Únor 2011

První bitva

27. února 2011 v 23:31 | Vítr |  Cesta draka


Ranní slunce ozářilo svými paprsky úbočí hory. Nepřátelští vojáci postávali na svých valech a pozorovali blížící se princezniny muže. Domnívali se, že jsou na svém opevnění v bezpečí. Za dobu, co se táhla tato podivná válka, je jejich důstojníci donutili několikrát zvýšit obranné valy. A tak, když princezniny vojíci zaútočili, nedokázali vyšplhat dost vysoko, aby jim nějak ublížili. Byli vždy zahnáni deštěm šípů a později když šípy došly tak kamením, kterého bylo v horách nadbytek. Jediné, co nepřátelské armádě kalilo radost z úspěšně odraženého útoku byl fakt, že se jim při každém následujícím protiútoku vedlo stejně. Teď čekali, až budou mít blížící se muže dost blízko, aby jim mohli pod nohy poslat další lavinu kamení. Dnes však na útoku princezniny armády, bylo něco divného. Muži šli klidně a bez křiku, v podstatě v řadách vedle sebe jako při útoku pěchoty na rovném prostranství. Pláště přitařené k tělu a přilbice stažené do očí, na ochranu před ranním bodajícím sluncem. Doslova na úpatí prvního valu se celá línye zastavila. Pak se ozval ostrý hvizd píšťalek. Nájezdníci na vrcholech valů povstali a začali posměšně pokřikovat a mávat zbraněmi. Rytíř stál někde uprostřed první řady a pod pláštěm skrýval, stejně jako stovky ostatních mužů, nataženou ocelovou kuši. První hvizd znamenal, že se mají všichni připravit a vybrat si pečlivě cíl kam budou střílet. Mezi tím za nepřátelským valem vyřizoval jeden z poslů ve velitelském stanu, co se děje před valem a jak podivně se chová oddíl princeznina vojska. "Generále pod valem stojí asi tři stovky vojáků. Těsně za dosahem našich zbraní a jen se dívají na horu k nám a jejich velitelé jim k tomu pískají na píšťaly." Voják se u svého vyprávění pochechtával. "Vypadají jako smečka hladových psů, co se bojí přijít blíž. Nevíme co chtějí, ale vypadají jako by se přišli vzdát." Generál to poslouchal s obavou. Nedávalo to vůbec smysl. Co to je za podivnou hru? "Musím to vidět. Říkáte, že neútočí?" Voják horlivě přikývl. "Ano pane jen stojí a zírají." Generál vyšel ze stanu a s ostatními veliteli se vydal k valu. Těsně pod ním jej zastihl druhý hvizd. "Co jsem říkal, ještě jim k tomu pískají." Uchecht se posel. Pak se rozpoutalo peklo. Výkřiky mužů zněly spíš udiveně a nevěřícně a měnily se v křik ranených a smrtelný chropot umírajících. K nohám generála začala padat těla jeho mrtvých vojáků. Udiveně na jednoho z nich pohlédl a spatřil konec krátké ocelové šipky trčící mu z krku. Muž se ještě zachvíval smrtelnými křečemi. Z úst mu šly rudé bubliny, jak se topil vlastní krví. Generál se prudce rozhlédl. Po obou stranách línye to vypadalo stejně, po srázu padala těla prostřílená střelami z kuší. Pak se začal ozívat řev útočících vojáků a zem pod náspem se počala chvět. Hrůzou ochromený generál se podíval na vrchol jeho náspu. Poslední, co jeho oči spatřily, byli vojáci deroucí se přez mrtvoly jeho mužů a jako blesk rychlý pohyb muže zvedajícího stříbřitě lesklou kuši. V té samé chvíli mu šipka z té kuše roztrhla srdce ve dví. Lavina tmavě oděných vojáků se přelila přez val a rozdělila se na dvě poloviny. Jedna vtrhla do tábora za valem a nemilosrdně pobíjela překvapené a nepřipravené nepřátelské vojáky. V druhé polovině běžel rytíř. Měli za ůkol doběhnout asi sto metrů v levo a otevřít bránu ve valu, kterou nepřítel používal k občasným jezdeckým útokům. Venku před bránou, se chystal k útoku zbytek mužů z celého tohoto úseku bojiště. Rytíř držel nabitou kuši v levé ruce a v pravé mával svou starou válečnou sekyrou. Útočili proti několika stovkám nepřátel a jich bylo sotva něco přez sto. Ale i tady se projevovala palebná síla nového typu kuše, spousta nepřátel padla ještě dříve nežli se obě skupiny srazily. To mělo značný demoralizující účinek. Nepřátelští vojáci zpomalovali a váhavě útočili, ale hlavně se snažili krýt kde se dalo a tak, když do nich narazila semknutá masa princezniných mužů, rozprskli se do stran jako voda pod dopadajícím kladivem. Rytíř spatřil asi deset kroků od sebe jakého si důstojníka na koni, jak se pokouší organizovat obranu. Pozvedl kuši a vystřelil. Důstojník na chvilku ztuhl a pak se skácel z koně. Rytíř koutkem oka zahlédl meč dopadající na jeho hlavu. Bezmyšlenkovitě odrazil ránu kuší a prudkým vápadem sekyry, rozdrtil její hlavicí útočníkův obličej na krvavou kaši. Přeskočil válející se řvoucí trosku toho, co bylo ještě před vteřinou hrdý nepřátelský voják a zaťal sekyru do hlavy nepřítele, který se pokoušel právě probodnout jiného z princezniných mužů. Sekyra opsala další oblouk a v krvavé spršce zůstala pevně zaseknutá v boku chlapa, co se snažil probodnout rytíře mečem. Rytíř uchopil svou kuši oběma rukama a používal ji jako palici. Bušil do dotírajících nepřátel a neustále se snažil jimi prodrat směrem k bráně. Po paži mu sklouzl něčí meč, ale neprošel skrze pevné kroužky jeho zbroje. Ani se neohlédl a probíjel se dál. Bokem mu projela ostrá bolest, jak se stráž u brány pokusila zastavit rytíře svým kopím. Rytíř, aniž by bral ohled na bolest, švihl kuší proti strážnému a zásahem do hlavy jej zabil. Zvedl ze země vojákovo kopí a otočil je proti dalšímu srážci. Nežli stihl zareagovat, tak mu proběhlo břichem a rytíř jej doslova přibil k náspu. V té samé chvíli pocítil rytíř tupý nýraz do prsou, pustil ratiště kopí a ledabylým pohybem ruky zlomil šíp, trčící mu z hrudi. Vytáhl z opasku svou dýku a přesným pohybem jí poslal na horní ochoz brány. Do krku střelce, který se chystal znovu natáhnout svůj luk. Muž rytíři dopadl k nohám. Ten se ohnul a vzal si jeho meč. Pak se s mírným zapotácením rozhlédl z jeho skoro stopadesáti mužů, zbývalo bojeschopných asi patnáct. "Musíme otevřít bránu!" zařval na ně a vrhnul se k těžké závoře. Zbylí vojáci se přidaly a trám sloužící jako závora vyrvaly z železných ok. Pak se opřeli do křídel brány a otevřeli je. Z venčí se ozvalo troubení a pískání k útoku. A na poslední chvíli se jim povedlo uhnout valícímu se davu vojáků. Křik a třeskot zbraní, se pomalu vzdaloval. Rytíř si ztěžka sedl na patu náspu. Už prostě nemohl. Prudce oddychoval a cítil, jak se mu třesou ruce. Kolem si počali sedat poslední přeživší z prvního oddílu. "Krvácíš." Řekl jeden z mužů při pohledu na rytíře. Ten se podíval na svůj bok, kde mu škubalo. Kroužky byly protržené a košile pod nimi také, hlouběji viděl rozšklebenou kůži. Pak položil ruku na zbytek šípu trčící mu z prsou. Lehce sním zahýbal a voják stojící před ním se okamžitě pozvracel. Rytíř na něj unaveně pohlédl. "To nic, omlouvám se, to jsou jen nervy." Zamumlal voják a zhroutil se v bezvědomí k zemi. Rytíř znovu zahýbal šípem a cítil, jak ho hrot šípu škrábe na kůži. Usmál se, vida tady kroužky vydržely. Pak se opřel zády o hlínu za sebou a zavřel oči. Poslední, co slyšel nežli usnul, bylo jak jeden voják šeptá jinému: "viděl si ho? Je to blázen, při útoku se vůbec nekryl."....
Stejné paprsky slunce, co ozařovaly bojiště, dopadaly na hlavní městskou bránu. Princezna se zástupci rady, nejvyžšího velení a šlechty, byla na prostranství před obrovským padacím mostem, vedoucím k bráně. Na princeznin rozkaz, byli všichni v nejlepších šatech a na kních, aby uvítání tolik potřebné karavany, bylo co nejokázalejší. A aby každý z města viděl, jak moc jsou princezna i dvůr vděčni za tuto pomoc. Okolo stojící dav obyvatel města, netrpělivě očekávající zajímavé zpestření všedního dne, si po nějaké době všiml nepřítomnosti krále. Lidé si pomalu začínali šeptat co je toho příčinou. Pak se na obzoru zvedl sloup prachu, zvedající se od kopyt a kol karavany. V davu to zašumělo. K princezně se ze sedla svého koně naklonil její čaroděj: "už jedou princezno. Doufám, že tu budou dříve nežli král." Princezna se usmála na čumily co ji sledovali a tiše odpověděla: "Bylo by vhodné, aby se sem nedostal do jejich průjezdu do města, ale to jsi měl zařídit ty čaroději." Čaroděj se ušklíbl. " Nevím jak sis to představovala, vždyť jsem složil magickou přísahu, že nevztáhnu ruku a ani nepoužiji špatné kouzlo proti nikomu z vašeho královského rodu." Princezna se zarazila, "ale slíbil si mi, že se postaráš o to, aby se sem nedostal včas. Ani kdyby jej někdo upozornil!" V jejích posledních slovech zaznívalo zklamání. Po čarodějově tváři se rozlil široký úsměv. " Neboj se princezničko, nemohu ublížit nikomu z královského rodu, ale o oblečení a botech v té přísaze nebylo ani slovo." Princezna na kouzelníka nechápavě pohlédla. "Oblečení? Nerozumím." Byla očividně zmatená.Čaroděj se zalikal smíchy, a kuckal, jak se snažil zachovat vážnou tvář a vysvětlovat princezně co vlastně provedl. "Uzle." Sýpal kouzelník a po tvářích mu tekly slzy od smíchu. "Uzle? Jaké uzle? Co jsi mu provedl?" Nechápavě civěla na rudnoucího čaroděje. " Na všem! Úplně na všem má uzle a nejdou povolit. Na rukávech, nohavicích, tkanicích a kde si jen vzpomenete. Všude samé magické uzle co nejdou povolit. Sem prostě nepříjde." Princezna vyprskla smíchy. Dvořané okolo ní se udiveně otáčeli a těch pár co zaslechlo o čem se princezna baví s čarodějem, si v duchu poznamenalo, že je nechtějí mít nikdy za nepřítele. "Jedině snad, že by svlékl na chodbě nějakou služebnou." Pronesla princezna na hlas myšlenku, co jí prolétla hlavou. To už se čaroděj smál zcela na hlas. Princezna jej poněkud vztekla kopla do kotníku. "Nach toho a ovládej se. Lidé se koukají a co si pomyslí. Vypadáš jako by se ti od smíchu měla rozpůlit hlava starče."
Mezi tím v paláci na jednom z balkónů vedoucích do královi ložnice, stál král zabalený v prostěradle a zachmuřeně hleděl k severu. Otevřenými dveřmi za ním byla vidět hromada všelijakého šatstva a bot. Nemohl se dozvonit na nikoho ze služebnictva a ani vojáky co měli držet stráž u jeho dveří neviděl. Pozoroval sloup prachu přibližijící se k městu a pomalu mu docházelo, že se děje něco, co se mu nebude líbit. Sloup zvířeného prachu se přiblížil k městským hradbám a až sem do paláce, bylo slyžet jásající dav u brány. Král sevřel pevně obrubu zábradlí, až mu zběleli klouby na prstech. V dálce zaskřípala těžká železná křídla městské brány a králi došlo co se děje. Někdo si dovolil zrušit jeho rozkazy. Opět. Pomalu se ho zmocňoval chladný vztek...

Spiknutí....

25. února 2011 v 17:39 | Vítr |  Cesta draka
Princeznu probudilo tiché zakašlání. Otevřela oči do tmy svého pokoje a hmátla pro dýku ukrytou pod polštářem. Zakašlání se ozvalo znovu. Tentokráte se usmála a pustila rukojeť těžké dýky. Poznala toho kdo měl drzost narušit soukromí jejího pokoje a projít zamčenými dveřmi. "Omlouvám se princezno, že tě ruším, ale poslala jsi mi vzkaz, abych se po půlnoci dostavil i s jistou věcí." Promluvil tiše dvorní čaroděj. Princezna si zatím přez noční košili oblékala tmavý, jezdecký plášť. Pak, nazouvaje si boty řekla: "V pořádku. Vím, že když Tě povoláme na rychlou poradu, či k neodkladné záležitosti, jsi schopen být ve vteřině ze své věže u nás v paláci." Čaroděj se na souhlas mírně uklonil. "Pak tedy jsi schopen provézt takový kousek i po paláci, ano?" Čaroděj opět přikývl. "Výborně, takže já bych od tebe potřebovala dnešní noci, aby si se takto několikrát přenesl k různým lidem, které určím a mne bral vždy sebou. Půjde to?" Čaroděj se poněkud namyšleně usmál a řekl: "zajisté princezno a kam to bude? Do královské kuchyně na nějakou mlsotu, či chystáte s dvorními dámami nějakou lumpárnu." Princezna se podívala starci do očí a jeho zamrazilo z vážného až mírně naštvaného pohledu. "Již nejsem dítě starče! Jsi můj. Sloužíš mému rodu po několik generací a tvá věrnost je prověřena. Takže nejprve k veliteli palácové stráže, pak ke strážci královské pečeti a k nejvyžšímu lordu komořímu. Potom postupně navštívíme celou nejvyžší radu a pány generály. Během své řeči pozorovala jak čaroděj bledne a vytrácí se mu úsměv z tváře. "Paní," přešel mimoděk do vykání, "chystáte palácový převrat?" Ušklíbla se jeho dotazu a tomu jak blízko byl pravdě. "No, něco podobného. Každopádně doufám, že můj milovaný choť pukne vzteky. A teď jdeme. Moc času nám nezbývá." Čaroděj přistoupil až těsně k princezně a položil jí dlaň na rameno. Pak řekl jediné slovo v jazyce, kterému princezna nerozuměla a svět se kolem ní rozplynul ve výru světel. Ve vteřině vše zmizelo a stáli v setmělé místnosti. Proti oknu viděli v šeru obrys postele a slyšeli oddychujícího spáče. "Čaroději nedalo by se udělat něco se světlem? Špitat si za tmy mi příde nedůstojné." Řekla princezna a v té chvíli opět čaroděj něco řekl a na dlani jeho vztažené ruky se rozzářil jasný bílý plamen. Princezna uznale pokývala hlavou. Jasné světlo probudilo spícího muže. Sedl si na postel a udiveně hleděl na svou vládkyni a čaroděje. Zavřel oči a znovu je otevřel a pak ještě jednou. Princezna to nevydržela a zasmála se tomu jak komicky muž vyhlížel. "Chcete štípnout pane, aby jste věřil, že se vám nezdáme?" Muž přestal zírat na hořící čarodějovu dlaň a podíval se princezně do očí. Pak mu došlo, že v přítomnosti dámy a své princezny nemůže sedět a začal se balit do deky a nemotorně vstávat. "Seďte člověče a dobře poslouchejte." Zavrčela princezna netrpělivě. Muž si opět poslušně sedl na postel, ale bylo vidět jak je mu celá situace nepříjemná. Konečně se trochu sebral a zeptal se: "Stalo se něco princezno? Proč mne budíte?" "Pane," řekla princezna opět vážným hlasem. "Potřebuji vaší přísahu věrnosti. Mě i naší zemi a potřebuji ji teď hned!" Velitel stráží bezmyšlenkovitě pozvedl dlaň a položil si ji na srdce. "Paní jsem váš věrný a šel bych pro vás a svou zemi do jakékoliv bitvy a vycedil třeba všechnu krev." Dívala se mu do očí a hledala známky klamu. Žádné však neviděla. "Nemusíte k vůli tomu, co po vás budu chtít cedit krev. Alespoň doufám. Hodlám porušit některá králova nařízení a rozkazy. Hodlám své zemi vládnout tak jako za minulé nepřítomnosti krále. Je to moje království a vím sama nejlépe, co je dobré pro můj lid. A potřebuji podporu celého dvora. Včetně armády a nejvyžší rady. Pokud se to králi nebude líbit nesmí najít jedinou důležitou osobu, která by jej podpořila a nesmí tu být jediný strážce, který by uposlechl jeho rozkazy. Tento stav musí bezpodmínečně začít dnešního rána a nesmí zkončit, dokud nepochopí, že je jen mým manželem. Titul co vyženil, je jen tiul, který mu dodává právo semnou spát, ale vládnout této zemi bude jen člověk s krví této země. S krví, co koluje v žilách vládců této země již po staletí!" Ani si neuvědomila, že křičí. Zadýchaně zmlkla a pohlédla na překvapeného muže před sebou. Pak skoro prosebně špitla: "pomůžete mi pane?" Velitel palácové stráže vyskočil z postele a nedbaje na neupravenost své noční košile, poklekl před princeznou, uchpil její ruku do svých a pohlédl jí pevně do očí. "Princezno stojím pevně za vámi i za myšlenkou, kterou jste tu tak jasně zformulovala. A celá palácová garda jde semnou!" Pravil hrdě. "Děkuji. Potřebuji, aby dnes ráno všichni tví muži stáli ve zbrani všude po paláci a Ty jsi jim tlumočil můj rozkaz. A také tě potřebuji jako doprovod u brány. Až dorazí ta kupecká karavana do města. Musíme je uvítat a pustit za městské hradby." Velitel se uklonil. "Vše se stane jak říkáte princezno. Jdu vzbudit své muže a vysvětlit jim co se chystá." Princezna se usmála jeho nadšení. "Jdeme dál čaroději, teď ke generálům." Kouzelník nechal zhasnout světlo a opět položil dlaň na princeznino rameno. Velitel palácové gardy spatřil jen světelný výr a osaměl ve své komnatě.
Princezna s čarodějem takto vykonala do rána nespočet návštěv. Už po dvou hodinách byla na starém čaroději vidět únava. Po další hodině nevrle prohlašoval, že vědět co je v paláci darmožroutů, tak že stím dávno něco udělal a proměnil je všechny v tlusté ropuchy. Nakonec mu princezna řekla, že je starý brbla a pokud s tím nepřestane, předhodí jej dvorním dámám a řekne jim, že se hodlá ženit. Čaroděj kupodivu uposlech a cestovali dál v tichosti. Stařec po zbytek noci jen koulel očima a tvářil se jako pavouk. Po poslední návštěvě odnesl princeznu do jejího pokoje. Princezna schodila unaveně svůj plášť na podlahu a zalezla si pod peřinu. Do hodiny, kdy obvykle vstává zbíval ještě nějaký čas a chtěla si trochu zdřímnout. Přitáhla peřinu až pod bradu a zavřela oči. Unavený čaroděj se posadil na kraj postele. "Počkám až usneš." Řekl. Pak se maličko usmál a znovu promluvil." Král to tak nenechá a bude zuřit, to je ti doufám jakné." Princezna kývla hlavou, ale oči neotevřela. Pomalu se propadala do náruče spánku. "Co budeš dělat, pokud král nepřijme roli ozdoby na trůně? Co když se pokusí o nějakou hloupost?" Pokračoval stařec. Princezna se otočila na bok a s posledních sil těsně před usnutím špitla: "pak ti dovoluji proměnit jej v tlustou ropuchu." Kouzelník pozvedl udiveně obočí. "To myslíš vážně?" Pravidelné princeznino oddychování mu napovědělo, že se odpovědi nedočká. Pak pronesl slovo co opakoval té noci již mnohokrát a ocitl se ve své pracvně, na vrcholu věže. Trochu se zapotácel. Byl po té noci velice slabý. "Prý v tlustou ropuchu." Vrčel si pro sebe. "Kam ta holka chodí na takové nápady. Dnes budu rád, když se vyšplhám na koně. Na kouzla nohu zapomenout nejméně do oběda. To si pěkně vymyslela holka jedna . Na druhou stranu má pravdu, je to její zemně a král je cizinec. Moc by mne zajímalo, co jí provedl, že se tak moc naštvala. Takhle ji vůbec nepoznávám." Došoural se do svého starého křesla a po usednutí okamžitě usnul.
Z poza zatáčky vyjela skupina jezdců v lehké zbroji a s meči v rukou. Rytíř jedoucí v čele karavany zarazil koně a zvedl paži nad hlavu. Řada vozů, na jeho znamení zastavila. Počkal v klidu až jezdci dojedou k němu a obstoupí jej. "Kdo jste a kam jedete?" Vyštěkl na rytíře muž v zaprášené kapitánské uniformě. "A co je to v těch vozech?" Dodal udiveně, když si uvědomil velikost karavany. Rytíř se lehce usmál a promluvil: "Jsem průvodce a velitel této karavany. Vezeme pozdrav od princezny. Trochu nějakého jídla, pár plných vozů kuší a šipek, nějaké kováni na stavbu katapultů a balist. Myslím, že i nějaký ten soudek zápalného oleje by se tu našel." Velitely hlídky pomalu poklesla čelist. Ještě jednou přehlédl řadu vozů mizících na cestě mezi skalisky. Došlo mu jak asi vypadá hloupě a zavřel ústa. "Pane," promluvil pak, "přidejte se tedy k nám. Doprovodíme vás do hlavního tábora na velitelství." Pak otočil koně a přikázal jednomu z vojáků ať jede napřed s hlášením. Zbytek jezdců poslal jako hlídky kolem karavany. Otočil se na rytíře a ještě jednou se zeptal: "vezete opravdu kuše?" Rytíř se usmál. "Spousty pane, nepřítel se bude divit. Jejich konstrukce je novinka ze severu. Celé z oceli a neuvěřitelně výkoné." Kapitán pokýval hlavou. "To muselo stát naší princeznu spoustu peněz." "Kdepak." Mávl rytíř rukou. "Karavanní stezka přez Horké hory je opět volná. Tohle všechno jede přímo ze Severních království. Bez zastávek na překládání až sem na bojiště. Tady vozy vyložíme a jedou nazpět pro další náklad. Když sebou hodí, tak jsou za dva měsíce zpět a možná i dříve." Kapitán doslova nadskakoval v sedle radostí. "To až uslyší páni generálové, tak se pominou radostí." Po zbytek dne už jen mlčky popoháněli koně a vozy, aby byly s nákladem co nejdříve v bezpečí vojenského tábora. K večeru jeli asi půl hodiny do táhlého kopce. Pak se před nimi po výjezdu z lesa, otevřela náhorní planina. V posledních paprscích zapadajícího slunce uviděli hliněný val korunovaný mohutnou palisádou. Přímo před nimi byla veliká, železnými pásy zpevněná brána, umístěná mezi párem mohutných dřevěných věží a padací most přez suchý příkop. Ten se pomalu spouštěl a viděli, že ochozy na palisádě jsou obsypané muži ve zbroji. Když most dosedl na zem vyjela další skupina jezdců podél karavany. Okukovali vozy i muže na nich. Jaký si šlechtic na nádherném koni se zlaceným postrojem se zařadil podél kapitána a rytíře. "Podejte hlášení kapitáne!" Přikázal. "Pane, je tu zásobovací kolona od princezny a krom zbraní vezou i spoustu novinek. Tenhle chlap tvrdí," ukázal při těch slovech na rytíře, "že je průvodce a veze svou karavanu přez Horké hory pane! Chápete co to znamená? Bude brzy konec války. S tím zásobováním, co bylo, se nedalo vyhrát, ale takhle jsme do podzima doma." Kapitán zářil nadšením. "Šlechtic na chvilku koukl na rytíře, ale neshledal na něm nic zajímavého. Pokrčil rameny a zeptal se: "je to pravda je severní cesta volná? Slyšeli jsme, že ten rytíř, co se ji uvolil vyčistit to vzdal a utekl." Rytíř se podíval šlechtici do očí a vklidu mu zalhal: "to já nevím pane. Žádného rytíře jsem nepotkal. Prostě jednoho dne přišel jakýsi člověk a tvrdil, že nakupuje zbraně pro vaši princeznu. A také zháněl někoho, kdo by mu dělal průvodce přez hory a tak jsem se přihlásil. Doma sem se již nudil a nikdo jiný to místo nechtěl." Šlechtic se zamyslel a pak pravil: "zaveďte tedy karavanu do tábora a vyložte vozy. Bylo by dobré abyste vyrazili co nejdříve nazpět pro další zásoby a zbraně. Dám vám k ruce nějaké muže z jezdectva. Doprovodí vás na území, kde nehrozí přepady od nepřítele." Rytíř poděkoval a pak se ještě zeptal. "Pane? Chtěl bych tady zůstat. Přidat se k vám. Jsem docela schopný s mečem a kopím. Doma jsem býval voják." Šlechtic se na něj podíval s novým zaujetím. Kdo by se hnal dobrovolně do takové nesmyslnosti jako je válka? Letělo mu hlavou. Před sebou měl dost obyčejného muže ve středním věku. Omšelé obyčejné oblečení vhodné pro dlouhou jízdu na koni. Meč a sekyra u sedla a kuše na zádech byly ve výborném stavu. Ten člověk se jistě vyzná, zřejmě zkušený žoldák, napadlo jej. "Dobře, každá ruka se hodí. Hlaste se u šikovatele ať vám přidělí místo na spaní a zítra vás přidělíme k nějakému oddílu. Aspoň nám budete moci předvézt, co jste vlastně přivezl za zázračné zbraně!" Pak popohnal koně a zmizel mezi stany tábora....

Palác...

23. února 2011 v 12:36 | Vítr |  Cesta draka


                                            Princeznu probudilo bušení na dveře. Otevřela oči a zjistila, že je stále tmavá noc. Opatrně se zvedla z postele a zabalila do deky. Doběhla ke dveřím a otevřela. Za dveřmi stál rotespalý sluha a celý udýchaný ze sebe začal sypat : "paní přijel vojenský posel ze severní hlídkové posádky. Blíží se sem obrovská karavana. Vyjela z Horkých hor. Král svolává mimořádnou poradu a žádá si vás tam." Pak se uklonil a odběhl do tmy. Princezna zavřela dveře a spěchala se obléci, bezmyšlenkovitě cinkla na služebnou a zapálila svíci na svém pracovním stole. Někdo zaklepal a vzápětí se otevřeli dveře. Vešla její služebná a už ve dveřích se ptala: "paní, co se to dějě? Celý palác je na nohou a na nádvoří se zhromažďuje posádka." Princezna, navlékajíce se do svých šatů pravila: " vlastně také nevím, jede sem jaká si karavana  od severu." Služebná vykulila oči a vyhrkla: " to je on!" "Kdo?" Podivila se princezna. "No přeci váš rytíř paní. Kdo jiný by mohl přijet z tohoto směru a vést karavanu? Znamená to, že se probil a vede pomoc!" Princezně se zatočila hlava a podlomila kolena. Služebná ji jentak tak chytla a pomohla ji posadit se na lůžko. Pozorovala jak princezna zbledla. "Paní, co je vám? Vy nemáte radost? Pojďte, musíme jít, pomohu vám." A pak zvedla opatrně princeznu na nohy a podpírajíce jí vyšli na chodbu.
                                        V trůním sále, osvětleném spoustou svíc, již začla mimořádná porada. Okolo dlouhého stolu sedělo s králem několik generálů a vysoce postavených šlechticů ode dvora. "..... tak není vůbec jisté kdo a proč sem jede. Může to být karavana s pomocí, ale také dobře maskovaný přepadový oddíl, chystající se napadnout palác. Napovídalo by tomu i to, že hory jsou neprůjezdné, tudíž nám musel ze západu proklouznout někdo od nosem." Zaslechla poslední věty z hlasitého rozhovoru mužů u stolu. Pak si jí všimli a utichli. Král vyskočil ze židle a šel princeznu uvést ke stolu, na místo vedle sebe. "Promiň drahá, musel sem tě nechat vzbudit, tohle je velmi důležité. Je ti dobře? Jsi celá bledá." Zarazi se král. Pak mu však starost o princeznino zdraví přehlušily myšlenky na přijíždějící karavanu. "Princezno,vyřídil ti sluha co se děje?" Přikývla. " Výborně, zrovna se pokoušíme přijít na to kdo to může být a s jakými úmysly sem jede. Jeiné vysvětlení je, že se nám do zad dostal nějaký záškodnický oddíl a chce zaútočit na palác. Dal sem příkaz k pohotovosti a stahuji do paláce další strážní jednotky z okolí. A za městem cvičí jednotka pěchoty tak, že místo na hranice přídou zítra do měta hlídat mosty a skladiště."Král se vydýchl po dlouhé větě a zeptal se:" Co si o tom myslíš ty?" Princezna se rozhlédla po rozespalých mužích a pak pohlédla králi do očí: "A co když jedou ze Severních království? Napadlo to někoho? Co když je přeci jenom cesta přez Horké hory volná?" Otázka jako by chvilku vysela mezi muži ve vzduchu. Pak pokračovala. "Bezpečnostní opatření jsou v pořádku, ale měli by jste být opatrní s prvním jednáním s těmi lidmi. Protože jsou li to kupci, tak by bylo dobré, začít s nimi jednat slušně. Už jen kvůli ceně za to co vezou. A myslím, že je napadlo co asi tak můžeme potřebovat. A je zbytečné platit za naší neomalenost." Jedn z generálů se zvedl." Zajisté máte pravdu paní, vydám potřebné rotkazy hlídkám. Pěkně je uvítáme u hlavní brány do města a navedeme na polní ležení pod hradbami. Omluvíme to bezpečnostními předpisy a do paláce uvedeme jen zástupce té karavany. A ano nechám přesměrovat katapulty na městských hradbách, aby mířily na to ležení...pro jistotu." Zvedl se od stolu, pozdravil krále a princeznu a rychle odešel. Ostatní se ještě nějaký čas radily o podrobnostech, dokud král neřekl, že je vše dořešeno a uvidí se co dál až kolona vozů přijede ke městu. Pak se všichni s úklonami rozloučili a šli do svých komnat. Král s princeznou osaměli. Král si chvilku pohrával se stříbrným pohárem na víno a pak se napil. "Co si o tom myslíš?" Zeptal se princezny. Pokrčila rameny. "Už jsem své řekla." Král se znovu napil. "Napadlo tě, že to může být on? Že sme mu mohli ukřivdit?" Král mluvil tiše a pečlivě pozoroval každé bolestné pohnutí v princeznině tváři. Pak si pro sebe přikývl. Princezna mlčela a králi pomalu docházelo, že se trápí. Víc nežli jen pro věrného rytíře. Dopil zbytek vína a opatrně postavil pohár na stůl. Pohlédl na svou ženu, jako by ji viděl poprvé. Seděla před ním, krásná jako letní slunce a přesto plná smutku. Jeho mladičká žena má tajemství. Uchechtl se na hlas a princezna se na něj tázavě podívala. "Stalo se něco drahý?" Král se nakloni až těsne k jejímu obličeji. Začla se cítit nepříjemě, ale král položil ruce na opěrky její židle a tak neměla kam uhnout. Pak chladně pronesl. "Je mi jedno co k tomu muži cítíš! Jsi má žena a budeš se podle toho chovat. Je jeden z nejnižších rytíříčků a to také zůstane. Pokud chceš, aby zůstal vůbec na živu, dáš mu polibek co mu náleží a poženeš jej odedvora! Je ti to jasné?" Udiveně zírala na svého muže. To přeci nemůže být pravda, takhle zle se nikdy na nikoho nedíval. Byla vyděšená a tak jen němě přikývla na souhlas. Král se spokojeně usmál. " Je dobře, že si tak rozumíme drahá. Uvidíš, že vše bude v pořádku. A navíc si myslím, že s tou karavanou nemá nic společného, prý je obrovská a zřejmě si cestu přez Horké hory ti lidé probili sami. Na toho zrádce zapomeň." Zvedl se o zamířil ke dveřím. Pak se zarazil a ještě jednou se vrátil k princezně. Prstem jí zvedl bradu aby se mu koukala do očí a pravil: "A ještě něco si vyjasníme drahá, když si teď tak pěkně rozumíme. Přestaň si hrát na vládce této země! Já sem tu král a tak to zůstane! Pokud hodláš nadále zůsta po mém boku, tak se nejdříve zeptáš, zda smíš vydat nějaký rozkaz či pozměnit nějaká má rozhodnutí!" Princezna opět přikývla. "Hodná." Usmál se král a odešel. Když za ním zaklapli dveře, tak se princezna rozplakala. Co se to stalo? Proč je najednou tak strašně chladný? I kdyby vytušil, že k rytíři chovala nějaké jiné city nežli jí přísluší, tak to je dávno pryč. Nebo není?? Byla strašně zmatená. Nenáviděla rytíře, za to že nedodržel přísahu a že v jeho životě jsou i jiné ženy. Ale co když se plete? Co když je to opravdu on, kdo přivádí pomoc? Co když si prostě jen špatně vyložila ty poslední obrazy v zrcadle, A nebo ne, i kdyby si je vyložila dobře, kdo jí dal právo trestat jej svou nenávistí za to co dělá sama? Jak po něm může chtít, aby žil sám v marné touze, aby ji miloval a zůstal sám. Bohové je to tak složité. Čeká dítě se svým manželem a opovrhuje mužem, kterého v hlouby srdce nejspíš miluje a který pro ni tolik vykonal a jí je to pořád málo. To vážně musí složit k jejím nohám i své štěstí a naději na klidný život? Nakonec by bylo lepší, kdyby se nikdy nevrátil. Zůstal někde daleko z dosahu krále. Ano nakonec si budu přát, aby mne opravdu zradil a nesplnil svůj slib. Pak by mohl nalézt konečně klid. Zvedla se a zamířila do svého pokoje. Tam se zastavila u svého zrcadla a po strašně dlouhé době se u něj zastavila. Pohlédla do svého srdce a našla tam malá tajná dvířka, pak jimi pustila ven to, co se snažila pečlivě ukrývat a pohlédla do zrcadla. Spatřila těžký kupecký vůz s vysokou plachtou a pod ním spící muže zabaléné v dekách. O veliké kolo se opíral ten koho hledala. Vidí že nespí. Nevadí, důležité je, že jej vidí. Znamená to, že k sobě chovají stejné city. Pozorovala jeho tvář. Vypadal tak strašně unaveně a ztraceně.Vůbec ne jako rytíř, podle oděvu by si myslela, že je nějaký stopař nebo úrůvodce, Na klíně mu ležela lehká kuše a očividně hlídal spící muže. Díval se do tmy a princezna hleděla do jeho šedých očí, jako by ji mohl vidět. Na co asi myslí? Co udělá až přijede do jejího paláce? Tolik otázek, bohové pomozte...

Princezna....

22. února 2011 v 14:07 | Vítr |  Cesta draka


                                                         Princezna otevřla oči, pozorujíce kalné světlo brzkého svítání, se snažila zachytit poslední útržky snu. Marně, někdy si prostě nemohla vzpomenout co se jí zdálo ani chvilku po probuzení. Povzdechla si a posadila se. Okamžitě se jí zvedl žaludek. Sklonila se k připravené míse u postele. Potom se natáhla pro připravený ručník a otřela si ústa. Ačkoliv se jí motala hlava mírně se usmívala. Takhle zle jí bylo po ránu již týden a věděla co to znamená. Než její manžel král odjel na válečné tažení, měla obavu, že je neplodná. Nebo, že sním není něco v pořádku. Teď však byla již týden v klidu. Její muž se před více jak měsícem vrátil a princezna s radostí po pár týdnech zjistila, že čeká dítě. Okamžitě se ta novinka roznesla po celém paláci a do druhého dne to věděla celá země. Předpokládala, že se to stalo hned první večer co se král vrátil domů. Dlouho do noci mu vyprávěla, jak vedla v jeho nepřítomnosti celou zemi a jak to bylo obtížné. Král pro změnu líčil průběh bitev a války a neustále se ptal na různé podrobnosti a líbal ji a mazlili se jako první dny po svatbě a pak se zeptal na rytíře a jak to vypadá s průjezdem na kupecké cestě. Trochu pobledla a sklopila oči, "Můj pane, on nás zradil. Sice se probil skoro až na druhou stranu hor, ale pak utekl do cizí země a na svou přísahu zapoměl." Pak se rozplakala. Král ji objal a po zbytek noci se milovali, hladově, jako lidé kteří chtějí zapomenout na okolní svět a jeho bolesti. Z tohoto spojení princezna otěhotněla.
                              Princezna zatáhla za šňůru zvonce a přivolala komorníka. Od chvíle, co řekla svému muži o tom, že budou mít dítě, tak s komorníkem přicházela i služka a pomáhala jí s oblékáním a snídaní. Pak se již za celý den, od princezny nehla ani na krok. Kromě ranní nevolnosti se sice cítila v pořádku a manželovi to řekla, ale trval na tom, že potřebuje mít stále někoho kolem sebe. Cítila se tím poněkud obrána o soukromí, ale na druhou stranu byla nesmírně šťastná, že bude mít miminko a tak nad tím mávla rukou. Manželovu přehnanou opatrnost prostě přehlížela. Po snídani šla do manželovy pracovny, pomoci mu s papírováním. Četla si rozkazy co vydal a odkládala je na dvě hromádky. Na jednu dávala ty, k nímž neměla výhrady a na druhou ty, jež bylo potřeba dle jejího názoru upravit. Většinou pak s králem smlouvala za jakých podmínek je ten, či onen příkaz proveditelný. Za poslední měsíce byla zvyklá vést celou zemi sama a nechtělo se jí předat všechen vliv opět do rukou manžela. Nakonec se vždy dohodli na oboustranně uspokojujícím kompromisu. Vzala do ruky poslední papír a všimla si, jak ji král pozorně sleduje. Začetla se a cítila jak se jí derou slzy do očí. Byl to příkaz k zatčení jejího rytíře za porušení přísahy. Končil douškou..."Při vzpírání se zatčení, nebrat ohledy!" Podívala se na svého muže. a pak položila rozkaz na hromádku s níž souhlasila bez výhrad. Pohlédl jí do zarudlých očí a zeptal se:" souhlasíš? Dopustil se vlastně zrady v době války. Nemohu to nechat být." Chvilku se na něj díval a pak se zvedla a sedla si mu na klín. Dlouze ho políbila na ústa. "Ano souhlasím, jen prosím, už o tom nechci nikdy slyšet ano? Ani nechci vědět jak ho potrestáš. Pro mne zemřel v těch horách a chci na něj zapomenout." To už jí po tvářích tekli slzy proudem. Pevně ji k sobě přitiskl a slíbávajíce jí slzy z tváří si v duchu slíbil, že za každou tu slzu zlomí vlastnoručně tomu zrádci jednu kost v těle.
                                                Vozy s rachocením sjížděly po starém dláždění a rytíř věděl, že dole pod kopcem je most, kde oficielně končí kupecká cesta. Bylo krásně slunečno a on byl šťastný. Konečně v rodné zemi, konečně uvidí za pár dní princeznu. Co asi řekne? Bude první v historii, kdo přijme nabízený tytul u dvora. Stane se princezniným válečným nákupčím. Usmál se té pošetilosti. Až válka skončí, tak stejně hodlá odejít do ustraní. Do klidu nějakého kláštera. Vlastně se nejspíš vrátí do toho v horách. Měli tam úžasnou knihovnu a tak se mu tam bude dobře žít. Princezna... pořád na ni myslel. Cítil ji ve svém srdci a bylo mu líto, že se neozívá. Strašně toužil po její náruči, po něžných polibcích a horkosti jejího dechu.Nejspíš na něj již dávno zapoměla....
                                              Byl večer a seděli v krčmě a všude vládl neuvěřitelný zmatek. Všichni z blízkého okolí se přišli podívat na to, kdo to vyjel z hor. Kdo po letech opět dokázal projet po kupecké cestě. Všichni oslavovali příjezd karavany. A ptali se po rytíři, který měl cestu vyčistit. Kupci však mlčeli, nemluvili o tom co vezou ani o tom kam zmizel rytíř. A ten, stále se vydávajíce za průvodce karavany, seděl s nimi u stolu a poslouchal novinky ze své země. Pak se kdosi z kupců zeptal na princeznu. Jeden ze sedláků se zasmál a pravil: "Jo tak naše proncezna, ta  bude mít dědice. Před časem se král vrátil z válečného tažení a hned byla v tom !" Pak pozdvihl hliněný pohár a zvolal:"sláva princezně!!" Celá krčma se přidala s ohlušujícím smíchem a křikem. Rytíř pobledl a kousl se do rtu. Pak pozdvihl pohár s vínem a vypil jej, pak druhý, třetí... Druhý den, když se karavana řadila na cestu do hlavního města, přijelo několik vojáků a velitel místní posádky. Zastavili v čele karavany ." Hledáme někoho kdo to tu vede!" Křikl důstojníkna kupce na koních. " starý kupec se rozhlédl po rytíři a svých společnících a promluvi:" Pane jsem zástupce těchto mužů. Vlastíme každý podíl ve společnosti, které patří tato karavana. Jsem zároveň jejich vůdce a mluvčí, co od nás žádáte?" Voják si jej změřil přísným pohledem. "Pane hledáme jednoho vlastizrádce, která se donedávna honosil tytulem rytíř a zradil nedodržením své přísahy svou zemi a princeznu!" Kupci se zmateně rozhlédli, "prosím?" Udiveně se otázal jeden z nich. Rytíř popojel blíže a pravil: "čím měl ten muž zradit ?" Velitel, kterému začala docházet podivnost situace zaraženě pravil: "nedokončil to co slíbil. Slíbil vyčistit karavanní cestu, aby byla opět průjezdná ze severnich království." Všichni na něj upřeně hleděli. "Pane důstojníku" řekl tiše rytíř "a od kud myslíte, že jsme se tu vzali mi? Každopádně tu s námi není nikdo, kdo by si momentálně říkal rytíř. Tak že o tom můžete poslat do zámku hlášení. Také vyřiďte, že vezeme důležité dokumenty pro další vedení války a celou kolonu zbraní, kterou s našimi průvodci hodláme poslat rovnou na frontu, bez zdržování se zajížďkou přez hlavní město." Pak zvedl paži otočil se v sedle a zvolal: "jedém!!" Pak popohnal vztekle koně proti vojákům celá masa kolony se pohnula a vojákům nezbylo nežli uhnout z cesty. Důstojník se otočil ke svým mužům:" Ty a ty pojedete na před a na další posádce pošlete další muže tohle musí vědět v paláci co nejdříve já se přidám ke koloně a pohlídám si je." Určení muži odjeli a Zbytek se přidal ke karavaně. Starý kupec pozoroval rytíře a vztek v jeho tváři. "Večer musíme odbočit na jih , a poslat někoho se zbraněmi k hranicím, promyslel ste si pane rytíři koho tam pošleme? Nechce se mi posílat své syny a partnery na bojiště." Rytíř se na něj podíval a zamyšleně pravil: "mno na dvoře o mne asi moc nestojí, zřejmě sem se s tou "prací" moc loudal, nebo král přeci jen neustál představu jak se princezna veřejně líbá s někým jako jsem já a vymyslel vlastizradu. Zajímalo by mne, zda ona o tom ví."  Pak pokrčil rameny," vlastně je to jedno. Já povedu vozy se zbraněmi na bojiště. Prosím jen o jedno, buď te tak laskaví a nemluvte o mně. Řekněte, že jsem považoval svůj úkol za hotový a při vstupu do naší země vás opustil. " Kupec mu chvíli hleděl do oči a pak pomalu přikývl." Věř mi chlapče bude to tak lepší, i pro ni i pro tebe." Rytíř popohnal koně aby zůstal sám se svými myšlenkami. Udělali z něj zrádce... s nenaplněnou láskou by žít dokázal, ale takhle mu vzali i tu poslední naději. Pojede k hranicím a přidá se k nějakému oddílu jako námezdný žoldák a bude doufat, že utopí svou bolest v krvi...

Přez hory

16. února 2011 v 11:44 | Vítr |  Cesta draka
                                    

                                             Už když včera večer usínal, myslel na to, že dnes dojede s karavanou do jejího údolí. Jel celý den jako vždy na koni, v čele karavany. Těď se pomalu stmívalo a on přemýšlel co jí asi poví. Cítil se velice hloupě, protože je celkem možné, že na něj čeká a doufá v jeho návrat. Moc mu tehdy pomohla a zamilovala se do něj a on neměl dost síly odolat. A vlastně ani nechtěl, doufal, že v její náruči zapomene na bolest a touhu po princezně. Teď, pokud ta černovlasá dívka dodržela svůj slib a čeká na něj, jí bude muset říci, že se nevrátí. Že nemá smysl doufat v něco víc nežli vzpomínky. Pochopí jeho lásku k princezně? Odpustí mu? Asi těžko. Rytíři se nelíbila představa, že té sladké dívce musí zlomit srdce, ale bude to lepší nežli jí tu nechat marně čekat. Měl pocit, že to co za celou cestu dokázal vykonat dobrého, nevyváží to co udělal špatně. Starý kupec popohnal svého koně, aby se dotáhl k rytířovu a promluvil: "Jste dnes od rána nějaký zachmuřený, jako by jste se netěšil na naší dnešní zastávku rytíři." Kupcova slova jej vytrhla z chmurných myšlenek. Napřímil se v sedle a s přísným pohledem, upřenám k ústí údolí se omluvil. "Promiňte, ale je to soukromé a nechci o tom mluvit." Pak popohnal koně, a projel poslední zatáčku mezi skalami. Před ním se rozevřelo široké horské údolí. Vypadalo liduprázdně, ale i ve večerním šeru, se dali při pozorném pohledu rozpoznat na protějších stráních, drobné proužky kouře stoupající z komínů.
                                          Stará léčitelka prošla otevřenými vraty do stáje, kde její dcera právě nasedla na svého koně. Pohlédla na vak se zásobama, pověšený na hrušce a balík dek uvázaných za sedlem. "Přijíždějí. Opravdu si to nerozmyslíš? Pořád to na tobě není téměř vidět a zítra opět odjede. Určitě si ničeho nevšimne." Řekla černovlasé dívce. "Nebo je v tom i něco jiného?" Dcera pohlédla na svou matku a povzdechla si: "Proč se pořád ptáš na věci, které víš? Nechci ho vidět. Nechci aby se zbytečně trápil s něčím, co se nedá změnit. Má svou princeznu a já bych mu jen přidělávala těžkosti. Už když to mezi námi začínalo, jsem věděla, že odejde. Že jeho srdce patří jiné ženě. Netušila jsem, že se doopravdy zamiluji a otěhotním. Netrap mne matko a nech mne ať odjedu. Dnes přespím u stád v horách, v pastevecké boudě. Zítra na večer se vrátím." Dívala se do matčiny ustarané tváře. Pak se přemohla a usmála se. "Neboj dám na sebe a to malé pozor. Nic se nám nestane." Léčitelka ji požehnala a ustoupila z cesty. Dívka popohnala koně tichým mlasknutím a pomalu odklusala do hor. Pár minut na to vjeli do dvora mezi budovy první jezdci a vozy.
                                          Muži seděli na verandě domu a pozorovali hemžení kolem vozů a koní. "Přijali nás velice dobře." Pravil kupec a nalil si další víno z velikého hliněného džbánu. "Jen je tu malý problém rytíři. Potřebujeme projednat podmínky smlouvy na provoz přepřahací stanice. A vy jste pořád duchem nepřítomen." Rytíř se podíval na svého společníka a pravil: "někoho jsem tu čekal, ale nevidím ho. Je divné, že nás neuvítal. Na sepsání smlouvy a podobné věci mne nepotřebujete. Rozumíte tomu daleko lépe nežli já. Vlastně máte mou plnou důvěru, tak že se klidně pusťte do sepisování a já se trochu projdu. Až bude vše hotové a podepsané, tak připojím svůj podpis za princezninu stranu." Zvedl se od stolu a nevšímaje si udivených pohledů rychle odešel. Prohlížel si opravené domy a ohrady. Za tu dobu co tu nebyl, dali místní lidé vše do pořádku a po dračím útoku nezůstala ani stopa. Všude kolem vonělo čerstvé dřevo a i země se již pokryla novou trávou. Procházel kolem stájí, když se ze stínu ozval hlas: "Hledáš někoho?" S leknutím se otočil. U stěny stájí stála stará léčitelka a opírala se o hůl. Hleděl do jejích modrých očí a pocítil slabé bodnutí u srdce, když si uvědomil kterým očím jsou tak podobné. "Lekl jsem se vás....vlastně ano. Hledám. Hledám vaší dceru, musím sní mluvit a je to moc důležité." Pozdvihla obočí a s nepřeslechnutelnou nadějí v hlase se zeptala: "co jí chceš říci? Dát jí novou naději? Slíbit, že se vrátíš k ní a k..." zarazila se, málem se podřekla, jak moc doufala v to, že se rytíř chce vrátit k její dceři. Ale to jak se tvářil zarmouceně a poněkud se červenal, jí přesvědčilo o tom, že to jsou jen plané naděje. Zklopil oči a tiše řekl: "ne, jen se chci rozloučit. Nechci se sem nikdy vrátit. A nechci aby na mne marně čekala." Žena jako by se zchoulila do sebe, jako by o něco zestárnula, pak promluvila přísným hlasem: "Odjela do hor za svým milým. Nikdy se sem již nevracej. A zapomeň na ní, má v horách někoho jiného. Jen by si jim kazil jejich štěstí." Každé slovo bylo jako rána pěstí. Rytíř měl pocit jako by cosi ztrácel, cosi vzácného, co se již nikdy nemůže vrátit. Nemohl to pochopit, hleděl za odcházející ženou a bylo mu zle. Vždyť sem přeci přišel zahodit lásku dívky, o které si myslel, že jej miluje. Tak proč ten divný pocit v břiše? Vždyť se to vyřešilo samo! Dokonce to teď vypadá, že nikomu neublížil, že je vše v pořádku a modrooká černovláska na něj dávno zapoměla. Tak co se to sním dějě? Po pár krocích pochopil. Zůstal definytývně sám. Princeznu milovat nesmí a čarnovláska miluje také jiného. Tiše se začal smát, má co chtěl. Princeznu mít nesmí a o tuhle dívku stál tak málo, že mu nakonec odešla s jiným. Pomalu se vydal spět na verandu. Tam seděl jen starý kupec. když si rytíř přisedl podal mu jaké si papíry. "Tohle musíte podepsat rytíři. Našel jste toho koho jste hledal?" Rytíř naškrábal svůj podpis na smlouvu a vzal do ruky pohár s vínem. "Ne, nenašel. Již odjel do hor a nevrátí se. Teď chci pít. Prosím pošlete ráno někoho ať mne vzbudí." Kupec pozbíral všechny dokumenty ze stolu a odešel. Cestou ke svému vozu přemýšlel, koho tu rytíř chtěl potkat. Co to bylo za člověka, že byl tak smutný z jeho nepřítomnosti....

Začátek konce

15. února 2011 v 11:00 | Vítr |  Cesta draka


                                                      Z trhnutím se probudil. Otevřel oči a nevěděl kde je. Věděl, že se mu něco zdálo, ale nedokázal si vzpomenout co. Slyšel křik mužů popohánějících koně a cvakot podkov po dláždění. Pak si vzpoměl, byl hostem v kupeckém domě. Jednom z největších v této zemi. A dnes byl den, kdy se měla na cestu k jihu vypravit karavana koní, vozů a lidí pod jeho vedením. K jihu starou kupeckou cestou přez Horké hory. Na vystrojení karavany padla značná část pokladu, který před pár týdny přinesl ze své cesty. Ano, trvalo několik týdnů, nežli se povedlo dát dohromady potřebný počet vozů a koní a také zkušených kočí a strážců a spousta lidí jako doprovod. Kováři, tesaři, lovci, pastevci koní. Nechtěl přeci jen dovézt jedinou karavanu zbraní, chtěl oživit a ve jménu své princezny i obsadit a udržet v provozu celou stezku. Pro tu spoustu koní, potřeboval zásobu sena na cestu a ovsa a tak bylo potřeba dalších vozů a dalších koní a tak též dalších lidí. Kupecké společnosti se povedlo, dát dohromady padesát dva vozů plných kuší a mečů, dýk a válečných seker. K tomu ještě devět vozů naložených šipkami do kuší, těžkých s ocelovým hrotem, co prorazí i nejlepší brnění. Dalších dvě stě vozů patřilo nově najatým zaměstnancům obchodní společnosti, co zůstanou jako obsluha přepřahacích stanic a jako základ pro nové vesnice, co plánovali zakládat kolem stezky. Rytíř měl totiž představu, že čím více lidí osídlí okolí stezky, tím bude nemožnější opětovné přerušení provozu. A nakonec dalších šedesát vozů s krmivem pro koně a zásobami pro obsluhu vozů, a muže najmuté jako ozbrojený doprovod. Karavana tedy čítala ve chvíli řazení třista šedesát jeden vůz. A stovku jezdců na koních, tedy najmuté stráže a kupců. Již několik dní byli vysíláni muži na stezku jako průzkumné hlídky a dnes ještě za tmy, vyrazilo deset vozů sena a zásob na před. Dojedou na první, předem domluvenou zastávku a počkají na zbytek kolony. Po příjezdu ostatních vozů, počkají až se všichni utáboří a vyrazí se svými odpočatými koňmi na cestu v noci. Tím bude zajištěno, že bude pořád den do předu nalezeno a uchystáno tábořiště. Navíc se tak vyloučí případná nepříjemná překvapení, pokud by nekdo hodlal kupříkladu napadnout karavanu. Zjistí, že útočí jen na pár vozů a zbytku karavany se tím prozradí a dá jí šanci, připravit se na obranu. Vše bylo pečlivě naplánováno a promyšleno, do nejmenších detailů. Zbývalo jen nasednout na koně a vyrazit....
                                  Bylo k polednímu, když se karavana doplazila k velké vojenské pevnosti, kterou na své cestě musel rytíř nenápadně objíždět. Dnes však věděl, že se brána pevnosti neotevře. Velitel dostal velice tučný úplatek, aby svou posádku poslal již minulý týden na pořádné pochodové cvičení do pustiny pod horami. Teď stál na ochoru nad hlavní bránou a pozoroval, nekonečný proud vozů a lidí a přemýšlel o změnách, jaké to vše pro něj přinese. Perly, co dostal od kupců již bezpečně poslal za moře, do země odkud pocházela jeho rodina a uvažoval o tom, že by se měl vzdát své funkce a též se odebrat, navštívit rodnou zemi. Jeho rozkaz si král jistě vyloží jako zradu a velitel se obával, že může očekávat návtěvu najatého vraha. Což byl velice oblíbený způsob, jak místní monarcha řešil různá "opomenutí" svých poddaných. Trvalo více jak půl hodiny, nežli projel poslední, plně naložený vůz a zadní hlídka. Velitel pořád myslel na tajné rozkazy co dostal z královského paláce ohledně muže, co povede celou karavanu. Byl přiložen i podrobný popis onoho člověka a přímý rozkaz k jeho likvidaci. Velitel pohlédl na těžkou kuši u svých nohou, stačilo při průjezdu čela karavany dát pokyn střelci a rozkaz by byl splněn. Velitel se ušklíbl, "stojí mi to za to, znepříjemnit tomu starému vyžírkovi život!" Otočil se ke svému pobočníkovi, ktrý stál uctivě tři kroky za svým velitelem a rozkázal mu, ať nechá zapřáhnout kočár a řeknou jeho ženě, že je čas vyrazit na cestu do přístavu. Ano pojede domů. Rychle opustí tuhle zemi i s jejím chamtivým králem. Sakra, poslal by posádku pryč, i kdyby ho jen požádali, aby mu trochu zatopil! Nemuseli by ho ani uplácet, stejně již dlouho plánoval, že odejde. Ale na druhou stranu peníze nesmrdí. Naposledy pohlédl na oblak prachu, co karavana v dálce zvedala. "Hodně štěstí." Broukl si pro sebe a odešel do pevnosti popohnat přípravy k odjezdu.
                           Rytíř se uvolnil. Poslední co mohlo zkazit jeho plány, byla ta pevnost na cestě. A ta byla již daleko za nimi. Projížděli posledním pásmem lesů a rytíř pozoroval první osamělé skalky a to jak se krajina ze stran nenápadně uzavírá v první podhorské údolí. Pohlédl na starého kupce a usmál se. "Je to za námi," pronesl " teď nás čeká asi dvacet dní cesty přez hory  a jsou z vás bohatí muži." Zarazil se. "Vlastně, daleko bohatší, nežli předtím." Kupec mu oplatil úsměv a pravil: "Jsem rád, že máš tolik nadšení rytíři, jen počkej bude ho potřeba. Nemysli si, že jen draci jsou překážka na cestě." Rytíř se zasmál na hlas. "Co se může kromě nějakého toho rozbitého kola přihodit? Stezku jsem celou prošel a je průjezdná po celé délce. A po pár dnech si budeme připadat jako na výletě. A navíc, je nás tolik, že si na nás nikdo nedovolí. Ačkoliv pochybuji, že tu v horách vůbec někdo takový je. Každý nás bude vítat jako zachránce. Lidé bez obchodu pomalu divočeli a vymírali." Starý kupec se usmíval jeho nadšení. "Kéž by si měl pravdu chlapče." Pak se opět odmlčeli a každý se věnoval svým myšlenkám. Rytíř si probíral postup cesty a pak si najednou po dlouhé době vzpoměl na zelené údolí a milou černovlasou dívku, co tam zanechal. Vzpomínal, jak spolu mluvili a na jejich dlouhé procházky z doby, kdy se tam uzdravoval ze souboje s dračicí. Co asi dělá? Myslí na něj, nebo zapoměla jako on. Pomalu se ho zmocňovala melancholie. Zahleděl se do modré oblohy a vzpomínal na princeznu. Co pak asi dělá? Již se neozvala a on uvěřil tomu, že ji ztratil. Stále však lpěl na tom, že je jejím rytířem a cítil se vázán svou přísahou. Jen nevěděl co se svými city. Doufal, že pod náporem jeho práce se postupně ztratí a on až splní svůj úkol odjede na zpět do hor za tou modrookou černovláskou a bude si spokojeně žít. Ale nic z toho, co kdy k princezně cítil se nezměnilo. Jen to jaksi uzrálo a získalo definytivní podobu. Věděl, že stím nic nenadělá a přmýšlel o tom, že by bylo jen zbytečné trápení pro něj i tu černovlásku, kdyby se k ní  vracel. Nikdy by jí nedokázal dát tolik lásky jako princezně a připadal by si jako podvodník. Jen mu teď vyvstal poněkud problém. Jak se na to bude tvářit, až jí po zítří po vězdu do údolí uvidí. Doufal, že zapoměla také. Že se odhodlal některý z mladíků z okolních samot a získal její srdce.
                                  S přibývajícím létem se princezna zotavila na tolik, že mohla opět převzít část svých povinností. Válka v horách na východní hranici získala definytývně zákopový charakter a po obou stranách bitevních línyjí se velitelé bavily a předháněli, zvyšováním obranných valů a dřevěných palisád. Mrtvých také značně ubylo, nikomu se nechtělo do nesmyslných útoků a tak se vlastně čekalo na posily , které by mohli zvrátit průběh války. Jižní přístavy definitývně prorazily blokádu na moři a pravidelně se zásobobali vším potřebným a ani tady nepřítel nedokázal již napáchat větší škody. Za této situace předal princeznin muž velení armád svým generálům a vědouc o nemoci své ženy, spěchal domů, aby jí pomohl s vládou a organizací dalších vojenských jednotek. Také hodlal ze šlechty vyrazit další peníze, pro vedení této nákladné války. Byl si vědom, že rozkazy co občas posílal své ženě, byly poněkud přehnané, ale kdyby byl málo tvrdý, nedstala by z lidí ani tu trochu peněz, co se jí dařilo posílat na žold pro vojáky. Musel jí pomoci. A také dohlédnout na její léčení....
                  

Sen

13. února 2011 v 10:51 | Vítr |  Diary


                                 Dnes bylo opět "to" ráno. Říkám tak ránům, kdy se probudím a vím, že se mi něco zdálo a vím i co se mi zdálo. Zuřivě tisknu k sobě oční víčka, ve snaze zachytit poslední okamžiky toho snu a snažím se jej vrátit zpět. Je to však marné a já, pod dojmem toho o čem se mi zdálo vstanu a jdu ke kompu. Hlavu ještě plnou snových obrazů a v uších mi doznívá ten hlas. Buším do klávesnice a snažím se potlačit horké mokro, co se mi dere do očí. Chci se zoufale vrátit do toho snu, ale nevím, jak. Přezto, je to mé nejvroucnější přání...opět být v tom snu a kráčet nočními ulicemi  s hvězdami nad hlavou a cítit, že to je to pravé a že tam na té žulové dlažbě prastarého, tajemného města je pořád otisknuto mé srdce....

Vyjednávání

10. února 2011 v 20:22 | Vítr |  Cesta draka


                                                   Komorník dovedl rytíře do veliké podlouhlé haly, s vysokými okny, zdobenými, barevnými vitrážemi. Po stěnách visely nádherné mapy z celého světa a spousta starých zbraní a kůží z neznámých zvířat. Středem haly se táhl dlouhý stůl z leštěného dřeva a dvě řady vysokých pohodlných křesel. V čele stolu, byl doslova královský trůn. Veliké křeslo s baldachýnem, celé zdobené zlatem. Na něm seděl  kupec, který ho vítal dole u brány. Spolu sním tu bylo ještě asi deset mužů, sedících po levé straně a tři po pravé. Ti tři byly očividně jeho synové. Podoba se nedala zapřít ani u jediného. Komorník rytíře uvadl do haly a vytratil se. "Přisedněte si pane," vyzval rytíře kupec. "Toto, jsou mí obchodní partneři, kteří si ono postavení zasloužili v mých službách a toto jsou mí obchodní partneři, kteří se tak již narodili. Prosím, prosím přijměte místo po jejich boku, jako můj čestný host." Pronesl kupec s úsměvem a rytíř si všiml, jak se většina mužů usmála. To je dobré znamení, všichni jsou provázáni penězi a navíc jsou i přátelé. Rytíř se posadil na vykázané místo a počkal až mu muž, sedící proti němu nalije víno do cínového poháru. Pomalu jej pozdvihl a kývnutím hlavy na obě strany všem připil. Překvapeně pozdvihl obočí. Víno bylo prvotřídní kvality, jistě velice staré a drahé. "Pane, velice děkuji za vaše neobvykle příjemné přijetí, i za tak víborné víno. Opravdu by mne zajímalo, čím jsem na vás dokázal zapůsobit. Ten kamínek až zase takový zázrak nebyl a v tomto pytli může být v podstatě cokoliv." Pronesl rytíř směrem ke kupci. Ten jej pozorně sledoval po celou dobu co mluvil. Pak se též malounko napil ze svého poháru a přivřel jedno oko, jako by přemýšlel, jak odpovědět. "Víte, nemáte pravdu, ten safír má obrovskou cenu. Je to jeden z nejlepších kamenů co jsem kdy viděl a brusič co ho měl ve své péči byl bohy požehnaný umělec. Kdyby jste se ho rozhodl prodat tak zákazníka, co vám bude schopen vyplatit správnou cenu najdete jedině snad u dvora." Odmlčel se a pozoroval, jakou budou mít jeho slova odezvu u rytíře. Ten však mlčel a díval se pozorně starému muži do očí. Kupec pokýval hlavou, jako by si dával za pravdu a pak pokračoval. "Myslel sem si to. Vás to moc nepřekvapuje, ačkoli jste to nečekal. Předpokládejme, že jste k tomu kameni přišel poctivě. Což je podmínka obchodování s naší společností. A předpokládejme, že jste měl pravdu i v tom, že je ten vak plný takových pokladů. Mohl by ste nám tady vysvětlit svůj obchodní záměr a jak by měl být pro naši společnost zajímavý?" Rytíř se znovu napil a pomalu položil pohár na stůl. "Pocházím ze země za Horkými horami. A jsem pověřen samotným jejím králem nákupem zbraní pro jeho armádu. Hledám obchodníky schopné zorganizováním velké karavany přez Horké hory." Kolem stolu to zašumělo údivem a ozvalo se několik pohrdavých uchechtnutí. Starý kupec mírně pozdvihl paži a všichni utichli. " Opravdu? Rozumíme dobře, že chcete znovu učinit pokus o přchod hor starou karavanní cestou?" Položil tiše otázku. Všichni muži pozorně sledovali rytířovu tvář. " Ano pane, to jsem měl na mysli. Pokud si myslíte, že to není ve vašich silách, zorganizovat takový podnik, omluvím se vám za váš čas a požádám vás o radu na koho se mám ve své věci obrátit." Rytířův hlas zněl klidně a věcně, jako by si obědnával zásobování houskami u pekaře. "Otče,"ozval se jeden z kupcových synů. "Já vím kdo je ten muž, říkala mi o něm moje žena. Vlastně všechny ženské si oněm vypráví." Starý kupec se zasmál. "Synu já též tuším koho máme před sebou. Vlastně jsem to poznal již u brány podle jeho zbraní, jen ten kůň a klenoty mne mátly." Rytíř se zaraženě zeptal. "Kdo že o mě hovoří? Kdo myslíte že jsem. Řekl jsem že jsem vyslanec..."   "Princezny!" Skočil mu do řeči starý kupec. "Jste ten rytíř, co z lásky ke své vdané paní, složil nesplnitelný slib a vydal se na sebevražednou cestu, aby si zachoval čest a vyhnul se hněvu krále, že mu pálí za ženou!" Zvolal se smíchem kupec. Rytíř chladně pozoroval, jak se směje . Pak se však starý kupec zarazil a zvážněl. I ostatní postupně ustávali v smíchu, když jim začlo docházet, co znamená rytířova přítomnost na druhé straně hor. Pomalu ji počaly poklesávat brady. "Bohové vy jste to dokázal." Zašeptal jeden z kupcových společníků. Ozval se řinčivý zvuk zvonce, jak starý kupec tahal za jeho šňůru. Otevřeli se dveře a vnich se oběvil komorník. Nežli však stačil položit svou obvyklou otázku, již na něj kupec chrlil příkazy. "Jděte a zastavte loďě na jih. Něco si vymyslete. A pokud ještě nakládají, tak ať přestanou. Pošlete pro velitele pevnosti, že jej zvu dnes na večeři. I s chotí. A zruště veškerá jednání na tento týden, ne na měsíc. Tak, co jsem to... jo a pošlete někoho do kovářského cechu, že chci celou jejich produkci zbraní, co mají ve skladech." Za sluhou zaklapli dveře a rozhostilo se ticho. Rytíř nestačil koukat, jak se ten staroch dokázal rychle zorientovat ve vzniklé situaci. "Tak nás již nenapínejte a začněte vyprávět!" Zvolal kupec."A otevřete ten váš tajemný vak." Rytíř zvedl zmíněný pytel ze země a položil jej na stůl. Pak vytáhl dýku a přeřízl tkanici. Na stůl se vyvalila záplava barevných, blištivých kamenů, stříbrných a zlatých mincí a černé perly. Muži se zdvíhali ze židlí a chytaly zakutálené perly a mince a překřikovali se obdivně když si vzájemě ukazovali jaké poklady oběvily v hromadě na stole. Když se dost vynadívali a posadili se zpět do židlí, dal se rytíř do vyprávění, jak k pokladu vlastně přišel. Vyprávěl o nálezu lidských ostatků na dně rokle. I o hlídce na cestě, zastavující a vraždící lidi pokoušející se projít do hor. Vyprávěl o tom jak dopadli všichni členové hlídky a k jakému dospěl přesvědčení, ohledně krále této země. Pak ze dna vaku vylovil svitky s vojenskou poštou a nechal je kolovat. Pak už  jen tiše seděl a čekal, až si všichni dočtou ony doklady. Nakonec se kolem stolu rozhostilo ticho. "Co hodláte dělat? Proč jste nás vlastně doopravdy vyhledal?" Zeptal se starý kupec. "Chci jí pomoci." Řekl rytíř. " A hledal jsem nejmocnější obchodníky, protože budou mít dost konexí, aby mi pomohli dostat potřebné zboží přez hory. Ale hlavně pomůžete mi provozovat cestu. To je nejdůležitější na celém, podniku. Když se nám podaří znovu osídlit opuštěné stanice a doplnit tam potřebný materiál a koně, tak nám půjdou nemalé zisky už jen z průjezdu horami. Samozřejmě, že zásilky pro princeznu by jezdily za provozní ceny. A nikdo nebude moci bez našeho souhlasu, zavádět nesmyslná cla a daně a obchod poběží jako před lety." Vychrlil to vše pomalu jedním dechem. Ani si neuvědomil, že vstal a tak si zaraženě sedl. Starý kupec se rozhlížel po svých společnících i synech. Na každém chvíli spočinul pohledem a pak se podíval na dalšího. Většina mírně kývla a nekteří jen pokrčili rameny. "No, tak to by sme měli." Řekl kupec. "Nemohl jsem přeslechnout, jak říkáte budeme provozovat, nám diktovat  a podobně. Měl jste na mysli vás a náš obchodní spolek, předpokládám?" Rytíř se opřel o stůl. "Ne měl sem na mysli náš spolek. Společný podnik, existující jako provozovatel Obchodní stezky přez Horké hory. Nově vzniklá společnost zaštítěná smlouvou, mezi vaší společností a mojí princeznou. Podepsaná mnou jako jejím zástupcem." Kupec tiše mlaskl a opět přivřel jedno oko. Druhým pozoroval rytíře. "Ví vůbec ta vaše princeznička, co pro ni děláte? Vždyť váš slib zkončil na úpatí těch hor. Mohl jste se otočit a i s pokladem mazat domů a spokojeně si žít. Na místo toho jednáte jejím jménem, aby jste ji dál chránil a poskytujete jí pomoc s její válkou." Rytíř si malounko povzdechl. "Nemá smysl o tom mluvit. Jste ochotni ten obchod uzavřít? Pokud ano, měli by ste si uvědomit, že vlastně jdete proti vůli vašeho krále. Byl to nejspíš on, kdo pomáhal uskutečnit plán na zlikvidování obchodní stezky přez hory. Pochybuji sice, že by se odvážil vystupovat veřejně proti vlastním lidem, ale je více způsobů jak by mohl škodit." Kupec se usmál"myslím, že toto ryziko podstoupíme. V této zemi vládnou obchodní spolky a mají větší moc nežli král. Je skoro jisté, že v té záležitosti s obchodní stezkou měl prsty. Její uzavření musel někdo obědnat a zaplatit a jelikož je to vlastně pro obchod jako takový nevýhodné, musel to být někdo kdo není obchodník. Ačkoliv by se mohlo zdát, že vyděláváme na zvýšení ceny vyváženého zboží, tak si musíte uvědomit, že poplatky a cla co nám doplácí vaše princezna, jdou do kapes jiných. My je odevzdáme těm, co je požadují za průjezd. A též musíme platit nájem lodí a přístavní daně a sklady a spoustu úplatků na zrychlení úředních postupů. A pokud započítáme ztráty způsobené piráty, bouřemi a přepady na souši. Tak jsme na tom s výnosy hůř nežli za časů obchodní stezky." Rytíř pochopil, že vyhrál. Ten starý obchodník pochopil jak skvěllý podnik se mu tu nabízí. Poprvé v historii by obchodní stezka byla v rukou jedné obchodní společnosti. Bude to sice z kraje dost nákladné , ale návratnost investic bude možná během jediné sezóny. "Myslím, že můžete napsat své paní, že souhlasíme a jsme ochotni přistoupit na její nabýdku, na vznik nové obchodní společnosti." Prohlásil s úsměvem starý kupec. Rytíř postřehl mírnou ironii ve starcově hlase, když mluvil o psaní princezně, ale rozhodl se to přehlédnout. "Nezbývá, nežli dohodnout rozdělení si vlastnických podílů a taktéž pravomocí. Má princeznina strana nějaké návrhy?" Pokračoval kupec poněkud obřadněji. Rytíř si lehce odkašlal a pak promluvil. "Ano. Původně jsem se domníval, tedy princezna se domnívá, že by společnost měla většinově patřit jí, ale pak se rozhodla žádat jen nepatrnou většinu. Tedy padesát jedna ku čtyřiceti devíti." Rytíř viděl jak kupci nadskočili a začli nesouhlasně vrtět hlavami. "S tím," pokračoval klidně, " že vedení celé společnosti, plně přenechá ve vašich rukou a bude vystupovat pouze jako tichý společník. Právo veta použije pouze v případě, že by nějaký obchod poškozoval její zájmy. Myslím tím lid a zemi. Dál požaduje, aby bylo vystaveno potvrzení o částce kterou hodlá investovat do celého podniku, pravidelná hlášení o průběhu obchodů a cest a abych se vrátil s první karavanou. Kterou požaduje neprodleně." Kolem stolu se opět rozhostilo ticho. Starý obchodník povstal a promluvil." Pánové myslím, že vzhledem k podmínkám a vstupnímu kapitálu, je ta nabídka více nežli královská. Dalo by se sice jednat o podílech a právech v rozhodování společnosti, ale vzhledem k předneseným podmínkám, bych navrhoval toto. Vypravíme karavanu. Připravíme smlouvy k podpisu a doručíme je s první karavanou k princezně. Pokud potvrdí vaše slova, a já věřím, že ano, pak nic nebrání podpisu smlouvy. Předpokládám, že nestojíte opublicitu a o to, aby se o princezně jako našem společníkovy vědělo?" Otázal se kupec na konci svého proslovu a pohlédl tázavě na rytíře.Ten na souhlas pouze přikývl. "Pak tedy," pokračoval kupec, "navrhuji : nechte na mě a mých společnících, ať postavíme karavanu z vozů se zbraněmi pro princernu a dalšího zboží. A vozů budoucích zaměstnanců nové společnosti, kteří osídlí přepřahací stanice na stezce. Vás oficielně najmeme jako hlavního průvodce, aby bylo utajeno kdo vlastně jste. Tedy, minimálně do odjezdu. Chápejte, aby se vám nikdo nepokusil pomstít. Všichni souhlasí?" Muži přikývli a povstali s poháry v rukou. Kupec znovu promluvi. "Připijme si na štěstí tohoto podniku a na toho, jenž vše vymyslel. Zítra nás čeká moc práce a tak to dnes společně oslavme. Pane rytíři, považujte se i nadále do našeho odjezdu, za mého hosta." Rytíř se mírně uklonil a poděkoval. Pak se všichni znovu posadili a začli podrobně probírat plán cesty a nutné vybavení. Rytíř hleděl do svého poháru a cítil, že slib daný princezně, se pro něj naplnil až teď.....

Přání....

9. února 2011 v 1:32 | Vítr |  Diary


                                                     Před pár dny, jsem měl narozeniny. Takové ty kulaté, významné tím, že mi nejspíš při troše štěstí půlí čas, co mi byl na tomto světě vymezen. Musím říci, že si od té doby připadám strašně starý a unavený. Cítím každý rok svého života, jako nesmírnou tíhu. Víte, o každý kousek štěstí jsem se musel tvrdě porvat, těžce za něj platit a neustále si jej chránit a ten nekonečný boj mne již strašně unavuje. Připadám si tak zoufale prázdný, prázdný a zbytečný. Mám najednou pocit, že vše bylo zbytečné,  a nicotnost mých snah, se mi směje do očí. Chtěl bych na chvíli složit zbraně a oddat se iluzi, že mé sny a touhy byly naplněny a že jsem dokázal podržet křehké štěstí, ve své unavené dlani. Ještě na chvíli získat pocit věčného mládí a radovat se z čirého štěstí. Ještě jednou zažít žhavou, divokou radost z toho, že žiji. Pak bych položil hlavu na polštář a zavřel své, unavené oči. Chtěl bych usnout obklopen něhou a láskou. Cítit při usínání důvěrnou vůni, jež se mi na vždy vryla do mého, láskou a bojem unaveného srdce. Jenže to nejde, neumím se vzdávat. Musím být poražen a totálně převálcován. Prostě neumím skládat zbraně. Nevím co mne nutí se znovu a znovu zvedat z prachu cesty a bojovat dál za věci o kterých v nejmenším netuším, zda mají smysl i pro někoho jinéného, nežli pro mne. Prostě se neumím vzdávat.....nechci to umět... musím věřit... musím... jinak nedokáži existovat...

Město II

7. února 2011 v 23:08 | Vítr |  Cesta draka


                                              Seděl ve veliké měděné vaně plné horké vody a okolo pobýhaly tři služebné se džbery, mýdlem a kartáči a snažily se z rytíře sedřít špínu z cesty. Chvílemi měl pocit, že se ho nenápadně snaží stáhnou z kůže. Sem tam, když některá z nich zatlačila na svůj kartáč poněkud více, tak sykl. "Ale ale, copak je to tu za měkotu?" Pronesla nejmladší služebná a zasmála se. "Přece jste válečník, tedy podle těch jizev na vašem těle. A tak musíte vydržet trochu té ženské péče." Štěbetala dál vesele a ostatní se přidaly. "Já nejsem zvyklý, prosím." Řekl rytíř, snažíce se opětovat úsměvy. "Ale na ramenou mám poněkud tenčí kůži. Jsem již starší muž a nesnesu tolik ...ehm...něžné péče!" Služky opět vyprskly smíchy. "Jen se smějte ještěrky, hlavně si ale pospěšte, pán je již netrpělivý a čeká na svého hosta." Ozval se odedveří hlas komorníka, který nepozorovaně vstoupil. "A berte ohledy, prosím, na to, že ty světlé skvrny na jeho ramenou, vypadají jako čerstvě zhojené popáleniny." Služebné rytíře polily vodou a když se spláchla pěna a špína z jeho ramen, oběvily se rozsáhlé fleky světle růžové kůže. "To musel být pořádný oheň." Pronesla jedna z nich tiše. "Drak." Řekl rytíř klidně. "Ale nebojte se, je po něm." Usmál se jejich překvapeným pohledům a stoupl si. Najednou nevěděli kam s očima a jedna jak druhá se začli červenat. Klidne vylezl z vany a vzal si jeden z pruhů plátna, co tu byly připravené na utírání. Zahalil se do něj a druhým si začal vytírat vodu z vlasů.  "Pane," pravil komorník. "Přijměte prosím tento oděv, než si pořídíte nějaký vhodnější. Jsou to šaty pánova syna, je tak vaší postavy a oblečení vám jistě padne." Rytíř pohlédl na hromádku sametu a jemného plátna a poděkoval. "Promiňte," ozval se ještě komorník. "A co si budete přát s vašimi původními šaty?" Rytíř se usmál. "Prosím, ty spalte. Jsou již k ničemu. Jen mou výstroj a zbraně si nechám. Vše si musím pořídit nové." Pak se na chvilku zarazil a dodal: "Vzhledem k mému postavení, muže odedvora." Ano pomyslel si, budu asi prvním rytířem v historii, který přeci jen o nějaký ten tytul požádá. Královský nákupčí. Na tváři se mu oběvil poněkud zahořklý úsměv. Pak se převlékl do bílé košile z tenkého jemného hedvábí, spodků z tmavě modrého plátna, s bočními švy pošitými stříbrnými knoflíky a tmavomodrého sametového kabátce se stříbrnou výšivkou draka požírajícího svůj ocas na prsou. Knoflíky byly též ze stříbra a byl na nich vyryt stejný symbol. Vlasy si svázal vzádu nad límcem kouskem černé stuhy. Přez rameno navlékl svůj starý sepnutý opasek, jako bandalír a zavěsil si na něj dýku. Pak ještě sebral z hromádky svých věcí vak s pokladem a malou kuši. "Můžeme jít, veďte mne prosím." Řekl komořímu, který spolu se služebnými nechápavě hleděl na tu proměnu.
                                           
                                                 Princezna seděla v trůním sále a poslouchala hlášení z bojišť a v ruce svírala osobní dopisy a rozkazy, co přivezl kurýr od jejího královského manžela. Další hlášení postupně podávali jednotliví poslové a zprávy to byly velice zlé. Jižní přístavy, městský stát jejího manžela byl v podstatě v obklíčení. Na pevnině vyrostla řada pevnůstek spojených příkopy a denně odtud dopadalo na město, přístav i pevnost spousta kamenných střel z balist a katapultů. A od moře bylo město blokováno pirátskou flotilou, z části podporovanou některými menšími, ostrovními královstvíčky. Naštěstí nebyla blokáda dost účinná a tak se pravidelně noc co noc, vydávaly válečné koráby jejího muže na noční lov. A potápěly postupně jednu nepřátelskou loď za druhou. A sem tam se dokonce některé z lodí podařilo projet skrz a dopravit tak na pevninu zprávy z bojů a přivézt na zpět nějaké zásoby a zbraně. Bohužel, se nedostávalo šípů do luků a kuší a tak se drzé, pirátské lodi za světla odvažovali postupně čím dál blíže k opevněnému přístavu. Když došla munice do katapultů a praků, začali obránci města postupně rozebírat okolostojící domy a hradby. Dokonce začali kolovat na toto téma vtipy. Říkalo se, že když se obránci města udrží dostatečně dlouho, budou si muset s útočníky vyměnit strany, protože město, co mají bránit, bude celé za hradami. Zprávy z východní hranice byly daleko horší. Při obraně horských průsmyků padla spousta mužů a zbytek se držel z posledních sil. Na některých místech, byla obrana prolomena zcela. Postupem nepřátelských armád tak zůstalo několik tisíc mužů v obklíčení. Zatím se jim dařilo sice odrážet úspěšně útoky dotírajících nepřátel. Důvodem jejich úspěšné obrany byla schopnost využít příhodný terén a zakopat se na okrajích průsmyků. Se skalními stěnami za zády a příkrými srázy před sebou byly tyto přírodní pevnosti nedobitné, ale nebýt šílené odvahy horalů a neuvěřitelné ochoty riskovat každou noc svůj život, tak už by dávno pomřeli všichni hlady. Horalé je noc co noc zásobovali jídlem a léky. Hledali roztroušené a zbloudivší vojáky a organizovali z nich malé přepadové oddíly. Jimi pak vedli partizánskou válku s nepřáteli. Každou noc některý z táborů začal hořet, když ze tmy vylétávali zápalné šípy. Ráno nacházeli útočníci kolem svých táborů mrtvé hlídky. Mizely menší průzkumné oddíly a nikdy se po nich nenašla stopa. Dokonce se podařilo přepadnout jeden ze zásobovacích oddílů nepřítele a pobít celý vojenský doprovod. Bohužel se nedaleko pohybovala nepřátelská jízda a tak museli princeznini vojáci veškeré vozy se zásobami zapálit a ujet do bezpečí. Část armád na východě tedy zůstávala zakopána v horách a zbytek se pokoušel zastavit dva proudy nepřátel, pronikajících stále hlouběji do jejího království. Začínal se projevovat nedostatek šípů a zbraní a z posledních zpráv ze západních přístavních měst vyplývalo, že se situace moc nezlepší. Dovozní poplatky a cla dosáhla nevýdané výše a princeznina pokladnice se začala povážlivě vyprazdňovat. Princezna začínala být zoufalá, copak nikomu nedochází, že ji tím znemožňují vést úspěšnou obranu? To jsou tak slepí, že jim nedochází, jak dopadnou až nepřátelské armády dobijí její zemi? Myslí si snad, že budou mít dost? Je to jen smečka hyen, co větří peníze a neustále jí dělají nějaké potíže. Pokoušela se vyjednat i nějaké půjčky od západních městských států, ale každý se jí slušně omluvil, že doba je zlá a nemají kde brát a nakonec jí ještě s politováním museli oznámit, že jsou nuceni opět zvednout poplatky a cla za průjezd jejího zboží, přez jejich území. A do toho všeho jí manžel píše, že potřebuje hotovost na žold pro vojáky a více zbraní a léků a koní... proboha kde na to vše má brát? Před sebou na stole měla připravené rozkazy a vyhlášky pro obyvatelstvo své země. Mimo jiné i příkaz k mimořádné válečné dani. Je dost striktní, psal ho její manžel někde na bojišti. Byl opravdu velice strohý. Manžel psal do slova: "Každý dá všechno co má. A pokud se to někomu nebude líbit, tak pověsit za vlastizradu!" Proboha, pokud tohle rozhlásí, tak má na krku ještě vzpouru. Dál si král přeje naverbovat další a další oddíly na frontu, ale již jí neporadil jak je má asi vyzbrojit a vycvičit. Klidně tam ty muže pošle, ale jen s klacky a kameny toho moc nezmůžou. To si jaksi její manžel neuvědomuje.  Vždyť jen tady ve městě, čekají na dvě tisícovky mužů, kteří denně trénují za hradbami. Ale nemůže je poslat do boje beze zbraní! Zatím čeká až přijedou zbraně padlých z bojiště. Musí se dovézt v noci a uložit do zbrojnice. Aby nikomu nedošlo, jak obrovské ztráty utrpěla její armáda v bojích na východě. Když přijela posledně taková zásilka, šla se podívat osobně. Ale dlouho to navydržela. Pohled na čepele mečů pokryté zaschlou, lidskou krví ji ničil. Po jednom incidentu, kdy se pokusila dezertovat celá jedna setnina, vidíce stopy bojů na pancířích a přilbách, dokonce nakázala zřídit několik dní na cestě, směrem k bojištím provizorní opravnu a kovárnu. Tam se pokoušeli tyto stopy zahladit, nebo alespoň vymít krev a kusy tkání z výzbroje. Nakonec si prohlédla poslední zprávu ze severní cesty přez Horké hory. Jednotka stopařů se někde ztratila, nebo byli všichni zabiti cestou. Což znamení, že nemůže nechat vozit materiál a zbraně kratší cestou a levněji. Pokoušela se spojit dnes s rytířem přez zrcadlo, ale když ho uviděla rozplakala se. Nebyl již v horách. Zahodil svůj slib a svou čest a utekl kamsi do civilizace. Zastihla jej jak stojí nahý v nějakém paláci, v přepichové vaně a ve společnosti několika mladých, krásných dívek. Okamžitě od kouzelného zrcadla utekla ke starému kouzelníkovi, kde se rozplakala nad tou zradou. Nikomu však nic neřekla. Ani jemu ne. Polovina města žila nadějí na otevření severní cesty a byla by to těžká rána jejich morálce, kdyby něco prozradila. Cítila nesmírnou bolest a přísahala si, že se již nikdy do zrcadla nepodívá. Nakonec jej nechala přenést do čarodějovy věže. Večer, co večer se pak dívala na prázdné misto vedle dveří a snažila se zapomenout na bezpečí a lásku, co cítila v rytířově náruči. Pořád si opakovala, jak musí být silná, aby byla něco platná své, válkou zmítané, zemi. A také oporou manželovi a ne ho zrazovat ve svém srdci, láskou k jinému muži. Váha té rytířovy zrady jí neustále, více a více ničila a spalovala její duši. Chodila jako v horečce a do svého lože uléhala plakajíce dokud neusnula. Po celém městě již začínaly kolovat historky o tom, že princezna je nemocná. Nakonec jednoho rána, zesláblá steskem a bolestí, nedokázala vstát. Než dorazil komorníkem přivolaný lékař, vyskočila jí horečka a přestala vnímat své okolí...

Město

6. února 2011 v 22:54 | Vítr |  Cesta draka


                                                  Jel dva dny a již v polovině prvního pochopil, že splnil svůj slib. Skály kolem cesty postupně mizely a nahrazovaly je stromy a křoviska. Horské hřebeny se zaoblily a pokryly se lesnitým kobercem. Údolí kolem cesty, se pomalu rozšiřovalo a rytíři v průběhu druhého dne došlo, že se již nezúží. Splnil svůj slib a projel horami. Vyčistil a zprůjezdnil Horké hory. Zastavil koně a ohlédl se. Za ním se jako ohromná kulisa monumenálních rozměrů tyčila hradba hor. Nemohl uvěřit, že projel a přežil. "Bohové, děkuji." Zašeptal. Vzpoměl si na důvod proč to vše dělal. Vzpoměl si na princeznu a najednou opět cítil tu chladnou prázdnotu ve svém nitru, na na šílený hlad po jejích dotycích, na vášeň s jakou dokázala tu mrazivou prázdnotu zahnat. Měl pocit, že vše bylo zbytečné. Vlastně celou dobu doufal, že najde cestu k jejímu srdci a nakonec i způsob jak spolu být šťastni. A také tak trochu doufal, že tu cestu nepřežije a padne v jejích službách. Moc toužil ukázat jak ji miluje a dokáže pro ni obětovat a vykonat cokoliv. A najednou je konec cesty a on má pocit, že toho neučinil pro svou princeznu dost. Před dvěma dny dostal bláznivý nápad. Vlastně to tehdy ještě nebyl nápad, spíš jen takové tušení nápadu. Když našel vojenskou pokladnu plnou nakradených klenotů. Těď ten nápad začal dostávat konkrétní podobu a vléval mu novou sílu do těla a spolu s nadějí jej povzbuzoval k další cestě. Tentokráte zpět k princezně. Přemýšlel jak jí nejlépe pomoci a došlo mu, že nejde jen o vyčištění obchodního spojení, ale také o jeho oživení a to se neobejde bez spousty lid,í ochotných jít s ním a osídlit stanice na cestě. A bylo by dobré, také hned zorganizovat karavanu, aby všem dokázal, že je to bezpečné. To znamená spoustu práce. Nejdříve musí najít větší město a kontaktovat pár obchodníků. Zarazil se. A uvěří mu vůbec? Budou ochotni půjčit mu na cestu vozy a lidi? Dotkl se pytle s pokladem. Ale co, v nejhorším to vše koupí. Má dost. Jen najít nějakého šikovného klenotníka, aby mu řekl pravou hodnotu perel a kamenů. Na obzoru se ukázal nízký pahorek a rytíř na něm zpozoroval věž. Zastavil koně a pozorně se zahleděl. Ano kamenná věž, nejspíš nějaká strážní hláska. Zřejmě další vojenský tábor. A tenhle by mohl být daleko větší. Rozhlédl se po okolí a odbočil z cesty. Navedl koně pod stromy, na hustou trávu, kde nebudou slyšet údery kopyt. Pojede nějaký čas mimo cestu, aby nebyl viděn a kolem tábora s vojáky se potichu protáhne. A pak ať mu někdo dokáže, že přijel z hor...
                                 
                    Rytíři trvalo další týden, nežli obešel vojenskou posádku a potichu oběl další dvě vesnice. Pak se začal cítit v bezpečí a vrátil se na cestu. Po večerech myslíval na princeznu a na to co asi dělá, ale přez den si to zakázal. Musel se soustředit na plánování té své karavany a nacházel stále více a více obtíží. Už jen vymyslet historku, jak se sem dostal bylo obtížné. Nakonec se rozhodl a začal se vydávat za oficielního nákupčího princezny. Ve skutečnosti přeci s tímto královstvím nebyly ve válce, dokonce spolu obchodovali, tak by se mu nemělo nic stát...teoreticky. Koncem sedmého dne, spatřil konečně vysoké hradby velikého města. Kolem protékala mohutná řeka a v docích se pohupovala spousta obchodních lodí. Také si všiml spousty cest vedoucích od města k nedaleké vrchovině, zahalené jakým si kouřovým oparem. Všude bylo nepředstavitelné množství vozů, koní i lidí, každý někam spěchal a tlačil se kupředu. Rytíř, zachycen tím to davem, se nechal unášet smerem k městské bráně. Při průjezdem touto ohromnou stavbou, vysokou více jak třicet stop, ho ovládal velice stísněný pocit. Po tolika měsících ne cestě, kde nepotkával téměř lidi, si teď připadal velmi nepříjemě. Měl pocit, že na něj všichni civí. Že jej poznávají a pokřikují na něj. Snažil se popohánět koně, aby tomu davu unikl, ale nebohé zvíře mohlo pokračovat jen tak rychle, jak rychle se valil dav. Nakonec je úzká dlouhá ulička za bránou, vyplivla na rozlehlé háměstí, kde se jednotliví lidé přezkupovali a odcházeli různými směry, podle svých potřeb. Rytíř se bezradně zastavil a nevěděl jak dál. všiml si skupinky dětí a výrostků, sedících na dřevěném zábradlí na uvazování koní, sledujících se zájmem valící se, různobarevný dav. Popojel až k nim." Hej kluci kdo by si chtěl vydělat ?" Zpozorněli a nekolik starších seskočilo na zem a pomalu ho obklopili. Zkoumali očima jeho odraný zevnějšek, slepené, vlasy a poškozenou výstroj. Zároveň si všimli dobře udržovaných zbraní a také jejich neobvyklé množství. " a o co by jako šlo...pane." Pronesl tem nejstarší a odplivl si. "Potřebuji k nejbohatšímu kupci, tady ve městě a potřebuji k němu co nejrychleji." Řekl rytíř a v prstech se mu blýskla drobná, stříbrná mince. "Mladíkovi zasvítili oči a usmál se. " Já vás tam dovedu pane! Pojeď te za mnou povedu vás." S těmi slovy uchopil rytířova koně za ohlávku a vydal se k jedné z uliček ústících do náměstí. Projeli nekolik dalších ulic a město začalo vypadat daleko čistší a výstavnější. Až došli k dalšímu náměstí. To obklopovaly několikapatrové kamenné domy se spoustou ozdob a maleb. "Tady je pane Kupecké náměstí. Zde žijí ti nejlepší a nejchytřejší kupci." Pravil rytířův průvodce a natáhl dlaň  pro svou odměnu. Rytíř mu dal slibovanou minci a ještě se zeptal. " Pověz, a který z nich je ten nejlepší kupec? " Kluk se zamyslel a pak ukázal na dům, s velkým modrožlutým drakem, namalovaným ve štítě. Ratíř hodil chlapci ještě jednu minci z vojenského žoldu a poděkoval. Pak se rozjel ke vratům onoho domu. Na vratech viselo veliké bronzové klepadlo, zpodobňovalo draka, který si požírá svůj vlastní ocas. Slezl z koně, vzal klepadlo do ruky a několikrát jím udeřil do vrat. Z poza vrat se okamžitě ozvalo skřípění pantů a otevřelo se malé zamřižované okénko v úrovni očí. Tvář v ocelové přilbe po něm štěkla:" co chceš?" Rytíř se zarazil, nad tou nezdvořilostí. Pak pokrčil rameny a vytáhl z vaku jeden malý safír a podal ho strážnému. "Jdi za svým pánem ukaž mu tohle a vyřiď, že potřebuji koupel, jídlo a ubytování! A nespleť to!" Strážný cosi zabručel o hostimcích, ale pak si uvědomil, že by to mohl být nějaký obchodní partner jeho pána a odešel. Po poměrně krátké chvíli, se ozval dusot mnoha párů nohou a celé jedno křídlo brány se pootevřelo. Tam se skupinkou osobní stráže stál asi šedesátiletý muž a prohlížel si rytíře pronikavým pohledem. Rytíř se mírne uklonil a pozdravil. "Dobrý den pane, hledám nejlepšího obchodníka ve městě a jdu mu nabídnout obchod, na kterém zaručeně vydělá." Starý obchodník se podezřívavě usmál. "Takových jsem již viděl za svůj život. O co by jako šlo?"...   "Dostal jste můj vzkaz?" Zeptal se rytíř. "Ano, jistě ten kámen." Pravil obchodník a vytáhl jej z kapsy. " Tady vám jej vracím. Moc pěkný kamínek, cenný. Kvalitní kámen a ještě lepší brus. To je ten obchod? Máte jich víc?" Na tuhle otázku rytíř čekal. Usmál se jak nejzářivěji dovedl a poklepal si významě na vak, připnutý u svého sedla. Kupci poklesla čelist. Pak se vzpamatoval a zvolal. "Pojďte dovnitř přeci nebudeme mluvit o obchodu tady na ulici. Vy a vy" ukázal na někoho za sebou. "Jděte zatopit v lázni a přpravte nějaké vhodné oblečení tady pro pána a nějaké jídlo do mé pracovny a víno a až se vykoupe a převlékne, tak toho zajímavého pána doveďte ke mě." Svět se rytíři začal zdát o něco veselejší...

Cesta nekončí

4. února 2011 v 22:36 | Vítr |  Cesta draka

                                               Postupně prohledal všechny stany. Otevřel každé pouzdro nebo pytel, hledal nějaký důkaz o tom co tu měli ti vojáci dělat. Nakonec v jednom ze stanů našel malou železnou skříňku. Vynesl ji před stan a položil k ohništi. Napadlo ho, že vlastně ještě nejedl a vrátil se do stanu pro pytel se zásobami, co tam před tím našel. Donesl také kotlík a naplnil jej vodou z opodál stojícího dřevěného žlabu, kam si vojáci prosvé větší pohodlí, svedli malý potůček. Do vody zamýchal hrst mouky a sušeného ovoce a postavil kotlík na rošt v ohništi. Pak si nabral ze zásob dřeva a rozdělal pod kotlíkem ohěň. Vedle ohně stála očazená měděná konev plná studeného kafe. Postavil ji do plamenů vedle kotlíku a cítil jak se mu svírá žaludek hlady. Pomalu, jak se začala vřít voda s moukou, mýchal a při tom pozoroval kovovou skříňku a její zámek. Byla asi dvě stopy dlouhá a široká stejně. Na výšku asi stopu. Víko zapadalo přesně, téměř bez viditelné štěrbyny kolem. Zámek mu byl absolutně neznámý a vlastně z něj viděl jen malý otvor uprostřed víka. Cítil jak kaše houstne a začíná vonět po ovoci. Po chvíli ji odstavil, aby trochu vychladla. Ze lžic povalujících se okolo ohniště si jednu namátkou vybral a otřel ji o cíp košile. Ochutnal svůj výtvor a ušklíbl se. "Mno žádný zázrak to není." Pak sebral ze země nejbližší čistší hrnek a nalil si kávu. Ta byla podstatně lepší. Znovu se soustředil na truhlu. Snažil se vzpomenout, co kde slyšel o otvírání takových věcí. Samozřejmě ho napadlo při prohledávání stanu, koukat i po klíči, ale žádný nenašel. Nejspíš ho má jeden z těch mužů u sebe, ale do prohledávání mrtvol se mu moc nechtělo. Pak ho něco napadlo a rychle se rozhlédl. Jak to říkal ten umírající voják? Jen velitel ví proč tu umřu? Ale to také může znamenat, že s nimi nebyl. Stoupl si a zpočítal stany, bylo jich sedm a vojáků na cestě šest. Tak, že se nám někde toulá velitel. Mrknul do ohrady pro koně. Viděl jich šest, tedy s tím, co utekl jich je sedm. Nejspíš je někde tady okolo a sleduje ho. Pak pokrčil rameny. Pokud se šel jen projít, tak sebou určitě netahal luk nebo kuši a jiných šípů nebo šipek než měl ten voják, si při prohlídce stanů nevšiml. Pravděpodobně si vzal jen dýku. Také kdo by si bral na ranní potřebu sebou meč? Nejspíš někde trůnil, když se to vše semlelo a pak neměl odvahu přijít blíž. Přemýšlel a pozorně sledoval okolní skály a cestu. A možná je někde na cestě a spěchá pro posily. Napadlo rytíře. Znovu se donutil myslet na skříňku, bylo důležité získat důkazy a předpokládal, že uvnitř budou rozkazy a pošta. Pokud skutečně velitel téhle hlídky utekl pro pomoc, nemusí se rytíř vůbec bát. Další posádka bude až v nejbližším městě nebo nějaké pevnosti a ta nebude jistě blíž nežli den pochodu. Aby měli vojáci čas dohnat případné cestovatele, kteří by se přez ně probili. Nakonec si povzdech uchopil poměrně těžkou skříňku a hodil si ji na rameno. Kousek po cestě si všiml malé rokle. Asi deset metrů hluboké s pěknými kameny na dně. Vzal si kuši a meč a vyrazil. Na kraji rokle si vybral jeden z kamenů a skříňku vší silou hodil na dno. S kovovým zařinčením dopadla pěkně na roh a ocelová dvířka odlétla z pantů. Rytíř se ušklíbl, " panty zakalené do tvrda, aby nešli odřezat. Určitě za příplatek." Zasmál se a slezl do rokle. Okolo kamene, se povalovalo několik svitků, zapečetěných balíčků a velký váček na peníze. Pozbíral svitky a nastrkal si je s balíčky za košili. Pak otevřel váček. Byl plný stříbrných mincí, jaké našel po různu poschovávané ve stanech. Určitě je to na žold. Jenže tady ho vojáci nemají kde utratit. Prohlédl ještě skříňku, ale byla již prázdná. Tak se vyšplhal na cestu a vrátil do tábora. Stále nikde nikoho neviděl. Znovu si sedl k ohništi a začal rozbalovat vojenské rozkazy a balíčky. Našel původní příkaz ke zřízení posádky na tomto místě. A rozkaz k zadržení každého kdo by se pokusil projet. Doslova tam stálo, že "nesmí projet živá duše" a veškerý majetek se musí sepsat a jednou za rok odvézt při střídání hlídky. " Tak že hoši tu seděli rok na zadku." Broukl si pro sebe. Dál našel příkaz k vyplácení žoldu pouze z přidělených peněz. To aby se nemohlo krást ze zkonfiskovaného majetku a při odchodu vojáků byla za tímto účelem nařízena osobní prohlídka. Přičemž bylo nařízeno vše, kromě erárního stříbra zabavit. "Mno pěkně lakomá armáda, když nedovolí kořist." Podivil se rytíř. Dál se dočetl, že vše musí být řádně zaevidováno a zprávy o tom uloženy do vojenské pokladny a klíč smí mít pouze velitel. Do pokladny bylo nařízeno ukládat i zkonfiskované peníze a klenoty, vždy řádně zabalené a zapečetěné. Rytíř vzal do ruky jeden z malých těžkách balíčků a rozlomil pečeť na plátěném obalu. Rozbalil jej a našel v něm váček z jemné kůže, velký jako pěst, naditý k prasknutí. Opatrně jej rozvázal a vydechl údivem. Pak vytáhl z nejbližšíbo stanu deku a rozprostřel ji. Ještě jednou se rozhlédl po okolí. Pak začal vysypávat jeden balíček za druhým, doprostřed deky. Potom se zvedl a prolezl znovu stany, v hlavě se mu začla líhnout nová myšlenka. Napadlo ho jak by mohl být ještě jednou užitečný své princezně. Jako by ho pohlcovala horečka. Ano, ne jenže vyčistí cestu, ale ještě může pomoci ve válce! Pozbíral všechny peníze a pár šperků a vrátil se k dece. Uprostřed se vršila blyštivá hromádka převážně rubínů, modrých safírů, opálů a jiných broušených drahokamů. A také spousta vzácných černých perel. Několik úžasných dokonal zpracovaných šperků ze zlata a dalších kamenů. Různé druhy zlatých mincí a k tomu spousta vojenského stříbra. Nedokázal ani odhadem říci, jakou to má vše cenu. Ale malé město by za to koupil s jistotou. Našel ještě menší, lehký vak z pevné kůže a vše do něj uložil. Přivedl koně a nasedlal jej. Ksedlu si přivázal vak s pokladem a balík zásob jídla. Pak pustil z ohrady zbylé koně a vyrazil na cestu. Nenechal zde nic ze své výstroje a vláčel sebou navíc i tu malou kuši co se mu tak osvědčila. Popohnal koně. Asi po hodině klusu zpomalil a začal sledovat horizont cesty před sebou. Dál nežli sem ten velitel dojít nemohl, bez snídaně a po ročním povalování se kolem stanu, musel být pěkně pomalý. Za chvilku si rytíř všiml pohybu. Seskočil z koně a chvíli počkal, až vzdálená postava zmizí za výběžkem skály. Pak nasedl a tryskem se rozjel. Zatáčku kůň vybral jen tak tak. Velitel vojáků se otočil a překvapeně hleděl na řítícího se jezdce. Pak se otočil a začal utíkat. Rytíř otočil kopí tupým koncem dopředu a běžícího muže srazil k zemi. Zastavil koně a seskočil. S kuší připravenou k výstřelu došel k ležícímu vojákovi. Pohlédl na něj a sklonil kuži, povolil tětivu a zavěsil ji k opasku. Ačkoliv použil tupý konec, stačila rána na to aby mu přerazila páteř. "Sakra to jsem fakt nechtěl." Pronesl rytíř. "to mne vážně mrzí." Otočil ležícího muže a hleděl do bolestí zkřivené tváře a strachy vytřeštěných, otevřených očí. Pak si vzpoměl na hromadu kostí a jeden ze svitků, kde se psalo o likvidaci obyvatel z přepřahací stanice. Tvář jako by mu zkameněla a pobledla. Poklekl a prohledal mu kapsy. Našel klíček, ale odhodil ho. Byl by mu již k ničemu. Stáhl vojákovi z krku zlatý řetěz a ten tiše zachroptěl. "Budou za něj zbraně pro princeznu." Vysvětlil zraněnému rytíř. Pak vytáhl dýku a podíval se muži do očí. Ten pochopil a slabě přikývl." Měl bych tě tu nechat pomalu chcípnout, za to co jste udělali těm lidem ze stanice a obchodníkům." Řekl tiše. Muž na zemi se na něj podíval z hrůzou v očích. Rytíř mu položil dlaň na oči a cítil jak se voják zachvěl. "Neboj se nejsem taková zrůda." Řekl ještě rytíř a vrazil mu dýku do srdce. Tělo sebou škublo a byl konec. Mlčky si otřal dýku o jeho kabát a nasedl zpět na koně. Pak, aniž by se ohlédl, odjel směrem k severu.

Skořicová vůně

2. února 2011 v 9:51 | Vítr |  Diary


                                            ....Miluji vůni a chuť skořice. Dokonce, na ní ujíždím takovým způsobem, že si kupuji takové ty celé kousky skořicové kůry. Vždy si kousek odlomím a nechávám si jej třeba půl dne rozpouštět v ústech. Jak kůra pomalu měkne, jemě ji "ohlodávám" a užívám si uvolňující se aroma a jemně štiplavou, nasládlou chuť. Musím říci, že tento zvyk jsem si vypěstoval již na střední škole, když jsem po nocích potřeboval zůstat vzhůru a nechtěl sem se v bdělém stavu udržovat cigaretou, jako jiní. A do dnes mne to občas chytne. Né že bych žvýkal skořici denně. Jsou to spíš období, někdy si nevzpomenu celé měsíce a pak se zase nemohu od té chuti odtrhnout i čtrnáct dní. Používám ji jako "lék" na kde co. Tedy na různé splíny,  duševní nemohoucnosti a srdeční trápení. Vždy si pak vybavuji samé příjemné vzpomínky a milé zážitky. Je to vlastně taková moje droga štěstí. Asi vám došlo, že i teď mám v ústech kousek té voňavé, nasládlé kůry a pokouším se její chutí přebít nějaký svůj splín, zaplašit smutek a přivolat sluneční paprsky ze šťastnějších dní....