Město II

7. února 2011 v 23:08 | Vítr |  Cesta draka


                                              Seděl ve veliké měděné vaně plné horké vody a okolo pobýhaly tři služebné se džbery, mýdlem a kartáči a snažily se z rytíře sedřít špínu z cesty. Chvílemi měl pocit, že se ho nenápadně snaží stáhnou z kůže. Sem tam, když některá z nich zatlačila na svůj kartáč poněkud více, tak sykl. "Ale ale, copak je to tu za měkotu?" Pronesla nejmladší služebná a zasmála se. "Přece jste válečník, tedy podle těch jizev na vašem těle. A tak musíte vydržet trochu té ženské péče." Štěbetala dál vesele a ostatní se přidaly. "Já nejsem zvyklý, prosím." Řekl rytíř, snažíce se opětovat úsměvy. "Ale na ramenou mám poněkud tenčí kůži. Jsem již starší muž a nesnesu tolik ...ehm...něžné péče!" Služky opět vyprskly smíchy. "Jen se smějte ještěrky, hlavně si ale pospěšte, pán je již netrpělivý a čeká na svého hosta." Ozval se odedveří hlas komorníka, který nepozorovaně vstoupil. "A berte ohledy, prosím, na to, že ty světlé skvrny na jeho ramenou, vypadají jako čerstvě zhojené popáleniny." Služebné rytíře polily vodou a když se spláchla pěna a špína z jeho ramen, oběvily se rozsáhlé fleky světle růžové kůže. "To musel být pořádný oheň." Pronesla jedna z nich tiše. "Drak." Řekl rytíř klidně. "Ale nebojte se, je po něm." Usmál se jejich překvapeným pohledům a stoupl si. Najednou nevěděli kam s očima a jedna jak druhá se začli červenat. Klidne vylezl z vany a vzal si jeden z pruhů plátna, co tu byly připravené na utírání. Zahalil se do něj a druhým si začal vytírat vodu z vlasů.  "Pane," pravil komorník. "Přijměte prosím tento oděv, než si pořídíte nějaký vhodnější. Jsou to šaty pánova syna, je tak vaší postavy a oblečení vám jistě padne." Rytíř pohlédl na hromádku sametu a jemného plátna a poděkoval. "Promiňte," ozval se ještě komorník. "A co si budete přát s vašimi původními šaty?" Rytíř se usmál. "Prosím, ty spalte. Jsou již k ničemu. Jen mou výstroj a zbraně si nechám. Vše si musím pořídit nové." Pak se na chvilku zarazil a dodal: "Vzhledem k mému postavení, muže odedvora." Ano pomyslel si, budu asi prvním rytířem v historii, který přeci jen o nějaký ten tytul požádá. Královský nákupčí. Na tváři se mu oběvil poněkud zahořklý úsměv. Pak se převlékl do bílé košile z tenkého jemného hedvábí, spodků z tmavě modrého plátna, s bočními švy pošitými stříbrnými knoflíky a tmavomodrého sametového kabátce se stříbrnou výšivkou draka požírajícího svůj ocas na prsou. Knoflíky byly též ze stříbra a byl na nich vyryt stejný symbol. Vlasy si svázal vzádu nad límcem kouskem černé stuhy. Přez rameno navlékl svůj starý sepnutý opasek, jako bandalír a zavěsil si na něj dýku. Pak ještě sebral z hromádky svých věcí vak s pokladem a malou kuši. "Můžeme jít, veďte mne prosím." Řekl komořímu, který spolu se služebnými nechápavě hleděl na tu proměnu.
                                           
                                                 Princezna seděla v trůním sále a poslouchala hlášení z bojišť a v ruce svírala osobní dopisy a rozkazy, co přivezl kurýr od jejího královského manžela. Další hlášení postupně podávali jednotliví poslové a zprávy to byly velice zlé. Jižní přístavy, městský stát jejího manžela byl v podstatě v obklíčení. Na pevnině vyrostla řada pevnůstek spojených příkopy a denně odtud dopadalo na město, přístav i pevnost spousta kamenných střel z balist a katapultů. A od moře bylo město blokováno pirátskou flotilou, z části podporovanou některými menšími, ostrovními královstvíčky. Naštěstí nebyla blokáda dost účinná a tak se pravidelně noc co noc, vydávaly válečné koráby jejího muže na noční lov. A potápěly postupně jednu nepřátelskou loď za druhou. A sem tam se dokonce některé z lodí podařilo projet skrz a dopravit tak na pevninu zprávy z bojů a přivézt na zpět nějaké zásoby a zbraně. Bohužel, se nedostávalo šípů do luků a kuší a tak se drzé, pirátské lodi za světla odvažovali postupně čím dál blíže k opevněnému přístavu. Když došla munice do katapultů a praků, začali obránci města postupně rozebírat okolostojící domy a hradby. Dokonce začali kolovat na toto téma vtipy. Říkalo se, že když se obránci města udrží dostatečně dlouho, budou si muset s útočníky vyměnit strany, protože město, co mají bránit, bude celé za hradami. Zprávy z východní hranice byly daleko horší. Při obraně horských průsmyků padla spousta mužů a zbytek se držel z posledních sil. Na některých místech, byla obrana prolomena zcela. Postupem nepřátelských armád tak zůstalo několik tisíc mužů v obklíčení. Zatím se jim dařilo sice odrážet úspěšně útoky dotírajících nepřátel. Důvodem jejich úspěšné obrany byla schopnost využít příhodný terén a zakopat se na okrajích průsmyků. Se skalními stěnami za zády a příkrými srázy před sebou byly tyto přírodní pevnosti nedobitné, ale nebýt šílené odvahy horalů a neuvěřitelné ochoty riskovat každou noc svůj život, tak už by dávno pomřeli všichni hlady. Horalé je noc co noc zásobovali jídlem a léky. Hledali roztroušené a zbloudivší vojáky a organizovali z nich malé přepadové oddíly. Jimi pak vedli partizánskou válku s nepřáteli. Každou noc některý z táborů začal hořet, když ze tmy vylétávali zápalné šípy. Ráno nacházeli útočníci kolem svých táborů mrtvé hlídky. Mizely menší průzkumné oddíly a nikdy se po nich nenašla stopa. Dokonce se podařilo přepadnout jeden ze zásobovacích oddílů nepřítele a pobít celý vojenský doprovod. Bohužel se nedaleko pohybovala nepřátelská jízda a tak museli princeznini vojáci veškeré vozy se zásobami zapálit a ujet do bezpečí. Část armád na východě tedy zůstávala zakopána v horách a zbytek se pokoušel zastavit dva proudy nepřátel, pronikajících stále hlouběji do jejího království. Začínal se projevovat nedostatek šípů a zbraní a z posledních zpráv ze západních přístavních měst vyplývalo, že se situace moc nezlepší. Dovozní poplatky a cla dosáhla nevýdané výše a princeznina pokladnice se začala povážlivě vyprazdňovat. Princezna začínala být zoufalá, copak nikomu nedochází, že ji tím znemožňují vést úspěšnou obranu? To jsou tak slepí, že jim nedochází, jak dopadnou až nepřátelské armády dobijí její zemi? Myslí si snad, že budou mít dost? Je to jen smečka hyen, co větří peníze a neustále jí dělají nějaké potíže. Pokoušela se vyjednat i nějaké půjčky od západních městských států, ale každý se jí slušně omluvil, že doba je zlá a nemají kde brát a nakonec jí ještě s politováním museli oznámit, že jsou nuceni opět zvednout poplatky a cla za průjezd jejího zboží, přez jejich území. A do toho všeho jí manžel píše, že potřebuje hotovost na žold pro vojáky a více zbraní a léků a koní... proboha kde na to vše má brát? Před sebou na stole měla připravené rozkazy a vyhlášky pro obyvatelstvo své země. Mimo jiné i příkaz k mimořádné válečné dani. Je dost striktní, psal ho její manžel někde na bojišti. Byl opravdu velice strohý. Manžel psal do slova: "Každý dá všechno co má. A pokud se to někomu nebude líbit, tak pověsit za vlastizradu!" Proboha, pokud tohle rozhlásí, tak má na krku ještě vzpouru. Dál si král přeje naverbovat další a další oddíly na frontu, ale již jí neporadil jak je má asi vyzbrojit a vycvičit. Klidně tam ty muže pošle, ale jen s klacky a kameny toho moc nezmůžou. To si jaksi její manžel neuvědomuje.  Vždyť jen tady ve městě, čekají na dvě tisícovky mužů, kteří denně trénují za hradbami. Ale nemůže je poslat do boje beze zbraní! Zatím čeká až přijedou zbraně padlých z bojiště. Musí se dovézt v noci a uložit do zbrojnice. Aby nikomu nedošlo, jak obrovské ztráty utrpěla její armáda v bojích na východě. Když přijela posledně taková zásilka, šla se podívat osobně. Ale dlouho to navydržela. Pohled na čepele mečů pokryté zaschlou, lidskou krví ji ničil. Po jednom incidentu, kdy se pokusila dezertovat celá jedna setnina, vidíce stopy bojů na pancířích a přilbách, dokonce nakázala zřídit několik dní na cestě, směrem k bojištím provizorní opravnu a kovárnu. Tam se pokoušeli tyto stopy zahladit, nebo alespoň vymít krev a kusy tkání z výzbroje. Nakonec si prohlédla poslední zprávu ze severní cesty přez Horké hory. Jednotka stopařů se někde ztratila, nebo byli všichni zabiti cestou. Což znamení, že nemůže nechat vozit materiál a zbraně kratší cestou a levněji. Pokoušela se spojit dnes s rytířem přez zrcadlo, ale když ho uviděla rozplakala se. Nebyl již v horách. Zahodil svůj slib a svou čest a utekl kamsi do civilizace. Zastihla jej jak stojí nahý v nějakém paláci, v přepichové vaně a ve společnosti několika mladých, krásných dívek. Okamžitě od kouzelného zrcadla utekla ke starému kouzelníkovi, kde se rozplakala nad tou zradou. Nikomu však nic neřekla. Ani jemu ne. Polovina města žila nadějí na otevření severní cesty a byla by to těžká rána jejich morálce, kdyby něco prozradila. Cítila nesmírnou bolest a přísahala si, že se již nikdy do zrcadla nepodívá. Nakonec jej nechala přenést do čarodějovy věže. Večer, co večer se pak dívala na prázdné misto vedle dveří a snažila se zapomenout na bezpečí a lásku, co cítila v rytířově náruči. Pořád si opakovala, jak musí být silná, aby byla něco platná své, válkou zmítané, zemi. A také oporou manželovi a ne ho zrazovat ve svém srdci, láskou k jinému muži. Váha té rytířovy zrady jí neustále, více a více ničila a spalovala její duši. Chodila jako v horečce a do svého lože uléhala plakajíce dokud neusnula. Po celém městě již začínaly kolovat historky o tom, že princezna je nemocná. Nakonec jednoho rána, zesláblá steskem a bolestí, nedokázala vstát. Než dorazil komorníkem přivolaný lékař, vyskočila jí horečka a přestala vnímat své okolí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama