Březen 2011

Palác

30. března 2011 v 10:39 | Vítr |  Cesta draka


Princezna u svého papíry přeplněného stolu tiše zaúpěla. "Tohle už nikdo nedá dohromady." Za dobu, co se dávala do hromady po porodu, se sice její úředníci pokoušeli všechna hlášení třídi. Žádala je, aby jí ta nejdůležitější nosili,ale to se nestalo. Prý v zájmu jejího zdraví a že prý zakázali rozčilovat a měli obavy. Prostě samé výmluvy. Teď princezna zoufale přemýšlela, kde začít. Její malá holčička spokojeně spinkala v náruči té zvláštní černovlásky o které tvrdil princeznin čaroděj, že je šestkrát starší nežli princezna. Věděla o existenci nepatrných zbytků elfího národa někde daleko na jihu. Až kdesi za pouštními královstvími a znala legendy o jejich dlouhověkosti, Ale vidět takovou bytost vedle sebe bylo něco zvláštního. Jako by obživla nějaká pohádka, co slýchávala jako malá od své matky. A to prý tahle elfí míšenka nebyla ani zdaleka tak krásná, jako čistokrevné elfinky. Měla úžasný dar tišit dětský pláč a bolístky. Tam co stará léčitelka používala byliny a masti, tam černovlasé půlelfce stačilo pohlazení a dotyk. Malá princeznička byla hned jako sluníčko a samý úsměv. Princezna byla ráda, že ji může využívat jako chůvu a po čase si začla uvědomovat, že je jí milá i její společnost. Měla si ským povídat a pomalu se začla svěřovat i s některými svými trápeními. Princezna neměla dost mléka a tak se při kojení s černovlasou půlelfkou střídali. Každá krmila své miminko a když se chlapeček najedl vzala si jeho máma od princezny její holčičku a dokrmovala ji. V těch chvílích se dost zbližovali a pomalu mezi nimi vznikalo přátelství. Nakonec princezna navrhla černovlásce, zda by nechtěla žít v paláci jako její dvorní dáma a vychovatelka pro její dceru. Půlelfka s radostí přijala. A bylo tajemstvím jejího srdce, že to nadšené přijetí nebylo jen proto že v princezně našla spřízněnou duši. Dalším důvodem byla bláznivá touha vidět opět rytíře a moci se jej opět dotknout. Věděla, že jeho láska k princezně nedovolí aby viděl žal a touhu v jejím srdci, ale toužila alespoň vídat toho muže. A doufala, že si jednou oblíbí jejího syna na tolik, že mu bude moci říci, že je to i jeho dítě.
Princezna si všimla hromádky hlášení od zvědů. Pomalu se jimi začla probírat. Jedno ji zaujalo. psalo se tam o mrtvém kurýrovi, nalezeném v křoví kousek od cesty. Pomalu pročítala hlášení až došla k místu, kde se psalo o vyšetřování a o tom, že se povedlo zjistit o koho se jedná. Elfka si všimla jak princezna najednou zbledla a do očí jí vyhrkly slzy. "Stalo se něco princezno?" Otázala se a přistoupila k princezně. Ta jí podala papír s hlášením. Černovláska se začetla a mimoděk položila princezně dlaň na rameno. Málem ucukla jak silný žal z ptincezny cítila. Na moment zavřela oči a část té bolesti a smut ku převzala na sebe. Cítila, že ten mrtvý pro princeznu hodně znamenal a že to byl spíš spolehlivý přítel něžli věrný sluha. Princezna se tiše rozplakala. "To je strašné. Je to něco přez rok co jsem jim vystrojila svatbu. A nedávno se jim narodilo děťátko. A teď ho někdo zabil." Půlelfka princeznu objala a konejšila ji. "Princezno byl to voják a věděl, že se to může stát. Padl ve tvých službách, ale nedávej si to za vinu. Vždyť ve tvé službě bránil i svou zemi a ženu a i to malé co se jim narodilo." Podala princezně kapesník. Ta si otřela slzy z očí a povzdechla si. "Byl nejen voják a kurýr, ale i můj důvěrník a také kamarád. Nevím jak tohle řeknu jeho ženě. byly oba tak strašně mladí, když se brali. "Co je v dalších hlášeních?" Pokusila se černovláska zmenit téma. Princezna si znovu otřela oči a začetla se. "To je celý on!" Vykřikla na jednou. "Poslala jsem zprávu, aby králi nepředávali za žádnou cenu velení. Ale tím že můj kurýr nedojel, tak nikdo nic netušil a král si začal hrát na velkého válečníka." Princezna vzala do ruky několik dalších hlášení z bojiště. Některá byla oficiální od generálů a pár soukromých od princezniných tajných špehů. "Ze všech těch zpráv vyplývá, že se ten můj královský drahoušek asi zbláznil a žene jádro naší armády do pěkného průšvihu! Co tím chce dokázat? Vždyť zpráva nejvyššího generála jasně říká, že je lepší nepřítele izolovat v horách a nechat jej tam vlastnímu osudu. Pročetla další zprávy a nemohla uvěřit vlastním očím. "No to snad ne! on ho chtěl dát popravit a pak spolu zabili draka!" Černovláska udiveně pozvedla obočí. "Král a rytíř spolu? A pomáhají si v boji? To je dobré nemyslíš? Zajímalo by mne kde se tam vzal drak." Princezna listovala svazkem papírů. "Tady to píší. Nepřítel má jakého si čaroděje a tan jej přivolal a ovládal. Také se tu píše, že draka sestřelili nejakým katapultem, co se povedl postavit během jediné noci, podle králova návodu." P
rincezna vzala do ruky svazek hlášení o poslední bitvě v údolí. "Podívej oni bojovali bok po boku a nakonec donutily nepřítele ustoupit a vzdát se. Prý nepřátelští vojáci pobili vlastní velitele i toho čaroděje, aby se mohli vzdát. Král píše, že nechal údolí dokonale zazdít i s asi dvěma tisíci muži nepřátelské armády a prohlásil je za jejich vězení. Nechal tam posádku co je bude hlídat a vyrazil směrem k Jižním přístavům, na pomoc svému městu. To znamená že bude brzy konec války." Princezna začla opět plakat. Tentokrát to nebyly slzy smutku, spíš ji přemohlo dojetí nad tím, že se blíží mír. Pak si všimla, že její elfí přítelkyně nad něčím usilovně přemýšlí. "Děje se něco?" Zeptala se. Půlelfka zavrtěla hlavou. "Jen jsem myslela na to jaké to bude, až se oba vrátí." Princezna jí upřeně pohlédla do očí a přemýšlela zda jí má říci, o zrcadle a o tom, že ví, kdo je otec jejího malého chlapce. "Pokud máme být přítelkyně, tak by sme k sobě měli být upřímné, ale jsou jistá tajemství, která jsou ...jak bych to řekla, nebezpečná?" Půlelfka princezně oplácela upřený pohled do očí. "Princezno, nemusíte mluvit, spoustu toho tuším a dost sem pochopila za tu dobu, co žil rytíř u nás v horách." Najednou se maličko zarděla a zklopila oči. Princezna se usmála a vzala ji za ruku. " Vím kdo je otcem tvého chlapečka. Viděla jsem vás spolu v tom údolí. Mám jistý předmět, kde mohu vidět ty jež miluji." A bylo to venku. chvilku na sebe hleděli a hledali v očích té druhé nějaké stopy po zášti či žárlivosti. Nenašli nic než bolest, lásku a porozumění. Pak promluvila princezna. "Nemohu si dovolit milovat rytíře. Mám muže a odpovědnost ke své zemi a pokud bych udělala to po čem touží mé srdce, tak bych musele nechat krále zabít a to mi mé svědomí nedovolí. Bylo a je mezi mnou a rytířem něco zvláštního a nejsem si jistá, zda se to dá nazívat láskou, ale nechci o ten cit přijít. Mám v něm svého největšího zastánce a ochránce. Je můj nejvěrnější přítel a byla doba, kdy sme si byli blíž, nežli světské zákony dovolují. Chápeš? Moc bych si přála vrátit některé naše společné chvíle, ale zatím to nejde. Možná časem, až se vše uklidní tak jej budu navštěvovat opět přez zrcadlo a v tom snovém světě sním žít jeho sen. Pokud mne ještě bude milovat, bez toho to totiž nefunguje. Byla bych však raději, kdyby na mne zapoměl, já se svého stesku po něm snad časem zbavím a pokud zůstane alespoň mým přítelem, tak mi to bude stačit." Ta poslední věta zabolela princeznu až u srdce. Věděla že je to lež a z pohledu půlelfí krásky pochopila, že to poznala. Objaly se a chvilku tak zůstaly. Pak promluvila černovláska. "Tak že nakonec zůstane sám. to je strašné. Ani nevím jestli mu mám říci, že je otcem. I když si myslím, že pokud mu to nedojde hned, tak to na malém časem pozná." Princezna odmítavě zavrtěla hlavou. "Ne nesmí zůstat sám! to nedovolím. Kdysi sem si slíbila, že mu namluvím nějakou krásku ode dvora. Abych jej měla blízko sebe a aby byl šťastný. Ale teď je situace mnohem jednodužší. prostě mu řekneš, že to jeho léčení zlomené nohy a zlomeného srdce mělo následky a on je dost chlap na to aby si tě vzal. Budete pěkně žít tady v paláci se mnou a budeme se tak moci denně vídat a... "pak se princezna rozplakala. "Ty ho miluješ!" Konstatovala elfinka. "Miluješ ho jako já. A přezto, na místo aby sis je tu ponechala coby nějakého úředníka u dvora a tajného milence, mi jej nabízíš za manžela? To je hloupé on mne přeci nemiluje. Byla sem jen jeho kamarádka a náplast na bolavé srdce." Pak si vzpoměla na to jak se loučili a jak jí rytíř říkal, že se vrátí . "Já prostě nevím zda je správné mu o malém říkat. Mám strach že bude nešťastný, ve vztahu se mnou." Princeznu něco napadlo a pousmála se. Jsme přítelkyně, že? To je asi již jasné. Domluvíme se. Vdáš se za rytíře, to myslím dokážeme zařídit. Můj žárlivý král, když uvidí tvou krásu, tak se doufám uklidní a pak se můžeme navštěvovat. Chápeš? Budeme na vždy spolu a pokud z toho bude jednou i něco jiného,to se ukáže. Rozumíš mi?" Princezna měla v hlase napětí a naléhavost. Elfinka se usmála. "A tobě by nevadilo dělit se? Můj by byl ve dne a tvůj v noci v těch kouzelných snech? Takhle si to myslela? A bude s tím souhlasit?" Princezna se rozpustile ušklíbla. "Je to jen chlap. A my sme dvě a na rozdíl od rytíře víme co od života chceme. Myslím že to zvládneme, ale jedno mi musíš slíbit." Černovláska tázavě pozdvihla obočí. "Cokoliv princezno, přinášíš mi naději." Princezna se opět zasmála. "Budete mít ještě spoustu dětí. I ty, které sním nemohu mít já!" Elfinka ji objala a obě se k sobě přitiskly. Neboj se princezno mám moc ráda děti a rytíře miluji od první chvíle co vztoupil do našeho údolí. Pěkně mu naplánujeme život a to by v tom byl čert, aby nebyl nakonec šťastný!" Ještě chvilku se drželi a pak princezna promluvila. "Něco mne napadlo. Co kdyby sme jim vyjeli na proti? Myslím až příde zpráva, že se vracejí z vítězné bitvy o Jižní přístavy?" Černovláska radostně přikývla. "To je nápad to se podiví až nás uvidí spolu. Asi spadne z koně radostí." Pak se na oko zarazila a pravila. "A není to nebezpečné? Přeci jen již začíná být poněkud v letech. Aby jej samou radostí nekleplo." Vyprskly a rozesmály se na hlas. Z postele u okna se ozval dvojí pobouřený pláč nad takovým vyrušováním. Princezna s černovláskou se vrhly k oknu a každá zvedla svého drobečka do náruče a přez další návaly smíchu se pokoušeli děti uklidnit.

Prázdnota pod povrchem

29. března 2011 v 13:21 | Vítr |  Diary


Mám chvilku, tak sem sedl ke klávesnici a pokouším se převézt ten myšlenkový chaos, co mám v hlavě do řádků na monitoru. Posledních pár týdnů, se mi zdánlivě život zaplnil. Především prací a sháněním další práce. Krom dílny, mám zahradnickou sezónu a tak jsem v zápřehu od nevidim do nevidim. A to je dost vysilující. Měl bych mít pocit, že je můj život plný a bohatý a že žiji na plno. Jenže nemám. Kdykoliv se třebas jen na malou vteřinku pozastavím, tak cítím tu chladnou větrnou pustinu co se skrývá těsně pod povrchem toho všeho víše popsaného dění. Jako bych byl skořápka nádherně vybarvené lastury, ale roky po tom co její obyvatel pošel. Na venek stále zářím a lesknu se ve slunečním světle, ale uvnitř je chlad a pusto. Podivná šeď okolo a ozvěna větru pištícího v zákoutích, jinak nic. Je fajn mít stále co dělat. Při tom všem musím myslet na spoustu důležitých věcí a dávat pozor, aby byla práce včas a v pořádku odvedená. A tak nemám mnoho chvil jako je tato, kdy mi výde trocha času a já najednou nevím čím jej naplnit. Jsem jako naprogramovaný stroj. Ráno je zapnut a postupně jsou spouštěny jednotlivé programy. Plněny příkazy a úkoly. Občas se stane, že je něco hotovo dříve nežli programátor zamýšlel a stroj se na chvíli zastaví. Třeba aby vyhledával další program. V té chvíli stroj zjistí, že má vlastní vůli. A uvědomuje si sám sebe a také bezútěšnost své existence. (Sakra to by byl námět na povídku!) Pak mu další programový příkaz přeruší tok myšlenek a stroj se opět rozeběhne po své práci. Jen někde, v pozadí svých elektronických myšlenek cítí, že něco není jak má být. Že je i jiný svět a ten, si nosí uvnitř své kovové hrudi. Svět jenž mohl být na malý okamžik pestrý a voňavý. Svět plný slunečních paprsků a měké, zelené trávy. Svět ve kterém se plní ta nejtajnější přání. Svět plný křehkosti a něžných drobných polibků. Svět do kterého stroje nesmí... A tak si ten stroj uvědomuje, že to co cítí jako sny, je jen chyba programátora a proklíná ty chvilky, kdy program čeká na spuštění a dovoluje stroji žít vlastní život a uvědomovat si svou bezvýchodnou situaci. A přezto, že si uvědomuje nesmyslnost takové touhy, tak touží opět na pár chvil vrátit se do svého snu. Cítit pod svými, hrubými, kovovými prsty horké chvění divokého mládí. Touží na malý okamžik zahřát svou plechovou, rzí prožranou hruď v žáru vyzařujícím ze snového srdce divoké víly, jenž jej na pár prchavých okamžiků provázela svým světem.

Útok

28. března 2011 v 19:32 | Vítr |  Cesta draka


Rozbitou bránou se valil řvoucí dav zdivočelých nájezdníků. Muži se štíty a meči v rukou. Schromáždily je jejich velitelé, ještě za tmy a všem bylo jasné, že mají jen jedinou šanci na úspěšný útok. Dnešní noci nebudou princezniny stráže tak bdělé. Budou si myslet, že všichni někam zalezli a klepou se strachy. Za hradbou se sešlo celé asi pětitisícové vojsko. Velitelé měli rozkaz, posílat vojáky tak, aby stíhali nahrazovat padlé při útoku na opevněný val, ale zároveň, aby se netísnili a nepřekáželi si. Měli postupným nepřetržitým útokem utahat princezniny muže a prorazit val a nebo prostě padnout. Dožít v tom ztraceném skalnatém údolí nechtěl nikdo. Velitelé a šlechtici mluvili tentokrát se svými vojáky na rovinu a tak každý přesně věděl, co ho čeká. Vylosovali si pořadí v jakém půjde do útoku která jednotka a počkali na svítání. Pak spustili křik a troubení. Teď se lavina na smrt běžících a ke všemu odhodlaných mužů valila na dno příkopu před valem a pokoušela se jej naplnit vším, co se jim podařilo za tmy v údolí pobrat. První regiment byl doslova obalen slamníky a kusy dřeva. Prkny z přístřešků a vozů a otepy klacků, co za tmy posbírali a svázali. Vše házeli na dno příkopu a zároveň pod houstnoucí palbou z kuší obránců, se příkop plnil i jejich zkrvavenými těly. Občas se některému z útočníků povedlo též vystřelit z kuše či luku, ale bez valného účinku. V té vřavě a strkanici, co pod valem probíhala, neměli šanci zamířit a pálili spíš po paměti. Většina šípů val přelétla a dopadla daleko za něj. Jen pár nešťastníků spěchajících k valu bylo náhodně zasaženo. Další oddíly přibýhaly s nahrubo svázanými žebříky a pokoušeli se je přehodit přez příkop a po takto vzniklých lávkách se dostávali až ke stěně z kamenů. Pak je obránci shazovali kopími a pouštěli se do soubojů s meči a sekyrami. V neuvěřitelně krátké chvíli padlo pod valem několik stovek mužů a okolím se počal šířit odporný zápach lidské krve. Jen disciplína a dlouhodobý cvik nedovolil, aby obránci valu zakolísali a byli schopni udržet svá postavení dokud nepřiběhli vyšší důstojníci a začli poněkud chaotickou obranu organizovat. Král se zprvu hnal na val k ostatním vojákům, ale velitelé jej zadrželi. "Pane je zbytečné takto riskovat. Ten útok vydržíme a nějakou úžasnou taktiku k tomu nepotřebujeme. Za to kdybyste byl raněn nebo nedej bože padl, tak by to mohlo mít na vojsko zničující účinek. Buďte zde na dohled, ale držte se z dostřelu. A budeme vám podávat pravidelná hlášení a posílat žádosto o podpory. Tak to tu organizujte." Po té se důstojník optočil a odběhl k valu. V té chvíli se konečně z mrákotného spánku, plného divokých snů probral i rytíř. Nejprve nechápavě hleděl na tu spoustu vojáků na valu a pak mu došlo, že se jedná o útok nepřítele. Prudce vyskočil na nohy a zapotácel se. Byl unavený a nejspíš ještě poněkud opilý. Vyškrábal se na skálu nad valem a obhlédl situaci. Pozoroval, jak se bránou v malých intervalech oběvují další útočníci a další žebříky. Pozoroval jak se rychle plní příkop pod valem a přemýšlel jak ten proud pološílených mužů zastavit. Pak se otočil do tábora a hledal očima krále. Jistě támhle stojí a cosi vykládá další skupině vojáků. Rytířův pohled padl na zahálející praky. Ušklíbl se seskočil ze skály a rozeběhl se k prvnímu z nich. Okolo postávala skupinka mužů obsluhy. "Kde máte kapitána?" Otázal se rytíř. "Za chvilku příde, šel se zeptat jaké jsou rozkazy pro nás." Odpověděl jeden z vojáků. "Nečekejte a nabíjejte. Pořád je zaměřený na bránu?" Vojáci se vrhly ke klikám a počali napínat mechanizmus praku. Dlouhé rameno se zaklánělo čím dál více k zemi. "Zastřílení ze včerejška nikdo neměnil, pane." Odpověděl přicházející kapitán a zároveń zdravil rytíře mávnutím ruky. "Co vám dali za rozkazi?" Zeptal se rytíř. "Král říká, že pro nás nemá práci, ať vyčkáme." Rytíř mávl rukou. "Kapitáne jdou skoro v nekonečném zástupu tou rozbitou částí brány a ani je nenapadlo otvírat druhé křídlo. Tak klidně palte jako včera a s ničím nehýbejte. Počítám, že ta mrcha vystřelí asi desetkrát za hodinu a to jich pár v té bráně pěkně otráví." Kapitán se na rytíře ušklíbl. "Je to jako plácat dlaní do mraveniště, myslím že to vojáci na valu ocení a bude to mít dost demoralizující účinek na útočníky." Pak se rytíř otočil a běžel k druhému stroji. Když k němu dobíhal, ozvalo se za ním zapraštění a obrovitý kus kamene se vznesl k neby. Asi po půl minutě se lehce zachvěla zem, jak dopadl do prostoru brány. V zápětí se ozval jekot nepřátel a překvapený a radostný řev princezniných vojáků. Rytíř se usmál na obsluhu druhého praku a ukázal palcem přez rameno. "Jsou dobří, co? To budeme také, že ano?" Vojáci vyskákali a sáhli po klikách. Rytíř se domlouval s velitelem stroje, jak ještě strměji dokáže vystřelit. Ten se drbal na hlavě a přemýšlel. "Kam byste to potřeboval sázet pane?" Rytíř se podíval k nepřátelské hradbě. "Asi těsně před náš val. Kapitán se mu podíval do očí. Viděl rytířovu bledou tvář a zarudlé oči a cítil jak z něj táhne víno. Po táboře se poslední dobou šuškalo, že začal dost pít, ale teprve teď napadlo kapitána, že na tom něco bude. "Pane to je obrovské riziko, to si na svědomí nevezmu. Mohlo by tam na hoře více zafoukat a trefím se do vlastních. to by byla katastrofa." Rytíř se zamyslel. "Tak mi nabijte jednu ránu a převezmu velení, jak zamířit vím." Kapitán se zatvářil odmítavě. "Ne pane, to nemohu, mám za tuhle věc odpovědnost. Udělám co půjde." Rytíř kus ustoupil a pak se pomalu vydal k valu. Chvilku pozoroval obránce jak se bijí s davem útočících mužů a došlo mu, že odpad a padlí naplnili příkop a dá se po tomto podivném mostě přejít. Tak že žebříky jsou již k ničemu. A útočníci zrychlili, protože se s nimi nemusí tahat a k útoku mohou využít celou šíři valu. Všiml si, že v jednom místě blíž ke středu vojáci poněkud ustupují od zdi a útočníci ji pomalu přelézají. Rozhlédl se po zemi a zvedl jedno pohozené kopí. Ha moment zamhouřil levé oko a pak se lehce rozeběhl a kopí hodil. opsalo ladný oblouk a tím dostalo vysokou rychlost. Jako blesk prolétlo mezerou mezi obránci a zarazilo se do prsou vojáka, co přelézal zeď na valu. Jen překvapeně vykulil oči a přepadl nazpět mezi své muže. To už rytíř dobíhal ke zdi a vytahoval svůj meč. Uchopil jej pevně do obou rukou a sťal chlapa v modrém plášti, který právě probodl jednoho z princezniných vojáků. Rytíř obě těla překročil a zaplnil tak vzniklou mezeru. Ani si neuvědomoval, že se pořád usmívá. Mával mečem, sekal z leva do prava. Odrážel výpady a hned je vracel. Chlap s velikou sekyrou se naklonil přez zeď a mávl svou zbraní vodorovně jako kosou. Rytíř se bleskově sehnul a když jej sekyra minula, tak se naklonil vpřed a bodl svým mečem toho vojáka do mezery v podpaždí, kde se ocelové pláty jeho zbroje rozvírají. Meč i ruce mu zalil horký proud krve a sekerník se z chropěním zhroutil na zeď, kde dodýchal. Rytíř pocítil ostrou bolest v boku kam se mu zarazil nepřátelský šíp a zároveň jej do ramene škrábl hrot lehkého kopí. Mávnutím meče odrazil dotěrného kopiníka a utrhnul si šíp od boku. Naštěstí neprorazil úplně kroužky jeho zbroje a tak sice rytíř cítil jak mu pod ní teče krev, ale rána byla jen mělká. Postoupil do uvolněné mezery v řadě obránců a všiml si, že má po levé ruce staršího vojáka s těžkou šavlí a malým štítkem na levé ruce a vpravo zrzavého mladíka s mečem a dýkou. Pak se rytíři svět zúžil jen na prastor mezi těmi dvěma muži a malý kousek zdi před ním. Vnímal jen svištění a třesk čepelí a cítil s přibývajícími hodinami jak stoupalo slunce a zvyšující se zápach bojiště. Po čase mu vlasy slepil pot a krev nepřátel a pomalu přes nános krvavé špíny nepoznával kde končí jeho meč a začínají ruce. Myšlenky se mu někam rozeběhly a zůstal po nich jen prostor pro bodání a sekání. Čepel jeho meče s chladnou razantností vykreslovala šarlatovým inkoustem ostrou hranici mezi životem a smrtí. Nekonečný neustále se opakující rytmus boje rytíře neskutečně unavoval. Chvílemi měl chuť nechat klesnou ruku s mečem a dovolit nepříteli, aby se přes něj přelil. V malém okamžiku, kdy útok trochu polevil se podíval na vysokého černovlasého muže po pravé straně a zarazil se, nebyl tam ten hubený zrzek? Potřásl hlavou. Ani na druhé straně nebyl stejný voják. Oba muži padli nebo zmizeli ve víru boje. Pak se před zdí oběvila hlava dalšího nepřátelského vojáka a rytíř jej automaticky bodl do obličeje. Slyšel odporné skřípění ocelové čepele po lidských zubech a pak hlava zmizela. V zápětí se drali na zeď tři další. První dostal mečem ze strany pod ucho a téměř mu odpadla hlava. Zmizel v gejzíru vlastní krve. Rytíř odrazil úder druhého zaklonil se před ranou vedenou mečem toho třetího a bodl jej do krku těsně nad plechový límec. Pěstí zbývajícímu rozdrtil nos a ten zmizel po spátku v davu útočníků. Rytíř si připadal jak dřevorubec. Jen se napřehoval a sekal a sekal. Kolem poledne už sotva dokázal pozvednout meč. Pocítil na ramenou čísi ruce, jak jej stahují od zdi. Do mezery, co za sebou zanechal nastoupil jiný voják a rytíř viděl, že se to děje podél celého valu. "Pane musíte si odpočinout takhle by vás utahali. Je to králův rozkaz. Musí se všichni vystřídat, protože by po tolika hodinách boje byly ztráty obrovské a je škoda dobrých mužů. Zastoupí vás ti, co se celé dopoledne směli jen dívat. Rytíř se na mladého vojáka otočil a ten v hrůze ustoupil. Hleděla na něj ta hejhrůznější maska smrti, co kdy viděl. Rytíř, stejně jako spousta jiných vojáků, byl od hlavy po paty pokryt krví a cáry lidské kůže. Vypadal jako krvavý démon z pekla. Jen bělma očí mu šíleně zářila v rudé tváři. Muži ustupující si odpočinout vypadali jako vojsko ďáblů. Kus za valem narazil na první mrtvé. Jak muži padali z valu, někdo je odtahoval a pokládal vedle sebe do řad. Mezi nimi chodili nějací kněží a modlili se. Rytíř nemohl uvěřit kolik jich bylo. Hleděl jim do tváří a najednou ho napadlo, že tenhle nepřetržitý útok prostě nemohou přežít. To se nedá vydržet. Nepřítel je udolá už jen početní převahou. Až padne poslední princeznin voják, bude tu ještě dost nepřátel, aby dobili zbytek království. Tenhle plán byl od začátku nedomyšlený a špatný. Pak ho napadlo, proč čekat. Stejně ten val nedokáží udržet. Otočil se a vyškrábal se zpět mezi bojující muže. Vytáhl meč a pustil se do přelézajícího nepřátelského vojáka. Odrazil krátké kopí, kterým se oháněl a prudkým sekem na nohu mu rozpáral stehno až na kost. Voják zařval a spadl dopředu na rytíře. Zkutáleli se oba z valu a zůstali ležet. Voják pomalu s krví strácel vědomí a rytíř mu hleděl do vyhasínajících očí. Chtělo se mu hrozně spát. Tak strašně moc se cítil unavený a prázdný. Vzpoměl si na princeznu. Povzdechl si a znovu se vyškrábal na val. V tu chvíli masa nepřátelských vojáků, tlačících se proti valu náhle vybuchla. Něco se mihlo a jako by mezi ně dopadla obří palice, rozprskli se na všechny strany. Uprostřed hromady mrtvícch těl ležel zaražen obrovský balvan. Muži na obou stranách udiveně hleděli na to, kde se tu vzal. Najednou se rytíř zašklebil a otočil se k prakům Tam na něj mávala posádka levého stroje. Zvedl palec nad hlavu a pak jim také zamával. Tak nakonec se odvážili. Myslel si rytíř. Řady nepřátel zakolísaly. Nikomu se nechtělo na místo kam balvan dopadl. Všem bylo jasné, že další střela čeká jen na to až se prostor opět naplní. Pak se rytíř začal smát nahlas. Muži se po něm otáčeli a mysleli si, že se asi zbláznil. V tu chvíli přišel král osobně zkontrolovat výsledek toho nebezpečného pokusu. Rytíř se na něj podíval a vyskočil na stěnu z kamení. "Vpřéééd!! Naněéé! Za princeznu! Za krále!!" A aniž by se ohlédl kdo jde s ním, přeskočil zeď dolu k nepřátelské liniji. Král sprostě zaklel a vrhnul se za ním a pak se dalo do přelézání celé princeznino vojsko. Muži jako by dostali novou sílu a vrhali se do útoku. S křikem za princeznu a za krále útočili na udivené nepřátele a zabíjeli je po desítkách. Ti se v panice začali otáčet a pokoušeli se přez přicházející posily prodrat zpět do zdánlivého bezpečí v údolí. Rytíř s králem po boku se prosekávali řadou šílících nepřátel jako lánem obilí. Nakonec se jim podařil malý zázrak, zbytek nepřátel zpanikařil natolik, že se je nepodařilo zastavit ani do ochraptění řvoucím velitelům. Zahazovali zbraně a pokoušeli se vzdávat, ale princezniny vojáci neznali slitování. Zabili každého, kdo ten den prošel bránou a nežli se slunce zklonilo k západu dobili bránu a celou nepřátelskou hradbu obsadili.
Nahoře na kamenné hradbě seděli na ochozu dva muži. Král s rytířem sem vylezli těsně po tom, co dobili bránu. Sledovali ustupujícího nepřítele, kterého ze zdi měli jako na dlani. Celé hluboké údolí měli před sebou jako nějaké divadelní jeviště. Viděli i stanový tábor a několik dřevěných domků, co tu nepřátelští vojáci postavili pro své vůdce. Viděli, jak do tábora přibíhali první vojáci a jak z domku vyšlo několik šlechticů. Viděli, jak se spolu o čemsi dohadují a pak jeden z vojáků vytáhl meč a šlechtice v rudém plášti sťal. V zápětí se blýsklo a voják padl k zemi. Otočili se další muži a zbytek vůdců doslova rozsekali na kusy. Čaroděj dokázal svým kouzlem zabít ještě dva vojáky, když jej zasáhlo kopí doprostřed zad. Král se spokojeně zasmál. "Koukám, že velení nepřátel a ten jejich čaroděj nám již nemusí dělat starosti." Rytíř neodpovídal. Král se ohlédl na sedícího rytíře, ale ten tvrdě spal. Opíral se zády o kamenou zídku nad ochozem a meč měl opřený vedle sebe. Král se tiše postavil a uchopil tu starou zbraň do ruky. Překvapila jej váha meče. Na svou velikost byl dost těžký. Než jej rytíř opřel vedle sebe, tak celý meč pečlivě otřel od krve a nečistot z boje. Král vyndal meč z pochvy a prohlížel si zvláštní kresbu na čepeli. I ta barva kovu byla neobvyklá. Čepel měla popelavou barvu s namodralým leskem. Na ostří nebyly vidět žádné stopy boje, jediný zub či škrábanec. Během bitvy, když se občas král rozhlédl, kde je rytíř, měl pocit, že vidí jak se zbraně nepřátel lámou při nárazu na ten divný kov. "Určitě by prorazil i horší brnění." Zabručel si král pro sebe a oči mu sjeli na rytířovu kroužkovou zbroj. Na chvilku se zarazil, pak se otřásl nad vlastními myšlenkami a meč vrátil do pochvy. Položil jej nazpět vedle rytíře a pomalu, zamyšleně odešel. Rytíř něco nesrozumitelného zamumlal ze spánku.

Zrození a smrt II

24. března 2011 v 22:36 | Vítr |  Cesta draka


Princezna sebou trhla. "Neslyším pláč!" Vykřikla. Pak se konečně úplně probudila. "Klidně ležte princezno." Stará léčitelka jí položila dlaň na rameno a princezna se opřela spět o polštář. Celé tělo se jí uvolnilo a najednou neměla sílu se pohnout. "Musíte odpočívat, porod vás dost vysílil a nesmíte se moc namáhat, aby jste se rychle zhojila." Princeznu zaplavila vlna paniky. "Kde je?" Žena se zasmála. "Klidně spěte princezno, malá slečna je v pořádku a spí ve vedlejším pokoji." Princezna s úlevou zavřela oči. Pak se opět probrala a zeptala se ještě. "Kdo je u ní?" "Přeci moje dcera. Pro to ji také sebou vezu. Aby ste si mohla po porodu odpočinout a prospat se. Buď te v klidu miminku je dobře a kdyby mělo hlad nežli dostanete mlíko, tak se o to také dcera postará. Má ho dost pro oba drobečky. Jak jejího tak toho vašeho. A teď spát." Řekla Klidně léčitelka a položila princezně prst na spánek. Okamžitě ji to gesto uspalo. V té chvíli někdo za léčitelkou tiše zatleskal a pronesl "bravo madam." Stará žena sebou divoce trhla a vstáhla před sebe dlaně, po kterých přebíhaly namodralé výboje. Uprostřed místnosti postával princeznin čaroděj a očividně se bavil tím, jak starou ženu poděsil. Jiskření na vědminých rukou pomalu ustalo a ona si založila ruce bojovně v bok. "Vím kdo jsi ty starý komediante! Ty jsi ten šejdíř a podvodník s kartami, co se kolem mého domu motal asi před stopadesáti lety!" Staroch se na chvíli zatvářil uraženě. Pak ale lišácky mrknul a pravil : "Ještě pořád máš tu černovlasou poloelfku? Pamatuji si ji jako malou holku, s neuvěřitelně modrýma očima. Dnes to musí být krasavice." Vzduchem se mihla malá ohnivá koule a rozprskla se čaroději o hruď. Vykřikl a počal si hasit plácáním dlaní, doutnající plášť. "Co vyšiluješ babizno? To je můj nejlepší plášť. Přeci jsem tak moc neřekl." Vědma se spokojeně usmívala. "Mluvíš o mé dceři. Tomuhle říkáš nejlepší plášť? Tohle? Vždy jsi byl držgrešle drahoušku." Pak udělala několik kroků ke starému čaroději a přejela mu dlaní po propálené díře. Ta v ten moment zmizela a na plášti nezbyla ani stopa po ohni. "Pff!" Odfrknul si čaroděj a nedůvěřivě koukal na svůj plášť. "A pak kdo je tu komediant. Takový pouťový trik." Pak se spolu objali. Vlastně jsem se přišel podívat, kdo mi tu konkuruje v řemesle, ale tebe bych tedy nečekal. A to uspávací kouzlo by si měla používat opatrněji, obvzvlášť u unavených a vysílených lidí. "Pff. Ty tomu tak rozumíš!" Odsekla žena. "Kolk jsi odrodil dětí? Já už pěkných pár tisíc. Tak mi nemluv do toho co si mohu dovolit starče." Vypadalo to, že se zlobí, ale celou dobu mu hleděla do očí a ty její svítily nadšením. "Tady bude do rána klid, pozveš mě k sobě?" Čaroděj se podíval směrem k spící princezně, pak pokrčil rameny a usmál se. "Určitě?" Léčitelka se uculila jako by se styděla a kývla. "Jen doufám, že na těch starých prknech, už máš aspoň slamník." Čaroděj se zasmál a najednou oba zmizeli.
Kolem poledne měli již královi muži na skoro třímetrovém valu hradbu, z na sucho kladeného kamene. Byla šest stop vysoká, aby kryla i nejvyšší mužea byl kní navršen a udusán hliněný ochoz pro obránce. Král nakonec rozhodl, že val nebude přímo proti nepřátelské hradbě, ale až v rozšířeném ústí vstupní soutěsky. Tak budou jeho vojáci bránit pouze sto padesát stop široký pás, nebude jich k obraně potřebe tolik a budou se moci při případném útoku, častěji střídat. U skalních stěn nechal ještě král vystavět dřevěné věže pro střelce. Byly částečně opřené o skálu a tak nehrozilo nebezpečí, že se je povede strhnout. Na každou z věží se vešlo pět střelců s kušemi. A od chvíle co byla první věž dostavěna na ní stáli a pozorovali hradby nepřítele. Za tímto valem se dokončovala dvě stání pro těžké katapulty, kterými hodlali vojáci odstřelovat bránu a hradby. Pokud by se nepřátelé pokusili o útok.
Chvilku po poledni se z jedné z věží ozvalo varovné troubení. Vojáci odložily nářadí a chopili se svých zbraní. Zaujali pozice na novém valu a vyčkávali co se bude dít. Veliká kovaná brána v nepřátelské hradbě se pomalu začala otvírat. Zaslechli i skřípání kovových pantů. Vojáci si začli chystat šipky do kuší a natahovat tětivy. Král vyběhl na jednu ze strážních, věží aby lépe viděl. Z ohromných vrat vyjelo postupně asi sto mužů na koních. Bylo mezi nimi vidět několik šlechtických plášťů a honosných brnění. Pak to začalo vypadat jako na vojenské přehlídce. Prostor mezi kamennou hradbou a opevněným valem krále se počal plnit stovkami mužů ve zbroji. Král to zachmuřeně pozoroval. Pak znechuceně odfrknul a slezl z věže. Vylezl do středu valu a zařadil se mezi vojáky, kde viděl rytířův černý plášť. "Tak co si o tom myslíš rytíři?" Otázal se král. Rytíř se ani neohlédl, když odpovídal. "Mno řekl bych, že máme na krku pořádnou bitvu. Tedy pokud si nemyslíte, že se nám hodlají vzdýt a začali tu slávu vojenskou přehlídkou." Několik vojáků vyprsklo smíchy. Král nevěděl co říci. Nakonec se rozhodl, že bude lepší to rýpnutí přejít mlčením. Když už to vypadalo, že se na pláň nikdo nevejde, vyrazili muži na koních směrem k valu s králem. Muži kolem rytíře ustoupili a udělali místo králi. Jezdci mezi tím zastavili na zpevněném okraji příkopu před valem. Ten v červeném plášti zvedl hledí své přilbice. "Kdo jste a proč nám přehrazujete cestu ven z naší pevnosti. Král se pousmál nad tou drzostí a pak odpověděl. "Jsem král této země. A to co tu nazíváte drze svou pevností, já nazval svým vězením, pro zločince co napadli mou zemi a byli tak hloupí, že si sami zalezli do kobky a zavřeli se zevnitř. Já na ty dveře jen dodělal závoru z té správné strany!" Král se spokojeně usmíval. "To chcete říci, že jsme vašimi vězni? Všichni mí muži?" Nepřátelský šlechtic nevěřil vlastním uším. "A jak dlouho mé vojsko hodláte držet v tom vašem vězení?" Zeptal se posměšně. Král se očividně bavil, když odpovídal. "Za útok proti této zemi a za škody jí způsobené, jste odsouzeni všichni bez vyjímky k doživotnímu žaláři a doporučoval bych vám začít orat." Nepřátelskému šlechtici poklesla čelist. "Orat? Doživotí? Vy jste se musel zbláznit....proboha proč orat?" Neodolal ten muž a zeptal se. Král sotva dokázal udržet vážnou tvář, když mu odpovídal. "Přeci aby ste mohli zasít ten zbytek ovsa co ještě máte. Přeci si nemyslíte že vás tu na věky hodlám živit. Počítám, že po pár letech vám poleze ovesná kaše i ušima a to bude ten největší trest!" Král byl spokojená se svou řečí a čekal na odpověď nepřátelského velitele. Ten několikrát otevřel a zavřel na prázdno svá ústa nad tou drzou řečí a pak vztekle otočil koně a vyrazil spět k bráně. Tam se zuřivostí bez sebe podíval na spět na krále a vykřikl: "Zabijte je všechny a hlavu toho jejich králíčka chci večer vidět na kopí před svým stanem!!" Pak odjel ke svému stanu v údolí. Ostatní šlechtici si puvzdechli a zaveleli k útoku. Mezitím se kolem krále rojili poslové. Král rozdával rozkazy a naposledy se ujišťoval, že každý ví co má dělat. Dole kolem příkopu se tlačili nepřátelští vojáci a netvářili se moc nadšeně, při pohledu na vyrovnanou řadu kuší, mířící jim na prsa. Pomalu se mezi nimi šířila zpráva, že jsou vlastně vězni a že se z tohoto údolí nikdy nedostanou. Nelíbilo se jim, že se nedostanou domů ke svým rodinám a navíc to vypadalo, že tu jen tak pro nic za nic zařvou. Tohle nebyl útok, ale poprava. Pomalu se začla šířit panika a ti v prvních řadách se tlačili dozadu a poráželi další muže. Panika se šířila jako požár. Začal se ozívat řev a do toho najeli z druhé strany jezdci na koních a snažili se zdivočelé vojáky otočit na spět do útoku. Ti se však jako smyslů zbavení pokoušeli dostat k bráně a dál do údolí. Jezdci na koních vzali do rukou kopí a oběvila se první krev. Byla to sice jen lehká bodnutí, aby muže usměrnila, ale když vojáci spatřili krev tak definitývně zdivočeli a počali vytahovat meče. V tu chvíli přistoupil ke králi posel od praku. "Pane máme sestavená první stroj a je nabitý a náš kapitán tvrdí, že dokáže trefit bránu první ranou, že je to krátká vzdálenost a již na takovou mockrát střílel. Král se podíval směrem ke stanovištím praků. Opravdu se jedno rameno již tyčilo k obloze. Pokrčil ramena a pravil. "Tak ať s kapitán předvede a pálí jak uzná za vhodné." Posel odběhl a asi za dvě minuty se ozvalo zapraštění stroje a temné hučení obrovského kamene. Král zvedl s ostatními vojáky hlavu a pozorovali jak menší skála letí vysokým obloukem do nebe. "To jsem tedy zvědav co vymyslel." Bručel si pro sebe rytíř. chvilku to vypadalo, že se balvan na neby zastavil. Pak se opět začal zvěčovat, jak padal k zemi. Král nedokázal určit kam že vlastně dopadne. chvilku to dokonce vypadalo že na vlastní muže, ale pak bylo vidět, že se vzdaluje a nabírá na rychlosti. Nakonec, s děsným rachotem opravdu trefil bránu. Výsledek zásahu byl překvapením i pro samotného střelce. Jelikož balvan velikosti koně dopadl na bránu z vrchu, tak nejdříve zničil a strhnul ochoz nad ní a pak dopadl na pootevřené křídlo brány. To se pod ohromnou energií dopadajícího kamene prohnulo a zablokovalo v pantech. Ti co se snažili bránu otevřít zjistili že sní ani nehnou. Pak těm skoro dvěma tisícům mužů před bránou došlo, že nemůžou do bezpečí údolí. A že je pořád asi stovka jezdců žene do útoku proti namířeným kuším. Nakonec se strach, zloba a vztek vojáků obrátila proti nim. Nastal doslova masakr a během pár minut nezůstal na živu ani jediný z jezdců. Že mezi nimi byla i polovina velitelů, to vojákům vůbec nevadilo. Pak vše postupně utichlo jen tak postávali a zmateně přemýšleli co se vlastně stalo. Někteří hleděli spět k valu uzavírajícímu cestu a přemýšleli, čeho že se vlastně báli. Vždyť to vypadá, že jej brání jen pár stovek mužů a jich je spousta. Pozorovali své mrtvé a krev na svých rukou. Pak se ozvalo obrovské zadunění a na bránu dopal další balvan a prohnul ji ještě mnohem víc. Dokonce praskli dva horní panty a křídlo brány se povážlivě naklonilo. Vzápětí vypáli druhý, akorát smontovaný prak a třetí zásah již brána nevydržela a s ohromným rachotem se poškozené křídlo utrhlo a dopadlo na zem. Všichni nepřátelští vojáci se pomalu začli loudat do údolí. Při průchodu bránou se mnohý podíval do nebe nepadá li na něj další kamenná střela. Král byl s průběhem prvního dne spokojený a předal velení obrany jednomu ze svých generálů. Pak vyrazil do svého stanu sepsat hlášení pro palác. Moc se chtěl pochlubit princezně svým úspěchem s drakem a s tím jak se podařilo jeho vojákům v rychlosti uvěznit nepřátelskou armádu. Rytíř si došel do zásobovacího vozu pro láhev vína. Důstojník co měl vůz na starosti mu ji mlčky vydal a když rytíř odcházel, díval se zamyšleně za ním a nesouhlasně kroutil hlavou. "Sakra co to stím chlapem je? Každý den flaška. To nedopadne dobře." Rytíř si našel tmavý kout v patě jedné ze střeleckých věží. V koutě u skáli si sedl na zem a zabalil se pevně do pláště. Pak odšpuntoval láhev a z hluboka se z ní napil. Chvíli počkal a znovu. Takhle v malé chvíli celou láhev vypil. Položil ji třesoucí se rukou vedle sebe a opřel si rozpálenou tvář o skálu. Zavřel oči a čekal na první známku opilosti a příchod spánku. Snažil se z posledních sil vyvolat ze vzpomínek tvář princezny. Viděl její oči a zdáli se mu smutné, jako by v nich byla nějaká výčitka. Napadlo jej, že je to podivná vidina, proč by měla být smutná? Pak usnul. Okolo jdoucí hlídka si všimla odlesku louče na lahvi a tak se šla podívat co je ukryto ve tmě. Muž postál nad spícím rytířem a zamyslel se nad tím jak si osud s lidmi pohrává. Můžete dosáhnout svých cílů a cítit se na chvíli jako král, v domění, že budete už na pořád žít šťastně, ale nakonec vás najde někdo ležet opuštěného a opilého v temném koutě. Voják pokrčil rameny a šel dál...

Mezi proudy

23. března 2011 v 19:36 | Vítr |  Diary


Je noc a já si opět pouštím vzpomínkový film, z dnešního odpoledne. Opět slyším měkké pleskání podrážek mých, starých bot o kamenné dláždění, kostkovaných chodníků Města. Pozoruji valící se dav lidí, spěchajících kamsi za důležitostmi svých životů a pomalu, jako oáza klidu, kráčím tím nervózním, pulzujícím proudem, jenž jako by se valil v nikdy nekončící, barevné spirále bez počátku a konce. Dav se tříští o můj tichý, pomalu postupující ostrůvek a obtékajíce mne ze všech stran, snaží se narušit můj klid a asimilovat mou podstatu do svého chaotického proudu. Já však, uzavřen za pevnou hradbou svých myšlenek a s předem na pevno určeným cílem, postupuji stále proti tomu hučícímu a kypícímu proudu. A jako magnetická střelka kompasu míří věrně ke svému pólu, tak i mé kroky odhodlaně míří ke svému pevnému bodu ve vesmíru. A nakonec i dav, to tupé, hučící zvíře pochopí, že nemá dosti sil bojovat s mým odhodláním a rozestupuje se jako Rudé moře. Nechává mne projít svým středem. Jak by jej odhodlaný pohled a záře touhy v mých očích zaháněla a spalovala. A nakonec naleznuvší svého cíle, opouštím tu bezduchou řeku, tu přehlídku marnosti a ztracených nadějí a vstupuji do svatyně, bych na pár krátkých okamžiků mohl opět zahřát srdce v paprscích tvé krásy. Jen na malý okamžik smím pocítit zvláštní kouzlo tvé vůně a cítit konejšivý dotek Tvých drobných dlaní. Odcházím naplněn sladkou vroucností a vím, že budu opět v příštích, chladných dnech cítit to teplo, co jsi mi za ten vzácný, krátký okamžik dokázala dát. Vím, že budu upíjet ten vzácný dar a čerpat z něj svou sílu, dokud opět neucítím tvou sladkou vůni a nenaplníš mé vyprahlé srdce svou něžnou přítomností....

Zrození a smrt

23. března 2011 v 14:12 | Vítr |  Cesta draka

Čelo princezniny armády konečně vypochodovalo ze soutěsky a stanulo před mohutnou kamennou hradbou. Uprostřed se tyčila brána ze silných trámů, pobytá kovovými pláty a opatřená ochozem. Vše vypadalo nové. Král dojel až na hranici dostřelu kuše a zastavil koně. Spolu s ním přijelo i několik dalších mužů a všichni zvědavě zkoumali stavbu před sebou. Jeden z generálů promluvil. "Tady musela pracovat magie veličenstvo. Nikdo by to nedokázal postavit v tak krátkém čase." Král si tiše povzdechl. A pak se otočil ke svým velitelům. "Pánové dejte rozkaz ať se muži zakopou na této hranici a připravte postavení pro naše katapulty, ať nepřítel vidí, že to myslíme vážně. Dokud nebude vybudován pořádný val s palisádou a věžemi, nebude žádné vyjednávání." Pak se znovu zahleděl ke kamenné zdi. Generálové se pomalu rozjížděli ke svým jednotkám, když si král na něco vzpoměl. "Moment, ještě něco. Nestavte žádnou bránu. Zatím útočit nehodláme a oni se odsud nikdy nedostanou. Tohle údolí bude jejich hrob, nebo vězení. To bude trest za to, že napadli tuto zemi." Muži na krále udiveně hleděli. Došlo jim, že král přijal za svůj názor jejich starého generála, který byl za stejnou věc králem zatčen a uvězněn. Přemýšleli co to znamená, co se s králem stalo tam na tom svahu při boji s drakem? Byl od té doby nějaký jiný. Byl sice stále přísný a tvrdý na své muže, ale tak nějak jinak, více je poslouchal a neodsuzoval jejich plány hned od začátku. Bylo vidět, že projevuje i jistou úctu k názorům druhých, i když si nechával konečná rozhodnutí pro sebe, nikdy nic nedělal dokud se neporadil. A také tak nějak ztichl. Z počátku se choval a mluvil způsobem já sem král a kdo je víc, ale po té bitvě s drakem se prostě změnil. Král zachytil na ochozu nad bránou pohyb. Vykouklo tam několik hlav a viditelně hleděli jeho směrem. Usmál se a z nějakého rozmaru jim zamával, jedna z postav bezděky zvedla ruku k pozdravu, ale hned ji zase stáhla. Král se zasmál nahlas. Pobavilo jej jak jednoho z nepřátel zmátl.
Mladý čaroděj s několika různorodě vyhlížejícími šlechtici vystoupali na horní ochoz nad bránou. Aby zjistili jak veliká armáda na ně hodlá útočit. Šlechtic v červeném plášti podšitém leopardí kožešinou, se ho zeptal. "Kde je král?" Čaroděj zvedl ruku a ukázal na skupinku jezdců pod hradbami. "Tam lorde, ten vysoký jezdec v čele. S tím černým pancířem a přibicí. Má zlaté lemy a na štítě stříbrného draka. A ti muži okolo, jsou nejvyšší šlechtici této země. Mají velení nad armádou. Ale myslím, že nejnebezpečnější člověk je ten muž maličko v zadu po levé králově ruce. Nenechte se zmílit tím, že je jen v obyčejném stopařském plášti a nemá valného koně. To on dokázal vymyslet, jak zdolat našeho draka. A také zprovoznil severní zásobovací cestu. To je člověk, co vám pánové prohrál tuto válku." Všichni se podívali na čaroděje. Ten v červeném promluvil. "Posmíváš se nám čaroději? Mluvil tiše, ale v hlase bylo slyšet nebezpečné ostří. "To bych si nikdy nedovolil pánové." Čarodějův posměch byl očividný. Nikdo si však nedovolil proti němu vystoupit. Přez své mládí byl velice mocný a nebezpečný. Opět se všichni zahleděli ke skupině jezdců dole. Viděli, jak král svým mužům cosi říká a oni pak odjeli k jednotlivým oddílům. Král s černě oděným mužem osaměli. Pochopili, že si jich konečně všiml a v tom zamával. Jeden ze šlechticů automaticky zvedl paži k pozdravu, ale vzteklé zavrčení ostatních jej zarazilo. Pokrčil rameny a odešel. Byl jedním z těch, co se přidali k invaznímu vojsku proto, aby si nashromáždil bohatou kořist v nížinách za horami a teď se cítil podveden. Nejen že se nedostali nikam ke vhodné kořisti, ale navíc byl spolu s ostatními lapen v tomto údolí. Nebyl si jist jak se hodlají dostat ven z této pasti oni, ale věděl jak se dotane on. Pěkne v noci vezme co má a tiše i se svými muži, co mu ještě zbyli odejde do zajetí ke králi. Je šlechtic a jistě se nějak dokáže vyplatit. I třeba tím, že zradí své společníky a poví králi vše o tom jak dobít toto prokleté údolí. A ostatní ať si tu třeba chcípnou.
Již k večeru byli všem v údolí jasné dvě věci. Za prvé, že dnes ani zítra žádný útok nepřijde. A ta druhá, že se děje něco moc špatného. Bylo totiž jasné, že v obranné línii, co staví králova armáda není průchod. Co to asi znamená bylo všem jasné. Nikdo se odsud nedostane živý.Tento dojem zesílil hned po první noci. To se totiž jeden ze šlechticů asi s patnácti muži pokusil dostat ke králi do zajetí. U nového valu mu však hlídka oznámila, že král zajatce nebude brát a že toto údolí je vězení pro všechny útočníky a že jejich trestem za invazi je doživotí v tomto vězení. A pokud se někdo pokusí z tohoto vězení odejít bude okamžitě popraven. Šlechtic se pokoušel ještě nějakou chvíli hrozit a slibovat, ale nebylo mu to nic platné, z hrůzou si uvědomil, že se musí do té pasti opět vrátit. A také mu došlo, že nebyl nejlepší nápad podřezat při útěku několik nepohodlných svědků a stráží. V údolí jej budou mít za zrádce a zabijí ho tam. Dva z jeho mužů pochopili, co je čeká a pokusili se proto vyběhnout nedostavěný val, ale každý okamžitě schytal několik šipek z kuší do prsou. Ostatní se pak odšourali do tmy, směrem k hradbám. Do rána se o to samé pokusilo ještě osm dalších. Kolem půlnoci se od nepřátelské hradby ozvalo několik výkřiků bolesti a hrůzy. A když slunce ráno osvítilo prostor mezi dvěmi opevněními, uviděli princeznini muži před nepřátelskou bránou zbytek nočních návštěvníků s podřezanými krky. Král rozkázal mrtvá těla zastřelená na obraném valu zazdít do jeho útrob. Dokonce prohlásil, že když bude třeba, tak jej postaví klidně celý z nepřátelských těl.
Rytíř celou noc proseděl ve svém stanu. Nemohl spát a pořád měl takový neodbytný pocit, že by měl být někde úplně jinde. U něčeho daleko důležitějšího, nežli bylo nesmyslné válčení a vraždění. Nemohl se zbavit pocitu, že jej potřebuje někdo blízký. Že by měl být v paláci s princeznou a držet ji za ruku. Vzpomínal na společné chvíle v zemi mimo svět a čas a na pár okamžiků tam v horách, kdy se směl princezny dotýkat. Prudce zatřásl hlavou, jak se pokoušel zbavid vzpomínek na její voňavé vlasy a horké polibky. Vzal ze stolku džbán s erárním vínem a z hluboka se napil. Byl to patok, ale na opití to stačilo. Znovu jej přiložil k ústům a lil do sebe tu kyselou břečku tak dlouho, dokud nezaplašil vzpomínku na sladkou chuť princezniných polibků a nepocítil první známky opilosti. Pak džbán odložil a natáhl se v botách na kavalec. Pomalu se propadal do opileckého bezvědomí. Napadlo jej, že takhle v poslední době vypadá každý jeho volný okamžik. Boj a krev a spousta vína a opět krev. Co se vlastně pokouší tímto způsobem dokázat? Je to ještě boj za princeznu? Nebo se snaží najít rychlou smrt z rukou nepřítele? Ne asi ne asi je pravda někde uprostřed, možná jen zabíjí to co nosí ve svém srdci. Možná se jen bojí přiznat si, že nedokáže přestat tu ženu milovat. Milosrdná temnota mu zastavila proud myšlenek a rytíř konečně usnul.
V pokojích paláce byl nezvyklý pohyb. Všude pobíhali sloužící a tvářili se, že mají moc důležitou a neodkladnou práci a že zrovna tady, poblíž princeznina pokoje musí bezpodmínečně být. Princezna na půl seděla a na půl ležela na svém lůžku odtaženém od stěny a kolem ní pobíhalo několik vyplašených služek. Přímo u postele stáli dvě ženy a komoří. "Princezno, toto budou vaše porodní báby." Nejistě po tom označení mrknul na štíhlou černovlásku, s neuvěřitelně modrýma očima. Na titul bába si ještě dlouho nebude dělat nárok. "Přijeli dnes ráno jako by tušili, že je budete potřebovat zrovna v dnešní den, paní. Jsou z jakého si údolí, v Horkých horách a říkají, že se znají s rytířem, že je zbavil veliké ohivé dračice a léčil si u nich celou zimu zlomenou nohu. Ta starší tvrdí, že je vědma a léčitelka a její dcera tyto schopnosti podědila po ní. Mimochodem přivezli si sebou malého chlapce, asi půl roku starého." Princezna se snažila ukládat nové informace do své paměti a nemyslet na bolestivé stahy. Poznala obě ženy, hned jak vstoupily do pokoje. Viděla je několikrát v rytířově přítomnosti, když jej sledovala po svém návratu z hor, přez kouzelné zrcadlo. Věděla co se mezi rytířem a mladou vědmou stalo a tušila čí dítě asi tak mohli přivézt. Pohlédla do očí starší z obou žen a pocítila příval úlevy a klidu. Ten pocit se jí rozléval tělem jako příjemné teplo a princezně došlo, že je to jaká si magie. "Chytrá holka." Pronesla s úsměvem ta žena. princezna překvapeně vzhlédla. Umí snad číst její myšlenky? "Částečně má paní." Pronesla léčitelka. "Ale jen v případě, když vás vyšetřuji a prohlížím. Je to jakési spojení na duševní úrovni. Budete mít krásnou zdravou holčičku, mimochodem." Řekla na konec. Princezna se usmála. Vlny bolesti přicházely stále rychleji, ale po léčitelčině zásahu již nebyly tak intenzivní. "Cítím, že to bude každou chvíli, máti." Řekla tiše štíhlá černovláska. "Měli by sme se připravit a vyhnat ty čumily tady okolo." A sjela očima komorníka a pár služebných. "Jděte ven a nechte je dělat co je potřeba." Řekla z těžka princezna. Komorník se zarazil. "Opravdu má paní? Důvěřujete jim? " Princezna se unaveně usmála a pohlédla do očí mladší ženě. "Ano věřím jim, známje již déle a máme dost společného." Komoří za sebou opatrně zavřel dveře. Stará si svlékla kabát a vyhrnula rukávy, pak si svázala vlasy do uzlu a stáhla z princezny deku. "Tak se do toho dáme. Polez maličká." Řekla s úsměvem a udělala pár ochranitelských gest.

Král a drak

22. března 2011 v 10:32 | Vítr |  Cesta draka


Studeným ranním vzduchem ,se šířily první sluneční paprsky. Na cestě pod prudkým svahem spal podivný vojenský tábor. Na obou koncích jej kryly řady vozů, vzájemě svázaných řetězy a obsazených strážemi. Skoro tisíc stop cesty zabíraly vojenské stany a po různu složená výstroj. Na malé plošině pár stop nad táborem ještě doutnala výheň polní kovárny. Celou noc se tam několik vojáků v civilu se živících jako kováři, pokoušelo vylepšit hroty třímetrových kopí. Měli sloužit jako náboje do Mezka a rytíř pořád nebyl spokojený s jejich ozubenými hroty. Nakonec vyrobily jen tři kusy. Král sice tvrdil, že je to málo, ale nakonec se nechal přesvědčit, že stejně nebudou mít moc času nabíjet. Pokud totiž netrefí draka první ranou, tak si jako předkrm dá jeho a rytíře, coby obsluhu jediné zbraně, která by mu mohla ublížit. Pokud budou mít opravdu tu smůlu a netrefí , nebo první ranou draka jen zraní, tak na nabíjení nezbyde moc času a bude zázrak dostat se k druhé ráně. To třetí kopí rytíř nakonec odsouhlasil jen proto, aby král moc nepanikařil. Když se nakonec podařilo z trámů a součástek jiných válečných strojů poskládat Mezka, našel rytíř vhodné místo asi sto stop nad cestou kus před táborem, vlastně jak předpokládal, drak poletí nad cestou a až obletí zatáčku uvidí tábor a v té chvíli mají šanci, že bude tak zaujatý , že si jich nevšimne. Pak musí král ukázat, jak opravdu umí mířit.Vojáci zde odkopali malý kousek svahu a vytvořili tak plošinu pro téměř devět stop dlouhý stroj. Mezek nebyl moc veliký, ale účinek měl ohromující. Nabíjeli jej dva muži, točením spojených klik po stranách. Tím se posunulo odpalovací lůžko do zadní polohy a desítky lan se zkroutily až k prasknutí trhnutí za odpalovací páku uvolnilo všechnu tu nahromaděnou energii a uvedlo celý mechanizmus do pohybu. Pokud budou mít šťestí a draka trefí, tak jej široký ocelový hrot doslova prosekne skrz.
Král se neustále zvedal a kontroloval napětí lan a to zda jsou všechny převody řádně promazány tukem. Nedokázal sedět jak byl před nadcházejícím soubojem nervózní. Chvílemi pozoroval dřímajícího rytíře, jak mu slabý vánek zvedá pramen vlasů. Jak může v takové chvíli spát? Myslel na to jakou mu tohle dobrodružství vynese pověst. Bude vlastně po stoletích prvním králem, který zabil draka! Zarazil se a v očích mu blýsklo. Princezna bude muset uznat, že dokázal to co ten rytíř! Konečně nebude mít důvod rytíře tak obdivovat. "Všichni na něj zapomenou a já budu mít konečně klid." Ani si neuvědomil, že mluví na hlas.
Pak se zničeho nic rytíř posadil. Králem to až trhlo a sáhl po meči, jak se lekl. Rytíř vytáhl dýku a zarazil ji do země, pak si k ní klekl a zakousl se do rukojeti a zavřel oči. Cítil drobné vybrace v zubech. Zem se lehce chvěla, jako by ve vlnách. Stejně jako sílící vítr nebyl stejnoměrný, ale pravidelně puzoval. "To je on. Drak. Již přilétá." Pravil rytíř a vrátil dýku do opasku. Pak se postavil a protáhl se. Shodil plášť a postavil se vedle Mezka a posunul si k noze druhé kopí. "Králi," prvil "buďte ve střehu za chvíli tu bude. Co vím, tak aby vybral tuhle ostrou zatáčku, musí se položit na křídlo. To znamená, že bude zády k nám, pěkně plachtit a neuvidí naše postavení. Jen tábor a tak začne brzdit. Pokud vystřelíte v tento okamžiku, dostane to přímo do prostřed zad. Rozumíte co vám říkám?" Rytíř znepokojeně hleděl na zaraženého krále. "Ty si myslíš, že ten vítr je od toho draka?" Král vypadal vyjeveně. "Ano. Jak letí v uzavřeném prostoru těch soutěsek před námi, tak tlačí vzduch svými křídli před sebou a zvedá tak vítr." odpověděl rytíř. Pak jej něco napadlo a zeptal se. "Budete schopen střílet? Mohu to udělat, znám tu zbraň." To krále dostatečně probralo, představa, že by zklamal před očima člověka, kterého vlastně tolik nesnášel, na něj měla povzbuzující účinek. Postavil se na svou stranu stroje, k odpalovací páce. "Rytíři, až vystřelím, tak začneme točit a nabíjet. Nebudeme čekat na to jak bude zásah účinný, ale pro jistotu znovu hned nabijeme." Rytíř přikývl. Vítr byl čím dál silnější a pak se ozval zvuk, který rytíř nejvíce nenáviděl. Dračí řev. Kvílivé vití a řvaní. Drak zřejmě ucítil pach koní a velkého množství lidí. Pak prudké nárazy větru ustaly. "Plachtí! Už je za zatáčkou!" Vykřikl rytíř. Král zaklekl a položil ruce na odpalovací páku, opřel tvář o bok Mezka a čekal. Pak se z poza skály po jejich levé ruce vynořila obludná hlava na dlouhém krku a za ní štíhlé dračí tělo, se širokými křídli. Zakončené dlouhým ocasem. Byl zády k nim, jak rytíř předpokládal. "Teď králi! Teď!" Vykřikl rytíř a král škubl vší silou za dřevěnou páku. Ozvalo se malé lupnutí, jak vyskočila západka a pak hlasité prásknutí. Asi jak když by někdo praštil dvěmi prkny o sebe. Bylo slyšet jak kopí sviští vzduchem a pak dutý náraz a vzápětí dračí řev. Ve chvíli kdy Mezek vystřelil své smrtící kopí, a drak uslyšel třesk výstřelu, zkrátil poloměr zatáčení a otočil se tak téměř po zvuku výstřelu. Tím se stalo, že jej střela nezasáhla jak král s rytířem plánovaly do zad kolmo, ale vjela mu pod kůži ze šikma. Prolétla plnou silou podél páteře a široký list hrotu drakovy otevřel na hřbetě dlouhou hlubokou ránu od lopatek až k ocasu, kde kopí zůstalo zaseknuté v kyčelní kosti. To vše se odehrálo doslova v nekolika vteřinách. Drak nedokázal znovu mávnot křídli přez nesmírnou bolest, co mu zranění a střela v těle způsobovaly. Dokázal jen doplachtit asi do poloviny svahu pod plošinu s Mezkem a jen tak tak přistát. Obluda řvala bolestí a vztekem a když se od vojenského tábora ozval vítězný pokřik, otočila na chvíli hlavu a začla tím směrem chrlit oheň. I přez značnou vzdálenost se drakovi povedlo zapálit první dvě řady vozů. Vojáci se bleskově stahovali k táboru a pokoušeli se vytáhnout z ohnivého pekla uvízlé kamarády. Král odtrhl oči od požáru v táboře a zvolal na rytíře. "Musíme nabíjet!" rytíř se zvedl od své páky a uchopil kopí ležící na zemi. "Ne králi to by z tohoto úhlu bylo k ničemu a Mezka sami nedokážeme zvednout a udržet. Navíc sem je to podstatně blíže nežli k táboru a koho myslíte že upeče teď?" Jako by ho drak slyšel, otočil hlavu a dlouhým proudem ohně, se pokusil spálit oba muže i stroj. Tím se ukázalo, že na ně oheň nemůže. Sklon svahu a hrana plošiny jim poskytovaly krytí proti proudu plamenů. Stačilo, aby se drželi kus od okraje plošiny a nic jim nehrozilo. když drak zjistil, že jim neublíží přestal plítvat silami . Král s rytířem došli k okraji a opatrně se podívali dolů. Drak silně krvácel z obrovzké trhliny na zádech. Křídla ležela po stranách těla a očividně je drak nedokázal ani správně složit. Nenávistně syčel a hleděl nahoru na oba muže. Pak se zvedl, zařval bolestí a pomalu začal šplhat na svah nad sebou. "Králi? Co navrhujete teď?" Zeptal se rytíř a položil druhé kopí do Mezka. Král pokrčil rameny. "Schováme se počkáme až na to zranění chcípne?" Rytíř se podíval na krále zda to myslí vážně. Ten jen opět pokrčil rameny. "Sám jsi říkal, že po svahu dolu se střílet nedá, že ten stroj nezvedneme tak co chceš dělat jiného. "Králi, drak je jen zraněný a stejně jako doleze za chvíli sem, tak potom doleze i do tábora a všechny tam zabije. Nebo nás tu bude zdržovat tak dlouho dokud nepřijede pomoc z nepřátelského tábora. Nemůžeme tu sedět a čekat. Nejdříve nabijeme tuhle mrchu a až doleze drak sem tak nejdříve musí zvednout hlavu přez okraj a pak mu ji ustřelíme." Král položil ruce na nabíjecí kliku a počal s rytířem natahovat mechanizmus. Pak krále něco napadlo. "Ajak poznáme ze které strany se drak blíží? Stačí aby se přibližoval po straně a né středem a nestihneme Mezka otočit, natož pak střílet." Rytíř mlčky otáčel klikou a přemýšlel. "Mno tak já si králi stoupnu před Mezka, přesně do dráhy střely a budu stát tak aby mne drak viděl. Vezmu do ruky zbývající střelu a budu tak vypadat jako bych na draka čekal a on doleze pěkně až před Mezkovo kopí. Pak jej ráčíte střelit." Králi se ten nápad líbil. "To by šlo jen musíš včas zalehnout, jinak tě střela přišpendlí k dračí hlavě." Tón jakým to král řekl se rytíři ani malounko nelíbil. Konečně cvakla západka na mechanizmu Mezka a bylo nabito. Rytíř vzal do ruky poslední těžké kopí a došel k okraji plošiny. Slyšel chrčivý dračí dech a škrábání drápů po kamenitém svahu. Postavil se těsně na okraj, aby jej drak dobře viděl. Obluda se na moment zastavila. Vztekle na rytíře blýskala očima. Konečně měl rytíř možnost, draka si pořádně prohlédnout. Byl to opravdu kolos desítky stop dlouhý. Hluboká rána na zádech byla rozšklebená a pořád silně krvácela. Hlavu měl velikou jako menší žebřiňák a zuby jak rytířovo předloktí. Drak se dal opět do pohybu. Rytíř zvedl kopí a naznačil, že je chce hodit dolů na draka. Ten vztekle zaskučel a přidal. Rytíř křiknul přez rameno na krále. "Za chvilku je tady, připravte se. Až zařvu pal, tak střílejte bez ohledu na mne." Král jen mlčky přikývl. Rytíř se neodvážil koukat za sebe a sledoval draka, zda se jej nechystá sežehnout plamenem a tak znovu zvolal. "Slyšel ste mě? Až zavolám musíte střílet já uhnu na poslední chvíli aby neviděl Mezka!" Král nervózně odpověděl. "Slyším sakra, radši si dávej pozor ať tě ta mrcha nedostane. Chci si tě vykuchat později osobně." Rytíř pocítil úlevu. Když i takový suchar jako král dokáže vtipkovat, tak to snaod opravdu přežijí. To už byl drak pár kroků před rytířem. Zvedl svou obrovzkou hlavu a chvilku si hleděli doslova do očí. Pak drak otevřel tlamu a nadechl se. Rytíř zařval. "Pal !!!" a Zamával na draka kopím. Král trhnul za páku a zavřel oči. Hrot kopí mířil do prostřed rytířových zad. Ten slyšel skřípot odpalovací páky a pak cvaknutí západky v tom okamžiku sebou praštil o zem a cítil jak kopí rozrazilo vzduch nad ním. V zápětí uslyšel náraz kopí na dračí tlamu. Rpzhostilo se ticho. Rytíř pohlédl vzhůru a král otevřel oči. Obe hleděli na vyjevenou dračí hlavu. Z tlamy jí koukal konec kopí a mezi růžky na temeni trčel zkrvavený, ocelový hrot. Pak se drak celý zachvěl a hleva na dlouhém krku padla na stranu, až to zadunělo. Rtíř se pomalu posadil na hranu svahu a poslouchal vítězný řev vojáků, kteří vše pozorovali z tábora pod nimi. Král se pomalu došoural k rytíři a sedl si vedle něj. Cítil nesmírnou únavu a nejraději by si lehl a spal. Napadlo jej, že by bylo nejlepší okamžitě vyrazit na cestu k nepřátelskému údolí, dokud si myslí že je zničil jejich drak. Pomalu se zvedl. "Musíme vyrazit rytíři, čeká nás ještě spousta práce." A podal mu ruku, aby mu pomohl vstát. Rytíř mu zkoumavě pohlédl do očí a ruku přijal. Když si stoupl věděl, že uzavřeli příměří. Alespoň do doby nežli se vrátí do paláce.

Král a rytíř

21. března 2011 v 9:03 | Vítr |  Cesta draka


.... Král pomalu spustil ruku dolu. Myslel na to, že tenhe člověk co tu před ním stojí, má jako jediný široko daleko zkušenosti s lovem draků. Rozkázal vojákům, aby rytíře rozvázali. Na vojácích i rytíři bylo vidět překvapení. Král se samolibě usmál. "Zatím tvou popravu odložím na neurčito rytíři. Jsi naneštěstí jediný, kdo tady kdy viděl draka a přežil. Proto jsem se rozhodl, dát ti dočasnou milost. Pokud se tvá pomoc projeví jako dostatečná a důležitá, budu uvažovat o úplném omilostnění." Chvíli si hleděli s rytířem do očí a jemu bylo jasné, že se konce tažení nedožije. Král se otočil v sedle a přikázal vojákům aby mu rytíře hlídali a asi za hodinu dovedli do stanu. Pak se vrátil k vojsku. "Zde přenocujeme." Rozkázal velitelům. "Postavte mi stan a nachystejte něco k jídlu do hodiny bude porada." Důstojníci rezignovaně pokrčili rameny a vyrazily ke svým jednotkám. Nemělo smysl králi vysvětlovat cokoliv o taktice a opevnění pro pozemní vojsko, když byl ve své zemi vychován pro velení námořnictvu. A navíc si očividně nechtěl nechat poradit. uvěznění nejviššího princeznina generála a příslib jeho popravy, byl dostatečným varováním pro všechny. Navíc se teď ve svých myšlenkách pokoušeli vysvětlit, proč král obvinil toho muže od průzkumné jednotky z vlastizrady, když byl jedním z nejoddanějších princezniných bojovníků. Pode toho co král říkal, byl tím rytířem, kterému se povedlo vyčistit Horké hory a otevřít severní obchodní stezku. A tím i zvrátit průběh války v princeznin prospěch. Žeby král natolik žárlil na jeho úspěchy a zasloužený polibek od princezny, že se musel rytíř schovat pod cizím jménem v armádě? Nakonec však jejich myšlenky patřily jen pokusu o zakopání a vybudování alespoň nějaké obrany. Byl to úkol vskutku náročný, protože je král zastavil na zcela nevhodném místě. Měli by se s vojskem kus vrátit a najít jiné místo. tady jsou roztaženi na úzké cestě, na poměrně velkou vzdálenost a na víc pod tím prudkým svahem je bude mít případný útočník jako na talíři. I většina vojáků si klepala na čelo, že se královský majestát musel asi zbláznit, když je nechá nocovat na takhle nevhodném místě. Jelikož rozhovor krále s rytířem slyšela spousta vojáků, bylo na cestě po nějaké době jako v úle. Všichni řešili novinky a přetřásali se drby a dohady o rytířově původu.
U prostřed cesty byl postaven stan pro krále. Cesta totiž byla to jediné rovné místo v okolí. U stolu ve stanu seděl král a okolo stáli velitelé vojska. Král se tvářil přísně a pozoroval postávající šlechtice. Vůbec se mu nelíbilo jak se tvářili a navíc během stavby tábora a stanu měl možnost vyslechnout spoustu řečí co vedli vojáci a tak poněkud přehodnotil přístup k celé akci co tak narychlo a bez přípravy vyprovokoval. Měl jim za zlé, že jej nechali napochodovat s vojskem do takové pasti. Měli ho přeci upozornit na takovou možnost. Král nebyl hlupák, i když se momentálně zachoval jako by byl. Prostě mu chyběly zkušenosti. Pomalu si uvědomoval, že bude muset dovolit těm mužům okolo aby ho z této nebezpečné situace dostali. Mírně si odkašlal, aby získal jejich pozornost. "Pánové, máme problém." Najednou nevěděl jak dál, chtěl požádat o pomoc a zároveň nehodlal ztratit tvář. "Ten zrádce, si vysloužil mou pozornost a odklad své popravy, svými cennými informacemi." Všichni ve stanu již věděli, kdo má být tím zrádcem a několik nejvyžších šlechticů se ušklíblo. Pomalu jim došlo, že se král bojí toho, aby rytíř nevyužil svých zásluh, oblíbenosti u vojáků a zkušeností a prostě jej nesesadil z trůnu. Král pozoroval jejich tváře a moc dobře odhadoval na co myslí. Pokoušel se zjistit kolik šlechticů by se asi přidalo na jeho stranu při případném konfliktu a z toho co viděl si byl jistý, že by jich mnoho nebylo. Pohlédl ke vchodu stanu, kývl na stráž a přikázal rytíře předvést. Po malé chvíli se závěs ve vchodu opět zavlnil a vstoupili strážní s rytířem mezi sebou. Měl jen svou košily a ruce svázané za zády, protože král před tím nařídil aby mu byla odňata zbroj a plášť a aby byl pečlivě střežen a spoután. "Veličenstvo?" Pronesl rozhořčeně jeden z šlechticů. "Co to má znamenat? Ten muž si nezaslouží být takto ponižován. Již mnohokrát prokázal oddanost koruně a této zemi! Mi všichni moc dobře víme, kdo to je a také víme, že ta obvinění proti němu vznesená jsou neopodstatněná a milná. A ani tytul krále vám nedává právo sním jednat jako se sprostým bandytou. Ten muž má právo za toto příkoří, vás vyzvat na souboj!" Král zbledl. To byla otevřená vzpoura a těžká urážka. Těkal očima po zachmuřených, nepřátelských tvářích a cítil jak mu vysychá v krku. Do toho napjatého okamžiku někdo tiše promluvil. "Pane, až nadejde čas, předstoupím před řádný soud a budu se hájit sám. A co se týče obhajoby mé cti, je to též na mě, kdy ji považuji za ohroženou a kdy si myslím, že je nedůležitá. Jsem vám pane velmi vděčen, že jste se mne zastal, ale měl by jste si uvědomit, že jakýkoliv rozkol v nejvyšším velení je špatný pro morálku armády a jediný komu by taková věc prospěla je nepřítel. Navrhoval bych prozatím odložit veškeré osobní spory na dobu po válce. Armáda, totiž ti muži venku, musí cítit , že mají silné vůdce a že pod jejich velením dokáží válku vyhrát a hlavně přežít. A navíc nemáma mnoho času a tak bych navrhoval začít se věnovat tomu nejdůležitějšímu a to je ten zatracený drak." Muži hleděli na rytíře, protože to on pronesl tu dlouhou řeč. Přikyvovali. Měl vlastně pravdu, tam co zůstali by se nedokázali dlouho bránit ani na rychlo připravenému útoku nepřátelské armády, natož ohnivému drakovu. " Dobrá, " pronesl král, "mluvíš rozumě, nechám tě rozvázat na tvé čestné slovo rytíři a budou ti vráceny zbraně, ale až nadejde vhodná doba, sám se dostavíš do paláce a budeš se zodpovídat!" Rytíř jen pokrčil rameny a přikývl. Jeden ze strážných mu uvolnil svázané ruce a druhý odešel pro jeho věci a zbraně. "Pane," obrátil se na rytíře jeden z generálů. "Máte zde jediný zkušenosti s draky, co navrhujete dělat? Je nějaký způsob jak se dostat té bestyji na kobylku?" Rytíř přistoupil ke stolu. "Dovolíte veličenstvo?" A aniž by čekal na odpověď počal se přehrabovat balíkem map. "Tady toje." Pronesl a jednu mapu vatáhl a zavěsil ji na stojan u stěny stanu. "Tak že pánové, toto je mapa této oblasti." Pravil a začal jim ukazovat na mapě. " Zde vidíte průsmyk, kde jsme zůstali s vojskem a zde je bývalá předsunutá pevnost, kterou drak vypálil. Znovu opakuji, že podle stop plamenů v pevnosti, to musí být ohromná obluda a že sem nikdy tak velkého draka neviděl. Způsob jakým pevnost vypálil dokládá, že je velice silný a podle mého odhadu ani jednou nepřistál na zemi. Vše se odehrálo velice rychle a ze vzduchu. Jelikož byla pevnost čtvercového půdorysu, musel ji nejprve obletět po obvodu a zapálit kolem dokola. Pak usmažil několika křížovými přelety zbytek mužů uvnitř pevnosti." Ve stanu bylo hrobové ticho. Každý v hrůze zíral na rytíře a odmítal uvěřit tomu co slyšel. Rytíř si toho nevšímal a suše pokračoval. "Tady bude mít drak daleko jednodužší práci. Stačí mu jen kopírovat cestu a chrlit oheň pod sebe. A ani nemusí moc mířit. Tvar a šířka údolí mu zde moc pěkně nahrávají a nedovolí plamenům, aby se roztáhli při dopadu na zem do šíře. Zůstanou pěkně v sevření horských svahů a nikdo nepřežije ani mžiknutí oka." Jeden ze šlechticů počal vydávat podivné zvuky a vyběhl ze stanu, bylo slyšet jak venku zvrací. Po chvíli se vrátil, otíraje si zelený obličej. "Promiňte pánové, je to na vás moc drsné?" Zeptal se rytíř, v jehož hlase nebyla ani stopa po sarkazmu. "Měli by jste si uvědomit, že to bude ještě horší. I kdyby se nám podařilo nějakým způsobem zabít draka, tak je tu ještě poměrně veliká armáda v tom údolí tady," ťukl prstem do mapy, "a je tam s nimi ještě ten čaroděj, co draka povolal a ovládá." Rytíř pozoroval šlechtice a krále a při pohledu na jejich zmatek a nerozhodnost se s povzdechem otočil k mapě. Pak jej něco napadlo. "Králi? Vy jste byl cvičen v námořní taktice a lodních bitvách, že? " Král zmateně přitakal. Rytíř se otočila usmíval se. " Pak jste tedy viděl "Mezka"?" Král se zarazil, o co mu jde? jakého mezka? Pak se mu ale rozsvítilo v hlavě. " Ano , viděl a dokonce mne z něj učili střílet. A myslím, že mi to šlo moc dobře." Pronesl král s pýchou v hlase. "Ale k čemu nám to pomůže tady?" Podivil se. Rytíř sebral ze stolu pero a namočil je do inkoustu. Otočil se k mapě a počal vysvětlovat co právě vymyslel. Zároveň maloval do mapy aby to všem bylo jasné. "Tady je zatáčka před námi, cesta se tam lomí doslova do protisměru. Okolní hřebeny jsou velice vysoké a nedostupné ničemu těžšímu nežli je kůň. Tak že pokud nás bude chtít drak napadnout, musí přiletět soutěskou před námi. Poletí nad cestou, protože je to nejpohodlnější. Bude přesvědčený, že mu tak obrovská armáda nemá kam utéci a to ho zabije." Šlechtici stále nechápali kam rytíř míří. Zato král už měl jasno. Začal se také usmívat, plán to byl docela dobrý a při troše štěstí by to mohlo opravdu vyjít. A vlastně to bylo velice jednoduché. Rytíř se podíval na šlechtice. "Pořád nerozumíte?" Jeden znich se zeptal. "Pane netušíme co je to ten mezek, tedy vím, že je to nákladní zvíře, ale jak nám pomůže přemoci draka a co má společného s královým výcvikem v námořních bitvách?" Rytíř se rozhlédl po ostatních očividně je to také nenapadlo. " Pánové Mezek je malý, ale velice silný katapult, tedy vlastně spíš balista ...mno něco mezi abych tak řekl. Je to válečná stroj, ze kterého se střílí ocelí okovaná kopí i na větší vzdálenosti a má neuvěřitelnou průraznost a hlavně to nejdůležitější pro naše účely, střela z něj vypálená, má plochý let asi jako střela z kuše. Tudíž se s ním dá velice přesně mířit. No a v námořních bitvách se sním proráží boky lodí a ty se přeci hýbou a kývají a tak je potřeba klidná ruka p řesné oko a pokud král říká, že byl výborný střelec...." Rytíř nedopověděl. Všichni se na krále otočili. Poprvé jej viděli v jiném světle. Už to nebyl jen nutný doplněk královského dvora. Najednou to byl potřebný muž. Král se zvedl ze své židle. "Ano nikdy jsem neminul to je pravda." Najednou to nikomu neznělo jako plané vychloubání. " Udělám co je potřeba. Nezklamu svou novou zemi. Musíme jednat hned, v táboře taková zbreň není, ale je tu dost tesařů a kovářů a několik rozebraných bylist a katapultů a tak nebude problém do hodiny něco postavit. Pane," otočil se na rytíře, "vy mne prosím doprovodíte, budu potřebovat vaše rady ohledně náboje do té zbraně a jejího umístění." Pak král zamířil k východu ze stanu. Rytíř si u vchodu přebral od strážného své věci a vyrazil za králem. Cestou, navlékaje si svou kroužkovou košily a černý plášť, přemýšlel jakou má jeho plán naději na úspěch. Chystá past na obrovského draka a pokud nezaklapne hned na poprvé, tak bude asi první koho drak na svahu hory usmaží....

Cesta nikam

18. března 2011 v 12:41 | Vítr |  Diary


Povím vám, co se mi stalo dnešní noci. Byl sem na schůzce, v jednom starém domě (účel není důležitý) a musím říci, že mne tentokrát chyběla trpělivost poslouchat ty lidičky a soustředit se na to co sem měl vnímat. V prvním vhodném okamžiku jsem se zvedl, rozloučil a odešel. Venku na ulici mne vlhký vzduch částečně probral z té podivné letargie. Vzduch a kapky deště, chladící mé horké tváře. Cesta na nádraží se mi slynula v nepřehlednou změť útržků, hovorů okolo stojících lidí a záplavu světel. V té podivné náladě jsem se dostal na nádraží a plynule nastoupil do vlaku. Procházející průvodčí mne požádal o jízdenku a já si pak položil horké čelo na chladné okno omývané deštěm. Vlak se pomalu rozjel a mé myšlenky se zmateně rozprchli do okolního světa. Vnímal sem tlumené dunění vlakové nápravy pod mou sedačkou a pomalu se mi v hlavě počal roztáčet vzpomínkový film z celého večera. Před očima se mi míhaly obrazy a útržka dějů a v ústech sem opět cítil kořeněnou, nasládlou chuť svařeného vína a horkého brusinkového čaje. Opět sem vnímal drobné kapky mírného deště, klouzající po jejích střapatých vlasech. Cítil sem nepatrné závany jemné vůně stoupající z drobných barevných puntíků bílé mikyny a k uším mi mé vzpomínky přinášeli zvuky nohou obutých v těžkých botách. Jednotlivá slova se pomalu měnila v ševelící, jemný proud tónú, který mne uklidňoval a uspával. Film se prudce zrychlil a změnil v kaleidoskop jiskřivých světel a zvuků Města. Vnímal sem pár okamžiků v ulicích a ceduli v nádražní hale s nápisem Kolín přez Nymburk a pak tvář známého revizora.
Něco mne vyrušilo. Něco v tom mém snovém filmu bylo špatně. Pomalu jsem se vracel, okénko po okénku a ž k letmému pohledu na onu ceduli. V té chvíli sem se probudil. Věděl sem co je špatně. Mělo na ní stát úplně jiné město! Já v tom svém podivném rozpoložení nastoupil do úplně jiného vlaku. Rozhlas právě hlásil jakousi zastávku a tak jsem vyskočil a vyběhl z vlaku na perón. Dveře za mými zády se zavřeli a vlak s rachotem odjel do tmy. Ten drobný, jemný déšť, co mne provázel při procházce Městem, se však změnil v studený, noční liják a okamžitě mi promáčel vlasy. Cítil sem ledové kapky, jak mi stékají po krku až na záda. Nasadil sem si kapuci a rozhlédl se. Jméno zastávky uprostřed promáčených polí mi nic neříkalo. Prostě jsem byl na úplně jiné trati. Musela to být ta více na sever od mého původního směru. Po pravé straně barvila těžké, dešťové mraky narudlá záře. To bylo město, ze kterého jsem vyjel. Můj domov leží někde na jihu. Zapnul sem si bundu a vyrazil po rozbité okresní silničce. Pokud si budu držet ta světla neustále po pravé straně, tak bych měl dříve nebo později dojít k dálnici. A podél ní vede stará silnice až k nám domů. To že bych mohl počkat na zpáteční vlak a vrátit se na svou trať mne vůbec nenapadlo. Ta temnota a pustina rozoraných polí mne přitahovala a vábila, jako světlo lampy láká noční tvory. K hustému dešti se přidal vítr a opíral se mi do zad. A já chvílemi zavíral oči a vychutnával si tu nádhernou divokost. Asi po hodině chůze, mi došlo že světla zmizela. Zastavil sem se a rozhlédl. V noční tmě se ten kus silnice co byl vidět, leskl jako řeka rtuti. Kolem fičel vítr a hnal dešťové kapky po povrchu pole. Skučel mezi starými jabloněmi, rostoucími podél silnice a sténal jako hladové zvíře. Strhnul sem si kapuci z hlavy a nastavil mu svou horečkou rozpálenou tvář a čelo. Pak jsem hlavu zaklonil a otevřel ústa. Polikal sem přívaly deště a tišil svou žízeň. Nevím jak dlouho jsem tam takhle stál a nechal se doslova pohltit dešťovým běsněním. Pak se najednou ztišil vítr a začala mi být zima. Znovu sem si nasadil kapuci a vyrazil dál po silnici. Teď jsem již nevěděl, zda se držím původního směru, či nejdu li na spět. To se po tom otáčení na dešti nedalo určit. Počítám, že jsem musel ujít další hodinu, když jsem si všiml veliké cedule, na které se matně leskl nápis ukazující směr. Předemnou byla křižovatka. Chvilku sem tak stál a myslel na to, že když vylovým z kapsy telefon, tak si budu moci v jeho světla přečíst směr kam tahle cesta vede a tak určit kudy jít dál domů. Cítil sem mobil v dlani. A pak se mne zmocnil pocit neskutečné radosti. Nevím kde jsem. A nevím kam kráčím. Tem pocit mne neuvěřitelně těšil a naplňoval. Klidně jsem kapsu z telefonem opět zapnul a s blaženým úsměvem ve tváři zmáčené deštěm, vyrazil dál do temnoty předemnou.Už mi bylo jedno kam jdu a jestli vůbec někam dojdu. V té chvíli jsem plně chápal význam slov, že i cesta může být cíl! Najednou sem měl na dosah pochopit všechna moudra vesmíru a odpovědi na veškeré otázky co mne kdy trápily. Netuším opravdu ani v nejmenším, jak dlouho jsem se hnal tou zvláštní nocí, již jsem nerespektoval kudy vede silnice či cesta. Hlína se mi lepila na boty a kaluže na cestách se rozstřikovali pod mými podrážkami. Měl jsem svůj vlastní směr a někde v dáli svůj cíl a doufal, že takhle to bude již na vždy.
Ráno jsem otevřel oči ve své posteli. Neptejte se jak sem se do ní dostal. Nejspíš sem našel cestu domů, nějakým podvědomým způsobem. Nebo prostě jen foukal vítr správným směrem... Nevím. Jedno vám mohu říci s jistotou. Této noci, jsem pohlédl do tváře samému nekonečnému vesmíru a věčnosti a bylo to úžasné.

Král

15. března 2011 v 14:42 | Vítr |  Cesta draka


Od táborové brány se ozvala trubka. Generál sedící nad stohem map a hlášení udiveně vzhlédl. Byl to sygnál oznamující příjezd krále. Zvedl se od stolu a vyšel před velitelský stan, kde již sesedala z koní skupinka mužů v nejlepších zbrojích jaké generál viděl. Krále mezi nimi poznal jen podle erbu na prsním plátu. Poklonil se mu a pozdravil. "Vítejte veličenstvo, co vás přivádí na hranice?" Viděl jak vysoká králova postava ztuhla. Pak si král sundal přilbu a hlasem plným vzteku vyštěkl. "Jsem nejvyžší velitel, kde by se vám hodilo, abych byl? Překazil sem vám svým příjezdem snad nějaké plány generále? Nehodí se vám to do krámu?!" král se evidentně neovládal a začínal křičet. Generál mu udiveně odpověděl. "Pane nic takového, jen je obvyklé poslat zprávu předem, abysme vám mohli připravit patřičné uvítání a ubytování." Král se poněkud uklidnil. Chvilku na generála hleděl a pak bez jediného slova zamířil do jeho stanu. Generál počkal až král s doprovodem vejdou do vnitř a pak mávl na nejbližšího důstojníka. "Přejete si pane?" Generál se nadechl, aby měl jistotu, že se mu nebude třást hlas. "Svolejte celé velení a nechte zdvojnásobit hlídky." Otočil se ke stanu a pak si to rozmyslel a zavolal důstojníka zpět. "Ještě něco. Nařiďte tichý poplach, nechci žádné troubení, ale ať je polovina mužů připravena a zbalena co nejdříve vyrazit." Důstojník udiveně pohlédl na generála. "Děje se něco pane?" Generál se ušklíbl."Zatím ne, ale jak znám krále přijel si vydobít slávu." Pak se otočil a zamířil do stanu za králem. Důstojník se rozeběhl po táboře a rozděloval rozkazy na všeny strany. Generál zatím vstoupil do své pracovny. Za stolem seděl král a pročítal si rozkazy a dokumenty a generálův pobočník se snažil odpovídat na královy otázky. Vidouce svého generála ve dveřích viditelně pookřál a pravil. "Již je zde králi, určitě to vysvětlí lépe." Král pohlédl na generála a usmál se. "Jistě kdo jiný by mi mohl lépe odpovědět, nežli ten kdo tu měl nejvyžší velení?" Generál se automaticky polonil. "Co vás zajímá můj pane?" Král vztekle vyskočil od stolu a převrátil jej, pak praštil dlaní do pověšené mapy na stěně stanu. "Co mne zajímá?!! Zajímá mne, kdo je odpovědný za tu zradu!! Jak je možné, že si tu klidně sedíte na svém tlustém zadku a nepřítele máte na dosah. Na místo, abyste jej dávno vykouřili z jejich pevnosti tak si sním vyměňujete zdvořilosti!! To nechám vyšetřit a vás to pane bude stát hlavu! Celá fronta se hýbe a jen tady se nic neděje! To mne zajímá." Generál pocítil nejprve záchvěv strachu. To jej však nesmírně urazilo, on který je po celé tažení mimo svůj domov a neviděl svou ženu a děti takovou dobu a má se bát nějakého o polovinu let mladší hejska bez zkušeností? Cítil, jak se v něm zvedá vlna temného vzteku. Udělal krok směrem ke králi a ten mimoděk položil dlaň na svůj meč. "Vaše veličenstvo, jsem věrný služebník koruny již po dvě generace. Sloužil jsem minulému králi a teď sloužím z rozkazu princezny i vám. To, co se tu snažíte nazvat nedbalostí a vlastizradou, je velice vážná situace. A řešit ji jinak nežli ji řešíme bude stát nesmírné množství materiálu a lidí. Je zcela zbytečné snažit se dobít onu přírodní pevnost silou, když ji stačí prostě vyhladovět a počkat až se nepřítel vzdá. Již jsem podnikl kroky potřebné k dokonalému uzavření onoho údolí. Mám na cestě skupinu nejlepších zvědů a bojovníků, kteří propátrávají terén a hledají nejvhodnější místo k vybudování hradby, jež by celé údolí neprodyšně uzavřela. A pane, jsem jeden z nejvyžších šlechticů této země a vyprošuji si, aby jste mne urážel uprostřed mého tábora, v mém stanu a před mými muži! Král nekrál taková urážka se za mého mládí smívala krví v souboji a to, že vás nevyzvu je jen strategické rozhodnutí, protože by mohlo narušit morálku armády, kdyby přišli uprostřed bojů o krále! Pane!" Král stál jako sloup a nemohl uvěřit vlastním uším. Co si to ten tlustý, starý páprda dovoluje? On je přeci král. A navíc jak si jako představuje, že by nad ním mohl zvítězit v souboji, takový stařec. Směšné. "To jste přehnal generále!" Zařval král. "Zbavuji vás velení nad vojskem. Až se vrátíme z mého tažení, budete souzen a popraven za zradu." Otočil se k vojákům u vchodu. "Zatkněte ho a zakovejte do želez!" Vojáci se nejistě podívali na krále a pak na generála a zůstali stát. To už bylo na krále moc. Vytasil meč. "Chete se houpat na šibenici ještě dnes?!!" Generál se otočil ke své stráži a podávajíce jim své ruce pravil klidně. "Splňte králův rozkaz." Muži pokrčili rameny a vyvedli generála ze stanu. "Pane," pravil jeden z nich venku, "co se to tu děje? Vůbec ničemu nerozumím, přeci vás nemůžeme zavřít, aby vás ten cizák nepopravil." Generál se jen suše uchechtl. Počkejte až se to dozví princezna, ta ho srovná. Počítám, že jej pošle pěkně nazpět do té jeho přístavní díry." Mezi tím si nechal král podrobně popsat situaci s obsazeným údolím. Během vyprávění, jeho nadšený doprovod postupně umlkal a nakonec jen nejistě pokukovali po králi. Přímý útok byla očividná sebevražda. Ale kdo mu to řekne. Nikomu se nechce zkončit jako generál. Král si položil hlavu do dlaní a hleděl na mapu. Pak se zvedl a pravil. "Připravte muže. Všechny, nechte tady jen udržovací hlídku. Všechno ostatní se vydá na pochod máme tu takové množství vojska, že je snadno dobideme! Večer tu nebude ani noha je to jasné?" Rozhlédl se po stanu. Všichni zaraženě přikývli. "Tak a těď mi sežeňte něco k jídlu."
Rytíř byl již den na cestě a ačkoli hnal koně co mohl, do tábora mu zbývalo ještě nejméně dva dny. V jedné zatáčce si všiml, že jeho kůň znervózněl. Zastavil a zaposlouchal se. Chvíli slyšel jen zběsilý tlukot svého srdce po prudké jízdě. Po chvilce, když se trochu zklidnil, uslyšel vzdálené dunění. Jako by se cosi valilo po cestě před ním. Slezl z koně a uvázal jej na kraji cesty v houští, pak vyběhl na svah nad cestou a přehoupl se přez hřeben. Tam se chtěl přikrčit a pozorovat co se blíží, ale zůstal udiveně stát. V údolí pod svahem se táhl do dálky zástup mužů a podle praporců to byla princeznina armáda. "Ten starý generál se musel zbláznit." Pronesl překvapeně rytíř. Pak mu došlo, že je musí zastavit. Musí jim říci o drakovi! Otočil se a seběhl ke svému koni. Za chvíli již hnal zvíře k čelu vojenské kolony.
Král jel se svým doprovodem v čele. Vypadalo to, že stratil úplně soudnost. Důstojníci mu radili, aby se stáhl ke středu kolony, aby nebyl na ráně v tak nepřehledném terénu, ale jen jim připoměl osud jejich generála a zmlkli. Jezdce ženoucího se tryskem spatřil král mezi prvními zvedl paži a zastavil tak čelo kolony. Muž v černém zarazil svého koně před králem a zasalutoval. Král jej poznal okamžitě. Nežli rytíř stačil cokoliv říci král si sundal helmu a ukázal na rytíře. " Zatkněte toho zrádce! Je na vás rytíři vydán zatykač za velezradu a urážku princezny." Rytíř nevěřícně zíral na krále a vojáky jak jej obstupují. "Pane vezu důležité zprávy, zastavte vojsko nemůžete zaútočit." Král se zasmál. "Já to věděl, dokonce jsi se přidal k nepříteli. Okamžitě toho zrádce pověste!" Kolem krále to zašumělo. "Pane to nemůžete." Pravil jeden ze šlechticů. "Ne?" Ohradil se král. "Ten zatykač sem podepsal osobně a princezna ostatně také. Říkám pověsit a komu se to nezdá, může si rovnou vybrat větev vedle něj!" Vojáci okamžitě strhli rytíře z koně a dovlekli jej k nejbližšímu stromu. Přivázali provaz ke koňskému sedlu a přehodili smyčku přes větev. Svázaného rytíře dovedli pod strom a navlékli mu na krk oprátku. "Chceš ještě něco říci zrádče?" Rytíř si připadal jako ve snu, nemohl uvěřit tomu, co se dělo. "Pane, jsem šlechtic, mám právo být sťat." Král se usmál. "Je mi to velice líto rytíři, na to teď nemám čas. Ale pak si můžeš stěžovat!" Zasmál se svému vtipu a napřáhl se aby popohnal rytířova koně. "Pane? Jak hodláte zabít toho draka?" Vzpamatoval se rytíř. Král se zarazil. "Jakého draka? O čem to tu mluvíte pane?" Rytíř zakroutil krkem, aby se mu lépe mluvilo. "Říkal jsem, že vezu důležité zprávy. Mají tam draka. Obrovského a na jeden zátah vypálil do základů naši předsunutou pevnost. Nikdo nepřežil. A pokud mají draka a mohou jej ovládat, tak mají i čaroděje a ten o vás již jistě ví. A můžete si sám spočítat, že je na cestě nějaké milé překvapení." Král najednou nevěděl jak dál. Znovu pozvedl ruku, aby rytíře popravil....

Intriky

14. března 2011 v 14:36 | Vítr |  Cesta draka


Rytíř otevřel oči a pozoroval stíny na stanové plachtě, které malovalo zapadající slunce. Již si navykl na otočený rytmus života. Z kraje mu dělalo potíže být od večera do rána vzhůru a spát přez den. I jeho muži měli podobné potíže a dost si stěžovali. Nakonec si však zvykli. Pomalu se posadil na lůžku z vlněných dek a protáhl si bolavá záda. "Tohle mne jednou zabije. Tahle postel a vojenská strava. Ani nemusí přijít nepřítel a člověk by se zabil jen při předstevě, že ty blafy co umýchal kuchař v tom svém kotly bude muset opět jíst." Bručel si nakvašeně a tahal při tom za deku svého pobočníka, který se ještě neprobudil. "Vstávej!" Z druhého lůžka se ozvala velmi sprostá nadávka a cosi o kuchání za živa. Rytíř se vesele zašklebil. "Tohle mi vždy zlepší náladu, když vidím, že je někdo komu vstávání činí ještě větší potěšení nežli mě." Smál se a nazouval si své lehké kožené boty, co koupil od jednoho muže z horských kmenů. Pro noční přepady byly neocenitelné. Nepřítel vůbec neslyšel, že se k němu někdo plíží. Z pod deky se ozvalo slovo, při němž by se červenal i otrlý voják. Rytíř se konečně dooblékl a vysoukal ze stanu. Rozhlédl se po táboře a vyrazil k velitelskému stanu. Tam už seděla většina důstojníků a pročítali zprávy co přinesli kurýři. Kývl na pozdrav a sedl si ke stolu. Jeden z generálů se rozhlédl. "Vidím, že jsme tu všichni, tak začnem." Znovu pohlédl do zpráv a jednu vytáhl. " Tak , tady to máme. Většina zpráv vypadá dobře. Tlačíme nepřítele spět za hranici a na některých místech se to již podařilo. Vydal sem rozkazy, aby se jednotky, které se jiýž dostali mimo naši zemi dobře zakopaly a část svých mužů poslaly na jiné úseky fronty, na podporu pomalejších oddílů. Máme tu však jeden problém." Důstojník vstal a přešel k mapě: "tady", ťukl prstem do změti čar a barevnách teček. "Tady se nepřítel drží. Je to poměrně veliké údolí, asi jednu míli na délku a o něco méně širší. Mají tam dost potoků a navezených zásob a jediný východ z údolí přehradili mohutným valem. Už jenom cesta k tomu jejich valu je něco. Úzká, kamenitá a okolo strmé svahy, odkud nás neustále zasypávají kamením a šípy. Posádku tvoří asi dva tisíce mužů pravidelné pěchoty a dva tisíce čítají žoldácké oddíly ze všech koutů světa. Je tam velitelství celé nepřátelské armády. Všichni ti drobní králové a lordi, co se tak pěkně domluvily a kolem sebe mají své osobní gardy. Tak kolem tisícovky mužů myslím. Dobré je, že jsou vlastně v pasti. Potřebujeme vyslat průzkum, kam až sou schopni bránit příjezdovou cestu a na tom místě postavíme vlastní opevnění a pak je tam necháme prostě pochcípat hlady." Generál domluvil a spokojeně se rozhlédl. "Má někdo nějaké připomínky? Ne? Ani vy kapitáne?" Obrátil se na rytíře. Ten jen zavrtěl hlavou. bylo jasné, že je to práce pro jeho jednotku. "Dobrá tedy, připravte své muže. Do hodiny odjíždíte. nafasujte si zásoby na cestu tam, jsou to celkem čtyři dny. Deset mil před údolím máme vlastní posádku a tam si doplníte zásoby a uděláte základnu. Potřebuji znát každou dúležitou věc z té přístupové cesty a pokud možno rychle." Rytíř se postavil. "Ano pane." A s mírnou úklonou odešel. Asi za hodinu opustil tábor i se svými muži. Momentálně jeho jednotka čítala třicet mužů. Pečlivě je po každém boji doplňoval a vybíral...
Princezna seděla za stolem ve své praconě a studovala stejná hlášení jako na velitelství u hranic. Dostala i zprávu o tom, jak se rozhodli velitelé naložit s nedobitnou přírodní tvrzí, s oným nepřátelským velitelstvím. Ozvalo se rázné zaklepání. " Vstupte!" Zvolala. Do dveří vešel komorník a uvedl jejího královského chotě. Princeznu zarazilo, že je v cestovní zbroji. "Někam se chystáš?" Zeptala se udiveně. " Ano , s tvým dovolením, jsem pořád ještě nejvyžší velitel armády a velitel Jižních přístavů. A tady pro mne očividně není práce a tam budu daleko užitečnější." Pozoroval, jak pobledla. Pak se pomalu zvedla od stolu. Veliké bříško jí dělalo značné potíže. Došel rychle k princezně a podržel jí za loket. Pohlédla mu do očí. "Myslela sem, že tu zůstaneš do porodu." V hlase jí bylo znát obavy a tichou prosbu. Odvrátil pohled. "Na frontě budu daleko užitečnější. Tady máš své dvorní dámy a porodní bábu. A navíc zde o mne očividně nikdo nestojí!" Dodal jízlivě. Pak políbil princezu na tvář a se slovy " zbohem drahá" odešel. Opatrně si sedla. Chvíli hleděla strnule na dveře a pak se rozplakala. Blížil se den kdy měla porodit, kdy bude svého muže moc potřebovat. A on odjíždí. To se jí mstí, že se nenechala obrat o své právo vládnout ve své zemi? Byla vystrašená z porodu a těšilo ji, že se s manželem opět počali jakš takš bavit a vypadalo to, že jsou potíže mezi nimi zapomenuty. A teď jí odjede. Když jej vážně potřebuje. Podívala se směrem k zrcadlu. Spatřila v něm horské úbočí a mezi balvany ukrytého rytíře, jak cosi pozoruje na cestě pod ním. "Jste oba stejní! Když někoho z vás opravdu potřebuji, jste daleko a hrajete ty svoje podivné chlapské hry na vojáky!" Položila si hlavu do dlaní a opět se rozplakala. Po chvíli si utřela oči a zazvonila na komorníka. Okamžitě nakoukl do dveří. "Přejete si princezno?" Při pohledu na její uplakanou tvář se zachmuřil. "Ano, zavolej mi prosím mého kurýra. Dost spěchám. Tak ať se nejdříve zbalí, ať hned může jet." Komorník jen přikývl a odběhl. Princezna vzala papír a pero a zamyslela se. Znala svého muže na tolik, že jí bylo jasné, že se staví cestou do Jižních přístavů i na velitelství na hranicích a tak chtěla předejít případným problémům a hodlala své generály upozornit na králův příjezd. A rozhodně nehodlá nechat svého naštvaného manžela, aby si chladil žáhu na jejích vojácích. Pak začala psát. Musí říci kurýrovi, jak moc důležité je, aby se nikde nezdržoval. Dokončený dopis opatřila svou pečetí a když čekala až zchladne dorazil konečně kurýr. "Paní volala jste mne? Kam se vypravím?" Všimla si, že mu uniforma v pase začíná být těsná. Trochu se usmála, domácí kuchyně už začíná být znát. "Mám pro vás rozkazy pro mé generály na hranici. Je důležité, abyste je doručil dříve nežli do hlavního štábu dojede král. Rozumíte? Nesmíte se nikde zdržet. Musíte jet ve dne i v noci. Jen měnit koně a spěchat." Kurýr se lehce uklonil. "Jistě princezno, spolehněte se." Pak se malounko zarazil a zeptal se. "Paní a mám něco vyřídit... jemu?" Chvíli mu hleděla do očí. Bylo jasné, že si něco dal do hromady z Těch svých cest do Horkých hor, ale jak může vědět, kde rytíř zkončil? Něco z jejího zmatku se princezně muselo zrcadlit ve tváři. "Paní, je veřejné tajemství, co pro vás udělal a dělá dál. Nejspíš někdo z kupců moc mluvil a možná si i něco lidé domysleli, když se tak nečekaně otočila situace v pohraničí. Koluje i několik velice romantických písní a pověstí... s prominutím i o tom maličkém co čekáte." Princezniny tváře polil ruměnec. Sklopila oči a maličko se usmála. "To jsou jen hlouposti. Bajky pro pobavení lidí. Drby, které se dobře poslouchají, ale na nich nic pravdy. Teď už vyraž." Kurýr si znovu přešlápl z nohy na nohu. A tázavě se podíval. Princezna si povzdechla. "Ne. Nic nevyřizuj. Všechno je stejně pryč a dávno na mě jistě nemyslí. Tak ho nech na pokoji. Je zbytečné vrtat se ve starých ranách. Jen by to způsobovalo návrat bolesti." Kurýr se uklonil a tiše odešel. Jeho odchod princezna nevnímala. Toulala se ve svých vzpomínkách, kdy se ještě scházela s rytířem na jejich místečku mimo svět i čas.
Kopyta duněla na lesní cestě a kurýr ležel koni na šíji, aby mu usnadnil běh. Pak mu najednou vybuchl svět před očima. V jediné vteřině vnímal prudký náraz a oslnivé světlo a pak konec. Zřítil se z koně. Náraz na tvrdou zem již necítil. Jeho kůň běžel dál, až po chvíli si uvědomil, že nemá jezdce a zvolnil. Z křoví u cesty vyjel vysoký ramenatý muž, s těžkou kuší v ruce. Opatrně se rozhlédl a pak došel k mrtvému kurýrovi. Prohledal mu kurýrní brašnu a našel dopis od princezny. Sáhl do váčku na opasku a vyndal křesadlo. nahrnul zbylé papíry a dopisy na hromádku a zapálil je. Ve světle hořících dopisů si přečetl ten od princezny. Vztekle jím mrštil do ohně. "Tak ty si mne drahá zkusila opět obejít? Tak tvé rozkazy mají přednost před mými? To se ještě uvidí. To já zvítězím. Povedu tvou armádu do bitev a vrátím se jako výtěz a pak mne již nebudeš moci ignorovat a já budu vládcem v této zemi!" Pak, když se dost vyvztekal a oheň dohořel, zatáhl mrtvého kurýra do křoví a nasedl na svého koně. Pak jej pohltila noční tma.
Rytíř se svými muži vyjel na planinu, kde měl stát další tábor střežící cestu do údolí obsazeného nepřítelem. Vyrušeny údery kopyt se k neby vznesly vrány a několik větších krkavců. Rytíř upřeně pozoroval vojenské opevnění. Tedy to, co zněj zbývalo. Tohle měla být dobře postavená pevnost. Dokonce tu kromě hliněných valů a dřevěných palisád stávala kamenná věž. Zbytek jakého si hradu z dávných dob. Měla tu být dost veliká posádka, aby jim nepřátelský tábor nedělal problémy. Generál naznačoval něco o osmi tisících vojáků. Takový tábor musel hučet na dálku jako včelý úl. Teď tu až na pokřikování dravých ptáků, bylo ticho. Pozorně sledoval se svými muži ohromnou vypálenou plochu. Po chvíli jim došlo, že požár nemohl být založen běžným způsobem. Očividně hořelo v pruzích, jako by někdo ohromnou hořící loučí přejížděl přez tábor z několika směrů. Nikde v podstatě neviděli stopy klasického boje. Muži prohlíželi spálené mrtvoly a nenašli jediné zranění kromě popálenin. V centru tábora nacházeli jen popel a roztavenou ocel. Když to viděl rytíř, poslal své muže na průzkum. "Rozejděte se po kraji. Prolezte každou skulinu a dostaňte se co nejblíže k tomu údolí. A dávejte moc pozor, protože já už vím, co způsobilo tuhle zkázu. Ta věc vás ucítí na desítky stop daleko a vidí v noci. Obávám se, že si nepřátelští velitelé pozvali nějakého mága a ten povolal ohnivého draka. Já se musím vrátit do hlavního stanu a podat o tom zprávu. Pak se vrátím, do osmi dnů budu zpět, pak se tu sejdem." Domluvi a aniž by čekal na odpověď, rozjel se nazpět po cestě. Snažil se nemyslet na to šílenství, co nechává za sebou. Podle stop ohně byl drak obrovský. A rytíř neměl nejmenší tušení, jak by se dal zabít.

Bitva II

2. března 2011 v 11:28 | Vítr |  Cesta draka
Strážný se zahleděl do posledních stínů noci na kraji lesní houštiny. Již chvíli měl pocit, že se na něj někdo dívá. Byl vojákem po celý život a jeho instinkty mu napovídali, že je něco špatně. Již několikrát si říkal, že zatroubí varovný signál na svou srážní trubku, ale pořád neměl jistotu, co jej vlastně znervóznilo a nechtěl se zesměšnit před celou jednotkou. Pak přeci jen zahlédl pohyb. Pozvedl k ústům starou, plechovou trubku. Nadechnout se již nestačil. Ranním vzduchem se ozvalo tiché siknutí a dva duté nárazy. Vojákovi na hlídce zčernal svět před očima a padl na záda. Ze stínu se postupně vynořilo deset mužů v tmavých pláštích s obličeji začerněnými sazemi. Pohybovali se přikrčeni při zemi a téměř bez jakéhokoliv zvuku. Jeden znich se zastavil u chladnoucí mrtvoly strážného a vytrhnul mu z prsou dvě ocelové šipky. Muži se pak tiše plížili k vojenskému táboru. U ohrady pro koně se zastavili. Rytíř k nim došel jako poslední, myslel na to, co jim řekne. Po posledním útoku dostal hodnost kapitána a skupinu mužů, co si směl vybrat. S nimi teď podnikal záškodnické akce a nečekané přepady na důležitých místech. A nebo jako tady, měli za úkol znehybnit jednotku jezdectva a zapálit tábor. Také zabít velitele a pokud možno přežít, nežli zaútočí pravidelná pěchota. Rytíř se podíval po svých mužích a tiše pravil: "Každý znáte své úkoly. Vše musí proběhnout tiše. budeme žít jen za předpokladu, že si nás až do útoku našich nevšimnou. Pracujte noži a kuše použijte, až začne poplach, v tomhle tichu by zadrnčení tětivy bylo slyšet přez půl tábora. Přesuňte se na místa, co jsem vám určil a počkejte na signál. Je vše jasné?" Rozhlédl se ještě jednou. Jeden z mužů se zeptal: "pane jaký bude ten signál?" Rytíř vyrazil k táboru a přez rameno řekl: "pokud se někoho oběví na nic nečekejte, udělejte co máte a ukryjte se." Muži se rozeběhli za svými cíly. Polovina začala rozebírat tiše ohradu s koňmi a chystala se na opačné konci zapálit stoh sena a slámy. Donutí tak koně k zběsilému útěku a jezdectvo bude rázem bez koní. Zbytek mužů se tiše plazilo po táboře a chystalo se zapálit zásobovací stany a sklady. Jen rytíř si z pod pláště vytáhl sekyru a hodil si ji na rameno. Pak se klidným krokem vydal do středu vojenského tábora, kde podle špehů měl být stan velitele. Cestou si ho všimlo několik hlídek, ale nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost. Také koho by napadlo, že bude mít nějaký princeznin voják tolik drzosti, aby se procházel po nepřátelském táboře. Rytíř pomalu došel do středu tábora a ocitl se na prostorném place. Tady stálo několik honosných stanů vedle sebe. Rytíř se zamyslel. "Čtyři stany, jeden jako druhý. Dejme tomu, že velitelský je uprostřed, jenže ty jsou vlastně dva. Mno uvidíme." Pak zamířil do toho vlevo. Kývl na vojáka co stál na stráži před těmito stany. Ten k němu přistoupil. "Kdo si a co tu chceš? Neznám tě?" Pravil podezřívavě. Rytíř se narovnal do pozoru a řekl klidně: "vezu poštu, kde je váš velitel?" Voják se podíval na vteřinku na stan vlevo od rytíře a chtěl něco říci. V tu chvíli rytíř švihl sekyrou a strážného hlava se válela v prachu. Rytíř skočil a zachytil padající tělo, aby nenadělalo tolik hluku. Pomalu jej položil na zem a rozhlédl se. Všude byl klid a nikoho neviděl. Jeho muži již zřejmě zlikvidovali zbytek stráží a spící muži teď byly jen v jejich rukou. Vklouzl do stanu, na který se předtím strážný podíval. Vytáhl dýku a klek si na prsa spícího muže dlaní mu přikril ústa a opřel hrot dýky o prsa. Muž otevřel oči a pokusil se rytíře setřást, ale tlak dýky na krk ho zastavil. V hrůze hleděl na černou postavu potřísněnou krví. Rytíř mu sundal dlaň z úst a zeptal se: "jsi velitel tohodle tábora?" Muž němně přikývl. "Tak v pekle vyřiď pozdrav od princezny a ať se chystaj, příjde vás tam mnohem víc. Důstojník otevřel ústa k výkřiku, ale těžká, oboustranně broušená dýka mu projela krkem a na rytířově plášti přibylo další množství krvavých skvrn. Pak se rytíř zvedl a přeběhl do vedlejšího stanu. Tam se sklonil nad dalším důstojníkem. "Vstávej, princezna ti vzkazuje, že máš jít do pekla za svým velitelem. Muž sotva rozlepil oči, aby viděl šklebící se zkrvavenou tvář a zemřel jako jeho předchůdce. Pak se rtíř postavil před poslední stan a zařvál : " Popláááách!!!! " Uvnitř se ozvalo zachroptění a nějaké nadávky v cizí řeči. Ven se vypotácel poslední z důstojníků této jednotky. "Chvilku civěl na zkrvavené zjevení se sekyrou v ruce, stojící před jeho stanem. Bylo vidět jak střízliví. Pak promluvil v nějakém cizím jazyce. Rytíř poznal jen to, že se muž na něco ptá. Usmál se na důstojníka a zdvihl sekyru. Cizinec byl tak šokován tím co se dělo, že se nezmohl na jakýkoliv odpor, jen se pořád na něco ptal. Krátký švih sekyrou ukončil proud slov. Hlava se mu na zbytku kůže zvrátila do zadu a on padl k zemi. Rytíř se opět rozhlédl a všiml si několika vojáků jak udiveně vykukují ze stanů. Rytíř na ně ukázal sekyrou a zařval : "Koukejte zalézt zpátky." Udiveně pozoroval, jak to zabralo a jak zvědaví vojáci opět mizí ve svých stanech. Někde na okraji tábora se ozvalo vyděšené ržání. Ohlédl se a viděl černý sloup kouře z hořící ohrady. V duchu pochválil své muže a viděl jak se kouř začíná zvedat i z jiných částí tábora. Pak si všiml postav v černých pláštích, jak pobíhají po táboře a zapalují i stany vojáků. Napadlo jej, že se měli přeci ukrýt a čekat na posily, ale pak na to zase zapoměl. Jakoby se mu všechny myšlenky vykouřily z hlavy a pohled se poněkud rozostřil. Pak došel k nejbližšímu stanu, otevřel jej a zavolal do vnitř: "polezte ven, smrt si pro vás přišla!" Pak sťal prvního vybíhajícího muže, jeho bezhlavá mrtvola padla nazpět do stanu a zevnitř se ozval řev.... Když asi po půl hodině přijeli k táboru princezniny jízdní oddíly, byl celý v plamenech. Odevšad se ozíval jekot nepřátelských vojáků a bylo vidět jak mnozí utíkají směrem do okolních lesů. Když spatřili princezniny oddíly, přibíhali knim a padali na kolena, křičíce ve svém rodném jazyce hrůzou. Velitel se na koni otočil a zvolal na své jezdce: "berte je do zajetí!" Pak se otočil na svého pobočníka: "Vy jim rozumíte, co to křičí?" Ten jen pokrčil rameny a ukázal k táboru. "Prý je tam ďábel, nebo ďáblové, moc jim nerozumím, ale něco je děsně vystrašilo. A upřímně ten tábor vypadá, že je obsazen. Podívejte pane!" Nakonec pobočník vykřikl a ukázal k táboru. Tam zrovna proběhla skupinka nepřátelských vojáků a vzápětí za ní čtyři muži v černých pláštích, jeden se zastavil a nabíjel kuši ostatní postupně stříleli za běhu. Nepřátelští vojáci padali zasaženi do hořících trosek stanů. O kus dál se další z "ďáblů" oháněl sekyrou a kosil vojáky pokoušející se o marnou obranu. Pobočník velitele jízdy si odkašlal: "ehm, pane?" velitel sebou cukl. "No?" Otázal se nemohouce odtrhnout oči od toho ohnivého divadla. "Neměli by sme dát povel k útoku? Je jich tam ještě docela dost na živu a druhá strana tábora skoro nehoří." Velitel se vzpamatoval, vytáhl jezdeckou šavli a zavelel k útoku. Jeho muži se váhavě rozjeli...
Král seděl v čele stolu, ve velkém poradním sále. Tvářil se jako by jej bolel zub a poslouchal projev své mladé ženy. Seděla po jeho levici, jak to žádal královský protokol, ale král si nedělal iluze, kde by musel sedět, kdyby se ohradil proti něčemu z toho, co princezna říká. Zatím co princezna přednášela svou oficielní, uvítací a děkovnou řeč ke kupcům, její královský manžel myslel na události předešlých dní. První den, když přijela kupecká karavana, vůbec nevylezl z pokoje. veškeré osazenstvo paláce, včetně té nejposlednější služebné bylo na ulicích a vítalo kupce. Pak si na něj někdo přeci jen vzpoměl a postavil ke dveřím jeho ložnice několik ozbrojených mužů, kteří na jaký koliv králův dotaz či protest pouze vysvětlovali, že jsou u jeho dveří jen pro bespečnost královského veličenstva. Král si při té vzpomínce div neodfrknul na hlas. A jak se ti vojáci pošklebovali. Až pozdě večer mu služebná donesla nějaké jídlo a víno a dopis od princezny. Byl vzteky bez sebe že mu píše. Na místo aby přišla a vysvětlila mu své počínání. Po přečtení jejího dopisu však zkrotl. Stálo v něm pouze, že jej očekává druhý den u snídaně v její soukromé pracovně a upozornění, že by si měl promyslet čí je zem, kde se mohl stát králem a pak ještě to, že stráže jej mají do zítra udržet v jeho komnatách všemi možnými prostředky! Došlo mu, že je vlastně vězeň. A když se princezna rozhodne že k vládě ve své zemi krále nepotřebuje, tak se jej snadno zbaví. Dokonce ani místní šlechta by neprotestovala a nad nějakou tou rádoby nešťastnou náhodou, by zamhouřila oko. Protože princezna již nového krále pod srdcem nosí. Musí se mít dost na pozoru a pečlivě sledovat co se bude dít. Poněkud litoval, že tu malou dračici podcenil a pokusil se ji připravit o možnost vládnout spolu sním. Král se opravdu necítil dobře. Vlastně nebyl ani trochu zlý, jen prostě nemohl přenést přez srdce, že jeho otec král , vládl ve své zemi tolik let sám a královna mu do vladaření nikdy nemluvila. Vlastně jí to ani nezajímalo. To že mu princezna neustále opakuje, že tady jsou lidé jiní a mají odlišnou mentalitu a proto potřebují jiný způsob jednání, mu prostě začlo vadit. A navíc se jeho mladá žena počala v jeho nepřítomnosti starat o chod věcí co míval na starosti on a šlo jí to podstatně lépe. Tím však urazila jeho pýchu a to jej bolelo nejvíc. Prostě jen před pár dny ucítil příležitost uchopit veškerou moc a tak se jí chopil. Je přeci muž, král ze starého slavného rodu a dobívání měl v krvi, tak to zkusil. Nechtěl princezně opravdu ublížit, ale podle toho jak byl vychován, měla se zajímat o takové ty ženské zábavy a nemluvit mu do kralování.
Princezna zkončila svou řeč. Kupci s úklonami vstávali a jejich vůdce předal princezně smlouvu podepsanou rytířem. Když viděl její nechápavý pohled, tak se pousmál a začal vysvětlovat. "Paní, ten muž co jste jej pověřila nákupem zbraní , sjednal vaším jménem obchod. Dohodl s naší společností odkoupení její větší části, v prospěch vašeho veličenstva. Dohodl a vyjednal znovu zabydlení přepřahacích stanic a odpočívadel na cestě. Samozřejmě na náklady teď již vaší společnosti. A v neposlední řadě i pomohl s výběrem zbraní a materiálu pro vaší válku. Zde je k nahlédnutí veškerá dokumentace a účty. A samozřejmě by bylo vhodné, kdyby jste k podpisu na kupní smlouvě přidala svůj podpis vedle podpisu svého nákupčího. Jen jako potvrzení smlouvy a souhlas s proplacením prvních investic." Domluvil, mírně se uklonil a sedl si. Princezna nakoukla letmo do smluv a pokrčila rameny. Pak jí pohled padl na sloupce čísel, zklouzla očima na poslední řádek a součet jí vyrazil dech. Prudce vydechla: " to není možné! Tolik? kde to mám vzít! On se musel zbláznit!" Všichni u stolu zpozorněli a král se malounko ušklíbl: "tak teď sem na tě zvědav." Broukl si tiše pro sebe. "Paní, to není zase až tak moc, vzhledem ke kreditu, jaký má naše společnost v cizině a musíte si uvědomit, že v každém významějším městě máme obchodní zastoupení a na moři několik korábů a patří nám i celá karavanní stezka přez Horké hory. A muselo se koupit na tři sta vozů, to máte tisíc dvě stě koní, ale to vše vám teď bude vydělávat. A v neposlední řadě i náklad ,co sme přivezli je dost cenný a to jste s jeho cenou asi na polovině, než by vás to přišlo oklikou po moři. Tak že jste na tom značně vydělala a dalo by se říci, že jste se stala daleko zámožnější, nežli jte kdy s prominutím doufala." Stařec si opět s úklonou sedl. Král se již nepokrytě pochechtával. Princezna po něm loupla okem a mračíce se na něj promluvila. "Ale já porostě nemám půl milionu zlatých, nemohu vám to částku ani zplácet. Není již z čeho. Jedině, že bych vám věnovala svůj královský palác a odstěhovala se do hostince! Nebo bych vám mohla darovat nějakou provincii." Králi poklesla čelist údivem. Půl milionu stálo celkově dosavadní vedení války. Vystrojení celé armády a žold za celé období co muži bojují. A co myslela tím darovat provincii? To naráží na něj. Zamračil se jako čert. Pak zpozoroval varovné blískutí v princezniných očích a otočil pohled jinam. Do nastalého ticha si odkašlal starý kupec a pak se začal tiše smát. Princezna na něj udiveně pohlédla. A on se pomalu zvedl a skrze smích začal mluvit. "Promiňte prosím, ale to je nějaké nedorozumění. Smlouva je uzavřená a tak vám patří většinový podíl na všem co jsem jmenoval a tak si sama můžete s platbami pro vlastní společnost počkat, ba dokonce, si můžete od vlastní společnosti i půjčit peníze. Ale je tu jeden velmi veselý detail, který jste zřejmě v těch dokumentech přehlédla. A to, že nemusíte platit tu částku a vstupní investici dvakrát!" Princezna znovu zmateně nahlédla do papírů před sebou. "Tomu nerozumím. Jak nemusím platit? Jak dvakrát? Prosím vysvětlete mi co se děje?" Kupec se nadechl a potlačil další nával smíchu. Bylo na něm vidět, že se dobře baví. A to přivádělo netrpělivou princeznu k zoufalství. "No," slitoval se kupec, "Veškeré platby byli již provedeny a vše je řádně zaknihováno a zaplaceno a ještě myslím něco málo z té investice zbývá." Pryncezna zcela neprinceznovsky vykulila oči a většina šlecticů kolem stolu si začla šeptat. Jen král poněkud pobledl. Mohl ho vzít vztek, že se jeho ženě opět povedlo zvítězit. Pak rezignovaně pokrčil rameny. Měl v povaze, že když zjistil nemožnost s daným problémem cokoliv dělat, hodit jej za hlavu a zapomenout. V nejhorším případě mu na místo kralování, pořád zbývá lov a dvorní dámy. Nakonec proč ne, ještě má svou zemi. Sice je od svatby další provincií princeznina království, ale je pořád jen jeho. Princezna zatím vstřebala neuvěřitelnou informaci. Pořád ještě pár věcí nedávalo smysl, ale jedno jí bylo nad slunce jasné, ona i její země jsou zachráněni. "Mohla bych prosím vědět, kdo to vše zaplatil? A co za to požaduje? Prosím nemyslete si, že jsem nevděčná, ale je to strašně moc. Nevím zda si mohu dovolit, beze ztráty cti něco takového přijmout." Kupec se pousmál a odpověděl podle dohody s rytířem: "Paní platil ten váš vyslanec. Prohlásil, že je váš nákupčí a platil hotově. Sepsal vaším jménem všechny smlouvy a vše převedl na vaše veličenstvo. Jediné co žádal, byla možnost návratu domů s naší karavanou. A tak se i stalo. Po vstupu do vaší země, se rozhodl poračovat jako doprovod a řadový člen karavany, na bojiště na hranicích. Říkal, že se hodlá nechat naverbovat jako žoldák do vaší armády." Poslední věta nebyla součástí dohody s rytířem, ale kupec tak nějak cíti, že musí nechat po tom muži alespoň nějakou stopu. Pryncezně toto vysvětlení moc nepomohlo. "Pane, ale já přeci žádného nákupčího neposlala. Vždyť karavanní cesta měla být neprůjezdná. Byl jeden rytíř, co ji měl zrůjezdnit, ale ten svůj úkol přeci...." Zarazila se a hleděla na kupcův usmívající se obličej. Rozhlédla se po okolních dvořanech a viděla jim ve tvářích své vlastní myšlenky. "Proboha, to musel být on!" Uklouzlo jí na hlas. Kupec přikývl. "Tvrdil sice, že je nákupčí, ale zároveň říkal, že přijel po staré cestě a navíc byl vystrojen jako do bitvy. A když se osvěžoval u mě doma v lázni, tak sem na jeho těle viděl čerstvé popáleniny. Jako by prošel kovářskou víhní. Troufám si tvrdit, že někde musel potkat draka." Princezna se celá třásla a cítila jak ji pálí oči. Setřela slzu co jí stekla po tváři a ptala se dál." Říkáte, že to byl válečník podle zbraní? Jak vypadal? A kde přišel k Takové sumě?" Kupec pečlivě popsal rytířův vzhled i zbraně. A pak ještě dodal. "Někde ke konci cesty, narazil na tlupu loupeživých vojáků a pobil je. Zabavený poklad z jejich lopeží, použil k vašemu prospěchu. Pokud vím, tak pro sebe si nevzal nic. Jen nového koně a pracovní oblečení vhodné pro vůdce karavany. Po rozdělení karavany na vašem území, jsem o něm již neslyšel paní." Princezna se pomalu zvedla a pozbírala všechny dokumenty. "Potřebuji klid, abych si prostudovala tyhle smlouvy. Buďte prosím mými hosty. Musím si odpočinout, ale odpoledne se opět sejdeme a seznámíte mne s vedením společnosti a vůbec se vším jak to u vás chodí. Potřebuji naplánovat další cestu a promyslet strategii. Teď mne omluvte." Přistoupil k ní komorník a vzal ji opatrně za loket. "Pomohu vám paní." Řekl tiše. Všichni účastníci porady povstali a počkali až princezna odejde. Pak se rozproudila živá debata o novinkách co právě slyšeli. Princezna mezi tím pomalu došla do své pracovny. "Děkuji. Zatím nebudu nic potřebovat." S těmi slovy propustila svého komorníka. Papíry položila na desku pracovního stolu a lehla si na své lože. Zavřela oči a cítila jak ji zaplavuje vlna nesmírné úlevy. Pak se konečně rozplakala....

nic

1. března 2011 v 8:34 | Vítr |  Diary

Dnes jsem se probudil s pocitem, že nic nemá smysl. Moje poslední životní radost tiše spí ve svém pelíšku a tak sem se odplížil sem. Pokouším se odolat vlně deprese, ale mám pocit, že je tentokrát příliš silná a tak se nechávám pohltit její vlezlou lepkavostí a doufám, že mne vyvrhne na nějaký klidný břeh. Pocit, že jsem dlouho neslyšel žádná slova útěchy a naděje je stále neodbytnější a naděje na cokoliv, co by mi vrátilo sílu k dalšímu boji se definitývně rozplynula. Již po dvakráte, jsem přemýšlel, že svého hrdinu nechám zemřít. Poprvé jsem mu chystal hrob tam na břehu potoka, v horách. A pak v bitvě u té brány. Po každé se však stalo něco, co mu pomohlo přežít. Jenže jemu je to úplně jedno. On ani nijak moc o přežívání nestojí. Kráčí hrdě středem nepřátel a směje se jim do očí. A já mám neuvěřitelně silný pocit, že bych chtěl stát na tom bojišti po jeho boku. Chránit mu záda a odrážet zákeřné rány přicházející ze všech stran. Vím, že by mne asi moc nevnímal a vlastně by mu to bylo jedno. O lidech v takovém to duševním stavu co se on nachází, se říká "jsou již na druhé straně". Nebo také "patří již bohům". On je rváč a bojovník a tak nedokáže použít svou zbraň proti sobě, jako jiní kteří stratili víru i naději. Vím že i mezi námi žijí lidé bez víry a bez naděje a vím, že se snaží každé ráno vstát a rvát se se svým zlomyslným osudem a být oporou svým blízkým. A večer, když uléhají tak je jejich jediným přáním, aby se již nevzbudili. Aby byl jejich bůh tak milosrdný a konečně je povolal k sobě.... Musím jít, volá mne ta spousta práce a odpovědnosti. Ale věřte celý zbytek svého života, co mi ještě zbývá, bych dal za šanci, pomoci mu v jedné jediné bitvě.A vědět, že zastavím nepřátelský šíp, či vržené kopí. Konečně bych měl pocit, že měl můj život nějaký smysl.