průsmyk...

18. prosince 2010 v 0:13 | Vítr |  Cesta draka

                                                     Ozval se praskot sněhu a pocítil, jak se propadá do nějaké dutiny. Pod čerstvým sněhem se v ledovci jenž zaplňoval průsmyk, ukrývala trhlina. Od ledové smrti ho zachránilo jeho kopí, které v poslední chvíli zůstalo zaklesnuté jako hrazda,v horní vrstvě sněhu. Chvilku na něm visel a čekal, až se mu zpomalí tep. Podíval se do namodralé hlubiny pod sebou. Zdála se mu nekonečná a nesmírně chladná. Vzepřel sa na kopí a horní polovinu těla položil do sněhu za trhlinou. Čekal zda ho sníh udrží, když se nic nepohnulo, vytáhl z opasku dýku a s její pomocí se přitáhl kousek dál. Tak se postupně odplazil do bezpečí. Otočil se na záda a hleděl do šedých sněhových mraků, cítil jak se mu třesou ruce a nedokázal to zastavit. Pořád ho nepřestávalo udivovet, jak málo stačí, aby vše zkončilo. Ta křehkost lidského života byla děsivá. Jen náhoda ho dělila od smrti a jen náhoda ho zachránila. Je to šílené, bojuje se smrtelnými monstry každým dnem a dokáže přežít a taková hloupost, jako je čerství sníh, ho může zabít a nic s tím nedokáže udělat. Vše může kdykoliv zmizet. Všechny naděje, sny, přání a touhy. Jeho láska, jeho boj a naděje lidí, kteří na něj spoléhají. Nic z toho nebude. Vjediném zlomku času to může být ztraceno na vždy, jako by nikdy nežil. Potřásl hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky, které se mu v ní honily. Znovu se překulil na břicho a opatrně se doplazil k díře ve sněhu. Uchopil hrot svého kopí a přitáhl ho k sobě, pak vyrazil k vrcholu průsmyku. Chladný vítr se mu opíral do zad a pomáhal mu z počátku v namáhavém  výstupu. Pokládal nohy do přemrzlého sněhu, pomalu jednu před druhou jako stroj, měl neuvěřitelný pocit, že takto kráčí již celé věky a nikdy ten výstup nezkončí. Svištění sílícího větru, jenž pískal a kvílel ve stále se zúžujícím průsmyku, ho přivádělo k šílenství. Zavřel oči a snažil se představit tvář své princezny. Snažil se vyvolat ve svých vzpomínkách její hřejivý úsměv, ale jediné co se mu dralo do jeho mysli bylo ono neustávající pískání dotírajícího ledového větru.Napadlo ho, že kdyby si lehl a zahrabal se dost hluboko pod sníh, tak že tomu odpornému zvuku uteče. Dokonce by mu mohlo být tepleji a mohl by si zase na chvilku zdřímnout. Zabalit se do svého pláště a trochu se zahřát a prospat. Maně si uvědomil, že se něco změnilo, krom toho, že šel rychleji a s menší námahou, to bylo ještě něco s tím zvukem. Zastavil se. Pak mu to došlo a otevřel udiveně oči. Bylo ticho. Nic se ani nepohnulo. Pomalu, s námahou se otočil a hleděl spět po svých stopách. Viděl, že je za vrcholem průsmyku , na opačné straně hory. Hřeben ho teď kryl proti větrnému běsnění, co bičovalo průsmyk kudy přišel. Dál si pamatoval jen nekonečné množství klouzání a pádů při sestupu do hlubokého údolí, spousty sněhu a stoupající chlad v nohách a pažích. Poslední co si pamatoval, když přelezl jden z mnoha sněhových valů, byl pruh žlutého světla na sněhu před sebou, končící v otevřených dveřích nějakého stavení. Pak se sním svět zhoupl a on cítil jak padá....
                   Vztekle podupávala po dřevěné podlaze hostince. Přecházela od okna ke dveřím a spět. Vždy, když šla kolem stolu, kde seděl starý hospodský, prskla po něm otázku :" tak kde se zdržel? Měl tu být již přede dvěma dny!"" Nevím paní" pokrčil stařec rameny"hory jsou v tuhle roční dobu zrádné a v podstatě neprůchodné, možná budete muset počkat do jara a pak jít hledat..." odmlčel se a ona moc dobře chápala , že měl na mysli hledání rytířových kostí. Zachvátila ji panika. Ne to není možné, nemohlo se mu nic stát. Prostě se někde zdržel a nebo čeká u ohně v nějaké jeskyni,až se zlepší počasí a bude moci vyrazit dál. Nakonec už nemohla vydržet v přetopené místnosti, popadla svůj plášť a otevřela dveře ven. Proud světla prořízl tmu a ona spatřila na jeho vzdáleném konci pomalu se pohybující postavu. Tiš stála a pozorovala ji neschopna pohybu, jak se bála aby to nebyl přelud. Pak se neznámý zastavil a díval se jejím směrem, viděla jak se pomalu naklání do zadu a padá do závěje. Vykřikla. Hospodský se zvedl od svého stolu a vyběhl za princeznou do tmy. Za chvilku ji našel jak se sklání nad něčím Tělem. "To je on?" zeptal se a pomáhal jí rytíře zdvihnout aby ho mohli odnést do domu. Kývla, přez slzy, co se jí drali do očí nemohla ani mluvit....
                  Probral se, cítil jak ho někdo nese a jak z něj sundavá veškeré oblečení. Jindy by se asi ostýchal někomu ukazovat svou nahotu, ale teď mu bylo vše jedno. Jako by to vnímal jen okrajově, jako by se to týkalo někoho jiného. Poznal, že je v domě a že ho uložily na lůžko. Pomalu, s velkým vypětím sil otevřel oči a spatřil princeznu. Udivilo ho, že je téměř nahá a svléká i to poslední oblečení co jí ještě zbývalo. Všimla si, že se dívá. " Á pán se probudil ! Prskla po něm." Dva dny zpoždění! Můžeš mi říci, kde jsi byl? Málem jsem se tu zbláznila strachy!!" Hlas se zachvěl. Podíval se na hromádku jejích šatů s otázkou v očích." Jsi strašně prochladlý, vlastně jsi byl skoro mrtvý, když jsem Tě našla a ten staroch dole říká, že tohle je jediný způsob, jak Tě zahřát co nejrychleji." Vzdorně mu pohlédla do očí." Jestli o tom někde cekneš, tak si mne nepřej!" Pořád se na něj zlobila, za ten strach co o něj měla. " A né že si něco dovolíš" špitla tiše, když si k němu lehala a tiskla se pod peřinou k jeho promrzlému tělu. Slabě se usmál, cítil nádherné teplo co zní sálalo a úžasnou vůni jejích vlasů. Pak zavřel oči a usnul...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama