Na místo abych spal...

16. prosince 2010 v 22:38 | Vítr |  Diary


                                              Nevím jak začít lásko, vlastně já Ti tak nesmím říkat. Napsala jsi, že Tě to dráždí a rozčiluje. Vlastně jsi mi zakázala říkat Ti všechny něžnosti co jsem jich pro Tebe ve svém srdci měl. Před nedávnem, tě začlo zlobit, že Ti nosím při našich setkáních drobnůstky pro potěšení a teď už nesmím ani používat láskyplná slůvka. Vím, že nemáš jednoduchý život. Vím , že máš spoustu trápení a těžkostí a že je ve Tvém životě spousta bolesti. Pokoušel sem se Ti vysvětlit, že nechci nic co je Tvé, ani brát ani nahrazovat. Nechci být nic jiného nežli Tvůj rytíř co se za Tebe bije , kdykoliv je to potřeba. Chtěl sem být jen Tvůj věrný přítel, co položí svůj plášť do bahna cesty, aby si mohla projít suchou nohou. Snažil sem se pro Tebe stvořit maličký ostrůvek klidu a pohody , plný tepla a bezpečí. Místečko, kam by si mohla dojít vždy, když by si měla všeho plné zuby a nic na světě by Tě netěšilo. Snažil sem se Ti ukázat svět jak ho vidím já, ale Tobě se ta romantika zdála falešná a přestala jsi mi důvěřovat. Čím dál více jsem se snažil pochopit to jak semnou jednáš, jak je možné, že mne po každé když si píšeme, tak strašně bolí srdce? Princezničko moje přesladká, hluboce jsem se do Tebe zamiloval a poslední dobou je pro mne stále nepochopitelnější, že mi takhle ubližuješ. Tak strašně málo se vidíme a i na těch pár okamžiků mi kolikrát nedovolíš ani Tě vzít za ruku...snažím se respektovat to, že jsi bez nálady a otrávená ze všeho co Tě zase potkalo, ale přeci pro to máme jeden druhého, aby sme po takovém dni mohli najít konejšivou dlaň a něžná ústa co nás potěší sladkými polibky... zlatíčko strašně mne to všechno mrzí a zoufalstvím už nevím jak dál. Dnes jsem to už nedokázal ustát a napsal sem Ti, ať se mi ozveš, až budeš mít lepší náladu a nebude Tě na mě všechno tak šíleně štvát... mám hrozný pocit, že se mi už nikdy neozveš, mám strach Ti napsat, že mne to mrzí, protože jsi psala, že když Ti někdo píše promiň tak Tě to jen většinou vytočí...vážně nevím co mám dělat. Bolí mě srdce, nemyslím takový ten básnický obrat, ale fizyckou bolest , jako když se řízneš hluboko nožem. Už více jak dvě hodiny to bolí a mám pocit, že na místo aby ta bolest ustoupila tak sílí. Již pár dní se mi strašně stýská a moc jsem se těšil na pozítří, kdy sme se měli zase vidět a teď jsem zoufalý jak to vše dopadne... nejhorší na tom všem je, že kdyby si toto četla, tak mi nejspíš řekneš, že máš právo být naštvaná a že máš právo na svou nenaloženost a že to musím respektovat. A také jsem to vždy dělal, jenže když se snažím tyhle věci přehlížet a respektovat, tak ještě přitvrdíš a vůbec Ti nedochází, že mne to strašně bolí, že jsem vyplašený jako malé zvíře a nechápu čím jsem Ti ublížil. Vždyť jsem tu pro Tebe a celý život jsem Tě hledal. Proč jen to šťastné trvalo tak krátce? Proč jsi mne neodmítla hned na začátku? Princezničko prosím Tě o pomoc. Vrátila jsi mi mládí a naději, neber mi je zase....Já vím , že je to semnou těžké, že jsem bláznivý romantický hlupák, vím že jsem říkal, že vydržím cokoliv, ale tohle je už příliš. Tuhle bolest už nesnesu. Vždy jsi mne varovala, že mě nedokážeš milovat tak jako já Tebe, že mi nemůžeš dát to po čem mé srdce touží a já Ti to po dnešku poprvé uvěřil. Koušu se do rtů bolestí a začínám věřit tomu, že jsem si vysnil jen marné naděje. Vážně jsem věřil tomu, že láska je lék na všechna trápení a že když Ti dám celé své srdce a lásku co vněm mám , tak že se Ti vrátí úsměv na tvář a klid do duše. Jenže jsem Tě zklamal, tenhle boj sem asi neměl šanci vyhrát, tenhle drak mne porazil...jen si říkám , že by bylo lepší kdyby mne rovnou zabil. Lásko moje tak strašně to bolí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama