Příprava..

11. ledna 2011 v 10:14 | Vítr |  Cesta draka


                                            Dnes měl štěstí, S blížícím se večerem nalezl skalní převis a pod ním hromadu starých větví, naslkádaných až úplně u stěny. Byly krásně suché a podle toho, že i očividně poskládané, rytíř hádal, že je tu před lety odložila nějaká karavana na svou cestu spět. Teď poslouží jemu. Noci jsou stále pořádně chladné a za poslední měsíce byl zvyklý na vyhřáté lože. A společnost v něm... usmál se při té myšlence. Napadlo ho, jak je možné, že celou zimu, nenavštívila jeho sny princezna. Je pravda, že odešel bez rozloučení a muselo jí být z toho smutno, protože pokud ho opravdu milovala tak jak mu při jejich schůzkách přez zrcadlo říkala, tak ji muselo ranit, jak ji ve skutečném světě ji odmítl. Pojednou pocítil touhu po jejím hlase, po pohledu do těch hlubokých očí. "Co je to se mnou?!" Jeho hlas se odrazil od skalního převisu. Také je možné, že princezna opravdu stihla projít na jih. A pokud ho celou zimu sledovala skrze své zrcadlo, musela vidět jeho a tu dívku.. pak je zřejmé, proč se neozívá. Pochyby ho pomalu začli nahlodávat. Co vlastně chce? To co cítil k princezně, bylo na chvíli odsunuto do pozadí náručí sladké, modrooké, černovlásky. Ale tady mezy skalami, kde byl sám a měl spoustu času přemýšlet, pochopil, že na síle toho citu, se nic nezměnilo. Pomalu mu docházelo, že jen zlomil další srdce, aby léčil to své. Aby se pokusil zapomenout, ano nebylo v tom nic zlého, myslel si. Přišlo to pomalu a nenápaně a onu dívku přeci k ničemu nenutil. Ani jednou mezi nimi nepadla slova o citech a o lásce. Nikdo mu nemůže vyčítat, že podlehl její kráse a něžným dotykům. Vždyť byl tak sám a právě se vzdal své lásky k princezně." Pro její vlastní dobro!!!" Vykřikl do změti skal a ozvěna převzala útržky jeho slov a chvíli si je přehazovala v dalších údolích. Přeci ji měl chránit, ne? Složil přísahu, že ji bude chránit. Nikdo ji po něm nechtěl, byla to jen jeho touha po její lásce a vědomí, že ji nikdy nezíská, co ho dohnalo až k jejímu trůnu a k těm slovům co tenkrát pronesl. Nemohl tušit, že zaseté semínko vzklíčí a princezna si najde cestu do jeho náruče. I když jen za pomoci kouzel ve stínu mezi světy, když spal. Nemusela to přeci dělat! Jen mu dala naději, hloupou marnou naději! Zatínal mimoděk pěsti ... Proč ho nenechala na jeho cestě samotného? Proč se mu pletla do života... Cítil, jak jsou ty myšlenky hloupé a prázdné,zastyděl se, jen se snaží hodit vinu za svou slabost na prynceznu, nedokázal odolat té druhé dívce, prostě proto, že nechtěl. Sklopil hlavu a díval se do ohně. Hryzalo ho svědomí a nevěděl jak dál, vždy se hrdě snažil nosit svou čest a poctivost jako svůj stít, na odiv všem. Dnes však cítil, že neustál zkoušku a styděl se i před těmi hluchými kameny okolo... Snažil se zapomenout na bolest, co mu způsobovala láska k princezně v náručí jiné dívky a zároveň nemyslet na to, že princezna může cíti to samé k němu, může jí bolet srdce kvůli stejné marné touze po jeho obětí... všechno zkazil. Cítil jak ho pálí oči. Pak ztuhl a zježily se mu chloupky po celém těle. Cítil najednou obrovský chlad a vlnu neskutečné zloby a nenávisti. Pomalu zvedl hlavu. Díval se opět do těch krví podlitých očí, plných zloby. Zpoza svahu, lemujícího plošinu pod převisem na něj hleděla odporná hlava jeho starého známého. Té dračí nestvůry, co včera svým řevem, strhla lavinu. Pozorovala ho svým potměšilým pohledem a rytíř věděl, že drak přesně ví jaké myšlemky ho trápí. Uslyšel, jak se tiše směje, pak pronesl skřípavým hlasem jediné slovo" zítra!" a zmizel. Rytíř se pomalu nadechl, celý se třásl a nebylo to jen chladem vystupujícím ze skal. Řekl zítra, jasně to slyšel. Zítra bude někde na cestě čekat a bude opět chtít část jeho krve. Nebo ho konečně zabije? Nevěděl co ho čeká, ale ani na okamžik nepomyslel na to, že by obludu dokázal porazit. Opřel se o skálu a hodil pár větví do ohně, myslel na princeznu a na to jak by jí rád viděl. Jak moc by se jí chtěl omluvit, že pochyboval o jejích citech a ztratil na chvíli naději, naději v to že snad někdy budo moci být spolu. Strašně si přál aby nikdy do toho údolí nedošel a nepoznal tak hranice své slabosti. "Bohové, princezno, strašně mi chybíš, prosím navštiv mne v mých snech, prosím, chtěl bych Ti to vše vysvětlit, omluvit se . Políbit Tě na Tvá něžná ústa. Říci, že budu dál bojovat se vším co mi tato zkouška přinese..." Pronášel ta slova jako modlidbu a pak se mu zlomil hlas, to když si vzponěl na dívku, co na něj bude možná čekat v zapomenutém údolí....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama