Prázdnota pod povrchem

29. března 2011 v 13:21 | Vítr |  Diary


Mám chvilku, tak sem sedl ke klávesnici a pokouším se převézt ten myšlenkový chaos, co mám v hlavě do řádků na monitoru. Posledních pár týdnů, se mi zdánlivě život zaplnil. Především prací a sháněním další práce. Krom dílny, mám zahradnickou sezónu a tak jsem v zápřehu od nevidim do nevidim. A to je dost vysilující. Měl bych mít pocit, že je můj život plný a bohatý a že žiji na plno. Jenže nemám. Kdykoliv se třebas jen na malou vteřinku pozastavím, tak cítím tu chladnou větrnou pustinu co se skrývá těsně pod povrchem toho všeho víše popsaného dění. Jako bych byl skořápka nádherně vybarvené lastury, ale roky po tom co její obyvatel pošel. Na venek stále zářím a lesknu se ve slunečním světle, ale uvnitř je chlad a pusto. Podivná šeď okolo a ozvěna větru pištícího v zákoutích, jinak nic. Je fajn mít stále co dělat. Při tom všem musím myslet na spoustu důležitých věcí a dávat pozor, aby byla práce včas a v pořádku odvedená. A tak nemám mnoho chvil jako je tato, kdy mi výde trocha času a já najednou nevím čím jej naplnit. Jsem jako naprogramovaný stroj. Ráno je zapnut a postupně jsou spouštěny jednotlivé programy. Plněny příkazy a úkoly. Občas se stane, že je něco hotovo dříve nežli programátor zamýšlel a stroj se na chvíli zastaví. Třeba aby vyhledával další program. V té chvíli stroj zjistí, že má vlastní vůli. A uvědomuje si sám sebe a také bezútěšnost své existence. (Sakra to by byl námět na povídku!) Pak mu další programový příkaz přeruší tok myšlenek a stroj se opět rozeběhne po své práci. Jen někde, v pozadí svých elektronických myšlenek cítí, že něco není jak má být. Že je i jiný svět a ten, si nosí uvnitř své kovové hrudi. Svět jenž mohl být na malý okamžik pestrý a voňavý. Svět plný slunečních paprsků a měké, zelené trávy. Svět ve kterém se plní ta nejtajnější přání. Svět plný křehkosti a něžných drobných polibků. Svět do kterého stroje nesmí... A tak si ten stroj uvědomuje, že to co cítí jako sny, je jen chyba programátora a proklíná ty chvilky, kdy program čeká na spuštění a dovoluje stroji žít vlastní život a uvědomovat si svou bezvýchodnou situaci. A přezto, že si uvědomuje nesmyslnost takové touhy, tak touží opět na pár chvil vrátit se do svého snu. Cítit pod svými, hrubými, kovovými prsty horké chvění divokého mládí. Touží na malý okamžik zahřát svou plechovou, rzí prožranou hruď v žáru vyzařujícím ze snového srdce divoké víly, jenž jej na pár prchavých okamžiků provázela svým světem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ztracená blogerka Ztracená blogerka | 29. března 2011 v 20:15 | Reagovat

jsem tu pořád a pořád se nepřestanu vracet, je mi tu s Tebou dobře, připadám si tu jako uvnitř duše člověka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama