Leden 2011

Lidé...

30. ledna 2011 v 23:02 | Vítr |  Cesta draka


                                                    Probudil ho křik ptáků a sluneční paprsky, šimrající ho v nose. S kýchnutím se probral a otevřel oči. K ránu zřejmě přišel vítr a rozehnal dešťové mraky. Vstal a oteřepal ze sebe listí a drobné větvičky. Pomalu si zbalil věci a vyrazil směrek ke kupecké cestě. O hromadu rozpadajících se kostí, již nezavadil jediným ohledem. Asi po hodině chůze narazil na malý potok podtékající cestu. Rytíř se rozhodl, že se zde zastaví na snídani. Odložil všechnu svou výstroj na plochý balvan vedle cesty a s koženou lahví pomalu slezl k potoku. Při nabírání vody, musel obdivovat starou práci stavitelů můstku, pod kterým potok protékal. Pečlivě otesané kamenné kvádry na sebe přesně dosedali a nikde nebyla vidět ani stopa po maltě. Vylezl zase spět na cestu a rozhlédl se ponějakém palivu. Pár metrů proti svahu nad potokem rostlo husté křoví a tak se tam vadrápal a nazbíral si náruč suchých klacků a větviček. Než se vrátil dolů, ještě se rozhlédl. Viděl kousek na spět mezi skály odkud přišel. Cesta se tím směrem kroutila, tak že byl vidět jen kousek. Zato na druhé straně, tam viděl snad na míli daleko. Chvilku se díval tím směrem a měl dojem, že zahlédl záblesk. Jako by se světlo ranního slunce odrazilo na lesklé ploše. Trochu ukročil do strany a zase spět. Ale již se to neopakovalo. Slézal opatrně k cestě a přemýšlel co to mohlo být. Zda odlesk vody, nebo se sluneční paprsek odrazil od něčí zbraně? Odložil nazbírané větve vedle cesty a nakonec sezbíral svou výstroj a vyrazil dál. Nechtělo se mu rozdělávat oheň, dokud nebude vědět, zda je tu na blízku někdo další. Tu míli ušel poměrně rychle. Překvapilo ho, jak podvědomě spěchá, aby našel nějakého člověka, se kterým by mohl prohodit pár slov. Když mu zbývalo asi sto kroků k místu kde zahlédl onen záblesk, uviděl tábořiště. Několik plátěných přístřešků a ohrada z lan pro koně. Mezi stany se procházel vysoký muž s prsním pancířem. To bylo asi to co mu blýsklo do očí. rytíř zvedl ruku nad hlavu. Zvolal a zamával, aby si ho očividně hlídkující muž všiml. Dlouhán se zarazil a podíval se jeho směrem. Pak začal volat na poplach. Rytíř se raději zastavil uprostřed cesty a opřel se o kopí. Myslel si, že bude lepší počkat kousek od těch lidí, aby měli čas si ho prohlédnout a pochopit, že pro ně neznamená žádné nebezpečí. Mezitím se ze stanů vysoukalo pět dalších mužů v různém stádiu oblečenosti, ale každý měl v ruce meč, nebo nějakou jinou zbraň. Rytíř byl pořád v klidu, počínání těch lidí bylo pochopitelné. Jen se více uvolnil a dokonce se mu povedlo vykouzlit na tváři úsměv. Ať vidí, že přišel s přátelskými úmysly. Jenže ti lidé se k němu hnali, jako by na něj útočily. Řvali jako pominutí, mávali meči a sekyrami a jeden znich se dokonce pokoušel nátáhnout za běhu malou kuši. Rytíř odhodil své věci a vytáhl z opasku dýku a  jedním pohybem jí mrštil po tom muži s kuší. Těžká dýka se mu zarazila do krku, zasažený muž se jakoby zarazil uprostřed křiku a pohybu a pak se tiše sesul k zemi. S ostatními to ani nehnulo, tak za dýkou vylétlo kopí a trefilo dalšího útočníka do břicha. Široký hrot kopí tomu muži vyjel téměř na stopu ze zad a ten se s výkřikem zhroutil. Ostatní zpomalili a počali se chovat obezřetněji. Pomalu ho začli obcházet. rytíře napadlo, že pokud se jim to povede, tak nemá šanci. S mečem v ruce, se vrhnul na muže úplně v pravo. Naznačil sek z hora dolů na hlavu a čekal, až muž jeho ránu vykryje. Ten udělal ukázkový kryt hlavy. V té chvíli, se rytíř přikrčil a podběhl napřažený meč toho chlapíka a vrazil mu mezi žebra ten svůj. Nezdržoval se vytahováním čepele z jeho těla. Vytrhnul z opaskového závěsu sekyru a spodním obloukem jí posla do podbřišku dalšího muže. Ozvalo se odporné křupnutí, jak se sekyra zakousla. Zároveň se ozval nepříčetný jekot zasaženého muže. A v tu chvíli k rytíři doběhl poslední chlap s jezdeckou dlouhou šavlí. Nemaje již jiné zbraně, skočil rytíř po útočníkovy a chtil ho za podvižená zápěstí. Prudkým pohybem čela, mu rozdrtil jeho nos na kaši. Ten upustil šavli a chytil se za to co mu zbývalo z nosu. Rychlým úderem do krku mu rytíř rozdrtil ohryzek a po chvilce chroptění bylo po něm. Rytíž se ohlédl a zpočítal ta ležící těla. Pět mužů. Ale u těch stanů jich viděl nejméně šest. Od tábořiště se ozbalo zaržání a dusot koně. Rytíř skočil téměř ukázkovou šipku stranou od ženoucího se jezdce. Udělal kotrmelec a dopadl vedle mrtvoly chlapíka s kuší. Vytrhnul mu jí z tuhnoucích prstů a natáhl. Mezi tím se jezdec otočil a hnal koně opět smerem k sedícímu rytíři. Ten jako by ztuhnul. Seděl s rukou držící kuši za zády a hleděl křímo na blížícího se jezdce. Věděl, že když vystřelí moc brzy, nebude mít šipka dostatečnou razanci aby ho sestřelila z koně. Když už začal rytíř rozeznávat bělmo jezdcových očí, tychle si stoupl, uchopil kuši pevně oběma rukama, zamířil a stiskl spoušť. Tětiva zadrnčela a rytíř ucítil slabé škubnutí zbraně. Jezdec se v sedle tak trochu narovnal a pootočil do zadu. Pak kůň zpomalil do klusu a na konec úplně zastavil. Jezdec se naklonil ještě kousek na stranu a pak ze sedla zklouzl úplně. Dopad těla na zem koně poplašil a ten odcválal mezi stany. Rytíř se sehnul a vytáhnul zbytek šipek z opasku mrtvého muže a zastrkal si je za svůj. Jednu vložil do kuše a znovu ji natáhl. Obešel všechny útočníky, aby se ujistil, že jsou opravdu mrtvi. Ten s kopím v břiše ještě žil. Díval se rytíři do očí a těžce dýchal." Jak to vypadá?" Zeptal se rytíře. Ten se zahleděl na černou krev vytékající z pod muže "chytl si to na játra, máš jen chvilku, počkám stím kopím." S těmi slovy se posadil na kámen vedle umírajícího. "Jo to je vod tebe vážně šlechetný, že si to sviňský železo vyrveš z mejch střev, až po tom co chcípnu!" Vztekle zachrčel. Rytíř pozvedl kuši a zamířil muži na hlavu. "Proč jste mne přepadli? Mluv, nebo tě tu nechám chcípat dokud nevykrvácíš. Pokud mi řekneš co chci tak ti to zkrátím." Zraněným mužem projela vlna křečí až zaskučel bolestí. "Mluv a já to ukončím" zopakoval rytíř. Muži se pomalu začal kalit zrak bolestí, po čela a tvářích mu stékali čůrky potu a z koutku úst pramínek krve. Pak se nadechl a začal slabě vysvětlovat. "Víš to není tak jednoducý. Tady se na hlídce střídáme už dva roky. A kdykoliv se někdo pokusil projet do hor nebo ven, tak sme měli rozkazy ho zabít. Rozumíš? Rozkazy! Nejsme žádný zloději, ale regulérní vojáci, najmutý do žoldu ke králi severního království. Tomu stejně nemůžeš rozumět. To je politika. A jen náš velitel ví, proč vlastně tady chcípnu." Pak se rozkašlal a z úst mu vytazil proud krve, zatínaje zuby zachroptěl. " Něco jsi mi slíbil, nebo se mě najednou bojíš doraz..." kuše zaspívala a ocelová šipka přeťala další mužova slova v půli. rytíř přemýšlel. Kdo by mohl mít prospěch z uzavření cesty. Pak mu to začlo dávat všechno smysl. Přeci král! Kdo jiný by dokázal zaplatit zamoření cesty těmi bestyjemi? Kdo by měl na to udržovat posádku na kraji hor, aby likvidovala ty co náhodou projdou? Jedině někdo tak bohatý jako král. A důvod? Zahleděl se na konec ocelové šipky, čouhající z mužova čela. Ocel , ano tuny a tuny oceli a železa na zbraně, které teď princeznička potřebuje na vedení války. Místo aby se dopravovaly karavanami přez hory a byly za pár týdnů v jejím království. Cestují teď pracně za drahé peníze dva měsíce loďmi do jižních přístavů a pak se vozí do jejího království opět na vozech za další zlato a opět je to nějaký ten týden zdržení. A kdo si na tom nahrabe? Králi patří doly, hutě i města, kde se ruda zpracovává. Patří mu i přístavy a lodě co ji vozí. Bohové, on musel vše vědět a plánovat roky dopředu. Jako by věděl o tom, že se chystá válka. A proč vlastně ne? Klidně se tu celá leta potloukali nepřátelští zvědové a poslové a nikoho to nezajímalo. Každý spoléhal na to, že ta nepřátelská královstvíčka se nikdy nedokáží domluvit a spojit. Zvedl se ze svého provizorního sedátka a uvolnil své kopí z nebožtíkova břicha. Pak na cestě pozbíral své věci a vyrazil prozkoumat tábořiště a stany. Na mrtvé vojáky už ani nepohlédl.

Za minutu nový den

27. ledna 2011 v 0:31 | Vítr |  Útržky...


                              Hodiny na zdi odtikávají, poslední minutu dnešního dne a ty dunící údery času, do křehkosti reality jsoucna, mne budí ze spaní. Hledím do temnoty stropu mé ložnice a v nekonečné změti myšlenek, se rodí nápad. Pomalu se zvedám a pokládám svůj prst na spouštěcí tlačítko počítače. A on, jako bych vložil spícímu Golemovi do hliněného čela jeho šém, ožívá. Svým sinavým světlem ozařuje klávesnici a prokazuje tak službu, mým nedočkavým prstům. Které pod vedením zdivočelých myšlenek, pomalu tvoří podivný  útvar  ze slov a útržků mého vědomí.
                              Neůprosné seky  hodinového kyvadla, s chirurgickou přesností oddělují nový den. Poslední nehmotná částečka času, dne předešlého, nenávratně zmizela ve bezedném chřtánu, nekonečného víru zapomění. V bezbarvé nicotě, kam míří všechny budoucí částečky času. Které netušíce, svůj neodvratně blížící se konec, tančí rozjásaně, opity nadšením ze svého zrození. A neodvratne se protancovávající, k okamžitu jejich nikoho nezajímajícího zániku. A tak si v krátkosti svého bezvýznamného bytí nevšimnou mne, nestranného pozorovatele, zaznamenávajícího, údery svých prstů, do černých kostek klávesnice, jejich nepatrně krátký, přezto tancem zdivočelý, vášnivý, život!

Déšť

26. ledna 2011 v 10:39 | Vítr |  Cesta draka


                                    Seděl pod skalním převisem a hleděl na clonu hustého děště, jež oddělovala ten poslední kousek suché zemně, od zbytku hor. Na tomto místě, nečekala zapomenutá hromada suchého dřeva, tak jako minule. Jen trocha loňského listí, co rytíři nyní sloužila jako lože. Přikrytý dekou a s štítem za hlavou, aby na něj netáhlo, ležel již druhý den, uvězněn jarním, přívalem dešťů. Vlastně nikam nespěchal. Před pěti dny opustil tábořiště u potoka a prošel mnoho mil, po staré cestě. Kus odtud, viděl opuštěná stavení přepřahací stanice. Budova byla nepoškozená, ale nikde ani stopa po lidech co tu žily.  Uvnitř naše nejen nábytek a prázdná stání pro koně. Ti lidé tu nechali vlastně úplně všechno vybavení, oblečení i drobnosti, bez kterých, by nikdy neodešli. Našel dokonce, i několik knih. Museli by případným nájezdníkům padnout do oka jako první. I ten nejhloupější lapka věděl, že kniha má velikou cenu a dobře se prodává. Rozhodl se prozkoumat okolní rokle a skály, zda neoběví, co se tady stalo. Procházel okolí v kruzích a prozkoumával, kde jakou jeskyni a strž, zda se tu neukrývá nějaká příšera, co by měla na svědomí vylidnění stanice. Po mnoha mílích chůze a lezení po skalách, dospěl k názoru, že nic nezjistí, buď se obyvatelé ve velikém spěchu pokusili utéci a to něco je dostalo postupně mezi skalami a nebo vzali koně a ujeli po stezce. Začalo drobně pršet a tak se rytíř rozhodl najít si suché místo na přespání. Nahlédl do jedné menší boční rokle a tam to uviděl. Těsně u skalní stěny, nad kterou stál se bělali kosti. Hromada lidských koster. Tak že ti nebožáci neujeli. Rozhlédl se, kus v levo, byla skála puklá a dalo se sešplhat na dno rokle. Musí zjistit co se tu stalo. Opatrně sešplhal na dno a došel k mohyle z kostí. Hledal stopy po zubech a další zranění na kostech, která by mu napověděla, jaká obluda ty lidi zabila. Ale kromě otisků liščích a vlčích zubů, nejdříve neviděl nic. Krom mrchožroutích, se na kostech jiné zuby nepodepsali. Pak se zarazil, prohlédl ještě několik lebek a narovnal se. Cítil jak ho opouštějí síly a zaplavuje ho pocit beznaděje a rezignace. " To snad není možné" pronesl tiše. Pomalu, mu začli docházet souvislosti a myšlenky které mu létali hlavou ho začínali děsit. Uvědomil si že déšť sílí. Zvedl oči od pochmurné hromady a rozhlédl se po okolních skalních stěnách. Pak mu padl do oka  malý převis s kupkou  suhého listí. Teď tu tedy leží, zavrtaný a čeká až mu lepší počasí, dovolí odejít. Občas zalétl očima k hromadě lidských kostí, kterou teď clona deště rozmazávala do neurčitého tvaru. Pozoroval tu podivnou mohylu a znovu se v duchu vracel k závěru co ho napadl ve chvíli, co na lidských lebkách našel stopy po mečích a sekyrách. Ano to byla totiž příčina smrti těch lidí. Žádný hrozivý drak či jiná obluda, ale jiní lidé! Je však podivné, že si nic nevzali, nic neukradli. Jen odvedli obyvatele a taby je pozabíjeli a naházeli do rokle. Pak zřejmě vypustili zvířata ze stájí a odešli. Snažil se nemyslet na to, co to znamená. Už cestou, mezi jednotlivými boji , rytíře napadlo, že veškeré obludy a draci a jiné, vražedné bytosti, byly soustředěny převážně na cestě, nebo v jejím blízkém okolí. Bál se toho co z těch myšlenek vylývalo, ale je to nejjednodužší vysvětlení. Ta veliká a těžce ozbrojená karavaná co táhla po stezce jako poslední a údajne zmizela někde v horách. Ta musel před těmi dvěma lety rozsévat zlo. Říkalo se, že snimi krom vojáků táhl i čaroděj. Potvrdila mu to i jeho černovlasá přítelkyně, když si za nocí povídali. Museli to být oni, kdo přivedl do Horkých hor draky a další havěť neměli moc času, rozesít skázu po celých horách a tak se soustředili na obchodní stezku. Znělo to šíleně, ale vše tomu nasvědčovalo. I mnichům z kláštera mohli prostě jen podstrčit "správnou" knihu. A když dojeli  sem? Mno zřejmě jim došli obludy i kouzla a tak prostě popravili veškeré obyvatele a nechali vše nepoškozené, aby to vypadalo tajemě a vzbuzovalo strach, z neznámé příšery. Kdo, ale mohl mít prospěch z toho, že se uzavře tak důležitá obchodní cesta? A prostředky na takový podnik, musely být obrovské. Tohle by měla princezna určitě vědět. Cítil jak se mu svírá srdce. Princezna. tak dlouho mu již nevstoupila do snů. Tak dlouho se již neozvala. Pořád čeká zda se jednou přeci jen nepokusí o spojení a nenavštíví ho v tom podivném snovém světě. Co pak jí vůbec neschází? Má tolik starostí s válkou na jihu, že nemůže na chvilku před spaním, nakouknout do zrcadla? Byl zoufalý, a nedokázal se zbavit pocitu, že je úplně sám, že na něj již všichni zapoměli a nikdo na něj nečeká. "Princezničko prosím přijď, ať Ti mohu říci jak mi chybíš a jak moc se mé srdce trápí. Přijď, ať se Ti můžu omluvit a políbit Tě na Tvá sladká úst..." Říkával si šeptem večer před spaním, aby zahnal zofalou prázdnotu a beznaděj a mohl usnout. A ve spánku snil o její konejšivé náruči a laskavých slovech. Touha mu spalovala srdce a on zjišťoval, že odchod z onoho hostince, kde se s princeznou konečně sešli, byla velká chyba. Že jeho odchod nebyl pokus chránit ji před případnými problémy a zlobou jejího manžela, ale jen nedostatek odvahy, všem těm problémům čelit spolu s princeznou. Kdyby, měl tenkrát více naděje v srdci a pokusil se sní postavit celému světu, vykřičet spolu s princeznou svou lásku a pak spolu nést následky i trest, kdyby se pokusil přeci jen sní utéci ... kdo ví? Třeba by nakonec pro svou lásku k němu, svou válkou zmítanou zemi opustila? "Bohové  prosím ať mi odpustí!" volal do deštivého nebe. Nakonec ho přemohla únava a opět usnul.
                                    Stála tiše u svého zrcadla a po tvářích jí tekly slzy. Viděla jak bojoval z tím posledním drakem, viděla jak si léčil popáleniny v horském potoce. Viděla každý den, jeho cesty. A viděla též, poslední dny v tom velikém údolí. Opravdu se jí povedlo projít na poslední chvíli průsmyky k jihu a polovinu zimy trávila na cestách po své zemi, aby se podívala jak žije její lid a co potřebuje od své princezny. Po příjezdu domů vedla její cesta ke kouzelnému zrcadlu, kde spatřila rytíře, v náručí cizí dívky. Nejprve jí to ranilo. Ale pak se pokusila vše pochopit. Vlastně to pro něj slibovala udělat. Najít mu milou dívku, aby se mohl zamilovat a nemusel se trápit marnou láskou kní. Cítila jak je to falešné, jak sama té myšlence nevěří. Nikdy nechtěla doopravdy, aby si našel jinou. Cítila jak ho miluje. Ne, nebyla to taková ta vybuchující, vášnivá a žhavá láska, kdy člověk neví co dělá a je nekompromisní a chce všechno nebo nic. Byl to takový tichý, táhlý tón, co rozechvíval její srdce, kdykoliv na rytíře vzpoměla. Tón, jenž jí v jemných vybracích, probíhal po páteři od zhora dolů a rozechvíval jí podbřišek prastarou touhou... Věděla, že ho miluje, tiše v hlubinách svého srdce a byly okamžiky, kdy si uvědomovala, že to nikdy nebude jinak. Že si nakonec bude muset založit novou rodinu a ona mu bude muset požehnat, ale budou chvíle, kdy se octnou sami a ty budou jen jejich... a je tu také zrcadlo. Jen teď prostě nemůže, musí si na to vše ještě zvykat a naučit se stím žít. Musí si připustit možnost, že budou i jiné žena v životě toho rytíře. Stejně jako on, musel přijmout to, že ona je vdaná žena a vládkyně této země a že jí bude muset dát nového krále, a že to nebude moci být dítě rytíře, ale jejího právoplatného manžela. "Rytíři prosím vydrž ještě. Počkej se svou láskou ke mě. Ještě chvíli buď trpělivý se svými city. Já na tebe nezapoměla, jen teď potřebuji čas. Věřím že to pochopíš moc v to doufám, příteli můj." Pomalu se otočila od zrcadla a obraz muže, spícího v listí se rozplynul....

Sebevražda způsob boje, útěk, či naděje?

24. ledna 2011 v 10:42 | Vítr |  Téma týdne

                                       Sebevražda.... už to slovo zní jako něco nedobrého, ba hrozného a odsouzeníhodného. Lidé se na takový čin dívají většinou s údivem, proč někdo něco takového spáchal a odsuzují ho. Je zajímavé, jak se pohledna tento čin mění, porovnáme li, různé druhy kultůr a náboženství. Asi nejznámější ( v posledních letech), je sebevražda z náboženských důvodů. Většinou se jedná o akt terorizmu v kombinaci s fanatismem, spojený s mnoha nevinnými oběťmi okolo. Dále, postupujemeli k východu, je názor na sebevraždu méně "odsuzující" a více se bere, jako možnost vyřešení různých nepříjemných situací, co přináší život. Dokonce, za určitých podmínek, byla sebevražda brána, jako způsob zachování si cti a nebo jako projev úcty.
                                        Dokonce i v našich zeměpisných šířkách známe případy, kdy byla sebevražda projevem cti a vykonána na protest, kupříkladu s politickou situací.
                                        Dále jsou hodně probíranou možností, sebevraždy ze zdravotních důvodů. Kdy nemocnému člověku, bez naděje na vyléčení, zbývá prokazatelně jen krátký zbytek života, v nepředstavitelných bolestech, kdy žádné tlumící prostředky již nepomáhají. Takový člověk, prosí své okolí o milosrdnou, rychlou smrt. Kterou mu však legálně nemůže nikdo poskytnout a tak pokud mu na to ještě zbývají síly, volí dobrovolný odchod z tohoto světa vlastní rukou.
                                         Ano, nesmíme zapomenout na sebevraždy z nešťastné lásky. Též nejsou nijak ojedinělé. Zamilovaný jedinec, jehož city nejsou opětovány, trpí a trápí se tak moc, až se to rovná fyzické bolesti. Nakonec volí dobrovolný odchod, jen aby tomu to trápení unikl....
                                          Na toto téma bych mohl psát ještě hodně dlouho, je totiž nepřeberné množství důvodů k sebevraždě. Ať rádoby důležitých, nebo zdánlivě malicherných. Myslím však, že výše uvedené příklady jsou asi ty nejhlavnější omluvy, pro lidskou slabost a selhání. Protože jsem přesvědčen, že většina z těch lidí, co sebevraždu dokonali, či se jen o ní pokusili, si vůbec neuvědomili následky svého jednání! Nebrali ohled na nikoho, kromě sebe! Nemysleli na lidi které tu zanechávají a kterých se tento čin dotkne a poznamená je do konce jejich života. Mluvím o jedincích, kteří svím činem nebrali ohledy na své blízké a "řešili" si jen svou bolístku! Každý člověk, který myslí na sebevraždu, jako východisko ze svých problémů, by si měl uvědomit, že i to nejposlednější zvíře bojuje o svůj život do posledního dechu. Že život není laciná tretka, kterou dostanete znovu na požádání. Život je vzácnost a dar a měli by sme si ho velice vážit, a pokud máme pocit, že se nám vede tak zle, že stojí za to ho zmařit, měli by sme vyhledat pomoc. Ať už odbornou, nebo pomoc našich blízkých. Osobně si myslím, že sebevražda je ve většině případů, čin slabocha a nebo člověka který nemá odvahu se o svůj život poprat. Ti lidé, co někdy pomysleli na to jak by bylo" sladké" usnout na věky, by si měli uvědomit, že je nečeká klidný spánek, ale jen vlhký, tmavý hrob. Plný zápachu a červů. A pokud někdo argumentuje posmrtným životem... skončí jako zavržená duše, Bude odcházet s bolestí a zármutkem a sám. Co si myslíte, že na druhé straně najde?
                                           Mno toliko mé myšlenky a názory, pokud Vám přídou poněkud zmatené, tak je to tím, že mne toto téma dost rozčiluje. Mě prostě vadí lidé, kteří se vzdávají toho co je jejich a nesnaží se o to bojovat. Prostě mi to nedá, věřím v naději, věřím, že se dá hodně zlepšit a zachránit, věřím, že se dá přežít všechno....jen musí člověk strašně moc chtít a věřit v dobrý konec...věřit a neztrácet naději!

Poslední píseň léta

23. ledna 2011 v 23:39 | Vítr |  Útržky...

                                  Polevila letní vedra a vzduch začal mít tu zvláštní, sotva postřehnutelnou vůni, která způsobuje, že zůstávám stát u okna a dívám se do dáli. Až někam za obzor. Cítím, ve vlhkosti večerů, náznak vůně tlejícího listí a těžkou vůni, rozorané, vlhké země. Zachycuji ty vůně spíše podvědomím, nežli svým čichem. Nakyslý pach lesních houštin a vzpomínky, namlouvají mému sluchu, že již zachytil zvonivé šustění, padajícího listí, jež vítr honí jako měděné vločky, mezi stříbřitými kmeny prastarých buků. První mámivé steny, podzimních, teskných větrů, prolnutých táhlými nápěvy posledních, zádumčivých elfů. Toho prastarého národa, jenž pomalu zplynul s trsy kapradí a jehož poslední zbytky, ukrývají polštáře mechů...
                                  Toužím uchopit svou tuláckou tornu a jen tak, s kusem chleba, vyrazit do těch prastarých lesů a mezi kameny, na posledních prosluněných pasekách, ozdobených stříbrnými perlami rosy, na vláknech pavučin, hledat poslední zbytky sličného lidu. Který přizdoben rudými plody jeřabin, tančí na svých podzimních slavnostech, ony pradávné, rozpustilé tance, Za doprovodu bubínků a fléten, divokých faunů a něžného zpěvu křehkých, sličných elfinek...
                                   Snad najdu k ránu, za poslední hvězdy záře, stříbrnou flétnu, jež upustila, ze svých štíhlých dlaní, zádumčivá elfka. Jako vzpomínku, pro posledního básníka, jenž ve svém srdci oslavuje její lid. Snad najdu odvahu ve svém srdci a přiložit ji  ke rtům, bych dechem svým, skrze ten nástroj kouzelný, oslavil její krásu...

Tábor u potoka...

21. ledna 2011 v 1:04 | Vítr |  Cesta draka


                                    Probudila ho nesmírná žízeň a pocit, že hoří. Pokusil se rozhlédnout kde je,ale téměř neviděl přez otoky na popáleném obličeji a každý pohyb mu způsoboval bolest, jak mu praskala popálená kůže po těle. Pomalu se vyhrabal z kupky listí. Jediná myšlenka, ho nutila překonat bolest a najít cestu k vodě. Uhasit tu strašnou žízeň a žár co ho zpaloval. Pomalu se plazil po bahnitém břehu. Na konec se překulil přez hranu břehu, do potoka. Zalil ho chlad horského potoka, plného vody z tajícího ledovce. Polikal ledovou vodu a cítil nesmírnou úlevu od bolestivých spálenin. Posail se a počkal, až mu z očí odteče všechna voda. Ledová voda působila jako kouzlo, otoky opadly a hýbalo se mu již lépe. Pokusil se zvednout na nohy a kupodivu mu to nedělalo potíže. Šel kousek proti proudu potoka, kde nebyl břeh tak strmý a vylezl z vody. Konečně se odhodlal dojít až k dračí mrtvole. Všude kolem byla spousta vlčích a liščích stop a poletovali tu supi a krkavci a strašlivě rámusili, jak se prali o maso z draka. Opatrně se rozhlédl, zda tu někde, po noční hostině neodpočívá nějaká větší šelma. Nic, jen draví ptáci. Začal pomalu zbírat poházene zbraně a součásti výstroje. docela ho potěšilo, že šelmy nechaly na pokoji jeho deky a zásoby. Zřejmě neměli zájem, když jim tu uchystal takovou zásobu čerstvého masa. Pomalu odnosil všechny své věci, kousek proti proudu potoka. Našel si tam písčitou pláž s vysokým břehem a hromadou naplaveného dřeva na topení. Nakonec se vydal, vyzbrojen svou sekerou, přímo  k dračí mršině. Odehnal hodující ptáky a prohlédl si napůl sežraného draka. Pomalu obcházel padlou nestvůru a přemýšlel nad Tím, jak moc se ho bál. Jak se natrápil myšlenkami na to, jak ho bude potkávat věčně. Na konec to nebylo tak těžké... Vlastně kdyby netvor nepoužil tu zkrytou pohrůžku, tak by tu teď nejspíš ptáci oklovávali rytířovu mrtvolu. Jasne neměl provokovat. Našel kus hřbetu, kam dravci ze země nedosáhli a ptákům se nechtělo rvát tuhou, dračí kůži. Vylezl opatrně po obnažených, dračích kostech a zasekl sekyru pod hřbet. Čistými seky, vysekal skoro metr dlouhý kus masa podél páteře. Hodil si ho opatrne přez bolavé rameno a slezl na zem. Opíraje se o sekyru došel na svou pláž, kde si potom zbudoval, za použití větví, chráněné tábořiště. Rozdělal oheň a odsekl několik plátků masa. Zbytek ukryl do ledové vody potoka a zatížil plochými kameny. Plátky masa potřel solí ze svých zásob a rozložil na kameny, rozpalující se v ohništi. Hladově pozoroval, jak se pečou a mění barvu, z temě rudé na kráně hnědou. do nosu mu stoupala vůně pečeného masa. Nakonec jeden, na pohled nejpropečenější kousek vzal do ruky, chvilku na něj foukal a pak otevřel ústa, aby se zakousl. Zarazil se, co to dělá? Vždyť chce jíst draka! Pak ale pokrčil zameny a konečně se zakousl. " No co dostalo se mu jen toho, co chystal na mě:" Myslel si rytíř. " A navíc, nechutná vůbec špatně. Jen by to na místo vody, chtělo víno." Bručel si rytíř pro sebe a usilovně žvýkal dračí maso. A s každým soustem doslova cítil, jak se mu vrací síla a dobrá nálada. prostě si tu pár dní odpočine a počká až se mu zahojí nejhorší popáleniny. Pak potáhne dál. Když dojedl poslední kousek masa a napil se vody, přiložil na oheň několik silných větví, opatrně se zabalil do deky a usnul.

Křižovatky

19. ledna 2011 v 0:53 | Vítr |  Útržky...


                                         Křižovatka. Napadlo vás někdy, jak zajímavé místo může být,křížení dvou cest? Jak moc může pro vaši budoucnost znamenat, zda půjdete v levo, či v pravo? Je to jako kouzlo. Jako hra v kostky. Nikdy netušíte co se stane když zvolíte jednu z možností, které vám křižovatka nabízí. A když se rozhodnete a jdete vámi zvolenou cestou, napadá vás na té cestě, zda jste zvolili správně? Nikdy mi to nedá, abych se trochu nepoddal snění a nepředstavoval si, co by bylo na těch ostatních cestách. Pokouším se představit, jak ta druhá odbočka vypadala, jaké bylo okolí té další cesty a jakou krajinu jsem při jejím míjení zahlédl. A z toho pak stavím kulisu příběhu. Vymýšlím různé zápletky a dějové kličky, až si někdy říkám, zda nebyla chyba, zvolit si tu cestu po které kráčím. Proč sem si třeba nezvolil jinou? Byla by opravdu tak jiná, jako si představuji? Byla by tak zajímavá a nebo by na ní bylo jen další bláto a prach? Prostě se mi honí hlavou myšlenky, zda jsem si vybral správnou cestu, zda jsem přeci jen neměl odbočit jinam. Jěště že nemívám zvyk se vracet. To bych se také při své občasné nerozhodnosti mohl na nějaké složitější křižovatce, motat pěkně dlouho....mezi námi, já mám vlastně křižovatky rád. Ta možnost se rozhodnout mi dává pocit, že přeci jen malounko rozhoduji o svém životě. A navíc, vždy takové rozhodování zavání lehce romantikou a dobrodružstvím. Nemyslíte??

Poslední píseň

18. ledna 2011 v 11:15 | Vítr |  Útržky...


                        Lepkavá vlhkost bělavých cárů,lepí se na můj šat. Ten ztěžkl, těmi dotěrnými polibky mé věrné přítelkyně, té průvodkyně prochladlých mých rán a bezůtěšných večerů. Věrné průvodkyně prázdnotou dní, jež plynou těžkým, jednotvárným krokem, slepého, tažného koně, Který zapomenuv bujnosti svého mládí a svěží zeleň pastvin, přijal za svůj úděl, táhnout tu zablácenou, až k pláči směšně marnou káru, unavených, zapuzených snů.
                        Pomalu, jak vlhký chlad, pronikající skrze kůži, naplňuje do poslední každou skulinku mého bytí, cítím méně a méně, tíži života svého. Až měkké bahno cesty jemně líbajíce mou tvář, mi šeptem napoví: "Odpočiň si v mé náruči. Ta strastiplná cesta žití Tvého zde našla svůj cíl. A ta cesta, ta společnice nerozlučná, bude Tvým ložem posledním a mlžná Tvá přítelkyně pokrývkou.
                        Spi, zde končí se vše. Už žádné kalné ráno, už žádné pachtění se za bláhovou vidinou, jen ticho a klid, pro bolavou duši. Spi....

Kaštanová álej

16. ledna 2011 v 23:48 | Vítr |  Povídkování


Ztichlou cestou zelených hradů, v podvečer poutník kráčeje.
Beze snů, jež na své pouti v prachu, po kapkách poztrácel.
Obrnění bojovníci, posledními skoky, jeho nevidomým očím,
odkrývají poklady svých niter,
v naději, že prozáří poutníkův zrak a roznítí vychladlé srdce.
Že zaujmou svým marným letem, ty ztvrdlé dlaně
by předali jim část své hedvábné hebkosti.
Že probudí zasuté vzpomínky na jemnost dívčí kůže, jíž hladívali
a zalijí ta prázdná okénka duše, vzácnější vláhou,
než li je déšť, který smáčí jeho ochablá ramena,
nesoucí váhu času....

Ráno po...

16. ledna 2011 v 11:26 | Vítr |  Cesta draka


                                         Probudil ho chlad a bolest. Dlouho nemohl přijít na to, kdo je a proč leží napůl zahrabaný v tlejícím, loňském listí a blátě. Pozoroval oblaka plující nad jeho hlavou a pokoušel se vzpomenout, co mu jen připomíná ten čpavý zápach co cítil. Pak si začal pomalu vzpomínat, to je pach připálené srsti a kůže. Ta bolest co cítil na svém običeji jsou spáleniny...od ohně...od dračího ohně! Pokusil se posadit, ale měl pocit, že se do něj zakusují desítky ostrých zubů. Pomalu si začal připomínat události předešlých dní. Vzpoměl si na nocleh pod převisem a návštěvu, jeho dračího nepřítele. Na následující noc, na půl probdělou, plnou zlých snů a obav, že se drak vrátí. Vzpomínal na spěch a chvatný pokus, projít soutěskou kolem hory za převisem, aniž by ho drak zpozoroval. Nakonec se však potkali. Uprostřed strmého údolí, na břehu rozvodněného potoka. Drak tam na něj opět čekal a tak rytíři nezbylo nežli k němu dojít. Tentokrát se ani neobtěžoval vytáhnout meč. Došel až těsně k obludě a rezignovaně jí pohlédl do očí. Drak si ho chvíli spokojeně prohlížel a pak zavrčel."Chystej se k boji." Rytíř pokrčil rameny. "Ne. Dnes ne. Nemám sílu, jsem utahaný, prostě mě hryzni jako vždy, napij se mé krve a táhni. Nebo mě klidně zabij. Stejně se nemám k čemu vracet." Drak se potměšile zašklebil. "A co princezna? A ta černovlasá dívka, tam z údolí?" Šklebil se a s radostí pozoroval narůstající rytířův vztek. "Zabiju tě!!" Vykřikl rytíř a ve stejném okamžiku bodl těžkým kopím, drakovi po krku. Drak uhnul, ale bylo málem pozdě. Hrot kopí mu vyrval pěkný kus šupinaté kůže dole pod bradou. Drak zařval vzteky a bolestí a zaútočil ohněm. Rytíř se sice pokusil krýt štítem, ale drak byl v chrlení ohně jeden z nejvytrvalejších a rytíř cítil jak se začíná štít pomalu rozpalovat. Zavřel oči a vrhnul se proti hučícím plamenům, zvedaje ve skoku štít nad hlavu. Drak po něm sekl pařáty a vyrazil mu ohořelý štít z ruky. Rytíř cítil jen to, že praskl řemen, za který ho měl připevněný k levé ruce a hleděl na dračí tlamu připravenou opět chrlit oheň. Zle se ušklíbl a pak, jako by se zpomalil čas. Dračí tlama se pomalu rozvírala a rytíř vrazil široký hrot kopí mezi čelisti. Zároveň vyrazil drak z chřtánu spolu z řevem i proud ohně. Viděl jak se hrot kopí probořil do měkého dračího patra a viděl jak se proti němu žene proud pekelného ohně. Jen zklonil hlavu a zalil ho šílený žár. Na štěstí si rytířovo kopí našlo cestu až do dračího mozku. Oheň zmizel, drak na pár okamžiků ztuhnul a pak se zřítil k zemi. Rytíř nevěřícně zíral před sebe, na dohasínající obludu. Jeho nejhorší noční můra, zde ležela mrtvá. Nemohl tomu uvěřit. Pak ucítil zápach spáleniny, jak mu drací oheň seškvařil vlasy a kůži na krku a tvářích. Tam kde mu na pažích a ramenou dračí oheň zasáhl kroužkovou zbroj,  teď soupal dým z doutnajícího oblečení. Rozpálené kroužky se propalovaly skrze vrstvy látky a zraňovali ho na kůži. Stáhnul si kroužkovou košili a doutnající oblečení a polonahý se odpotácel ke korytu protékajícího potoka. Ponořil se do něj a chladíce si spáleniny pocítil jak se ho zmocňuje únava. Ztěží vylezl z potoka k nejbližší hromadě loňského listí, kde se z posledních sil zahrabal a usnul.
                                   Teď tedy ležel v tom nouzovém loži a vůbec netušil, jak se dokáže zvednout a jít dál. Cítil jak se ho zmocňuje horečka a znovu se propadá do náruče spánku...

Čekání na spánek...

11. ledna 2011 v 22:42 | Vítr |  Diary


                                              Již po třetí, za poslední dvě hodiny zapínám počítač a snažím se v tomto podivném světě najít únavu a přivolat spánek. Pokaždé když si myslím, že již jde, vypnu tuhle mašinu a pokusím se zavřít oči. Jenže po nějaké době se začnu obracet a naklepávat polštář a nakonec to vzdám a znovu vstanu, nazuji pantofle a obléknu župan. Pozoruji chvilku setmělý pokoj a pak se vrátím sem. Tady je můj svět. Místo, kde jakýkoliv sen, může na chvilku ožít. Myslím na sny které sem tu uložil, na lidi které jsem tu potkával i na ty co již nepotkám, někdo zrušil svou stránku a nikdy se již nepřipojil, někdo jen svůj internetový svět opustil a nechal ho pustnout a ztrácet barvy a lesk. Někdo prostě jen přestal "vidět" mým směrem. O jednom člověku vím, že v reálném světě prohrál svůj boj a již nikdy se nevrátí. A pár lidí se mi také ztratilo, když se oženili a povdávaly, ale to je myslím přirozené a troufám si tvrdit, že některé tu  jistě po pár letech opět potkám. Je spousta hodin a měl bych se pokusit opět usnout, ale tlak věcí a událostí, co mne potkali koncem roku a co mne ještě v nejbližší budoucnosti potkají, je příliš silný a pomalu mne připravuje o klidné spaní. Již zítřek si na mne brousí své neustále hladové čelisti a já nemám na svou obranu ani ten meč, kterým bojuje můj rytíř z Dračí cesty. Jak moc by se mi zítra hodil! Bože dej mi sílu nikdy nic tak pošetilého neudělat ve skutečném životě, myslím jako třeba abych nevzal nějaký meč a nešel si sním vymoci pro sebe slušný život a spravedlnost... nedovol to bože, protože v tomto reálném světě by nikdo blázna s mečem nebral vážně. A bože? Prosím, ať nikdy nemám problém poznat který z těch světů je reálný a který ten snový. Pokus o smazání té pomyslné hranice, se tvrdě platí, věřte mi, vím o čem mluvím....

Příprava..

11. ledna 2011 v 10:14 | Vítr |  Cesta draka


                                            Dnes měl štěstí, S blížícím se večerem nalezl skalní převis a pod ním hromadu starých větví, naslkádaných až úplně u stěny. Byly krásně suché a podle toho, že i očividně poskládané, rytíř hádal, že je tu před lety odložila nějaká karavana na svou cestu spět. Teď poslouží jemu. Noci jsou stále pořádně chladné a za poslední měsíce byl zvyklý na vyhřáté lože. A společnost v něm... usmál se při té myšlence. Napadlo ho, jak je možné, že celou zimu, nenavštívila jeho sny princezna. Je pravda, že odešel bez rozloučení a muselo jí být z toho smutno, protože pokud ho opravdu milovala tak jak mu při jejich schůzkách přez zrcadlo říkala, tak ji muselo ranit, jak ji ve skutečném světě ji odmítl. Pojednou pocítil touhu po jejím hlase, po pohledu do těch hlubokých očí. "Co je to se mnou?!" Jeho hlas se odrazil od skalního převisu. Také je možné, že princezna opravdu stihla projít na jih. A pokud ho celou zimu sledovala skrze své zrcadlo, musela vidět jeho a tu dívku.. pak je zřejmé, proč se neozívá. Pochyby ho pomalu začli nahlodávat. Co vlastně chce? To co cítil k princezně, bylo na chvíli odsunuto do pozadí náručí sladké, modrooké, černovlásky. Ale tady mezy skalami, kde byl sám a měl spoustu času přemýšlet, pochopil, že na síle toho citu, se nic nezměnilo. Pomalu mu docházelo, že jen zlomil další srdce, aby léčil to své. Aby se pokusil zapomenout, ano nebylo v tom nic zlého, myslel si. Přišlo to pomalu a nenápaně a onu dívku přeci k ničemu nenutil. Ani jednou mezi nimi nepadla slova o citech a o lásce. Nikdo mu nemůže vyčítat, že podlehl její kráse a něžným dotykům. Vždyť byl tak sám a právě se vzdal své lásky k princezně." Pro její vlastní dobro!!!" Vykřikl do změti skal a ozvěna převzala útržky jeho slov a chvíli si je přehazovala v dalších údolích. Přeci ji měl chránit, ne? Složil přísahu, že ji bude chránit. Nikdo ji po něm nechtěl, byla to jen jeho touha po její lásce a vědomí, že ji nikdy nezíská, co ho dohnalo až k jejímu trůnu a k těm slovům co tenkrát pronesl. Nemohl tušit, že zaseté semínko vzklíčí a princezna si najde cestu do jeho náruče. I když jen za pomoci kouzel ve stínu mezi světy, když spal. Nemusela to přeci dělat! Jen mu dala naději, hloupou marnou naději! Zatínal mimoděk pěsti ... Proč ho nenechala na jeho cestě samotného? Proč se mu pletla do života... Cítil, jak jsou ty myšlenky hloupé a prázdné,zastyděl se, jen se snaží hodit vinu za svou slabost na prynceznu, nedokázal odolat té druhé dívce, prostě proto, že nechtěl. Sklopil hlavu a díval se do ohně. Hryzalo ho svědomí a nevěděl jak dál, vždy se hrdě snažil nosit svou čest a poctivost jako svůj stít, na odiv všem. Dnes však cítil, že neustál zkoušku a styděl se i před těmi hluchými kameny okolo... Snažil se zapomenout na bolest, co mu způsobovala láska k princezně v náručí jiné dívky a zároveň nemyslet na to, že princezna může cíti to samé k němu, může jí bolet srdce kvůli stejné marné touze po jeho obětí... všechno zkazil. Cítil jak ho pálí oči. Pak ztuhl a zježily se mu chloupky po celém těle. Cítil najednou obrovský chlad a vlnu neskutečné zloby a nenávisti. Pomalu zvedl hlavu. Díval se opět do těch krví podlitých očí, plných zloby. Zpoza svahu, lemujícího plošinu pod převisem na něj hleděla odporná hlava jeho starého známého. Té dračí nestvůry, co včera svým řevem, strhla lavinu. Pozorovala ho svým potměšilým pohledem a rytíř věděl, že drak přesně ví jaké myšlemky ho trápí. Uslyšel, jak se tiše směje, pak pronesl skřípavým hlasem jediné slovo" zítra!" a zmizel. Rytíř se pomalu nadechl, celý se třásl a nebylo to jen chladem vystupujícím ze skal. Řekl zítra, jasně to slyšel. Zítra bude někde na cestě čekat a bude opět chtít část jeho krve. Nebo ho konečně zabije? Nevěděl co ho čeká, ale ani na okamžik nepomyslel na to, že by obludu dokázal porazit. Opřel se o skálu a hodil pár větví do ohně, myslel na princeznu a na to jak by jí rád viděl. Jak moc by se jí chtěl omluvit, že pochyboval o jejích citech a ztratil na chvíli naději, naději v to že snad někdy budo moci být spolu. Strašně si přál aby nikdy do toho údolí nedošel a nepoznal tak hranice své slabosti. "Bohové, princezno, strašně mi chybíš, prosím navštiv mne v mých snech, prosím, chtěl bych Ti to vše vysvětlit, omluvit se . Políbit Tě na Tvá něžná ústa. Říci, že budu dál bojovat se vším co mi tato zkouška přinese..." Pronášel ta slova jako modlidbu a pak se mu zlomil hlas, to když si vzponěl na dívku, co na něj bude možná čekat v zapomenutém údolí....

Maják...

10. ledna 2011 v 1:14 | Vítr |  Diary


                                            Dopsal jsem další část příběhu. Monitor na mne bliká ve tmě jako maják, zapomenutý na břehu mrtvého moře, jehož černá hladina je hladká a lesklá jako obsidián. Měl bych to světélko svého "majáku" zhasnout a jít spát, ale mám neodbytný pocit, že pokud se zbavím toho jediného zdroje blikajícího světla, toho jediného spojení se světem živých lidí, tak již nikdy nenajdu cestu do své postele. Budu na věky bloudit po břehu toho temného moře aniž bych spatřil jediný záblesk hvězdné oblohy, aniž bych jedinkráte zahlédl světla lodi plující mi na pomoc. Pojednou mám neopodstatněnou obavu, zbavit se toho světélka předemnou. Obavu, abych nezabloudil v temnotě ledové pustiny pohlcující mou duši....

Lavina

10. ledna 2011 v 0:49 | Vítr |  Cesta draka


                                            Vlhký štěrk mu křupal a skřípal pod podrážkami nově podražených, těžkých bot. Zbroj tiše cinkala a on již po pár krocích na staré cestě, litoval, že musí jít dál. Bylo jaro a slunce propálilo masy sněhu jež celou zimu blokovali horské údolí. A tak si musel připomenout slib daný princezně před celým dvorem a vyrazit do hor dokončit svou práci. Večer před odjezdem, v průběhěhu jejich posledního milování, mu modrooká kráska řekla, ať nejezdí. Ať tu na vždy zůstane po jejím boku. Každý z lidí v království, by si myslel, že zahynul někde pod sněhem a za čas by se na něj zapomělo. V té chvíli, jí chtěl říci, že zůstává, ale položila mu na ústa své štíhlé, voňavé prstíky a pak ho políbila. V návalu divoké vášně, zapoměl očem chtěl mluvit. Ráno se již k tomu nevrátila, prostě vstala a šla mu zabalit na cestu. Přez údolí jeli na koních, ale jelikož je doprovázela stará léčitelka, tak mlčeli. Nebyl zvyklý mluvit o svých citech před jinými lidmi a tak cesta proběhla v podivném mlčení. V místě kde se stará cesta zakusovala do skal zastavili. Sesedli z koní. Chvíli si hleděli do očí. "Vrať se ano? Až dokončíš co musíš a dostaneš sou odměnu, tak se sem vrať. Budešli chtít. Od chvíle, co uslyším, že jsi se dostal do zámku a dostal prynceznin polibek, budu rok čekat. Déle ne." Pronesla tichým vážným hlasem. Vzal její hlavu do dlaní a pohlédl jí do očí, nedokázal však nic říci, jak mu najednou vyschlo v hrdle. Políbil ji na ústa a objal. Pevně se drželi, jako by to mělo být naposledy v jejich životech co se vidí. " Kdo ví , co mne čeká?Raději na mne nečekej. Kdykoliv mne může zabít drak nebo sesuv skal. Nevím zda dokončím svůj úkol nebo nekde zemřu. Nechci aby si čekala na někoho, kdo Ti nemůže dát ani slib, že se vrátí. Dala si mi znovu naději a po Tvém boku sem se opět naučil smát. Jsem Ti za tolik vděčný, že Ti to nebudu moci splatit do konce života", tiše drmolil a pokrýval její tváře drobnými polibky. Odtáhla se "jeď už hlupáčku" nevšiml si, jak se jí pod úsměvem zalévají oči slzami. Sebral ze země své odložené kopí a vak se zásobami a vyrazil na cestu. Po nějaké chvíli se otočil a zamával. Stáli pořád u koní a dívali se za ním jak mizí mezi skalami. Stará žena pohlédla na svou dceru. Chvilku pozorovala, jak jí stékají slzy po tváři a pak ji objala kolem ramen. "Ty jsi mu to neřekla, že ?" Pronesla měkce. "Nic neví, že je to tak?" Dívka si mimoděk položila dlaň na břicho a zavrtěla hlavou. " Nikdy ji nepřestane milovat matko a kdyby věděl, že jsem těhotná, že čekám jeho dítě, tak je natolik čestný, že by se opravdu vrátil. Jenže jak by sem se mu mohla podívat do očí? Vždy bych tam viděla lásku k jiné ženě, a nakonec by mi to začal možná i vyčítek a nenáviděl by mne i toto krásné údolí. Chci aby jeho případný návrat byla jeho volba. Aby se rozhodl sám, že se vrátí. Třeba opravdu pochopí, že nemá jinou šanci, třeba ji nemiluje tak jak si myslíme.." nedořekla, hlas se jí zlomil v pláči. "Bolí mne srdce matko, už teď mi chybí, ale nedokáži ho zadržet, vim, že pokud se nevrátí dobrovolně, bude tu nešťastný. Já tu ne něj budu čekat, i s tím maličkým, co nosím pod srcem......"
                                          Prošel několik zatáček a s obavou začal pozorovat narůstající chlad, který již z údolí vyhnalo jarní slunce. Sem mezi skály, se však dostávalo s většími obtížemi. Na svazích okolo cesty ležela obrovská kvanta zmrzlého sněhu a ledu. Nebezpačně se nakláněla k cestě a vypadal, že se na svých místech drží jen nějakým kouzlem. Pozoroval okolí a zaobíral se myšlenkami na to co právě opustil, na nádherné údolí s milými obyvately,kde ho měli všichni rádi, na sladkou náruč úžasné dívky a na to co mu nabízela včera v jejich loži. Zamyslel se a zpomalil. Co vlastně hledá? Co čeká od života? Princezna je pro něj jako nedostižný sen, tu nikdy nezíská, pokud by nezabil krále a neuchvátil jeho trůn i ženu. Směšná představa.  Miloval princeznu a nikdy by jí takto neublíži. A tím je bezvýchodnost této situace jednou pro vždy daná. Je pro něj ztracená na vždy. Váže ho k ní už jen ten jeho slib ...jen věrnost té přísaze, co jí kdysi složil k nohám.Bodlo ho při té lži u srdce. Jenže, tady v ůdolí má šanci na nový život, ta překrásná dívka ho miluje a on jí má moc rád a věří tomu, že by se do ní časem zamiloval... ale co , váží si jí pro její oddanost ke své práci s nemocnými lidmi, váží si ji pro její krásnou duši , obdivuje její chytrost, upřímnost a krásu , její ušlechtilost i to jak ho má ráda. Vrátila mu smích a chuť do života...a nakonec od smrti své ženy se necítil tak šťastný jako tady v tom údolí. Zastavil se, otočil hlavu spět, ale viděl již jen změť skal. Vrátí se sem! Určitě se vrátí a tu dívku si vezme za ženu a bude šťastný a laskavý a naučí se jí milovat. Věřil tomu, že dokáže uzdravit jeho bolavé srdce, jako uzdravila jeho zlomenou nohu. Bhové, ale to jí měl všechno říci! Co kdyby se rozhodla nakonec nečekat? Ano vrátí se, vrátí se hned a všechno jí to poví! Požádá jí, aby určitě čekala, ne požádá její matku o její ruku. Aspoň tak na rychlo a pak vyrazí dokončit svůj úkol. Musí vědět, že nebude čekat zbytečně. Musí...Udělal první krok a ze skal se ozval zvuk, který mu zmarazil krev v žilách, zvuk který doufal, že už nikdy neuslyší.. Horami se nesl pochmurný řev jeho dávného nepřítele. Příšerného draka, se kterým se nekolikráte již bil a kterého nedokázal nikdy úplně porazit. Ten táhlý posměšný řev se nesl soutězkami hor a rozkmitával každou jejich částečku. Pak se do dračího řevu šílené obludy, počal mýsit temný, dunivý hukot, jako by se skalami valila rozvodněná řeka. Rytíř pohlédl nad sebe a dal se do zběsilého běhu. Celá sněhová pole nad cestou se dala do pohybu. A teď se na cestu, kde stál řítila obrovská lavina. Doběhl za skalní ostroh a zastavil se. Celá soutěska se na nekonečně dlouhou dobu naplnila hukotem a řevem padající laviny. Když po čase vše utichlo, nakoukl za skálu jež ho kryla a pochopil, že  se do ní nějaký čas nikdo nedostane. Musí jít a doufat, že na něj ta dívka opravdu počká. Vykročil dál po cestě se srdcem plným obav a chmurných vyhlídek. Zdálo se mu, že zdály slyší výtězný smích dračí bestyje...

Gremio II

6. ledna 2011 v 19:57 | Vítr |  Cesta draka


                                                    Stará léčitelka pozorovala jak se rytíři konečně uvolnila tvář a vydechl si úlevou. " Bál jsi se?" Zeptala se. " Ano , měl sem strach, zda se někomu něco nestalo. Jestli k vůli mě někdo nezahynul." Lehce se usmál. " Ne, to jsem nemyslela..." Zmlkla a dál se mu dívala do očí. " Myslíte," zaváhal" Myslíte při tom?... Ano, vlastně, když jsem se zastavil a nevěděl jak dál, tak jsem dostal strach, že už jí neuvidím." " Koho?" Zeptala se. " Přeci princeznu." Odvětil zmateně. Položila mu dlaň na čelo." Už zase celý hoříš, musíš dál spát."Řekla a udělala nad jeho čelem hbitými prsty magický simbol. Rytíř zavřel oči a ve vtařině spal. Opatrně jej stáhla do lehu a zvedla podnos s nedojedenou polévkou. " Tak je to přeci pravda." Zamumlala si pro sebe a vyšla z pokoje. Pod schody na ni čekala její dcera. " Tak co si myslíš matko?" " Je to tak, je do ni zamilovaný až po uši. Klidně by pro ni zemřel. Ba co hůř, je vlastně jednou nohou na druhé straně. Prostě udělá cokoliv, aniž by dbal o to, zda přežije. Protože ztratil víru, že ji získá pro sebe. A to je zlé. Moc zlé." Řekla na vysvětlenou. " Nesmí zemřít. Tyhle hory a tento lid ho moc potřebují. Kdo by se o nás všechny postaral? Král snad? Ten má dost starostí s válkou a šlechta se nestarala ani dřív! On je naše jediná naděje, že se obchodní stezka zase otevře. A ty dcero jsi jediná šance, jak by na ní mohl zapomenout." Zarazila se a pohlédla dceři do očí." Ne zapomenout, to se asi nepovede, stačí, když bude mít špatné svědomí. Rozumíš co myslím?" V hlase jí zazněla úzkost a zoufalá naděje. Dívka pokrčila rameny." Již jsi mi vše několikrát říkala matko, vím co je odpovědnost k mé zemi a lidem. Udělám to co po mě žádáš, jen nevím, zda se to povede. Co když mu to zlomí srdce? A nakonec odejde  z našich hor, protože si bude myslet, že jí zradil? A navíc, co když zlomí srdce mě? Co když sem se i já zamilovala do toho nepravého?" Řekla tichým, vážným hlasem. Matka jí pohlédla do očí a spatřila na okraji jejích dlouhých, černých řas slzu. Prudce ji objala a přitiskla k sobě. " Dítě, moc dobře vím, co po tobě žádám, ale v sázce je příliž. Pokud si však myslíš, že to nedokážeš a nebo se bojíš té bolesti, co by mohla přijít, tak to nedělej. Vymyslíme něco jiného, stejně tu musí zůstat nejméně měsíc kvůli té noze a pak už budou průsmyky tak zasněžené, že další dva měsíce bude trvat, nežli se oběví nějaká volná cesta dál." Otřela si slzu z tváře a malounko se odtáhla. "Neboj matko nezklamu Tě." Pak se otočila a odešla ven. Stará žena se zaní chvíli dívala." Ach bohové, dělám dobře?"
                                           Přešlo pár týdnů a rytíř se mohl pohybovat o berlích po domě a blízkém okolí. Samozřejmě v doprovodu strážného anděla, v podobě černovlasé dcery staré léčitelky. Bylo mu moc hezky v přítomnosti krásné  bledé dívky a kdykoliv pohlédl do jejích úžasně modrých očí, tak cítil zvláštní mravenčení v břiše. Z počátku se před ní strašně styděl, když po něm musela vynášet mísu a pak ho i koupat a vůbec obstarávat, ale nakonec si na sebe zvykli na tolik, že když mu stará léčitelka přinesla berle a prohlásila, že se o sebe dokáže postarat sám, tak mu to kdoví proč přišlo líto. " Neboj, řekla tehdy, záda ti budu mýt pořád chcešli." Spiklenecky na něj mrkla a pak ho s ruměncem ve tváři rychle políbila na ústa a odběhla.
                                           Díval se za ní a bylo mu podivně dobře. Taková divoženka, a ta její bílá kůže. Určitě má někde mezi svými předky nějakou vílu, nebo spíš elfku. A ty modré oči, bože nikdy takové neviděl, tak jasné a zářivé a jak voněla. Zarazil se, vzpoměl si na princeznu. Uvědomil si, že na ní již dva týdny ani nepomyslel. princezna...co asi dělá? Stihla projít k jihu než přišly poslední sněhové vánice? Myslí na něj ještě? Za tu dobu co je tady se mu v žádném snu ani na moment neukázala. Podíval se z okna a viděl tu sladkou černovlásku přeběhnout dvůr usedlosti někam k chlévům. Měla na sobě ovčí kožíšek a šedé lněné šaty , ale byla krásnější, nežli většina dívek co kdy viděl...Přiatihl se jak ji porovnává s prynceznou. Co by mu tu vlastně chybělo? Je krásná, mladá neuvěřitelně milá a očividně zamilovaná. Co lepšího by si takový stárnoucí chlap mohl přát víc? Byla pro něj jako lék na všechny bolesti a problémy. A že ji nemiluje? Kdo ví co kní vlastně cítí. Dá se to srovnat stím co ho spaluje, když myslí na prynceznu? Ne srovnávat to nejde, je to totiž úplně jiné. Když myslí na princeznu, cítí nekonečnou tichou touhu, cítí ji jako součást svého těla, své duše a ví,že nikdy nedostane ze svého srdce radostný pocit, když se sní má setkat. A nikdy se nezbaví bolesti nad tím, že ji nemůže chovat ve své náruči. Miluje ji od prvního okamžiku a nikdy se nevzdá myšlenky na společnou budoucnost...opět se zarazil ve svých myšlenkách. Vždyť to vlastně udělal, tím, že odešel z předešlého hostince. Místo aby tam sní zůstal celou zimu a projevil svou lásku kní, i když mu nabízela své srdce. Ano nikdy se jeho láska nenaplní a musí stím žít. Tak proč ne s touhle úžasnou slečnou, to co kní cítí není tak pevné a jasné jako k pryncezně, ale na druhou stranu se v přítomnosti té modroočky cítí moc hezky. Nepamatuje si den, kdy by se spolu nezasmáli jako blázni, jsou stále v pohybu a skoro nevnímá jak ho bolí hojící se noha a když se na ní dívá, točí se sním celý svět. Ano pokud se sem rozhodne vrátit až dokončí svůj úkol bude to kvůli téhle dívce....
                                          

Slib...

5. ledna 2011 v 22:38 | Vítr |  Útržky...


                                                          Dal jste někdy, někdo slib? Myslím jako vážný slib, vážně myšlený a s vážnými následky. Ať už k vůli dodržení, či nedodržení slibu? Přemýšlím o tom již několik dní a nakonec sem se rozhodl sepsat vše co se mi na toto téma honí hlavou, abych si utřídil myšlenky a dobral se nějakému rozumnému nápadu. Protože mám asi malý problém. Tedy kdo nemá, že jo a určitě nemám jen jeden, ale to také není neobvyklé. Ale s daným slibem mám problém. Proto ten poněkud zmatený začátek. Jsou sliby které dáváte deně a zcela bezmyšlenkovitě a stejným způsobem je plníte, či na ně zapomínáte. Třeba když jste požádáni o vynesení koše, jen kývnete a ani si neuvědomíte, že jste dali slib. Ale to jsou jen takové hloupůstky. Mě jde o vážné sliby. O takové co dokáží měnit lidem i život. Takové o kterých někdy pochybujete, zda bylo správné je dávat a nejste si jisti zda nedodržením toho slibu neztratíte míň(!), nežli jeho porušením. Dal sem slib. Vážný. To už vám asi došlo. A teď nevím, jak dalece ten, komu jsem ho dával, to myslel vážně, když ho po mě chtěl. Nevím, zda si uvědomil, že mne k něčemu zavazuje. A že své sliby plním, i kdyby mne to tížilo sebevíc. Nevím vlastně, zda to pro toho člověka vůbec něco znamenalo, zda můj slib a jeho dodržení nebylo z mé strany jen marné gesto. Netuším, zda si toho váží, nebo to bere jako samozřejmort a asi se to nikdy nedozvím. Protože svou část slibu dodržím. Jsem asi moc vážný a staromódní a možná i trochu moc hrdý, na to abych se prostě zeptel, jak to tedy je. A tak nejspíš jediným důsledkem toho, že sem splnil jedno přání bude to, že ztratím něco tak vzácného, že jen při pomyšlení na to mne bodá u srdce. Jenže, mám také svou hrdost a ten slib byl jaksi dvoustranný a pokud ho ten druhý nehodlá dodržet, tak... tak nevím co budu dělat. Chápete můj problém se sliby? Rozumíte mi? Mno divil bych se kdyby ano....

Hledání

4. ledna 2011 v 14:37 | Vítr |  Útržky... Citáty


     Kdo moc chce, cestu si vždycky najde....
     Někdy je hledání obtížné, ale ve vzácných případech je velmi snadné....
     ...stačí jen "nahlas" vyslovit své přání tak aby ho slyšely správné uši....

Posmrtý život?

4. ledna 2011 v 9:54 | Vítr |  Téma týdne


                                                  Zajímavé téma. donutilo mne přemýšlet. O smrti a o mé víře. O tom co bude po tom, až zemřu. Také trochu o nesmrtelnosti a o tom co budu po své smrti vlastně dělat. Protože nejsem ateista a věřím v... nevím jak to nazvat, "kovaný" křesťan totiž také nejsem a ačkoliv nesouhlasím se spoustou křesťanských tezí, je mi toto náboženství asi nejbližší, tak že mi víra v posmrtno nedělá potíže. Ale na spět k tématu. Počítám, že jistá forma duše(nebo energie uvědomující si sama sebe) existuje. Pokud bych nevěřil, tomuto prostému faktu, Bylo by zbytečné psát o posmrtném životě. Tudíž, předpokladem (z mého pohledu) k posmrtnému životu, musí být nějaká víra. A tady se nám naskytuje nepřeberné množství možností. Každé náboženství nám nabízí svou formu posmrtného života, jakého si ráje a ve spoustě těchto náboženství i množství druhů posmrtného zatracení. Některá náboženství, nám říkají, že po smrti budeme znovu zrozeni. Buď opět jako lidské bytosti a nebo i jiná forma života. Z celkového pohledu se všechny ty víry a vyznání jeví jako pestrá směsice a spousta různě neobvyklých jevů. Ale pokud se soustředíte, a začnete pozorně sledovat a "třídit", tak zjistíte, že je v tom chaosu určitý vzorec (byly doby kdy by mne za toto lidé kamenovali) a pomalu spatříte jisté souvislosti a podobnosti a v těch nejzákladnějších stavebních prvcích každé té víry i stejný pravzorec... podobnost či prazáklad chceteli. Jako by kdysi dávno , myslím hodně dávno, kdy lidí bylo tak málo, že se každý musel znát s každým, byla nějaká prazákladní víra. V jakousi formu božství a posmrtný život....
                                         Myšlenky na smrt a to co bude po ní lidstvo odedávna děsí. Ten strach z neznáma je v nás tak hluboce zakořeněn, že pohrůžka smrtí je asi ta nejsilněší zbraň proti nám samým. Ačkoliv na druhou stranu víra v posmrtný život, v jakékoliv formě, nutí lidi sahat až za ty nejzažší hranice sebeobětování a hrdinství. Ať již ve jménu dobra či zla. Teď  může spoustě lidí připadat, že ateisté mají prostě smůlu, že nedosáhnou pro svou absenci víry na nesmrtelnost. Ale musím se proti tomu ohradit, protože i tito lidé mají na jistou formu posmrtného života šanci. Zamyslete se nad tím. Mluvím o našich dětech. Slyšeli jste někdy názor, že právě v nich je naše nesmrtelnost? A pro všechny lidi šance na "posmrtný život"? Je to vlastně úžasná myšlenka. Dokud děti našich dětí budou přivádět na tento svět další generace s našimi geny, budeme tu jako genetický kód na věky! Jako jakási zasutá myšlemnka kdesi vzadu na pokraji vědomí a podvědomí. Vždyť si to představte jaký zástup vašich předků hledí vašima očima na tento svět. (A jak se musí bavit, mimochodem). Vážně zkuste to, představte si tvář vaší matky(nebo otce) a pak babičky, vemte si k ruce album s fotkami předků a dívejte se na ty tváře, vážně to jděte vyzkoušet. Postupně si je představte v řadě za sebou jak se rodili a umírali a jak teď stojí a dívají se na vás. Cítí te to? Rozumíte mi co mám na mysli? Chápete? Posmrtný život prostě čeká i tak zvané nevěřící. A teď se zamyslete a zkuste na chvilku uvěřit, že máte duši....a že jednou budete stát na prahu něčeho co se lidsvo tisíce let snaží  pochopit jinak nežli jako absolutní konec. A co se všeobecně nazívá posmrtný život.

Novoroční ...

3. ledna 2011 v 10:42 | Vítr |  Diary


                                                             Pořád píši. Skládám řádek k řádku a divím se jak se ten příběh vyvíjí. Mám již další kapitolku a nejsem schopen ji dokončit. Vím co dál bude a pořád si to přehrávám a užívám, dokud je to "jen moje" :-) . Až ten článek dám "zveřejnit", Tak ten pocit zmizí. Vím přídou jiné nápady a děj bude dál jistě zajímavý( alespoň pro mne), ale stejně je to příjemný pocit, číst to pořád do kola a vymýšlet různé dějové zápletky....
                                                             Je nový rok a tak mám takový pocit, jako by se čas nějak zpomaloval a protahoval. Jako by byl lenivý a  spokojeně se převaloval, jako velká chlupatá kočka ...