Zrození a smrt II

24. března 2011 v 22:36 | Vítr |  Cesta draka


Princezna sebou trhla. "Neslyším pláč!" Vykřikla. Pak se konečně úplně probudila. "Klidně ležte princezno." Stará léčitelka jí položila dlaň na rameno a princezna se opřela spět o polštář. Celé tělo se jí uvolnilo a najednou neměla sílu se pohnout. "Musíte odpočívat, porod vás dost vysílil a nesmíte se moc namáhat, aby jste se rychle zhojila." Princeznu zaplavila vlna paniky. "Kde je?" Žena se zasmála. "Klidně spěte princezno, malá slečna je v pořádku a spí ve vedlejším pokoji." Princezna s úlevou zavřela oči. Pak se opět probrala a zeptala se ještě. "Kdo je u ní?" "Přeci moje dcera. Pro to ji také sebou vezu. Aby ste si mohla po porodu odpočinout a prospat se. Buď te v klidu miminku je dobře a kdyby mělo hlad nežli dostanete mlíko, tak se o to také dcera postará. Má ho dost pro oba drobečky. Jak jejího tak toho vašeho. A teď spát." Řekla Klidně léčitelka a položila princezně prst na spánek. Okamžitě ji to gesto uspalo. V té chvíli někdo za léčitelkou tiše zatleskal a pronesl "bravo madam." Stará žena sebou divoce trhla a vstáhla před sebe dlaně, po kterých přebíhaly namodralé výboje. Uprostřed místnosti postával princeznin čaroděj a očividně se bavil tím, jak starou ženu poděsil. Jiskření na vědminých rukou pomalu ustalo a ona si založila ruce bojovně v bok. "Vím kdo jsi ty starý komediante! Ty jsi ten šejdíř a podvodník s kartami, co se kolem mého domu motal asi před stopadesáti lety!" Staroch se na chvíli zatvářil uraženě. Pak ale lišácky mrknul a pravil : "Ještě pořád máš tu černovlasou poloelfku? Pamatuji si ji jako malou holku, s neuvěřitelně modrýma očima. Dnes to musí být krasavice." Vzduchem se mihla malá ohnivá koule a rozprskla se čaroději o hruď. Vykřikl a počal si hasit plácáním dlaní, doutnající plášť. "Co vyšiluješ babizno? To je můj nejlepší plášť. Přeci jsem tak moc neřekl." Vědma se spokojeně usmívala. "Mluvíš o mé dceři. Tomuhle říkáš nejlepší plášť? Tohle? Vždy jsi byl držgrešle drahoušku." Pak udělala několik kroků ke starému čaroději a přejela mu dlaní po propálené díře. Ta v ten moment zmizela a na plášti nezbyla ani stopa po ohni. "Pff!" Odfrknul si čaroděj a nedůvěřivě koukal na svůj plášť. "A pak kdo je tu komediant. Takový pouťový trik." Pak se spolu objali. Vlastně jsem se přišel podívat, kdo mi tu konkuruje v řemesle, ale tebe bych tedy nečekal. A to uspávací kouzlo by si měla používat opatrněji, obvzvlášť u unavených a vysílených lidí. "Pff. Ty tomu tak rozumíš!" Odsekla žena. "Kolk jsi odrodil dětí? Já už pěkných pár tisíc. Tak mi nemluv do toho co si mohu dovolit starče." Vypadalo to, že se zlobí, ale celou dobu mu hleděla do očí a ty její svítily nadšením. "Tady bude do rána klid, pozveš mě k sobě?" Čaroděj se podíval směrem k spící princezně, pak pokrčil rameny a usmál se. "Určitě?" Léčitelka se uculila jako by se styděla a kývla. "Jen doufám, že na těch starých prknech, už máš aspoň slamník." Čaroděj se zasmál a najednou oba zmizeli.
Kolem poledne měli již královi muži na skoro třímetrovém valu hradbu, z na sucho kladeného kamene. Byla šest stop vysoká, aby kryla i nejvyšší mužea byl kní navršen a udusán hliněný ochoz pro obránce. Král nakonec rozhodl, že val nebude přímo proti nepřátelské hradbě, ale až v rozšířeném ústí vstupní soutěsky. Tak budou jeho vojáci bránit pouze sto padesát stop široký pás, nebude jich k obraně potřebe tolik a budou se moci při případném útoku, častěji střídat. U skalních stěn nechal ještě král vystavět dřevěné věže pro střelce. Byly částečně opřené o skálu a tak nehrozilo nebezpečí, že se je povede strhnout. Na každou z věží se vešlo pět střelců s kušemi. A od chvíle co byla první věž dostavěna na ní stáli a pozorovali hradby nepřítele. Za tímto valem se dokončovala dvě stání pro těžké katapulty, kterými hodlali vojáci odstřelovat bránu a hradby. Pokud by se nepřátelé pokusili o útok.
Chvilku po poledni se z jedné z věží ozvalo varovné troubení. Vojáci odložily nářadí a chopili se svých zbraní. Zaujali pozice na novém valu a vyčkávali co se bude dít. Veliká kovaná brána v nepřátelské hradbě se pomalu začala otvírat. Zaslechli i skřípání kovových pantů. Vojáci si začli chystat šipky do kuší a natahovat tětivy. Král vyběhl na jednu ze strážních, věží aby lépe viděl. Z ohromných vrat vyjelo postupně asi sto mužů na koních. Bylo mezi nimi vidět několik šlechtických plášťů a honosných brnění. Pak to začalo vypadat jako na vojenské přehlídce. Prostor mezi kamennou hradbou a opevněným valem krále se počal plnit stovkami mužů ve zbroji. Král to zachmuřeně pozoroval. Pak znechuceně odfrknul a slezl z věže. Vylezl do středu valu a zařadil se mezi vojáky, kde viděl rytířův černý plášť. "Tak co si o tom myslíš rytíři?" Otázal se král. Rytíř se ani neohlédl, když odpovídal. "Mno řekl bych, že máme na krku pořádnou bitvu. Tedy pokud si nemyslíte, že se nám hodlají vzdýt a začali tu slávu vojenskou přehlídkou." Několik vojáků vyprsklo smíchy. Král nevěděl co říci. Nakonec se rozhodl, že bude lepší to rýpnutí přejít mlčením. Když už to vypadalo, že se na pláň nikdo nevejde, vyrazili muži na koních směrem k valu s králem. Muži kolem rytíře ustoupili a udělali místo králi. Jezdci mezi tím zastavili na zpevněném okraji příkopu před valem. Ten v červeném plášti zvedl hledí své přilbice. "Kdo jste a proč nám přehrazujete cestu ven z naší pevnosti. Král se pousmál nad tou drzostí a pak odpověděl. "Jsem král této země. A to co tu nazíváte drze svou pevností, já nazval svým vězením, pro zločince co napadli mou zemi a byli tak hloupí, že si sami zalezli do kobky a zavřeli se zevnitř. Já na ty dveře jen dodělal závoru z té správné strany!" Král se spokojeně usmíval. "To chcete říci, že jsme vašimi vězni? Všichni mí muži?" Nepřátelský šlechtic nevěřil vlastním uším. "A jak dlouho mé vojsko hodláte držet v tom vašem vězení?" Zeptal se posměšně. Král se očividně bavil, když odpovídal. "Za útok proti této zemi a za škody jí způsobené, jste odsouzeni všichni bez vyjímky k doživotnímu žaláři a doporučoval bych vám začít orat." Nepřátelskému šlechtici poklesla čelist. "Orat? Doživotí? Vy jste se musel zbláznit....proboha proč orat?" Neodolal ten muž a zeptal se. Král sotva dokázal udržet vážnou tvář, když mu odpovídal. "Přeci aby ste mohli zasít ten zbytek ovsa co ještě máte. Přeci si nemyslíte že vás tu na věky hodlám živit. Počítám, že po pár letech vám poleze ovesná kaše i ušima a to bude ten největší trest!" Král byl spokojená se svou řečí a čekal na odpověď nepřátelského velitele. Ten několikrát otevřel a zavřel na prázdno svá ústa nad tou drzou řečí a pak vztekle otočil koně a vyrazil spět k bráně. Tam se zuřivostí bez sebe podíval na spět na krále a vykřikl: "Zabijte je všechny a hlavu toho jejich králíčka chci večer vidět na kopí před svým stanem!!" Pak odjel ke svému stanu v údolí. Ostatní šlechtici si puvzdechli a zaveleli k útoku. Mezitím se kolem krále rojili poslové. Král rozdával rozkazy a naposledy se ujišťoval, že každý ví co má dělat. Dole kolem příkopu se tlačili nepřátelští vojáci a netvářili se moc nadšeně, při pohledu na vyrovnanou řadu kuší, mířící jim na prsa. Pomalu se mezi nimi šířila zpráva, že jsou vlastně vězni a že se z tohoto údolí nikdy nedostanou. Nelíbilo se jim, že se nedostanou domů ke svým rodinám a navíc to vypadalo, že tu jen tak pro nic za nic zařvou. Tohle nebyl útok, ale poprava. Pomalu se začla šířit panika a ti v prvních řadách se tlačili dozadu a poráželi další muže. Panika se šířila jako požár. Začal se ozívat řev a do toho najeli z druhé strany jezdci na koních a snažili se zdivočelé vojáky otočit na spět do útoku. Ti se však jako smyslů zbavení pokoušeli dostat k bráně a dál do údolí. Jezdci na koních vzali do rukou kopí a oběvila se první krev. Byla to sice jen lehká bodnutí, aby muže usměrnila, ale když vojáci spatřili krev tak definitývně zdivočeli a počali vytahovat meče. V tu chvíli přistoupil ke králi posel od praku. "Pane máme sestavená první stroj a je nabitý a náš kapitán tvrdí, že dokáže trefit bránu první ranou, že je to krátká vzdálenost a již na takovou mockrát střílel. Král se podíval směrem ke stanovištím praků. Opravdu se jedno rameno již tyčilo k obloze. Pokrčil ramena a pravil. "Tak ať s kapitán předvede a pálí jak uzná za vhodné." Posel odběhl a asi za dvě minuty se ozvalo zapraštění stroje a temné hučení obrovského kamene. Král zvedl s ostatními vojáky hlavu a pozorovali jak menší skála letí vysokým obloukem do nebe. "To jsem tedy zvědav co vymyslel." Bručel si pro sebe rytíř. chvilku to vypadalo, že se balvan na neby zastavil. Pak se opět začal zvěčovat, jak padal k zemi. Král nedokázal určit kam že vlastně dopadne. chvilku to dokonce vypadalo že na vlastní muže, ale pak bylo vidět, že se vzdaluje a nabírá na rychlosti. Nakonec, s děsným rachotem opravdu trefil bránu. Výsledek zásahu byl překvapením i pro samotného střelce. Jelikož balvan velikosti koně dopadl na bránu z vrchu, tak nejdříve zničil a strhnul ochoz nad ní a pak dopadl na pootevřené křídlo brány. To se pod ohromnou energií dopadajícího kamene prohnulo a zablokovalo v pantech. Ti co se snažili bránu otevřít zjistili že sní ani nehnou. Pak těm skoro dvěma tisícům mužů před bránou došlo, že nemůžou do bezpečí údolí. A že je pořád asi stovka jezdců žene do útoku proti namířeným kuším. Nakonec se strach, zloba a vztek vojáků obrátila proti nim. Nastal doslova masakr a během pár minut nezůstal na živu ani jediný z jezdců. Že mezi nimi byla i polovina velitelů, to vojákům vůbec nevadilo. Pak vše postupně utichlo jen tak postávali a zmateně přemýšleli co se vlastně stalo. Někteří hleděli spět k valu uzavírajícímu cestu a přemýšleli, čeho že se vlastně báli. Vždyť to vypadá, že jej brání jen pár stovek mužů a jich je spousta. Pozorovali své mrtvé a krev na svých rukou. Pak se ozvalo obrovské zadunění a na bránu dopal další balvan a prohnul ji ještě mnohem víc. Dokonce praskli dva horní panty a křídlo brány se povážlivě naklonilo. Vzápětí vypáli druhý, akorát smontovaný prak a třetí zásah již brána nevydržela a s ohromným rachotem se poškozené křídlo utrhlo a dopadlo na zem. Všichni nepřátelští vojáci se pomalu začli loudat do údolí. Při průchodu bránou se mnohý podíval do nebe nepadá li na něj další kamenná střela. Král byl s průběhem prvního dne spokojený a předal velení obrany jednomu ze svých generálů. Pak vyrazil do svého stanu sepsat hlášení pro palác. Moc se chtěl pochlubit princezně svým úspěchem s drakem a s tím jak se podařilo jeho vojákům v rychlosti uvěznit nepřátelskou armádu. Rytíř si došel do zásobovacího vozu pro láhev vína. Důstojník co měl vůz na starosti mu ji mlčky vydal a když rytíř odcházel, díval se zamyšleně za ním a nesouhlasně kroutil hlavou. "Sakra co to stím chlapem je? Každý den flaška. To nedopadne dobře." Rytíř si našel tmavý kout v patě jedné ze střeleckých věží. V koutě u skáli si sedl na zem a zabalil se pevně do pláště. Pak odšpuntoval láhev a z hluboka se z ní napil. Chvíli počkal a znovu. Takhle v malé chvíli celou láhev vypil. Položil ji třesoucí se rukou vedle sebe a opřel si rozpálenou tvář o skálu. Zavřel oči a čekal na první známku opilosti a příchod spánku. Snažil se z posledních sil vyvolat ze vzpomínek tvář princezny. Viděl její oči a zdáli se mu smutné, jako by v nich byla nějaká výčitka. Napadlo jej, že je to podivná vidina, proč by měla být smutná? Pak usnul. Okolo jdoucí hlídka si všimla odlesku louče na lahvi a tak se šla podívat co je ukryto ve tmě. Muž postál nad spícím rytířem a zamyslel se nad tím jak si osud s lidmi pohrává. Můžete dosáhnout svých cílů a cítit se na chvíli jako král, v domění, že budete už na pořád žít šťastně, ale nakonec vás najde někdo ležet opuštěného a opilého v temném koutě. Voják pokrčil rameny a šel dál...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama