Prosinec 2010

Gremio...

28. prosince 2010 v 17:03 | Vítr |  Cesta draka


                                                 Probudila ho prudká bolest v pravé noze. Cuknul sebou, jak se jí pokusil uhnout."Ležte klidně" Ozval se přísný ženský hlas. Otevřel oči. Nad sebou viděl dřevěný strop a několik neznámých obličejů, tvářících se velmi starostlivě. Pokusil se nadzdvihnout, ale člověk sklánějící se nad jeho hlavou ho přidržel za ramena. " Zůstaň ležet rytíři, máte zlomenou nohu a moje žena  ti jí právě rovná....asi to bude bolet" pronesl rychle ten muž. Další nával bolesti rytíře opět zbavil vědomí.
                                                Opět se probral. Chvilku se nehýbal,jen očima zkoumal své okolí. Strop byl i tady dřevěný, ale navíc obílený, stejně jako stěny malého pokoje. Vedle lůžka na kterém ležel, stál malý stolek se zrcadlem a džbán na vodu s širokým modrým umývadlem. Dál viděl dveře a na stěně věšák na oblečení. Na protilehlé stěně bylo malé okno a pod ním dřevěná truhla na olečení. Na truhle seděla tmavovlasá dívka a spravovala nějakou košili. Chvilku pozoroval její drobné prsty, jak hbytě propichují látku jehlou a stahují díru drobnými úhlednými stehy. Ve svých jednoduchých lněných šatech obepínajících její štíhlou postavu, byla krásná. Rytíře až bodlo u srdce jak byla podobná pryncezně, kterou zanechal svému osudu před... zarazil se, jak dlouho? Vlastně vůbec netuší kolik času trvalo, od doby co zabil ohnivou dračici. Pokusil se promluvit, ale z úst se mu vydralo jen zachroptění. Uvědomil si, jaké má sucho v ústech. Dívka to zaslechla a zvedla hlavu, rytíř spatřil ty nejmodřejší oči ve svém životě. Vyskočila" jsi už vzhůru? Hloupá otázka promiň" usmála se na něj a on pocítil zachvění kolem svého srdce, opět pomyslel na prynceznu... "Musíš mít strašnou žízeň" pronesla" již týden ti kapeme opatrně vodu do úst , ale víc toho vyprskáš nežli polkneš" smáli se jí i oči. "Za chvilku jsem spět. " Odběhla někam ven. Pomalu mu docházelo co vlastně říká. Týden. Sedm dní v bezvědomí, žaludek se mu sevřel ukrutným hladem. Pak ho napadlo, jak asi chodil na záchod. Zvedl pokrývku a pohlédl na své nahé tělo. Koukal na obvaz z březové kůry sahající mu od kotníku až do poloviny stehna."Bylo to tak jednodužší." Ozvalo se odedveří s potlačovaným smíchem. Bleskem se opět přikryl. Dívka se k němu blížila s podnosem na malých nožičkách. Položila ho na zem a popadla rytíře v podpáždí a i přez svou útlost, ho zvedla do sedu. Podložila mu záda ještě polštářem a položila mu přez nohy nízký stolek, co donesla. "Matka ti posílá slepičí polévku a odvar z nějakých rostlin na posilněnou. A vzkazuje, že aš doošetří další raněné, tak , že tě příde zkontrolovat."Pak vzala lžíci, nabrala polévku a podala mu ji k ústům." Najím se sám, nejsem malé dítě." Pronesl poněkud dotčeně. "Ale" zatvářila se uraženě. "A kdo myslíš, že tě celou dobu krmil a ošetřoval? A ...mno, utíral ti zadek a koupal?" Trochu se začervenala ale v očích se jí jiskřilo jak potlačovala smích. " Promiň," špitnul rytíř a poslušně otevřel ústa a polkl. Trocha polévky mu stekla po bradě a ona mu ji pohotově otřela lněným ubrouskem. " To je nedůstojné." Pronesl upjatě a zklopil oči. Podala mu lžíci a smála se již zcela na hlas." Když jsi potřeboval na záchod, tak ti má pomoc nedůstojná nepřipadala." Když viděla jak se na to tvářil vyděšeně, tak se ji začali po tvářích koulet od smíchu slzy. Znovu se otevřeli dveře a do pokoje vešla tak padesátiletá, šedovlasá žena."Koukám, že se tu dobře bavíš dcero." Pronesla s úsměvem." Běž dolu, je potřeba dát vyvařit obvazy. Už začínají docházet a ještě je budeme dnes potřebovat." " Ano matko" zklopila zrak a z pod přimhouřených řas spatřil modrý záblesk, jak po něm ještě jednou šibalsky mrkla. Její sukně se zavířila ve dveřích a byla pryč. " Jak svěží vítr." Pronesla její matka a pak se otočila k rytíři. " Jak se cítíš? Co noha? Pokusil se pohnout zraněnou nohou. " Bolí, když se pohne. Paní kde to jsem ? Kdo jste? Jaké další raněné tu máte?" Vysypal ze sebe. Posadila se k němu na okraj postele a pohlédla mu přísně do očí."Bolet bude ještě několik týdnů, měl si ji zlomenou a bolet to bude ještě po tom, co budeš odsud utíkat. Jsi u mě doma a zároveň je to dům, kam se chodí místní léčit. A když půjdeš zase někdy na dračí samici, tak prosím nejdřív zabij ji a pak její mladé. Nebudu pak mít tolik práce s popálenými lidmi, na kterých  se dračice mstila." Pronesla opět přísným hlasem a vyčítavě na něj hleděla." Ale já to myslel dobře, co kdyby mne dostala? Pořád by jste měli problém jen s jedním drakem a ne osmi. A byla tu šance, že by se odstěhovala." Pronesl rytíř a pevně jí hleděl do očí. Tvrdost jí zmizela z tváře a usmála se: " Neboj rytíři, nikdo ti nic vyčítat nebude, všichi jsou rádí, že jsi jim pomohl a nikdo krom draků při tom nezemřel. Dokonce i ta jejich zranění nejsou nijak vážná a těch pár jizev, co jim zůstane" mávla rukou," stěmi se budou na dosmrti vytahovat u piva!" Zasmála se a rytíř si ulehčeně vydechl.....

Ohnivý dech

27. prosince 2010 v 23:22 | Vítr |  Cesta draka


                                       Vždy věděl, že to jednou musí přijít. Vlastně si již nějaký čas říkal, že má vlastně obrovské štěstí. Doposud totiž nepotkal žádnou dračí bestyji, která by chrlila oheň. Čekal, že se dříve či později musí jeden z ohnivců ukázat a bylo mu jasné, že nejspíš nedokáže dračímu ohni odolat. Teď stál uprostřed ohnivého pekla a neměl nejmenší tušení co dělat...
                                     Když přede dvěma dny dorazil do přepřahací stanice na staré cestě, vítali ho tu s otevřenot náručí. Dávno před tím nežli sem dorazil, slyšeli o tom, že prochází hory a likviduje kdejakou příšeru či draka. Starý hostinský ho poznal podle popisu,co koloval po horách. Pozval ho do svého domu a po té co se rytíř trochu prospal po namáhavé cestě, ho zasvětil do potíží místních horalů. Které jim již druhým rokem  způsoboval  drak, co se usadil v okolních skalách. Byl to drak který dokázal chrlit oheň. Obrovská jednohlavá bestyje co si občas, když neulovila žádné zvíře na své straně údplí, létala pro kus ze stád zdejších lidí. Po nějaký čas nezpůsoboval drak větší škody, nežli třeba zatoulaný vlk nebo horský lev a tak se lidé naučili vedle draka celkem spokojeně žít. Poslední dobou, se něco změnilo a drak létal plenit stáda každým dnem. Z počátku ho lidé nechávali na pokoji, v domění, že se drak opět umoudří a bude respektovat původní hranice i " daň" co si vybírával. Po měsíci začla lidem docházet trpělivost a když drak dokonce sežral jednoho z pastevců, dohodli se, že podniknou malou výpravu, aby zjistily co se stalo a proč se drak začal chovat tak agresivně. Vybrali tři nejzkušenější stopaře a lovce a ti se vydali k dračí sluji na opačné straně jejich údolí. Výprava prošla bez jediného incidentu a drak si též nevšiml přítomnosti lidí. Jen zpráva co donesli stopaři byla dost zlá. Lovci zjistili, že ten drak není drak , ale dračice a že si toto údolí vybrala jako vhodné místo k vyvedení mladých! Chvilku před tim, nežli se dračice vrátila, pronikl jeden z lovců až do jeskyně a zjistil, že je tam šest malých šupinatých dráčků. Urychleně se vrátily s touto zprávou do svých domovů a cestou rozhlašovali jak zlá vlastně situace je. Draci pomalu rostli a stará jim musela lovit stále více a více potravy. a tak byly lidé rádi, když se oběvil rytíř. Když vyslechl jaký mají místní problém s draky, rozhodl se že nemá smysl vyčkávat a vyrazil spolu s jedním průvodcem k dračí sluji. Na dohled od jeskyně ho průvodce opustil se slovy, že má mladou ženu a něco důležitého jí potřebuje zdělit. Rytíř osaměl, ještě chvilku poslouchal vzdalující se kroky a pak se počal plížit k jeskyni. Všude byl klid, stará dračice lovila na protilehlých stráních a zdálky vypadala jako malá tečka na neby. Sem tam bylo vidět dokonce trochu kouře , co se kolem ní vznášel. Potichu vklouzl do jeskyně. Ještě mu nebylo jasné jak proboha dokáže zabít takového obrovského , oheň plivajícího netvora, ale věděl jak místní lidi té přerostlé ještěrky zbaví pokud ho zabije ona. Napadlo ho, že pokud zlikviduje mláďata, tak i kdyby v boji se starou dračicí padl, tak bude muset odletět hledat jiného draka k páření a sem se už nejspíš nikdy nevrátí. Protože tu přišla o mladé a údolí tím pádem nebude pro její zvířecí mozek bezpečné. Připravil si kopí a uvolnil úchyt co mu držel sekyru v opasku. Vůbec netušil, jak za ten měsíc mohla dračí mláďata vyrůst. Od lovce , co se do jeskyně odvážil věděl, že byla velká jako malý pes. Jenže od té doby sežrala denně krávu! V šeru jeskyně zahlédl pohyb. Pozvedl kopí a vzápětí ucítil prudký náraz a ozvalo se přidušené chroptění, jak se mu jedno z dráčat nabodlo v běhu na hrot. " Sakra " zaklel a začal rychle ustupovat ke světlu, dopadajícímu vchodem jeskyně. Cítil, jak kopí vyklouzlo z umírajícího těla. Kolem stěn se mihlo několik rychlých stínů, jak se dračí smečka pokoušela zabránit mu v odchodu z jeskyně. Otočil se a rychle počítal. Proti světlu viděl pět mohutných dračích mláďat. Dosahovali velikosti pořádného vlka a dvěma již dokonce stoupal při vzteklém syčení z nozder dusivý kouř, cítil jak ho začínají pálit oči. Nezbyde mu nic jiného, nežli rychle vypadnout. Vybral pohledem největší dráče a švihl po něm kopí, nečekaje na výsledek zásahu uchopil meč a do druhé ruky sekyru a zaůtočil na krajního draka co se plížil nejblíže. Mečem se mu podařilo proseknout ještě měké hřbetní šupiny a přeseknout drakovi páteř. Vzápětí napůl ochromené šelmě, prošla lebkou ve spršce kousků kostí a krve těžká sekyra. "Třetí" Počítal rytíř na hlas. Otočka a nastavit meč do skoku dalšího dráčete, bylo otázkou vteřiny. Cítil, jak hrot meče narazil na dračí kůži a pak pronikl do těla až po záštitu. Sklonil se, pustil meč a nechal draka, aby ho setrvačností přeletě. " Čtyři". Levačkou máchl sekyrou po spodem útočící dračí tlamě a ta se s jekem stáhla, nechávajíce za sebou tříšť svých předních zubů. Rytíř uchopil sekyru obouruč a vyběhl mezi zbylé draky jedna rána v pravu skoro uťala dračí hlavu zpomalenou bolestí z robitých zubů.  Další švih sekyrou v levo skoro dodělil hlavu draka zpomaleného bolestí z vyražených zubů. Otočka v pravo a dva rychle po sobě jdoucí údery roztříštily krk a hlavu dalšímu dráčeti. " Čtyři, pět" Vykřikl rytíř a šesté dráče se otočilo a vrhlo se do nitra jeskyně. Rytíř po něm svou těžkou sekyro prostě hodil. Ta opsala elegantní oblouk a zasekla se s odporným křupnutím do dračího temene. "Šest", pronesl spokojeně a vzápětí mu bokem projela prudká bolest, jako by mu ho sevřel obří svěrák. Bez rozmýšlení vytrhnul z opasku dýku a bodl jí po smeru bolestivého sevření. To  povolilo a rytíř udiveně hleděl na hroutící se sedmé dráče, jemuž z oka trčela jeho dýka. " Sed" pronesl zmateně. Ten stopař se tenkrát, když mladé počítel musel splést. Pak pozbýral své zbraně a vyšel z jeskyně. Na světle zkoumal jak moc mu ublížilo dračí kousnutí, ale s uspokojením zjistil, že stará kroužková zbroj udržela zuby draka venku . Pár dní to bude pěkně bolet, ale nakonec po tom zbyde jen modřina. Seběhl ne stezku mezi skály a vyrazil k přepřahací stanici. Doufajíce, že to výde a dračice se odtěhuje. Asi v polovině cesty slyšel jak letí někde okolo soutěsky kde šel, nejspíš nese mláďatům dnešní úlovek. Asi deset minut potom uslyšel z dálky za sebou děsivý řev. Přidal do kroku, pokud bude dračice pátrat po tom kdo jí vybil hnízdo, tak by nechtěl, aby ho našla nekrytého na cestě. Pak bylo opět slyšet jak drak letí směrem k lidmi obydlené části údolí, to už rytíř běžel. K přepřahací staninici dorazil ve chvíli, kdy jí dračice zapalovala. Nikde neviděl ani nohu a tak doufal, že se všichni včas schovali ve skalách. Rytíř vyběhl mezy hořící budovy a zastavil se. Napadlo ho, že je to konec. Zahodil kopí i meč na zem a položil ruku na rukojeť dýky. Zaklonil hlavu a čekal. Dračice zaslechla v hukotu hořících budov cinknutí kovu. Udělala ve vzduchu otočku a přeletěla nad  stanicí. Dole pod sebou spatřila postavu muže. Dokončila oblouk a rychle se snesla k zemi aby ji neviděl. Šílený vztek a bolest ze státy mláďat ji zbavovali opatrnosti jen částečně. Prolétla hořící stájí a doslova ji rozmetala po okolí. ... Stáj před rytířem náhle vybuchla a do tváře jej udežila vlna žhavého vzduchu a popela. Přímo z ohnivé koule před ním se vynořila dračí hlava a krk. Zareagoval bleskově. Do posledního okamžiku nevěděl co udělá, ale teď jeho tělo jednalo instynktivně. Uskočil do strany a zarazil dýku do dračího krku, přitáhl se a hohama jej objal.Dračice vyrazila jako šílená vodorovně se zemí někam do pláně před stanicí . Ryříř vytáhl druhou rukou sekyru z opasku a zaťal jí do spodní části dračího krku. A znova a znova, sekal co měl síly . Dračice sebou v nejprudším letu , ve snaze zbavit se ho praštila o zem. Ta rána mu sice na chvíli vyrazila dech, ale nepustil se. Cítil jak se po něm valí spousty dračí krve a jak dračice slábne. Znovu popadl dech a začal se opět prosekávat jejím krkem. Šílená bestyje mlátila hlavou o zem a pokoušela se rytíře zbavit svými drápy, ale spíš se sama zraňovala čím dál hlouběji a zvyšovala tak svůj zmatek a bolest . Pak se na rytíře vyvalil obrovská proud krve a on pochopil, že zasáhl tepnu a poprvé ho napadlo, že asi tento souboj přežije. Pustil se dýky kterou neměl sílu vytáhnout a prostě spadl na zem.Pocítil náraz a pak bodavou bolest v noze a omdlel. Dračice se v posledním tažení pokusila ještě vzlétnout a po posledním majestátném roztažení svých mohutných křídel se překlopila na záda a dopadla mrtvá na zem, několik kroků od zraněného rytíře...

slovo...

27. prosince 2010 v 10:51 | Vítr |  Diary


                                               Občas člověk dá slib, o kterém ví, že bude velice těžké ho dodržet. A pak není vůbec překvapen, že to věděl dobře. Počítám dny a noci a tiše doufám, že jsem správně pochopil co se odemne očekává... Kdybych měl vyvraždit peklo a vypálit ráj...

dál, pořád dál...

24. prosince 2010 v 22:50 | Vítr |  Cesta draka


                                                           ...šel jako stroj. Zvednout nohu, posunout jí do předu a položit. Vzepřít se , zvednout druhou, dát do předu.... Mráz mu pokryl zboj krustou ledu a dávno ztratil pojem o čase. Soustředil se jen na to aby nezapoměl dělat kroky. Musí jít, pořád do předu dokud nebude dost daleko od hostince, kde se naposledy viděli. Vyrazil někdy včera po ránu a teď už skoro spal za chůze. Pokud nechce usnout a zmrznout, musí najít jeskyni a rozdělat si oheň. Potíž byla v tom, že skály kolem byly hladké a strmé, bez jediné puklinky kam by se mohl vmáčknout. Měl pocit, že mráz jenž ho spaloval, začíná sílit. Pak uviděl soutěskou, směřující v pravo, nějaké světlo. Zastavil se a pozoroval narudlou zář vycházející ze skal. Světlo počalo sílit a pak mu došlo, že to vychází slunce. Po spoustě dní se protrhala mračna a on teď mohl pozorovat východ slunce. Znamenalo to, že šel celý den a noc.Tak strašně nevěřil svým citům, že ho nepřemohou a neobrátí na cestu na spět do její náruče, že raději utíkal před její láskou celou noc. Cítil první paprsky rudého, zimního slunce. Pohlédl do šera soutěsky a pomalu se vydal dál k severu. dva dny měl jít a měl narazit na další starý hostinec. Moment. Pozorně se začal rozhlížet. Ten starý hostinský co mu radil cestu, přeci nemohl vědět, že půjde i v noci. Tak že by tu někde poblíž, měl stát dům. Jak šel, tak skály pomalu ustupovaly do stran, až došel na prostornou plošinu obehnanou ohradou pro koně. Na opačném konci ohrady stály stáje a budova přepřahací stanice. V jednom z oken bylo vidět světlo a na dvoře se nějaké děvče táhlo s plachtou plnou sena. Rytíř pomalu došel ke dveřím a zabušil na ně. Po nějaké chvíli mu otevřel vysoký horal v beraním kožichu a s nabitou kuší v ruce. chvíli si sebe na vzájem prohlíželi a pak se přísně semknuté rty roztáhli do širokého úsměvu " Rytíři, už tě nějaký čas vyhlížíme " a ustoupil do chodby, aby promrzlý rytíř mohl vstoupit....

Chcete vědět ....

22. prosince 2010 v 9:11 | Vítr |  Téma týdne


                                                   Chcete vědět jaké to je, když má člověk bolavou duši? Opravdu o to někdo stojí? Tak jo, pokud je někdo tak nezkušený a má tak šťastný život, že neví co to je, bolavá duše. Tak ať si přečte můj blog. Ať je trpělivý a pročte si můj "deník" a "cestu draka". Ať se podívá do světa jedné bolavé duše.... A Vy, kdo jste příliš zaneprázdněni svým vlastním životem a přezto by jste chtěli nahlédnout do tohoto světa, si přečtěte příspěvek z 16.12.2010 Na místo abych spal...
Pak uvidíte hlubinu lidské bolesti a bolavou duši.

Ráno....

20. prosince 2010 v 21:33 | Vítr |  Cesta draka


                                                   Probudilo ho šimrání na tváři, Otevřel oči a chvilku zmateně hleděl do trámového stropu. Na pravé tváři ho šimrali její kadeře. Princezna ještě spala a pravidelně oddechovala na jeho rameni, Cítil křivky jejího horkého těla, jak se k němu ze spaní pevně tiskla. Hleděl na ni a snažil se nehýbat. Byla tak krásná, a včera mu zachránila život a on cítil jak strašně moc ji miluje. Pomalu ho přemáhala touha , pomalu jí začal hladit po paži kterou ho objímala. Pohnula se a otevřela oči. Pohlédla mu do tváře a ospale se usmála."Žiješ" špitla" nezdálo se mi to". Vypadala šťastně. Pak si oba uvědomili svou nahotu a pocítili silné vzrušení a touha se jim zrcadlila v očích. Viděl jak jí červenají tváře a zrychluje dech. Přejela mu dlaní po břiše. Zavřel oči, hlavou mu prolétla myšlenka na to co bude následovat a ztuhnul. "Tohle nesmíme, jsi vdaná a čeká na Tebe král"... Ta slova pro ni byla jako ledová sprcha, přezto to zkusila ještě jednou."To je teď jedno, můj rytíři. Mám Tě moc ráda, miluješ mne, já to cítím. Vím jak s na mne díváš, a po čem toužíš, chci to samé co Ty. Zapomeň na svět venku, tohle je čas pro nás a nikdo se to nikdy nedoví. Prosím , máme jen tohle tak to využijme jak to půjde nejlépe. Jiný čas nám vyměřen nebudea tady nejspíš strávíme zimu jen sami dva v téhle malé boudě , v téhle posteli. Můžeme tu za tuto zimu prožít celý život. Můžeme být šťastní a aspoň tohle Ti mohu dát." Pohlédla mu do očí a spatřila v nich lásku a nezměrnou bolest." ...."Ano?" pravil tiše " a co pak? Až roztaje sníh a pojedeš za svým mužem? Co zbyde mě? Lásko jestli s tím jednou začnu, tak nedokáži přestat a bude nás to stát život"pravil." A já Ti nechci ublížit. Nikdy by si semnou neodešla.Jsi příliž zodpovědná.Svou zemi neopustíš a nikdy se té odpovědnosti nevzdáš.A je tady také ten muž, kterého sis vzala. Nač začínet něco co nemá žádnou naději na budoucnost?" Pomalu se od něj odtáhla a zabalila se do deky. "Otoč se" pravila tiše a z hlasu jí  byl cítit chlad, poslouchal jak se obléká a nazouvá si boty. "Dobrý můžeš se otočit"a pak slyšel jak se za ní zavřeli dveře. V duchu se proklel a vstal z vyhřátého lůžka.  Oblékl se a procházeje kolem zrcadla pohlédl do něj. Při pohledu do své tváře, se zarazil "jsi blázen, pronesl.P roč to nebereš? Přeci ti nabízela dva, možná tři měsíce lásky a absolutního štěstí. Jen ona a ty a měká postel a celé dny a noci snění a milování .... otřásl se při představě , jak by to skončilo. Rozloučení a bolest a vzpomínky co by ho trýznily na vždy. Ne , kdyby řekla pojď odjedeme spolu, tak by jel a riskoval vše aby mohli být spolu šťastní. Vzal by ji někam daleko, daleko na jih až do teplých moří a ostrovních královstvíček. Našel by jí malou, slunnou zátoku a bílou pláž z malým příjemným domem. Tam by se usadili a mohli šťastně žít . Ale to pryncezna nikdy neudělá. Zabalil si pokrývku a pár věcí do ní. Pozbíral zbraně a vyšel do chodby. V kuchyni narazil na starého hostinského."Dej na ní pozor" pravil mu" a nějak ji zdrž". ..."ano můj pane a kam pojedete?" odvětil ..."ani nevím " pokrčil rameny rytíř. "Jeď te na sever , dva dny tím směrem je další krčma. Je to další zastávka z odbočky  Kupecké stezky. A tady si vem slaninu a chleba." Pravil ještě a podal mu plátěný pytlík. " Děkuji za vše" Odvětil rytíř a vyrazil do hor....
                                            Seděla v jídelně a tiše plakala. Co pak jí nepochopil? Vždyť se mu tam nahoře v pokoji vyznala a řekla, že tu sním chce zůstat. měli před sebou tolik času tolik měsíců jen pro sebe tak proč ji odmítl , k sakru! co si o sobě myslí? Má na starosti tolik věcí , celé království a tady jen marní čas. Bylo jí smutno a měla na něj vztek. Přeci je vdaná a manžela miluje a tak musí ten rytíř pochopit, že nemůže žít na stálo s jiným. To je tak hloupý, že nechápe v jakém je postavení? Až se uráčí vrátit, musí si sním promluvit. Nemůžou tu ztrávit zimu a chodit kolem sebe jako by se neznali. Otřela si oči, je to takový romantický hlupáček. Musí na něj pomaleji a uvidíme co bude říkat za týden...

průsmyk...

18. prosince 2010 v 0:13 | Vítr |  Cesta draka

                                                     Ozval se praskot sněhu a pocítil, jak se propadá do nějaké dutiny. Pod čerstvým sněhem se v ledovci jenž zaplňoval průsmyk, ukrývala trhlina. Od ledové smrti ho zachránilo jeho kopí, které v poslední chvíli zůstalo zaklesnuté jako hrazda,v horní vrstvě sněhu. Chvilku na něm visel a čekal, až se mu zpomalí tep. Podíval se do namodralé hlubiny pod sebou. Zdála se mu nekonečná a nesmírně chladná. Vzepřel sa na kopí a horní polovinu těla položil do sněhu za trhlinou. Čekal zda ho sníh udrží, když se nic nepohnulo, vytáhl z opasku dýku a s její pomocí se přitáhl kousek dál. Tak se postupně odplazil do bezpečí. Otočil se na záda a hleděl do šedých sněhových mraků, cítil jak se mu třesou ruce a nedokázal to zastavit. Pořád ho nepřestávalo udivovet, jak málo stačí, aby vše zkončilo. Ta křehkost lidského života byla děsivá. Jen náhoda ho dělila od smrti a jen náhoda ho zachránila. Je to šílené, bojuje se smrtelnými monstry každým dnem a dokáže přežít a taková hloupost, jako je čerství sníh, ho může zabít a nic s tím nedokáže udělat. Vše může kdykoliv zmizet. Všechny naděje, sny, přání a touhy. Jeho láska, jeho boj a naděje lidí, kteří na něj spoléhají. Nic z toho nebude. Vjediném zlomku času to může být ztraceno na vždy, jako by nikdy nežil. Potřásl hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky, které se mu v ní honily. Znovu se překulil na břicho a opatrně se doplazil k díře ve sněhu. Uchopil hrot svého kopí a přitáhl ho k sobě, pak vyrazil k vrcholu průsmyku. Chladný vítr se mu opíral do zad a pomáhal mu z počátku v namáhavém  výstupu. Pokládal nohy do přemrzlého sněhu, pomalu jednu před druhou jako stroj, měl neuvěřitelný pocit, že takto kráčí již celé věky a nikdy ten výstup nezkončí. Svištění sílícího větru, jenž pískal a kvílel ve stále se zúžujícím průsmyku, ho přivádělo k šílenství. Zavřel oči a snažil se představit tvář své princezny. Snažil se vyvolat ve svých vzpomínkách její hřejivý úsměv, ale jediné co se mu dralo do jeho mysli bylo ono neustávající pískání dotírajícího ledového větru.Napadlo ho, že kdyby si lehl a zahrabal se dost hluboko pod sníh, tak že tomu odpornému zvuku uteče. Dokonce by mu mohlo být tepleji a mohl by si zase na chvilku zdřímnout. Zabalit se do svého pláště a trochu se zahřát a prospat. Maně si uvědomil, že se něco změnilo, krom toho, že šel rychleji a s menší námahou, to bylo ještě něco s tím zvukem. Zastavil se. Pak mu to došlo a otevřel udiveně oči. Bylo ticho. Nic se ani nepohnulo. Pomalu, s námahou se otočil a hleděl spět po svých stopách. Viděl, že je za vrcholem průsmyku , na opačné straně hory. Hřeben ho teď kryl proti větrnému běsnění, co bičovalo průsmyk kudy přišel. Dál si pamatoval jen nekonečné množství klouzání a pádů při sestupu do hlubokého údolí, spousty sněhu a stoupající chlad v nohách a pažích. Poslední co si pamatoval, když přelezl jden z mnoha sněhových valů, byl pruh žlutého světla na sněhu před sebou, končící v otevřených dveřích nějakého stavení. Pak se sním svět zhoupl a on cítil jak padá....
                   Vztekle podupávala po dřevěné podlaze hostince. Přecházela od okna ke dveřím a spět. Vždy, když šla kolem stolu, kde seděl starý hospodský, prskla po něm otázku :" tak kde se zdržel? Měl tu být již přede dvěma dny!"" Nevím paní" pokrčil stařec rameny"hory jsou v tuhle roční dobu zrádné a v podstatě neprůchodné, možná budete muset počkat do jara a pak jít hledat..." odmlčel se a ona moc dobře chápala , že měl na mysli hledání rytířových kostí. Zachvátila ji panika. Ne to není možné, nemohlo se mu nic stát. Prostě se někde zdržel a nebo čeká u ohně v nějaké jeskyni,až se zlepší počasí a bude moci vyrazit dál. Nakonec už nemohla vydržet v přetopené místnosti, popadla svůj plášť a otevřela dveře ven. Proud světla prořízl tmu a ona spatřila na jeho vzdáleném konci pomalu se pohybující postavu. Tiš stála a pozorovala ji neschopna pohybu, jak se bála aby to nebyl přelud. Pak se neznámý zastavil a díval se jejím směrem, viděla jak se pomalu naklání do zadu a padá do závěje. Vykřikla. Hospodský se zvedl od svého stolu a vyběhl za princeznou do tmy. Za chvilku ji našel jak se sklání nad něčím Tělem. "To je on?" zeptal se a pomáhal jí rytíře zdvihnout aby ho mohli odnést do domu. Kývla, přez slzy, co se jí drali do očí nemohla ani mluvit....
                  Probral se, cítil jak ho někdo nese a jak z něj sundavá veškeré oblečení. Jindy by se asi ostýchal někomu ukazovat svou nahotu, ale teď mu bylo vše jedno. Jako by to vnímal jen okrajově, jako by se to týkalo někoho jiného. Poznal, že je v domě a že ho uložily na lůžko. Pomalu, s velkým vypětím sil otevřel oči a spatřil princeznu. Udivilo ho, že je téměř nahá a svléká i to poslední oblečení co jí ještě zbývalo. Všimla si, že se dívá. " Á pán se probudil ! Prskla po něm." Dva dny zpoždění! Můžeš mi říci, kde jsi byl? Málem jsem se tu zbláznila strachy!!" Hlas se zachvěl. Podíval se na hromádku jejích šatů s otázkou v očích." Jsi strašně prochladlý, vlastně jsi byl skoro mrtvý, když jsem Tě našla a ten staroch dole říká, že tohle je jediný způsob, jak Tě zahřát co nejrychleji." Vzdorně mu pohlédla do očí." Jestli o tom někde cekneš, tak si mne nepřej!" Pořád se na něj zlobila, za ten strach co o něj měla. " A né že si něco dovolíš" špitla tiše, když si k němu lehala a tiskla se pod peřinou k jeho promrzlému tělu. Slabě se usmál, cítil nádherné teplo co zní sálalo a úžasnou vůni jejích vlasů. Pak zavřel oči a usnul...

Na místo abych spal...

16. prosince 2010 v 22:38 | Vítr |  Diary


                                              Nevím jak začít lásko, vlastně já Ti tak nesmím říkat. Napsala jsi, že Tě to dráždí a rozčiluje. Vlastně jsi mi zakázala říkat Ti všechny něžnosti co jsem jich pro Tebe ve svém srdci měl. Před nedávnem, tě začlo zlobit, že Ti nosím při našich setkáních drobnůstky pro potěšení a teď už nesmím ani používat láskyplná slůvka. Vím, že nemáš jednoduchý život. Vím , že máš spoustu trápení a těžkostí a že je ve Tvém životě spousta bolesti. Pokoušel sem se Ti vysvětlit, že nechci nic co je Tvé, ani brát ani nahrazovat. Nechci být nic jiného nežli Tvůj rytíř co se za Tebe bije , kdykoliv je to potřeba. Chtěl sem být jen Tvůj věrný přítel, co položí svůj plášť do bahna cesty, aby si mohla projít suchou nohou. Snažil sem se pro Tebe stvořit maličký ostrůvek klidu a pohody , plný tepla a bezpečí. Místečko, kam by si mohla dojít vždy, když by si měla všeho plné zuby a nic na světě by Tě netěšilo. Snažil sem se Ti ukázat svět jak ho vidím já, ale Tobě se ta romantika zdála falešná a přestala jsi mi důvěřovat. Čím dál více jsem se snažil pochopit to jak semnou jednáš, jak je možné, že mne po každé když si píšeme, tak strašně bolí srdce? Princezničko moje přesladká, hluboce jsem se do Tebe zamiloval a poslední dobou je pro mne stále nepochopitelnější, že mi takhle ubližuješ. Tak strašně málo se vidíme a i na těch pár okamžiků mi kolikrát nedovolíš ani Tě vzít za ruku...snažím se respektovat to, že jsi bez nálady a otrávená ze všeho co Tě zase potkalo, ale přeci pro to máme jeden druhého, aby sme po takovém dni mohli najít konejšivou dlaň a něžná ústa co nás potěší sladkými polibky... zlatíčko strašně mne to všechno mrzí a zoufalstvím už nevím jak dál. Dnes jsem to už nedokázal ustát a napsal sem Ti, ať se mi ozveš, až budeš mít lepší náladu a nebude Tě na mě všechno tak šíleně štvát... mám hrozný pocit, že se mi už nikdy neozveš, mám strach Ti napsat, že mne to mrzí, protože jsi psala, že když Ti někdo píše promiň tak Tě to jen většinou vytočí...vážně nevím co mám dělat. Bolí mě srdce, nemyslím takový ten básnický obrat, ale fizyckou bolest , jako když se řízneš hluboko nožem. Už více jak dvě hodiny to bolí a mám pocit, že na místo aby ta bolest ustoupila tak sílí. Již pár dní se mi strašně stýská a moc jsem se těšil na pozítří, kdy sme se měli zase vidět a teď jsem zoufalý jak to vše dopadne... nejhorší na tom všem je, že kdyby si toto četla, tak mi nejspíš řekneš, že máš právo být naštvaná a že máš právo na svou nenaloženost a že to musím respektovat. A také jsem to vždy dělal, jenže když se snažím tyhle věci přehlížet a respektovat, tak ještě přitvrdíš a vůbec Ti nedochází, že mne to strašně bolí, že jsem vyplašený jako malé zvíře a nechápu čím jsem Ti ublížil. Vždyť jsem tu pro Tebe a celý život jsem Tě hledal. Proč jen to šťastné trvalo tak krátce? Proč jsi mne neodmítla hned na začátku? Princezničko prosím Tě o pomoc. Vrátila jsi mi mládí a naději, neber mi je zase....Já vím , že je to semnou těžké, že jsem bláznivý romantický hlupák, vím že jsem říkal, že vydržím cokoliv, ale tohle je už příliš. Tuhle bolest už nesnesu. Vždy jsi mne varovala, že mě nedokážeš milovat tak jako já Tebe, že mi nemůžeš dát to po čem mé srdce touží a já Ti to po dnešku poprvé uvěřil. Koušu se do rtů bolestí a začínám věřit tomu, že jsem si vysnil jen marné naděje. Vážně jsem věřil tomu, že láska je lék na všechna trápení a že když Ti dám celé své srdce a lásku co vněm mám , tak že se Ti vrátí úsměv na tvář a klid do duše. Jenže jsem Tě zklamal, tenhle boj sem asi neměl šanci vyhrát, tenhle drak mne porazil...jen si říkám , že by bylo lepší kdyby mne rovnou zabil. Lásko moje tak strašně to bolí.

Vánoční přání...

13. prosince 2010 v 22:24 | Vítr

                                     Vánoce. Mám tohle období strašně moc rád. Vzpomínám na všechny ty vánoční svátky a kapry a stromečky a přání, ať už vyplněná či ne. Přání která jsem měl již od mala, přání a touhy a nadšené rozbalování s láskou chystaných balíčků. Většina těch přání se mi nesplnila, některá, jako třeba kůň nebo bagr a aby na sebe byli lidi hodní a všem bylo hezky a každý se cítil tak jako já na vánoce, ale to je asi běžné, že některá dětská přání se nesplní. Jak jsem dospíval a stárnul, těch vánočních přání postupně ubývalo. Je to asi logické, člověk "moudří" a pochopí, že musí mít "rozumné" a dostupné přání. Pak se mě jednou moje maminka zeptala co chci k vánocům, co bych si přál, aby mi to udělalo radost, něco co by mne potěšilo. Zamyslel jsem se a zjistil, že nevím. Stála předemnou moje máma a chtěla mi splnit přání a já jí neměl co říci. Bylo to divné, jsem snad člověk bez přání? Jenže pak mi to došlo. Když jsem potkal dívku a zamiloval se, tak moje největší přání bylo, aby nám to vyšlo. Pak když přišli děti a já se díval, jak jim září oči údivem a překvapením, pod vánočním stromečkem, moje největší přání bylo, aby byly v pořádku a šťastné a zdravé. Prostě jsem zjistil, že když mám vedle sebe člověka který mne miluje a kterého smím milovat já a když všichni, na kterých mi záleží jsou zahrnováni láskou a štěstím, tak už mám vše po čem jsem kdy toužil. Ale stejně, když se blíží vánoční svátky, tak myslím na to co si přát a tak nějak poslední roky začínám myslet na takové věci, co mi dřív připadali jako hloupé a namyšlené a vhodné tak do proslovů slečen na vyhlašování mis. A víte já i po té spoustě let co mám za sebou, věřím v kouzlo vánoc a myslím, že některá přání se prostě splní. Strašně moc tomu věřím. Připadá mi čím dál důležitější, přát si štěstí a zdraví a lásku a porozumění a pochopení a prosím možná to bude znít hloupě, ale chtěl bych to všechno....a pro všechny, rozumíte mi ??

věštba

10. prosince 2010 v 14:34 | Vítr |  Útržky...
..a tak kráčeje na příč přez věky, měníce zbraně i obleky, probíjí se stále dál, na cestě co osud mu dal... až jednou, v jeho srdci se láskou rozední, bude to život poslední... až dívka sladká v jeho dlaních spočine, pak rytíř znavený svůj život v paprscích její lásky dožije...

jeskyně...

7. prosince 2010 v 9:41 | Vítr |  Cesta draka


                                       Probudil ho tichý šramot, jakýsi skřípot od zadní stěny jeskyně, kterou si předešlého večera náhodně vybral na spaní. Sněhová závěj navátá až do ústí jeskyně byla několik dní stará a neporušená a tak předpokládal, že je opuštěná a žádné zvíře v ní nežije.Teď zíral do tmy, snažil se nedýchat a přemýšlel, co asi přehlédl, když si jeskyni za šera prohlížel. Jeskyně totiž končila malou nízkou chodbičkou ktrou se prostě neprotáhl. Jelikož z ní , ale nešel žádný zvířecí zápach, nevěnoval jí pozornost. No a teď se sem tou štěrbinou něco plazilo. Pomalu , milimetr po milimetru, se posadil, snaže se nezpůsobit sebemenší hluk. Klekl si na paty a přitáhl štít k tělu a jemně čepelí meče cinkl o jeho hranu. Zvuk ztichl. To co se plížilo tmou na chvilku ustalo v pohybu a pak to změnilo směr a začlo se to pohybovat neomylně směrem k němu. V naprosté tmě se rytíř musel spoléhat jen na své uši a čich. Pomaloučku zvedl ruku s mečem nad hlavu a připravil se k úderu. Ve tme před ním se červeně zablesklo a ozvalo se vzteklé syčení. Rytíř se zlomyslě ušklíbl, v na pohled vyhaslém ohništi , se pod vrstvou chladného popela skrývalo dost žhavých uhlíků na ráno. A noční návštěvník, právě do ohniště vstoupil. Jak zář rozhozených, žhavých uhlíků zatlačila tmu do koutů jeskyně , uvědomil si rytíř, kdo se to k němu plazí. V pološeru jeskyně se převalovalo hadí tělo silné jako stehno dospělého muže a dlouhá asi patnáct stop. Mléčně bílými šupinami místy prorůstala světlá srst, ktrou si had právě přiškvařil v ohništi. Hlavu měla příšera velikostí a tvarem dost podobnou koňské, tedy až na to že neměla hřívu a na rozdíl od koně měla spoustu dlouhých, špičatých, jedovatých zubů. Z knihy, co našel nedávno v klášteře věděl, že má před sebou sněžného hada a že je dost jedovatý a poněkud špatně vidí. Znove cinkl mečem o štít. Takovou rychlost s jakou po něm had svými, jedovými zuby seknul nečekal a málem se nestačil krýt. Zuby zaskřípaly o kov a na štítu přibyly další šrámy. Had byl vyditelně zmatený, nečekal něco tak tvrdého a otálel s dalším útokem. Rytíř spíš slyšel než viděl, jak had větří a pomalu posouvá smyčky svého těla kolem místa co rytíř klečel. Znovu cinknul a had opět zaútočil. Nastavil útoku štít poněkud stranou a hadí hlava po něm sklouzla do strany a jak se na vteřinu před rytířem vznášelo šupinaté tělo, tak do něj zaťal svůj meč Asi dvě stopy za hadí hlavou zela hluboká rána, ze které se řinula horká krev. Had řval a syčel vzteky a bolestí a jed odkapávající mu teď ze zubů mu barvil tlamu na černo. Další prudké hadí výpady rytíř stíhal stěží odrážet a pár zásahů do hadí lebky sice proseklo kůži, ale hadovi nemohlo nijak ublížit. Zato rytíř cítil po včerejším boji bolest v každém svalu a prokousnuté rameno, co se nestíhalo zahojit, ho začínalo zrazovat. Ruka se štítem byla stále unavenější a pomalejší. Pochopil, že je jen otázkou několika minut, kdy udělá chybu a had se mu zahryzne do těla. Had se zastavi a pozoroval umdlévajícího rytíře. Ten se postavil a pomalu odložil meč i štít. Do levé ruky vzal těžkou, stopu dlouhou dýku a do pravé svou bojovou sekyru. Opět zbraněmi zazvonil, hada ten zvuk uváděl k nepříčetnosti a tak zaútočil, rytíř se nehýbal a had se ho pokusil kousnout do obličeje. V poslední chvíly napřáhl rytíř ruku s dýkou a vrazil jí do hadí tlamy tak, aby se zapřela o jazyk rukojetí a hrotem o patro a ruku bleskově vytáhl, dávaje pozor, aby nezavadil ani o jediný zub. Vzápětí se pořádně rozpřáhl sekyrou a používaje ji jako kladivo udeřil hada do temene hlavy. Ozvalo se odporné křupnutí, jak si dýka prorazila cestu kostí do hadího mozku. Rytíř uskočil až k zadní stěně jeskyně a sledoval smrtelné křeča sněžné obludy. Po chvíli hadí tělo rozmetalo zbytky ohniště, jeskyně se opět ponořila do naprosté tmy. Pár minut stál Rytíř nehnutě a snažil se uklidnit svůj dech. Pak po hmatu ve svých rozházených věcech našel křesadlo a po zemi pár větviček a třísek a znovu zapálil ohěň. Do rána bude přikládat, zítra si najde jinou jeskyni a pár dní se prospí. Zadíval se na mohutné hadí tělo a zakručelo mu v břiše....a konečně i pořádně nají.

most

6. prosince 2010 v 9:42 | Vítr |  Cesta draka


                                                    ...nebylo kam uhnout. Úzký most rytíři nedovoloval uhýbat moc do stran a uskakovat před dračími výpady. Zárověň, ale nedovoloval drakovy útočit moc daleko, jelikož by most váhu bestyje neunesl. Tak že když rytíř ustupoval z dosahu dračí tlamy, získával tak čas na odpočinek. Pořád ho ještě bolí rameno z minulého souboje a tak se pokusil vylákat tohoto netvora z jeho jeskyně a vnutil mu bojiště o kterém se domníval, že bude vhodnější. Drak se zastavil a zahleděl se rytíři přímo do očí, oběvilo se vnich poznání a lstivý záblesk. Rytíř znejistěl a pomalu začal ustupovat od okraje mostu. Drak se zašklabil a položil přdní pařáty na okraj mostu a zkusmo jím zacloumal. Ozvalo se tiché zaskřípání mostní konstrukce. Drak se opět ušklíbl a zabral ještě víc, po mostě se oběvila řada zvětšujících se trhlin a praskot zesílil. Rytíři velce rychle došlo o co se obluda snaží a také to, že na druhou stranu to nestihne. Zasunul meč do rameního pouzdra uchopil štít do obou rukou a vyrazil přímo proti obludě. Jelikož tohle byla poslední věc co by drak od rytíře čekal, nestihl zareagovat včas a rytíř mu nárazem svého štítu rozdrtil čumák a vyrazil pár předních zubů. Jak se drak pokusil té bolesti uhnou, prudce se narovnal a přepadl na záda. Rytíř zahodil štít, vyběhl po dračím břiše, ve skoku vytrhnul meč a vrazil mu ho do srdce a pokusil se uskočit dračím pařátům co se po něm ohnali. Byl zachycen a drak ho ve smrtelné křeči odhodil do prachu vedle sebe. Když se rytíř probral, bylo všude ticho. Pomalu se posadil a rozhlédl. Nějakou dobu již sněžilo a na vyvaleném dračím břiše se usazoval bílý povlak. Sebral štít a meč a vydal se po staré cestě dál, hledet suché místo na přespání... V myšlenkách se zatoulal ke své princezně... kdy jí opět uvidí...

2.12.2010 21:47

2. prosince 2010 v 22:09 | Vítr |  Diary

                                               Sedím u kompu a trochu "listuji" internetem. Myšlenky mi víří hlavou, jako roj neposlušných, bílých vloček sněhu. Je mi trochu smutno a jsem mírně unavený, ale spát ještě nechci a tak si tu píši do blogu hlouposti. Čekám a nevím na co, a nebo asi i vím na co čekám, ale výsledek takového čekání, bude mít stejný výsledek jako vždycky. Ale stejně čekám. Čekání mi totiž nevadí, tedy, dnes mi již nevadí. Bývaly doby, kdy bych vylétl z kůže muset čekat třeba jen pár minut. Ale dnes je to jiné. Dnes jsem již "zklidněný" a naučil jsem se být trpělivý.Využívám čas čekání k přemýšlení. Povědšinou o tom na co čekám. Kolikrát dojdu k překvapivým závěrům ohledně očekávané věci. A někdy se mi dokonce stane, že zjistím, že už ani není na co čekat. Ta "věc" se totiž stala natolik součástí mne nebo mého života, že je vlastně částečně pořád semnou. Tak že už na tu věc čekat namusím....

Starý nepřítel..

1. prosince 2010 v 23:34 | Vítr |  Cesta draka

                                           Přehmátl trochu níž po jílci meče,aby měl delší švih a napřáhl se k další ráně. Štítem odrazil hlavu útočící z boku a ťal. Věděl už ve chvíli nápřahu, že se trefí. Věděl co bude následovat. Věděl, že drak neuhne a věděl také proč. Znal toho draka již dlouho. Potkal se sním již na několika cestách a věděl, že za každou odťatou hlavou, mu jich naroste několik nových...
                                          Před nějakým časem, se rytíři povedlo draka zbavit všech hlav a tak doufal, že ta z nejhorších stvůr, pojde definytyvně. Když před měsícem opět zaslechl její řev a setkal se sní v té jeskyni, myslel, že je na konci svých sil. Tenkrát z toho byla jen drobná šarvátka, ze které ho drak nechal vycouvat jen z drobným zraněním. Dnes však bylo vše jinak. Nikdy přesně nechápal, proč si sním ten drak hraje, co sleduje svými občasnými výpady. Někdy zmizí i na několik měsíců a pak se vrací, aby rytíře podrobil dalším nesmyslným zkouškám. Další výpad a další kryt štítem a znovu rychlý sek proti dračímu krku. V otočce si nevšiml hlavy blížící se spodem a dračí čelist mu sevřela bok. Zuby zastřípaly na staré kroužkové zbroji a on pocítil prudkou bolest pod žebry. Několika údery hruškou meče, kterými rozdrtil dračí nozdry se osvobodil. Obluda začla řvát vztekem. Věděl co příde, Znal te podivný rituál. Ještě jednou se ohnal mečem po dotěrném drakovi a pak se zastavil. Spustil ruku se štítem a meč nechal vyklouznout z dlaně. Kov zařinčel o kamení a drak se natáhl až tesně k rytíři. Jedna z hlav rozevřela tlamu. Zavřel oči, věděl co se stane, vždycky je to stejné...na konec zaplatí. Dračí zuby prorazily kroužky na rameni, prošly košilí i kůží a zaskřípaly o kost. Horká krev mu zalila rameno i dračí tlamu, která hladově chlemtala. Cítil jak ztrácí vědomí a podlamují se mu kolena. Tvrdou zem už ani necítil. Drak přestal okamžitě pít a pozoroval bledou tvář muže před sebou. Pak vztekla zařval. Tohle není zábava, kousat do toho rytíře, když o tom neví. Drak se otočil a loudal se pryč. Však on se mi uzdraví, myslel si drak. A pak si ho zase najdu a opět budeme hrát tuhle hru. Chrčivý smích dračích tlam bylo slyšet ještě dlouho....