Přez hory

16. února 2011 v 11:44 | Vítr |  Cesta draka
                                    

                                             Už když včera večer usínal, myslel na to, že dnes dojede s karavanou do jejího údolí. Jel celý den jako vždy na koni, v čele karavany. Těď se pomalu stmívalo a on přemýšlel co jí asi poví. Cítil se velice hloupě, protože je celkem možné, že na něj čeká a doufá v jeho návrat. Moc mu tehdy pomohla a zamilovala se do něj a on neměl dost síly odolat. A vlastně ani nechtěl, doufal, že v její náruči zapomene na bolest a touhu po princezně. Teď, pokud ta černovlasá dívka dodržela svůj slib a čeká na něj, jí bude muset říci, že se nevrátí. Že nemá smysl doufat v něco víc nežli vzpomínky. Pochopí jeho lásku k princezně? Odpustí mu? Asi těžko. Rytíři se nelíbila představa, že té sladké dívce musí zlomit srdce, ale bude to lepší nežli jí tu nechat marně čekat. Měl pocit, že to co za celou cestu dokázal vykonat dobrého, nevyváží to co udělal špatně. Starý kupec popohnal svého koně, aby se dotáhl k rytířovu a promluvil: "Jste dnes od rána nějaký zachmuřený, jako by jste se netěšil na naší dnešní zastávku rytíři." Kupcova slova jej vytrhla z chmurných myšlenek. Napřímil se v sedle a s přísným pohledem, upřenám k ústí údolí se omluvil. "Promiňte, ale je to soukromé a nechci o tom mluvit." Pak popohnal koně, a projel poslední zatáčku mezi skalami. Před ním se rozevřelo široké horské údolí. Vypadalo liduprázdně, ale i ve večerním šeru, se dali při pozorném pohledu rozpoznat na protějších stráních, drobné proužky kouře stoupající z komínů.
                                          Stará léčitelka prošla otevřenými vraty do stáje, kde její dcera právě nasedla na svého koně. Pohlédla na vak se zásobama, pověšený na hrušce a balík dek uvázaných za sedlem. "Přijíždějí. Opravdu si to nerozmyslíš? Pořád to na tobě není téměř vidět a zítra opět odjede. Určitě si ničeho nevšimne." Řekla černovlasé dívce. "Nebo je v tom i něco jiného?" Dcera pohlédla na svou matku a povzdechla si: "Proč se pořád ptáš na věci, které víš? Nechci ho vidět. Nechci aby se zbytečně trápil s něčím, co se nedá změnit. Má svou princeznu a já bych mu jen přidělávala těžkosti. Už když to mezi námi začínalo, jsem věděla, že odejde. Že jeho srdce patří jiné ženě. Netušila jsem, že se doopravdy zamiluji a otěhotním. Netrap mne matko a nech mne ať odjedu. Dnes přespím u stád v horách, v pastevecké boudě. Zítra na večer se vrátím." Dívala se do matčiny ustarané tváře. Pak se přemohla a usmála se. "Neboj dám na sebe a to malé pozor. Nic se nám nestane." Léčitelka ji požehnala a ustoupila z cesty. Dívka popohnala koně tichým mlasknutím a pomalu odklusala do hor. Pár minut na to vjeli do dvora mezi budovy první jezdci a vozy.
                                          Muži seděli na verandě domu a pozorovali hemžení kolem vozů a koní. "Přijali nás velice dobře." Pravil kupec a nalil si další víno z velikého hliněného džbánu. "Jen je tu malý problém rytíři. Potřebujeme projednat podmínky smlouvy na provoz přepřahací stanice. A vy jste pořád duchem nepřítomen." Rytíř se podíval na svého společníka a pravil: "někoho jsem tu čekal, ale nevidím ho. Je divné, že nás neuvítal. Na sepsání smlouvy a podobné věci mne nepotřebujete. Rozumíte tomu daleko lépe nežli já. Vlastně máte mou plnou důvěru, tak že se klidně pusťte do sepisování a já se trochu projdu. Až bude vše hotové a podepsané, tak připojím svůj podpis za princezninu stranu." Zvedl se od stolu a nevšímaje si udivených pohledů rychle odešel. Prohlížel si opravené domy a ohrady. Za tu dobu co tu nebyl, dali místní lidé vše do pořádku a po dračím útoku nezůstala ani stopa. Všude kolem vonělo čerstvé dřevo a i země se již pokryla novou trávou. Procházel kolem stájí, když se ze stínu ozval hlas: "Hledáš někoho?" S leknutím se otočil. U stěny stájí stála stará léčitelka a opírala se o hůl. Hleděl do jejích modrých očí a pocítil slabé bodnutí u srdce, když si uvědomil kterým očím jsou tak podobné. "Lekl jsem se vás....vlastně ano. Hledám. Hledám vaší dceru, musím sní mluvit a je to moc důležité." Pozdvihla obočí a s nepřeslechnutelnou nadějí v hlase se zeptala: "co jí chceš říci? Dát jí novou naději? Slíbit, že se vrátíš k ní a k..." zarazila se, málem se podřekla, jak moc doufala v to, že se rytíř chce vrátit k její dceři. Ale to jak se tvářil zarmouceně a poněkud se červenal, jí přesvědčilo o tom, že to jsou jen plané naděje. Zklopil oči a tiše řekl: "ne, jen se chci rozloučit. Nechci se sem nikdy vrátit. A nechci aby na mne marně čekala." Žena jako by se zchoulila do sebe, jako by o něco zestárnula, pak promluvila přísným hlasem: "Odjela do hor za svým milým. Nikdy se sem již nevracej. A zapomeň na ní, má v horách někoho jiného. Jen by si jim kazil jejich štěstí." Každé slovo bylo jako rána pěstí. Rytíř měl pocit jako by cosi ztrácel, cosi vzácného, co se již nikdy nemůže vrátit. Nemohl to pochopit, hleděl za odcházející ženou a bylo mu zle. Vždyť sem přeci přišel zahodit lásku dívky, o které si myslel, že jej miluje. Tak proč ten divný pocit v břiše? Vždyť se to vyřešilo samo! Dokonce to teď vypadá, že nikomu neublížil, že je vše v pořádku a modrooká černovláska na něj dávno zapoměla. Tak co se to sním dějě? Po pár krocích pochopil. Zůstal definytývně sám. Princeznu milovat nesmí a čarnovláska miluje také jiného. Tiše se začal smát, má co chtěl. Princeznu mít nesmí a o tuhle dívku stál tak málo, že mu nakonec odešla s jiným. Pomalu se vydal spět na verandu. Tam seděl jen starý kupec. když si rytíř přisedl podal mu jaké si papíry. "Tohle musíte podepsat rytíři. Našel jste toho koho jste hledal?" Rytíř naškrábal svůj podpis na smlouvu a vzal do ruky pohár s vínem. "Ne, nenašel. Již odjel do hor a nevrátí se. Teď chci pít. Prosím pošlete ráno někoho ať mne vzbudí." Kupec pozbíral všechny dokumenty ze stolu a odešel. Cestou ke svému vozu přemýšlel, koho tu rytíř chtěl potkat. Co to bylo za člověka, že byl tak smutný z jeho nepřítomnosti....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama