nic

1. března 2011 v 8:34 | Vítr |  Diary

Dnes jsem se probudil s pocitem, že nic nemá smysl. Moje poslední životní radost tiše spí ve svém pelíšku a tak sem se odplížil sem. Pokouším se odolat vlně deprese, ale mám pocit, že je tentokrát příliš silná a tak se nechávám pohltit její vlezlou lepkavostí a doufám, že mne vyvrhne na nějaký klidný břeh. Pocit, že jsem dlouho neslyšel žádná slova útěchy a naděje je stále neodbytnější a naděje na cokoliv, co by mi vrátilo sílu k dalšímu boji se definitývně rozplynula. Již po dvakráte, jsem přemýšlel, že svého hrdinu nechám zemřít. Poprvé jsem mu chystal hrob tam na břehu potoka, v horách. A pak v bitvě u té brány. Po každé se však stalo něco, co mu pomohlo přežít. Jenže jemu je to úplně jedno. On ani nijak moc o přežívání nestojí. Kráčí hrdě středem nepřátel a směje se jim do očí. A já mám neuvěřitelně silný pocit, že bych chtěl stát na tom bojišti po jeho boku. Chránit mu záda a odrážet zákeřné rány přicházející ze všech stran. Vím, že by mne asi moc nevnímal a vlastně by mu to bylo jedno. O lidech v takovém to duševním stavu co se on nachází, se říká "jsou již na druhé straně". Nebo také "patří již bohům". On je rváč a bojovník a tak nedokáže použít svou zbraň proti sobě, jako jiní kteří stratili víru i naději. Vím že i mezi námi žijí lidé bez víry a bez naděje a vím, že se snaží každé ráno vstát a rvát se se svým zlomyslným osudem a být oporou svým blízkým. A večer, když uléhají tak je jejich jediným přáním, aby se již nevzbudili. Aby byl jejich bůh tak milosrdný a konečně je povolal k sobě.... Musím jít, volá mne ta spousta práce a odpovědnosti. Ale věřte celý zbytek svého života, co mi ještě zbývá, bych dal za šanci, pomoci mu v jedné jediné bitvě.A vědět, že zastavím nepřátelský šíp, či vržené kopí. Konečně bych měl pocit, že měl můj život nějaký smysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ztracená blogerka Ztracená blogerka | 1. března 2011 v 18:10 | Reagovat

nevím co napsat, co si vůbec o tom myslet. člověk prostě někdy (často) podlehne depresi,ale to není hřích ani slabost! nevzdávej se, nevzdávej se spolu s rytířem, tím mu zůstaneš po boku!! on se rve v bitvách i s osudem odehrávající se ve tvé hlavě a srdci, a ty se zase rveš stejně jako on ve svém vlastním životě. možná si kryjete záda oba vzájemně,nemyslíš? ty mu dáváš možnost "žít, existovat" a on tobě přináší další vůli a odchodlanost k tvym bojum! Neni to aspon trochu tak?

2 Jan Vítr Jan Vítr | 2. března 2011 v 8:52 | Reagovat

[1]:Děkuji Ztracená za Tvá slova. Vlastně jsi to asi odhadla dost přesně. On je mým stínem a já zase jeho....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama