Cesta nikam

18. března 2011 v 12:41 | Vítr |  Diary


Povím vám, co se mi stalo dnešní noci. Byl sem na schůzce, v jednom starém domě (účel není důležitý) a musím říci, že mne tentokrát chyběla trpělivost poslouchat ty lidičky a soustředit se na to co sem měl vnímat. V prvním vhodném okamžiku jsem se zvedl, rozloučil a odešel. Venku na ulici mne vlhký vzduch částečně probral z té podivné letargie. Vzduch a kapky deště, chladící mé horké tváře. Cesta na nádraží se mi slynula v nepřehlednou změť útržků, hovorů okolo stojících lidí a záplavu světel. V té podivné náladě jsem se dostal na nádraží a plynule nastoupil do vlaku. Procházející průvodčí mne požádal o jízdenku a já si pak položil horké čelo na chladné okno omývané deštěm. Vlak se pomalu rozjel a mé myšlenky se zmateně rozprchli do okolního světa. Vnímal sem tlumené dunění vlakové nápravy pod mou sedačkou a pomalu se mi v hlavě počal roztáčet vzpomínkový film z celého večera. Před očima se mi míhaly obrazy a útržka dějů a v ústech sem opět cítil kořeněnou, nasládlou chuť svařeného vína a horkého brusinkového čaje. Opět sem vnímal drobné kapky mírného deště, klouzající po jejích střapatých vlasech. Cítil sem nepatrné závany jemné vůně stoupající z drobných barevných puntíků bílé mikyny a k uším mi mé vzpomínky přinášeli zvuky nohou obutých v těžkých botách. Jednotlivá slova se pomalu měnila v ševelící, jemný proud tónú, který mne uklidňoval a uspával. Film se prudce zrychlil a změnil v kaleidoskop jiskřivých světel a zvuků Města. Vnímal sem pár okamžiků v ulicích a ceduli v nádražní hale s nápisem Kolín přez Nymburk a pak tvář známého revizora.
Něco mne vyrušilo. Něco v tom mém snovém filmu bylo špatně. Pomalu jsem se vracel, okénko po okénku a ž k letmému pohledu na onu ceduli. V té chvíli sem se probudil. Věděl sem co je špatně. Mělo na ní stát úplně jiné město! Já v tom svém podivném rozpoložení nastoupil do úplně jiného vlaku. Rozhlas právě hlásil jakousi zastávku a tak jsem vyskočil a vyběhl z vlaku na perón. Dveře za mými zády se zavřeli a vlak s rachotem odjel do tmy. Ten drobný, jemný déšť, co mne provázel při procházce Městem, se však změnil v studený, noční liják a okamžitě mi promáčel vlasy. Cítil sem ledové kapky, jak mi stékají po krku až na záda. Nasadil sem si kapuci a rozhlédl se. Jméno zastávky uprostřed promáčených polí mi nic neříkalo. Prostě jsem byl na úplně jiné trati. Musela to být ta více na sever od mého původního směru. Po pravé straně barvila těžké, dešťové mraky narudlá záře. To bylo město, ze kterého jsem vyjel. Můj domov leží někde na jihu. Zapnul sem si bundu a vyrazil po rozbité okresní silničce. Pokud si budu držet ta světla neustále po pravé straně, tak bych měl dříve nebo později dojít k dálnici. A podél ní vede stará silnice až k nám domů. To že bych mohl počkat na zpáteční vlak a vrátit se na svou trať mne vůbec nenapadlo. Ta temnota a pustina rozoraných polí mne přitahovala a vábila, jako světlo lampy láká noční tvory. K hustému dešti se přidal vítr a opíral se mi do zad. A já chvílemi zavíral oči a vychutnával si tu nádhernou divokost. Asi po hodině chůze, mi došlo že světla zmizela. Zastavil sem se a rozhlédl. V noční tmě se ten kus silnice co byl vidět, leskl jako řeka rtuti. Kolem fičel vítr a hnal dešťové kapky po povrchu pole. Skučel mezi starými jabloněmi, rostoucími podél silnice a sténal jako hladové zvíře. Strhnul sem si kapuci z hlavy a nastavil mu svou horečkou rozpálenou tvář a čelo. Pak jsem hlavu zaklonil a otevřel ústa. Polikal sem přívaly deště a tišil svou žízeň. Nevím jak dlouho jsem tam takhle stál a nechal se doslova pohltit dešťovým běsněním. Pak se najednou ztišil vítr a začala mi být zima. Znovu sem si nasadil kapuci a vyrazil dál po silnici. Teď jsem již nevěděl, zda se držím původního směru, či nejdu li na spět. To se po tom otáčení na dešti nedalo určit. Počítám, že jsem musel ujít další hodinu, když jsem si všiml veliké cedule, na které se matně leskl nápis ukazující směr. Předemnou byla křižovatka. Chvilku sem tak stál a myslel na to, že když vylovým z kapsy telefon, tak si budu moci v jeho světla přečíst směr kam tahle cesta vede a tak určit kudy jít dál domů. Cítil sem mobil v dlani. A pak se mne zmocnil pocit neskutečné radosti. Nevím kde jsem. A nevím kam kráčím. Tem pocit mne neuvěřitelně těšil a naplňoval. Klidně jsem kapsu z telefonem opět zapnul a s blaženým úsměvem ve tváři zmáčené deštěm, vyrazil dál do temnoty předemnou.Už mi bylo jedno kam jdu a jestli vůbec někam dojdu. V té chvíli jsem plně chápal význam slov, že i cesta může být cíl! Najednou sem měl na dosah pochopit všechna moudra vesmíru a odpovědi na veškeré otázky co mne kdy trápily. Netuším opravdu ani v nejmenším, jak dlouho jsem se hnal tou zvláštní nocí, již jsem nerespektoval kudy vede silnice či cesta. Hlína se mi lepila na boty a kaluže na cestách se rozstřikovali pod mými podrážkami. Měl jsem svůj vlastní směr a někde v dáli svůj cíl a doufal, že takhle to bude již na vždy.
Ráno jsem otevřel oči ve své posteli. Neptejte se jak sem se do ní dostal. Nejspíš sem našel cestu domů, nějakým podvědomým způsobem. Nebo prostě jen foukal vítr správným směrem... Nevím. Jedno vám mohu říci s jistotou. Této noci, jsem pohlédl do tváře samému nekonečnému vesmíru a věčnosti a bylo to úžasné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama