živočichové utichli. Dokoce i hmyz se ztišil. Tohle se v džungli stává, když je na blízku velký predátor. Muž opatrně pootočil hlavu, aby se mohl natáhnout po své pušce. Jak se snažil tiše otočit, všiml si svého odrazu na vodní hladině. V ten okamžik se roztřásl. Vedle svého pobledlého obličeje, spatřil temný obrys a pár žlutě zářících očí obrovské kočky. Pak se ozvalo hloboké, temné zavrčení. Mužovy nervy povolili a on se strašným jekotem vyskočil na nohy a nechávaje za sebou vědro i pušku, utekl směrem k táboru. Panter se lekl až poskočil. Čekal, že se muž pokusí zaútočit a nebo utéci. V prvním případě by jej prostě zabil a v druhém nechal běžet, ale s tím jekotem nepočítel a tak sebou v první chvíli viditelně cukl. "Snad ses nelekl?" Ozvalo se za ním jedovaté uchechtnutí. Panter sebou opět trochu škubl. Nečekal lišku tak těsně za sebou. Nasadil zuřivý výraz a otočil se. Těsně u pěšina ležela v husté trávě liška. Když viděla nad sebou velikou černou šelmu s velmi nepřátelsky vyceněnými zuby, poněkud zkrotla. "Co se stalo? Proč si ho nechal běžet?" Pokusila se změnit téma. Panter se zarazil. Chtěl jí pomoci a teď to spíš vpadalo, že ji chce sežrat. Liška viděla, jak se mu mění výraz tváře. Najednou opět vypadal staře a unaveně. "Ptám se, proč si ho nezabil?" Optala se opět a mnohem mírněji. Pak si stoupla a dívala se mu z blízka do očí. Zachvěl se. To co pociťoval v takové blízkosti zlatavé lišky, bylo poněkud matoucí. Uhnul pohledem a pravil. "Nebylo to nutné. Bez té své zbraně je neškodný jako tlustá myš." Pak si uvědomil, co musí udělat. Otočil se a očichal pušku. Pak ji optrně vzal za dřevěnou pažbu do zubů a odešel sní kus proti proudu říčky. Tam ležel padlý kmen dostatečné tloušťky, aby pantera unesl. Došel až nad střed říčního proudu, kde byla voda již dost hluboká a tam pušku pustil. Ani to moc nešplouchlo a zavřela se nad ní voda. Pak se vrátil k lišce. "Tak to by byl první. Celý den sme je měli možnost pozorovat. Psi o nás vědí, ale bojí se mého pachu a tak si snimi nemusíme dělat moc starostí. Jen kdyby se pokusily zaútočit jako smečka. Ale to si myslím, že bych zvládl." Panter rekapituloval co se jim podařilo zjistit. Liška netrpělivě poslouchala. Pak, když se panter nadechoval k další větě, mu netrpělivě skočila do řeči. "A kdy osvobodíme moje děti? Musíme tam vlítnout a ukrást jim ten zatracený pytel. Myslela sem, že vyletím z kůže, když tam jeden z nich vytáhl mého synka ven a prohlížel si ho jako nějakého brouka v pavučině." Doslova soptila vzteky. Panter se jí pokoušel uklidnit. "Najde to tak snadno. Teď sme se zbavily jedné pušky, ale pokud sem dobře počítal, tak mají ještě šest takových věciček. A viděla si co dovede dnes ráno." Vzápětí litoval, že ta slova řekl. Liška se jakoby zhroutila do sebe. Celá se přikrčila a rozklepala. Měla před očima lovce, jak odhazuje tuhnoucí tělo jejího druha do houští, jako nepotřebnou veteš. Zabili ho pro nic za nic. Jen proto, že měli pocit, že je zdržuje od toho aby jí mohlo ukrást děti. Její nádherný, silný a milující lišák byl mrtev. Celá se klepala a tiše kňučela. Panter se k ní tiše přiblížil a drcnul do ní čenichem. Když nereagovala, taj ji olízl opatrně čumák. "Musíme jít. Za chvíli se vrátí a nesmí nás tu najít. Budou mít další pušky a budou chtít střílet. A neboj se pomohu ti získat spět tvoje děti. Slibuji. A teď prosím pojď." Drcnul do ní čenichem, jak nejjeměji dokázal. Skoro něžně. Opět cítil lehké svírání v hrudi. Oklepal se a zmizel v lese. Liška ještě chvilku zírala do země a pak se vydala za panterem. "Je to hlupák a zdržuje." Tiše si vrčela. "Kdo ho potřebuje? Vlítnu tam, popadnu pytel a sem pryč. Není to složitější, nežli vybrat kachnám hnízdo." Doběhla pantera a na kraj tábořiště došli spolu bok po boku. Tiše se proplížili trávou a dostali se ke krajnímu stanu. Tam seděli lovci u vysokého ohně a probírali nový zážitek. Jeden z průvodců ztratil někde u řeky pušku a pokoušel se to zamaskovat výmyslem o setkání s obrovským, černým panterem. Lovci se smáli. Nebylo to poprvé, co narazili na průvodce, který byl strašpytel a snažil se vylákat od lovců nějaké peníze na víc. A to že by nějaké zvíře odneslo pušku, se jim zdáli ještě méně pravděpodobné. Pak jeden z lovců přinesl pytel s liščaty. Ozívalo se kňučení vystrašených mláďat a sem tam pokusy o varovné vrčení. "Teď se laskavě ovládej." Syknul panter. Liška zuřivě polykala a vrhala na pantera vzteklé pohledy. Když pak lovci vytáhli její mláďata ven a položili je na starý pytel, měla co dělat, aby se k nim nerozeběhla. Lovci zavolali jednoho z průvodců a požádali ho o misku a malého ptáka, co střelili cestpu od liščí nory. Pak vzal francouzký lovac nůž a ptáka rozsekl na čtyři díly. Dal je na misku a posunul ji liščatům. Naštěstí již byla dost stará a zvyklá na takovou stravu. Mladé lištičky měli po celém dni obrovský hlad a na podanou potravu se s vrčením vrhly. Liška měla pocit, že jí žalem pukne srdce. "Chudinky malé. Podívej jak jsou hladové. Já to snad nevydržím a dojdu si pro ně hned." Nad liščinými zády se mihla panteří tlapa. Nedopadla však. Liška se jen přikrčila a varovně vycenila zuby. Panter dělal jako by nic a tlapu položil. Pozoroval tábor a rozložení psí smečky. Průvodci zapustili kolem tábora kolíky a k nim přivázali za stopovací šňůry lovecké psy. Tak že vždy dva mohli až na pár centimetrů k sobě a vznikl tak vlastně chráněný kruh kolem stanů. To se panterovy vůbec nelíbilo. Né že by si nedokázal poradit s pár psisky, ale mohli by vzbudit lovce s puškami a on dobře věděl co taková puška dokáže. LIška se vedle něj zavrtěla. Lovci si rozebrali liščata a chovali je v náruči. Fascinovaně si prohlíželi jejich zlatavé kožíšky. Malé lištičky po chvíli varovného vrčení ztichly a s plnými bříšky spokojeně usnuly. Pak je lovci opatrně nasládali na pytel a zavřeli v jednom ze stanů. "Vymyslel si něco?" Zeptala se najednou liška. Panter byl bezradný, ale neměl nejmenší chuť o tom lišce povídat. "Uvidíme, něco mne napadlo, ale nejsem si jist. Nestojím o kuli do kožichu. Musíme nějak rozdělit lidi. jako když lovíš ve stádě prasat. Rozehnat je, aby jich nebylo tolik a byli snadnější kořist." Liška se podívala na pantera, jako by se úplně zbláznil. "Viděl si někdy lišku lovit divoké prase? Jsi snad tak senilní? Víš jak je proti mě prase veliké? To ti u těch lidí zakrněl mozek?" Liška byla strachy bez sebe o osud svých mladých. Měla mizernou náladu a jediný na kom si mohla ulevit, byl černý panter. Udiveně na ni pohlédl. Myslel na to, zda mu to celé za ty jedovatosti stojí. Stačí se přeci zvednout a odejít. Ať si liška dělá co chce. Co je mu vlastně po nějaké lišce? Pak pocítil opět to podivné hnutí ve své hrudi. Byla mu jakým si zvláštním způsobem blízká. "Počkej tu prosím. Nic nedělej a buď tiše. Oběhnu tábor zda by se někde nenašla skulina." Pak se vytratil do tmy. Lišce zakručeo v břiše. Panter se při tom zvuku div nekousl do jazyka. Vynadal si v duchu do hlupáků. Calý den na cestě a liška nic nejedla. On sice také ne, ale měl pořád dost tukových zásob a tak mu hlad moc nevadil. Zastavil a přivřel oči. Stál jako socha a větřil do noci. Kyby se náhodou někdo podíval jeho směrem, měl by jen pocit, že v tom místě je temnota noci ještě o něco temnější. Panter konečně navětřil správný pach. Pak se vydal směrem, od kud se mu zdál nejsilnější. Po chvíli tichého plížení, ucítil mokro pod tiše našlapujícími tlapamy. Cítil silný pach prasečího kaliště a viděl ve tmě pravidelné obliny ležících prasat. Všiml si veliké bachyně a cítil pach mladých. Tiše se olízl. A přikrčil. Po nějaké době se stará zvedla a došla do prostřed kaliště, k malé tůni vody. Ve chvíli, kdy sklonila hlavu k vodě a panter uslyšel, že pije, tak skočil. Svaly v celém těle zafungovaly jako pružiny a ztlumily jeho skok až k hranici slyšitelnosti. Dopadl měkce mezi selata a jedno uchopil do tlamy. Nežli stačilo kviknout, tak stiskl čelisti. Sele se zazmítalo v krátkém boji o vzduch a pak ztuhlo. Panter slyšel, jak se stará vrací. Otočil se a dalším tichým skokem, zmizel v temnotě džungle. Na to že chybí jedno sele příde prasnice zřejmě až ráno. Silný pach kaliště totiž překreje i pach nočního návštěvníka. Panter se vracel po vastních stopách. Nechal sele ležet kousek od palouku se stany a připlížil se k čekající lišce. Pokusil se k ní dostat nenápadně a vyzkoušet její ostražitost. Sotva se však přiblížil, tiše zavrčela. "Musíš tak strašlivě funět? Je tě slyšet kdoví od kud. Znejistěl. Tak dalece jej slyšet nemohla. Tahle její jízlivost ho dost mátla. Pomalu zjišťoval, že se v přítomnosti té malé zlatavé lišky cítí dobře. Jen kdyby mu každou chvíli neřekla nějakou svou jedovatost jako třeba teď. Potřásl hlavou a tiče řekl. " Ulovil sem ti něco k jídlu, kousek po mých stopách najdeš maso. Já tu budu hlídat a vymýšlet, co by se dalo dělat." Pocítila nával vděku. Byl tak pozorný a ona měla již opravdu veliký hlad. Pohlédla na temnou masu vadle sebe a hlavou se jí honily podivné myšlenky. Pak se tiše odplížila po stopách co zanechal panter. Pod hustým houštím našla malé sele. S chutí se zakousla do křehkého masa a spokojeně u toho vrčela. Tak že takhle chutná prase. Myslela si. Škoda, že sama liška nemá šanci něco takového ulovit. Je fajn mít za přítele takového hromotluka. Zarazila se nad svými myšlenkami a přestala na chvíli žvýkat šťavnaté maso. Je to tak? Je možné spřátelit se takto s jiným druhem? Pak ji opět přemohl hlad a pustila se do jídla. Nakonec již byla spokojeně nacpaná sedla si vedle ohlodaných kostí a zbytků a lízala si kožich znečišťný krví selete. " No moc si mi toho nenechala." Ozvalo se tiše ze tmy. Liška strnula. Byl to cizí neznámý hlas. Prudce se otočila a štěkla. Doufala, že panter její volání uslyší. Podle pachu tu stál šakal a podle tichých zvuků kolem, nebyl sám. V houštinách okolo se pohybovala celá smečka. Nebyla náhoda, že se tu motali. Sledovali z dálky lovce již na jejich cestě k liščí noře a vymetali zbytky na jejich tábořištích. Teď se jim naskytla možnost ukrást zbytek liščí hostiny a ještě k tomu ulovit i pěkně nakrmenou lišku. Liška vycítila smrtelné nebezpečí a zježila se. Věděla, že sama nemá proti šakalí smečce žádnou šanci. Nesmí na nic čekat a musí se pokusit probojovat pryč z kruhu, co se kolem ní uzavíral. Připravila se ke skoku a zalitovala, že se tak nemožně nacpala. Bude teď strašně pomalá. Pak se temnotou mihlo obrovské tělo a dopadlo na šakalího vůdce. Ozvalo se odporné, hlasité křupnutí, jak povolil jeho krční obratel a několik žeber. Panter šakal doslova rozdrtil. Plížil se zrovna spět k ulovanému seleti, když zaslechl vzdálené štěknutí. Okamžitě vyrazil jako blesk tmou. Když dobíhal k lišce, ucítil šakalí pach a ačkoliv žádného šakala nikdy v životě neviděl, instynkt mu napověděl, že jsou nebezpeční. Prostě zaútočil na toho nejblíže k jeho lišce. Když na něj dopal, málem narazil čenichem na zem. Panter měl za to, že bude daleko mohutnější a tak nebyl připraven na to, že šakala doslova zašlápne. Byl rád, že se před liškou nerozplácl také. To by si zase vyslechl uštěpačných poznámek. Ta představa pantera naštvala. Nežli však stačil cokoliv říci vyrazilo z houští za liškou několik temných postav a zaútočily. První dopadl na záda lišce a pokusil se jí kousnout do týla. Těžká panteří tlapa dopadla ze strany na jeho hlavu a šakal s kviknutím odlétl spět do tmy. Panter skočil a chytil dalšího šakala. Zaryl mu do těla své, jako nože ostré drápy a ve vteřině jej roztrhal. Ucítil jak se mu do boku zakousli něčí zuby a z druhé strany do stehna hned dvoje. Zařval. V tu chvíli došlo šakalům, s kým to vlastně bojují ve tmě. Cítili sice jeho silný kočičí pach, ale měli jej původně jen za Divokou kočku a teď pochopili svůj smrtelný omyl. Okamžitš povolili stisk svých čelistí a pokusili se utéci. Panter se bleskově otočil a zaryl své smrtící zuby do hřbetu toho c se mu pokusil prokousnout bok ozval se praskot obratlů a bolestivý nářek šakala. Panter pustil ochrnuté šakalí tělo a skočil mezi zbytek smečky. Sekl drápy ozbrojenou tlapou po dalším a doslova jej vyvrhnul. Vedle šakal zmítajícího se ve vlastních vnitřnostech se ozvalo zlomislné, "a máš to." Pak se mu kolem krku sevřeli liščí zuby a zemřel. Liška si vybrala dalšího šakala a skočila po němchvilku se motali v divokém souboji, jako klubko srsti a pacek a pak se lišce povedlo stiknout šakalovi průdušnici. Nalehla na něj a držela pevně dokud jí nepřestal drásat zadními tlapami břicho. Na štěstí měla liška pěkně hustý kožich a tak zranění nebyla velká. "Nechceš ho už pustit?" Ozvalo se za ní. Povolila šakalův krk a ten se senul mrtvý k zemi. Ohlédla se. panter stál nad dalším raztrhaným tělem. "Potřebuji koupal. Pojď." Panter se otočil a vyrazil směrem k řece. Směrem od tábora se pořád ozíval zuřivý, psí štěkot. Začal ve chvíli, kdy první šakal zavřeštěl. Lovce ten štěkot vylákal ze stanů. Nesli si pušky a svítilny a nejistě poslouchali zvuky nedaleké šarvátky. pak se ozval panteří řev. Muži se mimoděk semkli k sobě a pozdvihli zbraně. "Pánové," ozval se silný francouzký přízvuk. "tak ten průvodce nejspíš mluvil odpoledne pravdu. Tohle byla pěkně veliká kočka. klidně bych si vsadil na pantera. To ostatní je šakalí vytí. Zřejmě se perou o kořist, jinak si neumím představit, proč by se pokoušeli útočit na takovou šelmu." Jedn z lovců si odplivl a šel přiložit na oheň. Plameny prozářili noční tmu. To psy poněkud uklidnílo a začli si opět lehat. Muži ještě chvilku postávali venku a pak se rozešli do svých stanů. O kus dál proti proudu říčky si na mělčině chladil panter svoje zranění. Liška se nejprve napila a pak se ponořila do vody. "Brrrr, je pěkně studená." Pak vyběhla na břeh a vytřepávala si kožich. Pozorovala velikou šelmu jak se otáčí v mírném proudu a jak si vyplachuje šakalí kousance na bocích. Napadlo jí, že jí zachránil život. Měla by mu poděkovat, ale nějak se k tomu neměla. Přišlo jí to najednou hloupé. Panter konečně vylezl z vody. Vytřepal si vodu z kožichu a několik kapek dopadlo i na lišku. "Nebyla tvoje prabába vydra?" Zeptala se kousavě. "Jsi první kočka co vidím, že by se jí líbilo ve vodě." Panter cítil nesmírnou únavu a bolelo hocelé tělo. Neměl náladu na liščí řeči a tak si našel kousek od břehu suché místo s hromadou starého listí a trávy a složil se tam. Začal si pečlivě vylizovat kožich. Liška ho chvíli pozorovala a pak se znechuceně otočila. Vyhlédla si dolík pod patou stromu a stočila se tam. Myslela na svá mláďata a pomalu usínala. Pak ještě jednou zvedla hlavu a na půl již spící špitla do tmy. "Děkuju." Položila si hlavu na tlapy a usnula. Panter ji slyšel. Pozoroval místo kam šla spát a nevěděl co říci. Po chvíli mu došlo že spí. Vážne zaslech, že mu poděkovala? Položil se do listí a pokoušel se usnout. Zítra musí vymyslet jak dostat liščí mladé na spět a pak se té otravné liška zbaví. Byl spokejený se svým rozhodnutím, ale po chvíli měl z té představy podivný pocit prázdnoty. Znovu pohlédl k lišce a ucítil malý osten paniky, při představě, že by jí už neměl vídat.

dnes ráno 4:15

11. dubna 2011 v 6:22 | Vítr |  Diary


Sedím na chladné dlažbě před domam a zády se opírám o jeho stěnu. V ruce svírám jen prázdotu končící noci. Pozoruji své mozolnaté dlaně a přemýšlím o jejich síle. Tak trochu jsem doufal, že udrží cokoliv na světě.... i Tvé srdce. Je mi zima, ale vnímám to jen jakoby z dálky, jen jako by mi o tom někdo vyprávěl... hlavu plnou myšlenek na před chvilkou skončený rozhovor s osůbkou jenž je mi moc blízká a která to co říkala, jak doufám, myslela dobře. Hledím do kalného rána a modlím se aby neměla pravdu. Jenže pravda je podivné zvíře, má vlastní život a kousne vás do zadku ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. A navíc tahle pravda tu semnou byla pořád, věděl jsem o ní a doufal, že se mílím...

Setkání s lovci

10. dubna 2011 v 19:06 | Vítr |  Džungle


Z houštin pod srázem se ozýval zuřivý psí šťekot a pokřik lidských lovců. Liška ležela přikrčená u paty starého stromu a těžce oddychovala. Již několikrát se pokusila odvést smečků psů od své nory. Tiš se připlížila na pár kroků od psů a lidí a pak se jim ukázala. Pokřikovala na psi ty nejurážlivější nadávky co znala a posmívala se jejich neschopnosti ji chytit. Lovci vždy pustili své psi z loveckých šňůr a pustili se za nimi. Lišku však nemohli dohonit. Nebyla tak jako psi zlenivělá z kotců a překrmená pravidelnou stravou dodávanou až pod čenich. Byla to poměrně mladá liška. Toho léta měla svoje první liščata. Z jara potkala statného dlouhonohého lišáka s neodolatelným úsměvem a s neobvyklým, tmavým pruhem srsti na hřbetě a zalíbil se jí na první pohled. Obcházel kolem jejího doupěte několik dní, nežli se u nedalekého napajedla na břehu říčky odhodlal ji oslovit. Pamatovala si jak se kachny na hladině pošklebovaly jeho plachosti a rozpakům, když na ni promluvil. Chvilku se bavili o počasí a o tom, jak jsou letos kachny drzé a hubené a jak má jeden po takovém soustu plnou hubu peří. Pak se však rozhodl, že její zlatorezavá kožešina přeci jen stojí za větší námahu a do té říčky z nenáhla skočil. Většina kačen, se s kdákavým křikem a přisprostlými nadávkami rozprchla, ale jedna nebyla dost rychlá. Po pár vteřinách cákání, již lišák vyklepával na břehu vodu, ze svého hustého kožichu. Pak mrtvou kachu položil lišce k tlapám a usmál se na ni tím nejzářivějším úsměvem. Ten vydal za všechna slova. Liška se na něj koketně usmála a poprvé v jejím životě ji napadlo, jaké by to bylo pořídit si rodinu. Pak vzala ulovenou kachnu do zubú a s pozdviženým ocasem se otočila k domovu. Po pár krocích se ohlédla a položila kachnu na zem. Málem se dala do smíchu, když viděla lišákův zklamaný a nešťastný výraz v jeho chlupaté tváři. Potlačila nutkání vyprsknout smíchy a jen řekla. "Na co tam ještě čekáš?" Pak sebrala kačenu a utíkala ke své noře. S uspokojením poslouchala jak jeho tlapy buší do lesní půdy. Po pár vteřinách srovnal svůj krok s jejím. Od onoho dne, ji provázel po jejím kousku lesa a ona mu ukazovala všechno zajímavé a úžasné, co kde viděla a našla. Byl děsně romantický a pozorný a dokonce odnaučil kačeny u napajedla pokřikovat své oplzlosti, když se tam liška přišla napít. Byla nadšená a cítila, že její liščí srdce je naplněno až po okraj touhou po přítomnosti toho tmavého krasavce. Nakonec u ní zůstal. Prožili spolu nádherné jaro a počátek léta a liška mu za jeho péči porodila čtyři roztomilá liščata. Tři kluky a jednu liščí slečnu. Sama nemohla uvěřit jaké měli kožíšky. Po ní byly světlounce rezavá, až do zlata vybarvená a po lišákovi měla na zádech téměř černý pruh. Lišák když to viděl, dmul se pýchou div že nepraskl. Jakmile byla liščata schopna chodit ven na krátké procházky, tak lišku s mladými provázel a chlubil se jimi kde jen mohl. A kde jej byly ochotni poslouchat. Jen kachny se netvářili nějak moc nadšeně a pokřikovali cosi o zrzavém, přivandrovalém zabijákovi a zloději vajec. Lišák se staral, aby měla liška každý den co k jídlu a když si potřebovala odpočinout od mateřských povinností, tak zatím co si zdřímla, brával liščata do okolí nory a učil je lovit myši a žáby a hledat brouky a šneky. Jednoho dne se v jejím lese oběvil člověk. Zřejmě jen zabloudi a nebo náhodně procházel les, zda neoběví něco zajímavého. Z dálky pozoroval skupinku hrajících si liščat a zaujala jej neobvyklá barva jejich kožíšků. Napadlo jej, že by se na nich dalo dobře vydělat.Trvalo asi týden, nežli liščí rodinku vyrušil vzdálený štěkot a pokřik lidí. Vyběhla ze své nory s lišákem v patách. Liščatům přikázala, aby byla tiše a za žádnou cenu noru neopouštěla. Vyběhli na vršek nad norou a pozorovali z dálky lovce. Své psy měli na dlohách stopovacích šňůrách a prodírali se houštím. Lišák ani liška neznali lidskou řeč a tudíž nerozuměli o čem spolu lovci hovoří. Ale dobře slyšeli poněkud chudý psí jazyk. Psi na sebe pořikovali krátké věty o tom, že tu všude cítí lišku s mladými a to jako skoro všude. A že bude děsně pracné, v té změti stop nalézti jejich doupě. Liška se naježila a tiše zavrčela. "Neboj se odlákám je od našich mladých i od tebe." Pronesl tiše lišák. "Zůstaň tu a nic nedělej. Postarám se o to." Pak se nani ještě jednou podíval a zmizel v trávě. Po chvíli si liška všimla, jak psi znervózněli a začli na své pány poštěkávat. "Liška! Liška! Liška!" Lovci se chvíli dohadovali mezi sebou a pak pustili smečku ze svých šňůr. Po chvili se začal psí štěkot vzdalovat směrem k řece. Lišák psy pomalu, v táhlém oblouku odváděl od jejich nory. Lovci se pokoušeli smečku opět navést na správnou stopu. Chtěli totiž získat mláďata o kterých jim jede vesničan vyprávěl. Měla mít téměř zlatý kožich s černým pruhem na hřbetě. Za takové kožešiny, by lidé platili cokoliv. A získat mladé na chov, tak by se na tom dalo vydělat jmění. Jenomže ten lišák je stále odváděl od jejich cíle. Byl tak drzý, že se sem tam dokonce psům i lovcům ukázal. Když už se dostali při honičce po třetí k řece, zvedl jeden z lovců pušku a vystřelil. Lišák krátce vyštěkl a udělal kotrmelec. Měl pocit ,že jej do boku hryzlo veliké zvíře. Pálilo to a hryzalo v celém boku. Pak zjistil, že necítí zadní běhy. Zastavil se a ulehl do trávy. Musí si jen odpočinout, napadlo jej. Na chvíli zavře oči a zdřímne si. Pak poběží dál. Přibližující se kroky lovce už nevnímal. Lovec k němu došel a strčil do něj hlavní pušky. Pak se sehnul a zvedl mrtvého lišáka ze země. Prohlédl si kožešinu poškozenou hrubými broky a znechuceně jej odhodil do křoví. "Chlapi, čím to střílíte? Zničili ste těmi svými broky pěknou kožešinu!" Ještě si odplivl a odešel ke svým psům. Liška to vše pozorovala ze svého vršku. Měla pocit jako by zmizely ze světa všechny vůně. Jako by již nikdy nemělo vyjít slunce. Citila svíravý pocit v břiše a neuvěřitelně se jí chtělo kousat a škrábat do těch hloupých a namyšlených lovců. Chtěla mít sílu slona a mrštnost pantera, aby je mohla všechny roztrhat. I s těmi jejich hloupými psy. Chtěla se pomstít, za to co udělali jejímu druhovi. Pak se zvedla a vyrazila psům na proti. Musí odlákat bezpodmínečně smečku od doupěte.
Teď tedy již po několikáté ležela na dohled od doupěte, po marném pokusu psy odlákat pryč, bylo jí jasné, že lovci tuší kde nora leží a tak vždy navedou zmatená psiska na správnou stopu. Liška začínala být zoufalá. Bylo jí čím dál jasnější, že noru nakonec oběví. Jen netušila co bude pak. Viděla konec svého druha a měla příšerný strach, že tak zkončí i její malé lištičky. Pak se ozval zuřivý štěkot z místa, kde ležel vchod do nory. Psi řvali jako pominutí. "Mám! Mám!" A byli k neutišení. Lovci je stěží udrželi od vchodu do nory. Obvykle lovci vpustí pár psů přímo do nory. Ti lišku zaženou do nějakého kouta a tam ji zabijí. Pak ji vytáhnou ven a nebo ji lovci musí vykopat. Teď nechápali, proč jsou připraveni o obvyklou zábavu. Lovci se chopily lopat a motyk co si sebou nesli a pustily se do kopání ve stráni nad norou, kde tušili doupě. To už liška běžela co jí síly stačili k nejbližšímu lovci. Psi ji cítili na desítky metrů a spustili opět pekelný rámus. V tom však ztichli a mohutně větřili. Začali couvat a kňučet. V nedalekém houští se mihlo mohutné černé tělo a prudce narazilo do běžící lišky. Nic z toho lovci nevnímali. Kopali a střídali se u lopat. Lišku náraz odmrštil o pár kroků stranou a vyrazil jí dech. Nežli se stihla vzpamatovat, přimáčkla ji k zemi mohutná tlapa a když pootočila hlavu, hleděla do velikých žlutě žhnoucích očí. "Lež a nemel se! "Ozval se tichý mručivý hlas veliké kočky. "Pusť mě! Mám tam mladé. Musí jim pomoci nebo je zabijí!" Černá šelma se tiše zasmála. "Nepustím, byla by to sebevražda. A navíc ti lovci se tvá mláďata nesnaží zabít, ale chytit živé." Liška se zazmítala a pokusila se do té těžké tlapy hryznout, ale panter jen lehce přitlačil. "Tak nezlob. Uvidíš že až se k nim prokopou vytáhnou pytel a tam je opatrně nandají. Odnesou je nejspíš k někomu domů a dají je jiným lidem jako společníky do domů." Liška se znovu zazmítala a sykla."Povol, dusím se." Panter přestal sledovat lovce a podíval se na lišku. Malounko povolil tlak na liščin hruník. "Když slíbíš, že nebudeš dělat hlouposti, tak tě i pustím." Liška se znovu podívala na velikou šelmu a poňekud zkrotla. Vědomí, že jejím mláďatům nehrozí bezprostřední nebezpečí ji trochu uklidnilo. Zuřivě zakývala hlavou a panter ji pustil. Vyskočila na nohy a protáhla se. Znovu se zahleděla ke své noře a dostala opět vstek. "Zničí mi takovou krásnou noru. Tolik práce a hrabání co sem si s ní dala. Pověz mi ještě jednou proč mi chtějí vzít má mláďata." Panter po ní loupl okem a pak opět sledoval lidi a psí smečku. "Lidi jsou divní. Někdy loví jen tak pro zábavu. A někdy pro jídlo. A pak jsou takoví, co nechodí do džungle, ale chtějí mít nějaké zvíře doma. Tak pošlou lovce a ti to zvíře chytí. A pak žije v lidské noře s lidmi. V takové věci co jí říkají klec. Je celá ze železa jako lovecké pasti. A ani veliké zvíře ji nerozbije. Tam dostává žrádlo a žije tam celý život." Liška se zadívala na pantera. Něco jí vrtalo hlavou. "Celý život? A kdy chodí do lesa, proběhnout se, prohnat drzé kachny a ulovit si žábu? Kdy si hledají přátele a zakládají rodinu?" Panter se na lišku podíval. "Nikdy. Jsou pořád v té kleci. Dokud neumřou. Někdy jim tam dají ještě jedno zvíře a pak čekají až budou mít mladé a ty jim pak vezmou a dají jiným lidem." Liška si sedla a zamyslela se. "To nesmí ven ani když chtějí dělat potřebu?" Panter se otřásl . "Ne." Liška si jej opět pozorně prohlédla. Uvědomila si, že je dost starý. a kolem tlamy mu začínají šedivět chlupy. Byl opravdu obrovský, i na pantera. Dokonce by se dalo říci, že byl poněkud silnější v místech, kde podobné šelmy mívají klenuté břicho. Něco ji napadlo. "Jak to všechno tak dobře víš?" Panter se nadzdvihl a zvedl bradu a liška spatřila pruh silné kůže pobitý zašlým plechem. Byl zdoben nějakými ornamenty a viselo na něm podlouhlé kovové oko. "Vidíš to? Tomu říkají obojek. To většina zvířat dostane, když je chytí. Z toho vede kovový řetěz a poutá je v kleci. To proto, aby nemohla utéci, kdyby lidé zapoměli zavřít klec." V tu chvili je přerušil křik lovců. Povedlo se jim prokopat do doupěte a našli čtyři malá liščata. Liška sebou mrskla a pokusila se utéci. Těžká tlapa ji opět připlácla k zemi. "Co blázníš? Vždyť jsem říkal, že jim nic nehrozí!" Vrčel vztekle Panter. "Nehrozí?" Chrčela liška. "Tak proč si od těch lidí utekl? Nelíbilo se ti dostávat žrádlo každý den? Nebo ti vadilo žít ve vlastních výkalech? Proč si utekl, když mým dětem nic nehrozí." Panter se díval na lovce, jak dávají malé lišky do pytle a smějí se tomu, jak se snaží kousat a bránit. V mysli mu vytanula vzpomínka na jiný pytel a jiné lovce. Stará vzpomínka co se mu občas vracela a plnila jeho srdce smutkem. Viděl koruny stromů nad sebou a lidské lovce okolo a pak také dva muže jak nesou na tyči zavěšenou za tlapy jeho zastřelenou matku. Zuřivý otřes mu projel celým tělem a liška slabě štěkla. Vzpamatoval se a trochu povolil sevření. Věděl co malá liščata čeká. Také mu párkrát přivedli panteří samice na páření. Nikoho nezajímalo, že jsou vyděšené a nechtějí s ním nic mít. A nikdo se ho neptal zda se mu líbí a zda mu voní. Nakonec je donutili tyčemi a bitím k poslušnosti. Ale nemohl dovolit aby se liška nechala zastřelit. Prostě musí přijmout svůj osud. "Nedělej hlouposti, ano? Stejně nemáš dost síly, aby si mohla s lovci bojovat." Zavrčel starý panter a snažil se o uklidňující tón. Bylo mu lišky líto. Napadlo ho, že teď zůstane sama. Nějaký čas se bude trápit a pak se určitě oběví jiný lišák, co ji zaujme a ona zapomene. Vzpoměl si znovu na svou matku. A pak také na jednu panteří samičku. Přivedli mu ji před lety a strávila s ním v kleci dva roky. Byla drobnější, nežli obvykle panteří slečny bývají a nádherně voněla. Měla krásnou zářivou srst s dokonalými skvrnkami. Zamiloval se do ní na první pohled. Ona se ho bála a pár dní jen vrčela a nechtěla s panterem ani mluvit. Nakonec ji svou laskovostí a ohleduplností přesvědčil, že se nemusí bát. Po čase se spřátelily a nakonec se do něj i zamilovala. Po půl roce zjistili, že budou mít rodinu. Slečna byla nadšená a plánovala jak uspořádat klec, aby se tam pohodlněji vešli i s mladými. Panter se tehdy cítil šťastný a když se narodila tři skvrnitá koťata, tak byl snad nejpyšnější samec na světě. Měl pocit, že je nesilnější a dokáže překonat jakýkoliv problém co by je mohl podkat. Když pak mláďata trochu odrostla, přišli lidé co je krmili a jeho lásku i s mladými odvedli. Věděl, že se někdy stává, že si jednoho odvedou a předvádějí je jiným lidem, i s mladými se to již párkrát stalo. Tentokrát však Večer přinesli jen kus masa a kost. Rodina se mu nevrátila. Byl trochu nervózní a ten den nežral. Ráno nemohl dospat a přecházel po své kleci z prava do leva. Během dne, jej napadlo, že je již neuvidí a začal vyšilovat. Řval jako pominutý a snažil se rozbít svou klec. Hryzal do mříží tak dlouho, až se mu zalila tlama krví z rozdrásných dásní. Po dlouhé době si opět uvědomil, že je vlastně vězeň. Za ta léta si zvykl a když mu přivedli tuhle samičku a zamiloval se, tak si myslel, že si nežije nijak špatně a smířil se se svým údělem. Teď mu došlo, že jej opět podvedli. A že už svojí milou a koťata neuvidí. Dlouho se pokoušel napadat lidi co mu nosili žrádlo a útočil na každého, kdo se jen přiblížil ke kleci. Nakonec si lehl a přestal vnímat svět kolem sebe. Nežral a nepil a uzavřel se do vzpomínek na čas ztrávený s malou panteří kráskou. Nejdříve se snažili lidé kolem něj používat bič a proud vody z hadice, aby jej probrali z letargie, ale nic nepomáhalo. Nakonec přivedli malého obtloustlého mužíka s velikou koženou brašnou. Jeden z lidí na pantera foukl dlouhou hůlkou a něco jej bodlo do stehna.Padla na něj únava a po chvíli i podivný polospánek. Vnímal lidi kolem sebe a také to, že se otevřela jeho klec. Pokusil se vztát a napadnout je, ale zjistil, že nemůže pohnout ani malinko žádnou částí těla. Byl tak unavený, že jej to ani nevyděsilo. Lidé vstoupili do klee a ten podivný mužík vytáhl ze své brašny jaké si podivné, neznámé věci a po různu se snimi pantera dotýkal. Pak něco dlouho povídal ostatním lidem a nakonec odešel. Panter i přez své otupení vnímal v hlase toho člověka podivný smutek. Pak konečně usnul. Když se probral, viděl, že je v malé dřevěné bedně. Celá se natřásal a poskakovala a panter slyšel povědomý vrčivý zvuk. Chvilku přemýšlel od kud jej zná. Pak si vzpoměl. Byl to ten zvuk, co slyšel naposledy jako mládě, když jej lovci chytili a vezli k lidem u kterých žil. Byl zmatený. Přeci jej nevezou spět do pralesa? Pak ho napadlo, že se ho lidem zželelo a vezou ho k jeho milé a rodině. radostí vyskočil na nohy a začal očichávat svou bednu. V koutě našel kus masa s kostí a dostal takový hlad, že to sežral během pár vteřin. Pak si spokojeně čistil kožich a trpělivě čekal až dojedou na místo. Pečlivě si vylizoval nečistoty z chlupů a otíral si fousky. Musí před svou panteří lásku nastoupit jako elegán a né jako nějaký, špinavý tulák, co neví co se patří. Trvalo dost dlouho, nežli dojeli do jeho nového domova a za tu cestu jednou přešla noc. Ztrávil ji v bedně na korbě vozu. Sice se auto na noc zastavilo, ale nedovolili si jej pustit ven, aby se proběhl. Znechuceně vykonával potřebu do kouta a úzkostlivě se snažil udržet v čistotě. Ráno dostal další kosti a maso a opět vyjeli. Kolem poledního bylo auto konečně na místě. Několik mužů se chopilo bedny a vyneslo ji ven z vozu a pak ji odnesli do domu. Panter uslyšel skřípot dveří klece a pomalu se začala otvírat i jeho bedna. Pořád se ozívali hlasy lidí a tak, ač se snažil sebevíc, nedokázal říci zda slyší i zvuky pištění malých panteřích drobečků. Konečně se bedna otevřela úplně. Hleděl do nové klece. Byla o něco větší nežli ta původní, ale po jeho rodině nikde neviděl ani stopy. Vyběhl z bedny a mříže se zaním zaklaply. Oběhl a očichal celou klec. Opravdu nikde ani stopa po známém pachu. Celý svět se sním zatočil. Posadil se na zem a pokoušel se pochopit, co se stalo. Cítil smutek a prázdnotu. A cítil se zrazený. Pochopil, že svou lásku již nikdy neuvidí. Odšoural se do kouta a tam si lehl.
"Na co myslíš?" Zeptala se ho chrčivě liška. Povolil ještě trochu sevření a začal vyprávět. Pověděl jí vše.O tom jak lidé chytají zvířata a jak je nutí mít mladé které jim pořád berou. O klecích tak těsných, že se nikdy v životě pořádně nerozeběhnou. O smutku a prázdnotě takového života, který končívá většinou šílenstvím a smrtí. Pověděl jí o tom jak ho podvedli a jak pořád doufá, že najde svou lásku. I o tom jak jednoho večera ošetřovatel špatně zavřel jeho klec a on se dostal do domu lidí. Vyprávěl o tom že nejprve musel přetrhnout řetěz co ho v té kleci vázal a pak zabít několik hlídacích psů a jednoho lovce s puškou. Vyprávěl o šoku ze svobody a nekonečné cestě do jeho rodné džungle. Když domluvil, cítil šílenou nenávist k lidem co mu to vše způsobili i k sobě samému, že nebohou lišku nenechal jít za svými mladými. Věděl, že by ji zabili, ale aspoň by se netrápila steskem po ztracené rodině. Zvedl tlapu a liška vystřelila v před. Pak se zastavila a ohlédla. V očích měla nesmírnou bolest. "Já jim nedokáži pomoci, že jo? Oni mne zabijí, jako mého druha. A mladé stejně nezachráním, že je to tak?" Hleděla na něj se zoufalou nadějí. Panter se podíval směrem k odcházejícím lovcům. Bylo jich dvakrát víc nežli měl tlap a psů ještě jednou tolik. A měli pušky. Napadlo jej kolik by jich asi zabil, nežli by ho zastřelili. Možná polovinu. Pak se oklepal. Hlouposti. "Ne nemáš žádnou šanci." Řekl smutně a jemě jí olízl čenich. Liška nadskočila a sekla po něm zubama. "Co si to dovoluješ? Už se mě nikdy nedotýkej! Rozuměl si?!" Zkoprněl. S údivem na ni hleděl. Přeci to nebyla taková důvěrnost, aby tak jančila. "Jsi nějaká netýkavka. Jdi vrčet na ně. Máš ještě dva dny, nežli dojdou do míst kam se dostanou jejich vozy. Můžeš na ně pouštět hrůzu." Pak jej něco napadlo. Liška viděla jak zaostřil na lovce a očividně na něco myslel. "Co se ti líhne v té tvé olysalé palici?" Zeptala se jízlivě. Potřebovala si trochu ulevit od šílené bolesti, co jí svírala vnitřnosti. Udiveně se na ni podíval. Viděla, co mu dalo práce se ovládnout a neodejít. Nakonec napětí v jeho tváři zmizelo. Ulevilo se jí. Byl jí protivný, ale najednou měla pocit, že nechce zůstat sama a bylo jí líto, že na něj byla nevrlá. Každopádně by to nepřiznala. Byla příliš hrdá. Panter se uklidnil a tvářil se, že jej z jejích slov nepíchlo u srdce. Byla mu za tu laskavost vděčná. Nakonec promluvil. "Něco mne napadlo, ale nemysli si, že to nějak pomůže." Pohlédla mu do očí a cítila v krku chuchvalec. "Pokračuj." Zachrčela.Panter přešlápl z nohy na nohu. "Mno napdlo mne, že půjdou ještě dva dny pralesem pěšky. A tak je můžeme sledovat. třeba se naskytně příležitost a povede se nám tvoje mladé osvobodit." Nevěřícně na něj hleděla a cítila, jak ji pálí oči. "Nám? Řekl jsi nám? To znamená, že by si mi pomohl?" Znovu přešlápl a cítil jaké si podivné chvění v hrudi. "Ano. Mám s lidmi svoje nesrovnané dluhy a tohle by mi je mohlo pomoci srovnat. Pokusím se ti pomoci, ale nemysli si, že to bude snadné. Také se můžeme jen dva dny plížit kolem a nic se nezmění." Liška se roztřásla, cítila podivný vděk a nevěděla jak to říci. Nakonec se na sebe začala zlobit. Je to jen plesnivý kocour, co se jistě zapoměl i tiše plížit a ona se třese jako by .... otočila se a vyplížila se z houští. Když zastavila, vnímala jen tichý stín vedle sebe. V duchu se omluvila. Plížit se umí. Ale stejně je to obluda přerostlá. Vzpoměla si jak ji olízl svým, hrubým, horkým jazykem a znovu se naštvala. pak ji předběhl a započali společné pronásledování.

Pro Ztracenou...

7. dubna 2011 v 23:18 | Vítr |  Útržky...


Tady bylo původně něco jiného. A jen pro to co jsi napsala a pro to, aby naděje žila dál sem to smazal. Jen pro tu odpovědnost co jsem na sebe vzal svými řádky. A také pro to, že nedokáži nevěřit v lásku překonávající i smrt. Pro naději ve štěstí v budoucnu a pro všechny snící básníky. Pro lidi co denně bojují svůj zoufalý boj s osudem a také se nevzdávají. Pro pár copánků, co mi již nesmí patřit. Pro slávu, čest a úctu, které v dnešním světě nic neznamenají. Proto tu pomyslnou pochodeň opět pozvedám a jejím světlem zaháním tmu, beznaděj a chlad.
Vím, že sem nechodí moc lidí a že tyto řádky čte jen nepatrná skupinka náhodných "okolojdoucích". Ale i kdyby sem svým světlem pomohl v cestě životem, byť jen jediné lidské bytosti, aby neklopítala ve tmě, pak vím, že jsem svůj osud naplnil a nežil zbytečně. A pokud má bolest ukáže někomu z lidí že se i sní dá žít v úctě k druhému člověku, pak ani ta bolest nebyla zbytečná a bezúčelná. Jestli je byť i jen jediný člověk, kterému mé řádky dali naději a chvíli, kdy nemusel myslet na své bolesti, pak jsem šťasten a děkuji i za tu bolest. Protože jen ta dává básníkům křídla!

Epilog

7. dubna 2011 v 1:29 | Vítr |  Cesta draka



V paláci bylo rušno. Všude panoval zmatek a pobíhalo služebnictvo. Princezna se jako každý rok, s celou rodinou chystala na letní sídlo. Byl to milý zámeček vystavěná v Horkých horách, kdysi po jedné strašné válce. Všude se povalovalo poházené šatstvo a kufry a tašky a spousta drobností. Princezna šla po chodbě a v duchu litovala služebné, co to budou uklízet. Musí jim na podzim přivézt nějaké drobnosti pro potěšení. Myslela si. Pak byla konečně na nádvoří. Svítilo slunce, ale princezna měla pocit, že větřík co fouká je přeci jen trochu studený. Jaro bylo v plném proudu a celý svět rozkvétal. Stáhla si hedvábný šál blíže ke krku a zadívala se na spět k paláci. Co toho již zažila v jeho zdech. Od kočáru, se ozval veselý smích malých dětí. Usmála se a vydala se ke kočáru. Okolo se jako mravenci hemžili sluhové a kontrolovali zda je náklad dobře připevněn. Princezna došla k vozu a dvířka se prudce otevřela. "Babička! Už je tu babička!" Ozval se radostný pokřik z vnitřku prostorného, cestovního kočáru. Ven se vyklonila asi třicetiletá, usmívající se žena. Vypadala jako princezna před dvaceti lety. Je neuvěřitelné, jak to vše uteklo.Napadlo princeznu. Teď má její dcera sama, tři malé děti. Princezna měla za celý život jen svou dcerku. Nasoukala se do kočáru, pomáhal jí černovlasý muž, s modrýma očima. Byl téměř stejně starý jako princeznina dcera a měl neuvěřitelně podobnou tvář, jako jeden muž co kdysi znala. Byl to syn rytíře, který jí kdysi obětoval vše co měl. Matka toho chlapse byla poloviční elfka. Po ní měl tak krásné, černé vlasy a modrou barvu očí. Jen neměli ten zářivý lesk. Doklad dlouhověkosti, co měla jeho matka. Zmizela již pár dní po tom co si vzal princezninu dceru. Odjela kamsi na jih spolu se svou starou matkou, zachraňovat svět. Nebo tak něco. Od té doby o ní princezna neměla zprávy. Bylo tomu již deset let a do dneška si nezvykla, na to, že tu sní její dávná přítelkyně není. Od té svatby se princezna stala již třikrát babičkou a na krku měla padesát let. Těšila se na svůj horský zámek. Na majestátnost hor a klid a moudrost těch skalnatých velikánů. Těšila se na lidi z toho kraje a jejich víno. Těšila se na lov a lesní palouky. A nejvíc se těšila na společnost mnichů z nedalekého kláštera. Kočár se zatím pomalu rozjel. U městské brány se k nim přidal dostavník s poštou a malý jízdní oddíl, coby doprovod královské rodiny....
Bylo ráno, šikmé sluneční paprsky prohřívali nesměle trávník v klášterní zahradě. Princezna kráčela k bíle natřené lavičce, kde lokty opřený o stůl seděl muž v mnišské, šedé sutaně. Očividně měl již sedmdesátku za sebou a přezto že měl vlasy šedé jako popel, pokrývali mu hustě celou hlavu. Jen středem, od čela k levému uchu se táhl pruh jako sníh bílých vlasů. Jako důkaz starého zranění. Další měl v podobě klikaté jizvy na tváři. Muž měl před sebou na stole otevřenou knihu a četl si. Neslyšel lehké kroky přicházející princezny. Potichu jej pozorovala až se jí zalily oči slzami. Cítila jak se jí rozbušilo srdce a věděla, že toho muže miluje. Rychle si otřela oči a popoběhla až k lavičce a vklouzla vedle onoho muže. Překvapeně pozvedl oči a po tváři se mu roztáhl úsměv. "Princezno!" zvolal a prudce ji objal. Pevně se k němu přitiskla a opětovala obětí. "Vrátila ses, vrátila ses mi, vrátila..." Opakoval pořád do kola a nemohl se nabažit vůně jejích vlasů. "Hlupáčku," zašeptala "vždyť jsem Ti to před třiceli lety slíbila. Každé léto se vrátím a budu tvoje. A každé léto ten slib dodržuji." Podíval se jí do očí a pak jilehce políbil na rty. "Vím že nesmím, vím že máš své povinnosti a neměl bych se tě ptát, ale víš že tě miluji? Víš to?" Ujišťoval se. Usmála se a položila mu hlavu na rameno. "Vím drahý. Moc dobře to vím. Před třiceti lety mi jeden voják vyřídil tvůj vzkaz. Měla to být tvá poslední slova a nikdy na ně nezapomenu. Vím že mne miluješ." Starý muž se zarazil. "Třicet let? Není možná. Příde mi, že to bylo v loni, co zkončila ta strašná válka a ty jsi mne tu oběvila mezi mnichy při své inspekční cestě po severu. Ten tvůj starý čaroděj mne sem odnesl, aby mne mniši vyléčily a já tu již zůstal." Dívala se do té staré tváře a jediné co jí připomínalo muže z dávné minulosti, byly jeho zářící šedé oči. Věděla, že ji vždy miloval, ale povinnosti k zemi a dvorská etiketa jí nikdy nedovolili, přivézt si jej do paláce jako svého nového manžela. Vždyť to bylo zapříčiněno právě rukou tohoto muže že ovdověla. Takový sňatek by nikdy šlechta nepřijala. Nakonec po těch letech i přistoupili na její hru na odjezdy na letní sídlo, ale ten muž nesměl za svůj čin nikdy opustit zdi kláštera. Byl královrahem a tento klášter byl jeho vězením. "Děje se něco princezničko? Díváš se na mne a na něco myslíš. Tak moc usilovně, až se ti dělá vráska na tvém, krásném, spanilém čele. Zasmála se a pleskla jej dlaní přez rameno. "Lichotníku, mám vrásek plnou tvář."Znovu se usmála a lehce jej políbila na rty. Miloval její jemné něžné polibky. Celá ta léta se cítil ve svém vyhnanství šťastný. Ty čtyři, teplé měsíce ročně byly jen jejich. Patřili jen jim dvěma a nikdo kromě nebližších přátel a rodiny si je nedovolil rušit. A když se pak jeho syn a princeznina dcera zasnoubili, tak se rozhodli uspořádat svatbu právě v tomto kášteře a tak i přez tichý nesouhlas některých, tvrdohlavých šlechticů mohl svého syna vést k oltáři. Každý rok viděl jak dospívají a zamilovávají se do sebe a nakonec se i vzali. Bylo úžasné sledovat jak jsou ti dva mladí spolu šťastní a jak pak přicházejí vnoučata. První ani ne půl roku po svatbě. A pak za dva roky další a za dva ještě jedno. Clapec holčička a druhá holčička. Někdy je princezna přivedla do kláštera všechny a to pak byla celá zahrada plná smíchu a spěvu a pokřikování dětí i dospělých. Někdy přišla princezna sama a chodili i přez zákaz do okolních lesů a lovili spolu a sedávali na pasekách na staré dece a milovali se a vzpomínali. Pohlédla znovu do těch očí plných lásky a oddanosti a tiše, jako by se styděla špitla. "MIluji tě." Ztuhnul a udiveně na ni pohlédl. Pak ji opět políbil a přitiskl k sobě. Ta slova mu nikdy před tím neřekla. Nikdy nedokázala přesně popsat co k němu vlastně cítí. Někdy si sám nebyl jistý, zda jsou jen velmi dobří přátelé a nebo je to víc. Ale po čase si začal říkat, že na tom vlastně nezáleží. To že se každé léto navracela do jeho náruče, bylo vlastně její vyznání. Její způsob jak ta slova říci. Kdysi dávno po princezně chtěl aby mu řekla co kněmu cítí, ale nakonec pochopil, že ať bude cítit lásku nebo ne, slova stím nebudou mít nic společného. Jen činy. Miloval ji jako nic na celém světě a dávno jí neměl za zlé, že mu ta sladká slůvka neříká. Teď byl prostě překvapený a dojatý a proto ji k sobě pevně přivinul a odmítal ji pustit. V tom je vyrušil dusot nohou a dětské výkřiky. "Tady jsou! Mamí, tatí tady jsou! Dědečku mi také přijeli !!! "