Začátek konce

15. února 2011 v 11:00 | Vítr |  Cesta draka


                                                      Z trhnutím se probudil. Otevřel oči a nevěděl kde je. Věděl, že se mu něco zdálo, ale nedokázal si vzpomenout co. Slyšel křik mužů popohánějících koně a cvakot podkov po dláždění. Pak si vzpoměl, byl hostem v kupeckém domě. Jednom z největších v této zemi. A dnes byl den, kdy se měla na cestu k jihu vypravit karavana koní, vozů a lidí pod jeho vedením. K jihu starou kupeckou cestou přez Horké hory. Na vystrojení karavany padla značná část pokladu, který před pár týdny přinesl ze své cesty. Ano, trvalo několik týdnů, nežli se povedlo dát dohromady potřebný počet vozů a koní a také zkušených kočí a strážců a spousta lidí jako doprovod. Kováři, tesaři, lovci, pastevci koní. Nechtěl přeci jen dovézt jedinou karavanu zbraní, chtěl oživit a ve jménu své princezny i obsadit a udržet v provozu celou stezku. Pro tu spoustu koní, potřeboval zásobu sena na cestu a ovsa a tak bylo potřeba dalších vozů a dalších koní a tak též dalších lidí. Kupecké společnosti se povedlo, dát dohromady padesát dva vozů plných kuší a mečů, dýk a válečných seker. K tomu ještě devět vozů naložených šipkami do kuší, těžkých s ocelovým hrotem, co prorazí i nejlepší brnění. Dalších dvě stě vozů patřilo nově najatým zaměstnancům obchodní společnosti, co zůstanou jako obsluha přepřahacích stanic a jako základ pro nové vesnice, co plánovali zakládat kolem stezky. Rytíř měl totiž představu, že čím více lidí osídlí okolí stezky, tím bude nemožnější opětovné přerušení provozu. A nakonec dalších šedesát vozů s krmivem pro koně a zásobami pro obsluhu vozů, a muže najmuté jako ozbrojený doprovod. Karavana tedy čítala ve chvíli řazení třista šedesát jeden vůz. A stovku jezdců na koních, tedy najmuté stráže a kupců. Již několik dní byli vysíláni muži na stezku jako průzkumné hlídky a dnes ještě za tmy, vyrazilo deset vozů sena a zásob na před. Dojedou na první, předem domluvenou zastávku a počkají na zbytek kolony. Po příjezdu ostatních vozů, počkají až se všichni utáboří a vyrazí se svými odpočatými koňmi na cestu v noci. Tím bude zajištěno, že bude pořád den do předu nalezeno a uchystáno tábořiště. Navíc se tak vyloučí případná nepříjemná překvapení, pokud by nekdo hodlal kupříkladu napadnout karavanu. Zjistí, že útočí jen na pár vozů a zbytku karavany se tím prozradí a dá jí šanci, připravit se na obranu. Vše bylo pečlivě naplánováno a promyšleno, do nejmenších detailů. Zbývalo jen nasednout na koně a vyrazit....
                                  Bylo k polednímu, když se karavana doplazila k velké vojenské pevnosti, kterou na své cestě musel rytíř nenápadně objíždět. Dnes však věděl, že se brána pevnosti neotevře. Velitel dostal velice tučný úplatek, aby svou posádku poslal již minulý týden na pořádné pochodové cvičení do pustiny pod horami. Teď stál na ochoru nad hlavní bránou a pozoroval, nekonečný proud vozů a lidí a přemýšlel o změnách, jaké to vše pro něj přinese. Perly, co dostal od kupců již bezpečně poslal za moře, do země odkud pocházela jeho rodina a uvažoval o tom, že by se měl vzdát své funkce a též se odebrat, navštívit rodnou zemi. Jeho rozkaz si král jistě vyloží jako zradu a velitel se obával, že může očekávat návtěvu najatého vraha. Což byl velice oblíbený způsob, jak místní monarcha řešil různá "opomenutí" svých poddaných. Trvalo více jak půl hodiny, nežli projel poslední, plně naložený vůz a zadní hlídka. Velitel pořád myslel na tajné rozkazy co dostal z královského paláce ohledně muže, co povede celou karavanu. Byl přiložen i podrobný popis onoho člověka a přímý rozkaz k jeho likvidaci. Velitel pohlédl na těžkou kuši u svých nohou, stačilo při průjezdu čela karavany dát pokyn střelci a rozkaz by byl splněn. Velitel se ušklíbl, "stojí mi to za to, znepříjemnit tomu starému vyžírkovi život!" Otočil se ke svému pobočníkovi, ktrý stál uctivě tři kroky za svým velitelem a rozkázal mu, ať nechá zapřáhnout kočár a řeknou jeho ženě, že je čas vyrazit na cestu do přístavu. Ano pojede domů. Rychle opustí tuhle zemi i s jejím chamtivým králem. Sakra, poslal by posádku pryč, i kdyby ho jen požádali, aby mu trochu zatopil! Nemuseli by ho ani uplácet, stejně již dlouho plánoval, že odejde. Ale na druhou stranu peníze nesmrdí. Naposledy pohlédl na oblak prachu, co karavana v dálce zvedala. "Hodně štěstí." Broukl si pro sebe a odešel do pevnosti popohnat přípravy k odjezdu.
                           Rytíř se uvolnil. Poslední co mohlo zkazit jeho plány, byla ta pevnost na cestě. A ta byla již daleko za nimi. Projížděli posledním pásmem lesů a rytíř pozoroval první osamělé skalky a to jak se krajina ze stran nenápadně uzavírá v první podhorské údolí. Pohlédl na starého kupce a usmál se. "Je to za námi," pronesl " teď nás čeká asi dvacet dní cesty přez hory  a jsou z vás bohatí muži." Zarazil se. "Vlastně, daleko bohatší, nežli předtím." Kupec mu oplatil úsměv a pravil: "Jsem rád, že máš tolik nadšení rytíři, jen počkej bude ho potřeba. Nemysli si, že jen draci jsou překážka na cestě." Rytíř se zasmál na hlas. "Co se může kromě nějakého toho rozbitého kola přihodit? Stezku jsem celou prošel a je průjezdná po celé délce. A po pár dnech si budeme připadat jako na výletě. A navíc, je nás tolik, že si na nás nikdo nedovolí. Ačkoliv pochybuji, že tu v horách vůbec někdo takový je. Každý nás bude vítat jako zachránce. Lidé bez obchodu pomalu divočeli a vymírali." Starý kupec se usmíval jeho nadšení. "Kéž by si měl pravdu chlapče." Pak se opět odmlčeli a každý se věnoval svým myšlenkám. Rytíř si probíral postup cesty a pak si najednou po dlouhé době vzpoměl na zelené údolí a milou černovlasou dívku, co tam zanechal. Vzpomínal, jak spolu mluvili a na jejich dlouhé procházky z doby, kdy se tam uzdravoval ze souboje s dračicí. Co asi dělá? Myslí na něj, nebo zapoměla jako on. Pomalu se ho zmocňovala melancholie. Zahleděl se do modré oblohy a vzpomínal na princeznu. Co pak asi dělá? Již se neozvala a on uvěřil tomu, že ji ztratil. Stále však lpěl na tom, že je jejím rytířem a cítil se vázán svou přísahou. Jen nevěděl co se svými city. Doufal, že pod náporem jeho práce se postupně ztratí a on až splní svůj úkol odjede na zpět do hor za tou modrookou černovláskou a bude si spokojeně žít. Ale nic z toho, co kdy k princezně cítil se nezměnilo. Jen to jaksi uzrálo a získalo definytivní podobu. Věděl, že stím nic nenadělá a přmýšlel o tom, že by bylo jen zbytečné trápení pro něj i tu černovlásku, kdyby se k ní  vracel. Nikdy by jí nedokázal dát tolik lásky jako princezně a připadal by si jako podvodník. Jen mu teď vyvstal poněkud problém. Jak se na to bude tvářit, až jí po zítří po vězdu do údolí uvidí. Doufal, že zapoměla také. Že se odhodlal některý z mladíků z okolních samot a získal její srdce.
                                  S přibývajícím létem se princezna zotavila na tolik, že mohla opět převzít část svých povinností. Válka v horách na východní hranici získala definytývně zákopový charakter a po obou stranách bitevních línyjí se velitelé bavily a předháněli, zvyšováním obranných valů a dřevěných palisád. Mrtvých také značně ubylo, nikomu se nechtělo do nesmyslných útoků a tak se vlastně čekalo na posily , které by mohli zvrátit průběh války. Jižní přístavy definitývně prorazily blokádu na moři a pravidelně se zásobobali vším potřebným a ani tady nepřítel nedokázal již napáchat větší škody. Za této situace předal princeznin muž velení armád svým generálům a vědouc o nemoci své ženy, spěchal domů, aby jí pomohl s vládou a organizací dalších vojenských jednotek. Také hodlal ze šlechty vyrazit další peníze, pro vedení této nákladné války. Byl si vědom, že rozkazy co občas posílal své ženě, byly poněkud přehnané, ale kdyby byl málo tvrdý, nedstala by z lidí ani tu trochu peněz, co se jí dařilo posílat na žold pro vojáky. Musel jí pomoci. A také dohlédnout na její léčení....
                  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama