Zrození a smrt

23. března 2011 v 14:12 | Vítr |  Cesta draka

Čelo princezniny armády konečně vypochodovalo ze soutěsky a stanulo před mohutnou kamennou hradbou. Uprostřed se tyčila brána ze silných trámů, pobytá kovovými pláty a opatřená ochozem. Vše vypadalo nové. Král dojel až na hranici dostřelu kuše a zastavil koně. Spolu s ním přijelo i několik dalších mužů a všichni zvědavě zkoumali stavbu před sebou. Jeden z generálů promluvil. "Tady musela pracovat magie veličenstvo. Nikdo by to nedokázal postavit v tak krátkém čase." Král si tiše povzdechl. A pak se otočil ke svým velitelům. "Pánové dejte rozkaz ať se muži zakopou na této hranici a připravte postavení pro naše katapulty, ať nepřítel vidí, že to myslíme vážně. Dokud nebude vybudován pořádný val s palisádou a věžemi, nebude žádné vyjednávání." Pak se znovu zahleděl ke kamenné zdi. Generálové se pomalu rozjížděli ke svým jednotkám, když si král na něco vzpoměl. "Moment, ještě něco. Nestavte žádnou bránu. Zatím útočit nehodláme a oni se odsud nikdy nedostanou. Tohle údolí bude jejich hrob, nebo vězení. To bude trest za to, že napadli tuto zemi." Muži na krále udiveně hleděli. Došlo jim, že král přijal za svůj názor jejich starého generála, který byl za stejnou věc králem zatčen a uvězněn. Přemýšleli co to znamená, co se s králem stalo tam na tom svahu při boji s drakem? Byl od té doby nějaký jiný. Byl sice stále přísný a tvrdý na své muže, ale tak nějak jinak, více je poslouchal a neodsuzoval jejich plány hned od začátku. Bylo vidět, že projevuje i jistou úctu k názorům druhých, i když si nechával konečná rozhodnutí pro sebe, nikdy nic nedělal dokud se neporadil. A také tak nějak ztichl. Z počátku se choval a mluvil způsobem já sem král a kdo je víc, ale po té bitvě s drakem se prostě změnil. Král zachytil na ochozu nad bránou pohyb. Vykouklo tam několik hlav a viditelně hleděli jeho směrem. Usmál se a z nějakého rozmaru jim zamával, jedna z postav bezděky zvedla ruku k pozdravu, ale hned ji zase stáhla. Král se zasmál nahlas. Pobavilo jej jak jednoho z nepřátel zmátl.
Mladý čaroděj s několika různorodě vyhlížejícími šlechtici vystoupali na horní ochoz nad bránou. Aby zjistili jak veliká armáda na ně hodlá útočit. Šlechtic v červeném plášti podšitém leopardí kožešinou, se ho zeptal. "Kde je král?" Čaroděj zvedl ruku a ukázal na skupinku jezdců pod hradbami. "Tam lorde, ten vysoký jezdec v čele. S tím černým pancířem a přibicí. Má zlaté lemy a na štítě stříbrného draka. A ti muži okolo, jsou nejvyšší šlechtici této země. Mají velení nad armádou. Ale myslím, že nejnebezpečnější člověk je ten muž maličko v zadu po levé králově ruce. Nenechte se zmílit tím, že je jen v obyčejném stopařském plášti a nemá valného koně. To on dokázal vymyslet, jak zdolat našeho draka. A také zprovoznil severní zásobovací cestu. To je člověk, co vám pánové prohrál tuto válku." Všichni se podívali na čaroděje. Ten v červeném promluvil. "Posmíváš se nám čaroději? Mluvil tiše, ale v hlase bylo slyšet nebezpečné ostří. "To bych si nikdy nedovolil pánové." Čarodějův posměch byl očividný. Nikdo si však nedovolil proti němu vystoupit. Přez své mládí byl velice mocný a nebezpečný. Opět se všichni zahleděli ke skupině jezdců dole. Viděli, jak král svým mužům cosi říká a oni pak odjeli k jednotlivým oddílům. Král s černě oděným mužem osaměli. Pochopili, že si jich konečně všiml a v tom zamával. Jeden ze šlechticů automaticky zvedl paži k pozdravu, ale vzteklé zavrčení ostatních jej zarazilo. Pokrčil rameny a odešel. Byl jedním z těch, co se přidali k invaznímu vojsku proto, aby si nashromáždil bohatou kořist v nížinách za horami a teď se cítil podveden. Nejen že se nedostali nikam ke vhodné kořisti, ale navíc byl spolu s ostatními lapen v tomto údolí. Nebyl si jist jak se hodlají dostat ven z této pasti oni, ale věděl jak se dotane on. Pěkne v noci vezme co má a tiše i se svými muži, co mu ještě zbyli odejde do zajetí ke králi. Je šlechtic a jistě se nějak dokáže vyplatit. I třeba tím, že zradí své společníky a poví králi vše o tom jak dobít toto prokleté údolí. A ostatní ať si tu třeba chcípnou.
Již k večeru byli všem v údolí jasné dvě věci. Za prvé, že dnes ani zítra žádný útok nepřijde. A ta druhá, že se děje něco moc špatného. Bylo totiž jasné, že v obranné línii, co staví králova armáda není průchod. Co to asi znamená bylo všem jasné. Nikdo se odsud nedostane živý.Tento dojem zesílil hned po první noci. To se totiž jeden ze šlechticů asi s patnácti muži pokusil dostat ke králi do zajetí. U nového valu mu však hlídka oznámila, že král zajatce nebude brát a že toto údolí je vězení pro všechny útočníky a že jejich trestem za invazi je doživotí v tomto vězení. A pokud se někdo pokusí z tohoto vězení odejít bude okamžitě popraven. Šlechtic se pokoušel ještě nějakou chvíli hrozit a slibovat, ale nebylo mu to nic platné, z hrůzou si uvědomil, že se musí do té pasti opět vrátit. A také mu došlo, že nebyl nejlepší nápad podřezat při útěku několik nepohodlných svědků a stráží. V údolí jej budou mít za zrádce a zabijí ho tam. Dva z jeho mužů pochopili, co je čeká a pokusili se proto vyběhnout nedostavěný val, ale každý okamžitě schytal několik šipek z kuší do prsou. Ostatní se pak odšourali do tmy, směrem k hradbám. Do rána se o to samé pokusilo ještě osm dalších. Kolem půlnoci se od nepřátelské hradby ozvalo několik výkřiků bolesti a hrůzy. A když slunce ráno osvítilo prostor mezi dvěmi opevněními, uviděli princeznini muži před nepřátelskou bránou zbytek nočních návštěvníků s podřezanými krky. Král rozkázal mrtvá těla zastřelená na obraném valu zazdít do jeho útrob. Dokonce prohlásil, že když bude třeba, tak jej postaví klidně celý z nepřátelských těl.
Rytíř celou noc proseděl ve svém stanu. Nemohl spát a pořád měl takový neodbytný pocit, že by měl být někde úplně jinde. U něčeho daleko důležitějšího, nežli bylo nesmyslné válčení a vraždění. Nemohl se zbavit pocitu, že jej potřebuje někdo blízký. Že by měl být v paláci s princeznou a držet ji za ruku. Vzpomínal na společné chvíle v zemi mimo svět a čas a na pár okamžiků tam v horách, kdy se směl princezny dotýkat. Prudce zatřásl hlavou, jak se pokoušel zbavid vzpomínek na její voňavé vlasy a horké polibky. Vzal ze stolku džbán s erárním vínem a z hluboka se napil. Byl to patok, ale na opití to stačilo. Znovu jej přiložil k ústům a lil do sebe tu kyselou břečku tak dlouho, dokud nezaplašil vzpomínku na sladkou chuť princezniných polibků a nepocítil první známky opilosti. Pak džbán odložil a natáhl se v botách na kavalec. Pomalu se propadal do opileckého bezvědomí. Napadlo jej, že takhle v poslední době vypadá každý jeho volný okamžik. Boj a krev a spousta vína a opět krev. Co se vlastně pokouší tímto způsobem dokázat? Je to ještě boj za princeznu? Nebo se snaží najít rychlou smrt z rukou nepřítele? Ne asi ne asi je pravda někde uprostřed, možná jen zabíjí to co nosí ve svém srdci. Možná se jen bojí přiznat si, že nedokáže přestat tu ženu milovat. Milosrdná temnota mu zastavila proud myšlenek a rytíř konečně usnul.
V pokojích paláce byl nezvyklý pohyb. Všude pobíhali sloužící a tvářili se, že mají moc důležitou a neodkladnou práci a že zrovna tady, poblíž princeznina pokoje musí bezpodmínečně být. Princezna na půl seděla a na půl ležela na svém lůžku odtaženém od stěny a kolem ní pobíhalo několik vyplašených služek. Přímo u postele stáli dvě ženy a komoří. "Princezno, toto budou vaše porodní báby." Nejistě po tom označení mrknul na štíhlou černovlásku, s neuvěřitelně modrýma očima. Na titul bába si ještě dlouho nebude dělat nárok. "Přijeli dnes ráno jako by tušili, že je budete potřebovat zrovna v dnešní den, paní. Jsou z jakého si údolí, v Horkých horách a říkají, že se znají s rytířem, že je zbavil veliké ohivé dračice a léčil si u nich celou zimu zlomenou nohu. Ta starší tvrdí, že je vědma a léčitelka a její dcera tyto schopnosti podědila po ní. Mimochodem přivezli si sebou malého chlapce, asi půl roku starého." Princezna se snažila ukládat nové informace do své paměti a nemyslet na bolestivé stahy. Poznala obě ženy, hned jak vstoupily do pokoje. Viděla je několikrát v rytířově přítomnosti, když jej sledovala po svém návratu z hor, přez kouzelné zrcadlo. Věděla co se mezi rytířem a mladou vědmou stalo a tušila čí dítě asi tak mohli přivézt. Pohlédla do očí starší z obou žen a pocítila příval úlevy a klidu. Ten pocit se jí rozléval tělem jako příjemné teplo a princezně došlo, že je to jaká si magie. "Chytrá holka." Pronesla s úsměvem ta žena. princezna překvapeně vzhlédla. Umí snad číst její myšlenky? "Částečně má paní." Pronesla léčitelka. "Ale jen v případě, když vás vyšetřuji a prohlížím. Je to jakési spojení na duševní úrovni. Budete mít krásnou zdravou holčičku, mimochodem." Řekla na konec. Princezna se usmála. Vlny bolesti přicházely stále rychleji, ale po léčitelčině zásahu již nebyly tak intenzivní. "Cítím, že to bude každou chvíli, máti." Řekla tiše štíhlá černovláska. "Měli by sme se připravit a vyhnat ty čumily tady okolo." A sjela očima komorníka a pár služebných. "Jděte ven a nechte je dělat co je potřeba." Řekla z těžka princezna. Komorník se zarazil. "Opravdu má paní? Důvěřujete jim? " Princezna se unaveně usmála a pohlédla do očí mladší ženě. "Ano věřím jim, známje již déle a máme dost společného." Komoří za sebou opatrně zavřel dveře. Stará si svlékla kabát a vyhrnula rukávy, pak si svázala vlasy do uzlu a stáhla z princezny deku. "Tak se do toho dáme. Polez maličká." Řekla s úsměvem a udělala pár ochranitelských gest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama