Gremio II

6. ledna 2011 v 19:57 | Vítr |  Cesta draka


                                                    Stará léčitelka pozorovala jak se rytíři konečně uvolnila tvář a vydechl si úlevou. " Bál jsi se?" Zeptala se. " Ano , měl sem strach, zda se někomu něco nestalo. Jestli k vůli mě někdo nezahynul." Lehce se usmál. " Ne, to jsem nemyslela..." Zmlkla a dál se mu dívala do očí. " Myslíte," zaváhal" Myslíte při tom?... Ano, vlastně, když jsem se zastavil a nevěděl jak dál, tak jsem dostal strach, že už jí neuvidím." " Koho?" Zeptala se. " Přeci princeznu." Odvětil zmateně. Položila mu dlaň na čelo." Už zase celý hoříš, musíš dál spát."Řekla a udělala nad jeho čelem hbitými prsty magický simbol. Rytíř zavřel oči a ve vtařině spal. Opatrně jej stáhla do lehu a zvedla podnos s nedojedenou polévkou. " Tak je to přeci pravda." Zamumlala si pro sebe a vyšla z pokoje. Pod schody na ni čekala její dcera. " Tak co si myslíš matko?" " Je to tak, je do ni zamilovaný až po uši. Klidně by pro ni zemřel. Ba co hůř, je vlastně jednou nohou na druhé straně. Prostě udělá cokoliv, aniž by dbal o to, zda přežije. Protože ztratil víru, že ji získá pro sebe. A to je zlé. Moc zlé." Řekla na vysvětlenou. " Nesmí zemřít. Tyhle hory a tento lid ho moc potřebují. Kdo by se o nás všechny postaral? Král snad? Ten má dost starostí s válkou a šlechta se nestarala ani dřív! On je naše jediná naděje, že se obchodní stezka zase otevře. A ty dcero jsi jediná šance, jak by na ní mohl zapomenout." Zarazila se a pohlédla dceři do očí." Ne zapomenout, to se asi nepovede, stačí, když bude mít špatné svědomí. Rozumíš co myslím?" V hlase jí zazněla úzkost a zoufalá naděje. Dívka pokrčila rameny." Již jsi mi vše několikrát říkala matko, vím co je odpovědnost k mé zemi a lidem. Udělám to co po mě žádáš, jen nevím, zda se to povede. Co když mu to zlomí srdce? A nakonec odejde  z našich hor, protože si bude myslet, že jí zradil? A navíc, co když zlomí srdce mě? Co když sem se i já zamilovala do toho nepravého?" Řekla tichým, vážným hlasem. Matka jí pohlédla do očí a spatřila na okraji jejích dlouhých, černých řas slzu. Prudce ji objala a přitiskla k sobě. " Dítě, moc dobře vím, co po tobě žádám, ale v sázce je příliž. Pokud si však myslíš, že to nedokážeš a nebo se bojíš té bolesti, co by mohla přijít, tak to nedělej. Vymyslíme něco jiného, stejně tu musí zůstat nejméně měsíc kvůli té noze a pak už budou průsmyky tak zasněžené, že další dva měsíce bude trvat, nežli se oběví nějaká volná cesta dál." Otřela si slzu z tváře a malounko se odtáhla. "Neboj matko nezklamu Tě." Pak se otočila a odešla ven. Stará žena se zaní chvíli dívala." Ach bohové, dělám dobře?"
                                           Přešlo pár týdnů a rytíř se mohl pohybovat o berlích po domě a blízkém okolí. Samozřejmě v doprovodu strážného anděla, v podobě černovlasé dcery staré léčitelky. Bylo mu moc hezky v přítomnosti krásné  bledé dívky a kdykoliv pohlédl do jejích úžasně modrých očí, tak cítil zvláštní mravenčení v břiše. Z počátku se před ní strašně styděl, když po něm musela vynášet mísu a pak ho i koupat a vůbec obstarávat, ale nakonec si na sebe zvykli na tolik, že když mu stará léčitelka přinesla berle a prohlásila, že se o sebe dokáže postarat sám, tak mu to kdoví proč přišlo líto. " Neboj, řekla tehdy, záda ti budu mýt pořád chcešli." Spiklenecky na něj mrkla a pak ho s ruměncem ve tváři rychle políbila na ústa a odběhla.
                                           Díval se za ní a bylo mu podivně dobře. Taková divoženka, a ta její bílá kůže. Určitě má někde mezi svými předky nějakou vílu, nebo spíš elfku. A ty modré oči, bože nikdy takové neviděl, tak jasné a zářivé a jak voněla. Zarazil se, vzpoměl si na princeznu. Uvědomil si, že na ní již dva týdny ani nepomyslel. princezna...co asi dělá? Stihla projít k jihu než přišly poslední sněhové vánice? Myslí na něj ještě? Za tu dobu co je tady se mu v žádném snu ani na moment neukázala. Podíval se z okna a viděl tu sladkou černovlásku přeběhnout dvůr usedlosti někam k chlévům. Měla na sobě ovčí kožíšek a šedé lněné šaty , ale byla krásnější, nežli většina dívek co kdy viděl...Přiatihl se jak ji porovnává s prynceznou. Co by mu tu vlastně chybělo? Je krásná, mladá neuvěřitelně milá a očividně zamilovaná. Co lepšího by si takový stárnoucí chlap mohl přát víc? Byla pro něj jako lék na všechny bolesti a problémy. A že ji nemiluje? Kdo ví co kní vlastně cítí. Dá se to srovnat stím co ho spaluje, když myslí na prynceznu? Ne srovnávat to nejde, je to totiž úplně jiné. Když myslí na princeznu, cítí nekonečnou tichou touhu, cítí ji jako součást svého těla, své duše a ví,že nikdy nedostane ze svého srdce radostný pocit, když se sní má setkat. A nikdy se nezbaví bolesti nad tím, že ji nemůže chovat ve své náruči. Miluje ji od prvního okamžiku a nikdy se nevzdá myšlenky na společnou budoucnost...opět se zarazil ve svých myšlenkách. Vždyť to vlastně udělal, tím, že odešel z předešlého hostince. Místo aby tam sní zůstal celou zimu a projevil svou lásku kní, i když mu nabízela své srdce. Ano nikdy se jeho láska nenaplní a musí stím žít. Tak proč ne s touhle úžasnou slečnou, to co kní cítí není tak pevné a jasné jako k pryncezně, ale na druhou stranu se v přítomnosti té modroočky cítí moc hezky. Nepamatuje si den, kdy by se spolu nezasmáli jako blázni, jsou stále v pohybu a skoro nevnímá jak ho bolí hojící se noha a když se na ní dívá, točí se sním celý svět. Ano pokud se sem rozhodne vrátit až dokončí svůj úkol bude to kvůli téhle dívce....
                                          
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama