Cesta nekončí

4. února 2011 v 22:36 | Vítr |  Cesta draka

                                               Postupně prohledal všechny stany. Otevřel každé pouzdro nebo pytel, hledal nějaký důkaz o tom co tu měli ti vojáci dělat. Nakonec v jednom ze stanů našel malou železnou skříňku. Vynesl ji před stan a položil k ohništi. Napadlo ho, že vlastně ještě nejedl a vrátil se do stanu pro pytel se zásobami, co tam před tím našel. Donesl také kotlík a naplnil jej vodou z opodál stojícího dřevěného žlabu, kam si vojáci prosvé větší pohodlí, svedli malý potůček. Do vody zamýchal hrst mouky a sušeného ovoce a postavil kotlík na rošt v ohništi. Pak si nabral ze zásob dřeva a rozdělal pod kotlíkem ohěň. Vedle ohně stála očazená měděná konev plná studeného kafe. Postavil ji do plamenů vedle kotlíku a cítil jak se mu svírá žaludek hlady. Pomalu, jak se začala vřít voda s moukou, mýchal a při tom pozoroval kovovou skříňku a její zámek. Byla asi dvě stopy dlouhá a široká stejně. Na výšku asi stopu. Víko zapadalo přesně, téměř bez viditelné štěrbyny kolem. Zámek mu byl absolutně neznámý a vlastně z něj viděl jen malý otvor uprostřed víka. Cítil jak kaše houstne a začíná vonět po ovoci. Po chvíli ji odstavil, aby trochu vychladla. Ze lžic povalujících se okolo ohniště si jednu namátkou vybral a otřel ji o cíp košile. Ochutnal svůj výtvor a ušklíbl se. "Mno žádný zázrak to není." Pak sebral ze země nejbližší čistší hrnek a nalil si kávu. Ta byla podstatně lepší. Znovu se soustředil na truhlu. Snažil se vzpomenout, co kde slyšel o otvírání takových věcí. Samozřejmě ho napadlo při prohledávání stanu, koukat i po klíči, ale žádný nenašel. Nejspíš ho má jeden z těch mužů u sebe, ale do prohledávání mrtvol se mu moc nechtělo. Pak ho něco napadlo a rychle se rozhlédl. Jak to říkal ten umírající voják? Jen velitel ví proč tu umřu? Ale to také může znamenat, že s nimi nebyl. Stoupl si a zpočítal stany, bylo jich sedm a vojáků na cestě šest. Tak, že se nám někde toulá velitel. Mrknul do ohrady pro koně. Viděl jich šest, tedy s tím, co utekl jich je sedm. Nejspíš je někde tady okolo a sleduje ho. Pak pokrčil rameny. Pokud se šel jen projít, tak sebou určitě netahal luk nebo kuši a jiných šípů nebo šipek než měl ten voják, si při prohlídce stanů nevšiml. Pravděpodobně si vzal jen dýku. Také kdo by si bral na ranní potřebu sebou meč? Nejspíš někde trůnil, když se to vše semlelo a pak neměl odvahu přijít blíž. Přemýšlel a pozorně sledoval okolní skály a cestu. A možná je někde na cestě a spěchá pro posily. Napadlo rytíře. Znovu se donutil myslet na skříňku, bylo důležité získat důkazy a předpokládal, že uvnitř budou rozkazy a pošta. Pokud skutečně velitel téhle hlídky utekl pro pomoc, nemusí se rytíř vůbec bát. Další posádka bude až v nejbližším městě nebo nějaké pevnosti a ta nebude jistě blíž nežli den pochodu. Aby měli vojáci čas dohnat případné cestovatele, kteří by se přez ně probili. Nakonec si povzdech uchopil poměrně těžkou skříňku a hodil si ji na rameno. Kousek po cestě si všiml malé rokle. Asi deset metrů hluboké s pěknými kameny na dně. Vzal si kuši a meč a vyrazil. Na kraji rokle si vybral jeden z kamenů a skříňku vší silou hodil na dno. S kovovým zařinčením dopadla pěkně na roh a ocelová dvířka odlétla z pantů. Rytíř se ušklíbl, " panty zakalené do tvrda, aby nešli odřezat. Určitě za příplatek." Zasmál se a slezl do rokle. Okolo kamene, se povalovalo několik svitků, zapečetěných balíčků a velký váček na peníze. Pozbíral svitky a nastrkal si je s balíčky za košili. Pak otevřel váček. Byl plný stříbrných mincí, jaké našel po různu poschovávané ve stanech. Určitě je to na žold. Jenže tady ho vojáci nemají kde utratit. Prohlédl ještě skříňku, ale byla již prázdná. Tak se vyšplhal na cestu a vrátil do tábora. Stále nikde nikoho neviděl. Znovu si sedl k ohništi a začal rozbalovat vojenské rozkazy a balíčky. Našel původní příkaz ke zřízení posádky na tomto místě. A rozkaz k zadržení každého kdo by se pokusil projet. Doslova tam stálo, že "nesmí projet živá duše" a veškerý majetek se musí sepsat a jednou za rok odvézt při střídání hlídky. " Tak že hoši tu seděli rok na zadku." Broukl si pro sebe. Dál našel příkaz k vyplácení žoldu pouze z přidělených peněz. To aby se nemohlo krást ze zkonfiskovaného majetku a při odchodu vojáků byla za tímto účelem nařízena osobní prohlídka. Přičemž bylo nařízeno vše, kromě erárního stříbra zabavit. "Mno pěkně lakomá armáda, když nedovolí kořist." Podivil se rytíř. Dál se dočetl, že vše musí být řádně zaevidováno a zprávy o tom uloženy do vojenské pokladny a klíč smí mít pouze velitel. Do pokladny bylo nařízeno ukládat i zkonfiskované peníze a klenoty, vždy řádně zabalené a zapečetěné. Rytíř vzal do ruky jeden z malých těžkách balíčků a rozlomil pečeť na plátěném obalu. Rozbalil jej a našel v něm váček z jemné kůže, velký jako pěst, naditý k prasknutí. Opatrně jej rozvázal a vydechl údivem. Pak vytáhl z nejbližšíbo stanu deku a rozprostřel ji. Ještě jednou se rozhlédl po okolí. Pak začal vysypávat jeden balíček za druhým, doprostřed deky. Potom se zvedl a prolezl znovu stany, v hlavě se mu začla líhnout nová myšlenka. Napadlo ho jak by mohl být ještě jednou užitečný své princezně. Jako by ho pohlcovala horečka. Ano, ne jenže vyčistí cestu, ale ještě může pomoci ve válce! Pozbíral všechny peníze a pár šperků a vrátil se k dece. Uprostřed se vršila blyštivá hromádka převážně rubínů, modrých safírů, opálů a jiných broušených drahokamů. A také spousta vzácných černých perel. Několik úžasných dokonal zpracovaných šperků ze zlata a dalších kamenů. Různé druhy zlatých mincí a k tomu spousta vojenského stříbra. Nedokázal ani odhadem říci, jakou to má vše cenu. Ale malé město by za to koupil s jistotou. Našel ještě menší, lehký vak z pevné kůže a vše do něj uložil. Přivedl koně a nasedlal jej. Ksedlu si přivázal vak s pokladem a balík zásob jídla. Pak pustil z ohrady zbylé koně a vyrazil na cestu. Nenechal zde nic ze své výstroje a vláčel sebou navíc i tu malou kuši co se mu tak osvědčila. Popohnal koně. Asi po hodině klusu zpomalil a začal sledovat horizont cesty před sebou. Dál nežli sem ten velitel dojít nemohl, bez snídaně a po ročním povalování se kolem stanu, musel být pěkně pomalý. Za chvilku si rytíř všiml pohybu. Seskočil z koně a chvíli počkal, až vzdálená postava zmizí za výběžkem skály. Pak nasedl a tryskem se rozjel. Zatáčku kůň vybral jen tak tak. Velitel vojáků se otočil a překvapeně hleděl na řítícího se jezdce. Pak se otočil a začal utíkat. Rytíř otočil kopí tupým koncem dopředu a běžícího muže srazil k zemi. Zastavil koně a seskočil. S kuší připravenou k výstřelu došel k ležícímu vojákovi. Pohlédl na něj a sklonil kuži, povolil tětivu a zavěsil ji k opasku. Ačkoliv použil tupý konec, stačila rána na to aby mu přerazila páteř. "Sakra to jsem fakt nechtěl." Pronesl rytíř. "to mne vážně mrzí." Otočil ležícího muže a hleděl do bolestí zkřivené tváře a strachy vytřeštěných, otevřených očí. Pak si vzpoměl na hromadu kostí a jeden ze svitků, kde se psalo o likvidaci obyvatel z přepřahací stanice. Tvář jako by mu zkameněla a pobledla. Poklekl a prohledal mu kapsy. Našel klíček, ale odhodil ho. Byl by mu již k ničemu. Stáhl vojákovi z krku zlatý řetěz a ten tiše zachroptěl. "Budou za něj zbraně pro princeznu." Vysvětlil zraněnému rytíř. Pak vytáhl dýku a podíval se muži do očí. Ten pochopil a slabě přikývl." Měl bych tě tu nechat pomalu chcípnout, za to co jste udělali těm lidem ze stanice a obchodníkům." Řekl tiše. Muž na zemi se na něj podíval z hrůzou v očích. Rytíř mu položil dlaň na oči a cítil jak se voják zachvěl. "Neboj se nejsem taková zrůda." Řekl ještě rytíř a vrazil mu dýku do srdce. Tělo sebou škublo a byl konec. Mlčky si otřal dýku o jeho kabát a nasedl zpět na koně. Pak, aniž by se ohlédl, odjel směrem k severu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama