Déšť

26. ledna 2011 v 10:39 | Vítr |  Cesta draka


                                    Seděl pod skalním převisem a hleděl na clonu hustého děště, jež oddělovala ten poslední kousek suché zemně, od zbytku hor. Na tomto místě, nečekala zapomenutá hromada suchého dřeva, tak jako minule. Jen trocha loňského listí, co rytíři nyní sloužila jako lože. Přikrytý dekou a s štítem za hlavou, aby na něj netáhlo, ležel již druhý den, uvězněn jarním, přívalem dešťů. Vlastně nikam nespěchal. Před pěti dny opustil tábořiště u potoka a prošel mnoho mil, po staré cestě. Kus odtud, viděl opuštěná stavení přepřahací stanice. Budova byla nepoškozená, ale nikde ani stopa po lidech co tu žily.  Uvnitř naše nejen nábytek a prázdná stání pro koně. Ti lidé tu nechali vlastně úplně všechno vybavení, oblečení i drobnosti, bez kterých, by nikdy neodešli. Našel dokonce, i několik knih. Museli by případným nájezdníkům padnout do oka jako první. I ten nejhloupější lapka věděl, že kniha má velikou cenu a dobře se prodává. Rozhodl se prozkoumat okolní rokle a skály, zda neoběví, co se tady stalo. Procházel okolí v kruzích a prozkoumával, kde jakou jeskyni a strž, zda se tu neukrývá nějaká příšera, co by měla na svědomí vylidnění stanice. Po mnoha mílích chůze a lezení po skalách, dospěl k názoru, že nic nezjistí, buď se obyvatelé ve velikém spěchu pokusili utéci a to něco je dostalo postupně mezi skalami a nebo vzali koně a ujeli po stezce. Začalo drobně pršet a tak se rytíř rozhodl najít si suché místo na přespání. Nahlédl do jedné menší boční rokle a tam to uviděl. Těsně u skalní stěny, nad kterou stál se bělali kosti. Hromada lidských koster. Tak že ti nebožáci neujeli. Rozhlédl se, kus v levo, byla skála puklá a dalo se sešplhat na dno rokle. Musí zjistit co se tu stalo. Opatrně sešplhal na dno a došel k mohyle z kostí. Hledal stopy po zubech a další zranění na kostech, která by mu napověděla, jaká obluda ty lidi zabila. Ale kromě otisků liščích a vlčích zubů, nejdříve neviděl nic. Krom mrchožroutích, se na kostech jiné zuby nepodepsali. Pak se zarazil, prohlédl ještě několik lebek a narovnal se. Cítil jak ho opouštějí síly a zaplavuje ho pocit beznaděje a rezignace. " To snad není možné" pronesl tiše. Pomalu, mu začli docházet souvislosti a myšlenky které mu létali hlavou ho začínali děsit. Uvědomil si že déšť sílí. Zvedl oči od pochmurné hromady a rozhlédl se po okolních skalních stěnách. Pak mu padl do oka  malý převis s kupkou  suhého listí. Teď tu tedy leží, zavrtaný a čeká až mu lepší počasí, dovolí odejít. Občas zalétl očima k hromadě lidských kostí, kterou teď clona deště rozmazávala do neurčitého tvaru. Pozoroval tu podivnou mohylu a znovu se v duchu vracel k závěru co ho napadl ve chvíli, co na lidských lebkách našel stopy po mečích a sekyrách. Ano to byla totiž příčina smrti těch lidí. Žádný hrozivý drak či jiná obluda, ale jiní lidé! Je však podivné, že si nic nevzali, nic neukradli. Jen odvedli obyvatele a taby je pozabíjeli a naházeli do rokle. Pak zřejmě vypustili zvířata ze stájí a odešli. Snažil se nemyslet na to, co to znamená. Už cestou, mezi jednotlivými boji , rytíře napadlo, že veškeré obludy a draci a jiné, vražedné bytosti, byly soustředěny převážně na cestě, nebo v jejím blízkém okolí. Bál se toho co z těch myšlenek vylývalo, ale je to nejjednodužší vysvětlení. Ta veliká a těžce ozbrojená karavaná co táhla po stezce jako poslední a údajne zmizela někde v horách. Ta musel před těmi dvěma lety rozsévat zlo. Říkalo se, že snimi krom vojáků táhl i čaroděj. Potvrdila mu to i jeho černovlasá přítelkyně, když si za nocí povídali. Museli to být oni, kdo přivedl do Horkých hor draky a další havěť neměli moc času, rozesít skázu po celých horách a tak se soustředili na obchodní stezku. Znělo to šíleně, ale vše tomu nasvědčovalo. I mnichům z kláštera mohli prostě jen podstrčit "správnou" knihu. A když dojeli  sem? Mno zřejmě jim došli obludy i kouzla a tak prostě popravili veškeré obyvatele a nechali vše nepoškozené, aby to vypadalo tajemě a vzbuzovalo strach, z neznámé příšery. Kdo, ale mohl mít prospěch z toho, že se uzavře tak důležitá obchodní cesta? A prostředky na takový podnik, musely být obrovské. Tohle by měla princezna určitě vědět. Cítil jak se mu svírá srdce. Princezna. tak dlouho mu již nevstoupila do snů. Tak dlouho se již neozvala. Pořád čeká zda se jednou přeci jen nepokusí o spojení a nenavštíví ho v tom podivném snovém světě. Co pak jí vůbec neschází? Má tolik starostí s válkou na jihu, že nemůže na chvilku před spaním, nakouknout do zrcadla? Byl zoufalý, a nedokázal se zbavit pocitu, že je úplně sám, že na něj již všichni zapoměli a nikdo na něj nečeká. "Princezničko prosím přijď, ať Ti mohu říci jak mi chybíš a jak moc se mé srdce trápí. Přijď, ať se Ti můžu omluvit a políbit Tě na Tvá sladká úst..." Říkával si šeptem večer před spaním, aby zahnal zofalou prázdnotu a beznaděj a mohl usnout. A ve spánku snil o její konejšivé náruči a laskavých slovech. Touha mu spalovala srdce a on zjišťoval, že odchod z onoho hostince, kde se s princeznou konečně sešli, byla velká chyba. Že jeho odchod nebyl pokus chránit ji před případnými problémy a zlobou jejího manžela, ale jen nedostatek odvahy, všem těm problémům čelit spolu s princeznou. Kdyby, měl tenkrát více naděje v srdci a pokusil se sní postavit celému světu, vykřičet spolu s princeznou svou lásku a pak spolu nést následky i trest, kdyby se pokusil přeci jen sní utéci ... kdo ví? Třeba by nakonec pro svou lásku k němu, svou válkou zmítanou zemi opustila? "Bohové  prosím ať mi odpustí!" volal do deštivého nebe. Nakonec ho přemohla únava a opět usnul.
                                    Stála tiše u svého zrcadla a po tvářích jí tekly slzy. Viděla jak bojoval z tím posledním drakem, viděla jak si léčil popáleniny v horském potoce. Viděla každý den, jeho cesty. A viděla též, poslední dny v tom velikém údolí. Opravdu se jí povedlo projít na poslední chvíli průsmyky k jihu a polovinu zimy trávila na cestách po své zemi, aby se podívala jak žije její lid a co potřebuje od své princezny. Po příjezdu domů vedla její cesta ke kouzelnému zrcadlu, kde spatřila rytíře, v náručí cizí dívky. Nejprve jí to ranilo. Ale pak se pokusila vše pochopit. Vlastně to pro něj slibovala udělat. Najít mu milou dívku, aby se mohl zamilovat a nemusel se trápit marnou láskou kní. Cítila jak je to falešné, jak sama té myšlence nevěří. Nikdy nechtěla doopravdy, aby si našel jinou. Cítila jak ho miluje. Ne, nebyla to taková ta vybuchující, vášnivá a žhavá láska, kdy člověk neví co dělá a je nekompromisní a chce všechno nebo nic. Byl to takový tichý, táhlý tón, co rozechvíval její srdce, kdykoliv na rytíře vzpoměla. Tón, jenž jí v jemných vybracích, probíhal po páteři od zhora dolů a rozechvíval jí podbřišek prastarou touhou... Věděla, že ho miluje, tiše v hlubinách svého srdce a byly okamžiky, kdy si uvědomovala, že to nikdy nebude jinak. Že si nakonec bude muset založit novou rodinu a ona mu bude muset požehnat, ale budou chvíle, kdy se octnou sami a ty budou jen jejich... a je tu také zrcadlo. Jen teď prostě nemůže, musí si na to vše ještě zvykat a naučit se stím žít. Musí si připustit možnost, že budou i jiné žena v životě toho rytíře. Stejně jako on, musel přijmout to, že ona je vdaná žena a vládkyně této země a že jí bude muset dát nového krále, a že to nebude moci být dítě rytíře, ale jejího právoplatného manžela. "Rytíři prosím vydrž ještě. Počkej se svou láskou ke mě. Ještě chvíli buď trpělivý se svými city. Já na tebe nezapoměla, jen teď potřebuji čas. Věřím že to pochopíš moc v to doufám, příteli můj." Pomalu se otočila od zrcadla a obraz muže, spícího v listí se rozplynul....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama