Spiknutí....

25. února 2011 v 17:39 | Vítr |  Cesta draka
Princeznu probudilo tiché zakašlání. Otevřela oči do tmy svého pokoje a hmátla pro dýku ukrytou pod polštářem. Zakašlání se ozvalo znovu. Tentokráte se usmála a pustila rukojeť těžké dýky. Poznala toho kdo měl drzost narušit soukromí jejího pokoje a projít zamčenými dveřmi. "Omlouvám se princezno, že tě ruším, ale poslala jsi mi vzkaz, abych se po půlnoci dostavil i s jistou věcí." Promluvil tiše dvorní čaroděj. Princezna si zatím přez noční košili oblékala tmavý, jezdecký plášť. Pak, nazouvaje si boty řekla: "V pořádku. Vím, že když Tě povoláme na rychlou poradu, či k neodkladné záležitosti, jsi schopen být ve vteřině ze své věže u nás v paláci." Čaroděj se na souhlas mírně uklonil. "Pak tedy jsi schopen provézt takový kousek i po paláci, ano?" Čaroděj opět přikývl. "Výborně, takže já bych od tebe potřebovala dnešní noci, aby si se takto několikrát přenesl k různým lidem, které určím a mne bral vždy sebou. Půjde to?" Čaroděj se poněkud namyšleně usmál a řekl: "zajisté princezno a kam to bude? Do královské kuchyně na nějakou mlsotu, či chystáte s dvorními dámami nějakou lumpárnu." Princezna se podívala starci do očí a jeho zamrazilo z vážného až mírně naštvaného pohledu. "Již nejsem dítě starče! Jsi můj. Sloužíš mému rodu po několik generací a tvá věrnost je prověřena. Takže nejprve k veliteli palácové stráže, pak ke strážci královské pečeti a k nejvyžšímu lordu komořímu. Potom postupně navštívíme celou nejvyžší radu a pány generály. Během své řeči pozorovala jak čaroděj bledne a vytrácí se mu úsměv z tváře. "Paní," přešel mimoděk do vykání, "chystáte palácový převrat?" Ušklíbla se jeho dotazu a tomu jak blízko byl pravdě. "No, něco podobného. Každopádně doufám, že můj milovaný choť pukne vzteky. A teď jdeme. Moc času nám nezbývá." Čaroděj přistoupil až těsně k princezně a položil jí dlaň na rameno. Pak řekl jediné slovo v jazyce, kterému princezna nerozuměla a svět se kolem ní rozplynul ve výru světel. Ve vteřině vše zmizelo a stáli v setmělé místnosti. Proti oknu viděli v šeru obrys postele a slyšeli oddychujícího spáče. "Čaroději nedalo by se udělat něco se světlem? Špitat si za tmy mi příde nedůstojné." Řekla princezna a v té chvíli opět čaroděj něco řekl a na dlani jeho vztažené ruky se rozzářil jasný bílý plamen. Princezna uznale pokývala hlavou. Jasné světlo probudilo spícího muže. Sedl si na postel a udiveně hleděl na svou vládkyni a čaroděje. Zavřel oči a znovu je otevřel a pak ještě jednou. Princezna to nevydržela a zasmála se tomu jak komicky muž vyhlížel. "Chcete štípnout pane, aby jste věřil, že se vám nezdáme?" Muž přestal zírat na hořící čarodějovu dlaň a podíval se princezně do očí. Pak mu došlo, že v přítomnosti dámy a své princezny nemůže sedět a začal se balit do deky a nemotorně vstávat. "Seďte člověče a dobře poslouchejte." Zavrčela princezna netrpělivě. Muž si opět poslušně sedl na postel, ale bylo vidět jak je mu celá situace nepříjemná. Konečně se trochu sebral a zeptal se: "Stalo se něco princezno? Proč mne budíte?" "Pane," řekla princezna opět vážným hlasem. "Potřebuji vaší přísahu věrnosti. Mě i naší zemi a potřebuji ji teď hned!" Velitel stráží bezmyšlenkovitě pozvedl dlaň a položil si ji na srdce. "Paní jsem váš věrný a šel bych pro vás a svou zemi do jakékoliv bitvy a vycedil třeba všechnu krev." Dívala se mu do očí a hledala známky klamu. Žádné však neviděla. "Nemusíte k vůli tomu, co po vás budu chtít cedit krev. Alespoň doufám. Hodlám porušit některá králova nařízení a rozkazy. Hodlám své zemi vládnout tak jako za minulé nepřítomnosti krále. Je to moje království a vím sama nejlépe, co je dobré pro můj lid. A potřebuji podporu celého dvora. Včetně armády a nejvyžší rady. Pokud se to králi nebude líbit nesmí najít jedinou důležitou osobu, která by jej podpořila a nesmí tu být jediný strážce, který by uposlechl jeho rozkazy. Tento stav musí bezpodmínečně začít dnešního rána a nesmí zkončit, dokud nepochopí, že je jen mým manželem. Titul co vyženil, je jen tiul, který mu dodává právo semnou spát, ale vládnout této zemi bude jen člověk s krví této země. S krví, co koluje v žilách vládců této země již po staletí!" Ani si neuvědomila, že křičí. Zadýchaně zmlkla a pohlédla na překvapeného muže před sebou. Pak skoro prosebně špitla: "pomůžete mi pane?" Velitel palácové stráže vyskočil z postele a nedbaje na neupravenost své noční košile, poklekl před princeznou, uchpil její ruku do svých a pohlédl jí pevně do očí. "Princezno stojím pevně za vámi i za myšlenkou, kterou jste tu tak jasně zformulovala. A celá palácová garda jde semnou!" Pravil hrdě. "Děkuji. Potřebuji, aby dnes ráno všichni tví muži stáli ve zbrani všude po paláci a Ty jsi jim tlumočil můj rozkaz. A také tě potřebuji jako doprovod u brány. Až dorazí ta kupecká karavana do města. Musíme je uvítat a pustit za městské hradby." Velitel se uklonil. "Vše se stane jak říkáte princezno. Jdu vzbudit své muže a vysvětlit jim co se chystá." Princezna se usmála jeho nadšení. "Jdeme dál čaroději, teď ke generálům." Kouzelník nechal zhasnout světlo a opět položil dlaň na princeznino rameno. Velitel palácové gardy spatřil jen světelný výr a osaměl ve své komnatě.
Princezna s čarodějem takto vykonala do rána nespočet návštěv. Už po dvou hodinách byla na starém čaroději vidět únava. Po další hodině nevrle prohlašoval, že vědět co je v paláci darmožroutů, tak že stím dávno něco udělal a proměnil je všechny v tlusté ropuchy. Nakonec mu princezna řekla, že je starý brbla a pokud s tím nepřestane, předhodí jej dvorním dámám a řekne jim, že se hodlá ženit. Čaroděj kupodivu uposlech a cestovali dál v tichosti. Stařec po zbytek noci jen koulel očima a tvářil se jako pavouk. Po poslední návštěvě odnesl princeznu do jejího pokoje. Princezna schodila unaveně svůj plášť na podlahu a zalezla si pod peřinu. Do hodiny, kdy obvykle vstává zbíval ještě nějaký čas a chtěla si trochu zdřímnout. Přitáhla peřinu až pod bradu a zavřela oči. Unavený čaroděj se posadil na kraj postele. "Počkám až usneš." Řekl. Pak se maličko usmál a znovu promluvil." Král to tak nenechá a bude zuřit, to je ti doufám jakné." Princezna kývla hlavou, ale oči neotevřela. Pomalu se propadala do náruče spánku. "Co budeš dělat, pokud král nepřijme roli ozdoby na trůně? Co když se pokusí o nějakou hloupost?" Pokračoval stařec. Princezna se otočila na bok a s posledních sil těsně před usnutím špitla: "pak ti dovoluji proměnit jej v tlustou ropuchu." Kouzelník pozvedl udiveně obočí. "To myslíš vážně?" Pravidelné princeznino oddychování mu napovědělo, že se odpovědi nedočká. Pak pronesl slovo co opakoval té noci již mnohokrát a ocitl se ve své pracvně, na vrcholu věže. Trochu se zapotácel. Byl po té noci velice slabý. "Prý v tlustou ropuchu." Vrčel si pro sebe. "Kam ta holka chodí na takové nápady. Dnes budu rád, když se vyšplhám na koně. Na kouzla nohu zapomenout nejméně do oběda. To si pěkně vymyslela holka jedna . Na druhou stranu má pravdu, je to její zemně a král je cizinec. Moc by mne zajímalo, co jí provedl, že se tak moc naštvala. Takhle ji vůbec nepoznávám." Došoural se do svého starého křesla a po usednutí okamžitě usnul.
Z poza zatáčky vyjela skupina jezdců v lehké zbroji a s meči v rukou. Rytíř jedoucí v čele karavany zarazil koně a zvedl paži nad hlavu. Řada vozů, na jeho znamení zastavila. Počkal v klidu až jezdci dojedou k němu a obstoupí jej. "Kdo jste a kam jedete?" Vyštěkl na rytíře muž v zaprášené kapitánské uniformě. "A co je to v těch vozech?" Dodal udiveně, když si uvědomil velikost karavany. Rytíř se lehce usmál a promluvil: "Jsem průvodce a velitel této karavany. Vezeme pozdrav od princezny. Trochu nějakého jídla, pár plných vozů kuší a šipek, nějaké kováni na stavbu katapultů a balist. Myslím, že i nějaký ten soudek zápalného oleje by se tu našel." Velitely hlídky pomalu poklesla čelist. Ještě jednou přehlédl řadu vozů mizících na cestě mezi skalisky. Došlo mu jak asi vypadá hloupě a zavřel ústa. "Pane," promluvil pak, "přidejte se tedy k nám. Doprovodíme vás do hlavního tábora na velitelství." Pak otočil koně a přikázal jednomu z vojáků ať jede napřed s hlášením. Zbytek jezdců poslal jako hlídky kolem karavany. Otočil se na rytíře a ještě jednou se zeptal: "vezete opravdu kuše?" Rytíř se usmál. "Spousty pane, nepřítel se bude divit. Jejich konstrukce je novinka ze severu. Celé z oceli a neuvěřitelně výkoné." Kapitán pokýval hlavou. "To muselo stát naší princeznu spoustu peněz." "Kdepak." Mávl rytíř rukou. "Karavanní stezka přez Horké hory je opět volná. Tohle všechno jede přímo ze Severních království. Bez zastávek na překládání až sem na bojiště. Tady vozy vyložíme a jedou nazpět pro další náklad. Když sebou hodí, tak jsou za dva měsíce zpět a možná i dříve." Kapitán doslova nadskakoval v sedle radostí. "To až uslyší páni generálové, tak se pominou radostí." Po zbytek dne už jen mlčky popoháněli koně a vozy, aby byly s nákladem co nejdříve v bezpečí vojenského tábora. K večeru jeli asi půl hodiny do táhlého kopce. Pak se před nimi po výjezdu z lesa, otevřela náhorní planina. V posledních paprscích zapadajícího slunce uviděli hliněný val korunovaný mohutnou palisádou. Přímo před nimi byla veliká, železnými pásy zpevněná brána, umístěná mezi párem mohutných dřevěných věží a padací most přez suchý příkop. Ten se pomalu spouštěl a viděli, že ochozy na palisádě jsou obsypané muži ve zbroji. Když most dosedl na zem vyjela další skupina jezdců podél karavany. Okukovali vozy i muže na nich. Jaký si šlechtic na nádherném koni se zlaceným postrojem se zařadil podél kapitána a rytíře. "Podejte hlášení kapitáne!" Přikázal. "Pane, je tu zásobovací kolona od princezny a krom zbraní vezou i spoustu novinek. Tenhle chlap tvrdí," ukázal při těch slovech na rytíře, "že je průvodce a veze svou karavanu přez Horké hory pane! Chápete co to znamená? Bude brzy konec války. S tím zásobováním, co bylo, se nedalo vyhrát, ale takhle jsme do podzima doma." Kapitán zářil nadšením. "Šlechtic na chvilku koukl na rytíře, ale neshledal na něm nic zajímavého. Pokrčil rameny a zeptal se: "je to pravda je severní cesta volná? Slyšeli jsme, že ten rytíř, co se ji uvolil vyčistit to vzdal a utekl." Rytíř se podíval šlechtici do očí a vklidu mu zalhal: "to já nevím pane. Žádného rytíře jsem nepotkal. Prostě jednoho dne přišel jakýsi člověk a tvrdil, že nakupuje zbraně pro vaši princeznu. A také zháněl někoho, kdo by mu dělal průvodce přez hory a tak jsem se přihlásil. Doma sem se již nudil a nikdo jiný to místo nechtěl." Šlechtic se zamyslel a pak pravil: "zaveďte tedy karavanu do tábora a vyložte vozy. Bylo by dobré abyste vyrazili co nejdříve nazpět pro další zásoby a zbraně. Dám vám k ruce nějaké muže z jezdectva. Doprovodí vás na území, kde nehrozí přepady od nepřítele." Rytíř poděkoval a pak se ještě zeptal. "Pane? Chtěl bych tady zůstat. Přidat se k vám. Jsem docela schopný s mečem a kopím. Doma jsem býval voják." Šlechtic se na něj podíval s novým zaujetím. Kdo by se hnal dobrovolně do takové nesmyslnosti jako je válka? Letělo mu hlavou. Před sebou měl dost obyčejného muže ve středním věku. Omšelé obyčejné oblečení vhodné pro dlouhou jízdu na koni. Meč a sekyra u sedla a kuše na zádech byly ve výborném stavu. Ten člověk se jistě vyzná, zřejmě zkušený žoldák, napadlo jej. "Dobře, každá ruka se hodí. Hlaste se u šikovatele ať vám přidělí místo na spaní a zítra vás přidělíme k nějakému oddílu. Aspoň nám budete moci předvézt, co jste vlastně přivezl za zázračné zbraně!" Pak popohnal koně a zmizel mezi stany tábora....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama